„Nevím o tom, že bychom my dvě měly společné téma!“ odpověděla Lorena.
„Ale máme! A rovnou několik!“ řekla jí Paloma. „Ještě včera by naším hlavním společným tématem byly moje zničené šaty, což ti mimochodem nikdy nezapomenu, že si mi pokazila můj večer,“ mračila se, „ale dnes ráno jsem se dozvěděla něco závažnějšího, co bychom měly probrat!“
„A dozvím se, o co jde?“ zeptala se Lorena.
„Nedělej hloupou! Lucas už mi všechno řekl! Řekl mi, že s tebou na střední škole chodil a ty si pak otěhotněla!“
„Já ale pořád nevím, proč tohle spolu řešíme! Jestli ti tedy Lucas všechno řekl, tak ti i řekl to, jak to dopadlo!“
„Ano, řekl! Díky Bohu tě poslal na potrat! To by mi ještě tak scházelo, abych se o něj dělila s nějakým harantem!“ zašklebila se Paloma.
Lorena se na ni nenávistně zahleděla a vrazila jí facku. Paloma se chytila za udeřenou tvář a šokovaně na ni hleděla. „Moje dítě si už v životě nevezmeš do pusy!“ zakřičela na ni Lorena. „A už vůbec ho nebudeš urážet!“
„Co si to ke mně dovoluješ, ty chudinko? Víš ty, kdo já jsem?“ křičela Paloma vztekle.
„Ano, vím! Člověk, co si myslí, že může všechno! Ale takhle to v životě nefunguje, holčičko!“ zakřičela na ni Lorena. „A dobře ti radím, až se my dvě příště setkáme, tak se obloukem vyhni řečem o mém dítěti! Protože jestli od tebe ještě někdy uslyším to, co před chvíli, tak budeš litovat, že ses narodila!“ dodala nenávistně a odešla.
Paloma rudla vzteky.

#####

„Camilo, moc ráda tě vidím! Pojď dál,“ usmála se na svou kamarádku Omaira a pustila ji do svého bytu.
„Snad tě neruším, ale potřebovala bych s tebou mluvit!“ řekla jí Camila.
„Ty mě přeci nikdy nerušíš!“ odvětila jí Omaira, když se posadily na pohovku v obývacím pokoji. „A vlastně jsem taky měla v plánu za tebou zajít! Tak co se děje?“
„Dnes ráno mě v práci navštívil Marcelo!“
„A?“
„Vyznal mi lásku!“
Omaira vykulila oči. „Cože?“
„Řekl mi, že mu moc chybí Virna a že z té samoty si uvědomil, že mě pořád miluje!“ vysvětlila jí Camila.
„Holka zlatá, to jsou věci! A co jsi mu na to řekla?“
„Co jsem mu tak mohla říct? Aby si uvědomil, že jsem vdaná za jeho nejlepšího kamaráda, kterého mimochodem velmi miluji!“
„Řekneš to Albertovi?“ zeptala se Omaira.
„Ne, neřeknu! Nechci mezi nimi vyvolávat rozpory! Marcelo už dost trpí kvůli smrti Virny a nechci mu přidělávat další trápení!“
„A zapomněla si dodat, že trpí především tvou neopětovanou láskou!“ poznamenala Omaira.
„A mně je to líto, ale já za to přeci nemůžu! Člověk si nevybírá, do koho se zamiluje!“ odvětila jí Camila vážně. „A navíc jsem si myslela, že Virnu opravdu miloval! Ale teď to spíš vypadá, že …“
„Že byla jen takovou náplastí na samotu a náhradou za tebe!“ doplnila ji Omaira.
Camila zoufale pokroutila hlavou. „A co ty? Tebe taky něco trápí, že si za mnou chtěla zajít?“ zeptala se, protože už se o tom dál nechtěla bavit. Neměla na to sílu.
„Trápí mě Lucas! Dnes ráno mi řekl něco, čím mě hodně zklamal!“ odvětila jí Omaira.
„Co?“
„Vlastně ani nevím, jestli ti to můžu říct! Asi spíš ne, to by měl udělat on! I když jestli to už ví Paloma, tak to už nejspíš vědí všichni!“
Camila na ni nechápavě hleděla.

