„Řekl mi, že už naši dceru nejspíš našel!“ řekl Lucas vážně. Loreně se podlomila kolena a Lucas ji taktak zachytil a posadil na svou židli. „Lásko, klid, chceš donést trochu vody?“ zeptal se ustaraně.
Lorena zavrtěla hlavou. „Ne, nechci nic. Co ti ještě řekl? Kdo je to? Jak se jmenuje? Kde žije?“ vyptávala se naléhavě.
„Nic z toho mi zatím neřekl. Chce mít totiž nejdřív jistotu, než nám to řekne. Aby nám nedával zbytečné naděje.“
„A co teda bude dál?“
„Řekl mi, že zkontaktuje tu rodinu, u které naše dcera žije a ty a ona, nezávisle na sobě, podstoupíte testy DNA.“
„A kdy na ty testy mám jít? Hned?“ Lorena nedočkavě vstala.
„Ne, lásko, prosím, posaď se,“ znovu ji Lucas usadil a přiklekl si k ní. „Ten detektiv mi zase zavolá, až se zkontaktuje s tou rodinou. Taky nejdřív musí zjistit, jestli naší dceři řekli, že je adoptovaná. Musí se to udělat všechno velmi opatrně.“
„Ano, to chápu. Pokud to neví, bude to pro ni šok,“ zvolala Lorena smutně. „A potom nás bude nenávidět, že jsme ji opustili!“ dodala zdrceně.
„Ne, Loreno, tebe nebude nenávidět, to nedopustím. Jestli je tady někdo, kdo si zaslouží její nenávist, budu to já. To tys jí dala život, za to já …“ znovu si vyčítal svou životní chybu.
„Lucasi, dost,“ přiložila mu prst na rty, „k tomuhle už se nebudeme vracet. Je to všechno za námi. Teď se musíme dívat pouze dopředu!“ povzbuzovala ho.
Lucas se pousmál. „Miluju tě, víš to?“
„A já miluju tebe!“ opětovala mu Lorena úsměv a pak se něžně políbili.

#####

Paloma vzlykala v Gonzalově náručí. Silně ho objímala, zatímco on ji konejšivě hladil po vlasech. Usmíval se. Byl šťastný, že ji má tak blízko sebe a doufal, že jí jeho náruč pomůže.
„Děkuju ti, Gonzalo,“ řekla mu Paloma, když se po chvíli odtáhla. Utřela si slzy a pousmála se.
„Za co?“
„Za všechna ta slova útěchy, co jsi mi řekl! Za to, že jsi na mě pořád tak hodný!“
Gonzalo se pousmál a pohladil ji po tváři. Chtěl něco říct, ale najednou se jí zahleděl do očí, a žádná slova nepřicházela. Toužil v tu chvíli po jediném. Políbit ji.
Paloma na něj nervózně hleděla. I v ní se odehrávalo to samé. Tolik toužila po tom ho políbit.
