con la participación especial de:
Jencarlos Canela como Alejandro Soler
Abelardo Behna como Octavio Rueda

„Berenice je moje dcera?“ poprvé to Lorena vyslovila nahlas a stále tomu nemohla věřit. I ostatní z toho byli ještě v šoku a pořádně tomu nerozuměli.
„Nejlepší bude, když se posadíme a já vám v klidu všechno vysvětlím,“ řekl detektiv a poukázal na místa.
Lorena s Lucasem se usadili zpět na pohovku, Alberto a Camila se posadili do křesel oproti nim. Detektiv si přivezl židli od svého psacího stolu a posadil se naproti všem. Poté jim začal vysvětlovat, jak to s narozením Berenice bylo. „Ačkoliv to teď vypadá, že mi ležely na stole dva podobné případy, které šlo jednoduše vyřešit, nebylo to tak. I když jsem si to zpočátku také myslel. Ale také jsem si říkal, že by to byla obrovská náhoda. Jenže první, co mě vedlo k tomu řešit to jako dva různé případy bylo datum a místo narození. Vy, paní Guellarová, jste mi řekla, že se vaše dcera narodila 18. května ve fakultní nemocnici v centru města,“ obrátil se na Lorenu a ta souhlasně přikývla, „a vy, paní Fuentesová, jste vaši adoptivní dceru přijala do svého dětského domova 22. května s tím, že ji vám přivezli z nemocnice U Svaté Maríi,“ obrátil se ještě na Camilu a ta také souhlasně přikývla. „Vím, že vám neřekli, kdy přesně se Berenice narodila, protože při nehodě v nemocnici její záznamy shořely. Ale oni vám neřekli ještě jednu podstatnou věc!“
Všichni detektiva pozorně, ale i stále dost zmateně, poslouchali.
„Takže teď to vezmu postupně,“ pokračoval detektiv ve vysvětlování. „Paní Guellarová porodila 18. května ve fakultní nemocnici v centru města a o dva dny později ji propustili domů. Tentýž den odpoledne byla její dcera převážena do domova paní Fuentesové, ale sanitka, ve které byla, měla cestou autonehodu. Nebyla nijak vážná, ale lékaři se báli o zdraví dítěte, a tak ji pro jistotu převezli do nejbližší nemocnice. Právě do nemocnice U Svaté Maríi. Nechali si ji tam na pozorování dva dny, ale druhou noc začalo v místnosti, kde byly její záznamy, hořet. A další den ji konečně dovezli do domova paní Fuentesové. Ale jak jsem poznamenal, ta zdravotní sestra, co vám ji pak předávala, vám už neřekla to, že se v jejich nemocnici nenarodila. A právě z toho důvodu trvalo hledání pravdy tak dlouho. Řešil jsem vaše případy odděleně, musel jsem dohledávat zaměstnance, kteří tehdy v obou nemocnicích pracovali a krůček po krůčku si dávat dohromady jednotlivé události. Až se mi nakonec ty dva případy spojily v jeden!“
Lucas a Camila s Albertem se na sebe šokovaně dívali. Jen Lorena byla jakoby nepřítomná.
„To je neuvěřitelné!“ pronesl Alberto. „Vždycky jsme si říkali, kdo jsou asi rodiče Berenice a nikdy by mě nenapadlo, že její otec jí byl vlastně stále nablízku!“ pousmál se.
Jakmile Lorena tu větu uslyšela, ztuhla ještě víc.
„To by nikoho nenapadlo!“ přidala se Camila.
Lucas se se šťastným úsměvem podíval na Lorenu. „Miláčku, proboha, je to Berenice! Naše dcera je Berenice!“
Lorena se na něj mračila.

