„Lucasi, je to opravdu jisté? Našli jsme ji? Našli jsme naši dceru?“ ptala se Lorena šťastně i šokovaně zároveň.
„Ano, našli jsme ji! Konečně!“ šťastně se Lucas usmál.
„Lucasi!“ Lorena mu padla kolem krku a oba se pevně objali. „A co bude dál?“ zeptala se, když se odtáhla. „Kdy ji uvidíme?“
„Detektiv prý ještě dnes zkontaktuje její adoptivní rodiče, a pokud budou mít čas, pokusí se nám s nimi domluvit schůzku hned na zítřejší odpoledne. Říká, že bude lepší, když se nejdřív seznámíme s nimi a oni na to pak naši dceru připraví.“
„Ano, ano, to je rozumné,“ přikyvovala Lorena šťastně. Stále tomu nemohla uvěřit, že po tolika letech čekání, konečně spatří svou dceru. „Ale proč jsi mi to nechtěl říct?“
„Řekl bych ti to večer, až mi detektiv znovu zavolá, jestli ta schůzka platí. Nechtěl jsem, abys o tom celé odpoledne přemýšlela, a pak byla zklamaná, když ta schůzka nedopadne. Ale tys na mě stejně hned poznala, že se něco děje, tak mi to moc nevyšlo,“ rozesmál se. „Ale i tak bych někam vyrazil. Nebudeme tady přece jen sedět a čekat, až se nám ozve. To bychom se zbláznili,“ dodal vážně.
„Máš pravdu. Někam vyrazíme, ale i tak na to budu pořád myslet,“ usmívala se.
„Vždyť já taky,“ opětoval jí úsměv a pak se něžně políbili.
„Půjdu Daniela převléknout a nachystat,“ řekla a vstala od stolu. Klekla si k Danielovi, který si na koberci hrál. „Danieli, pojedeme někam na výlet, ano?“ pohladila ho po vlasech. „A už nejspíš brzy poznáš svoji sestřičku!“ dodala nadšeně.
Daniel se rozesmál a zatleskal jakoby tomu rozuměl.
Lorena se zasmála, vzala ho do náruče, políbila na čelo a odešla s ním do vedlejšího pokoje.
Lucas je s úsměvem pozoroval, a když odešli, myslel na to, že jeho dcera musí být jistě stejně krásná jako Lorena.

#####

„Slečno Fuentesová, nezlobte se na mě, ale…“
„Jen, Emílie, prosím!“
„Dobře, Emílie,“ přikývla Nina. „Já vím, že jste Winstonova dobrá kamarádka a že mu asi chcete pomoct, ale já vás neznám. A nemusím vám nic vysvětlovat!“
„To já ani po vás nechci. Přišla jsem vám jen říct, že co jste se Winstonovi vrátila do života, tak se hrozně trápí. Vyprávěl mi o vás a o vašem vztahu a opravdu moc vás miloval. Proto ho tehdy hodně bolelo, když jste ho ze dne na den opustila. A teď, když vás má znovu nablízku, se mu ta bolest vrátila. Hlavně proto, že neví, proč jste ho vlastně opustila! Nemyslíte, že má právo na to znát důvod?“
„Ano, to určitě má. Jenže když bych mu ho řekla, neuvěřitelně bych mu ublížila. Bolelo by ho to daleko víc, než teď, když o ničem neví!“ zachvěl se jí hlas.
Emília pochopila, že je to asi opravdu vážná věc. „Nino, nechci vás tady přemlouvat, abyste mu to řekla, protože vidím, že to hodně bolí i vás. Ale možná právě proto byste to udělat měla! Třeba by to od té bolesti pomohlo i vám!“
„Vy to nechápete! Já mu to prostě nemůžu říct!“ z očí jí vytryskly slzy.
Emílii jí bylo hrozně líto. „Už vás nebudu dál trápit, Nino. Jen si to nechte ještě projít hlavou. Já mám Winstona hrozně ráda a chci, aby byl šťastný, protože on si to zaslouží tak jako nikdo jiný. A jsem si jistá, že se v něm znovu probudily city k vám. Třeba by vás to, co vás tenkrát rozdělilo, mohlo zase spojit!“ poznamenala s vážnou tváří a odešla.
Nina se posadila ke stolu a zoufale se rozplakala.

