con la participación especial de:
Julie Restifo como Sonya

Paloma a Gonzalo se dál něžně líbali. Objímali se a vychutnávali si, že jsou konečně spolu. Gonzalo ji vzal do náruče. Usmáli se na sebe a znovu se začali líbat. Gonzalo ji odnesl do ložnice. Opatrně ji položil na postel a za neustávajícího líbání si k ní lehl. Paloma ho hladila po zádech. Po chvíli mu vytáhla košili z kalhot a rukama zajela pod ní. Gonzalo si ji sundal. Znovu se na sebe zamilovaně usmáli a dál se líbali. Gonzalo ji hladil po jejím holém rameni, ruka mu postupně mířila po jejím boku dolů, až k okraji jejích šatů. Nepatrně je vyhrnul nahoru. Hlazením se vrátil zpět, až se dostal k zipu šatů a pomalu ho rozepnul. Rukou jí zajel pod šaty a pevně ji sevřel ve svém náručí. Paloma ho objímala kolem krku. Něžně se líbali.

O pár minut později už byli oba nazí a milovali se spolu. Gonzalo ležel na ní, něžně ji líbal na krku a Paloma ho se zamilovaným úsměvem hladila po zádech. Gonzalo ji políbil na bradě, tváři a nakonec na ústa. Znovu se velmi dlouze a něžně líbali. Paloma ho jednou rukou hladila po zádech, druhou rukou ho hladila po vlasech. Gonzalo ji jednou rukou držel kolem pasu a druhou ji hladil po krku. Tou po chvíli jemně sklouzl dolů po její hrudi, přes ňadro a pak ji pevně sevřel kolem zad. Přestali se líbat. Hluboce se zadívali tomu druhému do očí. Vzrušeně se zadýchávali. Usmáli se na sebe a současně řekli: „Miluju tě!“ Šťastně se usmáli, začali se líbat a ještě pevněji se při tom objali. Několik dalších minut se plně oddávali tomu druhému. Tak dlouho po tom oba toužili.

#####

„Ptám se tě znovu, Fernando! Co tady děláš?“ zvolala Emília naštvaně.
Fernando byl její přítomností zaskočený. Nepředpokládal, že by se z přehlídky vrátila tak brzy. „Emílie, omlouvám se. Jen jsem chtěl Helenu vidět.“
„Ale já jsem ti zakázala se k ní přibližovat!“
„Já vím, Emílie, ale pochop mě. Je to moje dcera! Chci jí být nablízku!“
„Na to je ale pozdě, Fernando!“
„Emílie, prosím, nebuď na mě tak krutá!“ řekl smutně.
„Krutá? Já jsem krutá? Copak už jsi zapomněl, jak krutě ses zachoval ty ke mně?“ zvolala rozzlobeně.
„Nezapomněl. Za poslední měsíc na to myslím každý den od rána do večera. A nepřestávám si to vyčítat!“ odvětil naštvaně sám na sebe.
„Tak v těch výčitkách můžeš pokračovat někde jinde, ale ne tady! Odejdi, Fernando!“ požádala ho a šla mu otevřít dveře.
„Emílie, prosím tě. Nemůže to mezi námi přeci skončit takhle!“ zoufale pokroutil hlavou, přistoupil k ní a dveře zase zavřel. „Vždyť mě pořád ještě miluješ,“ objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, „taková láska, kterou jsi ke mně cítila, nemohla jen tak vyprchat!“
Emília byla z jeho blízkosti hodně nervózní.
„Miluju tě, Emílie,“ vydechl Fernando zamilovaně a pokusil se ji políbit.
Emília ho od sebe odstrčila. „Nech mě být, Fernando! Nepřibližuj se ke mně! Mezi námi nemůže být o nějaké lásce řeč! To, co ze mě hlavně vyprchalo je důvěra! Tu už k tobě nemám! A nikdy mít nebudu!“
Fernandovi se zalesklo v očích. Chtěl něco říct, ale do pokoje se vrátila služebná. „Slečno Emílie! Pane Fernando!?“ zvolala překvapeně.
„Pan Fernando už je na odchodu, Tino,“ odvětila jí Emília a Fernandovi pohledem naznačila, aby ji poslechl.
Fernando se smutně podíval na svou dceru, na Emílii a pak odešel.
„Tino, jak jsi ho mohla k mé dceři pustit?“ obořila se okamžitě na služebnou.
„Ale to já neudělala, slečno Emílie. Vůbec jsem o panu Fernandovi nevěděla,“ bránila se služebná. „Potřebovala jsem si odskočit na toaletu, tak jsem tu nechala vaši dceru na pár minut samotnou a v té chvíli zrovna musel přijít!“
„Tino, Helenu nesmíš vůbec spustit z očí, rozumíš mi?“ zdůraznila jí. „Můžeš použít přeci moji toaletu, abys byla rychleji u ní!“
„Když to já bych si nedovolila, slečno Emílie,“ zkroušeně sklopila hlavu.
„Tak kdyby bylo nějaké příště, tak to máš dovolené, ano?“
Služebná přikývla.
„A teď si můžeš jít lehnout.“
Služebná znovu přikývla a odešla.
Emília přistoupila k Helenině postýlce a smutně se na ni usmála.

