Paloma se stále překvapeným výrazem přistoupila ke Gonzalovi, Danielovi a Chloe. „Co tady děláš?“ zeptala se Gonzala, „vlastně děláte,“ usmála se na Daniela.
„Vezu Daniela k Loreně a zrovna jsme měli cestu kolem. A mě v tu chvíli něco napadlo,“ vysvětlil jí Gonzalo.
„Co?“
„Chloe, běž se tady s Danielem projít ještě chvíli sama, ano?“ usmál se na ni Gonzalo.
Chloe přikývla a pomalu šla s Danielem dál od nich.
„Víš, napadlo mě,“ začal Gonzalo vysvětlovat, „že by se třeba Chloe mohla cítit s Danielem dobře. Vím, že se ostatních dětí tady v domově straní, ale protože je Daniel ještě hodně malý a kromě mámy, táty a pár svahilských výrazů, kterým rozumíme jen my,“ rozesmál se a Paloma s ním, „ještě mluvit neumí, tak jsem si říkal, že by si právě tou němotou mohli rozumět. Daniel na ni nemluví, netlačí na ni jako všichni dospělí a myslím si, že jí to vyhovuje. Že jí je dobře.“
Oba se na Chloe s Danielem zahleděli a usmáli se. „Je jí dobře, Gonzalo. To je poprvé, co ji vidím se smát!“ zvolala Paloma šťastně. „Děkuju ti!“ usmála se na něj.
Gonzalo jí úsměv opětoval. „Byl to jen pokus a vyšel,“ odvětil skromně.
„Ne, Gonzalo, udělal jsi pro ni hrozně moc! A i pro mě, protože mám Chloe moc ráda!“
„Já vím, taky jsem si ji oblíbil!“ Nervózně se na sebe usmáli a nakonec Gonzalo řekl: „Už budeme muset jet. Lorena na nás čeká.“
„Jasně, to musíte jet,“ Paloma chápavě přikývla, i když nejraději by v Gonzalově přítomnosti byla ještě dál.
Gonzalo přistoupil ke Chloe, která s Danielem chodila po chodníku sem a tam. „Chloe, už musíme s Danielem odjet, ale určitě brzy zase přijedeme, pokud budeš chtít!“
Chloe hbitě přikývla a usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval a vzal si Daniela do náruče. „A my dva se uvidíme asi večer na přehlídce, že?“
„Ano, ano, určitě!“ hbitě reagovala i Paloma.
„Danieli, jak se rozloučíš s tetou Palomou?“ zeptal se ho Gonzalo.
Daniel se k ní naklonil a políbil ji na tvář.
„Pa, Danieli, ráda jsem tě zase viděla,“ usmála se na něj.
Gonzalo s Danielem odešli k autu a Paloma se za nimi usmívala. Chloe ji chytla za ruku a také se usmála.

#####

Nina šla po parkovišti před nemocnicí ke svému autu. Ve stejné chvíli ze svého auta vystoupil Winston. Zahlédla ho a schválně se vydala jinou cestou. Jenže Winston si toho všiml. A tak se jí druhou stranou rozhodl jít naproti. Nina se otáčela, viděla, že je Winston už pryč, ale v tom jí vstoupil do cesty. Lekla se.
„To už jsme na tom tak špatně, že se budeme tvářit, že toho druhého nevidíme?“ zeptal se Winston ironicky.
„Winstone, nezlob se, ale já spěchám,“ odbyla ho a chtěla ho obejít. Ale nedovolil jí to. „To je zajímavé, že spěcháš pokaždé, když s tebou chci mluvit!“
„Winstone, prosím tě, nech mě být! Starej se o svou rodinu a mě si přestaň všímat!“
„Jakou rodinu máš na mysli?“
„Několikrát jsem tě viděla s tvou manželkou a dítětem! To nepopřeš! Proč jsi mi lhal, že nikoho nemáš?“
Winston pochopil, že má na mysli Emílii s Helenou. „Tak abys věděla, já ti nelhal, nemám k tomu důvod. To byla moje kamarádka se svou dcerou, se kterou jsi mě viděla.“
„Aha, tak to se omlouvám,“ omluvila se za svou chybu. „Ale i tak pro nás oba bude lepší, když budeme jen kolegové, kteří nemají žádnou společnou minulost!“ dodala smutně.
„Nino, proboha! Já mám právo konečně vědět, proč ses na mě tenkrát ze dne na den vykašlala! Já tě opravdu miloval!“
„Vždyť já tebe taky!“ vykřikla a z očí jí vytryskly slzy.
Winston nechápavě pokroutil hlavou. „Tak proč teda? Proč jsi mě bez jediného slova vysvětlení opustila?“
„Winstone, prosím tě, neptej se mě na to! Já ti to nemůžu říct!“ vzlykala. „Věř mi, nechceš to vědět! Tak dlouho dobu mi trvalo, abych alespoň trochu zapomněla a nechci si to znovu připomínat! Nechtěj to po mně, prosím!“ žádala ho zoufale.
„Nino, ale…!“
„Ne, Winstone, prosím, už mě netrap!“ plakala a rychle utekla pryč.
Winston vůbec ničemu nerozuměl. Ale nechtěl se vzdát. Chtěl zjistit pravdu. Obzvláště teď, když mu přiznala, že ho neopustila kvůli tomu, že by ho nemilovala. Že za tím bylo něco jiného.