#####

Mariela se vrátila domů. Když vešla do obývacího pokoje, už tam na ni nedočkavě čekal Alberto.
„Alberto, ty už jsi tady?“ podivila se.
„A kde bych měl být? Můj syn je přeci nemocný, musím být u něj! Ale ty bys mi to snad ani nedala vědět! Proč jsi mi to hned včera nezavolala? Kdyby se ti teď Berenice náhodou neozvala, tak pořád nic nevím!“ rozčiloval se.
„Alberto, buď tak laskav a nezvyšuj tu na mě hlas! Jsem hrozně unavená, ty ani nevíš, jak jsem byla vyděšená, co s Francem je! Byla jsem strachy úplně bez sebe, že jsem ani nedokázala zavolat mu pomoc, natož ještě rychle volat tobě!“ vysvětlovala zoufale. „Kdyby nebylo Eduarda, který mi dodával po celou dobu podporu a všechno zařídil, tak bych se tu snad sesypala!“
„Počkej, on tu s tebou byl i v noci?“ zvolal šokovaně.
„Ano, nabídl se, když viděl, jak jsem rozrušená. Chtěl nás mít oba pod kontrolou. Vadí to snad?“
„Samozřejmě, že vadí. Měl jsem tu být já a dávat na vás pozor já sám! Já jsem Francův otec!“ řekl důrazně.
„Ano, to jsi. A já jsem zas jeho matka a udělala jsem pro něj to, co jsem v tu chvíli považovala za nejlepší!“ odvětila důrazně zase ona. „A pokud mi chceš něco vyčítat, tak prosím, jindy. Teď jdu za svým synem!“ dodala naštvaně a odešla.
Alberto chtěl ještě něco namítnout, ale právě mu zazvonil telefon a ten musel okamžitě vzít. Volal mu detektiv.

Berenice dávala po lžičkách Francovi čaj, když do ložnice Mariela vstoupila.
„Mami!“ zaradoval se Franco.
„Ahoj, miláčku, už jsem zpátky,“ sedla si k němu a políbila ho na vlasy. „Cítíš se lépe?“
Franco přikývl.
„Co teplota?“ sáhla mu na čelo.
„Před chvílí měl 37,6,“ odvětila jí Berenice.
„Tak to už je přece jen lepší, než ta včerejší horečka. Když jsem to na tom teploměru uviděla, strašně jsem se vyděsila!“ jen si na tu chvíli vzpomněla a přepadla ji stejná úzkost. „A jedl jsi něco?“
„Pribináčka,“ odvětil Franco.
„Co koupil Eduardo, jak mi bylo řečeno,“ dodala Berenice s úsměvem.
Mariela se pousmála. „Kde vlastně je?“ zeptala se, když si to uvědomila.
„Táta mu řekl, že může jít domů. Že už se tady o Franca postaráme,“ vysvětlila jí Berenice. „Ale spíš ho takovou slušnou formou vyhodil,“ dodala šeptem.
Jestli byla Mariela na Alberta naštvaná, teď byla ještě víc.
„Mami?“ oslovil ji Franco.
„Ano, broučku?“
„Mám tě rád!“
Mariela se dojatě usmála. „A já mám ráda tebe!“ políbila ho na čelo a silně ho objala.
Berenice se usmívala.
„Franco, hned se vrátím,“ řekla mu Mariela, když se odtáhla, „ještě si musím promluvit s tvým otcem,“ dodala a odešla.

Alberto zrovna ukončil hovor s detektivem, když se Mariela vrátila do místnosti. Alberto byl z hovoru dost přepadlý, ale Mariela si toho ani nestačila všimnout a hned na něj spustila: „Alberto, můžeš mi vysvětlit, jakým právem jsi odsud vyhodil Eduarda? Tohle je můj byt a já rozhoduju o tom, kdo tady bude a kdo ne!“
„Marielo, prosím tě, nechci se teď hádat!“
„Já taky ne, ale zatím mi nedáváš na výběr!“ křičela na něj.
„A co jsem měl podle tebe dělat?“ zakřičel na ni i on. „Přijdu sem, ty nikde a můj syn je tu s cizím chlapem!“
„Prosím tě, tváříš se, jak kdybys Eduarda viděl poprvé! Moc dobře víš, že je to můj…“ zarazila se. Najednou nevěděla, co říct.
„Co je tvůj?“
Už nemusela odpovídat, protože je vyrušila Berenice. „Mohli byste se přestat hádat? Franco to všechno slyší! Myslíte, že se mu potom udělá líp?“ vynadala jim.
Mariela se na Alberta zamračila a odešla za Francem.