#####

Eduardo se po práci stavil v knihkupectví, protože chtěl vybrat nějakou novou obrázkovou knížku Francovi. Nyní už mu nějakou dobu dělal společnost. Seděli spolu na posteli v Marielině ložnici a knížku si prohlíželi. „Jéé, tuhle pohádku ještě neznám,“ zvolal Franco nadšeně. „Eduardo, přečteš mi ji?“
„Přečtu, ale až jindy. Teď už budu muset jít. Mám ještě nějakou práci,“ odvětil mu.
„Hm, tak jo,“ zesmutněl Franco.
„Zatím ti ji může přečíst maminka,“ dodal Eduardo a políbil ho na čelo. „A teď si zase lehni. Byl jsem tu s tebou dlouho, tak už musíš být unavený. A pan doktor říkal, že máš hodně odpočívat!“
„Tak jo,“ zívl Franco a lehnul si.
Eduardo ho s úsměvem přikryl, pohladil ho po vlasech a odešel.

Mariela v obývacím pokoji žehlila, když tam Eduardo přišel. „Franco právě usnul,“ řekl.
„Dobře,“ usmála se. „A děkujeme za tu novou knížku.“
„To nemáte zač,“ pousmál se. „No nebudu tě zdržovat. Mám taky ještě nějakou práci,“ dodal a dal se k odchodu.
Mariela váhala, jestli za ním má ještě jít nebo ne. Přišlo jí takové divné, aby teď jen tak odešel. Nakonec vypnula žehličku a zavolala na něj: „Eduardo, počkej ještě!“
Eduardo se zastavil v předsíni. Mariela k němu přistoupila. Předsíň byla poměrně malá, a tak stáli velmi blízko u sebe. „Ano, Marielo?“ zeptal se.
„Jen jsem ti chtěla ještě jednou poděkovat za sebe i Franca!“
„Marielo, už jsi mi děkovala několikrát!“
„Já vím, ale pořád mi to přijde málo! Vážně jsi mi moc pomohl a nevím, jak se ti mám odvděčit!“
Eduardo se pousmál. „Co kdyby ses třeba jen usmála? To by mi stačilo!“
Mariela se nepatrně usmála.
„Výborně, tak se mi to líbí!“ usmál se.
„Eduardo?“ zvážněla.
„Ano?“
Hleděli si hluboko do očí, oba byli velmi nervózní ze vzájemné blízkosti. Nakonec to nevydrželi, padli si do náruče a začali se líbat.
Když Mariela po chvíli polibek ukončila, odtáhla se a nervózně řekla: „Asi bys už měl jít.“
Eduardo zesmutněl. Otevřel dveře a vyšel ven. Než ale za ním Mariela zavřela, dodala: „Eduardo, dej mi ještě trochu času, prosím!“ Pousmála se.
Eduardo se šťastně usmál. Viděl, že má naději.
Mariela mu úsměv opětovala a zavřela dveře. Eduardo se zasněným výrazem šel do svého bytu.