#####

Paloma a Gonzalo leželi proti sobě. Jednou rukou byli opření o polštář, druhou rukou se drželi. Zamilovaně na sebe hleděli.
„Bylo to moc krásné!“ vydechla Paloma.
„Ano, bylo!“ usmál se Gonzalo.
„Mnohem krásnější, než tenkrát!“
„Tenkrát se ti to nelíbilo?“ zatvářil se uraženě.
„Samozřejmě, že ano!“ zasmála se Paloma. „Ale teď to bylo poprvé…z lásky!“ dodala zamilovaně a usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval a políbil ji na ruku. „Miluju tě, lásko!“
„Miluju tě, lásko!“
Usmáli se na sebe, přiblížili se k sobě, objali a začali se líbat. Nakonec se spolu znovu milovali.

#####

Bylo ráno. Mariela krmila Franca přesnídávkou. Francovi bylo o něco lépe a pobaveně se usmíval nad tím, že Eduardo vedle něj ještě spal.
„Tak, miláčku, až dojíš přesnídávku, vezmeš si další prášek, ano?“
„Ano, mami!“
Mariela se na něj pousmála, políbila ho na čelo a dál ho krmila.
Eduardo se začal probouzet. Otevřel oči a uvědomil si, že není ve svém pokoji. Trhl sebou, podíval se na Marielu s Francem a rychle se posadil. „Jééé, já jsem tady usnul?“ zvolal udiveně.
„Vždyť jsi trval na tom, že tu přespíš,“ připomněla mu Mariela se smíchem.
„No jo, ale to jsem myslel, že se vyspím na gauči, ne tady,“ cítil se provinile.
„Eduardo, nic se nestalo. Prostě jste s Francem usnuli u čtení pohádky,“ usmála se Mariela.
Eduardo jí úsměv opětoval. „Franco, jak je ti?“ zeptal se ustaraně.
„Je to trochu lepší.“
„Tak to je dobře. Vidím, že Franco snídá. Co ty, Marielo? A nemám vůbec zajet něco nakoupit?“
„Popravdě potřebovala bych nějaké zásoby. Hlavně ty přesnídávky a jogurty pro Franca. Ale nedělej si starosti, Eduardo. Klidně už běž domů. Já si nějak poradím. Zavolám třeba Lisette, aby mi nakoupila!“
„A proč bys volala Lisette, když já jsem teď a tady. Napiš mi seznam a já všechno nakoupím.“
„Eduardo, já tě nechci takhle využívat. Už včera jsi mi pomohl víc, než dost.“
„O jakém využívání mluvíš? Od čeho jsme přátelé!“ pousmál se.
Mariela mu úsměv opětovala.
„Ukaž, dej mi tu přesnídávku a běž mi napsat ten seznam,“ vzal si přesnídávku a krmil Franca zase on.
Mariela znovu přemohlo dojetí, když je spolu pozorovala.
„Tak běž, mami, na co čekáš?“ pobídl ji Franco.
Mariela se usmála, políbila ho na vlasy a odešla z pokoje.
Eduardo se za ní s úsměvem díval.
„Eduardo, mám ještě hlad,“ připomněl se Franco.
„Promiň,“ rozesmál se a dál ho krmil.

