„Ne, to není možné! To by přece neudělal!“ nechtěl Winston věřit, že by byl jeho otec něčeho tak hrůzného schopný. Zoufale se díval na Ninu.
„Je mi to moc líto, Winstone! Ale je to pravda!“ plakala Nina a začala mu vyprávět o své nejhorší životní chvíli.

Před deseti lety

Winston a Nina spolu už půl roku chodili. Seznámili se na lékařské fakultě, kde oba studovali, i když každý jiný obor. Winston gynekologii a Nina chirurgii. Oba byli spolu velice šťastní. I když spolu byli poměrně krátce, měli pocit, že vzájemně našli svou druhou polovičku.

Byl páteční večer. Nina celý týden přespávala u Winstona doma. Jeho otec byl na služební cestě a jeho matka už před rokem zemřela. Nina vyšla z koupelny v noční košili. Podivila se, že je Winston oblečený a že se chystá odejít. „Winstone?“
„Nino, promiň, volali mi. Musím do práce,“ odvětil jí. Winston měl při studiu i praxi v nemocnici.
„Musíš na noční?“ zesmutněla.
„Ano, musím. Vím, že jsme si náš večer plánovali trochu jinak, ale vynahradím ti to, slibuju!“ usmál se na ni.
Nina mu úsměv opětovala. „Dobře, tak já asi pojedu spát na kolej.“
„Proč bys tam teď v noci jezdila? Tady budeš mít klid. Táta se ze služebky vrátí až zítra ráno, takže budeš mít celý dům pro sebe!“ rozesmál se. „A navíc,“ přistoupil k ní a objal ji kolem pasu, „budu ráno potřebovat po náročné pracovní směně pořádně přivítat!“ šibalsky se usmál.
„No tak to budu muset rozhodně zůstat!“ mrkla na něj a rozesmála se.
Něžně se políbili a Winston pak odešel.
Nina si vlezla do postele a pustila si televizi. Asi o hodinu později ji vypnula, protože už byla ospalá. Zachumlala se a se zamilovaným úsměvem usnula.

Uprostřed noci se začala probírat. Cítila, že na ní někdo leží a líbá ji na krk. „Winstone, to už je ráno?“ zeptala se rozespale.
„Zatím ne, ale za to je nádherná noc!“ zašeptal jí někdo do ucha. Winstonův hlas to ale nebyl.
Nina prudce otevřela oči. Než stačila něco říct, ten někdo jí rukou zacpal pusu. Vyděšeně se dívala do tváře Winstonova otce.
„Stihl jsem dřívější letadlo a ani by mě nenapadlo, že tu na mě bude čekat takové překvapení! Víš, Nino, můj syn měl vždy dobrý vkus, ale ty jsi něčím výjimečná!“ toužebně se na ni díval.
Nina byla strachy bez sebe. Nedokázala se ani pohnout. Byl příliš silný.
„Cítím se tak osamělý, co má žena zemřela. A ty mi ji tak trochu připomínáš, Nino! Toužím po tobě od chvíle, kdy mi tě Winston představil!“ chtivě jí šeptal do obličeje.
Nině stékaly slzy po tvářích.
„Teď dám svou ruku pryč. A ty nebudeš křičet. Bylo by to stejně zbytečné, protože jsme tu jen ty a já!“ řekl důrazně, ruku dal pryč z jejích úst a ještě pevněji ji sevřel ve svém náručí.
„Pane Gile, prosím vás, neubližujte mi! Nedělejte to, prosím!“ zoufale ho prosila.
„Nino, já to musím udělat! Tolik po tobě toužím!“ vzrušeně vzdychl a začal ji úlisně líbat na rty.
Nina se snažila se bránit, ale nešlo to. Držel ji moc silně.
„Jsi nádherná!“ vydechl vzrušeně a začal ji líbat na krk.
Nina odvrátila svůj pohled na stranu. Po celou dobu, co ji znásilňoval, zoufale plakala.