#####

Paloma a Gonzalo spolu seděli na pohovce v obývacím pokoji. Gonzalo byl jen v teplákách, Paloma měla na sobě jen kalhotky a Gonzalovo tričko. Každý seděl na jednom konci pohovky. Paloma měla nohy položené na jeho klíně a on ji hladil po kolenou a lýtkách. „Palomo, kdy sis vlastně uvědomila, že mě miluješ?“
Paloma se pousmála. „Uvědomila jsem si to příliš pozdě. Ale ty první změny, kdy jsem se v tvé přítomnosti začala cítit jinak se odehrály právě tady v tom bytě. Právě tehdy, kdy jsem tu byla oblečená úplně stejně,“ zesmutněla. Oba dva si vzpomněli na den, kdy zemřela Helena a kdy Paloma ke Gonzalovi celá zoufalá přišla a nakonec u něj strávila noc. „Byl jsi mi oporou v ten nejhorší den mého života!“ dodala.
Gonzalo ji chytil za ruku a políbil ji na ni.
„A tehdy jsem si taky vzpomněla na naše dětství. A na to, co jsme si slíbili!“ usmála se.
„Já si na to taky vzpomněl tu noc!“ překvapeně se usmál.
„Vážně?“ také se zatvářila překvapeně. „Ale kdy jsem si opravdu nahlas přiznala, že tě miluju, bylo potom, co jsem ve své šperkovnici našla ten prstýnek od tebe,“ hrdě se na něj podívala, „a když jsem tě pak uviděla na letišti, bylo mi všechno jasné!“ dodala vážně.
„Počkej? Jak na letišti?“ nechápal.
„Vzpomínáš, jak jsem ti volala, než si s Lorenou a Danielem odletěl do Bogoty?“
Gonzalo přikývl.
„Já na tom letišti byla! Stála jsem několik metrů od tebe.“
„Cože?“ byl v šoku.
„Volala jsem ti a myslím, že jsem ti chtěla říct, že tě miluju, ale jak jsem tě viděla s Lorenou a Danielem, nemohla jsem ti to říct. Ne po tom všem, co se mezi námi stalo. Měl jsi svou rodinu a já chápala, že musíš být s nimi!“
„Palomo? Já tomu nemůžu uvěřit!“ kroutil hlavou.
„A tehdy jsem přísahala, že se změním. Jednak, aby na mě teta Helena byla tam nahoře pyšná a taky abych si zasloužila tvou lásku, až se jednoho dne vrátíš!“ usmála se.
„Lásko, kdybych to byl tušil, že tam jsi!“
„Tak co bys udělal? Vykašlal by ses na Lorenu a svého syna?“
Gonzalo smutně pokroutil hlavou. „Vlastně bych nemohl. Víš, Palomo, já si svou lásku k tobě přiznal tenkrát, jak nás spolu nachytal Raul, vzpomínáš?“
„Samozřejmě! Pamatuju si všechno, co jsme spolu zažili!“ šťastně se usmála.
„A já se mu přiznal, že kdyby nebylo Daniela, tak bych chtěl být s tebou. Ale já tehdy musel dát druhou šanci našemu manželství s Lorenou!“
„Nemusíš mi to vysvětlovat, miláčku, já to chápu,“ chytla ho za ruku. „Asi to tak všechno muselo být, abychom jednou skončili takto spolu!“ šťastně se usmála.
„Asi ano! Moc tě miluju!“
„Já tě taky moc miluju!“
Zamilovaně na sebe hleděli. Drželi se za ruku a touha jednoho po druhém se znovu začala probouzet. Gonzalo si ji přitáhl k sobě a Paloma se mu posadila na klín. Začali se vášnivě líbat. Gonzalo ji pevně objímal. Paloma ho hladila po jeho svalnaté hrudi. Po chvíli ho začala líbat na krku i na hrudi. Gonzalo jí zajel zezadu pod tričko a svlékl jí ho. Usmáli se na sebe a znovu se vášnivě líbali. Paloma ho objímala kolem krku, zatímco ji Gonzalo líbal na šíji. Znovu vyhledali své rty. Gonzalo ji pomalu položil na pohovku. Paloma měla nohy obtočené kolem jeho pasu. Gonzalo ji hladil po stehnu a jejich vášnivé polibky neustávaly.
Najednou se rozezněl zvonek u dveří. „Nevšímej si toho!“ řekla mu Paloma mezi polibky.
„Já ale musím jít otevřít. Co kdyby to byla Lorena s Danielem,“ vysvětlil jí, když polibek ukončil.
„Ale já tě nepustím!“ smála se Paloma a držela ho svými nohami.
„Palomo!“ zasmál se i on.
„No tak dobře, pustím tě, když musíš. Ale nejdřív chci ještě jeden polibek!“ zvolala toužebně.
Gonzalo jí krátce, ale vášnivě políbil. „V pořádku?“
„No mohlo to být lepší, ale co už nadělám,“ provokativně vzdychla.
„Cože? No počkej, to si spolu ještě potom vyřídíme!“ řekl se smíchem, vstal a odešel do předsíně.
Paloma se posadila a oblékla si tričko.

