„Je to opravdu tak? Vy jste moji rodiče?“ střídavě se Berenice dívala na Lorenu s Lucasem a nemohla tomu věřit.
Lorena odstoupila od Gonzala. Z očí jí vytryskly slzy, jak byla šťastná, že má svou dceru před sebou. „Ano, Berenice!“ řekla chvějícím hlasem.
Berenice přistoupila k Loreně blíž. Dlouze se na sebe dívaly. Lorena se přes slzy usmívala a Berenice se tvářila vážně. Všichni s napětím čekali, jak zareaguje. A po chvíli, k překvapení všech, padla Loreně kolem krku. Šťastně se usmívala.
Loreně znovu vytryskly slzy z očí. Tak dlouho po této chvíli toužila. Až jednou svou dceru bude držet v náručí.
Všichni na ně s úsměvem hleděli. Paloma přistoupila ke Gonzalovi a on ji objal kolem pasu. Do Alberta se z jedné strany zavěsila Emília a ze druhé Camila. Byla z té situace tak dojatá, že na všechny ostatní problémy zapomněla. Lucas stál po boku Omairy a byl šťastný, že Berenice zareagovala právě takto.
Berenice se od Loreny odtáhla a usmála se na ni. Lorena jí úsměv opětovala. Poté se Berenice podívala na Lucase, přistoupila k němu a také mu padla do náruče. A ani on své slzy dlouho neudržel. Pevně ji objímal a hladil ji po vlasech.
Gonzalo políbil Palomu na vlasy. Usmívali se. Emília přistoupila k Omaiře a šťastně se objaly. Camila se usmála na Alberta a ten jí úsměv opětoval.
Po chvíli se Berenice od Lucase odtáhla. Usmála se na něj, chytla ho za ruku a dovedla ho k Loreně, kterou také chytla za ruku. „To je neuvěřitelné! Vy jste moji rodiče! Vždyť vás znám a mám vás hrozně moc ráda! Jsem tak šťastná!“ usmívala se.
„Opravdu jsi šťastná? Nezlobíš se na nás?“ vzlykala Lorena.
„Ani na mě?“ zeptal se Lucas opatrně.
Berenice pokroutila hlavou a usmála se. „Minulost už je pryč a nedá se vrátit zpátky. Myslím, že nakonec všechno dopadlo nejlépe, jak mohlo! A navíc, že budu šťastná jsem slíbila i tetě Heleně!“ smutně se usmála.
Všichni se na sebe nechápavě podívali a Berenice jim řekla o rozhovoru s Helenou, který spolu vedly pouhé dva dny před její smrtí.
„Berenice, holčičko, už kvůli tomu nebuď smutná, moc tě prosím!“ pohladila ji Helena po vlasech.
„To je těžké, teto! Pořád musím myslet na svoje rodiče, na svoje skutečné rodiče! Pořád přemýšlím o tom, proč mě nechtěli. A dokud se to nedozvím, nebudu si jistá, kam vlastně patřím!“
„Patříš sem!“ zdůraznila jí Helena a chytila jí přitom za ruku. „Berenice, já sice nevím, kdo jsou tvoji rodiče a co je vedlo k tomu dát tě k adopci, ale něco mi musíš slíbit!“
„Co?“
„Že ať už bude pravda jakákoliv, i kdyby měla být nepříjemná, tak ty kvůli ní nebudeš smutná! Nebudeš a víš proč? Protože si uvědomíš, že ti tví skuteční rodiče vlastně prokázali laskavost. Vyrostla si ve velké milující rodině, která by pro tebe udělala cokoliv na světě! A to je nejdůležitější! Nikdy ti nic nechybělo a taky ti nikdy nic chybět nebude! Máš totiž nás!“ Helena se usmála a Berenice s ní. „Takže slibuješ mi to? Nebudeš už smutná? Ani teď, ani potom?“
„Slibuju, teto! Mám tě moc ráda!“ dojatě se usmála a padla jí do náruče.
„Já tebe taky!“ usmála se Helena a objala ji.