Když uspokojil svou touhu, schoulila se Nina do klubíčka a nepřestávala plakat.
On si navlékl kalhoty a vstal z postele. „Děkuju ti, Nino! Tohle přesně jsem potřeboval!“ spokojeně se usmál.
Nina se celá třásla.
Nakonec si k ní ještě přisedl a začal ji hladit po vlasech. „Ale Winstonovi o tom raději neřekneme. Bude to takové naše malé tajemství, ano?“ zasmál se, políbil ji na tvář a odešel jakoby se vůbec nic nestalo.
Nina se hystericky rozplakala.

Současnost

„Potom, když jsem se jakžtakž vzpamatovala…“ pokračovala ve svém vyprávění a plakala stejně zoufale jako tehdy. Všechno to utrpení se jí vrátilo, když o tom mluvila. „…šla jsem se osprchovat, abych ze sebe nějak to ponížení a špínu smyla! A vrátila se na kolej. A následující dny jsem se před tebou snažila tvářit jako že se nic neděje. Myslela jsem, že to zvládnu. Ale pokaždé, když ses mě dotkl, tak jsem ho znovu uviděla, jak na mě leží a jak…“ už to nedokázala ani znovu vyslovit, jak jí z toho bylo zle. „Nemohla jsem ti to říct! A tak jsem se nakonec odhlásila ze školy a bez vysvětlení a bez rozloučení jsem odjela! Musela jsem prostě pryč!“ vzlykala.
Winston byl úplně na dně. Oči měl zalité slzami. Vstal z pohovky a šel ke komodě, kde měl rámečky s fotografiemi. Na jedné z nich byl černobílý portrét jeho otce s černou páskou na okraji. Už totiž před pár lety zemřel. Fotografii vzal, nenávistně se na ni zahleděl a praštil s ní o zeď. Nakonec začal rozbíjet všechno, co mu přišlo pod ruku, aby ze sebe ten vztek a bolest dostal.
„Winstone, prosím tě, přestaň! Nech toho, nebo si ještě ublížíš!“ křičela na něj Nina zoufale. Stále plakala.
Pokoj byl vzhůru nohama. Winston klesl k zemi a hystericky se rozplakal. Nina si k němu klekla, objala ho a zoufale plakali jeden druhému v náručí.

#####

Byl druhý den ráno. Tadeo byl u sebe doma a chystal se do práce. Vzal si tašku a šel do předsíně. Než si obul boty, někdo na něj zazvonil. On se jen natáhl ke klice a otevřel dveře. Stála za nimi cizí žena. „Přejete si?“
„Vy jste Tadeo Vallejo?“
„Ano! A vy?“
„Jsem Nadia Quintanová, matka Penelope!“
„Cože? Matka? Musela jste být hodně mladá, když jste ji měla,“ podotkl udiveně.
Nadia se pousmála. Došlo jí, že to bude mnohem jednodušší, než čekala. „Mohu dál?“
„Prosím,“ pootevřel jí dveře a Nadia vešla dovnitř.
Došli do obývacího pokoje a Tadeo se zeptal: „Proč jste za mnou vlastně přišla? Přišla jste mi vyčíst vztah s vaší dcerou? Kvůli tomu, že je vdaná?“ hádal.
„Ne, to ne. Právě naopak. Má dcera mi o vás barvitě vyprávěla a já se vás přišla jen na něco zeptat.“
„Ano?“
„Zajímalo by mě,…“ začala si rozepínat svůj kabát, „…jestli už jste někdy měl dceru…“ rozepnula si poslední knoflík, „…i matku!“ dodala, kabát si svlékla a nechala ho spadnout na zem. Byla pouze v černém korzetovém spodním prádle.
Tadeo na ni šokovaně hleděl. „To jsem teda ještě neměl,“ vysoukal nakonec ze sebe.
„A troufl byste si?“ vyzývavě se postavila.
Tadeo k ní přistoupil a chytil ji kolem pasu. Mlsně si ji prohlédl. „Rozhodně si troufám!“ pronesl chtivě a začali se líbat. Přitlačil ji ke zdi. Líbali se čím dál vášnivěji, až se spolu nakonec vášnivě milovali.