#####

Maracaibo

„Dobré ráno,“ pozdravila Diosmary rozespale svou tetu, když vešla do kuchyně.
„Dobré ráno,“ odvětila jí Sonya.
Diosmary přistoupila ke kuchyňské lince a nalila si kávu.
„Diosmary, proč jsi tak brzo vzhůru? Je neděle a ty nemusíš do práce, měla by sis přispat,“ poznamenala Sonya, když si Diosmary přisedla k ní ke stolu.
„Když já jsem, teto, stejně moc nespala. A už se mi nechtělo se tam jen tak převalovat,“ odpověděla a zívla.
„A proč jsi nespala? Že pořád myslíš na ten rozhovor s Anitou?“
Diosmary smutně přikývla.
„Diosmary, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Miluješ ještě Nicolase?“
„Co?“ zvolala Diosmary zaskočeně.
„Ano nebo ne? Odpověz mi!“
„Ano!“ vzdychla smutně.
„Myslela jsem si to,“ řekla Sonya a položila jí ještě jednu otázku. „A proč ses do Nicolase vlastně zamilovala?“
„Teto, proč mi pokládáš tyhle otázky?“
„Aby sis odpověďmi na ně, odpověděla i sama sobě, co dělat dál!“ pousmála se Sonya. „A teď mi vyprávěj. V čem byl Nicolas jiný než Fernando? Proč začátky tvého vztahu s Nicolasem byly jiné a výjimečné, než ty s Fernandem?“
Diosmary se zamyslela a po chvíli odpověděla: „Víš, teto, když jsem začala chodit s Fernandem, všichni náš vztah hrozně řešili. Hlavně mamka. Já vím, že to myslela dobře jako vždycky, ale nakonec to bylo spíš na škodu. Pořád jsem kolem sebe slyšela jen otázky typu, kdy bude svatba a kdy budeme mít děti a podobně. A mě to ničilo. Navíc, když si pak Paloma vzala Lucase, tak všichni zase začali naznačovat, že jsme teď s Fernandem na řadě a to mě prostě děsilo!“ pokroutila zoufale hlavou. „Ale když jsem poznala Nicolase, všechno bylo úplně jinak,“ pousmála se, „najednou to bylo takové, jaké jsem si vždycky přála. Nikdo o nás nevěděl, takže nikdo nedělal žádné závěry do budoucna. A já, i když jsem sice byla ve vztahu, tak jsem se konečně cítila svobodná. Asi je to nepochopitelné!“
„Ne, Diosmary, já ti rozumím,“ usmála se Sonya.
„S Nicolasem jsme byli jen my dva. Nikdo neřešil svatbu, děti, budoucnost. Já vím, že to teď vypadá, že mám snad něco proti svatbám nebo dětem, ale tak to není, teto. Chci se jednou vdát a chci mít jednou děti, ale až budu připravená. Ne až mi někdo řekne, že už je čas. Jsem proto snad sobecká?“ zvolala smutně.
„Nejsi vůbec sobecká! Právě naopak, Diosmary,“ chytla ji Sonya za ruku, aby jí dodala podpory. „Naopak víš, co od života chceš. Spousta lidí kolem nás si se svým životem neví rady,“ pousmála se. „Diosmary, ty bys teď měla udělat jediné. Nicolase vyhledat a všechno mu říct. Potom, co ti řekla Anita, jsem si jistá, že tě taky stále miluje. A to, co se s Anitou stalo, bys měla brát jen jako překážku, kterou dokážete překonat, pokud oba budete chtít. Potom zjistíte, jak moc je vaše láska silná!“
„Děkuju ti, teto,“ usmála se Diosmary, „já věděla, proč se mám nastěhovat právě k tobě. Ty jsi mi taky vždycky dokázala poradit. Stejně jako teta Helena!“ dodala smutně.
Sonya se pousmála a obě se objaly.