Zmínka o Heleně rozplakala Palomu, Emílii i Camilu. Gonzalo, Omaira a Alberto je objali, aby je utěšili.
„Já nemám být důvod smutná! Právě naopak! Do mé velké rodiny přibyly další dva důležití lidé, které mám moc ráda!“ šťastně se Berenice usmála a Lorenu s Lucasem naráz objala. Oba ji silně přivinuli do své náruče.

#####

Fernando seděl ve svém pokoji na posteli a zasněně se usmíval při vzpomínce, jak si poprvé choval svou dceru.
„Fernando,“ nakoukl do pokoje Marcelo, „jsi už tady zavřený hrozně dlouho,“ řekl ustaraně a přisedl si k němu.
„Tati, včera jsem si poprvé pochoval Helenu!“ usmál se.
„Cože? Emília ti to dovolila?“ zvolal překvapeně.
„Ne, hlídala ji zrovna Berenice a i když nejdřív nechtěla, tak mi to nakonec dovolila. Tati, to byl tak krásný pocit držet ji v náručí!“
„Ano, to je. Ještě si to dobře pamatuju, když jsem poprvé držel v náručí tebe,“ poplácal ho po rameni a usmál se.
„Tati, teď jsem ještě víc odhodlaný získat obě dvě zpátky! Nemůžu o ně přijít! Miluju je!“
„Já vím, Fernando! Hlavně buď trpělivý!“
„Ano, budu muset. Už vím, že jsem všechno zvoral, ale nevzdám se!“ zvolal důrazně.
Marcelo se pousmál.

#####

Berenice chtěla být s Lorenou a Lucasem o samotě, a tak se poté všichni přesunuli ven na terasu. Berenice neustále vzpomínala a vyprávěla o tom, co všechno za ta léta prožila s Lucasem, aniž by tušila, že je to její otec. Lorenu pokaždé píchlo u srdce, když věděla, u kolika důležitých životních momentů Berenice chyběla a že Lucas u nich byl. Lucas to na ní viděl, jak se trápí, ale ani jeden nechtěl Berenice přerušovat. Byli rádi, jak je nadšeně přijala a nechtěli jí tu radost kazit svými problémy.
„Jééé, Loreno,“ vykulila oči, „teď mi to došlo!“
„Co?“ usmála se.
„Pan učitel Guellar je tvůj bratr. Takže je to můj strejda!“ zasmála se.
„Ano,“ pousmála se, „a taky máš dědu!“
„Ano, to taky,“ radovala se. „A Omaira je tím pádem moje prateta!“ smála se.
„A ještě máš tetu Deborah,“ dodal Lucas s úsměvem.
„No jo, s ní jsem se seznámila teď na té Freddyho přehlídce!“ usmívala se Berenice. „A vlastně mám i dalšího bratra. Takže já opravdu nemám důvod být smutná. Tolik lidí mě teď bude nově rozmazlovat!“ dodala se šibalským smíchem. Chytla oba dva za ruku a ti se šťastně usmáli.

O chvíli později se rozloučili a Lorena s Lucasem vyšli před dům. „Máme úžasnou dceru!“ zvolal Lucas šťastně.
„Ano, to máme!“ usmála se na něj.
Lucas jí úsměv opětoval a doufal, že se to mezi nimi třeba zlomilo. Jenže Lorena po chvíli zase zvážněla. „Ale to stále nemění nic na naší situaci!“ dala se k odchodu.
„Loreno, prosím tě,“ chytil ji za paži, „já to přeci nevěděl!“ řekl smutně.
Lorena se mu vytrhla. „Nech mě, Lucasi! Já s tebou teď nemůžu být! To, co všechno vyprávěla Berenice … moc mě to bolí!“ zachvěl se jí hlas.
„Loreno!“ zoufale se na ni podíval.
Smutně se na něj zahleděla a odešla.
Lucas zoufale pokroutil hlavou.