#####

Paloma a Gonzalo vystoupili z výtahu v budově časopisu. Drželi se za ruce a se šťastnými úsměvy procházeli chodbou. Ostatní zaměstnanci na ně šokovaně hleděli. Oba si toho byli vědomi, jaký rozruch způsobují, ale bylo jim to jedno. Nejdůležitější pro ně bylo, že byli konečně spolu a nezajímalo je, co si myslí ostatní.
Když se blížili k fotoateliéru, cestu jim zastoupil Raul, který právě vyšel na chodbu. „Jéé, promiňte,“ omluvil se, když do nich málem vrazil. Pak si všiml jejich blažených výrazů i toho, že se drží za ruce. „Ne ne!“ zvolal překvapeně. „Že byste si konečně sundali ty pásky z očí?“ zeptal se se smíchem.
„Ano, sundali jsme si je po té Freddyho přehlídce!“ zasmál se Gonzalo.
„Proboha, no konečně!“ zaradoval se Raul a oba objal. „Už bylo na čase! Víš, Palomo, už bych asi dlouho nevydržel to Gonzalovo vzdychání, že tě miluje, ale nemůže ti to říct, protože ty jeho určitě nemiluješ a vysmála by ses mu. I když bylo evidentní, že ty na něm můžeš taky oči nechat!“ trochu si postěžoval, ale musel se u toho smát.
„Tak to by sis mohl podat ruku s Freddym. Ten totiž kvůli mně trpěl stejně jako ty!“ smála se Paloma.
„Byli jsme oba hloupí, že jsme si to nevysvětlili hned,“ poznamenal Gonzalo. „Ale však my ten ztracený čas oba doženeme,“ šibalsky na Palomu mrkl. Ta se trochu začervenala.
Raul se pobaveně usmál. „Každopádně vám oběma gratuluju. Sluší vám to spolu!“
„Děkujeme,“ řekl Gonzalo. „A kdy budeme moct gratulovat zase my tobě?“ zeptal se tajemně.
„Doufám, že zítra ráno, až se tady zase sejdeme,“ odvětil Raul s úsměvem.
„Dobře, budu ti držet palce!“ usmál se Gonzalo.
„Děkuju. A mějte se, musím do terénu,“ rozloučil se a odešel.
Gonzalo se podíval na Palomu, která poslední část jejich rozhovoru vůbec nechápala.
„Zítra to pochopíš, o čem byla řeč,“ uklidnil ji.
„A proč mi to neřekneš už teď? Co to spolu máte za tajnosti?“ trochu se urazila. „Gonzalo, já nechci, abychom před sebou někdy ještě něco tajili,“ dodala smutně.
„Palomo, to je Raulovo tajemství a já mu slíbil, že to nikomu neřeknu! Nezlob se na mě,“ pohladil ji po tváři. „Ale pokud by se mělo jednat o nás, neboj se! Už před sebou žádná tajemství mít nebudeme!“ usmál se a něžně ji políbil.
Paloma se usmála. „Miluju tě!“
„Miluju tě!“
„Půjdeme to říct tátovi?“
Gonzalo přikývl a než odešli, tak se ještě jednou políbili.

