„Dobře, že jsi tady. Stejně bych ti volala,“ řekla Lorena Lucasovi a pootevřela mu dveře.
Lucas, s nadějí ve tváři, vešel dovnitř. Zastavili se v obývacím pokoji, a než stačil něco říct, Lorena ho předběhla: „Abys zítra nebyl překvapený, až přijdeš z práce domů, už tam nebudou moje věci!“
Lucas nesouhlasně pokroutil hlavou. „Loreno, prosím tě!“
„Klíče ti pak hodím do schránky!“ dodala s vážnou tváří.
„Loreno, já chápu, že tě to ranilo, ale já jsem to přeci nevěděl! Nevěděl jsem, že mám dceru a i kdybych to věděl. Myslíš, že bych si pomyslel, že je to zrovna Berenice?“
„Lucasi, asi si myslíš, že jsem sobecká a závistivá, ale já to tak cítím. Strašně mě to bolí! Já každou noc usínala s tím, kde moje dcera je, jestli je v pořádku, jestli je zdravá a…“
„A já zase každou noc usínal s výčitkami kvůli tomu, co jsem ti způsobil. Myslíš, že jsem netrpěl?“ zoufale se na ni podíval. „Loreno, už jednou jsi mi odpustila a teď, když jsme konečně našli naši dceru, mělo být naše štěstí úplné. Prosím, lásko, nedovol, aby se to zase zničilo!“ přiblížil se k ní a chytil ji za ruce. Chtěl ji políbit, ale odtáhla se. Lucas zesmutněl ještě víc.
„Lucasi, možná to za nějaký čas uvidím všechno jinak. Ale teď potřebuju být sama a se vším se srovnat!“ řekla chvějícím se hlasem.
Lucasovi se zalesklo v očích.

#####

O dva měsíce později

„Lucasi, mám na tebe obrovskou prosbu!“ vlítnul do jeho kanceláře Fernando.
„Co se děje, že jsi tak vyjevený?“ zasmál se Lucas.
„Volala mi Berenice,“ sedl si naproti němu, „že bude s Helenou na procházce, tak jestli ji nechci vidět!“ vysvětlil nadšeně.
Lucas se podíval na hodinky. „A jinak nezapomněl jsi kvůli tomu, že se ti dnes žení bratr, že ne?“
„Neboj, to stihnu. Teda pokud mi pomůžeš.“
„A s čím vlastně?“
„Potřebuju dopsat jeden článek. Chybí tam už jen závěr a fotografie.“
„No jasně, tak mi to pošli na mail.“
„Už to tam máš.“
„Vždyť jsi ale nevěděl, jestli ti vyhovím,“ rozesmál se Lucas.
„Nevěděl, ale protože jsi můj nejlepší kámoš, tak jsem tak nějak předpokládal, že mě neodmítneš,“ pousmál se. „Potřebuju svou dceru zase vidět,“ dodal vážně.
Lucas se usmál. „To naprosto chápu. Taky vím, co to je mít dceru!“
„S Berenice vycházíš skvěle, viď?“
„Ještě lépe, než předtím!“ zvolal šťastně. „Za to s Lorenou!“ zesmutněl.
„Určitě ji to přejde, umoudří se a zase se k tobě vrátí!“
Lucas smutně pokrčil rameny. „Už běž, ať na tebe tvoje dcera nečeká,“ popoháněl ho a Fernando se postavil. „A moji dceru pozdravuj!“ dodal se smíchem.
Fernando se také rozesmál a odešel.
Lucas se podíval na Loreninu fotografii, kterou měl na stole. Prsty jí přejel po obličeji a smutně vzdychl.