#####

Paloma a Gonzalo od Fuentesových jeli k Pedrovi a Violetě vyzvednout Daniela a nyní s ním už byli u Gonzala v bytě.
Paloma si s Danielem hrála v ložnici. Seděli spolu na koberci a stavěli spolu kostky. Dávali na sebe jednu kostku za druhou, aby postavili vysoký komín. Byl už hodně vysoký a když tam Paloma pokládala další kostku, komín spadl. „A je na zemi! To jsem ale nešika!“ zanadávala.
Daniel se začal smát.
„Ty se mi směješ?“ zvolala uraženě. „Ty se mi směješ?“ rozesmála se a začala ho lechtat.
Daniel se smál ještě víc.
„To je mi tu ale veselo!“ vešel Gonzalo do ložnice a usmál se. „Danieli, půjdeme se vykoupat.“
„Ne!“
„Ale ano, půjdeme. Vykoupeme se a půjdeme spinkat!“
„Ne!“
„Danieli, ty se se mnou chceš hádat?“
„Ne!“
Gonzalo se rozesmál a Paloma také. Gonzalo si ke svému synovi přiklekl a podal mu ruku: „Danieli, pojď, už je pozdě.“
„Ne!“ znovu odmítl a natáhl ruku k Palomě. „Palma!“
Paloma s Gonzalem se na sebe podívali a rozesmáli se, jak Daniel roztomile zkomolil její jméno.
„Ty chceš, aby tě vykoupala Paloma?“
„Ano!“
„Tak konečně jsme se domluvili!“ rozesmál se. „Ale teda měl bych začít žárlit! Co jsi s ním provedla?“ podíval se na Palomu.
Paloma pokrčila rameny. Vzala Daniela do náruče a usmála se. „Tomu se říká kouzlo osobnosti!“ rozesmála se. „A navíc, když ses do mě zamiloval ty, proč by se do mě nemohl zamilovat tvůj syn!“ šibalsky se usmála.
„Ale já tě miluju víc!“ mrkl na ni a políbil ji.
Daniel ji vzápětí políbil na tvář. Paloma se rozesmála. „No nevím, kluci, budete se muset nějak dohodnout!“ smála se a odešla s Danielem do koupelny.
Gonzalo zamilovaně vzdychl. Byl šťastný, že Paloma s Danielem tak dobře vychází.