Alberto byl u sebe v kanceláři a už dobu něco hledal. Nikde na stole ani ve stole to nenašel, tak se šel podívat na Palomin stůl. Nechtěl se jí tam přehrabovat, tak se díval jenom na vrchní kupičky různých materiálů, co na stole měla.
„Dobré ráno, tati,“ vešla do místnosti první Paloma a za ní Gonzalo.
„Palomo, dobře, že jsi tady. Nevíš, kde je ta žlutá obálka, co včera přišla?“ ptal se Alberto, aniž by se na ni podíval a dál se díval kolem, jestli obálku, co hledá někde neuvidí.
„Tati, já ti ji hned najdu, ale nejdřív bych ti chtěla něco říct. Vlastně my bychom ti chtěli něco říct!“ usmála se na Gonzala.
Gonzalo jí úsměv opětoval, a pak Alberta pozdravil: „Dobré ráno, Alberto!“
„Ahoj, Gonzalo,“ pozdravil ho a poprvé se na ně oba letmo podíval. Dál ale hledal žlutou obálku. Najednou se ale zarazil. ,Oni se drželi za ruce?‘ pomyslel si udiveně. Nebyl si jistý, jestli viděl správně. Konečně se na ně pořádně podíval. Vykulil oči.
„Tati, já a Gonzalo se moc milujeme!“ oznámila mu Paloma šťastně.
„Cože?“ nevěřil Alberto svým očím. „Ale jak to? Kdy? Takhle zničehonic? Tak najednou?“ kroutil nechápavě hlavou.
„Ono se to nestalo jen tak zničehonic. Něco se mezi námi odehrávalo už dlouho. Jen nám chvíli trvalo, než jsme si to uvědomili!“ vysvětlila mu Paloma a zamilovaně se na Gonzala usmála.
„Vlastně jsme se jeden druhému zaslíbili už v dětství,“ dodal Gonzalo a políbil Palomu na ruku. „Alberto, je to hrozně dlouhý příběh. Ale doufám, že nám dáš své požehnání. Paloma je pro mě všechno a přísahám, že ji udělám moc šťastnou!“ čarovně se na ni usmál.
Paloma zasněně vzdychla.
Alberto se z počátečního šoku vzpamatoval. Byl vlastně rád, že svou dceru vidí zase šťastnou. Díval se na ně a připadalo mu, že pozoruje dva puberťáky, kteří jsou poprvé zamilovaní, a ne dva dospělé lidi, kteří už mají něco za sebou. Pousmál se. „Samozřejmě, že vám dám své požehnání. Vždyť se stalo to, co jsme si s Camilou, i s tvými rodiči, Gonzalo, vlastně přáli!“
„Cože?“ zvolali oba překvapeně.
„Gonzalo, ty víš, že tví rodiče byli vždy našimi dobrými přáteli. A byli jsme rádi, že jste si spolu jako malí rozuměli. A jednou jsme si tak říkali, že by bylo pěkné, kdybyste se jednou dali dohromady. Že by se naše rodiny spojily. Ale když jste se pak odstěhovali a po těch dlouhých letech ses vrátil ženatý a Paloma měla před svatbou, jen jsme se nad tím naším dávným přáním s Camilou pousmáli. Ale jak vidím, osud to vždy zařídí tak, aby se stalo to, co se má stát!“ usmál se. „Takže vám moc gratuluju a ať jste spolu šťastní!“
„Tati!“ Paloma mu dojatě padla do náruče.
Gonzalo a Alberto se na sebe usmáli.

#####

„Tati, tady má oblečení na ven. Vzala jsem pro jistotu dvoje,“ vysvětlovala Lorena Pedrovi a na stůl v kuchyni vyndávala z tašky Danielovy věci. „Tady jsem mu vzala i nějaké hračky a tady má…“
„Loreno, klid, neboj se. Není to snad poprvé, co Daniela hlídám, ne?“ rozesmál se Pedro, kterému Daniel seděl na klíně.
„Tati, promiň, já vím. Ale jsem hrozně nervózní,“ vzdychla zoufale a přisedla si. „Ta schůzka s detektivem se blíží a já se z toho do té doby asi zblázním!“
„Loreno, čekala jsi tolik let! Těch pár hodin už zvládneš,“ uklidňoval ji.
„Když já musím pořád myslet na to, jak asi moje dcera zareaguje, až mě a Lucase spatří! Bude nás nenávidět!“
„Ne, Loreno, nebude! Tebe určitě ne! Všechno jí vysvětlíš a ona pochopí, že jsi to udělala pro její dobro!“ ujišťoval ji. „To spíš Lucas by se měl obávat!“ dodal vážně.
„Ne, tati! Já nedovolím, aby Lucase nenáviděla! Když jsem mu dokázala odpustit já, tak přesvědčím i ji!“ pousmála se.
Pedro ji chytil za ruku. „Budu na tebe po celou dobu myslet!“
„Děkuju, tati,“ svou ruku položila na tu jeho a usmála se. „A nevím, v kolik hodin si pro Daniela přijdu. Nevím, jak ta schůzka vlastně bude probíhat. Jací budou ti adoptivní rodiče a jak se s nimi dokážeme domluvit!“
„Nedělej si starosti, Loreno! O Daniela bude dobře postaráno. Může tu klidně i přespat, kdybyste to s Lucasem potřebovali všechno pak probrat.“
Lorena se na něj usmála a políbila ho na tvář. „Mám tě ráda, tati!“
„Já tebe taky!“ opětoval jí úsměv.