Oba se k sobě začali trhaně přibližovat. Jejich oči se pomalu zavíraly a jejich rty se už lehce dotýkaly rtů toho druhého. V tom je ale vylekalo bouchnutí dveří. Odtrhli se od sebe a prudce vstali.
„Promiňte, že ruším, ale potřeboval bych s tebou, Palomo, něco pracovního vyřešit,“ řekl Tadeo naštvaně. „Teda pokud se tady ještě pracuje!“ dodal ironicky.
„Tak já vás tu nechám, omluvte mě,“ řekl Gonzalo nervózně, ale před odchodem se ještě na Palomu otočil. „Teda pokud už se cítíš lépe,“ dodal starostlivě.
„Už to zvládnu, Gonzalo, a ještě jednou děkuju!“ usmála se Paloma.
Gonzalo jí úsměv opětoval a odešel.
Paloma se podívala na Tadea a úsměv vystřídalo naštvání. „Nenaučili tě doma klepat?“
„Promiň, ale bylo pootevřeno a navíc můžeš být ráda, že jsem přišel!“
„A to jako proč?“
„Protože jsem zabránil, abys byla nevěrná tomu tvému imaginárnímu snoubenci.“
„On není imaginární!“ rozzlobila se.
„Já si začínám myslet, že ano. Celou dobu mi tvrdíš, že se mnou nemůžeš nikam jít, protože jsi zamilovaná do jiného, potom mi dokonce řekneš, že jsi s ním zasnoubená, ale najednou by ses tady líbala s chlapem, kterého znáš pár dní! S ním to jde a se mnou ne?“ rozčiloval se. „Anebo to děláš schválně, abys mě vyprovokovala, hm?“ úlisně se usmál a přitáhl si ji k sobě. „Pokud máš chuť někoho líbat, jsem ti plně k dispozici!“ rozesmál se a pevně ji sevřel ve svém náručí.
„Okamžitě mě pusť!“ vykřikla a odstrčila ho od sebe. „Už nikdy víc se mě ani prstem nedotkneš, slyšíš!“ křičela a celá zrudla vzteky. „A abys věděl, abys to konečně pochopil a dal mi pokoj, tak já Gonzala neznám pár dní. Znám ho celý svůj život. A právě on je tím, koho miluju a s kým jsem zasnoubená!“
Tadeo na ni překvapeně hleděl. „To je zajímavé, že on o tom ale zjevně neví. Teda alespoň jsem ho neslyšel mluvit o tom, že byste byli zasnoubení!“
„Víš, to je dlouhá historie, kterou tobě rozhodně vyprávět nehodlám!“ řekla naštvaně. „A naposledy tě žádám, aby ses mi konečně přestal plést do života! Nech mě i Gonzala na pokoji!“ zakřičela na něj.
Tadeo zvedl obraně ruce a s pobaveným úsměvem odešel.
„Hlupák!“ zanadávala Paloma. Poté se ale dotkla svých rtů a cítila na nich ten letmý dotek Gonzalových rtů. Zamilovaně vzdychla.

