O měsíc později

Lorena přišla navštívit Silvii do nemocnice. Protože se Silviin zdravotní stav každý den zlepšoval, mohla chodit s návštěvami i mimo pokoj. Venku bylo hezky, a tak si Lorena od zdravotní sestry půjčila kolečkové křeslo a dovezla Silvii do zahrady. Tam se posadila na lavičku a společně si povídaly.
„Už máš výsledky těch testů?“ zeptala se Silvia opatrně.
„Ne, nemám,“ zesmutněla Lorena, „vždyť to by bylo to první, co bych ti řekla.“
„Máš pravdu. Promiň, že jsem se ptala.“
„Ne, vždyť se nic neděje,“ pousmála se Lorena, „ale to čekání je hrozné. Už to bude skoro 14 dní, co jsem na těch testech byla, takže výsledky by už brzy být měly. Ale to čekání je hrozné! Asi se z toho zblázním!“ zoufale pokroutila hlavou.
„Já to chápu, Loreno,“ soucitně ji Silvia chytla za ruku.
Lorena vzdychla. „Teď už taky chápu, jak se cítili Lucas s Gonzalem, když čekali na výsledky ohledně Daniela. Ale jen doufám, že tyhle testy DNA budou ty poslední, které ve svém životě budu muset řešit. Nevím, co budu dělat, pokud o tu naději zase přijdu!“
„Loreno, bude to vaše dcera, já tomu věřím!“ povzbuzovala ji Silvia. „Po tak dlouhé době hledání, to musí být ona! A navíc, nejsi na to sama. Máš Lucase, ten ti bude už napořád oporou!“
Lorena se šťastně usmála. „Ano, je to tak. Jsem s ním opravdu moc šťastná a věřím, že až najdeme naši dceru tak naše štěstí bude dokonalé! Nevím, co by se muselo stát, aby nás zase něco rozdělilo!“
„Nic takového se nestane!“ uklidňovala ji Silvia.
Lorena ji s vděčným úsměvem stiskla ruku. „Ale já pořád mluvím o sobě a ty jsi přeci teď nejdůležitější! Jak se cítíš? Víš, kdy tě už pustí domů?“
„Cítím se mnohem lépe. Každý den je to lepší a lepší, a tak mi pan doktor řekl, že je to už jen otázka dnů, kdy mě propustí.“
„Tak to je skvělá zpráva!“ zaradovala se Lorena.
„Ano, moc se domů těším,“ usmála se Silvia. „A, Loreno, mohla bych tě o něco poprosit?“
„O cokoliv!“
„Ty jdeš zítra na tu Freddyho módní přehlídku?“
Lorena přikývla.
„Mohla bys, prosím tě, zkusit přemluvit Raula, aby šel taky? Chci, aby se trochu rozptýlil a ne aby každou volnou chvíli trávil tady. Je z toho unavený, já to na něm vidím, ale nepřizná to!“
„Spolehni se, Silvie! Dnes jsme se s Lucasem rozhodli uspořádat takovou menší rodinnou večeři, takže ho při ní přemluvím,“ usmála se. „Ale jinak ho chápu, že tě nechce opustit ani na chvíli. Moc tě miluje!“
„A já jeho!“ zamilovaně se Silvia usmála.

