„Ano, je tady,“ odpověděla Violeta, „ale před chvíli usnula. Nerada bych ji budila. Dalo nám s Pedrem dost práce ji vůbec uklidnit.“
„Ne, nebuďte ji. Jen jsem přinesl její kabelku. Zapomněla si ji u detektiva,“ řekl Lucas a kabelku Violetě předal. Chtěl ještě něco dodat, ale ke dveřím přišel i Pedro, který Lucasův hlas slyšel. „Lucasi, měl bys odejít. Bude to lepší,“ zdvořile ho požádal.
Lucas chápavě přikývl. „Můžete jí ode mě jenom něco vyřídit? Prosím!“ smutně se na ně podíval.
Oba přikývli.
„S Albertem a Camilou jsme se domluvili, že Berenice řekneme pravdu hned zítra odpoledne. Vzhledem k Loreně bude nejlepší říct jí to, co nejdřív.“
„Ano, to určitě. Lorena se načekala dost dlouho!“ řekl Pedro vážně.
„A ještě jí prosím řekněte, že mě to všechno moc mrzí! Kdybych to byl tušil!“ zoufale pokroutil hlavou. „A taky jí řekněte, že ji moc miluju a že budu čekat tak dlouho, jak bude potřeba, jen aby mi odpustila! Znovu!“ dodal chvějícím se hlasem a odešel.
Violeta zavřela dveře a smutně se na Pedra podívala. „Je mi ho tak líto! Obou je mi líto!“
„Violeto, ty víš, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že se Lorena k Lucasovi vrátila, ale taky mě teď mrzí, že to takhle dopadlo. Po tom, co už to vypadalo, že jim ve štěstí nic nebrání!“ dodal vážně a objali se. Poté prošli kolem spící Loreny a odešli do své ložnice.
Lorena otevřela oči. Nespala. Lucase slyšela, ale momentálně ho nechtěla vidět. Po tváři jí stékala slza.

#####

Byl druhý den ráno. Lucas nešel od Pedra domů, ale k Omaiře a Deborah. Nechtěl být sám v prázdném bytě bez Loreny.
Nyní seděl s Omairou u snídaně. „Spal jsi vůbec?“ zeptala se ho.
„Ani nevím. Možná pár minut,“ pokrčil rameny. „Pořád jsem myslel na Berenice a na to, co jsme spolu všechno prožili, co jsme si kdy řekli, aniž bych tušil, že je to moje dcera,“ vzdychl nevěřícně.
„Je to opravdu neuvěřitelné! Nikdy by mě to nenapadlo,“ pokroutila hlavou.
„To nikoho,“ smutně se pousmál. „Ale i když bych se teď měl radovat, že jsem svou dceru našel, nemůžu. Lorena mi vyčítá, že je to právě ona. Že jsem s ní vlastně celou dobu byl. A vlastně to chápu!“ dodal zoufale.
„Lucasi, musíš jí dát čas!“ položila mu ruku na rameno. „Byl to pro ni hrozný šok. Jistě se s tím smíří. Ale taky bude záležet na tom, jak tu pravdu vezme Berenice.“
„Toho se taky bojím.“
„Myslím, že nemáš proč! Vždyť tě odmalička zbožňuje!“ usmála se.
„Jenže teď budu ten, kdo nechtěl, aby se narodila!“
„Lucasi, už nad tím nepřemýšlej! Nad tímhle ses natrápil víc, než dost! A tím, jak ses o ni celý život staral, jsi vlastně svou chybu hned napravil! Berenice je rozumné děvče, bude nakonec hrozně ráda, že jste to vy dva! Neměj strach!“ povzbuzovala ho.
Lucas se pousmál. „Děkuju, teto!“
Do kuchyně vešla Deborah.
„Ty už jdeš do práce?“ podivila se Omaira.
„Ano, musím dnes trochu dřív,“ odvětila urychleně. Nechtěla to nijak rozebírat. „Lucasi, odpoledne na tebe budu moc myslet!“ políbila ho na tvář, poté i svou matku a byla pryč.
„Teto, půjdeš odpoledne k Fuentesovým se mnou?“ zeptal se Lucas.
„Pokud chceš.“
Lucas přikývl.
„Samozřejmě,“ usmála se na něj a silně ho objala.
Lucas smutně vzdychl.