#####

Nastal večer. Protože všichni příbuzní nebo známí se chystali na Freddyho přehlídku, Lorena s Lucasem poprosili o hlídání Daniela svou sousedku. Ta měla stejně starého syna a i oni jí před nedávnem syna hlídali. Právě stáli před dveřmi jejího bytu. Lucas držel Daniela v náručí. Lorena zaklepala.
Když sousedka po chvíli otevřela, usmála se. „Dobrý večer, tak už jste tu. Beto se už Daniela nemůže dočkat.“
„Ještě jednou vám moc děkujeme. A dorazíme určitě, co nejdřív,“ odvětila jí Lorena.
„Nedělejte si starosti, určitě to bez problému zvládneme.“
„Dobře,“ pousmála se Lorena. „Danieli, budeš hodný a budeš tady tetu hezky poslouchat, ano?“ chytla ho za ruku.
Daniel přikývl.
„Tak pa, lásko!“ Lorena ho políbila na tvář a Lucas ho pak předal sousedce.
„Užijte si to,“ řekla jim a zavřela dveře.
Lorena zesmutněla.
„Nemusíš mít strach, bude v pořádku,“ objal ji Lucas kolem pasu a vedl ji k výtahu.
„Já vím, ale i tak na té přehlídce nebudeme dlouho, viď?“
„Až budeš chtít jít domů, tak půjdeme,“ políbil ji na čelo.
Lorena přivolala výtah a najednou ji Lucas popadl a vášnivě políbil.
„Za co to bylo?“ zasmála se.
„Měl jsem prostě chuť! A mám ji pořád!“ smál se a znovu ji políbil. Lorena jeho polibky opětovala. Objímali se a neřešili, že by je na chodbě mohl někdo vidět. Nevyrušilo je ani pípnutí při otevření výtahových dveří. Lucas ji dotlačil dovnitř a poslepu hledal tlačítko.
„Nechceš to zmáčknout normálně?“ smála se Lorena mezi polibky.
„Nechci,“ smál se i on a nakonec to správné tlačítko našel a líbali se dál i poté, co se za nimi zavřeli dveře.

#####

Mariela už od odpoledne pečovala o Franca. Stěžoval si na bolest v krku a nechtěl nic jíst, protože mu nešlo polykat. Mariela ho tak uložila do postele a domnívala se, že to bude chřipka.
Nyní ale Franco dostal velkou zimnici. Mariela ho přikryla několika dekami, ale stále plakal, že je mu zima. Mariela mu u toho změřila teplotu, a když se pak podívala na teploměr, zbledla. Teploměr ukazoval 39,8 °C. „Proboha!“ vyděsila se. „Miláčku můj, copak je ti?“ hladila ho po vláskách, které měl úplně propocené.
„Mami!“ plakal.
Mariela se rozplakala také. Natáhla se pro mobil, že zavolá pohotovost. Ale jak byla vyděšená, ruce se jí třásly a nedokázala ani vytočit číslo. „Franco, hned jsem zpátky,“ políbila ho na čelo a vyběhla z pokoje.