#####

Bylo poledne dalšího dne. Winston seděl ve své ordinaci. Měl polední pauzu, ale koupit si něco k obědu do nemocničního bufetu nešel, protože se bál, že by se tam mohl potkat s Ninou. Ujídal z krabičky, kterou si ráno narychlo připravil a přemýšlel, co dělat dál.
„Klepala jsem, ale koukám, že jsi myšlenkami úplně mimo,“ nakoukla do dveří Emília.
„Emílie!“ pousmál se na ni a šel k ní.
Emília vešla dovnitř spolu se spící Helenou v kočárku. S Winstonem se přivítali polibkem na tvář a poté se oba posadili. Winston zpět na své místo a Emília oproti němu. „Jsem tak rád, že jsi přišla!“ řekl smutně. „Nevím, co si počít?“
„Jde o Ninu, že?“
Winston přikývl a Emília ho soucitně chytla za ruku. Poté, co se Nina Winstonovi svěřila se svým tajemstvím, byl z toho naprosto zničený. Následující ráno zavolal Emílii a všechno jí řekl. Musel to ze sebe dostat. Věděl, že Emília to nikdy nikomu neřekne a i před Ninou se bude tvářit, že o ničem neví.
„Už si s ní od té doby mluvil?“ zeptala se.
„Včera jsme se tu potkali. Přiznám se, chtěl jsem se jí vyhnout, ale ona si mě i tak našla a řekla mi, že se jí vyhýbat nemusím, protože já jsem jí nic neudělal.“
„To je taky pravda!“
„Ale kdybych ji tenkrát nenutil, aby tam zůstala. Mohl jsem ji odvézt na kolej.“
„Winstone, prosím tě, nevyčítej si to! To nebyla tvoje vina! Nemohl jsi vědět, co se stane!“ zvolala vážně a poté velmi opatrně dodala: „A navíc, pokud to tvůj otec chtěl udělat, příležitost by si našel i jindy!“
Winston se zatvářil nenávistně. „Zničil jí celý život! Emílie, přísahám ti, kdyby ještě žil, tak bych…“
„Ne, Winstone, neříkej to! Je zbytečné se teď trápit tím, co by kdyby! Důležité je, co bude teď!“
„A to je to, co nevím, Emílie! Nevím, jak se jí mám podívat do očí!“ zvolal zoufale. „Říkám si, že by asi bylo nejlepší…“
„Co?“¨
„Kdybych se vrátil do Madridu.“
„Winstone?“ zvolala šokovaně.
„Ten večer, co mi to Nina řekla, tak chvíli předtím jsem telefonoval s Felipem. Říkal mi, že to tam zvládají, ale z jeho hlasu jsem poznal, že by bylo asi vhodné, abych se vrátil,“ vysvětlil jí. „A tak to bylo předem i domluvené. Že si beru pouze dovolenou, abych tě tady podpořil kvůli tomuhle překvapení, které jsme dovezli,“ nakoukl na Helenu a pousmál se. „A teď by to asi bylo nejlepší řešení, když bych Nině zmizel ze života tentokrát zase já. Aby si to pohledem na mě nemusela připomínat!“
Emília na něj překvapeně hleděla a poté mu s vážnou tváří řekla: „Ano, Winstone, chápu to, co si teď řekl. Vím, že máš v Madridu práci, která tě baví a že návrat sem byl jen dočasný. Ale důvod, kvůli kterému se tam chceš vrátit, není ta práce, ale jen zbabělý útěk před problémy!“
Winston chtěl něco namítnout, ale Emília ho nepustila ke slovu. „Já myslela, že se tvé city k Nině po těch letech znovu probudily. A že i ty její k tobě. Proto ti nakonec pravdu řekla. Tehdy tě milovala, proto ti to neřekla, aby ti neublížila. Ale když jste se znovu setkali, tak i přes původní odmítání nakonec pochopila, že ti to říct musí, protože jinak by to mezi vámi stále tvořilo tu neviditelnou zeď, která by vám bránila se znovu sblížit. A teď, kdy se jí třeba ulevilo, když se ti svěřila s tou hrůzou, kterou jsi prošla, tak bys ji chtěl opustit?“ vrhla na něj vyčítavý pohled. „Jak myslíš, že by se cítila, až by zjistila, že jsi pryč? Brala by to tak, že byla chyba ti říkat pravdu. A že ji třeba za to všechno nenávidíš!“ dodala důrazně. „Winstone, ty víš, jak tě mám ráda a opravdu bych se v tobě nechtěla zklamat! Už mě zklamal Fernando! Nedělej to, prosím, ještě ty!“ zatvářila se smutně. Vstala, chytla kočárek a bez rozloučení odešla.
Winstonovi se její slova přehrávaly v hlavě.

