„Co včera večer? Dokonči tu větu, Lucasi!“ řekl mu Gonzalo.
„Včera večer jsme já a Lorena nedokončili náš rozhovor!“ odvětil mu Lucas. „Využil jsem totiž toho, že jsi byl v práci a šel jsem za ní! Ať se ti to líbí nebo ne, já a Lorena toho máme na povídání ještě hodně!“
Gonzalo zrudl vzteky. Chytl Lucase za sako a přitáhl si ho k sobě, aby mu viděl hodně zblízka do očí.
„Gonzalo, prosím tě, ne!“ snažila se je od sebe Lorena odtrhnout.
„Už nikdy se k mojí manželce nepřiblížíš, Lucasi Moreno!“ hrozil mu Gonzalo. „Ublížil jsi jí víc než dost a já ti nedovolím v tom pokračovat!“
„Já jí ale nechci ubližovat! To je to poslední, co bych chtěl! Jen si s ní musím ještě pár věcí vyříkat! A ty by ses do toho neměl plést, protože to je jen mezi mnou a jí!“
„Tak to se pleteš, chlapečku!“ zatřásl s ním Gonzalo. „Všechno, co se týká Loreny, se týká i mě! Od chvíle, co jsem se do ní zamiloval, jsem jí slíbil, že už jí nikdy nikdo neublíží a to hodlám dodržet! Takže ti opakuji naposledy, aby ses k ní už nepřibližoval!“ řekl nenávistně a odstrčil ho. Lucas si upravil sako, smutně se podíval na Lorenu, která se chytla Gonzala za ruku, a pak odešel. „Tak proto si byla ráno taková špatná!“ uvědomil si Gonzalo, když se na Lorenu podíval. „Proč jsi mi neřekla, že za tebou ten mizera včera byl?“ zeptal se vyčítavě.
„Proč myslíš? Protože jsem věděla, jak budeš reagovat!“ odvětila mu. „A navíc nebylo potřeba, aby si do toho zasahoval, protože já jsem si s ním dokázala poradit a vyhodila jsem ho!“
„Jenže i tak to s tebou zamávalo a neříkej mi, že ne, protože já to na tobě poznám!“
„To nepopírám, Gonzalo, ale opravdu se snažím se z toho šoku, že je znovu v mém životě, co nejrychleji vzpamatovat!“
„A já ti s tím rád pomůžu,“ chytil ji za ruku a usmál se na ni, „ale musíš mi o všem říkat!“
„Budu, miláčku! Slibuju, že odteď ti budu všechno říkat!“ opětovala mu úsměv a políbila ho.
„Pojedeme domů,“ řekl jí a vedl ji k autu.

#####

Byl další den ráno. Juan si v předsíni obouval boty, když k němu přistoupila Penelope. „Už opravdu musíš jít?“ zeptala se smutně.
„Říkal jsem ti, že dnes natáčíme v exteriérech,“ odvětil jí, když se před ní postavil, „a tam si nemůžu dovolit přijít pozdě, protože máme na natočení omezenou dobu!“
„Ale když mně se bude hrozně stýskat!“ fňukala Penelope.
Juan se na ni usmál, přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. „To ti vystačí do doby, než se zase uvidíme!“ řekl jí a šel ke dveřím. Když ale chytil za kliku, Penelope na něj zavolala: „Juane, počkej ještě!“
„Co je?“
Penelope se chtivě usmála, rozvázala si župan a do půli těla ho nechala spadnout. Byla úplně nahá. „Vážně si ten odchod ještě nerozmyslíš?“
Juan chvíli váhal, co udělá, ale pohled na její nahé tělo byl silnější, než cokoliv, a tak se neudržel, popadl ji, přitiskl ji ke zdi a ve stoje se spolu milovali. „Toto mě vystačí do doby, než se zase uvidíme!“ řekla mu Penelope poté a spokojeně se usmála.
Juan jí úsměv opětoval, pohladil ji po tváři a ještě jednou ji vášnivě políbil. „Budu se snažit přijít, co nejdřív!“ řekl jí, zatímco si Penelope zavazovala župan. „Budu se těšit!“ usmála se.
Juan se poté konečně odhodlal odejít, ale ve dveřích se ještě srazil se svou tchýní. „Dobré ráno, Nadio!“ narychlo ji pozdravil a odešel.
„Kam tak pospíchal?“ zeptala se Nadia, když za sebou zavřela dveře.
„Do práce! Jaksi jsem ho trošku zdržela!“ zasmála se Penelope.
„Zobe ti z ruky, že?“
„Mám ho přesně tam, kde jsem ho chtěla mít! Už mám naprostou jistotu, že mě nikdy neopustí! Protože to, co mu dávám já, mu žádná jiná nedá!“ vítězně se Penelope usmívala.
Nadia byla na svou dceru patřičně hrdá.