#####

Paloma u svého stolu přerovnávala nějaké složky, když ji někdo chytil zezadu kolem pasu. Trochu se lekla.
„Jak se má moje princezna?“ zeptal se jí Gonzalo a políbil ji zezadu na rameno.
„Gonzalo, co to děláš?“ zasmála se.
„Stýskalo se mi!“ zvolal smutně a políbil ji na krk. „Tobě snad ne?“
„Ano, stýskalo! Ta hodina, co jsme se neviděli, byla neskutečně dlouhá,“ přiznala také smutným hlasem.
„Tak to se budeme muset zase na chvíli dobít novou energií, abychom další hodinu vydrželi!“ zvolal vážně a otočil si ji k sobě. Sevřel ji ve svém náručí a začali se líbat.
„Ehm,“ někdo si odkašlal.
Odtrhli se od sebe a zatvářili se provinile.
„Opravdu jsem nechtěl rušit,“ pobaveně se Lucas usmíval.
„Tak to je trapas!“ zastyděla se Paloma se smíchem.
„Jaký trapas? Celý časopis o ničem jiném, než o vás nemluví, takže nebojte, dostalo se to i ke mně,“ zasmál se. „Takže vám musím taky pogratulovat,“ usmál se a Palomu políbil na tvář. Pak si s Gonzalem podali ruce. „A ty, Gonzalo, víš jak? Taky tě budu mít neustále na očích, jestli Palomě nebudeš ubližovat, hm!“ dodal důrazně. Oba si vzpomněli na rozhovor, který nedávno vedli. Jak Gonzalo tenkrát varoval zase jeho, aby si nedovolil ublížit Loreně.
„Jasně, počítám s tím!“ zasmál se. „Ty už jsi to tenkrát věděl, že jo? Že jednou budeš hrozit zase ty mně!“
„Ano, věděl, ale nic jsem prozradit nemohl,“ mrkl na Palomu. „Tak už vás nechám. Jen jsem tohle přinesl,“ položil Palomě na stůl nějaké papíry a se smíchem odešel.
Paloma a Gonzalo se na sebe usmáli.

#####

Camila byla ve své kanceláři v domově, ale na práci se příliš nesoustředila. Stejně jako Lorena, i ona byla nervózní ze schůzky s detektivem. Zazvonil jí telefon. „Ano, Marcelo?“
„Ahoj, Camilo, prosím tě, nezlob se na mě. Ale už se za tebou nestihnu zastavit,“ vysvětloval jí Marcelo. Byl s jedněmi klienty v bytě, který jim ukazoval. „Nakonec mám ještě o dvě schůzky navíc.“
„Nic se neděje, Marcelo!“
„Ale já jsem tě chtěl ještě jednou obejmout a políbit a dodat ti tak sílu, abys tu schůzku zvládla!“
„Jsi hodný, Marcelo! Ale ani to by mě toho strachu asi nezbavilo!“ smutně vzdychla.
„Camilo, mysli na to, co jsem ti řekl ráno. I když se skuteční rodiče Berenice našli, tak pořád to bude tvoje dcera a ty budeš stále její matka! To tys ji vychovala a dala si jí veškerou svou lásku! Berenice tě vždy bude mít ráda! To se nikdy nezmění!“
„Děkuju, Marcelo,“ pousmála se. Podívala se na hodinky. „A promiň, už budu muset končit. Měla bych vyrazit.“
„Dobře, tak jeď, prosím tě, opatrně a neboj se, všechno dobře dopadne. V mysli budu stále s tebou! Miluju tě!“
Camila nikdy nevěděla, jak na tuto větu reagovat. To samé mu jednoduše říct nedokázala. „Potom ti zavolám. Ahoj,“ rozloučila se a co nejrychleji zavěsila.
Marcelo zesmutněl a vrátil se ke svým klientům.