#####

Fernando vešel do svého bytu a vztekle práskl dveřmi. Nemohl dostat z hlavy hádku s Lucasem.
Marcelo, který byl doma, se šel do předsíně podívat, co se děje. „Fernando, co…?“ už se nezeptal, protože si všiml Fernandova monoklu. „Fernando, ty ses popral?“ zhrozil se.
„Promiň, tati, nemám náladu ti něco vysvětlovat,“ odsekl mu a odešel do svého pokoje. Zavřel se a posadil se na postel. Rukou si prohrábl vlasy. V mysli si znovu vybavil Lucasova slova: „Helena je tvoje dcera, ty pitomče jeden!“ Při tom si na něco vzpomněl.

Před asi deseti měsíci

Fernando přišel z práce. Z předsíně zaslechl, že je doma Raul a že s někým mluví. Byl to ženský hlas. Pomalu se přibližoval k obývacím pokoji a postupně ten hlas poznával. Znejistil. Vešel dovnitř. Nejprve uviděl Raula a zády k němu stála žena. Byla to ona. Emília.
Raul pokynul hlavou na Fernanda a Emília se otočila. Fernando nečekal, že by se zničehonic mohla objevit u něj doma a Emília při pohledu na něj znervózněla. Jako pokaždé, když tajila svou lásku k němu.
„No, já vás nechám. Stejně musím ještě za Silvií. Rád jsem tě viděl, Emílie. Čau, brácho,“ rozloučil se a zmizel.
Nikdo mu ale na pozdrav neodpověděl. Ještě chvíli na sebe bez mrknutí oka hleděli, až ticho prolomil Fernando. „Tak jak se máš, Emílie? Žije se ti v Madridu dobře?“ zeptal se jakoby nic, ale ihned ironicky dodal: „Ale proč se tak hloupě ptám? Jasně, že se ti tam žije dobře, když jsi tam s tím tvým milovaným Winstonem, hm?“
„Fernando, mezi mnou a Winstonem nic není. A nikdy nebude!“
„No jistě, vždyť já ti samozřejmě věřím! Ty budeš do konce života věrná mně, protože mě miluješ viď?“ zvolal posměšně.
„Ano, je to tak! Miluju tě a nedělej si z toho, prosím, legraci!“ řekla zklamaně.
„Legraci sis dělala přeci hlavně ty ze mě, ne? Bavila ses tím, že ti jako malej kluk brečím kvůli Diosmary na rameni, hm?“
Emília smutně vzdychla. „Myslela jsem si, že časem třeba pochopíš, proč jsem ti nic neřekla. Ale vidím, že jsem se spletla. A vysvětlovat ti to znovu asi taky nemá cenu, že?“
„To jsi uhodla!“ ušklíbl se.
„Dobře,“ zhluboka se nadechla a zvážněla, „nebudu tě už přesvědčovat o své lásce a o tom, abys mi odpustil. Protože ty mě, jsi nejspíš nikdy nemiloval, jinak bys mi dokázal odpustit. Ale to už je jedno. Já se s tím nějak naučím žít. Jako jsem se naučila žít bez tebe předtím, naučím se to i teď. Ale jednu důležitou věc ti ještě musím říct. Kvůli které jsem hlavně přijela.“
„Emílie, já už od tebe ale slyšet nic nechci. Nezajímá mě to!“ řekl nenávistně.
„Fernando, je to opravdu důležité. Týká se to nás obou!“ naléhala.
„A já ti znovu opakuji, že mě to nezajímá, ať je to cokoli!“ dodal důrazněji.
Emília se zatvářila zklamaně. „Dobře, když to vědět nechceš, tak nechtěj. Jen doufám, že toho jednoho dne nebudeš litovat!“ řekla smutně a dala se k odchodu.
„Měj se a pozdravuj ode mě Winstona!“ volal na ni ironicky.
Emília se už ani neotočila a odešla.
Fernando se zatvářil nenávistně. Netušil ale, jestli se zlobí víc na Emílii, nebo sám na sebe. A už vůbec netušil, co se odehrává na chodbě před jeho bytem.
Jakmile Emília vyšla z bytu, zoufale se rozplakala. Položila si ruce na břicho a zavzlykala. „Neboj se, maličké, zvládneme to spolu samy! Od této chvíle budu mnohem silnější a nedovolím, aby tobě nebo mně ještě někdo ublížil!“

Současnost

„Co když mi tehdy chtěla říct, že je těhotná? A že je to dítě moje?“ vykulil Fernando šokovaně oči, když konečně nahlas vyslovil to, co mu mělo být jasné od začátku.