#####

Juan nervózně přešlapoval po ložnici a čekal, až Penelope vyjde z koupelny. Ta po chvíli vyšla s těhotenským testem v ruce. „Je negativní!“ řekla smutně.
Juanovi se ulevilo, ale navenek to nedal znát. Dříve doufal, že bude mít s Penelope alespoň ještě jedno dítě, ale najednou to vlastně nechtěl. „To je mi líto,“ soucitně k ní přistoupil a políbil ji na tvář. „Vážně to dítě tak moc chceš?“ zeptal se opatrně.
„A ty snad ne?“ zvolala dotčeně.
„Ale ano samozřejmě,“ vymlouval se, „jen si nejsem jistý, jestli je právě teď ta správná doba. Víš, že teď natáčím skoro pořád, protože před uvedením do televize musíme natočit, co nejvíc dílů a navíc Silvia ještě není úplně v pořádku. Musím se tak o Lindu dál starat častěji.“
„Já vím, ale zkoušet to zatím můžeme, ne?“ přistoupila k němu a vášnivě ho políbila. „Třeba hned!“ zašeptala mu do ucha a rozepnula mu kalhoty.
„Penelope, promiň,“ odtáhl se a kalhoty si zase zapnul, „víš, že už musím do práce! Uvidíme se večer, ahoj“ rozloučil se a odešel.
Penelope se zatvářila nenávistně. Vrátila se do koupelny a naštvaně hodila těhotenský test do koše. „Dřív by po mně okamžitě skočil! A teď mě ani nepolíbí na rozloučenou!“ křičela na svůj odraz v zrcadle. Myslela si, že řečmi o dítěti si Juana zase připoutá blíž k sobě. Ale Juan se jí i tak stále vyhýbal. Podlehl jí jen jednou, když se vrátil opilý z rozlučky se svobodou jednoho svého kamaráda. Penelope toho tehdy hbitě využila. A dnešním těhotenským testem se mu snažila připomenout, že by se v ložnici měl víc snažit. Zatímco Juan se výsledku bál, Penelope předem věděla, že bude negativní. Dál totiž brala antikoncepci. A Juan, kterého dění okolo ní pomalu přestávalo zajímat, si ničeho nevšiml.

#####

„Dobře, Gonzalo, pošlu ti ty materiály po poslíčkovi. A moc děkuju!“ poděkoval mu Alberto po telefonu a hovor ukončil. Materiály, o kterých mluvil dal do modrých desek, vstal od stolu ve své kanceláři a došel do druhé místnosti za Palomou. „Palomo?“
„Ano, tati?“ zeptala se Paloma, která kopírovala nějaké papíry.
„Prosím tě, zjisti, který z našich poslíčků je volný a ať tyhle materiály co nejrychleji doveze Gonzalovi!“
Paloma zbystřila. A rychle jednala. „Tati, a co kdybych mu je dovezla já?“
„Ale proč ty?“ nechápal Alberto.
„Tak stejně tady za chvíli končím a musím ještě za Freddym kvůli té zítřejší přehlídce a to bych měla cestu kolem Gonzala. Tak to můžu spojit a nemusíme obtěžovat někoho dalšího.“
„Dobře, tak jak chceš,“ pousmál se. „Ale opravdu to spěchá, Palomo. Gonzalo jezdí v terénu a tohle je potřeba do dnešní uzávěrky zpracovat a už by to sem nestihl si to vyzvednout.“
„V pořádku, tati, nemusíš mi to vysvětlovat. Já mu to zavezu a pojedu rovnou,“ zvolala rozhodně. „Tohle můžu okopírovat zítra,“ dodala, políbila Alberta na tvář, vzala si od něj desky, natáhla se pro kabelku a byla pryč.
Alberto se pousmál a vrátil se do své kanceláře.

Paloma už stála před výtahem a nedočkavě ho hypnotizovala, aby už přijel. Už by nejraději byla u Gonzala. Za poslední měsíc se skoro neviděli, a když už se viděli, měla pocit, že se jí vyhýbá. A nechápala proč. Proto nyní hned využila příležitosti, aby s ním byla alespoň na chvíli osamotě.