#####

Winston vyšel ze své ordinace. Kousek od ní byly dveře od sesterny, ze kterých ve stejnou chvíli vyšla Nina. Winston ji zahlédl, ale raději rychle uhnul pohledem a šel na opačnou stranu. Nina ho také zahlédla. Viděla, že se jí vyhýbá a rozhodla se jít mu naproti stejně jako on jí před pár dny na parkovišti.
Neviděli se od chvíle, co se Winston sesypal, když mu Nina řekla pravdu. Byla to pro něj taková rána, že si ani nevšiml, kdy ten večer od něj Nina odešla. Předešlý den ani nebyl v práci, protože se z toho musel alespoň částečně vzpamatovat. Ale stejně mu to nebylo nic platné.
Procházel chodbou a když zatočil doprava, střetl se s Ninou. „Nino!“ vyděsil se.
„Teď jsme si vyměnili role? Teď se zase vyhýbáš ty mně?“
Winston nevěděl, co říct, jen na ni zničeně hleděl.
„To ale nemusíš. Ty jsi mi nic neprovedl!“ dodala vážně.
„Jako bych provedl! Nezabránil jsem tomu!“ odvětil vyčítavě.
„To jsi ani nemohl!“
„Ale…“ přerušil ho příchod jedné zdravotní sestry. „Pane doktore, paní Noriegová už začíná rodit!“
„Už jdu,“ odvětil jí, aniž by se na ni podíval a sestra odešla. „Promiň, Nino, musím jít!“
„Běž,“ smutně se usmála a odešla.
Winston šel na opačnou stranu na porodní sál a vlastně byl rád, že jejich rozhovor skončil. Pořádně nevěděl, jak s ní mluvit. Měl pocit, že cokoliv by řekl, by bylo stejně špatně.

#####

Juan přišel do studia a ještě před odchodem do šatny ho zastavil režisér. „Juane, prosím tě, na poslední chvíli změna.“
„Jaká změna?“
„Deborah přepsala tu scénu s tebou a Rubí. Ještě večer mi volala, že se jí na té scéně něco nezdá a rovnou mi poslala novou verzi.“
„Cože?“ byl Juan v šoku. Režisér mu předal nový scénář, a když si ho Juan přečetl, byl v ještě větším šoku. Ta scéna vypadala přesně podle toho, co se mezi nimi večer stalo.
„Upřímně, kdyby tu scénu nepřepsala rovnou sama, řekl bych jí to já. Teprve teď to má tu pořádnou šťávu!“ zasmál se. „Takže se to nauč, ale jak vidíš moc dialogu tam zase není, takže to budeš umět za chvilku,“ dodal s ještě větším smíchem a odešel.
Juan se znovu začetl do scénáře. Ujišťoval se, že čte správně.
„Dobré ráno,“ prošla kolem něj Deborah jakoby nic.
„To jste udělala kvůli mně?“
Deborah se zastavila a otočila se na něj. „Tolik si zase nefanděte. Udělala jsem to pro ten příběh!“
„Takže uznáváte, že takhle ta scéna bude vypadat mnohem lépe,“ přistoupil k ní blíž.
Deborah znervózněla. „To nevím, podle toho, jak ji zahrajete. Včera mi přišlo, že jste moc přehrával!“ zašklebila se a zmizela ve své šatně.
Juan se rozesmál.

#####

„Tati, Emília už je tady,“ vešla do Albertovy kanceláře nejdříve Paloma a poté i Emília.
„Ahoj, tati,“ pozdravila ho Emília.
„Kde máš Helenu?“ zarazil se Alberto.
„Hlídají mi ji holky na recepci. V podstatě mi ji ukradly!“ zasmála se. „A navíc Paloma mi řekla, že s námi chceš probrat něco důležitého. Tak je asi lepší, že tu budeme mít klid,“ dodala.
„Ano, to chci,“ přikývl. „Posaďte se, prosím,“ poukázal na židle oproti sobě a obě se posadily.
„Tak co se děje, tati?“ zeptala se Paloma.
„Včera jsme vaše matka a já poznali skutečné rodiče Berenice.“
Paloma s Emílií se na sebe šokovaně podívaly. O ničem neměly ani tušení. „A? Jací jsou?“ zeptala se Emília.
„To můžete posoudit samy.“
„Jak to myslíš?“ nechápala Emília.
„Jsou to totiž Lucas a Lorena!“ odvětil Alberto se stále nevěřícným tónem hlasu.
Paloma s Emílií byly v šoku ještě více. „Tati, to je vtip?“ nechtěla tomu Paloma věřit.
„Ne, je to čistá pravda. Taky jsme se z toho s vaší matkou nemohli vzpamatovat. A Lucas s Lorenou taktéž. Kdo by si pomyslel, že taková obrovská náhoda může nastat. Že Berenice bude se svým skutečným otcem v podstatě odmalička!“
„To je opravdu neuvěřitelné!“ pokroutila Emília hlavou.
„A Berenice už to ví?“ zeptala se Paloma.
„Ne, ale chceme jí to říct dnes odpoledne až přijde ze školy,“ odvětil jí Alberto. „Právě proto jsem vám to teď řekl, protože s Camilou chceme, aby u toho byla celá její rodina. Aby věděla, že na to není sama a že v nás má plnou podporu!“
„Budu tam, tati, spolehni se!“ pousmála se Paloma.
„Já taky,“ dodala Emília a také se usmála.
Alberto chytil své dcery za ruce a úsměv jim opětoval.