#####

Tadeovi nešel z mysli ten podivný vztah Palomy a Gonzala, a tak Gonzala pozval po práci na pivo. Pozval ho pod záminkou, že když teď spolu pracují, tak by se měli lépe poznat, ale ve skutečnosti mu šlo o to zjistit, co Gonzalo s Palomou zamýšlí.
Seděli spolu na baru a Tadeo ho zpovídal. „Takže ty jsi prý čerstvě rozvedený, co jsem slyšel!“
„No zrovna čerstvě se říct nedá, už to nějaký ten měsíc bude. Naštěstí jsme se s Lorenou rozešli jako přátelé, takže i domluvy o péči našeho syna jsou bezproblémové.“
„Aha, tak ty máš i syna. Jak se jmenuje?“ vyptával se Tadeo dál. Ještě chvíli chtěl být zdvořilý a pak konečně přejít k tomu, co ho hlavně zajímalo.
„Daniel. Je mu čtrnáct měsíců, takže to je takové to lezoucí období a první krůčky. Člověk se nenudí,“ zasmál se Gonzalo.
„To věřím!“ předstíral Tadeo smích. „No a co ženy? Nějaká nová na obzoru? Vlastně, co se ptám, dneska kdybych tebe a Palomu nevyrušil, kdo ví, co by se stalo, že?“
Gonzalo znejistil. „Paloma byla rozrušená, já ji jen utěšoval. Nic se vlastně nestalo,“ snažil se z toho tématu vykroutit. Vlastně ani neviděl důvod něco Tadeovi vysvětlovat, když ho vůbec nezná.
,Zajímavé‘ pomyslel si Tadeo, , takže to zasnoubení je jen nějaký výplod Palominy fantazie. Takže dál u té fantazie zůstane.‘ Pousmál se a začal si vymýšlet: „Ještě že tak. Víš, Gonzalo, upřímně, pozval jsem tě taky proto, abychom si vyjasnili situaci.“
„Jakou?“ nechápal Gonzalo.
„Paloma chodí se mnou!“
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„Nebo spíš…není to takové klasické chození…ale párkrát jsme si spolu vyrazili,“ pokračoval ve lžích. „Nastoupil jsem do časopisu krátce po jejím rozvodu s Lucasem, no a ona se cítila taková osamělá, tak jsem ji několikrát pozval na večeři. A občas se stalo, že jenom večeře nám nestačila, jestli mi rozumíš!“ úlisně se rozesmál.
„Jo, rozumím,“ odvětil Gonzalo zaraženě. Nechtěl tomu věřit.
„Vždyť to musíš znát, ženská nikdy neumí být sama, i když to tvrdí. Stále potřebuje mít po ruce někoho, kdo ji sem tam dostane do nálady!“ smál se Tadeo. „A to jsem momentálně pro Palomu já. Takže až zas někdy bude potřebovat Paloma utěšit, nemusíš se namáhat, Gonzalo, já se o ni postarám!“ vítězně se usmál.
Gonzalovi bylo z jeho řečí zle. „Promiň, Tadeo, už budu muset jít. Musím si vyzvednout syna, dnes bude spát u mě,“ řekl nabroušeně a vstal.
„Jasně, běž, nechci tě zdržovat. Ale dobře jsme si pokecali, ne?“ usmíval se Tadeo.
„Možná jen příště bych tě poprosil, aby si přede mnou o ženách nemluvil jako o nějakých hračkách! A o Palomě už vůbec!“ dodal znechuceně a odešel.
Tadeo si odpil ze sklenice piva a výborně se bavil.

#####

Winston stál v nemocnici před výtahem. Byl na odchodu domů. Přivolal si výtah a když se po chvíli otevřely dveře, stála v něm Nina. Oba se nervózně pozdravili a Winston přistoupil. Zmáčkl tlačítko a výtah se rozjel. Po pár vteřinách ticha se Winston zeptal: „Už jdeš taky domů?“
„Ano, skončila mi směna.“
„Mně taky. Nechceš odvézt?“ nabídl se.
„Děkuji, jsi hodný, ale ne,“ odvětila mu. Výtahové dveře se otevřely a Nina rychle vystoupila. Winston jí doběhl. „Nino, proč mám pocit, že se mi vyhýbáš?“ zeptal se jí, když procházeli nemocniční chodbou.
„To tak není, Winstone, já jen dnes spěchám,“ odvětila mu a nehodlala zastavit.
Když vyšli před nemocnici, Winston ji chytil za paži a zastavil. „Nino, měli bychom si konečně promluvit!“
„Nemáme o čem!“ odsekla mu.
„Já myslím, že máme. Dlužíš mi jedno vysvětlení!“
„Winstone, nech mě být! Na nic se mě neptej, prosím!“ vytrhla se mu a utekla pryč.
Winston nechápavě pokroutil hlavou. Vydal se ke svému autu, byl zamyšlený, a tak si ani nevšiml, že na něj někdo čeká. „Kdopak to byl?“ zeptala se Emília.
„Emílie,“ usmál se Winston. „Ahoj, holky,“ políbil Emílii na tvář a poté nakoukl do kočárku na Helenu.
„Tak kdo byla ta žena? Dozvím se to?“ vyzvídala Emília.
„To byla Nina!“
Emília vykulila oči. „Nina? Tamta Nina? Ta tvoje láska z vysoké?“
Winston přikývl a smutně se pousmál.

Jejich přivítání a rozhovor z povzdálí pozorovala Nina. Po tvářích jí stékaly slzy. „Nemůžu ti to říct!“ zoufale vzlykala.