#####

Fernando se po zjištění, že Helena je jeho dcera, ještě několikrát pokoušel usmířit s Emílií. Ale bezúspěšně. Emília mu zakazovala přibližovat se k ní i k Heleně. Fernando byl velmi zoufalý. Nevěděl, co dělat. Nakonec zašel za osobou, za kterou by si nikdy nepomyslel, že půjde a bude ji žádat o pomoc.
Stál přede dveřmi a zaklepal. Když se z druhé strany ozvalo ,dále‘, vešel dovnitř.
„Fernando?“ zvolal Winston překvapeně, když ho ve své ordinaci spatřil.
„Taky mě to samotného překvapuje, že tu jsem, ale nemám na výběr!“ řekl vážně.
„Posaď se,“ pobídl ho Winston a Fernando si sedl naproti němu. „Asi tušíš, proč jsem tady, ne?“ zeptal se.
„Předpokládám, že požádat mě o přátelství asi nejdeš!“ podotkl Winston ironicky.
„No jo, jen si mě vychutnej, zasloužím si to! Nejspíš mě pošleš rovnou do háje, ale já už prostě nevím, co dál,“ řekl smutně. „Winstone, co mám dělat, aby mi Emília odpustila. Ty jsi její nejlepší přítel. Víš o ní všechno!“
„Už věříš tomu, že jsme jen přátelé?“
„Už vím to, že Emília by mě nikdy nepodvedla. A že tě vždy brala jen jako dobrého přítele. To tys chtěl vždycky víc, je to tak?“
Winston se zamyslel a rozhodl se mu říct všechno hezky narovinu. „Podívej, Fernando, řeknu ti to upřímně. Když jsem Emílii poznal, téměř okamžitě jsem se do ní zamiloval. A stejně jako já jsem byl upřímný k ní, že bych byl rád něco víc než kamarád, tak stejně upřímná byla i ona ke mně. Ihned mi řekla, že je zamilovaná do jiného a o něco později jsem zjistil, že jsi to ty. I tak jsem ale neztrácel naději a myslel jsem si, že se její city třeba jednoho dne změní. Nestalo se. Ona beznadějně milovala tebe. A když jste se nakonec dali dohromady, bolelo mě to, ale respektoval jsem to. Pochopil jsem, že já budu pro Emílii jen dobrý přítel. A jako dobrý přítel jsem se k ní choval po celou dobu, co jsme spolu žili v Madridu. Ano, Fernando, jsem její nejlepší přítel, takže vím, jak moc jsi kvůli tobě vytrpěla, a proto ti nehodlám nijak pomáhat. Emília byla pro tebe vždycky až moc dobrá a ty sis toho nevážil. Sám si teď sněz, co sis nadrobil!“
Fernando ho bedlivě poslouchal. Tvářil se sklesle, protože mu bohužel musel dát ve všem za pravdu. Nakonec bez jediného slova odešel.

#####

Po Lorenině odchodu chtěla Silvia zůstat ještě v zahradě. Chtěla být na čerstvém vzduchu a vychutnávat si to, co před nehodou považovala za samozřejmé. Třeba i jen pohled na nebe.
„Silvie?“ zaslechla za sebou ženský hlas.
„Camilo!“ zvolala Silvia překvapeně. Bylo to poprvé, co ji viděla, od chvíle, kdy se probudila. A hlavně poprvé od chvíle, co zjistila, že při té nehodě zemřela Helena.
„Raul mi říkal, že se mnou chceš mluvit,“ řekla Camila.
„Ano, chci. Prosím, posaď se,“ požádala ji Silvia a Camila si sedla na lavičku, na které před chvíli seděla Lorena. „Přišla bych dřív, ale chtěla jsem ti dát čas, aby ses dala do pořádku,“ vysvětlila Camila.
„Camilo,“ smutně vzdychla, „mně je to tak strašně líto. Helena byla báječná ženská. Moc mě to mrzí!“ rozplakala se.
„Silvie,“ chytla ji za ruku a z očí jí také vytryskly slzy, „přišla jsem se hlavně ujistit, že si tu nehodu nějak nevyčítáš! Za to všechno, co se stalo, může jen ten člověk, co jel na červenou!“
„Víš, ale kdyby mě nevezla do práce, možná by jela jinudy,“ vzlykala Silvia.
„Ne, Silvie, takhle to nesmíš brát. Tímhle způsobem bychom si to mohli vyčítat všichni. Všichni bychom si mohli říkat, co by bylo kdyby. Já to ze začátku taky dělala. Ale ničím si nepomůžeš. Nic z toho už se nezmění!“ vzlykala i Camila.
Silvia si utřela slzy.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Camila.
„Na cokoliv!“
„Co byla její poslední slova?“
Silvia přikývla. „Postupně jsem si na všechno vzpomněla. Povídaly jsme si o Raulovi. Já jí říkala, jak moc jsem s ním šťastná a ona mi řekla, že jsem si vybrala dobře, že je to skvělý muž. A úplně poslední věc, na kterou se mě zeptala bylo, kde máme byt, do kterého jsme se měli stěhovat. Odpovědět jsem jí ale už nestihla!“ oči se jí znovu zalily slzami.
„Děkuju ti, Silvie. Nevím proč, ale já to potřebovala vědět,“ zavzlykala.
„Já to chápu,“ pokývla hlavou. „Kéž bych mohla udělat víc. Aby se Helena mohla vrátit!“
„Ale ona se vrátila! I když jiným způsobem!“ pokusila se Camila o úsměv.
Silvia jí úsměv opětovala. „Ano, Raul mi řekl, že má Emília dceru. Jsem za ni a za vás všechny moc ráda. Přinese do vašich životů určitě spoustu štěstí!“
Camila souhlasně přikývla, smutně se na sebe podívaly a poté se silně objaly.