#####

Silvia čekala na výtah v časopise VERDAD. Zrovna odpověděla na pozdrav jednomu kolegovi, když se výtahové dveře otevřely a z nich vystoupili Gonzalo s Raulem. „Silvie, ty jdeš už domů?“ podivil se Raul.
„Ano, svou práci jsem udělala trochu rychleji než obvykle, a tak jsem požádala Alberta, jestli bych mohla odejít dřív! Chtěla bych totiž překvapit Lindu a vzít ji po škole někam do cukrárny!“ usmála se Silvia.
„Tak to bych si taky nechal líbit! Miluju sladké!“ zasmál se Raul.
„Tak někdy příště můžeš jít s námi!“ navrhla mu Silvia a usmála se. Raul jí úsměv opětoval. „A omluvte mě, už budu muset vážně jít! Ahoj, Gonzalo!“
„Ahoj, Silvie!“ usmál se na ni Gonzalo.
„Ahoj, Raule!“ usmála se na něj Silvia, ale už ani nečekala na odpověď, nastoupila do výtahu a dveře se za ní zavřely.
„Vidíš, Raule, tak už máte první rande domluvené!“ drkl do něj Gonzalo se smíchem.
„Nech toho, Gonzalo! Moc dobře víš, že to myslela jen z té kamarádské stránky!“ odvětil mu Raul smutně.
Gonzalo ho objal kolem ramen a řekl mu: „Musíš být trpělivý a jednou to bude myslet i z té jiné stránky!“
„To doufám!“ povzdechl si Raul.

#####

Lucas byl ve své kanceláři a na počítači psal nějaký článek, když mu dovnitř vtrhla Paloma. „Lucasi!“ zvolala rozzuřeně.
„Palomo, co se stalo?“ zeptal se vyděšeně, když k ní přistoupil.
„Ta tvoje bejvalka mi vrazila facku!“
„Co? Kdo? To jako myslíš Lorenu?“
„Ano, tu! Normálně jsem se s ní bavila, a pak mi zničehonic dala facku!“ stěžovala si.
„Počkej, počkej! Jak ses s ní bavila?“
„No potřebovala jsem s ní přeci vyřešit tu vaši situaci! Potřebovala jsem vědět přímo od ní, jestli o tebe náhodou ještě nemá zájem, ale na to jsem se ani nestačila zeptat, když mě pak zfackovala!“ zuřila.
„A kvůli čemu ti tu facku dala?“ zeptal se Lucas.
„Já vůbec nevím! Vždyť ti říkám, že zničehonic! Ta ženská je hrozná!“ hrála si Paloma na chudinku.
„Palomo, že ty si před ní nějak urazila naše dítě, jako si to ráno udělala přede mnou?“ zeptal se jí Lucas podezřívavě.
„Ale, já…“
„Proboha, Palomo, takhle se nesmíš chovat!“ zakřičel na ni Lucas. „Uvědom si konečně, že jsi dospělá! Uvědom si, že něco, co řekneš, taky může někomu druhému ublížit! Tak se nejprve zamysli nad tím, co chceš říct! Kdyby si to udělala, když si s Lorenou mluvila, tak bys žádnou facku nedostala! Ale jestli si před ní naše dítě nazvala spratkem nebo já nevím, jak, tak sis tu facku zasloužila!“ křičel na ni.
Paloma na něj hleděla s pusou dokořán. Takto s ní ještě nikdy nemluvil.
„A teď když mě omluvíš, tak mám práci! A navíc tě teď ani nechci vidět!“ řekl Lucas naštvaně a vrátil se k práci.

