con la participación especial de:
Julie Restifo como Sonya
Ana Beatriz Osorio como Lisette

Camila se šokovaně dívala na Franca. Nenapadlo by ji, že na něj narazí právě v jejich domě. Ale na druhou stranu chápala, že už si ho sem Alberto může bez obav vzít, když o něm všichni vědí. „Já jsem Camila,“ dostala nakonec ze sebe, „ale my už jsme se viděli. Asi si nevzpomínáš.“
Franco pokroutil hlavou.
„Camilo,“ přišel k nim Alberto také dost šokovaný.
„Přišla jsem za Emílií a Helenou. Jsou doma?“ zeptala se ho.
Alberto přikývl a než stačil něco říct, Franco hrdě pronesl: „Emília je moje sestra. Mám celkem tolik sester!“ zvedl čtyři prsty.
„Já vím,“ odvětila mu Camila, „a já jsem jejich maminka.“
„Vážně?“ zvolal Franco překvapeně. „A moje maminka se jmenuje Mariela,“ usmál se.
„To taky vím,“ řekla smutně a vyčítavě se zahleděla na Alberta. Ten chtěl něco říct, ale Camila ho nenechala. „Jdu se podívat na svou vnučku,“ řekla a bez rozloučení vešla do domu.
Alberto se za ní zoufale díval.
„Tati, půjdeme si ještě kopat?“ zeptal se ho Franco.
„Dobře, ale už jen chvíli. Brzy bude večeře,“ odvětil mu Alberto a vydali se zpátky doprostřed zahrady. Ještě se ale otočil, jakoby doufal, že Camilu ještě zahlédne.

#####

„Kam zase jdeš?“ zeptala se Nadia Penelope, když vešla do její ložnice.
Penelope stála před zrcadlem a upravovala si svoje velmi vyzývavé šaty. Ještě se před zrcadlem párkrát natočila, aby se nakonec spokojeně usmála. „Ano, sluší mi to!“ Vzala si svou kabelku a chtěla odejít.
„Ptala jsem se tě, kam jdeš!“ zvýšila na ni Nadia hlas.
„Mám rande s Tadeem,“ odvětila jakoby nic.
„A to to říkáš jen tak?“ hlesla Nadia šokovaně.
„A jak to mám jako říkat?“
„Penelope, říkám ti už po několikáté, že si příliš zahráváš! Může se ti to vymstít!“
„Prosím tě, mami, buď v klidu. Jestli máš strach z toho, že by mi na to Juan někdy přišel, tak se fakt nemáš čeho bát. Vždycky jsem si ho dokázala zpracovat tak, aby mi zobal z ruky!“
„Ale poslední dobou ti to už příliš nejde!“
Penelope se zašklebila. „Však ono se to zase změní. A do té doby tu rozhodně nebudu jen tak sedět a čekat na něj jako věrná ženuška!“ Opět se vydala k odchodu, ale Nadia ji chytla za paži. „Ale to bys měla! Co mu jako řeknu, když se bude ptát, kde jsi?“
Penelope se jí vytrhla. „Nemusíš mu říkat nic. Už jsem mu volala, že si vyrazím s kamarádkami a že nevím, kdy přesně se domů vrátím. A vůbec? Co je to zase za výslech? Co to do tebe vjelo?“ rozčílila se.
„To bych se spíš měla ptát já tebe. Protože já na rozdíl od tebe nehodlám přijít o výhody, které nám oběma Juanova sláva a peníze poskytují,“ řekla důrazně.
„Neboj se, to já taky ne. Ale jak už jsem řekla, nebudu tady sedět jako pecka. Já si svůj život hodlám užívat! Nejsem taková chudinka jako ty!“
„Co tím chceš říct?“ zvolala Nadia dotčeně.
„Já dostanu každého chlapa, na kterého jen ukážu! A ty? Jednoho chlapa sis nechala přebrat dvakrát stejnou ženskou! A neudělala si proti tomu vůbec nic! Jsi naprosto neschopná!“ vysmála se jí.
Nadia se na ni nenávistně zahleděla a vrazila jí facku.
Penelope se chytla za udeřenou tvář a šokovaně na svou matku hleděla.
„To bylo naposledy, co jsi mě takhle urazila! Udělej to ještě jednou a uvidíš, jak moc jsem neschopná!“ zakřičela na ni Nadia a odešla pryč.
Penelope byla vzteky bez sebe.