#####

Caracas

„Jsem rád, že jste přišly. Udělaly jste mi radost,“ usmíval se Winston na Helenu, kterou držel v náručí.
„Taky proto jsme přišly,“ odvětila Emília, která s ním seděla na pohovce v jeho bytě. „Abychom ti udělaly radost a zlepšily ti náladu. Včera jsi byl totiž na té přehlídce hodně skleslý. A řekl jsi mi, že mi to dnes vysvětlíš. Tak jsem tady, abych tě vyslechla!“
Winston se na ni vděčně usmál. „Víš, jde o…“
„…o Ninu!“
Winston souhlasně přikývl. Helena v jeho náručí usnula a on ji opatrně uložil do kočárku vedle pohovky. Přisedl si zpátky k Emílii a smutně vzdychl. „Včera jsme se s Ninou potkali. Teda spíš já jsem jí vstoupil do cesty, protože být na ní, tak by se mi vyhnula. Znovu jsem ji prosil, aby mi vysvětlila, proč mě tehdy opustila, ale ona mě pořád dokola prosí, abych se jí na nic neptal. Jen mi nakonec řekla, že…“
„Co ti řekla?“
„Že mě neopustila kvůli tomu, že by mě přestala milovat. Muselo v tom být něco vážnějšího. Říkala mi, že mi to nemůže říct, že to vlastně ani nechci vědět. Nevím, co si myslet,“ zoufale vzdychl.
„Winstone, něco mě napadlo,“ zvolala Emília zamyšleně.
„Co?“
„Co kdybych si s ní zkusila promluvit já?“
Winston se na ni překvapeně zahleděl.
„Já vím, že se neznáme a že se určitě nebude svěřovat cizí ženě. Ale právě proto, že jsem žena, mohla bych ji alespoň zkusit přemluvit, že by ti pravdu říct měla. Že by se pak třeba ulevilo vám oběma. Za pokus to stojí, ne?“
„Emílie, to bys pro mě udělala?“
„Winstone, prosím tě! Po tom všem, co jsi udělal ty pro mě, je tohle naprostá maličkost!“ usmála se. „A víš co? Půjdu rovnou,“ hbitě vstala. „Je dneska v práci?“
„To nevím,“ odvětil Winston, když vstal.
„Tak já to zjistím. Spojím to s tím, že se stavím za Silvií. Ještě neviděla svou neteř,“ pousmála se. „A kdyby Nina nebyla v nemocnici? Víš, kde bydlí?“
„Ano, vím.“
„Tak bych ti kdyžtak pak zavolala, pokud ji tam nenajdu,“ dodala, políbila Winstona na tvář, chytla kočárek a odešla.
Winston doufal, že bude Emília úspěšná.

#####

Bylo asi deset hodin dopoledne a Paloma se zasněným výrazem stále ještě spala. Gonzalo vešel do ložnice. Na sobě měl pouze tepláky a v rukou držel podnos se snídaní. Zamilovaně se usmál. Podnos položil na noční stolek. Z něj vzal červenou růži a sedl si na postel. Růží Palomu hladil po tváři. Ta se pomalu probouzela. S úsměvem se protáhla, ale oči měla stále zavřené.
„Dobré ráno, lásko!“ zašeptal Gonzalo.
„Dobré ráno, lásko!“ usmála se Paloma a přivoněla si k růži. „Je krásná!“
„Vždyť jsi ji ještě neviděla,“ zasmál se.
„Je od tebe, takže musí být krásná,“ zasněně vzdychla. „Gonzalo, podej mi ruku,“ natáhla se k němu s očima stále zavřenými.
Gonzalo ji chytil a Paloma si jeho ruku přitáhla k sobě. Políbila ji a pak si ji přiložila na svou tvář.
„Co to děláš?“
„Jen se ujišťuju, že se mi to všechno jenom nezdálo,“ zamilovaně se usmála.
Gonzalo se pousmál. „Nezdálo. Přesvědčím tě,“ zašeptal, naklonil se k ní a něžně ji políbil.
Paloma konečně otevřela oči. Šťastně se usmála. „Miluju tě, miláčku!“
„Já tebe taky, princezno!“ pohladil ji po tváři.
„Už nejsem rozmazlená princezna?“ rozesmála se.
„Ne! Ode dneška budeš nosit přívlastek moje princezna!“ řekl důrazně.
Paloma ho objala kolem krku a začali se líbat.
„Připravil jsem snídani,“ řekl Gonzalo mezi polibky.
„Ta nám neuteče. Navíc mám teď chuť spíš na tebe!“ odvětila mu Paloma také mezi polibky a oba se rozesmáli. Zahleděli se na sebe, Gonzalo si k ní lehl, začali se líbat a znovu se spolu milovali.