Eduardo si oblékal sako. Chystal se také na Freddyho přehlídku. Sice se mu příliš nechtělo, ale také nechtěl trávit sobotní večer doma. Ze stolku v obývacím pokoji si vzal klíče od auta, když zaslechl bušení na dveře a Marielin hlas: „Eduardo, Eduardo, prosím tě, jsi tam?“
Eduardo běžel otevřít, a když ji spatřil, jak je uplakaná, také se vyděsil. „Marielo, co se děje?“
„Francovi je zle! Má hrozně vysokou horečku a já se o něj moc bojím! Potřebuju zavolat pohotovost, ale třesou se mi ruce, nejde mi to!“ vzlykala.
„Klid, Marielo, všechno bude v pořádku,“ soucitně jí položil ruku na rameno. „Vrať se k Francovi a já tu pohotovost zavolám. Pak k vám přijdu!“
Mariela přikývla a vrátila se do svého bytu.
Eduardo si z kapsy u saka vyndal mobil a zavolal pohotovost.

#####

O hodinu později byla Freddyho přehlídka již v plném proudu. Všichni Freddyho přátelé a známí seděli v prvních řadách podél mola. V jedné řadě tak seděli Alberto, Berenice, Emília, Winston, Gonzalo, Omaira a Deborah. Naproti nim seděli Camila, Marcelo, Fernando, Raul, Linda, Violeta, Pedro, Lorena a Lucas. Mezi Gonzalem a Omairou zbylo jedno volné místo, protože nepřišel Eduardo. Stejně tak za trvání přehlídky nikdo neviděl Palomu a všem to bylo divné. Přeci pomáhala Freddymu přehlídku organizovat, a navíc je to jeho nejlepší kamarádka. Všichni počítali s tím, že ho přijde podpořit. A nejsmutnější z Palominy nepřítomnosti byl Gonzalo.
„Dámy a pánové, nyní nastává vrchol večera. Doufám, že jste si přehlídku užili spolu s námi a na úplný závěr plesové šaty pana Freddyho Taurela!“ radostně oznámila uvaděčka a začala tleskat. Diváci spolu s ní.
Na molo vstoupila Paloma. Na sobě měla dlouhé modrostříbrné šaty se spadlými rukávy, od pasu rozšířené s dlouhou vlečkou. A vlasy měla upravené do elegantního účesu. Všichni, kdo ji znali, byli v šoku. Nevěděli, že tam bude nějaké šaty předvádět. Ostatní úžasem oněměli z krásy šatů a jen jediný člověk oněměl i krásou modelky. Gonzalo při pohledu na ni úplně ztuhnul.
Paloma vykročila a po celou dobu, co šla po molu, se usmívala. Na konci mola se zastavila, dala si ruce v bok, natočila se na obě strany a vrátila se zpět. Uprostřed mola se ještě jednou zastavila, zatočila se a to samé udělala i před odchodem z mola.
Poté všichni diváci vstali a nadšeně tleskali. Přehlídka způsobila velké ovace. Postupně se na molo vracely všechny modelky a jako poslední se opět objevila Paloma, tentokrát ale zavěšená do Freddyho. Ten všem dojatě na dálku děkoval, a když došli s Palomou na konec mola, uvaděčka mu předala květiny. Freddy je ale dal okamžitě Palomě a silně ji objal.
Ovace diváků neustávaly. Freddy stále všem děkoval a Paloma se pyšně usmívala. Měla za něj radost. V jednu chvíli se její pohled střetl s tím Gonzalovým. Usmáli se na sebe.

Po konci přehlídky se konala ještě after párty, na které Freddymu všichni gratulovali k velkému úspěchu. Dále se zde hosté pohybovali kolem švédských stolů, kde si mohli vzít cokoliv na co měli chuť, popíjeli šampaňské, zaujatě si povídali, tančili. Všichni se dobře bavili.

„Winstone, jestli chceš klidně tu ještě zůstaň, ale já už pojedu za Helenou,“ řekla mu Emília.
„Ne, já tě odvezu a taky pojedu domů,“ odvětil zamyšleně.
„Winstone, je ti něco?“
„Řeknu ti to kdyžtak zítra.“
„Dobře, jak chceš,“ pousmála se, „půjdu se ještě rozloučit s Freddym.“
„Ano, půjdu taky,“ přitakal Winston, objal ji kolem ramen a šli za Freddym.
Zpovzdálí je pozoroval Fernando. I když věděl, že nemá důvod, stejně velmi žárlil. Nakonec naštvaně odešel.
„Freddy,“ oslovila ho Emília, když k němu s Winstonem přistoupili, „ta přehlídka byla opravdu báječná!“
„Děkuju ti, drahoušku!“ rozplýval se Freddy a oba se políbili na tvář.
„A je mi to líto, ale už budu muset jet domů. Nemůžu nechat Helenu déle samotnou!“
„Ach ano, to chápu! Ale i tak jsem moc rád, že jsi vůbec přišla!“ objal ji. „A pozdravuj tu panenku ode mě!“
„Budu,“ usmála se.
„Freddy, já se taky loučím. Děkuju za pozvání a ještě jednou gratuluju, že se přehlídka tak vydařila!“ podal mu Winston ruku.
„Děkuju, Winstone, jsi velmi milý!“ stiskl mu Freddy ruku a se smíchem na něj mrkl.
Winston raději Emílii rychle chytil za ruku a vedl ji pryč. Emília se musela smát, že mu Freddyho flirtování evidentně nedělalo dobře.