#####

Během Palominy jízdy z časopisu ke Gonzalově bytu se zničehonic změnilo počasí. Místo slunce se začaly objevovat černé mraky a silně se rozpršelo. Když Paloma zaparkovala před domem, naštěstí už nepršelo, ale stále foukal silný vítr. Vystoupila z auta s kabelkou a šla ke vchodu. Gonzalo už stál venku. Byl překvapený, že mu ty materiály veze zrovna ona. Šel jí naproti. „Já myslel, že Alberto pošle poslíčka?“ volal na ni.
„Já se nabídla místo něj. Měla jsem stejně cestu kolem,“ volala zase ona na něj.
Víc už si neřekli, šli proti sobě a jen se na sebe nervózně usmívali. Chvíli se dívali jinam a chvíli se zase střetli s pohledem toho druhého. Když už byli skoro u sebe, Paloma z něj byla zase úplně mimo, a tak si na chodníku nevšimla hrbolu. Zakopla o něj a spadla Gonzalovi přímo do náruče.
„Jsi v pořádku? Neublížila sis?“ hned se ustaraně ptal.
„Ne, jen jsem se trochu lekla. Ale pak jsi mě chytil, takže už jsem se nemusela ničeho bát,“ odvětila mu s úsměvem.
Gonzalo z ní byl také úplně mimo. Navíc, když ji měl tak blízko ve své náručí. Ale po chvíli se vzpamatoval. „Máš pro mě ty materiály?“ zeptal se a pustil ji.
Paloma trochu zesmutněla, když od ní poodstoupil. „Ano, mám,“ řekla a začala je hledat v kabelce. Když desky vytahovala ven, opřel se do nich vítr a ona je pustila. Papíry z nich začaly poletávat po chodníku. „Gonzalo, proboha, nezlob se,“ vyděsila se a začala je sbírat.
„Prosím tě, co bych se zlobil. Neudělala jsi to schválně,“ odvětil jí a pomáhal jí papíry také sbírat.
Když už měli skoro všechny papíry posbírané, oba se sehnuli pro ten poslední pod sebou. Ale sehnuli se ve stejnou chvíli, takže do sebe narazili čely. „Au,“ oba se chytli za čelo, podívali se na sebe a rozesmáli se.
„Já ho seberu,“ dodal poté Gonzalo a poslední papír sebral. „Bolí tě to moc?“ zeptal se znovu ustaraně, ačkoliv sám se stále držel za čelo.
„A tebe?“ odvětila mu otázkou a oba se znovu rozesmáli. Zadívali se na sebe a nevšimli si, že stojí vedle velké kaluže. Nevšimli si ani toho, že se k nim blíží auto, které tou kaluží projelo a oba je nahodilo.
„Pane bože, co se to dneska děje?“ smál se Gonzalo, když se díval na svoje mokré a špinavé oblečení.
„Já nevím,“ smála se i Paloma. Byla také celá mokrá a špinavá. Dříve by z toho chytila hysterický záchvat, ale nyní se tomu jen smála. Už neřešila malichernosti. A došlo to i Gonzalovi.
„Vypadám hrozně, viď?“ stále se smála.
„Ne, ty jsi vždycky krásná,“ řekl jí Gonzalo a až pak si uvědomil, že to řekl nahlas.
Paloma se pousmála. Chtěla něco říct, ale zabránilo jí v tom zvonění jejího mobilu. „Promiň,“ omluvila se, otočila se ke Gonzalovi zády a když mobil našla v kabelce, hovor přijala. „Já vím, Freddy, zdržela jsem se. … Neboj se, už jsem na cestě. … Dej mi tak 15 minut, ano? … Čau!“ Hovor ukončila, a když se na mobilu vrátila zpátky do menu, objevila se na displeji Gonzalova fotografie. A Gonzalo si toho všiml. Byl v šoku. „Promiň, Gonzalo,“ otočila se zpátky k němu, „už budu muset jít. Freddy je pomalu na prášky, že jsem ještě nedorazila!“ smála se.
„Počkej, ty nejedeš rovnou domů? Měla by sis sundat to mokré oblečení, nebo nastydneš!“ znovu si dělal starosti. „Klidně můžeš zůstat chvíli u mě a osušit se!“
Paloma se na něj zamilovaně usmála. Jeho nabídka byla velmi lákavá, ale nemohla. „Jsi hodný, Gonzalo, ale nemůžu. Freddy mě potřebuje a u něj v butiku jistě na převlečení něco bude. Tak se zatím měj,“ rozloučila se a vracela se ke svému autu.
Gonzalo se za ní díval a nechápal, co měla znamenat ta jeho fotografie v jejím mobilu. Proč by ji tam měla? Že by snad k němu něco cítila?