#####

„Loreno, tak řekni už něco!“ pobízel ji Lucas. „Našli jsme naši dceru! Konečně budeme kompletní!“ šťastně se usmíval a chytil ji za ruku.
Lorena se mu ale vytrhla a nenávistně se na něj zahleděla.
„Loreno?“ nerozuměl její reakci.
Lorena vstala a začala na něj i na Alberta s Camilou křičet: „Proč jste mi to nikdy neřekli? Proč jste mi neřekli, že je Berenice adoptovaná? Já jsem to netušila! A přitom jsem měla od první chvíle, co jsem se s ní setkala, v její přítomnosti vždycky takový zvláštní pocit! Cítila jsem jakoby ke mně patřila! Ale pokaždé jsem ten pocit zahnala tím, že vím, že to není možné, aby to byla moje dcera! Nevěděla jsem, že je adoptovaná!“ Zoufale se rozplakala.
„Loreno, lásko, já…“ chtěl se jí Lucas dotknout, ale ona mu to nedovolila.
„Ne, nedotýkej se mě!“ zakřičela na něj hystericky. Nenávistně na něj hleděla a pak do něj zoufale začala bušit pěstmi.
„Loreno, přestaň, prosím tě, uklidni se!“ chytil ji za předloktí a snažil se ji zklidnit.
Alberto s Camilou byli otřeseni z toho, co se jim odehrávalo před očima. Detektiv se tvářil neutrálně. Byl na podobné scény zvyklý. Někteří jeho klienti pravdu těžce nesou.
„Pusť mě! Nech mě!“ vytrhla se mu Lorena ze sevření a z očima plnýma slz se na něj zahleděla. „To ty jsi ji nechtěl! Být na tobě, tak by nežila!“ vmetla mu do tváře.
„Loreno, prosím tě, to neříkej!“ zoufale se na ni Lucas podíval. Také mu už bylo do pláče.
„To já se musela obětovat, aby se mohla narodit! To já jí dala život! A nakonec jsi to byl ty, kdo ji viděl vyrůstat! To není fér!“ křičela hystericky.
„Loreno, prosím,…“ chtěl se k ní přiblížit, ale ona mu vrazila facku. Oba se na sebe zoufale podívali a Lorena pak beze slova utekla.
Lucas chtěl jít hned za ní, ale Alberto ho zadržel: „Počkej, Lucasi! Asi bys ji měl teď nechat samotnou! Musí se s tím srovnat!“
Lucas zavzlykal a z očí mu vytryskly slzy. Camila k němu přistoupila a objala ho. Věděla, že to teď potřebuje.

#####

Paloma stála před Freddyho butikem. Měl už zavřeno, ale ona ho prozvonila a on tak věděl, že tam Paloma je. Byl to takový jejich signál, kdyby Paloma přišla po zavírací době.
Paloma ještě chvíli čekala, ale pak Freddyho za prosklenými dveřmi viděla, jak se k ní blíží. Usmíval se na ni. „Holubičko, konečně jsi tady!“ vtáhl ji dovnitř a dveře zase zamknul. „Moc ti gratuluju!“ samou radostí ji popadl a silně ji objímal.
„Freddy, nikdy bych si to nepomyslela, ale ty máš sílu! Tím objetím mě snad udusíš!“ smála se.
„Když já mám za tebe takovou radost, holubičko!“ chichotal se Freddy. „A teď pojď, musíš mi říct všechny detaily!“ chytil ji za ruku a dovedl ji do své kanceláře. „Povídej, přeháněj! Jsem jedno velké ucho!“ smál se, když se usadili na pohovce.
Paloma se šťastně usmála a vysvětlila mu, proč Gonzalo z té přehlídky tak narychlo odešel a co je přimělo konečně si všechno vysvětlit.
„Ten Tadeo je ale hulvát!“ zanadával rozzlobeně. „Ale zase na druhou stranu to mělo svá pozitiva. Konečně jste si s Gonzalem vyjasnili své city!“ usmál se.
„To ano,“ opětovala mu úsměv. „Ale myslím, že bychom si to ten večer řekli i bez toho. Pomohlo by tomu i to, jak jsme spolu tančili!“ zamilovaně se usmála. „Takže i ty a Berenice, a to jak jste nás zcela nenápadně k sobě pošťouchli, bylo zásadní!“ dodala se smíchem.
„To byla maličkost!“ rozesmál se. „No ale teď mi řekni, co bylo dál! Když jste si vyznali lásku, tak…“ vyzvídal.
Paloma se začervenala.
„Holubičko, ty se červenáš!“ zachichotal se. „Ale počkej, ty jsi na sobě měla ty moje šaty z přehlídky? Přežily to vůbec? Nebo je z tebe Gonzalo samým chtíčem a touhou serval a roztrhal je na kusy jako nějaké zvíře?“ tvářil se u toho vzrušeně a poté se rozesmál.
„Freddy!“ se smíchem ho praštila do ramene. „Ne, bylo to moc krásné!“ zasněně vzdychla. „Jiné, než tehdy! Bylo to něžné, ale přitom i vášnivé! Bylo to poprvé v mém životě, co jsem se milovala z opravdové lásky! A bylo to nádherné!“ rozplývala se.
Freddy si dojatě položil ruku na srdce. „Holubičko, tolik ti to přeju!“
Paloma se usmála. „Děkuju ti! Jsem moc šťastná!“
Freddy ji objal a políbil ji na tvář.
„A vlastně jsem tě chtěla poprosit,“ řekla, když se na sebe opět podívali, „jestli bych si od tebe ty šaty mohla koupit. Chci si je nechat. Už navždy je budu mít spojené s tím, že když jsem je měla na sobě, vyznali jsme si s Gonzalem lásku!“ usmála se.
„Prosím tě, jaké koupit? Já ti je rád daruju! Ber to ode mě jako takový předsvatební dar!“ řekl vážně.
„Freddy, o svatbě je hodně předčasné mluvit!“ zasmála se.
„Copak už nejste zasnoubení?“
Paloma se podívala na svůj prstýnek a usmála se. „To ano jsme!“
„Tak vidíš!“ zasmál se.
„A mohla bych tě ještě o něco poprosit?“
„Povídej!“
„Máme s Gonzalem dnes večer první oficiální rande a chtěla bych mít nějaké pěkné nové šaty. Tak jsem si říkala, že…“
„Už nic neříkej! Jdeme hledat ty pravé,“ zvolal nadšeně, chytil ji za ruku a vedl ji zpátky do butiku.