Lorena a Lucas si povídali s Violetou a Pedrem, když k nim přiběhla Berenice. „Lucasi, Loreno,“ oba postupně objala, „tak ráda vás vidím spolu!“ usmála se na ně.
„Děkujeme,“ opětovala jí Lorena úsměv, „a my zase rádi vidíme tebe!“
„Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli,“ řekl Lucas.
„Ale tak v rámci možností to docela jde,“ odvětila Berenice. Sice se Lucas s Fuentesovými stále vídal v práci, ale nebyl už součástí jejich rodiny, a tak netušil, co všechno se u nich doma děje. Netušil, že také Berenice čeká na výsledky testů DNA ohledně svých rodičů. A Lorena, ta zatím stále netušila, že je Berenice adoptovaná.
„Berenice, znáš se s mým otcem?“ ukázala Lorena na Pedra.
„Ano, už jsme se párkrát viděli. Violeta nás jednou seznámila!“ usmála se.
„Ano, měl jsem tu čest poznat tu báječnou Berenice, o které jsi mi tolikrát vyprávěla!“ zvolal Pedro. „Svět je malý, nemohl jsem ji minout,“ dodal se smíchem, aniž by tušil, jak pravdivá je věta, kterou vyslovil.
„Jsem báječná, já vím!“ zasmála se Berenice. „A co pan učitel? Je tady?“ rozhlížela se po přítomných, jestli někde uvidí Eduarda.
„Měl dorazit, ale asi si to rozmyslel. Volala jsem mu, ale nebral to,“ odvětila jí Lorena.
„Aha,“ přikývla Berenice. „No omluvte mě, musím jít dělat společnost tátovi. Ráda jsem vás všechny viděla!“ rozloučila se a odešla.
Lucas políbil Lorenu na vlasy. Lorena se dívala za Berenice a neopouštěl ji ten zvláštní pocit.

„Gonzalo, s bytem jsi spokojený?“ zeptal se ho Marcelo, který hrdě držel Camilu kolem pasu.
„Samozřejmě. A ještě jednou ti musím poděkovat, že jsi mi dokázal sehnat ten samý byt, co jsem měl i předtím!“
„To byla náhoda. Zrovna se jeden nájemník odstěhoval, tak jsem si hned vzpomněl na tebe, když jsem zjistil, že jste se s Lorenou rozvedli. Že určitě zase byt budeš hledat.“
„Jak s Lorenou zvládáte péči o Daniela?“ zeptala se Camila opatrně.
„Naštěstí jsme se rozešli jako přátelé, takže s tímto vůbec nemáme problém. Sice Daniel žije s Lorenou a teď i Lucasem, ale já si ho můžu vzít kdykoliv chci. Vždycky se spolu dokážeme domluvit.“
„Tak to je dobře,“ pousmála se Camila.
Alberto je zpovzdálí pozoroval a nepředstavitelně žárlil. Hypnotizoval Marcelovu ruku, jakoby doufal, že ji z Camilina pasu dokáže odstrčit.
„Tati,“ přistoupila k němu Berenice, „nedívej se tam. Zbytečně se trápíš!“ řekla ustaraně. „Jsem si jistá, že se mamka k tobě jednou vrátí. My se s holkama snažíme ji neustále přesvědčovat, aby ti odpustila. A stále je na ní vidět, že tě moc miluje!“
Alberto se na ni pousmál a vděčně svou dceru objal.