#####

Juan a Deborah vyšli ze svých šaten ve studiu ve stejnou chvíli. Deborah se už chystala domů, Juan se byl jen převléknout kvůli další scéně. Oba se na sebe zamračili. Jejich vzájemné antipatie se čím dál zvětšovaly. On ji považoval za špatnou scénáristku, ona jeho za špatného herce.
Beze slova vyrazili na chodbu a zastavili se až před otevřenými dveřmi. „Na co čekáte?“ zeptal se jí Juan.
„Jestli mi dáte přednost. Nebo jestli se projevíte jako nevychovanec!“ ušklíbla se Deborah.
„Víte co? Co kdybyste se začala starat sama o sebe a neotravovala ostatní?“ rozčílil se. „Anebo jinak! Najděte si chlapa a otravujte jeho!“
„Co si to dovolujete?“ vykřikla. „Do mého soukromí vám nic není!“
„A do jakého soukromí? Vždyť jste sama jako kůl v plotě. A kdo by taky chtěl být s ženskou, která nedokáže projevit své city? Nechápu, jak vůbec váš scénář mohli vybrat. Ty scény nepatří do telenovely, ale spíš do hororu!“ vysmál se jí.
Deborah rudla vzteky. Už na něj chtěla začít křičet, ale zabránil jí v tom příchod Lucase. „Deborah, ahoj!“ pozdravil ji a políbil na tvář. „Juane,“ pokývl na něj hlavou.
Juan mu pokývnutí opětoval, ušklíbl se na Deborah a odešel.
„Vy jste se hádali?“ zeptal se Lucas.
„Nesnáším toho chlapa!“ mračila se Deborah.
„Co jste si udělali?“
„Nic. Nechci o tom mluvit,“ pokroutila hlavou. „Kde se tu vůbec bereš?“
„Přijel jsem tě přeci vyzvednout. Jdete k nám s Omairou na večeři.“
„No jo, vidíš, vždyť bych na to kvůli tomu hlupákovi zapomněla,“ znovu se zamračila.
Lucas nechápal, ale na nic se neptal. „Půjdeme?“
Deborah přikývla a společně odešli.

#####

Franca odpoledne vyzvedl ze školky Alberto a dovezl ho k sobě domů. Domluvili se tak s Marielou, že dnes přespí u něj. Nyní spolu byli v zahradě a kopali si míčem.
„Franco Fuentes se připravuje…“ komentoval Alberto v pozici brankáře, „…střílí,“ Franco se napřáhl a kopnul, „a je to gól!“ radoval se Alberto a Franco se smál. Dál si spolu kopali a po chvíli k nim přišla Berenice.
„Berenice, ahoj,“ přiběhl k ní Franco radostně. Ona si k němu klekla a objala ho. „Bráško, nevěděla jsem, že tu budeš,“ usmála se na něj a políbila ho na tvář.
„Mariela mě poprosila, že si potřebuje udělat volný večer. Má toho moc,“ vysvětlil jí Alberto.
„Jasně, já to chápu!“ odvětila.
„Berenice, půjdeš si kopat s námi?“ zeptal se jí Franco.
„Ráda bych, ale nemůžu. Jdu s kamarádkou do kina. Ale zítra si spolu něco zahrajeme, ano?“
Franco přikývl.
„Teda pokud to stihneme?“ podívala se na svého otce.
„Určitě, povezu ho Mariele až po obědě,“ odvětil jí.
„Tak super, budu se těšit,“ usmála se.
„Tak už běž, ať stihneš to kino,“ pobídl ji Franco a rozběhl se zpátky k míči.
Alberto i Berenice se rozesmáli. „Tati, můžu se tě ještě na něco zeptat?“
„Samozřejmě, holčičko. Copak?“
„Výsledky asi ještě nejsou, viď?“
„Ne, nejsou. Ten detektiv mi slíbil, že jakmile budou, tak mi okamžitě zavolá. A já to pak okamžitě řeknu tobě, neboj se!“ pousmál se.
„Jsem hrozně nervózní. To čekání je nesnesitelné!“ vzdychla smutně.
„To chápu,“ soucitně ji pohladil po vlasech, „ale neboj se. Ať už to dopadne jakkoliv, nezapomínej, že jsme všichni s tebou a máme tě rádi!“
„A já vás!“ usmála se na něj a oba se objali.
„Tati, tak už pojď hrát!“ volal Franco.
„Jo tati, běž už hrát,“ zasmála se Berenice, když se od Alberta odtáhla, „stejně musím jít. A děkuju, pa!“ políbila ho na tvář a odešla.
Alberto se vrátil ke svému synovi a ještě dlouho dobu si kopali.