#####

Alberto s Camilou zůstali s Lucasem, dokud se nedal jakžtakž dohromady. Byl z Loreniny reakce hodně otřesený. Nyní ho doprovodili k jeho autu, a když jim zmizel z dohledu, zamířili k Albertovu autu.
„Je mi ho líto. Vím, jak se s Lorenou těšili, až najdou svou dceru. A teď je ta pravda nejspíš zase rozdělí,“ řekla Camila smutně.
„Je mi to taky moc líto. Ale snad se Lorena z toho počátečního šoku vzpamatuje, uklidní se a pak se usmíří.“
„Přála bych jim to. Obzvlášť po tom všem, čím jsi prošli. Když už mu jednou Lorena dokázala odpustit, snad to zvládne i podruhé!“
„Budeme v to doufat.“
„Alberto, víš ale na co taky myslím?“
„Na co?“
„Na jednu stranu je mi líto, jak Lorena zareagovala a že Lucas to dost tvrdě odnesl, ale na druhou stranu jsem moc šťastná, že rodiči Berenice jsou právě oni dva!“ pousmála se. „Oba je známe, jsme přátelé, a tak máme jistotu, že o Berenice nepřijdeme. Toho jsem se nejvíc bála, až jednou její rodiče najdeme. Zní to asi hodně sobecky, viď?“ dodala vážným hlasem.
„Ne, Camilo,“ zastavil ji a postavil se naproti ní, „já myslel úplně na to samé! Nevím, co bych dělal, kdybychom o Berenice přišli!“ dodal smutně. „Naše dcery jsou to nejdražší, cos mi kdy mohla dát!“ šťastně se usmál.
Camila mu úsměv opětovala, a pro něj zcela nečekaně, ho objala. Camila si to v tu chvíli ani neuvědomila, co udělala. Alberto byl šťastný, že ji má po dlouhé době ve své náruči a pevně ji objal. Po pár vteřinách se Camila ale vzpamatovala a nervózně se odtáhla. Hleděli na sebe a nevěděli, co říct. Až nakonec Alberto úplně změnil téma: „Už víš o Palomě a Gonzalovi?“
„Ano, vím,“ pousmála se, „Paloma mě dnes pozvala na oběd a řekla mi to. Byl to pro mě docela šok. Vlastně už druhý za dnešní den.“
„Taky jsem to nečekal,“ přikývl. „Ale je z nich krásný pár!“ usmál se.
„To ano,“ opětovala mu úsměv. „Alberto, nezlob se, ale už bych jela domů,“ dodala, když se podívala na hodinky. „Jsem po tom dnešku hodně unavená!“
„To je pochopitelné. Odvezu tě,“ zvolal rozhodně, a i když chtěla Camila něco namítat, nedal jí příležitost. Dovedl ji ke svému autu a do bytu, ve kterém nyní bydlela, ji odvezl.