#####

V časopise VERDAD se otevřely výtahové dveře a vystoupil z nich Nicolas. Rozhlížel se kolem sebe, nevěděl, kam přesně má jít, a tak se zeptal kolemjdoucí dívky, kterou byla Emília. „Promiňte, slečno, já jsem Nicolas Colorado! Mám tu schůzku s panem Albertem Fuentesem!“
„Vy jste ten nový stážista, že ano?“
„Ano, to jsem já!“
„Tak pojďte se mnou!“ řekla mu Emília a vedla ho do kanceláře svého otce.
Alberto byl zrovna na odchodu, když ti dva do kanceláře vstoupili. „Tati, to je Nicolas Colorado! Ten náš nový stážista!“
„Výborně! Přišel jste akorát!“ usmál se na něj Alberto. „Vítejte v našem časopise!“ podal mu ruku.
Nicolas mu jí stiskl. „Děkuji, pane Fuentesi!“
„Já mám teď ale schůzku ve městě, a tak vás zde nemůžu provést a vše vám říct, ale už včera jsem vás svěřil jednomu našemu redaktorovi, který nad vámi bude mít ochrannou ruku, dokud se tu nezaběhnete!“ vysvětlil mu Alberto.
Nicolas chápavě přikývl.
„Emílie, vezmi ho za Fernandem!“ požádal ji Alberto.
„Ano, tati,“ přikývla Emília a oba odešli. „Fernando,“ oslovila ho, když vešli do jeho kanceláře, „chci ti představit Nicolase Colorada, našeho nového stážistu!“
„Moc mě těší, Nicolasi, vítej v časopise!“ podal mu Fernando ruku. „Já jsem Fernando Alcántara a prozatím tě budu mít na starost!“
„Taky mě těší a děkuji za přivítání!“ odvětil mu Nicolas, když mu ruku stiskl.
„Posaď se,“ pobídl ho Fernando, a tak se oba posadili, každý na jednu stranu stolu. Emília mezitím potichu odešla. „Vím, že jsi tu jen chvíli, ale jak se ti tu zatím líbí?“ zeptal se Fernando.
„Moc se mi tu líbí! Jsou tu na mě všichni milí!“ odvětil mu Nicolas. „To se mi ještě v žádné práci nestalo!“
„To bude tím, že my jsme tu všichni taková jedna velká rodina!“ usmál se Fernando. „A asi se hned pustíme do práce, co říkáš?“
„Jsem pro!“
„Tak chvíli počkej, jen si dojdu pro jedny materiály, které musíš mít!“ řekl mu Fernando, když vstal. Šel ke dveřím, které když otevřel, tak do nich vpadla Diosmary a políbila ho. „Dobré ráno, miláčku!“ usmívala se.
„Lásko, to je překvapení!“ zasmál se Fernando. Diosmary ho chtěla znovu políbit, jenže Fernando jí zastavil a řekl jí, že nejsou sami. Diosmary si až tehdy za Fernandem všimla muže, který k ní seděl zády. „Představím vás!“ řekl Fernando. „Nicolasi,“ oslovil ho, a ten vstal, ale byl stále k Diosmary zády, „to je Diosmary Fuentesová, má přítelkyně, a to je Nicolas Colorado náš nový stážista!“
Až nyní se Nicolas otočil a úsměv, který doteď Diosmary měla, jí ztuhnul a měla, co dělat, aby se udržela na nohou. Nicolas stál taky jako opařený, ale aby to nebylo Fernandovi divné, tak se vzpamatoval jako první. „Těší mě, slečno Fuentesová!“ podal jí ruku.
„Pane Colorado!“ stiskla mu ruku, a když se dotkli, oběma projel znovu ten zvláštní pocit, který ani jeden doposud nezažil. Dlouze se na sebe dívali a Fernando jen stál a usmíval se na Diosmary. Vůbec si nevšiml, že se mezi těma dvěma něco děje.