Gonzalo otevřel dveře. Za nimi stál Freddy. Chtěl hned začít mluvit, ale jak viděl Gonzala polonahého, trochu ho to rozhodilo.
„Freddy, co tady děláš?“
Freddy se nakonec vzpamatoval a vyděšeně se nahrnul dovnitř. „Gonzalo, prosím tě, nevíš něco o Palomě? Od včerejška jsem jí volal asi desetkrát, ale má vypnutý telefon. Mám o ni strach. Nevím, jestli je v pořádku!“
Než se Gonzalo stačil nadechnout, za Freddym se ozvalo: „Jsem v pořádku, Freddy, nemusíš mít strach.“
Freddy sebou trhnul, a když uviděl Palomu také polonahou, vše mu došlo. „Vidím, že jsi v tom nejlepším pořádku!“ zachichotal se. „No nebudu vás rušit hrdličky,“ dodal a šel ke dveřím. Ještě, než je za sebou zavřel, se smíchem řekl: „A gratuluju vám!“
„Takže do večera o nás budou vědět nejspíš všichni!“ zasmál se Gonzalo.
„Považuješ Freddyho za drbnu?“ zvolala Paloma pobaveně.
„A není snad?“
„No možná trošku!“ zasmála se.
„Ale co už,“ přistoupil k ní. „Když se to všichni nedozví od něj, dozví se to ode mě! Protože já to vykřičím do světa, že odteď patříš ke mně!“
Paloma se šťastně usmála.
„Ale moment! Nevím, jestli si to ještě nerozmyslím!“ zvážněl.
„Cože?“ zarazila se.
„Měli bychom se vrátit k té tvé nelichotivé poznámce o mém polibku!“ poznamenal uraženě.
Paloma se pousmála a hned jeho hru začala hrát. „Já už ti ani nevím, co jsem to řekla!“ tvářila se nevinně.
„Tak já ti to připomenu. Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili!“ řekl vážně, chytil ji kolem pasu a svlékl jí tričko. Hodil ho na zem. Popadl ji do náruče a odnesl zpátky na pohovku. Paloma se po celou dobu smála. Když ji Gonzalo na pohovku položil, sedl si jí na klín a ruce položil vedle jejího pasu. Naklonil se nad ní a zeptal se: „Takže, slečinko, vy jste nebyla s mým posledním polibkem spokojená. Řekla jste, že mohl být lepší?“
„Jo vy máte na mysli tuhletu poznámku,“ rozesmála se. „No jo, milý pane, mohl být lepší. Přišlo mi, že jak jste spěchal, tak jste ho trochu odfláknul!“
„Milá slečinko, uvědomujete si, že to byla velmi drzá poznámka a že vás teď stihne krutý trest?“
„Ano, pane, jsem si toho plně vědoma! A jsem připravena přijmout jakýkoliv trest, který mi uložíte!“
Gonzalo se tvářil, že přemýšlí a poté řekl: „Dovolila jste si urazit mé líbací schopnosti a na základě toho vás za trest zlíbám úplně celou! To mi přijde jako ten nejvhodnější trest přiměřený vašemu provinění!“
Paloma se také zatvářila zamyšleně a poté položila ruce vedle hlavy na znamení toho, že se vzdává. „Ano, pane, souhlasím s tímto trestem. A jsem celá vaše!“ řekla vážně a zavřela si oči, aby si Gonzalovy polibky plně vychutnala.
Gonzalo ji začal líbat na břiše a pomalu se posouval výš. Paloma vzrušeně zasténala a skousla si spodní ret, když ji Gonzalo něžně líbal na ňadrech. Poté na krku a nakonec skončil u jejích rtů. To už mu Paloma polibky opětovala. Po chvíli se líbat přestali, podívali se na sebe.
„Tak co myslíte, slečinko? Jste dostatečně potrestána?“
„Ne, pane! Myslím, že jsem zlobila až příliš! Zasloužím si potrestat mnohem více!“
Nakonec své vážné výrazy už nevydrželi a začali se smát.
„Miluju tě!“ vzdychl Gonzalo zamilovaně.
„Já tě taky miluju!“ vzdychla i Paloma.
Opět se začali líbat, pevně se objímali, a když si svlékli zbytek oblečení, jejich těla se již poněkolikáté propojila v něžné, ale zároveň i vášnivé milování.