#####

„Proč se mi ještě neozvala. Začínám mít opravdu strach!“ pochodoval Pedro po svém bytě sem a tam.
„Pedro, vždyť ti říkala, že neví, kdy si pro Daniela přijde. Jak ta schůzka bude probíhat,“ připomněla mu Violeta, která seděla s Danielem na pohovce a prohlíželi si spolu nějaké obrázky.
„Ale určitě by alespoň zavolala. Tu schůzku měla mít před třemi hodinami. A teď už je večer a ona neposlala ani zprávu!“ strachoval se Pedro o svou dceru. „Na té schůzce se muselo něco přihodit. Já tam zajedu,“ rozhodl se a Violeta ho ani nestačila zastavit.
Až teprve když otevřel dveře bytu, zarazil se. Lorena stála na chodbě, celá uplakaná a se zoufalým pohledem. „Loreno, proboha, co se stalo?“ zeptal se vyděšeně.
„Tati!“ padla mu do náruče a znovu se zoufale rozplakala. „Ani si to neumíš představit!“
„Pojď, půjdeme se posadit!“ vedl ji do obývacího pokoje, ale nedovedl ji ani k nejbližšímu křeslu. Loreně se únavou podlomily kolena a spadla na zem. Co utekla od detektiva, bezcílně chodila městem a myslela na každé setkání s Berenice, při kterém neměla tušení, že se dívá do očí své dcery.
„Tati, já jsem tak hrozně zoufalá!“ plakala.
„Loreno, řekni mi, co se ti stalo?“ Pedro si k ní přiklekl a ustaraně ji hladil po vlasech.
Violeta vzala Daniela do náruče a také s vyděšeným výrazem čekala, co jim Lorena řekne.
„Co se na té schůzce s detektivem stalo? Už víš, kdo je tvoje dcera?“ vyptával se Pedro dál.
Lorena přikývla a z očí jí vytryskly další slzy. „Je to Berenice, tati! Berenice Fuentesová je moje dcera!“ zoufale vykřikla.
Violeta a Pedro se na sebe šokovaně zahleděli. „Cože? To není možné!“ kroutil Pedro hlavou.
„Chápeš to, tati?“ vzlykala Lorena. „Lucas s ní byl po celou dobu! Prožil s ní všechny důležité momenty jejího života! Proboha!“ vykřikla zoufale a zabořila si obličej do dlaní. Hystericky plakala.
Pedro ji chtěl obejmout, ale nenechala se. Violeta pochopila, že ji teď může utěšit jen Daniel. Postavila ho na zem a on k Loreně přicupital. „Máma!“ oslovil ji.
Lorena se na něj přes slzy podívala, silně ho přivinula do své náruče a nešťastně vzlykala.
Pedro přistoupil k Violetě. Oběma bylo také do pláče, když viděli, jak Lorena trpí.

#####

Gonzalo vzal Palomu na romantickou večeři do jedné příjemné restaurace. Neustále se na sebe zamilovaně usmívali, drželi se za ruce, líbali se. Bylo jim jedno, jestli je ostatní pozorují. Nejdůležitější pro ně bylo, že byli spolu.