#####

Raul strávil opět celé odpoledne se Silvií. Dlouhé hodiny si povídali a Silvia poté z únavy usnula. Raul si v pokoji pustil slabounce televizi, ale nakonec u ní usnul také. Silvia se k večeru probudila, a když viděla Raula spát v křesle, usmála se. Natáhla se po ovládačce, aby televizi vypnula. Zrovna v ní dávaly zprávy. Už skoro zmáčkla tlačítko vypínače, když na obrazovce uviděla autonehodu. Kamion se střetl s osobním automobilem. Silvia vytřeštila oči. Najednou si začala vzpomínat. Znovu se jí začaly vybavovat útržky z nehody. Ale po pár sekundách nejen, že uviděla, jak se k autu řítí kamion, viděla i osobu za volantem. Viděla Helenu.
„Ne!“ vykřikla s hrůzou v očích.
Raula to probudilo a vylekaně k ní přistoupil. „Silvie, miláčku, co se děje?“
„Raule,“ chytla ho vyděšeně za ruku, „já už si vzpomněla. Já už si vzpomněla!“
Raul se vyděsil také. Tušil, že jí bude muset říct pravdu.
„Raule, já v tom autě jela s Helenou. To ona řídila. Pane bože, co je s ní?“ celá se třásla.
„Silvie, prosím tě, hlavně se uklidni, ano, lásko?“ hladil ji po vlasech.
„Ne, Raule, řekni mi, co se jí stalo? Řekni mi pravdu!“ zoufale ho prosila a zároveň se velmi bála.
Raul smutně vzdychl. Políbil ji na čelo. Podíval se jí do očí a velmi opatrně řekl: „Silvie, Helena při té nehodě zemřela!“
Silvii vytryskly slzy z očí. „Raule, to ne, proboha!“ zoufale se rozplakala a Raul ji silně objal. Velmi dlouho dobu plakala v jeho náručí.

#####

Eduardo vystoupil z výtahu, ale místo do svého bytu šel nejdříve zaklepat na dveře Mariely. Ta mu po chvíli otevřela. „Eduardo,“ pousmála se, „potřebuješ něco?“
Eduardo na ni vykulil oči. „Co bych asi potřeboval? Jen vědět, jestli jsi v pořádku!“ pokroutil nechápavě hlavou.
„Proč bych nebyla?“ ledabyle pokrčila rameny.
„Hledal jsem tě po obědě v práci a už jsi tam nebyla. Ani jsi mi nepřišla říct, že pojedeš domů dřív. To ses mi schválně vyhýbala kvůli tomu, co se stalo ráno?“
„Eduardo, já ti snad nemusím říkat kdy odcházím z práce nebo ano?“
„No to sice nemusíš, ale jelikož společně jezdíme do práce a z práce už pár měsíců a najednou zmizíš bez jediného slova tak…“
„Tak nic,“ rázně ho Mariela přerušila, „prostě jsem dnes musela odjet dřív, nemohla jsem na tebe čekat. A co se týče toho, co se stalo ráno, tak se vlastně nic nestalo. Byl to jen obyčejný polibek. Nic víc v tom nehledej!“
„To myslíš vážně?“ zarazil se Eduardo.
„Ano, myslím!“ s vážným výrazem pokývla hlavou. „A promiň, už se musím vrátit za Francem,“ dodala a zavřela za sebou dveře dřív, než se Eduardo vůbec nadechl. Byl z její reakce přepadlý. On totiž začal pociťovat, že to jen obyčejný polibek nebyl.

#####

Emília uspala Helenu a nad její postýlkou se s pyšným úsměvem skláněla. Vedle ní stály Paloma a Berenice a také se na Helenu usmívaly.
„Je kouzelná!“ usmála se Paloma.
„Je jako panenka!“ rozesmála se Berenice.
„Je teď moje všechno,“ dodala Emília a chytla svou dceru jemně za ručičku.
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Emília nechtěla Helenu probudit, a tak poprosila Berenice, která byla nejblíže dveří, aby otevřela. Když to Berenice udělala, vešla dovnitř služebná. „Slečno Emílie, je tu pan Fernando. Chtěl by s vámi mluvit!“
„Jak se opovažuje sem po tom včerejšku přijít?“ rozčílila se Paloma.
„Tino, řekni mu, že hned přijdu,“ řekla Emília služebné a ta s přikývnutím odešla.
„Ty ho chceš přijmout? Po tom všem, co ti včera řekl?“ nechápala Paloma.
„A proč by ne? Já se ho nebojím. Jestli má pocit, že mi neřekl vše, tak ať se vypovídá. Já mu potom taky řeknu svoje!“ zvolala rozhodně.
„Tak já půjdu s tebou,“ řekla Paloma.
„Ne, já to zvládnu sama. Musím! Vy tu, prosím, zůstaňte s Helenou,“ požádala své sestry a odešla.
„Co se včera stalo? Co jí Fernando řekl?“ zlobila se Berenice ještě dřív, než měla důvod.
„Zachoval se jako ten největší pitomec pod sluncem!“ zamračila se Paloma a poté Berenice vše řekla.