#####

Fernando seděl v kuchyni u stolu. Před sebou měl talíř s jídlem, ale ani se ho nedotkl. Hlavou se mu totiž dokola honily všechny chyby, kterých se dopustil vůči Emílii.
Do kuchyně vstoupil Raul. Oblékal si sako, protože se chystal ven. Chtěl se s Fernandem rozloučit, ale zarazil se nad jeho nepřítomným pohledem. „Fernando? Fernando, co je ti?“
Fernando nereagoval.
„Fernando?“ znovu ho Raul oslovil a sedl si naproti němu. Fernando stále nijak nereagoval, až mu nakonec Raul luskl prsty před obličejem, tak se vzpamatoval. „Co? Co je?“
„Co je? Co s tebou je? Na co myslíš?“ zeptal se ho Raul.
„Na to, jakej jsem pitomec,“ vzdychl. „Už prostě nevím, co mám dělat, abych Emílii získal zpátky. Dneska jsem se natolik ponížil, že jsem šel za Winstonem, abych ho poprosil o radu. A on…“
„… tě poslal do háje!“
„Nejdřív mi udělal dlouho přednášku a pak mi řekl, že co jsem si sám nadrobil, tak si mám taky sníst.“
„Fernando, promiň mi, mou upřímnost, ale on měl pravdu!“ řekl Raul opatrně.
„Ale to já vím taky!“ vstal Fernando rozčíleně od stolu. „A právě proto se na sebe už nemůžu ani podívat.“
Raul k němu přistoupil a poplácal ho po rameni. „Fernando, jediné, co ti můžu poradit já je, abys to nevzdal! Pokud ji chceš opravdu získat zpátky, nesmíš to vzdát. Ale musíš počítat s tím, že to třeba nebude hned. Že to může nějaký čas trvat.“
Fernando pokývl hlavou.
„Jdu na večeři k Loreně a Lucasovi. Nechceš jít taky? Myslet chvíli na něco jiného?“
„Lucas mě taky zval, ale na rodinné tlachání opravdu nemám náladu, promiň,“ odvětil Fernando sklesle a odešel do svého pokoje.
Raulovi bylo bratra líto, ale víc mu pomoci neuměl.

#####

Camila držela v náručí svou vnučku, radovala se s ní a mohla tak zapomenout na setkání s Francem. „Zbožňuju ji! Je tak krásná!“ usmívala se na Helenu.
„Ano! Nejkrásnější na světě,“ zvolala pyšně Emília. Obě seděly na posteli v Emíliině pokoji.
„Půjdeš zítra na tu Freddyho přehlídku?“ zeptala se Camila.
„Nechce se mi, ale na chvíli půjdu. Slíbila jsem mu to. Ale podívám se jen na tu přehlídku a potom se vrátím domů. Nemůžu tu nechat Helenu dlouho samotnou. Mezitím ji tu pohlídá Tina. Vím, že to bez problémů zvládne,“ usmála se.
„A co Fernando?“ zeptala se opatrně.
„Co je s ním?“ zvolala rozzlobeně.
„Jak to bude dál? Je to přeci Helenin otec.“
„Ano, v rodném listě je uvedený. Ale to je tak všechno. Jinak s ní nemá a nebude mít nic společného!“ řekla Emília důrazně.
„Emílie, nechtěla bys mu přece jen dát šanci?“
„Ne, mami, to nemůžu. Moc mi ublížil. Ty ani nevíš o spoustě věcí, co mi řekl. Nemůžu mu jen tak odpustit.“
„Ale měla bys myslet na Helenu. Otce potřebuje. A co když najednou Fernando začne jednat jinak?“
„Jak to myslíš?“
„Co když se rozhodne a požádá o střídavou péči? Právo na to má!“
„Tak to nikdy nedovolím! Helena je jenom moje!“ rozčílila se Emília a vzala si svou dceru do náruče. Ochranářsky ji objímala.