„Ta přehlídka byla suprová! Jednou ze mě taky bude modelka!“ hlásila nadšeně Linda, která seděla u stolu s Raulem, Omairou a Deborah.
„Vážně? Tak to je novinka! To nevím, co na to mamka řekne!“ smál se Raul.
„Až jí v pondělí pustí domů, tak se jí rovnou zeptám.“
„Silvii propustí už v pondělí?“ zvolala Omaira překvapeně.
„Ano, dnes ráno jí to doktor řekl,“ odvětil jí Raul, „už se té chvíle nemůžeme dočkat.“
„To chápu. Byla to dlouhá doba!“
„Jééé, Raule,“ vykřikla Linda, „to je moje oblíbená písnička! Pojď tancovat, honem,“ chytla ho za ruku a táhla ho na parket. Raul ani nestačil protestovat.
Omaira a Deborah se rozesmály. „Je to zvláštní,“ pronesla Deborah zamyšleně.
„Co?“ zeptala se Omaira.
„Pořád musím myslet na to, jak je Linda úžasná a má za otce takového pitomce!“ zamračila se.
„S Juanem jste pořád na kordy?“
„Je to čím dál horší! A já ho tak nesnáším!“ pronesla nenávistně.

Gonzalo se procházel po sále a vyhlížel Palomu. Přehlídka už dávno skončila a ona nikde. V tu chvíli ji zahlédl na druhém konci. Právě vstoupila do sálu a opět jí to nepředstavitelně slušelo. Na sobě měla šaty z toho samého materiálu jako na přehlídce akorát tyto měly rovný střih, byly dlouhé nad kolena a měly pouze jedno rameno bez rukávu. Vlasy měla rozpuštěné. A i ona ihned Gonzala začala vyhlížet. Po pár vteřinách ho spatřila, jak se na ni usmívá. Jeho úsměv mu opětovala.
„Podívej se na ně, Freddy“ pravila Berenice, která si jich všimla. „Jak na sebe koukají! A nic! Stojí tam jako trubky!“
„No jo, tak co s tím uděláme?“ zvolal Freddy.
Berenice se šibalsky usmála.
Po chvíli Freddy k Palomě přistoupil. „Holubičko, byla jsi prostě nejlepší!“ políbil ji na obě tváře. „Věděl jsem, kterou modelku vybrat, pro ty nejkrásnější šaty!“
„Freddy, vždyť já nejsem modelka!“
„Ale jsi moje nejkrásnější holubička!“ zachichotal se. „Pojď, jdeme tancovat,“ chytl ji za ruku a vedl ji na parket.
„Gonzalo,“ přišla k němu Berenice, „smím prosit?“
„Bude mi ctí!“ usmál se a nabídl jí své rámě.
Právě hráli trochu rychlejší píseň a Freddy naváděl Palomu doprostřed parketu, stejně jako Berenice Gonzala. Až se nakonec Paloma s Gonzalem zády srazili. „Promiňte,“ řekli oba současně, když se otočili. Ztuhli.
„Jéé, omluvte mě, přišli další hosté. Musím je jít přivítat,“ zvolal Freddy a byl pryč.
„A mně přišla jedna kamarádka. Musím za ní. Děkuju ti, Gonzalo, za tanec. Můžeš si zatím zatancovat s Palomou,“ řekla urychleně a zmizela mezi tančícími lidmi.
Paloma s Gonzalem se na sebe potutelně usmáli. V té chvíli se sálem rozezněla píseň Te daré mi corazón od Maite Perroni. „Smím prosit?“ podal jí Gonzalo ruku.
Paloma se ho bez odpovědi chytla a začali spolu tančit. Po celou dobu se na sebe usmívali.
Lorena a Lucas, kteří spolu tančili o pár metrů dál si jich všimli. „Podívej se na ně. Že by jim to konečně došlo?“ zasmál se Lucas. Vzájemně si s Lorenou svěřili, proč jejich manželství s Palomou a Gonzalem skončila. Co byl jeden z důvodů.
„Ale sluší jim to spolu,“ usmála se Lorena.
„Ne víc, než nám!“ zvolal Lucas se zamilovaným úsměvem a poté se s Lorenou něžně políbili.