#####

„Diosmary?“ vešla do jejího pokoje Emília v domnění, že tam její starší sestra je. Ale Diosmary tam nebyla. Emília už chtěla odejít, když si na nočním stolku všimla kytice růžových růží, kterou jí ráno ukazoval Fernando a ptal se jí, jestli se budou Diosmary líbit. Emília si všimla, že je u nich i vizitka. Nedalo jí to a šla se podívat, co tam Fernando napsal. Pro nejkrásnější ženu na světě! Miluji tě! Fernando! přečetla si Emília a zesmutněla. „Kéž bych tou nejkrásnější ženou na světě byla pro tebe já!“ zvolala smutně. „Třeba jí jednou budeš!“ ozvalo se za ní. Emília ztuhla a pomalu se otočila na svou mladší sestru. „Co to říkáš, Berenice?“
„Emílie, já vím, že jsi do Fernanda zamilovaná!“ usmála se na ni.
„Co? Jak jsi na to přišla?“ snažila se Emília tvářit jako, že neví, o čem Berenice mluví.
„Emílie, i když si možná myslíš, že jsi v naší rodině ta nejméně důležitá, ta neviditelná, tak pro mě rozhodně nejsi!“ usmála se na ni Berenice. „A právě proto jako jedna z mála vím, jak moc Fernanda miluješ! Nedá se to přehlédnout!“
„Berenice, prosím tě, nikomu to neříkej!“ žádala ji Emília.
„Nechápu tě, Emílie!“ pokroutila Berenice hlavou. „Moc dobře víš, že Diosmary Fernanda nemiluje ani z půlky tak, jako ty! Kdyby si mu to řekla, konečně by měl lásku ženy, která ho skutečně miluje!“
„Jenže on Diosmary miluje! Miluje ji stejně, jako já miluji jeho! A proti tomu nic nezmůžu! Mně Fernando nikdy milovat nebude, a proto mu o svých citech nikdy neřeknu, protože bych jeho odmítnutí nepřežila! Navíc Diosmary je moje sestra a já ji mám ráda! I když vím, že si neváží toho, co ve Fernandovi má, tak bych se proti ní nikdy nepostavila! Na to ji mám až moc ráda a navíc nejsem ten typ člověka, co by dokázal přebrat muže své vlastní sestře!“
„Emílie, nezlob se na mě, ale ty si to podle mě, moc komplikuješ! Kdybys to Fernandovi řekla, ulevila bys nejen sobě, ale i jemu a Diosmary!“ domnívala se Berenice.
„Berenice, ale já vím, že takhle je to správné!“ odvětila jí Emília. „I když vím, že tím pádem nebudu nikdy šťastná!“ dodala smutně. „Ale musí to tak být! A jestli mě máš ráda, tak budeš stát při mně a nikomu to neřekneš!“
„Samozřejmě, že tě mám ráda!“ usmála se na ni Berenice a objala ji. „A slibuju ti, že to zůstane jen mezi námi dvěma!“
„Třemi!“ opravila ji Emília, když se na ni podívala.
„Já jsem si myslela, že teta Helena to taky určitě ví!“ zasmála se Berenice.
Emília s úsměvem přikývla a ještě jednou svou sestru vděčně objala.

#####

Violeta čekala před školou na svou vnučku. Ta právě vyšla ze školy a hned se k Violetě rozeběhla. „Ahoj, babi!“ objala ji.
„Ahoj, zlatíčko!“ usmála se na ni Violeta, když si před ní klekla. „Tak jak bylo ve škole? Nějaké známky?“
„Tři jedničky!“ odvětila jí Linda hrdě.
„No ne! Ty jsi ale moje chytrá holčička!“ usmála se Violeta. „A z čeho si je dostala?“
„Ze španělštiny. Jednu z diktátu a dvě ze slohu! Tak to až vyrostu, tak nejspíš budu novinářka po mamce, když mi tak jde psaní!“ zasmála se Linda.
„I to je možné!“ usmála se Violeta. „Tvoje maminka taky začala s psaním brzy! Tak si ten talent zdědila po ní!“
Linda s úsměvem přikývla. „A kdy mamka přijde z práce?“ zeptala se, ale dřív než jí Violeta stačila odpovědět, se Linda rozzářila a rozběhla se k Silvii, která k nim právě přicházela. „Mami, mami!“ skočila jí Linda do náruče.
„Ahoj, broučku!“ pevně ji k sobě Silvia tiskla a šťastně se usmívala.
„Silvie, kde se tu bereš?“ udiveně se jí Violeta zeptala.
„Skončila jsem dnes s prací dřív, a tak jsem se rozhodla, že vás překvapím a vezmu vás někam do cukrárny! Co vy na to?“
„Ano, do cukrárny!“ zajásala Linda.
„Tak půjdeme,“ usmála se na ni Silvia, postavila ji na zem a Linda běžela napřed.
„Silvie, stalo se něco?“ zeptala se Violeta podezřívavě.
„Jen jsem dnes ráno měla nepříjemný rozhovor s Juanem, a tak si potřebuju obalit nervy!“ vysvětlila jí Silvia.
„Hned mě napadlo, že se muselo něco stát!“ zvolala Violeta rozčíleně. „Co ti zase provedl?“
„To je dobrý, mami, nerozčiluj se! Pořád to samé! Ale prostě jsem dnes potřebovala být dřív se svojí dcerou, aby se mi rychleji spravila nálada!“
Violeta smutně pokroutila hlavou, objala svou dceru kolem ramen a šly za Lindou.