#####

Maracaibo

Diosmary se vrátila z práce do domu své tety, Albertovy sestřenice, ve kterém už několik měsíců bydlela. Když si v předsíni sundávala bundu, její teta Sonya k ní přišla. „Diosmary, dobře, že už jsi tady. Máš tady návštěvu.“
„Koho?“ podivila se. Kromě kolegů z práce se s nikým nestýkala. „Přijeli naši? Nebo mé sestry?“ s úsměvem zadoufala.
„Podívej se do obývacího pokoje sama. Já budu v kuchyni, nebudu vás rušit,“ odvětila jí Sonya a odešla.
Diosmary začala být opravdu zvědavá. Na nic nečekala a šla do obývacího pokoje. A zarazila se, když viděla, kdo sedí na pohovce. „Ty?“ zvolala šokovaně.
„Ahoj, Diosmary,“ pozdravila ji Anita a postavila se.
„Co tady děláš? Jak jsi mě našla?“
„To není důležité. Důležité je to, co jsem ti přišla říct. Prosím tě, Diosmary, vyslechni mě. O nic víc tě nežádám!“ řekla Anita s vážnou tváří.
Diosmary nečekala, že ji ještě někdy uvidí a myslela si, že s ní ani nebude chtít mluvit, kdyby ji přece jen potkala. Něco jí ale říkalo, že by ji vyslechnout měla. Posadila se tedy do křesla a řekla: „Tak mluv. Poslouchám.“
Anita se usadila zpátky na pohovku a smutně vzdychla. „Víš, Diosmary, moje máma vážně onemocněla. A já kvůli tomu spoustu věcí přehodnotila.“
„Co je tvé mámě?“ zeptala se Diosmary šokovaně.
„Promiň, Diosmary, já o tom nechci mluvit. Protože pokaždé se u toho rozbrečím a to teď nechci. Potřebuju ti všechno říct v klidu,“ odvětila jí se zoufalým výrazem ve tváři.
„Dobře, nebudu se tě ptát, když nechceš. Tak pokračuj, prosím!“
„Diosmary, i když si to teď nemyslíš, kdysi jsem tě opravdu považovala za kamarádku. Ale v jisté chvíli, vlastně ani nevím kdy, se ve mně něco zlomilo. Začala jsem na tebe hrozně žárlit a závidět ti!“
Diosmary ji pozorně poslouchala.
„Záviděla jsem ti všechno, co jsi kdy měla. Já neměla nic a ty všechno. Ale ty jsi mi to nikdy nepředhazovala, právě naopak. Když jsme se naposledy viděly, řekla jsem ti, že jsi sobecká, ale to já byla sobecká. Chtěla jsem ti ublížit a myslela jsem si, že mně se snad potom uleví. Ale stal se pravý opak. Myslím, že se mi teď nemocí mé matky, všechno vrací. Abych si uvědomila, jak jsem ti ublížila a že to nebylo fér. Proto jsem přišla, abych ti vysvětlila, jak to všechno bylo s Nicolasem.“
„Anito,…“
„Ne, Diosmary, nech mě to, prosím tě, dokončit.“ Diosmary přikývla a Anita pokračovala: „Když se Nicolas v našem životě objevil, líbil se mi. Ale od začátku mi bylo jasné, že jemu se líbíš ty. A to mě ničilo. Když jste se pak dali dohromady, byla jsem rozhodnutá, že vás dříve či později rozdělím. A to se mi povedlo. Ale chtěla bych ti pár věcí ujasnit. Tehdy, jak si nás nachytala u něj doma, ano, to jsme se spolu vyspali. Ale to bylo poprvé a naposledy. Sice jsem se snažila Nicolase ještě několikrát svést, ale on mě pokaždé odmítl. Pořád dokola tvrdil, jak miluje tebe a že doufá, že mu jednoho dne odpustíš. Ale já to nechtěla nechat jen tak. Proto, když ses mě zeptala, jestli jsme spolu, řekla jsem, že ano, ale to byla lež. Stejně jako jsem ti lhala ten den, co jsi mi přišla vyčíst rozchod Emílie a Fernanda. Tvrdila jsem ti, že mám Nicolase u sebe v ložnici. Ale tam byl úplně cizí muž. Řekla jsem ti to jen proto, abych ti znovu ublížila. A teď je mi to všechno moc líto,“ zachvěl se jí hlas.
Diosmary se zalesklo v očích.
„Nebudu tě tady teď žádat o odpuštění, proto jsem nepřišla. Jen jsem chtěla, abys znala celou pravdu,“ dodala Anita a dala se k odchodu.
„Anito?“ Diosmary se postavila a vážně se na ni podívala.
Anita se na ni otočila.
„Doufám, že se tvoje máma uzdraví a že bude úplně v pořádku!“
Anita se vděčně pousmála a navždy odešla z jejího života.
Diosmary klesla do křesla a myslela na všechno, co jí Anita řekla.