Fernando netrpělivě přešlapoval po hale. Musel se dozvědět pravdu. Okamžitě.
„Co tu chceš, Fernando?“ zeptala se Emília, když scházela ze schodů.
„Emílie,“ otočil se na ni a nervózně polkl.
„Co se ti to stalo pod okem?“ podivila se nad jeho monoklem, když k němu přistoupila.
„Paloma řekla Lucasovi, jak jsem se k tobě včera zachoval a on mi dal jasně najevo, že jsem to přehnal.“
„Tak kvůli tomu jsi přišel? Chceš mi to snad vyčítat?“
„Ne, to vůbec ne. Už jsem si taky uvědomil, že jsem to přehnal!“
„Tak proč jsi teda přišel?“
Fernando se zhluboka nadechl a na rovinu se zeptal: „Emílie, je Helena moje dcera?“
Emília se na něj překvapeně zahleděla. „Proč se mě na to ptáš? Vždyť včera sis byl stoprocentně jistý, že jejím otcem je Winston. Tak co ten obrat?“
„Emílie, prosím tě, řekni mi pravdu!“ žádal ji s vážným výrazem ve tváři.
„Ano, Fernando! Helena je tvá dcera!“ odvětila mu se stejnou vážností.
Fernando zoufale pokroutil hlavou. Nejraději by si nafackoval. „To jsi mi tenkrát, když ses na skok vrátila z Madridu, chtěla říct, že ano? Chtěla jsi mi říct, že jsi těhotná!“
„Ano, to jsem chtěla. Ale nedal jsi mi šanci!“
„Emílie, prosím tě, odpusť mi,“ přistoupil k ní blíž, „byl jsem hlupák. Jak jen jsem o tobě mohl pochybovat!“ pokusil se jí chytit za ruku, ale ona mu to nedovolila. „Takže teď znáš pravdu a můžeš jít!“
„Emílie?“ smutně na ni pohleděl.
„Co jako čekáš? Že mě požádáš o odpuštění, já na všechno zapomenu a skočím ti kolem krku?“ zvolala ironicky. „Tak to ne, Fernando! To se nestane! Stalo by se to možná před tím rokem, kdy bys mi odpustil, že jsem před tebou tajila vztah Diosmary a Nicolase a kdy bys pochopil, že jsem tě chtěla jenom chránit. Ale to jsi neudělal! Místo toho jsi mě odvrhnul, nenechal sis nic vysvětlit a tím jsi o mě přišel! A přišel jsi tak i o svou dceru!“ řekla mu sebejistě, ale i smutně zároveň.
„Emílie, prosím tě, já…“
„Fernando, mlč! Jako jsi nechtěl poslouchat ty mě, tak já teď nebudu poslouchat tebe! Odejdi a nech nás s Helenou na pokoji! Nepotřebujeme tě! Už jsme si zvykly na to, že se bez tebe musíme obejít!“
„Emílie,“ zoufale pokroutil hlavou.
„Běž pryč!“ vykřikla nenávistně.
Fernando na ni ještě chvíli zoufale hleděl, nakonec smutně sklopil hlavu a odešel.
Emília neměla daleko k slzám, ale udržela to. Slíbila si, že už pro Fernanda plakat nebude.