#####

Lékař prohlížel Franca v jeho dětském pokoji, zatímco Mariela s Eduardem stáli opodál. Mariela už neplakala, ale stále byla hodně vyděšená. Eduardo ji držel kolem ramen, aby jí dodal své podpory.
Lékař po chvíli vstal a před oba se postavil.
„Co je mému synovi, pane doktore?“ zeptala se Mariela.
„Má spálovou angínu,“ odvětil jí lékař a začal jí vše vysvětlovat. „To je důvod těch vysokých horeček. Takže tady máte recepty na léky, které musí Franco pravidelně brát. Důležité také je, aby byl v klidu a měl dostatečné množství tekutin. Co se týče jídla, pokud nebude mít hlad, nenuťte ho, protože s tím polykáním mu to nejde. Takže když už, tak mu dávejte kašovitou stravu jako přesnídávky, jogurty a podobně.“
„Dobře, pane doktore, všechno dodržíme,“ přikyvovala Mariela hlavou. „A jak dlouho bude nemocný?“
„To je u každého pacienta různé. Může být v pořádku tak za dva až pět dnů. V ojedinělých případech to může být i sedm dní. Každopádně léky musí dobrat úplně všechny. Jinak, abyste se nevyděsila, je možné, že se Francovi na těle objeví vyrážka. Jsou to takové malé červené pupínky. Ale i na to by ty léky měly zabrat. Samozřejmě, kdyby se cokoliv dělo, volejte.“
„Dobře, moc vám děkuju, pane doktore,“ podala mu ruku.
„Já také,“ podal mu ruku i Eduardo a lékař odešel.
„Mami,“ zavolal Franco unaveně.
„Ano, miláčku, jsem tady u tebe,“ klekla si Mariela k němu a ustaraně ho hladila po vlasech. Sáhla mu i na čelo a díky bohu už neměl tak vysokou horečku.
„Mám žízeň.“
Mariela vzala hrnek s čajem a po lžičkách mu dávala pít.
„Už stačí, děkuju,“ řekl Franco nakonec a zavřel si oči. Mariela ho políbila na čelo a poté se vrátila k Eduardovi. „Eduardo, děkuju ti za pomoc. Ještě nikdy jsem se tak o Franca nebála. Zpanikařila jsem.“
„To je pochopitelné, hlavně, že jsme to zvládli,“ pousmál se. „A teď mi ukaž ty recepty. Dojedu do lékárny.“
„Opravdu? Nebude ti to vadit. Já nevím, jak bych se tam dostala. Nemůžu nechat Franca samotného.“
„Právě proto tam zajedu já.“
„Děkuju ti,“ pousmála se. „Vlastně jsem ti asi zkazila večer, viď? Někam ses chystal, když jsem k tobě přišla.“
„To nebylo důležité. Důležitější jste vy dva!“ pronesl s úsměvem.
Mariela se nervózně pousmála.
„Eduardo,“ zavolal ho Franco.
„Copak?“ přistoupil k němu.
„Přečteš mi pohádku?“
„Určitě, ale nejdřív ti musím zajet do lékárny pro léky, aby ses uzdravil. Až se vrátím, přečtu ti, co budeš chtít.“
Franco přikývl a únavou se mu opět zavřely oči.
„Budu hned zpátky,“ řekl Eduardo Mariele a odešel.
Mariela si sedla k Francovi a ustaraně ho chytla za ruku.

#####

Paloma a Gonzalo spolu protancovali celou píseň od Maite Perroni, a když skončila, odstoupili od sebe a nějak nevěděli, co dělat. Jen se na sebe dívali. Vzápětí začala hrát jedna romantická balada. Gonzalo se na ni zahleděl, pousmál se a chytil ji kolem pasu. Paloma mu položila ruku na rameno a druhou rukou se chytli. Dívali se jeden druhému hluboko do očí. Chvíli si od sebe drželi trochu odstup, ale Paloma to nakonec nevydržela, přitiskla se k němu blíž a se zavřenými oči si položila hlavu na jeho rameno. Gonzalo se cítil šťastně, že ji má tak blízko sebe. Položil si hlavu na tu její a přivoněl si k jejím vlasům. Ruku, kterou ji držel, jemně hladil a poté se na její ruku i zahleděl. A nevěřil vlastním očím. Na jejím prsteníčku uviděl zásnubní prsten, který ji v dětství dal. Byl z toho v šoku. Včera viděl svou fotografii v jejím mobilu a teď si všiml toho prstenu. Co to znamená?
„Gonzalo?“ vytrhla ho Paloma z myšlenek.
„Ano?“
„Já bych ti asi chtěla něco říct.“
„Já tobě asi taky.“
„Nepůjdeme se projít?“
Gonzalo přikývl.
„Jen si odskočím.“
„Počkám tady.“
Paloma se pousmála a odešla ze sálu.

Když o chvíli později vyšla z toalety na chodbu, někdo ji chytil za ruku, přitáhl k sobě a sevřel v náruči.
„Tadeo? Co tady děláš? A okamžitě mě pusť!“ snažila se mu vytrhnout, ale byl moc silný.
„Já jsem tu byl celou dobu. Viděl jsem, jak ses promenádovala po mole, i jak jsi tančila s tím mamlasem. Už ví, že jsi s ním zasnoubená?“ zasmál se.
„Dej mi konečně pokoj, Tadeo!“
„Nejde to! Líbíš se mi! Je to snad hřích?“ sevřel ji ve své náruči ještě silněji.