Camila vyšla z budovy ven. U jejího auta stál Alberto. „Co tu děláš?“ zarazila se.
„Říkal jsem si, že budeš z té schůzky nervózní. Tak jsem pro tebe radši přijel, abys neřídila!“
„To jsi nemusel. Zvládnu to!“
„Camilo, prosím tě. Bude lepší, když pojedeme spolu!“
Camila váhala, ale nakonec spolu k jeho autu odešli.

#####

Fernando už nějakou dobu seděl v autě před branou domu Fuentesových. Odhodlával se, zda za Emílií znovu jít a pokoušet se jí přemluvit, aby mu dala další šanci, když ho předevčírem znovu tak tvrdě vyhodila. Ale myslel na to, jak mu ostatní radí, aby se nevzdával a ani on sám to nechtěl vzdát. Nechtěl o ni, ani o Helenu natrvalo přijít.
Už chytal za kliku, že vystoupí z auta, když se v bráně objevil kočárek a poté i Berenice, která ho před sebou tlačila. Chvíli se díval, jak se mu vzdalují a poté se rozhodl je sledovat.

Berenice nešla příliš daleko. Zastavila se v blízkém parku a snažila se Helenu uspat. Houpala kočárkem, ale Helena ne a ne přestat plakat. Nakonec si ji vzala do náruče a posadila se s ní na lavičku. „Heleno, copak se ti nelíbí? Proč se ti nechce spinkat, hm?“ konejšila ji.
„Můžu to zkusit já?“ ozvalo se nad nimi.
Berenice zvedla hlavu. „Fernando?“ zvolala překvapeně.
Fernando se posadil vedle ní a pousmál se na Helenu, která stále plakala. „Berenice, smím si ji pochovat?“
Berenice nevěděla, co dělat. „Fernando, já nevím! Emília mi ji svěřila a já jí slíbila, že ji nespustím z očí!“
„Vždyť svůj slib dodržíš! Nikam s Helenou nepůjdu, budu tady sedět s tebou. Prosím, Berenice, je to moje dcera!“ díval se na ni smutnýma očima. „A Emília se o tom nemusí dozvědět!“ dodal.
Berenice z jeho pohledu také zesmutněla. Nevydržela to a Helenu mu předala do náruče.
Fernando ji utěšoval, aby přestala plakat. Přemohlo ho dojetí, že ji poprvé chová ve své náruči. Stékaly mu slzy po tvářích.
I Berenice se dojetím zalesklo v očích, když ho pozorovala. A Helena po chvíli ve Fernandově náruči spokojeně usnula. Fernando ji políbil na čelo a šťastně na ni hleděl.