#####

Juan přišel domů ve chvíli, kdy Penelope vyšla ze sprchy. Byla zabalená jen v ručníku. „Lásko!“ přicupitala k němu a chtěla ho políbit. On se jí ale uhnul, a tak ho políbila jen na tvář. Popošel k posteli a Penelope na něj rozčíleně hleděla. Otočil se na ni a vzápětí svůj rozčílený výraz změnila v široký úsměv. „Moc jsi mi chyběl, lásko!“ zvolala vzrušeně, rozvázala si ručník a nechala ho spadnout na zem. Vyzývavě se před ním postavila.
Juan se na ni chvíli díval, ale vůbec nic to s ním nedělalo. Snažila se ho svádět téměř pokaždé, co se viděli, ale on ji pokaždé odmítl. Sehnul se pro ručník a zakryl ji. „Penelope, měli bychom si vážně promluvit!“
Penelope si ručník zavázala a vrhla na něj nenávistný pohled. „Juane, co je to s tebou? Tohle tvé odmítání trvá už několik měsíců a mě to už vážně nebaví!“ rozkřikla se.
„A já stejně tak dlouho se odhodlávám k tomu říct ti, že se chci s tebou rozvést!“ pronesl vážně.
Penelope spadla brada. „Cože? Zbláznil ses?“
„Pořád jsem přemýšlel, jak ti to říct nějak šetrně, ale tohle by asi stejně nešlo říct tak, aby to nebolelo. Proto jsem se rozhodl říct ti to narovinu. Je mi to líto, Penelope, ale já už tě nemiluju!“
Penelope na něj šokovaně hleděla.
„Vlastně jsem si uvědomil, že jsem tě nikdy nemiloval. A myslím, že ani ty mě ne. Bylo nám spolu dobře v posteli, ale to bylo tak všechno.“
Penelope měla obavy, že se s Juanem něco děje, když ji tolikrát odmítl, ale stále věřila, že se to jednoho dne zase zlomí. Nečekala by, že jednou vyrukuje s rozvodem. „Ty máš jinou?“ zakřičela na něj. „Kdo je to? Silvia? Nebo nějaká jiná mrcha?“ křičela úplně nepříčetně.
„Silvia se dnes vdává,“ připomněl jí.
„Tak kdo je to? Kdo tě oblbnul, že mi tady vykládáš nesmysly o rozvodu?“ začala být hysterická.
Juan se na chvíli zamyslel, ale poté řekl: „Není v tom žádná jiná. Jen jsem k tobě chtěl být upřímný, Penelope.“
„Na tvoji upřímnost ti kašlu! Já tě miluju, Juane, chápeš to?!“ padla mu do náruče a začala předstírat pláč.
„Penelope, dost,“ odstrčil ji od sebe. „Přemýšlej o tom, prosím, bude to pro nás oba lepší.“
„Ne, lásko, to ne. Já bez tebe nemůžu žít!“ znovu odhodila svůj ručník, padla mu kolem krku a začala ho líbat. „Vzpomeň si, jaké krásné chvíle jsme spolu prožili! Musíme si je jen připomenout a všechno bude zase v pořádku!“ zašeptala mu do ucha a pevně se k němu svým nahým tělem tiskla.
Juan ji ale znovu od sebe odstrčil. „A to je přesně to, o čem jsem mluvil, Penelope. Všechny problémy se nevyřeší v posteli,“ řekl vážně a odešel.
Penelope zrudla vzteky.

#####

Deborah seděla doma v křesle, na klíně měla notebook a psala další scénáře. Do pokoje vešla Omaira. „Tady jsem ti nakrájela nějaké ovoce, aby ti šla práce rychleji,“ usmála se na svou dceru a položila talíř s ovocem na stolek vedle křesla.
„Mami, prosím tě, ty mě obskakuješ, jak když jsem byla malá!“ zasmála se Deborah.
„A to nemůžu?“ usmála se Omaira, když se posadila vedle na pohovku.
Deborah jí úsměv opětovala.
„Jak ti to psaní jde?“
„Moc dobře. Píšu teď takové vtipné scény. Teda aspoň mně vtipné přijdou!“ rozesmála se.
„Určitě jsou,“ usmála se Omaira. „Ale nic dopředu vědět nechci, chci to vidět až v televizi,“ dodala se smíchem.
„Já bych ti taky nic neřekla,“ smála se Deborah.
„A sledovanost je dobrá?“
„Čím dál lepší,“ zvolala Deborah nadšeně. „Ze začátku to sice trochu pokulhávalo, ale pak se to zlepšilo,“ dodala. Už se ale nezmínila, že svůj psací styl změnila po té vášnivé chvíli s Juanem.
„A co nějaký objev? Není v práci?“ šibalsky se Omaira usmála.
„Mami!“ začervenala se.
„Takže ano podle tvého výrazu,“ rozesmála se. „Řekni mi, kdo je to?“ vyzvídala.
„Ne, mami, nikdo. Vážně! A nezlob se, ale potřebuju to dopsat,“ co nejrychleji změnila téma a oči zamířila do notebooku.
„Dobře, tak teda nebudu vyzvídat. A ani rušit,“ pousmála se a odešla.
Deborah se nervózně prohrábla ve vlasech, když si vzpomněla na Juana.

#####

„Berenice, mockrát ti děkuju, že ses mi zase ozvala!“ vděčně se na ni Fernando usmál, když mu na klíně seděla už půlroční Helena. Seděli na lavičce v parku. Od chvíle, co Berenice poprvé dovolila Fernandovi pochovat si Helenu, neodolala jeho smutným očím a naléhavému přesvědčování a proto občas, když byla s Helenou osamotě, Fernandovi zavolala, aby ji mohl vidět.
„Ale pořád mám hrozné výčitky vůči Emílii, Fernando! Hrozně by mi vynadala, kdyby se dozvěděla, co dělám za jejími zády!“ zvolala vážně.
„Berenice, prosím, potřebuju být se svou dcerou! A s Emílií není řeč. Vím, můžu si za všechno sám, ale dokud ji nepřesvědčím o své lásce, chci se aspoň stýkat se svou dcerou. I když potají!“ dodal smutně.
„Fernando, já se snažila si s Emílií promluvit, ale…“
„Ne, Berenice, jsi moc hodná, ale to nemusíš dělat!“ pousmál se na ni. „Musím si to vyžehlit sám!“ dodal vážně.
Berenice smutně vzdychla.