Gonzalovi bylo divné, že se Paloma tak dlouho nevrací, a tak se rozhodl jít se po ní podívat.

„Ale ty se mi nelíbíš, Tadeo! Právě naopak jsi mi odporný! Ani nevím, kolikrát jsem ti řekla, že s tebou nechci nic mít a ty to pořád nechápeš!“ křičela na něj Paloma nenávistně.
„Takže já jsem ti odporný? Uvidíme, co řekneš po tomhle!“ úlisně se usmál, přidržel si ji za hlavu a políbil ji.
V té chvíli vešel na chodbu Gonzalo. Bohužel neviděl a neslyšel, co se odehrálo předtím, a tak mu došlo, že mu tehdy řekl Tadeo pravdu. A že i nejspíš to mu Paloma chtěla říct. Smutně sklopil hlavu a odešel.
Paloma v sobě sebrala veškerou sílu, Tadea odstrčila a vrazila mu velkou facku. „Tak tohle jsi udělal poprvé a naposledy, je ti to jasné?“ zakřičela ještě nenávistněji než před chvílí a znechuceně si utřela rty.
Tadeo se jen rozesmál a znovu ji sevřel v náručí. „Že to bylo poprvé je pravda, ale že by to bylo naposledy s tím teda nesouhlasím. Palomito, toužím po tobě ještě víc, co jsem teď ochutnal tvé rty!“ úlisně se usmál.
„Jenže tu chuť si budeš muset nechat zajít!“ zvolala nenávistně, vší silou mu dupla na nohu a on ji pustil. „Nikdy s tebou nebudu nic mít! Nikdy!“ pronesla velmi důrazně a odešla.
Tadeo se držel za bolavou nohu a vážně zvolal: „To si jenom myslíš! Dostanu tě! To si buď jistá!“

Paloma se vrátila zpátky do sálu. Byla pořádně rozrušená, ale před Gonzalem to nechtěla dát najevo. Potřebovala s ním vyřešit něco důležitějšího. Nikde ho ale neviděla.
„Holubičko, vy jste si s Gonzalem něco udělali?“ přistoupil k ní Freddy.
„Ne. Proč?“ nechápala.
„No já nevím. Viděl jsem, jak jsi odešla, on šel po chvíli za tebou a když se vrátil, vypadal takový smutný, ale i rozčílený. A prostě se sebral a odešel.“
Paloma pochopila, že musel vidět ten polibek a že si to vyložil jinak.
„Tak co se stalo, holubičko?“
Paloma už mu neodpověděla. Nechtěla ztrácet čas a vyběhla ze sálu.

#####

Mariela nakonec Franca uložila do své postele, aby ho měla celou noc pod kontrolou. Když se Eduardo vrátil z lékárny, rozhodl se, že s nimi přes noc zůstane, kdyby něco akutně potřebovali. Mariela to nepovažovala za nutné, ale Eduardo byl neoblomný. Přes její protesty jí i připravil něco malého k snědku, protože únavou a vyčerpáním sotva stála. Poté se v kuchyni najedla a Eduardo byl mezitím u Franca a četl mu pohádky, jak slíbil.
Když se Mariela po chvíli vrátila do své ložnice, dojatě se usmála. Oba dva totiž u čtení usnuli. Eduardo jednou rukou objímal Franca, který byl schoulený v jeho náručí, a ve druhé ruce držel otevřenou knihu. Mariela k nim potichu přistoupila, Eduardovi opatrně vzala knihu a položila ji na noční stolek. Poté si lehla vedle Franca, hladila ho po zádech a se stále dojatým úsměvem hleděla na Eduarda. Nakonec také usnula.

#####

Služebná Tina se starala o Helenu. Helena už dávno spala a Tina potřebovala na toaletu. Do Emíliiny koupelny by si ale nedovolila jít, a tak se rozhodla nechat Helenu chvíli samotnou a odskočit si na toaletu pro služebné. Helena spala v postýlce, Tina věděla, že se jí nemůže nic stát, a tak odešla.
Po chvíli se dveře od pokoje otevřely a někdo pomalu šel k Helenině postýlce a chytil ji za ruku. Byl to Fernando. Sedl si na Emíliinu postel a zasněně se díval na svou dceru. „Jsi tak krásná, Heleno! Jsi úplně stejná jako tvoje maminka! Kéž by mi tak dokázala odpustit! Mohli bychom pak být všichni tři spolu!“
„Co tady děláš?“ ozval se za ním Emíliin naštvaný hlas.
Fernando se otočil a provinile se na ni zahleděl.