#####

Paloma vyběhla naštvaně z Lucasovy kanceláře a na rohu do někoho vrazila. „A už toho mám právě dost! Kolikrát se mi ještě připleteš do cesty?“ zakřičela na Gonzala.
„Já tobě? To spíš ty mně se pleteš do cesty!“
„Nesnáším tě! Nesnášela jsem tě už jako dítě a teď tě nesnáším ještě víc!“ křičela na něj hystericky.
„A hele, tak už sis přece jen vzpomněla, že se známe z dětství?“ rozesmál se Gonzalo.
„Jak bych taky mohla zapomenout na takového otravu, jako jsi ty!“ šklebila se.
„Cítím to stejně! Taky bych nikdy nemohl zapomenout na takovou rozmazlenou princeznu, jako jsi ty!“ vysmál se jí. „A jak vidím, tak čím seš starší, tím je to horší!“ dodal.
Paloma ho probodla pohledem. „Idiote!“ zakřičela na něj, a při odchodu do něj schválně vrazila.
Gonzalo se za ní se smíchem díval, a pak odešel do své kanceláře.

#####

Silvia pozvala svoji dceru a matku do nejbližší cukrárny. Dobře se bavily, když si Silvia všimla, že do cukrárny vešel někdo, koho zná. „Omluvte mě na chvíli!“ řekla jim a šla k osobě, která si zrovna vybírala, co si dá. „Loreno?“ oslovila ji.
„Silvie?“ zvolala Lorena překvapeně. „Ahoj, ráda tě vidím!“
„Já tebe taky!“ usmála se Silvia. „Jsi tu sama?“
„Ano, vlastně si jdu koupit jen něco, co si vezmu domů!“
„A tak nechceš chvíli zůstat a přisednout si k nám? Seznámím tě se svou dcerou a matkou!“
„Jestli nebudu překážet, tak ráda!“ pousmála se Lorena.
„Tak si něco kup a přijď k nám!“ řekla jí Silvia a vrátila se ke stolu. Po chvíli k nim Lorena přišla, a tak je Silvia všechny seznámila. „A, Loreno, co vlastně děláš za práci?“ zeptala se poté.
„Jsem grafička! Vlastně díky práci jsem se seznámila s Gonzalem!“ šťastně se Lorena usmála, když si na tu chvíli vzpomněla.
„Grafička? A už máš nějakou práci?“
„Právě dneska jsem celý den obíhala všechny inzeráty, ale zatím jsem nic nenašla!“
„A proč taky obíháš konkurenci, když můžeš pracovat u nás?“ zasmála se Silvia. „Naše grafička půjde brzy na mateřskou dovolenou! A Alberto by tě jistě hned přijal! Obzvlášť když jsi Gonzalova manželka!“
„Já jsem si to původně myslela taky, že bych se šla přímo zeptat k vám, ale teď by to asi nedělalo dobrotu!“
„Proč?“ nechápala Silvia. „Nedělalo dobrotu, že jste spolu s Gonzalem pracovali? Že jste se vlastně viděli pořád? V práci i doma?“
„Ne, to vůbec ne! Právě naopak jsme byli rádi, že jsme pořád spolu!“ usmála se Lorena. „Ale změnila se situace, když jsme zjistili, kdo taky v časopisu pracuje!“
„Kdo?“
Lorena nevěděla proč, ale měla pocit, že i když Silvii ještě tak dobře nezná, může jí důvěřovat. Proto se jí rozhodla říct o své minulosti. „Silvie, šla by ses kousek projít?“
Silvia pochopila, že je to něco vážného, co se lépe říká v soukromí. „Hned budeme zpátky!“ řekla Violetě. Ta přikývla a na obě se usmála. Silvia políbila svou dceru na tvář a poté s Lorenou odešly.