#####

Eduardo byl ve svém kabinetě. Zadával do počítače nějaké známky, když na dveře kabinetu někdo zaklepal. „Dále,“ zavolal, přičemž neodtrhl oči od počítače.
„Tak přece jen jsi živ a zdráv!“ poznamenal Pedro ironicky, když vešel dovnitř.
„Tati?“ zvolal Eduardo překvapeně, když vstal od stolu. „Co tady děláš?“
„Přišel jsem se podívat, co s tebou je. Od té páteční večeře u Loreny ses neukázal, ani neozval.“
„Promiň, tati, měl jsem toho moc. Pomáhal jsem Mariele. Franco je nemocný. Dostal spálovou angínu,“ vysvětloval. „Proto jsem ani nakonec nedorazil na tu Freddyho přehlídku. Mariela za mnou tehdy přiběhla celá vyděšená, nemohl jsem je nechat samotné!“
„Aha, a už je Francovi lépe?“ zvolal Pedro ustaraně.
„Naštěstí už ano. Lepší se to každým dnem,“ pousmál se.
„Tak to je dobře,“ opětoval mu úsměv. „Ale i tak ses přece mohl ozvat.“
„Tati, víš, že jsem na tohle oznamování, kde jsem a co dělám, nikdy nebyl,“ rozesmál se Eduardo. „Vždycky jsem ti říkal, ať se nebojíš, že se někdy zase vrátím.“
Pedro jen mávl rukou. Věděl, že v tomhle už se jeho syn nikdy nezmění. „A zvedat telefony umíš? Že jsem ti několikrát volal.“
„Jo, všiml jsem si, ale říkám, měl jsem toho moc. Nějak jsem nenacházel čas ti zavolat zpět.“
„Ale to sis ho najít měl. Dozvěděl by ses docela podstatnou novinu.“
„Jakou?“
„Lorena už našla svou dceru!“
„Cože?“ zvolal Eduardo šokovaně. „A kdo je to?“
„Tak tomu bys neuvěřil,“ pousmál se Pedro. Než se ale nadechnul, aby mu to řekl, na dveře kabinetu znovu někdo zaklepal.
„Dále,“ zvolal Eduardo opět a tentokrát se i s Pedrem ke dveřím zahleděli. Dovnitř vstoupila Berenice. „Jéé, vy jste tu oba!“ nervózně se usmála.
Pedro se na ni šťastně usmál a Eduardo se nevědomky zeptal: „Co potřebuješ, Berenice?“
„Vy to ještě nevíte?“ pousmála se. „Nebo teda…ty to ještě nevíš?“
Eduardo nechápal, proč mu tyká. Zmateně se podíval na Pedra. Ten se jen pousmál.
„Celé dopoledne jsem sbírala odvahu sem jít,“ usmívala se.
Eduardo se střídavě díval na ni a na Pedra. Nic nechápal. Nakonec se nad jeho udiveným výrazem Pedro slitoval a řekl mu, o co jde. „To je ona, Eduardo! Berenice je Lorenina dcera! Tvoje neteř…“ Eduardo byl v šoku a Pedro se s pyšným výrazem podíval na Berenice a dodal: „…a moje vnučka!“
„Je to pravda?“ nemohl tomu Eduardo uvěřit.
Berenice přikývla. „Aspoň už vím, po kom mám talent na kreslení!“ pousmála se.
Eduardo se ze šoku vzpamatoval a úsměv jí opětoval.
„Můžu vás obejmout?“ na oba se usmála.
Pedro na nic nečekal, přistoupil k ní a silně ji objal. Políbil ji na vlasy a Berenice se šťastně usmívala.
Když se od sebe odtáhli, zadívali se na Eduarda. „Mám krásnou a talentovanou neteř!“ zvolal nadšeně, rozpřáhl ruce a také se s Berenice pevně objali.

#####

Violeta dovezla Silvii na rehabilitaci a poté měly v plánu vyzvednout Lindu ze školy. Mezitím ale měly ještě čas, a tak se zastavily v jedné kavárně. Z nemocnice si Silvia vypůjčila kolečkové křeslo, a proto se tam mohly zastavit bez problémů.
„Mami, včera jsme s Raulem stanovili datum svatby.“
„Ano? A na kdy?“ zeptala se Violeta radostně.
„Od zítřka za dva měsíce.“
„Tak brzy?“ podivila se.
Silvia se pousmála. „Vzhledem k tomu, že mě chtěl Raul původně o ruku požádat v den mé nehody, by se spíš dalo říct, že je to pozdě.“
„Ano, to je vlastně pravda,“ přikývla Violeta smutně.
„On už nechce dál čekat. Načekal se na mě víc, než dost,“ podotkla Silvia vážně. „A já vlastně taky na nic čekat nechci. Promarnila jsem tolik času, že se teď na všechno kolem sebe dívám úplně jinak. Všeho a všech si moc vážím. Mám obrovské štěstí, že mám kolem sebe lidi, jaké mám!“ šťastně se usmála.
Violeta se usmála a obě se objaly. „Asi bychom už měly pro Lindu vyrazit,“ poznamenala poté.
„Ano, to bychom měly.“
„Jen si ještě odskočím,“ řekla Violeta a odešla.
Silvia se rozhlížela po okolí. Znovu a znovu si vychutnávala každičký i naprosto obyčejný moment dne. Usmívala se.
„Ale, ale, to je mi náhodička!“ ozvalo se nad ní.
Silvia ten hlas okamžitě poznala. Ohlédla se a spatřila přehnaně se usmívající Penelope. Silvia jí její úsměv vrátila.
„Dlouho jsme se neviděly, viď?“ smála se Penelope.
„Ano a opravdu jsi mi velmi chyběla!“ odvětila Silvia ironicky.
„Však ty mně taky!“ zašklebila se. „Ale, ty nemůžeš chodit? No to musí být hrozné!“ předstírala starost. „Přeju ti, aby ses brzy zase rozchodila.“
Silvia se pobaveně pousmála. „A já ti přeju, abys ty zase rozchodila svoje manželství!“
Penelope zamrzl úsměv na rtech. „O čem to mluvíš?“
„To musíš vědět ty lépe než já, ne? Já jen domýšlím, co jsem tak zaslechla.“
„Co jsi zaslechla? Od koho?“ obořila se na ni.
„No já nevím,“ tvářila se, že přemýšlí. „Třeba i od Juana!“ dodala provokativně.
Penelope na ni vrhla vražedný pohled. „Mezi mě a Juana se nepleť!“
„To já už dávno nedělám. Vlastně jsem to nikdy nedělala. To jen ty ses neustále strachovala, aby se ke mně Juan nevrátil. Nikdy sis jím nebyla jistá, viď? A teď, i když já už nejsem ta hlavní, které by ses měla bát, vypadá to, že se i tak tvoje manželství bortí jako domeček z karet. Juan už asi pochopil, že v posteli se taky všechno nevyřeší!“ vmetla jí do tváře a vítězně se usmála.
Penelope ji znovu probodla pohledem a rozčíleně odešla.
Silvia se rozesmála.