#####

„Tak a jsme doma!“ zvolal Raul, když vešel se Silvií do jejich bytu. Držel ji v náručí, protože sama ještě bez pomoci chodit nedokázala. Postupně ji ukázal každou místnost v jejich bytě, který s pomocí Violety a Lindy zařídil tak, aby se Silvii líbil, až se do něj jednoho dne konečně všichni nastěhují. „Raule, moc se mi ten byt líbí! Všechen ten nábytek, zařízení, barvy! Je to úžasné!“ byla Silvia nadšená.
„Jsem rád, že se ti líbí! Chci, aby ses tu cítila co nejlépe!“ usmál se na ni.
„To budu, když tu budeme spolu!“ opětovala mu úsměv a políbili se. „Ale už mě, prosím tě, někam posaď. Musí tě už bolet ruce z toho, jak mě pořád nosíš!“ rozesmála se.
„Ne, Silvie! Bolest je to poslední, co teď cítím. Teď cítím jen lásku a štěstí, že tě opět ve své náruči držím! Budu tě nosit v náruči tak dlouho, jak bude potřeba a ještě i dlouho potom! Protože jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo! Miluju tě, Silvie!“ se zamilovaným úsměvem jí vyznal svou lásku.
Silvia byla dojatá. „Já tě taky miluju, Raule!“ vyznala mu lásku i ona a poté se dlouze a něžně políbili.
Raul ji položil na pohovku v obývacím pokoji a sedl si vedle ní. „Lásko, chtěl bych ti něco říct.“
„Ano?“
„Nevím, jestli si přesně vzpomínáš, ale chvíli před tím, než se ti stala ta nehoda, jsme spolu mluvili po telefonu. Plánovali jsme, že odpoledne vyzvedneme Lindu ze školy a potom se společně pojedeme podívat po nějakém nábytku do našeho bytu.“
„Matně si možná něco vybavuju.“
„A potom jsem měl v plánu, že vás obě vezmu na nějakou dobrou večeři do příjemné restaurace a tam…“ z kapsy u kalhot vytáhl malou krabičku.
Silvia vykulila oči.
„…jsem tě chtěl požádat o ruku!“
„Raule!“ byla v naprostém šoku.
„Jenže místo toho, aby se ten den stal tím nejšťastnějším v mém životě, stal se tím nejhorším. Měl jsem obrovský strach z toho, že tě ztratím! A ten strach nepřešel, dokud si znovu neotevřela oči.“
Silvii stékaly slzy po tvářích.
„A teď když jsi konečně zase se mnou, konečně ses mi vrátila, tak už nechci čekat ani jeden jediný den!“ řekl vážně a poklekl před ní. „Silvie Hidalgová, vezmeš si mě?“
Silvia byla sice v šoku, ale ani na vteřinu nezaváhala. „Ano, samozřejmě, že ano!“ zvolala šťastně.
Raul se šťastně usmál. Navlékl jí prsten, padli si do náruče a dlouze se políbili. Usmáli se na sebe a pevně se objali.
„Už můžeme dovnitř?“ ozvalo se za vchodovými dveřmi.
„Ano, můžete!“ zavolal Raul.
Silvia se na něj nechápavě podívala, ale než se stačila na něco zeptat, vběhla jí do náruče Linda. „Mami, mami, gratuluju!“ objímala ji.
Do místnosti přišla i Violeta a Pedro s Danielem v náruči. Violeta objala Raula a nakonec všichni společně zasnoubení oslavili.