#####

Juan se svou hereckou kolegyní natáčel scénu, kterou včera prožil s Deborah. Ta stála opodál a celou scénu pozorovala. Nejdříve se jejich postavy hádaly jako včera oni dva. Ačkoliv téma bylo jiné, nakonec to skončilo stejně. Juan do kolegyně strčil tak, až spadla na postel a než se vzpamatovala, lehl si na ni a začal ji vášnivě líbat. Ta se chvíli bránila, ale nakonec jeho polibkům podlehla a opětovala je.
Deborah se při sledování rozbušilo srdce stejně jako včera. Znovu po celém těle pocítila spalující horkost, kterou nikdy nezažila. Před Juanem se ráno tvářila, že to s ní vůbec nic neudělalo, ale opak byl pravdou. Rozrušilo ji to, jen když na to pomyslela.
„Stop!“ zakřičel režisér a Juan s kolegyní se přestali líbat. Posadili se. „A teď tu zůstanou jen ti nejnutnější a natočíme ještě tu milostnou scénu,“ instruoval členy štábu. „A vy dva,“ obrátil se na Juana a jeho kolegyni, „šaty dolů!“ přikázal jim a šel za kameramanem, aby mu řekl, jak si scénu představuje natočit.
Někteří členové štábu odešli, aby tam při natočení intimní scény bylo, co nejméně lidí. Tyto scény nebyly pro herce nikdy jednoduché a zrovna příjemné.
Deborah ještě viděla, jak si Juan svlékl košili. Znervózněla. On její pohled zachytil a provokativně se na ni usmál. Ona se ušklíbla a raději rychle zmizela.

#####

Po práci si Gonzalo jel vyzvednout Daniela. Navíc už také zjistil, kdo jsou rodiče Berenice, a tak tušil, že Lorena to nemusela vzít moc dobře. Nyní s ní byl u Pedra a Violety v bytě a na pohovce ji utěšoval. Ona mu plakala v náručí.
„Loreno, prosím tě, už neplakej! Měla bys být šťastná! Konečně jsi svou dceru našla!“ hladil ji po vlasech.
„Ale Lucas ji našel mnohem dřív!“ vzlykala.
„On to ale přeci nevěděl!“
„A ty jsi to věděl?“ podívala se mu do očí.
„Co myslíš?“ nechápal.
„Že je Berenice adoptovaná!“
Gonzalo přikývl.
„Tak proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zvolala vyčítavě.
„Loreno, nezlob se na mě, ale to já nemohl,“ smutně se na ni podíval. „Když jsme spolu do Caracasu přijeli, myslím poprvé, tak mi Alberto řekl, že Berenice o tom, že je adoptovaná neví a požádal mě, abych byl před ní opatrný. A já mu to slíbil. Neměl jsem právo to dál rozhlašovat. Vím, byla jsi má manželka a nikdy jsem před tebou nic netajil, ale tohle nebylo moje tajemství. Navíc nikdy by mě nenapadlo, že tvou dceru adoptovali zrovna nejlepší přátelé mých rodičů!“
Lorena si utřela slzy. „Promiň, Gonzalo, já ti to nechtěla vyčítat! Máš pravdu! Když já jsem z toho tak zoufalá! Já tolik let trpěla, kde asi moje dcera je a Lucas ji měl celou dobu po svém boku!“
„Loreno, je mi to líto!“ soucitně ji pohladil po tváři. „Víš co? Pojedu k Fuentesovým s tebou, ať tam nejsi sama!“
„Ne, Gonzalo, vždyť si máš brát k sobě Daniela. A máš už určitě jiné plány.“
„Tak si Daniela vezmu potom. Pedro s Violetou ho jistě rádi ještě pohlídají. Vždyť jsem to trápení, které sis prožila, když jsi nevěděla, kdo tvá dcera je a kde je, sdílel s tebou. Tak teď tě podpořím v tom, až se jí postavíš tváří v tvář!“ pousmál se na ni.
„Děkuju ti, Gonzalo! Ty jsi mě nikdy nezklamal!“ smutně se na něj usmála a objala ho.
Gonzalo ji silně objal. Věděl, že to potřebuje.