#####

Poté, co Emília promluvila Winstonovi do duše, uvědomil si, že má ve všem pravdu. Kdyby se vrátil do Madridu, zachoval by se vůči Nině jako zbabělec. A to on nikdy nebyl.
Když z jeho ordinace odešel poslední pacient, okamžitě šel na sesternu.
„Potřebujete něco, pane doktore?“ zeptala se ho jedna ze sester.
„Hledám Ninu. Je ještě tady?“
„Před malinkou chvíli odešla. Ale možná ji ještě stihnete u výtahu.“
„Děkuji,“ řekl letmo a vrátil se na chodbu. Podíval se k výtahům a opravdu tam Nina ještě stála. „Nino,“ zavolal na ni a rychlým krokem k ní šel.
Nina se ohlédla a pousmála se.
„Nino, nechci tě zdržovat, ale potřebuju ti nutně něco říct,“ řekl naléhavě, když k ní přistoupil.
Dveře od výtahu se otevřely a v nich stála nějaká žena. „Jedete?“ zeptala se, když se ani jeden neměl k tomu, aby nastoupili.
„Zatím ještě ne, nezlobte se,“ omluvně se na ni Nina podívala.
Žena zmáčkla knoflík a dveře se zase zavřely.
„Co jsi mi chtěl říct?“ podívala se na Winstona.
„Nino, chci se ti omluvit za ten včerejšek, jak jsem se před tebou div neschoval. Mrzí mě to!“
„Kvůli tomu se mi omlouvat nemusíš. Já chápu, že to, co jsem ti řekla, ti velmi ublížilo a že je pro tebe možná jednodušší se mi vyhýbat.“
„Ale to já nemůžu. A ani nechci! Nino, byl bych rád, pokud je to vůbec ještě možné, abys mě přijala zpátky do svého života!“ řekl vážně.
Nina se zatvářila překvapeně.
„Já tě nechci do ničeho tlačit, chci ti jen být oporou! Jako jsem měl být už tehdy!“
„Winstone, nemusíš to dělat jen proto, že se cítíš provinile. Už jsem ti řekla, že ty jsi mi nic neudělal!“
„Ano, Nino, cítím vinu. Ale to není ten hlavní důvod, proč chci být znovu v tvé blízkosti. Je to hlavně proto, že od chvíle, co jsem tě tady v nemocnici potkal, zjistil jsem, že mé city k tobě nezmizely.“
„Moje také ne!“ smutně se usmála.
Winston jí úsměv opětoval. „Nino, mohli bychom se začít vídat? Alespoň jako přátelé! Prozatím!“
„To bych moc ráda,“ s úsměvem přikývla. „Ale počkej. Copak ty se nevrátíš do Madridu?“ podivila se.
„Ne! Důležitější je, abych zůstal tady s tebou!“
„Ale, Winstone, co tvá kariéra? Říkal jsi mi, že máš tu práci tam rád.“
„To ano! Ale tebe víc!“ pousmál se.
Nina si povzdechla a jeho úsměv opětovala.