#####

Paloma byla u Alberta v kanceláři. On už odešel, protože prý měl nějakou důležitou schůzku. Palomě ale nic konkrétního neřekl. Jen ji požádal, aby mu připravila podklady zítřejších článků na stůl.
Právě mu je na stůl rovnala a stála zády ke dveřím. Najednou ji někdo objal kolem pasu. Usmála se. „Gonzalo, takhle žádnou práci neudělám, když mě budeš pořád rozptylovat!“
„Tak už si dej pauzu. Stejně už je dneska skoro konec pracovní doby!“ odvětil.
Paloma se vyděsila. Odstrčila ho od sebe a rozčíleně se na něj otočila. „Tadeo, co to děláš? Nevysvětlila jsem ti to v sobotu dost jasně?!“
„Klid, Palomo, nemusíš se mě bát! Já se ti vlastně přišel omluvit a zároveň pogratulovat. I ke mně se doneslo, že už i Gonzalo ví, že jsi s ním zasnoubená!“ posměšně se usmál.
Paloma se na něj mračila.
„Palomo, opravdu, přišel jsem zakopat válečnou sekeru! Ještě jednou se omlouvám. Všechno dobrý?“ zeptal se a podal jí ruku.
Paloma na něj nedůvěřivě hleděla. Ale protože chtěla mít všechny problémy vyřešené, ruku mu na důkaz smíru také podala.
Tadeo toho ale využil, přitáhl si ji k sobě a pevně ji sevřel v náruči.
„Tadeo, okamžitě mě pusť!“ odstrkovala ho od sebe.
„Neboj, hned tě pustím,“ pobaveně se usmíval. „Jen jsem si říkal, že bychom tu mou omluvu mohli uzavřít i malou přátelskou pusou, co ty na to?“
„Tadeo, neopovažuj se mě znovu políbit!“ zakřičela na něj.
Tadea to rozesmálo a opravdu se ji políbit pokoušel. Paloma se ale usilovně bránila a nedovolila mu to. „Nech mě být, Tadeo! Pusť mě!“
„Okamžitě ji pusť!“ zařval na něj Gonzalo.
Tadeo ji pustil a Paloma se hned běžela schovat za Gonzala. Chytla se ho za paži.
„Klid, kámo, není to tak jak to vypadá!“ smál se Tadeo.
„Já nejsem žádnej tvůj kámoš a ani nebudu!“ obořil se na něj Gonzalo. „To bylo naposledy, co ses Palomy dotknul, je ti to jasné! Tehdy jsem těm tvým lžím možná uvěřil, ale teď už vím, jaká je pravda! Vím, jak jsi Palomu obtěžoval a teď jsem to viděl na vlastní oči! S tím je konec, Tadeo! Paloma má teď mě a já nedovolím, aby jí někdo ubližoval!“ křičel na něj.
„V pohodě, chápu. Já umím prohrávat. Promiň mi, Palomo, moje chování. Už se to nestane!“ řekl smířeně a odešel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Gonzalo ustaraně.
„Ano, jsem!“ pousmála se Paloma a schoulila se v jeho náruči.
Gonzalo ji konejšivě hladil po vlasech.
„Ještě, že tě mám!“ usmála se na něj.
„A já tebe!“ opětoval jí úsměv a něžně se políbili. „Mimochodem, máš na dnešní večer nějaké plány?“
Paloma se zamyslela. „Ano, mám!“
„Aha,“ zesmutněl.
„Plánuju totiž být se svým miláčkem!“ rozesmála se.
Gonzalo se pousmál, ale vzápětí zase zvážněl. „Jsem to doufám já?“
„Kdo jiný?“ smála se Paloma a znovu se něžně políbili. „A co teda plánuješ ty?“
„To se nech překvapit! Jen se nějak krásně oblékni a zbytek nech na mě!“
Paloma se šťastně usmála, objala ho kolem krku a dlouze se políbili.

Tadeo poslouchal jejich cukrování za dveřmi a dělalo se mu z toho zle. ,Drahá Palomito, jen si užívej šťastné chvíle se svým miláčkem,‘ pomyslel si, ,ale jednoho dne budeš moje, má milá!‘ vítězně se pousmál.

#####

Lorena a Lucas seděli na pohovce v detektivově kanceláři. A netrpělivě čekali na něj a na rodiče jejich dcery.
„Neboj se, zvládneme to,“ chytil ji Lucas za ruku a usmál se na ni.
Lorena se o úsměv také pokusila, ale příliš jí to nešlo. Nervozita byla silnější.
Po chvíli se dveře otevřely. Oba vstali, ale dovnitř vešel někdo, koho by rozhodně nečekali. „Alberto? Camilo? Co tady děláte?“ zvolal Lucas šokovaně.
„Co vy tady děláte?“ zvolal šokovaně i Alberto.
„My tu máme schůzku s detektivem a s adoptivními rodiči naší dcery!“ odvětil mu Lucas.
Alberto a Camila se na sebe zmateně podívali. „My tu zase máme schůzku s detektivem a skutečnými rodiči naší Berenice!“ vysvětlil Alberto.
Když to Lorena uslyšela, div neomdlela. „Cože? Berenice není vaše dcera? Je adoptovaná?“ byla v naprostém šoku.
Do místnosti vešel detektiv. „Dobré odpoledne!“ Všichni se na něj zmateně podívali. „Představovací fázi můžeme přeskočit, protože jak vím, všichni se znáte!“
„Detektive, chcete nám říct, že…“ začínalo být Camile všechno jasné, ale nemohla tomu uvěřit.
„Ano, je to tak,“ přikývl detektiv. „Skutečnými rodiči vaší adoptované dcery Berenice jsou Lorena Guellarová a Lucas Moreno!“
Všichni byli v šoku. Měli pocit, že se jim to snad jenom zdá. V největším šoku ale byla Lorena. Hlavou se jí stále dokola přemítaly dvě věty. ,Je to Berenice! Moje dcera je Berenice!‘