#####

Caracas

Marcelo pozval Camilu na večeři. Seděli v restauraci a Marcelo jí stále něco vyprávěl, ale ta ho příliš nevnímala. Před očima měla pořád setkání s Francem.
„Camilo, ty mě vůbec neposloucháš!“
„Co? Promiň, Marcelo, ale myslela jsem na Emílii a Helenu,“ vymyslela si, „mluvila jsem s Emílií o Fernandovi, ale nechce mu odpustit. Ani nechce, aby se stýkal s Helenou. Dělá mi to starosti!“
„Vždyť to mně taky! Moc bych si přál, aby rodiče naší vnučky byli spolu.“
„Snažila jsem se jí domluvit, aby Fernandovi dala ještě šanci, ale je příliš raněná!“ řekla smutně.
„Však Fernando si je moc dobře vědom, jak to všechno pokazil,“ odvětil Marcelo, „a moc by je chtěl obě zpátky. Ale asi to nepůjde tak snadno.“
Camila souhlasně přikývla a znovu se zamyslela.
„Camilo, tebe ale trápí ještě něco jiného, je to tak, že ano?“ ustaraně ji chytil za ruku.
Camila se na něj smutně podívala a nakonec se rozhodla, že se mu svěří. „Vlastně ano. Něco mě trápí!“
„Řekni mi to!“
„Mluvila jsem s Emílií v našem domě … teda v Albertově domě … a Alberto…“
„Co? Co Alberto? Udělal ti něco?“ rozčílil se.
„Měl u sebe svého syna!“ odvětila vážně.
„Cože? Jak si to vůbec může dovolit?“
„Ale ano může. Je to jeho dům a může si tam přivézt koho chce. A svého syna vůbec!“ pokývla smířeně hlavou. „Viděla jsem toho malého poprvé od chvíle, co jsem zjistila pravdu. Rozhodilo mě to.“
„To se ti ani nedivím. Už bys do toho domu vůbec neměla chodit!“ zvolal rázně.
„Jenže v tom domě žijí moje dcery a teď i má vnučka. A proč bych se s nimi měla scházet pořád někde jinde? Proč bych do toho domu neměla chodit, vždyť já jsem nic neprovedla. A vlastně ani ten chlapec!“
„Cože?“
„Vždyť je to jen dítě, které za nic nemůže. Jen se narodil, je živý a zdravý a nemůže za to, kdo jsou jeho rodiče. To oni ublížili někomu dalšímu, ne on. Navíc, jak jsem s ním dnes mluvila, je moc milý. A opravdu se Albertovi podobá,“ aniž by si to uvědomila, pousmála se.
Marcelovi se to ani trochu nelíbilo. Camila nyní působila, že by snad byla schopná Albertovi odpustit.

#####

Mariela si, společně se svou kamarádkou a Francovou učitelkou ze školky, vyrazila ven. Byly v jednom klubu, do kterého chodily ještě na střední škole.
„Nepřijde ti, že už sem nepatříme?“ zeptala se se smíchem Mariela, když si prohlížela lidi kolem. Byli tam opravdu převážně středoškoláci. Dospělých tam bylo minimálně.
„To si už připadáš tak stará?“ zasmála se Lisette.
„To ne, ale osmnáct nám už taky není!“ smála se Mariela.
„No ale někteří hoši tady by si určitě dali říct i s nějakou starší,“ provokativně se rozhlédla kolem sebe.
„Lisette,“ Mariela na ni vykulila oči a plácla ji po rameni, „jsi učitelka ve školce!“ připomněla jí.
„No jo vidíš, to je fakt, to by se nehodilo,“ zvolala pobaveně, „takže já nemůžu a ty vlastně taky ne, když jsi zadaná!“
„Prosím?“
„No taky jsem se divila, že máš dnes volný večer a místo toho, abys ho strávila s Eduardem, tak si vyrazíš se mnou.“
„Lisette, kolikrát ti mám říkat, že…“
„Já vím, já vím, mezi tebou a Eduardem nic není. Jenom to mezi vámi jiskří na kilometry daleko, ale to vlastně nic neznamená,“ podotkla ironicky.
„Lisette, jestli se chceš bavit o tomhle, tak okamžitě odcházím,“ urazila se Mariela.
„Pane bože, Marielo, nebuď hloupá! Eduardo je skvělý, zbožňuje tebe i Franca. Co víc bys chtěla?“
„Lisette, řekla jsem ti, že je to složité!“
„Ne, je to úplně jednoduché. Složité to děláš akorát ty. Myslím si, že Eduardo se vyjádřil víc než jasně tím polibkem u tebe v sekretariátu. A co jsi udělala ty? Vyhýbáš se mu. Kdyby to byl jen obyčejný polibek, jak jsi mu tvrdila, tak s ním normálně budeš komunikovat dál. Ale ty ho k sobě najednou nepustíš a to proto, že se bojíš, že bys mu taky mohla naznačit své city.“
„Lisette, proč mě tak trápíš?“ zeptala se Mariela smutně.
„Ty se trápíš sama, Marielo! Já se ti jen snažím otevřít oči, aby ses nebála a šla do toho! Osud ti přivedl do cesty bezva chlapa, tak ho nenech odejít!“
Mariela zoufale vzdychla.