#####

Eduardo a Franco spolu leželi v posteli a dívali se na pohádku. „Franco, hlad nemáš?“
Franco pokroutil hlavou. „A kdy se vrátí maminka?“
„Myslím, že by měla každou chvíli přijít,“ odvětil mu Eduardo ve chvíli, kdy se rozezněl zvonek u dveří.
„Už se vrátila!“ zvolal radostně.
„Ne, Franco, maminka má klíče, ta by nezvonila. To bude někdo jiný. Počkej tady, hned jsem zpátky,“ řekl Eduardo a odešel.
Po otevření dveří na něj hleděli Alberto a Berenice. „Jéé, pane učiteli, dobrý den!“ usmála se na něj Berenice.
„Berenice, dobrý den,“ opětoval jí Eduardo úsměv. „Pane Fuentesi,“ pokývl na Alberta.
„Dobrý den,“ pozdravil ho Alberto tak na půl a hned se starostlivě ptal: „Kde je můj syn?“
„V Marielině ložnici,“ odvětil mu Eduardo a Alberto hned vešel dovnitř. Berenice za ním a nakonec Eduardo.
„Franco,“ vešel Alberto do ložnice.
„Tati,“ natáhl k němu Franco ručičky a Alberto ho objal. „Jak je ti?“ zeptal se ustaraně.
„Už je to lepší,“ odvětil.
„Bráško, tys nás ale vyděsil. To nám nesmíš dělat,“ pohladila ho Berenice po vlasech, když si k němu přisedla.
„Nejvíc byla vyděšená maminka,“ pronesl Franco.
„Kde je vlastně Mariela?“ obrátil se Alberto podrážděně na Eduarda, který v pokoji postával.
„Musela narychlo zajet něco vyřídit do práce. Celý týden tam kvůli Francovi nebude, a tak tam potřebovala nachystat nějaké věci, aby to zvládli i bez ní.“
„No to dost pochybuju, že to tam Muñozová zvládne. Není tam ani zástupkyně. To za ten týden škola spadne!“ zasmála se Berenice.
„Berenice, jak to mluvíš o paní ředitelce?“ řekl Alberto nazlobeně.
„Tati, to bys ji musel každý den vídat, abys pochopil. Že jo, pane učiteli?“ hledala zastání v Eduardovi.
„To raději nebudu komentovat,“ odvětil taktně, i když s ní musel souhlasit.
„No dobře,“ vzdychl Alberto a postavil se. „Takže než se Mariela vrátí, zůstaneme tu s Francem my. Už se tu nemusíte zdržovat a děkujeme za pomoc,“ řekl Eduardovi.
„Mě to ale nezdržuje. Rád jsem se o Franca postaral,“ pousmál se.
„Dobře, ale Franco je nemocný a potřebuje klid. Takže ať je u něj co nejméně lidí,“ podotkl Alberto s vážnou tváří.
Eduardo pochopil, že je navíc. „Dobře, tak já tedy půjdu.“
„Eduardo, neodcházej!“ zavolal na něj Franco.
„Neboj se, Franco, zase za tebou přijdu. Ale teď tu máš tátu a sestru a taky s tebou chtějí být,“ vysvětlil mu. „Takže na shledanou,“ rozloučil se a odešel.
„Tati, to od tebe nebylo pěkné. Vůbec odcházet nemusel,“ řekla Berenice.
Alberto to nekomentoval a hned se věnoval Francovi.