#####

Penelope a Nadia se stejně jako od jejich poslední hádky setkaly na chodbě u svých bytů. Tentokrát ale naopak Nadia přicházela domů a Penelope se teprve někam chystala. „Ahoj, holčičko,“ usmála se na ni Nadia.
„My už spolu zase mluvíme normálně?“ podivila se Penelope.
„Já s tebou ano. Akorát u tebe nevím, jestli jsi ještě uražená kvůli těm fackám!“
„Myslíš, že mě bolely? To spíš tebe bolela ta pravda, ne?“ zasmála se.
„Jo ty myslíš tu tvou poznámku o tom, jak jsem stará a neschopná a že žádnej chlap by si o mě ani kolo neopřel?“
„Ano tu!“ znovu ji to nesmírně pobavilo.
„Když si to myslíš,“ pokrčila Nadia rameny a otevřela dveře svého bytu.
„Počkej, mami,“ zastavila ji a nevěřícně se na ni zahleděla, „ty se tváříš, jak kdybys právě nějakého chlapa měla.“
„Možná měla!“ vítězně se pousmála.
„To musí být nějaký zoufalec, ne? A stejně tomu neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči!“ vysmívala se jí Penelope.
„Třeba se ti to jednoho dne splní,“ přehnaně se Nadia usmála a vešla do svého bytu.
Penelope ta představa znovu pobavila a vydala se k odchodu. Netušila, že zatímco ona k Tadeovi teprve mířila, Nadia od něj právě přišla.

#####

Raul donesl Silvii v náručí ke stolu v kuchyni, aby se najedla. „Raule, takhle to dál nejde. Nemůžeš mě pořád nosit sem a tam,“ pokroutila hlavou.
„Miláčku, co jsem ti říkal?“ trochu se zamračil, když si přisedl.
„Že mě budeš nosit v náruči tak dlouho, jak bude potřeba a ještě i dlouho potom,“ zamilovaně se usmála.
„Tak vidíš,“ úsměv jí opětoval a něžně se políbili.
„Ale když jsi v práci, tak je to pro moji matku složitější o mě pečovat. Měli bychom si z nemocnice vypůjčit to kolečkové křeslo, jak mi nabízeli. Než se postavím na vlastní nohy.“
„Tak dobře, asi máš pravdu,“ přikývl. „Zítra po rehabilitaci si ho tam tedy půjčíme.“
„Děkuju,“ pousmála se. „Raule, kolik je hodin?“
Raul se podíval na hodinky a odpověděl: „Tři čtvrtě na čtyři. Proč?“
„Tak to za chvíli Berenice přijde ze školy a dozví se, kdo jsou její skuteční rodiče!“ zvolala vážně.
„Vidíš, byl bych na to zapomněl!“
„Snad tu skutečnost Berenice přijme, co nejlépe. Jinak to bude pro Lorenu další rána. Je mi jí tak líto!“ pokroutila smutně hlavou. „Chápu ji, co cítí! Chápu, že to Lucasovi vyčítá, i když za to vlastně nemůže!“
„Silvie, já vím, že je Lorena tvá kamarádka, ale netrap se kvůli tomu ještě ty,“ chytil ji za ruku. „Ty potřebuješ hlavně klid, aby ses co nejdřív úplně uzdravila!“
Silvia se pousmála a znovu se něžně políbili.

#####

U Fuentesových už všichni netrpělivě očekávali příchod Berenice. Alberto a Camila se bavili s Emílií, Gonzalo podporoval Lorenu a Lucase zase Paloma s Omairou.
Po pár vteřinách se otevřely dveře a vstoupila do nich Berenice. Všichni na ni upřeli svůj pohled. Loreně se zalesklo v očích. Nejraději by se k ní hned rozeběhla a objala ji.
„Jééé, vás tady ale je! Co se děje? Něco slavíme?“ zasmála se Berenice.
Alberto a Camila k ní přistoupili. Camila ji chytla za ruce a políbila ji na tvář.
„Vy mě začínáte děsit. Tak co se děje?“ nechápavě na ně hleděla.
„Berenice, jsme tady s tebou, celá tvá rodina. Všichni tě máme moc rádi!“ řekl jí Alberto vážně.
„A já mám zase ráda vás,“ usmála se Berenice. „Ale co…“ začalo jí svítat, co se asi děje. „Už víte výsledky těch testů?“ zeptala se opatrně.
Alberto přikývl. „Už jsme tvé rodiče poznali!“
„Co?“ Berenice znervózněla. „A jací jsou? Přijdou sem?“
„Už tady jsou!“ odvětila jí Camila.
Berenice se na ni nechápavě zahleděla. Rozhlédla se po všech přítomných a ztuhla. Nikdo jiný to být nemohl. Loreně stékaly slzy po tváři a Lucas se své dojetí snažil skrýt za úsměvem. Berenice byla v šoku.