#####

U Loreny a Lucase na večeři se sešla nejbližší rodina. U velkého obdélníkového stolu seděl Lucas v čele, Lorena naproti němu. Z jedné strany seděli Pedro, Violeta, Linda a Raul a naproti nim Eduardo, Omaira a Deborah. Pochutnávali si na dobré večeři, kterou Lorena připravila a povídali si. Nejvíce byla ovšem slyšet Linda. „Já se tak těším na tu zítřejší Freddyho přehlídku!“ smála se.
„Lindo, ty tam jdeš taky?“ podivila se Lorena.
„Ano, mamka mi to dovolila, když potom druhý den nemusím do školy,“ usmála se, „a navíc Freddy mě osobně pozval, takže ho nemůžu zklamat!“ dodala hrdě a všichni se rozesmáli.
„Koupili jsme na to dnes i nové šaty, viď?“ řekla jí Violeta.
„Ano, ano, jsou moc krásné!“
„Tak to jsem na ně zvědavá,“ mrkla Lorena na Lindu, „a, Raule?“
„Ano?“ zvedl hlavu od talíře.
„Ty jdeš doufám taky!“
„No asi spíš ne. Budu se Silvií v nemocnici.“
„Ale já si myslím, že by ses měl jít trochu pobavit,“ zdůraznila Lorena.
„Jo, Raule, musíš jít taky!“ přemlouvala ho i Linda. „Babička tam taky bude chtít být občas sama jen s Pedrem, nemůžu jim pořád viset na krku!“
„Lindo, co to říkáš?“ šťouchla do ní Violeta a všichni se opět rozesmáli.
„Ale, babi, jen se nedělej, vždyť říkám pravdu!“ odvětila vážně. „Raule, tak co? Budeš můj doprovod?“
Raul se pousmál. „To nemůžu odmítnout!“
„Paráda!“ zasmála se Linda a dala si do pusy kousek masa. Poté mrkla na Lorenu a ona na ni. Předem se spolu domluvily, že se Raula pokusí přemluvit společně.
„A vy dvě jdete doufám taky,“ obrátil se Lucas na Omairu a Deborah.
„No samozřejmě!“ odvětila Omaira hbitě. „Konečně se taky se svou dceru dostanu někam do společnosti,“ objala ji kolem ramen, „pořád jen pracuje,“ dodala trochu vyčítavě.
„Ale, mami,“ pousmála se Deborah, „říkala jsem ti, že to je jen teď ze začátku, než půjde telenovela do vysílání.“
„To je pravda, Omairo,“ vložila se do toho Linda, „před vysíláním je vždycky nejvíc práce, vím to od táty,“ usmála se. „A už se na tu telenovelu moc těším. Nejen, že v ní táta hraje hlavní roli, ale teď i navíc znám někoho, kdo tu telenovelu napsal, to je super!“ usmála se.
Deborah jí úsměv opětovala. A nechápala, jak taková milá holčička může mít takového otravného otce.
„Eduardo, ty jsi ještě vůbec nic neřekl. Co je s tebou?“ oslovil ho Pedro.
Eduardo se vidličkou přehraboval v talíři a v podstatě nic nesnědl. Nebavil se, vlastně ostatní ani nevnímal.
„Eduardo?“ znovu ho Pedro oslovil a tentokrát se Eduardo vzpamatoval. Podíval se po všech přítomných, kteří na něj nechápavě hleděli. „Promiňte, nemám dnes nějak náladu a nechci vám kazit zábavu. Omluvte mě,“ vstal od stolu, „přeju vám příjemný večer,“ a odešel.
„Eduardo, kam jdeš?“ volal na něj Pedro.
„Počkej, tati,“ chytla ho Lorena za ruku, „já za ním půjdu,“ pousmála se a odešla.