#####

Penelope přišla ke dveřím svého bytu ve chvíli, kdy z protějších dveří vyšla její matka. Ani se nepozdravily, jen se na sebe zamračily.
„Tvůj manžel není doma, pokud to nevíš,“ podotkla Nadia.
„Sice to vím, ale i tak díky za informaci,“ ušklíbla se Penelope.
„Kde jsi byla?“
Penelope vyvrátila oči v sloup. „To jsem zase u dalšího výslechu? Co to s tebou v poslední době je? Jsi s tím fakt trapná!“
„Jo tak já jsem trapná! A ty si zase nevážíš toho všeho, co jsem pro tebe udělala!“
„Jo? A co prosím tebe?“ rozesmála se Penelope.
„Nebýt mě, tak teď by sis neužívala Juanova bohatství. To já tě k tomu dotlačila! A ty si teď zahráváš a můžeme tvou vinou o všechno přijít!“
Penelope to rozesmálo ještě víc. „Ano, matinko, dala jsi mi na Juana tip, ale to bylo tak všechno! Nevzpomínám si, že bys mi radila, jak konkrétně ho mám svést. Protože kdyby to bylo na tvoje rady, tak Juana doteď neznám! To já použila své ženské zbraně a svedla ho! Takže se teď tady netvař, že ti snad mám být za něco vděčná!“ otočila se na podpatku a chtěla vejít do svého bytu.
„To bys ale měla být!“ Nadia ji zadržela a rozčíleně se na ni zahleděla.
Penelope se jí vytrhla a vítězně se usmála. „Já už vím, o co to tady jde. Proč mi teď pořád děláš tady ty scény!“
„Jo? A proč?“
„Ty na mě prostě a jednoduše žárlíš a závidíš mi! Já jsem stále mladá a krásná, můžu mít každého chlapa, na kterého se jen podívám a ty jsi naproti tomu stará a bez špetky sexappealu!“ pobaveně se rozesmála. „Nikdo by si o tebe už ani kolo neopřel! Jsi neschopná nula!“
Nadia jí vrazila silnou facku. Již podruhé během pár dní. „Minule jsem ti řekla, že mě ještě jednou urazíš a ukážu ti, jak jsem hrozně neschopná! Budeš ještě litovat!“ zvolala nenávistně.
Penelope si držela udeřenou tvář a posměšně jí řekla: „Už se moc těším, až mi tu svou neschopnost ukážeš!“ A odešla do bytu.
,Jen počkej, dcerunko!‘ pomyslela si Nadia.