#####

Lorena seděla u stolu v kuchyni a na notebooku projížděla další inzeráty na práci. Už začínala být zoufalá, že nic nemůže sehnat. V tom jí vedle notebooku začal zvonit mobil. Podívala se na displej a usmála se. „Lásko!“ řekla šťastně, když to zdvihla.
„Lásko, copak děláš?“ zeptal se jí Gonzalo, který seděl ve své kanceláři.
„Koukám na internetu na další inzeráty na práci! Ale mám takový pocit, že stejně ani na jednom z těch míst mi práci nedají podle těch některých šílených požadavků!“ odvětila mu smutně.
„Neboj se, práci najdeš dřív, než se naděješ!“ snažil se ji povzbudit.
„Doufám!“ vzdychla. „A proč vlastně voláš? Potřebuješ něco?“
„Potřebuju se tě na něco zeptat!“
„Tak se ptej!“ usmála se.
„Právě mi volala Camila Fuentesová a pozvala nás dnes večer k nim na večeři!“
„A co jsi jí řekl?“
„Že se o tom nejdřív musím poradit s tebou a že jí pak zavolám zpátky! Je mi totiž jasné, kdo taky na té večeři bude!“ zvolal nenávistně.
Lorena o tom chvíli přemýšlela a pak řekla: „Zavolej jí a řekni, že určitě přijdeme!“
„Miláčku, seš si jistá?“
„Gonzalo, už jsem ti jednou řekla, že já nemám důvod se schovávat! Vím sice, že jsem přecenila svoje síly a že to není tak snadné se Lucasovi postavit, protože pořád mě moc bolí, jak mi ublížil, ale jednoho dne to musím překonat! A tím, že se mu budu vyhýbat, se mi to nepodaří! Navíc tam budeš přeci se mnou a budeš mě chránit! Dodáš mi tu potřebnou podporu, abych to zvládla!“ usmála se.
„Vždycky budu s tebou, vždyť to víš!“ ujistil ji.
Lorena se usmála.

#####

Fernando konzultoval s Lucasem v jeho kanceláři jeden článek, jenže Lucas ho vůbec nevnímal. „Lucasi, prober se!“ zatřásl s ním.
„Co?“
„Já se tu snažím s tebou o něčem poradit a ty jsi myšlenkami zas úplně jinde!“
„Promiň, Fernando, mám toho v poslední době moc!“
„Vždyť já vím, kámo!“ soucitně ho Fernando poplácal po rameni a sedl si naproti němu. „Paloma a její manýry zaberou hodně času,“ smál se, „ale většinu tvého času ti teď bere Lorena, že?“
„Přesně tak! Od chvíle, co je zase v mém životě, tak ji nemůžu dostat z hlavy! Pořád na ni myslím!“
Fernando už mu na to nestačil nic říct, protože do kanceláře vešla Silvia. „Tady máš, Lucasi, ty materiály k hlavnímu článku!“ naštvaně mu je hodila na stůl.
Lucas se na ni udiveně podíval. „Co je ti, Silvie? Udělal jsem snad něco?“
„To víš moc dobře!“ zamračila se na něj a odešla.
Lucas a Fernando se na sebe nechápavě podívali, a pak jim to došlo. „No to je výborný,“ zvolal Lucas naštvaně, „neměl bych svůj hřích z minulosti napsat na transparent a pověsit ho nad vchod budovy? Aby se na mě lidi naštvali najednou a ne jeden po druhém?!“ nadával.
Fernando jen bezmocně pokrčil rameny.