Když vyšli z restaurace, Gonzalo ji chytil za ruce a usmál se na ni. „Už jsem ti řekl, jak ti to moc sluší?“
„Už nejmíň pětkrát!“ rozesmála se Paloma. S Freddym nakonec v butiku vybrali rudé dlouhé šaty na ramínka a s rozparkem od půli stehen. Gonzalo byl v obleku a jeho košile byla stejné barvy jako Palominy šaty, aniž by se na tom předem domluvili. Perfektně tak k sobě ladili.
„A co bys chtěla dělat teď?“
„Jet k tobě?“ šibalsky se usmála.
„Ty jedna!“ rozesmál se Gonzalo a políbil ji. „Ale ještě jsem ti neukázal to překvapení.“
„To nebyla ta večeře?“
„Myslíš, že bych tě odbyl večeří?“ zvolal uraženě.
„To já vlastně nevím, ještě jsem s tebou na rande nebyla!“ řekla provokativně.
„Hm, tak to budeš ještě koukat, jaké rande umí Gonzalo Reyes připravit!“ chlubil se.
„Tak to už jsem teda opravdu zvědavá!“ rozesmála se, objala ho kolem krku a políbila ho.
Gonzalo se na ni usmál, chytnul ji za ruku a vedl ji ke svému autu.

Po asi patnácti minutách, kdy Paloma zamilovaně pozorovala Gonzala při řízení, protože měla pocit, že je dokonalý snad ve všem, co dělá, zastavil Gonzalo u přístavu. Vystoupil a jako pravý gentleman pomohl poté vystoupit Palomě. Paloma se rozhlédla po několika desítkách lodí, které stály u mola. „Co jsi to pro mě nachystal?“ ptala se nedočkavě.
„To uvidíš,“ mrkl na ni a dovedl ji k jedné velmi luxusní lodi. Nastoupil na ni a natáhl ruku, aby pomohl Palomě.
Ta byla trochu nesvá. „Gonzalo, to jako myslíš, že na tu loď jen tak můžeme vstoupit?“
„Uklidni se, lásko, na dnešní noc jsem si tuhle loď pronajal!“ usmál se na ni. Paloma se pousmála, chytla se ho za ruku a také na ni nastoupila.
Gonzalo ji dovedl na záď. Tam stála stolička, před ní klávesy a stojan na mikrofon. „Gonzalo?“ zvolala překvapeně, ale stále netušila, jak velké překvapení ji čeká.
Gonzalo ji pohladil po tváři a něžně ji políbil. Poté si sedl za klávesy. „Dlouho jsem nehrál, tak snad jsem to úplně nezapomněl,“ pousmál se a začal hrát.
Palomě ta melodie přišla povědomá, ale nebyla si jistá, co je to za píseň.
„Zpívat neumím, tak jsem si pozval někoho, kdo za mě svou písní vyjádří, jak moc tě miluju!“ řekl jí zamilovaně.
Paloma na něj s nevěřícným úsměvem hleděla a v tom zažila šok. Někdo do Gonzalova hraní začal zpívat. Ohlédla se a ztuhla. Byl to slavný zpěvák Alejandro Soler, který jí s mikrofonem v ruce přišel zazpívat svůj hit Más fuerte que yo. Ale ne tak, jak ho všichni znali z rádií, ale v pomalé romantické verzi. Gonzalo hrál, Alejandro zpíval.
Paloma se dojatě dívala na Gonzala. Zamilovaně se usmívala.
Po prvním refrénu se Gonzalo s Alejandrem u kláves vyměnili. Alejandro si dal mikrofon na stojan a zbytek písně kromě zpěvu ještě odehrál. Gonzalo mezitím vyzval Palomu k tanci. Ta už dojetím opravdu plakala. Něžně se políbili, a pak se k sobě přitulili a zbytek písně odtančili jeden druhému v náruči.