#####

Deborah seděla na zahrádce jedné kavárny. Popíjela kávu a na notebooku psala scénář dalších dílů své telenovely. Vždy se na chvíli zamyslela a poté začala psát. Spokojeně se přitom usmívala.
„To je mi ale náhoda!“ ozvalo se nad ní.
Zvedla oči od notebooku a zamračila se. „Velmi nemilá náhoda!“
„A vy jste zase milá jako vždy,“ poznamenal Juan, když si k ní přisedl.
„Nepamatuju si, že bych vám dovolila si přisednout,“ řekla ironicky.
„Já vím, ale viděl jsem vás tu tak samotnou, a tak jsem si řekl, že vám na chvíli budu dělat společnost, než dorazí jeden můj známý.“
„To opravdu nemusíte. Zabavím se sama,“ zašklebila se a dál pokračovala v psaní.
„To vidím. Píšete další díly?“ nakoukl jí do notebooku.
Deborah ho naštvaně zavřela. „Ano, to je totiž má práce.“
„To jo, to jen v klidu pracujte. Jen doufám, že se ty scény začnou zlepšovat.“
„Ty scény nejsou špatné. To jen ten herec, co v nich hraje, je špatný!“ vmetla mu do tváře.
„No tak to byla rána přímo do srdce!“ zvolal pobaveně a ruku na srdce si položil.
V tom k nim přišla servírka. „Dáte si ještě něco?“ oslovila Deborah. Ta přikývla, ale než se vůbec stačila nadechnout, servírka si všimla Juana. „Ó, pane bože, to jste vy!“ celá zrudla. „Jste můj oblíbený herec! Zbožňuju vás!“ rozplývala se.
„To je od vás moc milé!“ usmál se na ni Juan.
„Myslíte, že bych se s vámi mohla vyfotit?“
Deborah jen vyvrátila oči v sloup.
„Určitě! Než budu odcházet, tak se mi připomeňte,“ odvětil jí. „Ale teď tu musím ještě něco vyřešit s naší scénáristkou.“
„Cože? Vy píšete scénář k té nové telenovele?“ zvolala servírka překvapeně.
„Ano,“ pousmála se Deborah.
„Tak to je super. Já už se teda na ni moc těším. Podle prom, co běží v televizi, vypadá hodně dobře!“ usmívala se servírka nadšeně.
„Ano, ano, je totiž brilantně napsaná. Bude mít jistě velkou sledovanost.“ řekl Juan a přehnaně se usmál.
„To rozhodně, když v ní hrajete hlavní roli právě vy!“ začervenala se. „Jéé, ale já tady jen mluvím a ještě jsem se ani nezeptala, co si dáte.“
„Zatím nic, ještě na někoho čekám, děkuji,“ odvětil Juan.
„Dobře, ale kdybyste něco potřeboval. Hned mě zavolejte,“ byla z toho setkání servírka stále dost vyjukaná, takže odešla a zapomněla na to, že Deborah si něco objednat chtěla.
„Máte hodně takových bláznivých fanynek?“ zašklebila se Deborah.
„Jo, pár jich bude,“ zasmál se.
„A co měla znamenat ta poznámka o tom brilantním napsání?“
„No televizní divačce asi těžko budu říkat, že to nestojí za nic. Ty proma, co běží v televizi, vypadají opravdu dobře, to musím uznat. Ale střihači vždycky vědí, které scény vybrat, aby to působilo zajímavě, i když ve skutečnosti není!“ nepřestával si ji dobírat.
„Dost! Tohle už dál nebudu poslouchat,“ naštvala se, z kabelky si vyndala peněženku, aby na stole nechala peníze a mohla odejít.
„To je v pořádku, nechte to být. Já vás zvu. To jedno kafe mě určitě nezruinuje!“ rozesmál se.
„Díky!“ ušklíbla se, vzala svůj notebook a kabelku a vstala. „A abyste nebyl překvapený, ty kafe jsem měla dvě a zákusek k tomu,“ dodala pobaveně a odešla.
Juan se za ní díval a musel se smát.

#####

Lorena a Lucas nakonec s Danielem vyrazili na pouť. Daniel byl právě na řetízkovém kolotoči, a pokaždé když projel kolem nich, tak jim nadšeně mával.
Lorena a Lucas se vzájemně drželi kolem pasu a usmívali se. Lucas ale co chvíli kontroloval v kapse u kalhot svůj mobilní telefon.
„Tak já myslela, že jsem nedočkavá já, ale teď to vypadá na tebe,“ rozesmála se Lorena.
„Ne, to já jen kontroluju, abych ten telefon nepřeslechl. Tady přes tu hlasitou hudbu se to dost těžko hlídá.“
Lorena se na něj zahleděla a Lucas se pousmál. „No jo, to víš, že jsem taky nedočkavý,“ zasmál se. „Přece jen ten detektiv hledal naši dceru přes dva roky. Netušil jsem, že to může trvat tak dlouho,“ dodal vážně.
„To já taky ne. Pořád musím myslet na to, že je teď stejně stará jako já, když jsem ji čekala. Asi to spolu nějak souvisí,“ podotkla Lorena.
„Asi,“ pousmál se. „Ale hlavní je, že jsme ji konečně našli. I když to trvalo dlouho a v našich životech se toho za tu dobu hodně změnilo, teď budeme konečně kompletní!“ řekl šťastně.
Lorena mu úsměv opětovala. „Miluju tě!“
„Já tebe taky!“
Objali se a začali se něžně líbat.

#####

Byl večer. Mariela právě v kuchyni umývala nádobí, a když byla hotová, šla zkontrolovat do ložnice Franca. Opatrně nakoukla do dveří a viděla, že stále spí. Dveře stejně opatrně zase zavřela.