#####

„Miláčku, jaký jsi měl den?“ zeptala se Camila svého manžela, když přišel domů.
„Protože mám skvělé zaměstnance, tak nám šla práce od ruky, takže jsem měl díky tomu opět jasný den bez mráčků!“ odvětil jí Alberto se smíchem a políbil ji. „A jak to šlo v práci tobě?“
„Dobře, dnes jsem si domluvila schůzku s dalšími dvěma páry, kteří mají zájem o adopci!“
„Tak to je skvělé!“
„A ráno mě navštívil Marcelo!“ dodala.
„Vážně? A jak se mu vede? Dlouho jsem ho neviděl!“
„Pořád se trápí kvůli Virně!“ odvětila mu, ale tu část, že se trápí i kvůli ní, si raději ponechala pro sebe.
„Chápu! Sice už to bude skoro třičtvrtě roku, ale bolest nad ztrátou milované osoby je těžká! Když si představím, že bych přišel o tebe,“ zakroutil smutně hlavou a objal ji kolem pasu, „nejspíš bych se s tím nikdy nevyrovnal!“
„Já taky ne!“ odvětila mu a políbila ho.
„Camilo, teď jsem dostal nápad!“
„Jaký?“
„Co kdybychom uspořádali velkou rodinnou večeři?“ navrhl. „Ale ne jen naše rodina, ale pozvali bychom i Alcántarovi, vždyť až si Diosmary vezme Fernanda, tak přece budeme rodina, a taky samozřejmě Lucase s Omairou a hlavně bychom ještě pozvali Gonzala s jeho manželkou! Vždyť jsme ještě neměli ani příležitost si s nimi pořádně promluvit! Kvůli tomu skandálu s naší Palomou na tom večírku odešli tak rychle, že jsme ani neměli možnost se jim za ni omluvit!“
„To je výborný nápad, Alberto! Po večeři to všechno zorganizuju!“ usmála se.
Alberto jí úsměv opětoval a políbil ji.

#####

Potom, co Lorena řekla Silvii všechno o své minulosti, zůstala s ní, její matkou a dcerou po zbytek odpoledne, a pak se rozhodla, že když je kousek od časopisu, tak počká venku na Gonzala a překvapí ho. Jenže první vyšel ven Lucas. Když ho Lorena zahlédla, snažila se rychle schovat za strom, ale Lucas ji viděl a šel za ní. „To se schováváš kvůli mně?“ zeptal se jí.
„Ne, jen tak si hraju na schovávanou!“ odvětila mu ironicky, když se před něj postavila.
„Loreno, já bych rád pokračoval v našem včerejším rozhovoru!“
„Jenže my ho včera ukončili, pokud si už zapomněl!“ připomněla mu.
„Loreno, prosím, já…“
„Proč si mě vůbec ještě všímáš?“ zeptala se nechápavě. „Na střední ti nedělalo problém vyhýbat se a přestat mluvit s každou potom, co si dostal, co chtěl! Ode mě si to dostal, tak proč v tom vyhýbání nepokračuješ?“
„Protože už takový nejsem! Protože už dokážu čelit svým chybám!“ odvětil jí.
„Mám ti za to snad ještě zatleskat?“
„Loreno, prosím, nech té ironie a vyslechni mě!“ žádal ji.
„Pane Bože, Lucasi, co po mně ještě chceš?“ zakřičela na něj. „Nech mě na pokoji! Copak nechápeš, že s tebou nechci mluvit! Nechci se na tebe dívat! Nechci tě mít ve svém životě!“ křičela zoufale.
„Loreno, já tě nechci trápit, opravdu ne! Ale včera večer…“
„Co včera večer?“ zeptal se Gonzalo, který k nim právě přišel. Když vyšel z budovy, viděl, jak se ti dva dohadují a hned k nim běžel, aby Lorenu bránil, jenže ta dvě slova ho zarazila.
Lorena se lekla, co asi Gonzalo udělá a Lucas byl naštvaný, že je vyrušil.