Eduardo už byl v předsíni a z věšáku si bral bundu.
„Eduardo, co je ti?“ zeptala se ho Lorena ustaraně.
„Nic, Loreno, nedělej si starosti!“
„Je to kvůli Mariele, že ano?“
„Asi jsem něco udělal špatně. Ale vlastně nevím, co,“ smutně vzdychl, políbil svou sestru na čelo a odešel.
Lorena se smutně pousmála. Pochopila, že je její bratr poprvé v životě zamilovaný.

#####

Bylo poledne dalšího dne. Silvia si sama přesedla z postele na kolečkové křeslo, které jí před chvílí dovezl jeden zřízenec. Čekala jen na Ninu, která ji měla dovézt do tělocvičny, kde společně rehabilitovaly. Ta za pár vteřin přišla. „Silvie, dobrý den,“ usmála se.
„Dobrý den,“ opětovala jí Silvia úsměv.
„Jak se cítíte?“
„Moc dobře. Právě jsem si přesedla bez toho, aniž by se mi třásly ruce. Už v nich mám sílu!“ zvolala pyšně.
„No to je úžasné!“ zaradovala se Nina. „Takže teď půjdeme cvičit a dáme zase ještě více síly vaším nohám!“
„Ano!“
Nina chytla kolečkové křeslo, ale než ho vůbec roztlačila, někdo zaklepal na dveře a na to se objevil v pokoji Silviin lékař.
„Pane doktore, dobrý den!“ doširoka se na něj usmála.
„Vidím, že máte velmi dobrou náladu!“ usmál se i lékař. „A potom, co vám řeknu ji budete mít ještě lepší!“
„Co, pane doktore?“
„Pozítří vás pustím domů!“
„Opravdu?“ rozzářila se.
„Ano, váš zdravotní stav se den ode dne zlepšuje. Poctivě tady s Ninou cvičíte, takže velmi rychle děláte pokroky. Proto už vás v klidu můžu pustit domů k vaší rodině a na rehabilitace už budete jen docházet.“
„Pane doktore, moc vám děkuju. Ani nevíte, jak jsem šťastná!“ usmívala se.
„Dokážu si to představit,“ usmál se. „A teď mě omluvte,“ dodal a odešel.
„Silvie, to je skvělá zpráva. Moc vám to přeju!“ řekla jí Nina s úsměvem.
„Konečně půjdu domů!“ štěstím se jí zalesklo v očích.

#####

Paloma měla jet na poslední zkoušku k Freddymu, ale ještě předtím zajela do dětského domova, aby dala dětem hračky a oblečení, které před pár dny nakoupila. Když vešla do herny, všechny děti ji opět nadšeně vítaly. Rozdala jim hračky, oblečení předala vychovatelkám a rozhlédla se po herně. Nikde neviděla Chloe. Šla se tedy zeptat jedné z vychovatelek. „Martho, kde je Chloe?“
„Je venku.“
„Sama?“
„Ne, má návštěvu,“ pousmála se Martha.
„Jakou návštěvu? Neříkej mi, že je s nějakými lidmi, co by ji chtěli adoptovat!“ zhrozila se. „Jak jste ji s nimi mohli nechat jít samotnou?“ rozčílila se a vyběhla ven.
„Palomo, počkej, tak to není!“ volala na ni Martha, ale marně.

Paloma vyběhla z domu. Vyděšeně se rozhlížela po venku. A najednou před sebou spatřila ten nejkrásnější obrázek. Chloe byla ve společnosti Gonzala a Daniela. Daniela měli mezi sebou, drželi ho za ruce a ten, velmi pomalu našlapoval.
„Vidíš, Chloe, jak nám to jde!“ usmál se Gonzalo.
Daniel se podíval na svého otce, poté na Chloe a rozesmál se. A Chloe nakonec také. Což bylo vůbec poprvé od jejího příchodu do domova.
Palomě se dojetím sevřelo hrdlo. A když si ji Gonzalo všiml a kouzelně se na ni usmál, myslela si, že ji srdce štěstím snad vyskočí z hrudi.