Eduardo se povaloval na pohovce a díval se na televizi, když mu někdo zaklepal na dveře. Šel otevřít. Jakmile spatřil Marielu, hned se ustaraně ptal: „Marielo, je s Francem všechno v pořádku?“
Mariela se pousmála. „Ano, nemusíš si dělat starosti. Teplota mu klesá a i to polykání se nepatrně zlepšilo.“
„Tak to je dobře!“
„Eduardo, přišla jsem ti ještě jednou za všechno poděkovat. Nevím, jak bych to bez tebe zvládla!“
„Určitě bys to zvládla. Ale takto, když jsme na to byli dva, to bylo pro tebe jednodušší,“ usmál se.
Mariela mu úsměv opětovala. „To ano! A, Eduardo, taky bych se ti chtěla omluvit za Albertovo chování. Berenice mi řekla, že tě v podstatě z mého bytu vyhodil. Je mi to líto, Eduardo, nevím, co to do něj vjelo,“ kroutila nechápavě hlavou.
„Neomlouvej se, Marielo, ty jsi nic neprovedla. A on … měl jen starost o Franca. Je to jeho syn a asi se mu nelíbilo, že ho tam hlídá cizí muž!“ snažil se ho omluvit.
„Ale ty přeci nejsi cizí!“ zvolala důrazně. „Ty jsi pro mě a pro Franca přeci mnohem víc!“
„Opravdu? A co teda pro vás jsem?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Mariela zaskočila nejdřív samu sebe tím, co řekla a Eduardo svou hbitou reakcí její zmatené city nevylepšil. „Ty jsi…jsi přeci náš dobrý přítel! Vždy se na tebe můžeme spolehnout! Stejně jako včera večer!“ šťastně se usmála.
Eduardo se také usmál, ale trochu zklamaně. Asi chtěl slyšet ještě něco jiného. „Asi by ses už měla vrátit k Francovi.“
„Ano, to bych měla.“
„Takže dobrou noc. A kdyby si cokoliv potřebovala, stačí přejít chodbu a zaklepat!“
„Já vím,“ s úsměvem přikývla. „Tak dobrou noc,“ řekla a dlouze se na něj zahleděla.
„Marielo, ještě něco potřebuješ?“ zeptal se, když stále neodcházela.
Mariele se honilo hlavou, jestli to má udělat, nebo ne, ale nakonec se rozhodla. Krátce ho políbila a velmi rychle utekla do svého bytu.
Eduardo se šťastně usmál a zavřel dveře.

Mariela stála opřená o dveře, ale rázem se sesunula k zemi. Zhluboka oddychovala. Ruku měla položenou na srdci, které jí bylo jako splašené. „Pane bože, ano! Ty jsi mnohem víc! Ty jsi víc než dobrý přítel!“ Byla v šoku z toho, co cítila.

#####

Paloma a Gonzalo od chvíle co si vyznali lásku v podstatě celý čas promilovali. Nyní stáli v předsíni v silném objetí a líbali se. Gonzalo měl opět na sobě jen tepláky, zato Paloma už byla oblečená, v ruce držela kabelku a chystala se k odchodu. Ale odcházela už asi patnáct minut. Nemohli se od sebe odtrhnout.
„Už bych vážně měla jít,“ říkala mu mezi polibky.
„Já vím, ale ještě chvíli!“ odvětil jí Gonzalo chtivým hlasem a další dlouho chvíli pokračovali ve vášnivých polibcích.
„Gonzalo, opravdu už musím domů!“ ukončila Paloma polibek a vážně se na něj zahleděla. „V těchto šatech zítra do práce nemůžu. Ty se do kanceláře opravdu nehodí, na to jsou moc elegantní,“ zasmála se.
„Ale moc ti sluší!“ odvětil jí a nepouštěl ji ze své náruče. „I když tobě sluší všechno! Jsi nádherná!“ dodal zamilovaně.
Paloma se pousmála. „A ty jsi zase hrozně sexy!“ zvolala chtivě.
„Vážně? Tak ty mi na jednu stranu říkáš, že už musíš a pak mě takhle provokuješ?“ rozesmál se a znovu se začali líbat.
Po chvíli ho ale Paloma od sebe odstrčila. „Tak ale už dost! Musím to udělat takhle rázně, jinak nikdy neodejdu!“ zvolala vážně.
Gonzalo se na ni podíval psíma očima.
„Ne, lásko, takhle se na mě nekoukej! To pak nejde odejít!“
„Tak neodcházej!“ znovu ji k sobě přitáhl.
„Vždyť se zítra zase uvidíme. Vyzvedneš mě ráno?“
„Rozhodně! V kolik? V sedm?“
Paloma přikývla.
„Už teď budu počítat minuty, abych tě zase držel v náručí!“ vzdychl.
„Já taky!“ vzdychla i ona a jejich rty se znovu spojily.
Nakonec ji Gonzalo přece jen pustil a než Paloma za sebou zavřela dveře, poslali si ještě vzdušný polibek. Oba se opřeli o jednu stranu dveří a zamilovaně vzdychli. Ještě nikdy nic takového neprožili. Tváře jim hořely touhou, srdce jim bušila tak, jakoby jim každou chvíli měla vyskočit z hrudi. Najednou se oba zamysleli a současně řekli: „Jsi ještě tam?“
Oba se otočili a Gonzalo otevřel. Dlouze se na sebe dívali.
„Možná bych se mohla ještě tak patnáct minut zdržet!“ zvolala Paloma toužebně.
„Třicet minut bude lepší!“ odvětil jí Gonzalo se stejnou touhou a opět ji popadl do náruče. Ihned se začali vášnivě líbat. Gonzalo zabouchl dveře a za nimi se toho dne naposledy milovali.