#####

„Takže Diosmary!“ zvolal Nicolas, když k němu na chodbě Diosmary přistoupila.
„Takže Nicolas!“ ušklíbla se Diosmary.
„To je ale překvapení!“ rozesmál se.
„Proč jsi mi to neřekl?“
„A co? Jako, že tu budu pracovat? A jak jsem měl vědět, že si dcera majitele časopisu, kam dnes nastupuji, když jsem ani nevěděl tvé pravé jméno! Navíc moc jsme si toho, po dobu, co jsme byli spolu, říct nestihli!“
„Prosím tě, mlč!“ požádala ho zoufale. Myslela si, že už ho nikdy neuvidí. Že na svoji chybu dokáže časem zapomenout. Ale jak to dokáže teď, když ho bude mít denně na očích a navíc, když bude pracovat s Fernandem? Co když se jednoho dne podřekne? „Nicolasi, ale ta naše včerejší domluva stále platí! Doufám, že si to uvědomuješ!“
„Neboj se, nepotopím tě! Tvůj přítel vypadá sympaticky, tak mu stejně jako ty, taky nechci ublížit! A navíc to přeci byla jen opilecká záležitost! To už jsme si vyjasnily, že kdyby nebylo alkoholu, tak by se to nestalo!“
„Díky, Nicolasi!“ usmála se.
„Pro všechny jsme se poznali dnes a nikdy předtím jsme se neviděli!“ uklidnil ji.
Diosmary se na něj ještě jednou usmála a odešla.

#####

„Freddy, jdu si koupit něco k jídlu. Chceš taky něco?“ zeptala se Violeta, když vešla do Freddyho dílny, kde právě měřil míry jedné ze svých klientek.
„Ano, miláčku, kup mi, prosím, tam naproti v té pekárně dva tvarohové koláčky!“ odvětil jí.
Violeta přikývla a odešla. Prošla obchodem, při odchodu za sebou zamkla prosklené dveře a mířila si to obchodním centrem do protější pekárny. Když nakoupila a vyšla ven, všimla si nedaleko stojícího hloučku lidí. V tom hloučku byly především mladé ženy. Violetě to nedalo a šla se podívat, co se tam děje. Prodrala se až k dělící pásce a tam pochopila, proč tu stojí především mladé ženy. Odehrávalo se tam totiž natáčení jedné telenovely, ve které hrál i Juan. Právě se svojí hereckou kolegyní natáčel scénu, ve které ji na kolenou prosil, aby ho neopouštěla, protože ji moc miluje. Scéna nakonec skončila dlouhým usmiřujícím polibkem. Poté režisér zvolal „stop“ a Juan se šel podepisovat svým fanynkám, které mu jedna přes druhou říkaly, jak je strašně úžasný, a jak moc ho milujou. Juanovi to lichotilo a s úsměvem dál rozdával jeden podpis za druhým. Ale když si všiml Violety, úsměv mu z tváře zmizel. Violeta se na něj zamračila a prodírala se těmi hysterickými fanynkami pryč.
„Violeto, počkej!“ zakřičel na ni a rozběhl se za ní.
„Co chceš?“ zeptala se nenávistně, když ji doběhl.
„Už ví Linda, že si ji o víkendu nevezmu? Byla moc smutná?“
„Ale, no podívejme se!“ rozesmála se Violeta. „Neříkej mi, že si taky děláš starosti s tím, jestli se tvoje dcera netrápí!“
„Violeto, mně přece na Lindě záleží!“ zdůraznil jí.
„Moc to ale nedáváš najevo!“ poznamenala Violeta nazlobeně a dala se k odchodu. Po pár krocích se ale zastavila a ještě mu řekla: „Mimochodem to byla moc pěkná scéna! Jen škoda, že si ji nepřevedl i do reálu! Škoda, že si takhle neprosil Silvii!“ Nechápavě pokroutila hlavou a odešla.
„Juane, pokračujeme!“ uslyšel za sebou hlas režiséra. Zesmutněl a vrátil se zpátky.