#####

Paloma a Gonzalo procházeli ruku v ruce chodbou dětského domova. Nic si neříkali, jen se na sebe čarovně usmívali.
„Palomo,“ pozdravila ji vychovatelka. „Dobrý den,“ pozdravila i Gonzala.
Oba jí na pozdrav odpověděli a poté se Paloma zeptala: „Chloe je ve svém pokoji?“
„Ano, je. A dobře, že jsi tady, Palomo!“ odvětila ustaraně.
„Něco se jí stalo?“ vyděsila se.
„Ne, ale před chvíli přijela od psychologa. A víš, jak je pak z toho vždycky zničená!“
„No jo, vidíš! Úplně jsem na to zapomněla, že tam dneska jede,“ trochu si to vyčítala. „A co říkal? Něco nového?“
Vychovatelka pokroutila hlavou. „Říkal, že už zkoušel všechny možné praktiky, ale stále se mu nepodařilo ji rozmluvit. Nakonec dodal, že možná nejúčinnější by byla…“
„Delie, pojď sem, prosím, honem,“ vyšla z jedné místnosti další vychovatelka.
„Promiňte,“ oběma se omluvila a zmizela v oné místnosti.
„Jezdí Chloe k psychologovi často?“ zeptal se Gonzalo.
„Jednou za měsíc,“ odvětila mu Paloma. „Ale mám takový pocit, že než, aby jí to pomáhalo, tak se spíš víc uzavírá do sebe,“ dodala ustaraně.
Gonzalo ji objal kolem ramen a políbil na čelo. „Půjdeme za ní!“
Paloma se usmála.

Chloe seděla na své posteli a v náručí objímala plyšového Olafa. Byla v pokoji sama, protože ostatní děti byly v herně.
Paloma s Gonzalem opatrně vešli dovnitř. Chloe si jich ani nevšimla. Až když si každý sedl na jednu stranu její postele, tak je začala vnímat. Zatím se na ně ale nepodívala.
„Chloe, budeme tady chvíli s tebou, ano?“ usmála se na ni Paloma.
Chloe zvedla oči. Byla velmi smutná. Podívala se na Palomu a poté na Gonzala. Ukázala na něj.
„Copak, Chloe?“ zeptal se jí.
Znovu na něj ukázala a palcem a ukazováčkem naznačila něco malinkého.
„Já? Něco malého?“ přemýšlel Gonzalo, co tím myslí, a pak mu to došlo. „Ty se ptáš na Daniela?“
Chloe přikývla.
S Palomou se na sebe pousmáli. „Daniel tady se mnou dnes není. Ale příště ho zase přivedu, ano?“ uklidňoval Chloe.
Ta ještě silněji objala Olafa.
„Chloe, přála by sis něco?“ zeptala se jí Paloma a opatrně se dotkla její ruky.
Chloe na ni chvíli hleděla a poté ji i s Olafem padla do náruče.
Paloma ji pevně držela ve své náruči a s Gonzalem si vyměnily smutné úsměvy.

#####

Lorena byla sama v bytě u Pedra a Violety. Pedro si vzal Daniela a vzal ho na procházku. Violeta zase byla se Silvií a Lindou.
Lorena seděla na pohovce a prohlížela si rodinné album Funtesových, které jí předchozí den půjčila Camila. Lorena chtěla vědět, jak Berenice vypadala jako malá. Se slzami v očích si detailně prohlížela každou fotografii. ,Byla tak nádherná!‘ pomyslela si. Byla velmi dojatá, ale také smutná, protože na spoustě fotografií byli nejen Alberto s Camilou a všechny jejich dcery, ale také Lucas. To Loreně drásalo duši ještě víc.
U dveří se rozezněl zvonek. Utřela si slzy, odložila album na konferenční stolek a šla otevřít.
Za dveřmi stál Lucas. Smutně na ni hleděl. Ona se tvářila nenávistně.