#####

Winston byl u sebe v bytě. Seděl v křesle v obývacím pokoji a po telefonu mluvil s jedním kolegou z Madridu. „Takže všechno zvládáte? Ředitel se nezlobí, že jsem se ještě nevrátil? … Tak to je dobře. … No ještě nevím, kdy se vrátím. Nějak se mi to tu zkomplikovalo. … Ne, s prací to nemá nic společného.“ V tom se rozezněl zvonek u dveří. „Promiň, Felipe, už musím končit. Někdo tu na mě zvoní. … Dobře, zase se ozvu, ahoj.“ Položil telefon na konferenční stolek a šel otevřít.
„Ahoj, Winstone!“
„Nino?“ zvolal překvapeně.
„Mě bys teď asi nečekal, co?“
„Popravdě, ne.“
„Můžu dál?“
„Jistě, pojď,“ pootevřel jí dveře a Nina vešla. „Tudy,“ dovedl ji do obývacího pokoje. „Posaď se,“ ukázal na pohovku.
„Děkuji,“ řekla, když se posadila.
„Můžu ti něco nabídnout?“
„Ne, Winstone, prosím, posaď se. Musím s tebou mluvit,“ požádala ho s vážnou tváří.
Winston se posadil vedle ní. „Přišla jsi mi konečně vysvětlit, proč jsi mě tenkrát opustila?“
„Dnes jsem mluvila s Emílií Fuentesovou. To ty jsi ji poslal?“
„Ne, Nino! To byl její nápad, že za tebou půjde.“
„Má tě moc ráda, to bylo vidět. Jste opravdu jen přátelé? Nikdy mezi vámi nebylo nic víc?“
„Nepopírám, že já jsem víc chtěl. Ale nakonec jsme zůstali jen nejlepšími přáteli,“ vysvětlil. „Ale kvůli Emílii a mně jsi asi nepřišla.“
Nina pokroutila hlavou. „Emília mi řekla, že když ti řeknu ten důvod, proč jsme se tehdy rozešli…“
„Proč jsi mě tehdy ze dne na den opustila!“ opravil ji se smutným výrazem.
„Ano, vlastně to bylo takhle,“ smutně přikývla. „Ale já to musela udělat, Winstone! Neviděla jsem jiné východisko!“
„Tak proč teda, Nino? Co se stalo?“
„Winstone, já ti to teda řeknu, ale moc ti to ublíží!“ z očí jí vytryskly slzy. „I to byl důvod, proč jsem radši zmizela a nic ti neřekla. Protože bych to všechno akorát zhoršila!“
„Co zhoršila? Nino, prosím tě, už mluv!“ žádal ji zoufale.
Nina se zhluboka nadechla. „Několik dní před tím, než jsem ti zmizela ze života jsem…já byla…byla jsem znásilněna!“ zoufale se rozplakala a obličej si schovala do dlaní.
Winston byl v šoku. „Ne, to ne! Proboha, Nino!“ donutil ji, aby se na něj podívala, a chytil ji soucitně za ruce. „Měla jsi mi to říct! Proč jsi mi to neřekla? Kdo ti tu odpornost udělal?“ ptal se rozčíleně.
Nina zoufale plakala. „Winstone, já neměla sílu se bránit! Nemohla jsem nic dělat!“
„Nino, kdo ti to udělal? Musíš mi to říct!“ křičel nenávistně.
Nina zavzlykala a jen co popadla dech, sdělila mu tu krutou pravdu. „Byl to tvůj otec!“ vykřikla zoufale a hystericky se rozplakala.
Winston úplně ztuhnul.