#####

Deborah se dnes na natáčení zdržela déle než obvykle. Odcházela tak ve chvíli, kdy už ve studiu nikdo nebyl. Alespoň si to myslela. Aby došla k výtahu, musela procházet i dekoracemi místností, ve kterých se natáčelo. Právě procházela ložnicí hlavní hrdinky, když na ni někdo zakřičel: „To už si fakt ze mě děláte srandu, ne?“
Deborah jen vyvrátila oči v sloup. Hned věděla, kdo to je. Otočila se a ironicky se zeptala: „Copak se veleváženému panu Sevillovi nelíbí tentokrát?“
Juan k ní došel a před obličejem jí zamával scénářem. „Tohle se mi nelíbí!“
„A co konkrétně?“
„To jako po mně vážně chcete, abych zítra tuhle unylou scénu s prostoduchým dialogem natočil?“ rozčiloval se.
„Nechápu, co se vám pořád nelíbí. Nikdo jiný si nestěžuje, to jenom vy pořád hledáte problémy, tam kde nejsou!“ už byla rozčilená i Deborah.
„Že já jsem se nechal na tohle natáčení přemluvit! Nezkušený scénárista, to je předem prohraná bitva!“
„Už toho mám vážně dost! Nenechám si od vás líbit další urážky!“
„A já končím s natáčením scén, které v sobě nemají ani špetku zajímavosti! Takhle si vážně představujete vášeň mezi mužem a ženou?“ znovu jí zamával scénářem před obličejem.
„Tak když jste teda tak strašně zkušenej, tak mi předveďte, jak byste si tu vášeň představoval!“ zvolala provokativně.
„Jak je libo,“ odhodil scénář na zem a do Deborah strčil tak, až spadla na postel. Než se stačila vzpamatovat, už na ní ležel a vášnivě ji líbal. Deborah se ho snažila od sebe dostat, ale Juan ji držel velmi pevně. Po pár vteřinách se ale bránit přestala a plně mu podlehla. Jeho polibky stejně vášnivě opětovala.
Asi po minutě Juan zničehonic přestal. Vstal, urovnal si košili a řekl: „Asi nějak takhle bych si to představoval!“ A odešel jakoby nic.
Deborah se posadila. Držela se za hruď a vzrušením sotva popadala dech.

#####

Když Alejandro dozpíval, zatleskali mu nejen Paloma s Gonzalem, ale i kolemjdoucí, kteří zrovna u přístavu byli. Nyní se Alejandro s oběma loučil. „Bylo mi ctí vám dnes večer zazpívat! Jste opravdu krásný pár!“ usmál se na ně.
„Děkuju vám, Alejandro, že jste byl tak narychlo ochotný mi pomoci!“ opětoval mu úsměv Gonzalo.
Paloma objímala Gonzala kolem pasu. Neměla slov. Trochu se i před Alejandrem styděla.
Alejandro chtěl něco říct, ale od mola na něj zavolal jeho manažer Octavio: „Alejandro, nezdržuj se! Máš ještě koncert v tom klubu!“ Netrpělivě pozoroval hodinky a poté z kapsy u saka vytáhl mobil a někomu zavolal.
„Promiňte mi, už budu muset jít. Přeji vám hezký zbytek večera a moc rád jsem vás oba poznal!“ potřásl si s nimi rukou a poté odešel.
Paloma věnovala Gonzalovi už několikátý nevěřícný pohled. „Jak jsi tohle dokázal?“
Gonzalo ji políbil na čelo, pohladil ji po tváři a vše jí začal vysvětlovat: „Když jsi včera večer ode mě nakonec opravdu odešla,…“ oba se pousmáli nad tím, jak se od sebe nemohli před jejím odchodem odtrhnout, „…tak jsem přemýšlel, co vymyslet na naše první oficiální rande. Chtěl jsem, aby bylo výjimečné!“ zamilovaně se usmál a políbil ji. „Tak jsem jen tak brouzdal po internetu, hledal něco zajímavého a najednou na mě vyskočila reklama ,Prožij večer s Alejem!‘. Kliknul jsem na to a tam jsem se dočetl, že během svého turné Alejo umožní pěti vyvoleným fanynkám se s ním sejít a prožít s ním večer. Podmínkou bylo jen napsat, proč by si měl Alejo vybrat právě je. Já teda nejsem jeho fanynka,…“ rozesmál se a Paloma s ním, „…ale řekl jsem si, že za pokus nic nedám. Napsal jsem mu, že jsem strašně moc zamilovaný do své princezny…“ něžně ji políbil a Paloma byla opět dojatá, „…a že bych ji chtěl něčím výjimečným překvapit. A dnes ráno mi od Aleja přišla nadšená odpověď, že jsem první muž, který ho požádal o pomoc, aby mohl překvapit svou lásku. A pak už to šlo ráz na ráz. Tuhle loď jsem si pronajal od jednoho známého a s Alejem jsem se sešel během polední pauzy. Proto jsem nemohl jít na oběd s tebou a tvou matku. Secvičili jsme moje hraní a jeho zpěv a vše tak bylo připraveno!“
Palomě stékaly slzy po tvářích. „Gonzalo, ještě nikdy jsem nebyly takhle šťastná! Jsi ten nejúžasnější muž na světě! Miluju tě!“
„Já tebe víc!“
„Já tebe nejvíc!“ Oba se rozesmáli.
„To bylo z Na vlásku, že jo?“ zvolal Gonzalo pobaveně.
Paloma se smíchem přikývla. Pak jí ale dojetím z toho všeho znovu vytryskly slzy.
Gonzalo se na ni usmál a něžnými polibky smazal její slzy z tváří. Paloma ho se zavřenými oči pevně objímala kolem pasu.