#####

Lorena, aby si spravila náladu ze stálé neúspěšného nalezení práce, pozvala Silvii na oběd. Byly v té restauraci, která sídlila blízko časopisu.
„Ještě pořád si nic nenašla?“ zeptala se Silvia.
„Pořád nic a už pomalu přestávám doufat! Už si i myslím, že nakonec budu muset dělat něco jiného!“
„Nevěs hlavu! Pořád je tu ta možnost, že můžeš pracovat u nás!“ připomněla jí Silvia.
„Já vím, ale víš, proč nechci!“ odvětila jí Lorena smutně.
„Vím! A taky jsem mu dneska dala najevo, že už to vím!“
„Co?“
„Naznačila jsem Lucasovi, že už vím, co ti provedl!“
„Silvie, ale já jsem ti to neřekla proto, aby ses na něj zlobila! Chtěla jsem ti to říct, protože jsem měla pocit, že ti to mám říct! Ale nechci, aby si za to Lucase nenáviděla, když vím, že ty si ho poznala už jako jiného člověka!“
„Popravdě, Loreno, když jsi mi to řekla, skoro jsem tomu nemohla uvěřit! Že zrovna Lucas by byl něčeho takového schopný! Protože teď když to vím, jaký byl, tak můžu s jistotou říct, že se změnil v naprostý opak toho, kým byl!“
„Já tomu věřím, ale já mám na něj bohužel jen špatné vzpomínky,“ řekla Lorena smutně, „ale i tak nechci, aby si mu snad něco vyčítala! Chovej se k němu stejně jako předtím!“
„Já vím, že jsem to asi trochu přehnala, protože mě se to vlastně netýká, ale asi u mě hrálo roli to, že jsem si teď taky prošla složitým obdobím, které zapříčinil chlap!“ zvolala Silvia nenávistně při vzpomínce na Juana.
„Proč ses vlastně rozvedla?“ zeptala se Lorena opatrně.
Silvia vzdychla. „Když jsi mi řekla svůj příběh, jsem teď na řadě já!“ řekla a poté začala Loreně vše o svém manželství s Juanem vyprávět.

#####

Lucas vešel do své kanceláře, kde už na něj čekala Paloma. „Co chceš?“ zeptal se otráveně.
„Přišla jsem se ti omluvit!“ odvětila mu, když vstala z jeho židle.
Lucas na ni šokovaně hleděl. Tuhle větu nikdy neřekla. Alespoň ne před ním.
„Miláčku, moc mě mrzí ten včerejšek!“ řekla mu, když k němu přistoupila a pověsila se mu kolem krku. „Uvědomila jsem si, že jsem se chovala opravdu hrozně! Že bylo špatné, že jsem nebrala ohledy na city druhých! Opravdu je mi to moc líto a slibuju ti, že už se to nikdy nestane!“
„To od tebe opravdu rád slyším, Palomo! A doufám, že to skutečně dodržíš!“
„Ano, dodržím, lásko, neboj se! Protože se s tebou nechci hádat! Nemám to ráda, když se na mě zlobíš!“ fňukala.
„Dobře!“
„Takže je mi odpuštěno?“
„Odpuštěno!“
Paloma se zaradovala a políbila ho. „A co kdybychom to naše usmíření dnes večer oslavili?“ navrhla se šibalským úsměvem.
„Vždyť máme tu rodinnou večeři u tvých rodičů!“
„Tak se vymluvíme! Vždyť takových večeří bude!“
„Ale já už jsem to tvé matce slíbil!“
Paloma se ušklíbla. „No tak dobře, no!“
„Vynahradíme si to jindy!“ slíbil jí.
„Třeba hned teď!“ chtivě se Paloma usmála a oba se dlouze políbili.

#####

Nastal večer. U Fuentesových v hale byli již skoro všichni pozvaní. Z Fuentesových chyběla akorát Berenice, která šla přespat ke kamarádce a zároveň si od ní opsat zápisky ze školy, co kvůli nemoci zameškala. Dále tu byla Helena, Lucas s Omairou a všichni Alcántarovi. Dva lidé ale ještě chyběli.
„Kdo má ještě přijít? Nebaví mě tu pořád stát!“ stěžovala si Paloma, která se držela Lucase jako klíště.
„Vzácní hosté, které jsme u nás ještě pořádně nepřivítali!“ odvětila jí Camila. A jen, co to dořekla, ozval se zvonek u dveří. Služebná šla otevřít a dovnitř vešla Lorena zavěšená do Gonzala. Když je Paloma spatřila, chytla se Lucase ještě silněji, aby Lorena hned viděla, že je jen její a Lorena udělala s Gonzalem to samé, ale ta proto, aby dala Lucasovi jasně najevo, že není sama.
„Tady bude dneska ještě veselo!“ poznamenal Fernando tak, že to ale slyšela jen Diosmary, která stála vedle něj, a která se proto na něj nechápavě dívala.