#####

Freddy a Violeta byli v sále, ve kterém se zítra bude odehrávat Freddyho módní přehlídka. Všechny modelky se už v šatně připravovaly, aby dnes přehlídku mohly nazkoušet. Chyběla jen Paloma. A Freddy z toho šílel. „Já se zblázním, tak kde je? Říkala, že za 15 minut bude tady!“ rozčiloval se a pochodoval sem a tam.
„Freddy, uklidni se, jistě tu bude, co nevidět. Slíbila ti to, takže určitě dorazí,“ snažila se ho Violeta uklidnit. Jen co to dořekla, Paloma se objevila. Když ji oba spatřili, šokem jim spadla brada.
„Holubičko, proboha, co se ti stalo? Co tě to potkalo?“ spráskl Freddy ruce.
Paloma byla mokrá, špinavá, vlasy měla rozcuchané. Nijak se od incidentu s Gonzalem neupravila. „Potkalo mě štěstí!“ šťastně vzdychla a usmála se.
„Štěstí? To spíš smůla, ne?“ kroutil Freddy nechápavě hlavou. „Holubičko, vždyť ty vypadáš jako zmoklá slepice!“
Palomě to přišlo vtipné a začala se hrozně smát. Po chvíli nakazila i Violetu. Freddy na ně střídavě koukal a nechápal. „Jsem tu opravdu jediný, komu to připadá hrozné?“
Obě dvě se dál smály a Freddy už toho měl dost. „Tak a teď mi okamžitě vysvětlíš, co se ti stalo!“ zvolal rozhodně, chytl Palomu za ruku a odvedl ji do vedlejší místnosti, kde měli soukromí. „Tak čekám,“ dal si ruce v bok, „vysvětluj!“
Paloma se usadila na židli a zasněně vzdychla. „Než jsem jela k tobě, vezla jsem Gonzalovi nějaké papíry. Nejdřív jsem zakopla a on mě chytil do náruče. Pak se mi ty papíry rozsypaly, a když jsme je sbírali, tak jsme se praštili čely a nakonec nás kaluží ohodilo nějaké auto!“ Při vyprávění se zamilovaně usmívala.
„Cože? Tohle všechno se ti jako stalo před nějakou čtvrthodinou?“ nechtěl tomu věřit.
Paloma přikývla. „A on se pořád starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku. A jak se u toho tvářil! Já ho tak miluju!“ zamilovaně vzdychala.
„Tak už mu to konečně řekni! Nebo přijdu o nervy!“ zlobil se Freddy. „A teď se běž upravit, ať můžeme začít zkoušet!“ přikázal jí a rozčíleně odešel.
Paloma se potutelně usmála a šla se upravit.

#####

Franco byl neúnavný, a tak si s Albertem stále kopali míčem. V jednu chvíli kopl Alberto s trochu větší silou a míč se rozkutálel až k terase.
„Já ho chytnu!“ volal Franco a běžel za ním.
Míč se zastavil o něčí nohy.
Franco k němu doběhl a míč si vzal. Pak se podíval vzhůru a zeptal se: „Kdo jsi?“
Camila na něj šokovaně hleděla.