O chvíli později se spolu něžně líbali v kajutě. Drželi se v objetí. Paloma mu rozepnula sako a svlékla mu ho. Poté mu začala rozepínat knoflíky u košile. Gonzalo ji mezitím líbal na krku. Paloma mu košili svlékla, přitiskla se k němu a líbala ho na jeho svalnaté hrudi. Gonzalo ji hladil po zádech. Zadívali se na sebe a něžně se políbili. Gonzalo ji políbil na čelo, obešel ji a postavil se za ní. Odhrnul jí vlasy z krku a začal ji na něj líbat. Ruce měl položené na jejích ramenou. Stáhnul jí ramínka z šatů a polibky se přesunul na její rameno. Paloma si se zavřenýma očima vychutnávala každý jeho polibek. Gonzalo jí pomalu stahoval šaty dolů, až úplně spadly na zem. Gonzalo ji objal kolem pasu a vyhledal její rty. Něžně se líbali, zatímco Paloma ho jednou rukou hladila ve vlasech a druhou měla položenou na jeho rukách.

O další chvíli později seděl Gonzalo na posteli. Paloma k němu s úsměvem přistoupila, Gonzalo ji objal a líbal na břiše. Paloma se šťastně usmívala a prohrabovala se mu ve vlasech. Gonzalo ji přestal líbat a zadíval se na ni. Paloma se mu opřela o ramena a položili se na postel. Něžně se líbali. Paloma ho hladila po jeho svalnatém břiše. Gonzalo jí rozepnul podprsenku. Za jeho pomoci si ji svlékla. Silně ji sevřel ve své náručí a za nepřestávajícího líbání se přetočili. Velmi pomalu a něžně se líbali.

Za několik dalších minut, kdy ze sebe svlékli zbytek oblečení, se spolu vsedě milovali. Vzájemně se hladili po zádech, objímali se, líbali. Naplno se oddávali jeden druhému.

#####

Violetě a Pedrovi se nakonec podařilo Lorenu alespoň trochu uklidnit. Nyní spala na pohovce a Pedro ji ustaraně hladil po vlasech. Přišla k nim Violeta.
„Co Daniel?“ zeptal se.
„Už spí,“ odvětila mu Violeta. „Ale trvalo mi, než jsem ho uspala. Sice ničemu nerozumí, ale cítí, že jeho maminka trpí!“
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Že je to právě Berenice!“
„Já vím. To by nikoho nenapadlo!“ pokroutila nevěřícně hlavou.
V tom je vyrušilo zaklepání na dveře.
„Jdu tam,“ řekla Violeta.
Za dveřmi stál Lucas. „Violeto, je tu Lorena, že ano?“ zeptal se smutně.
Violetě ho bylo líto.