#####

Gonzalo byl ve svém bytě. Vztekle si sundal sako a odhodil ho na podlahu. Nemohl z hlavy dostat ten polibek Palomy a Tadea. „Co sis jako myslel? Že se do tebe zamiluje a bude na tebe rok čekat?“ Povolil si knoflíky u rukávů košile, když na něj někdo zazvonil. S naštvaným výrazem šel otevřít.
„Gonzalo, musím ti okamžitě něco říct!“ vyhrkla na něj Paloma hned ve dveřích.
„To je dobrý, Palomo! Já už všechno vím!“ odvětil smutně.
„Myslím, že nevíš!“ řekla velmi důrazně a vešla dovnitř. Oba se zastavili až v obývacím pokoji, kde Paloma znovu důrazně dodala: „Gonzalo, asi tuším, proč jsi na mě nepočkal, protože jsi nejspíš něco viděl, ale to nebylo tak, jak myslíš!“
„Palomo, opravdu mi nemusíš nic vysvětlovat. Jsi svobodná, můžeš si dělat, co chceš. A když se chceš líbat s Tadeem, tak ti v tom nikdo nemůže bránit,“ snažil se být nad věcí a nedat najevo, jak ho to bolí.
„Ale já se s ním nelíbala, to on líbal mě! A kdybys tam stál o chvíli déle, tak bys viděl, jakou jsem mu vrazila facku!“
„Palomo, já nevím, co si mám myslet,“ pokroutil smutně hlavou. „Asi jsem blázen a asi se mi i vysměješ, ale měl jsem pocit, že se mezi námi něco odehrává. Včera jsem si všiml své fotky ve tvém mobilu a dneska jsem uviděl ten prsten,“ ukázal na její ruku a ona se pousmála, „a vůbec každé naše setkání od jisté doby bylo takové…já nevím, jak to popsat…prostě něco tam bylo…a myslel jsem, že to všechno něco znamená!“
„Taky že ano, Gonzalo!“ přistoupila k němu blíž. „Gonzalo, já…“ už byla odhodlaná vyznat mu lásku, ale začal jí zvonit mobil.
„Klidně si to zvedni. Třeba je to Tadeo a chce tě utěšit,“ řekl ironicky a odstoupil od ní.
„Cože? Co ti ten hlupák namluvil? Jako že s ním spím nebo co?“ rozčílila se.
„Ano, o něčem podobném se zmínil.“
„A ty jsi mu uvěřil?“
„Já už popravdě nevím, čemu věřit!“
Paloma se zamračila. Mobil, který jí stále zvonil, našla v kabelce, vzteky ho vypnula a kabelku odhodila na zem. „Fajn, tak já ti teda řeknu, jaká je skutečná pravda!“ zblízka se podívala Gonzalovi do očí. „Co jsem se rozvedla s Lucasem, jsem s žádným mužem nic neměla! Ani s Tadeem, ani s nikým jiným! A víš proč?“
„Proč?“
„Protože miluju tebe, ty idiote!“ vmetla mu do tváře a Gonzalo ztuhnul. „Tak a teď už to víš! A já můžu odejít!“ zvolala rozčíleně a otočila se k odchodu.
Gonzalo ji ale chytil za ruku a přitáhl k sobě. „Teď přeci nemůžeš jen tak odejít!“
„A proč bych nemohla?“ vyštěkla na něj.
„Protože já tě taky miluju, ty rozmazlená princezno!“ řekl vážně a Paloma vykulila oči. Byli si tak blízko, že už to nevydrželi a začali se vášnivě líbat. Pevně svírali jeden druhého v náručí. Ve stejnou chvíli polibek ukončili, svými čely se o sebe opřeli a rozesmáli se. „Opravdu mě miluješ?“ podíval se jí do očí.
„A ty mě?“
„Strašně moc tě miluju!“
„Já tebe taky!“
Dlouze se na sebe zadívali a jejich rty znovu splynuly. Tentokrát se ale líbali velmi pomalu a něžně. Pevně se drželi v náručí a plně si vychutnávali tuto chvíli, na kterou oba tak dlouho čekali.