#####

Gonzalo vyšel z koupelny s Danielem v náruči. Daniel měl na sobě modrý župánek s kapucí. „Tak a teď si vezmeme pyžamko a půjdeme spinkat,“ řekl mu Gonzalo, když ho posadil na postel.
Daniel nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ty ještě nechceš jít spinkat? Ale už je pozdě!“
Daniel se natáhl po televizním ovladači a podal ho Gonzalovi.
„Ještě se podíváme na pohádku?“ zeptal se Gonzalo a Daniel se usmál. „Tak dobře,“ usmál se i Gonzalo a políbil svého syna na čelo. Zapnul televizi a než se usadil k Danielovi, aby se koukal s ním, na nočním stolku mu začal zvonit telefon. Podíval se na displej a pousmál se. „To je teta Paloma,“ vysvětlil Danielovi a poté hovor přijal. „Palomo?“
„Ahoj, Gonzalo, neruším?“ zeptala se. Přecházela u sebe v pokoji sem a tam.
„Nerušíš, potřebuješ něco? Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
Paloma se zamilovaně usmála, když ho uslyšela, že má o ni pořád starost. „Ano, Gonzalo, jsem v pořádku, nemusíš mít strach. Kvůli tomu ti taky volám. Chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat za ten dnešek, jak jsi na mě byl hodný!“
„To bylo samozřejmé,“ pousmál se.
„Gonzalo, opravdu jsi mi pomohl. Udělalo se mi pak mnohem lépe, když jsi mě utěšil!“ šťastně se usmívala.
Když vyslovila slovo „utěšil“, vzpomněl si Gonzalo na Tadeova slova. Zamračil se.
„Gonzalo, jsi tam?“ ptala se, když dlouho nereagoval.
„Ano, jsem tu,“ odvětil, když se vzpamatoval, „promiň, Palomo, už budu muset končit. Mám u sebe Daniela a musím ho jít uložit.“
„Aha, tak to vás nebudu rušit a moc ho ode mě pozdravuj. Dobrou noc!“ usmála se.
„Dobrou,“ řekl už trochu nevědomky a hovor ukončil. Znovu se zamyslel nad tím, co mu řekl odpoledne Tadeo. A také co mu včera řekl Raul. Nesouhlasilo to. „Možná mají pravdu oba,“ začal mluvit sám se sebou, „Paloma Tadea v práci možná odmítala, ale Raul s ní nebyl 24 hodin denně. Co když nějaké večery opravdu strávila s ním?“ zesmutněl. „Ale vždyť já jí nemůžu nic vyčítat. Je teď svobodná a ani neví, co k ní cítím.“
„Tata,“ zavolal na něj Daniel.
Gonzalo se pousmál a přisedl si ke svému synovi. Objal ho a zadíval se s ním na pohádku. V mysli měl ale stále Palomu.

#####

Lorena a Lucas spolu leželi v objetí v posteli poté, co se spolu milovali. Lorena byla opřená o jeho hruď a Lucas ji pevně svíral ve své náručí.
„Lucasi?“
„Ano?“
„Co když ty testy ukážou, že ta dívka, co detektiv našel, není naše dcera? Už jsme tak blízko!“ vzdychla zoufale.
„Neboj se, Loreno, hlavně nezapomínej, že už teď všechno budeme zvládat spolu, ano?“ zdvihl jí bradu a podíval se jí do očí. „I kdyby to naše dcera nebyla, budeme hledat dál. Nevzdáme to!“
Lorena se pousmála a políbila ho. Položila si hlavu znovu na jeho hruď. Vzdychla. „Já jen celá ta léta doufám, že žije v dobré rodině. Že ji mají rádi jako vlastní!“
„Určitě ano!“ uklidňoval ji Lucas. Políbil ji na vlasy a poté oba únavou usnuli.

V té samé chvíli se Berenice převalovala v posteli. Nemohla usnout. Alberto jí totiž řekl, že detektiv nejspíš našel její skutečné rodiče. Ale protože chce mít jistotu, bude muset Berenice podstoupit testy DNA. „Možná brzy poznám své skutečné rodiče!“ zvolala zamyšleně. Ještě chvíli o tom přemýšlela a nakonec také usnula.