#####

„Tak ráda vás obě vidím,“ střídavě se Silvia usmívala na Emílii a Helenu, kterou držela v náručí. „Raul mi říkal, jak je Helena krásná. Musíš být na ni moc pyšná!“
„Ano, to jsem,“ usmála se Emília šťastně. Seděla na židli vedle Silviiny postele. „Sice se ke mně Fernando zachoval hrozně, ale dal mi Helenu. A ta mi to trápení pomohla překonat!“
„To všechny děti,“ přikývla Silvia chápavě. „Kdybych neměla Lindu, nevím, jak bych tenkrát zvládla ten bolestivý rozvod s Juanem,“ řekla vážně. „Takže si važ toho, co máš a užívej si s Helenou každičký den. S dětmi ten čas tak rychle letí. A já, když jsem teď s Lindou ztratila víc jak rok, si to uvědomuju ještě víc.“
„To je pochopitelné. Ale jistě si s Lindou ten ztracený čas vynahradíte,“ povzbudivě se Emília usmála. „Už tě pustí domů, ne?“
„Ano, zítra. Už se nemůžu dočkat!“ šťastně se Silvia usmála.
Na dveře pokoje někdo zaklepal a vzápětí vešel dovnitř. Byla to Nina. Zarazila se, že tam Silvia není sama, ale hlavně v Emílii poznala tu ženu, o které se domnívala, že je Winstonovou manželkou.
„Nino, potřebujete něco?“ oslovila ji Silvia.
„Ano,“ vzpamatovala se, „jen jsem vám, Silvie, přinesla rozpis vašich rehabilitací, na které budete dojíždět,“ položila papír na stolek vedle postele a dodala: „Je to pokaždé v různé časy, takže snad máte někoho, kdo vás sem vždycky doveze.“
„Myslím, že se pokaždé určitě někdo najde,“ pousmála se.
„Dobře, tak už vás nebudu rušit, když máte návštěvu, na shledanou,“ rozloučila se a odešla.
„To byla moje rehabilitační sestra. Moc mi pomohla,“ vysvětlila Silvia s úsměvem.
„To věřím,“ usmála se Emília. „Silvie, prosím tě, mohla bych ti tu Helenu na pár minut nechat? Jen bych si potřebovala dojít na toaletu.“
„Samozřejmě, běž,“ pobídla ji. „My to tady spolu určitě zvládneme,“ chytla Helenu za ručičku a ta se usmála.
Emília se pousmála a odešla ven na chodbu. Rozhlédla se na obě strany a mezi lékaři, pacienty, sestrami a lidmi, kteří přišli navštívit své blízké, nakonec Ninu zahlédla. Rozhodla se hned využít situace a promluvit si s ní. Když k ní přišla, zeptala se: „Nino, můžu s vámi mluvit?“
„My se známe?“ zeptala se Nina odměřeně.
„My dvě přímo ne, ale máme společného známého. A vy moc dobře víte, koho myslím!“
Nina znervózněla.
„Nemohly bychom si promluvit někde v klidu?“ zeptala se Emília.
Nina chvíli váhala, ale nakonec ji odvedla na sesternu, kde zrovna nikdo nebyl. „Tak co ode mě chcete?“
„První bych se asi měla představit. Emília Fuentesová, těší mě,“ podala jí ruku.
„Nina Fernandézová,“ představila se a ruku jí stiskla.
„Nino, nebudu vás dlouho zdržovat, nebojte se. Jen bych vám chtěla říct něco důležitého o Winstonovi!“ pronesla Emília vážně.
Nina zesmutněla.

#####

Lorena seděla s Danielem u stolu a krmila ho. Daniel seděl na vyvýšené stoličce a se slastným výrazem si pochutnával na tom, co mu Lorena uvařila k obědu. Po chvíli k nim přišel Lucas, celý rozesmátý. „Loreno, co kdybychom si po obědě někam vyrazili. Udělali si nějaký rodinný výlet, co ty na to?“
„Lucasi,“ zvolala překvapeně. „Co tak najednou? O ničem jsi předtím nemluvil!“
„Jen mě to tak napadlo, že jsme dlouho nikde nebyli.“
Lorena se na něj podezřívavě podívala. „Lucasi, kdo ti to volal? Proč sis ten hovor šel vyřídit do ložnice?“
„Ale to byl jeden muž, se kterým budu dělat zítra rozhovor do časopisu. Nechtěl jsem tě zatěžovat pracovními řečmi,“ mávl rukou.
„Lucasi, nelži mi! Kdo ti to volal?“ zlobila se.
Lucasovi bylo jasné, že bude muset s pravdou ven. „Danieli, už jsi najedený,“ všiml si prázdného talíře, „co kdyby sis šel zase hrát?“ naklonil se k němu.
Daniel s úsměvem přikývl.
Lucas ho vzal do náruče a položil ho na koberec, kde měl kolem sebe spoustu hraček. Poté si přisedl k Loreně.
„Tak co, Lucasi?“ byla Lorena jako na trní.
„Volal mi ten detektiv,“ odvětil opatrně a chytil ji za ruce.
„Dobře. A co ti řekl?“ zeptala se roztřeseným hlasem. „Už zná výsledky těch testů?“
Lucas přikývl.
Lorena se roztřásla úplně celá. „A? Co zjistily?“
„Výsledky těch testů ukázaly, že…že ta dívka…je opravdu naše dcera!“ řekl vážně.
Lorena si dala ruce před obličej a šokovaně na něj hleděla.