Tou dobou projížděl kolem Winston a všiml si jich. Byl na cestě za Emílií, od které věděl, že budou mít na rozhovor klid, protože Berenice vzala Helenu na procházku. Ale nechápal, co s nimi dělá Fernando. Nakonec to nechal být a jel dál.

#####

Po hádce s Juanem se Penelope přišla uklidnit k Tadeovi. Byli spolu v posteli a vášnivě se milovali. Nebo spíše tentokrát se snažil hlavně Tadeo. Penelope s otráveným výrazem jen tak ležela a čekala až Tadeo skončí. Přitom si vzpomněla na Juanova slova, že postel všechny problémy nevyřeší. Nenávistně se zatvářila a Tadea od sebe odstrčila. „Přestaň! Nech mě!“ obořila se na něj, posadila se a zakryla se dekou.
„A tohle bylo jako co?“ vyštěkl na ni. „Přišla jsi sem celá napružená, že mě okamžitě chceš, abys se zklidnila a teď, když se tady snažím, tak mě v nejlepším odkopneš jako nějakého psa?“
„Jsem šíleně rozčílená! Ještě nikdy jsem nebyla tak naštvaná!“
„A co se ti teda stalo tak hrozného?“
„Nechci o tom mluvit! Rozčílila bych se ještě víc!“ zvolala nenávistně.
„No mě to vlastně ani nezajímá. Podívej se, já nejsem stvořený na nějaké klábosení nebo na naslouchání utrápené duše,“ zvolal ironicky. „Takže máme dvě možnosti. Buď se vrátíme k tomu, co nám oběma tak skvěle jde, nebo se seber a vypadni! Protože na ten tvůj kyselý výraz se fakt dívat nehodlám!“ mračil se.
Penelope na něj vrhla nenávistný pohled. Pak ho povalila, sedla si mu na klín a znovu se začali oddávat vzájemné rozkoši.

#####

Paloma byla u Camily v dětském domově a společně se věnovaly papírování. Camila seděla za svým stolem, Paloma naproti ní.
„Palomo, tohle dej, prosím tě do toho modrého šanonu,“ předala jí dokumenty.
„Ano,“ odvětila a dokumenty založila.
Camile pípla zpráva na mobilu. Přečetla si ji a trochu znervózněla. Neodpověděla na ni a mobil položila zpátky na místo.
„Mami, klidně na tu zprávu odepiš. To ti nezabere tolik času,“ zasmála se Paloma.
„Udělám to potom. Teď chci tady to dodělat,“ dál se věnovala papírům před sebou.
„Kdo ti vlastně psal? Jestli se teda můžu zeptat.“
„Byl to Marcelo.“
„Mami, děje se něco? Že ses při tom čtení tak zvláštně zatvářila. Jako bys byla nervózní.“
„Ne, nic se neděje. On mi jen psal, co právě dělá, že mě zdraví a že…“
„Že co?“
„Že mě miluje!“ řekla Camila vážně.
„A ty mu na to neodepíšeš to samé?“ zeptala se Paloma opatrně.
„Palomo? Na co se mě to ptáš?“ zakroutila hlavou.
„Mami, proč vlastně s Marcelem jsi? Nebo spíš proč ještě?“
Camila jí chtěla odpovědět, ale vlastně nevěděla co.
„Mami, my všichni víme, že jsi s ním začala chodit jen proto, aby si nějak tátovi vrátila tu zradu! Ale teď už to dělat nemusíš. Věř mi, že táta je potrestaný dostatečně.“
„Palomo, tak to přeci není!“
„Není? Takže s Marcelem jsi se vším všudy?“
„Proboha, Palomo, co mi to pokládáš za otázky? Jsem přeci tvá matka!“ zhrozila se.
„Ano, jsi a já tě mám moc ráda. A tátu taky. A už mě nebaví dívat se na to, jak se oba trápíte. Ano, táta udělal obrovskou chybu, ale ty ho přes to pořád miluješ a neříkej, že ne!“ vážně se na ni zahleděla. „Podívej se na mě! Kolik chyb jsem udělala já! A teď jsem s Gonzalem ta nejšťastnější žena pod sluncem! Už jsem pochopila, že se občas musí stát něco špatného, aby člověk pochopil, co je v životě opravdu důležité! S kým chce být a jak chce svůj život prožít!“ usmála se.
Camila jí úsměv opětovala. Nepřestávalo ji dojímat, jak se Paloma změnila a jaký nyní vede život.

#####

Silvia za pomoci Niny udělala při rehabilitacích velké pokroky, a tak při delší chůzi používala už jenom hůl. Chtěla být do svatby s Raulem, co nejvíce fit.
Svatební obřad se konal přímo u nich v bytě, kde tomu uzpůsobili obývací pokoj. Vzhledem k Silviině stavu, kdy ji přítomnost velkého množství lidí unavovala, se obřadu účastnila opravdu jen ta nejbližší rodina a svědkové. Od Silvie tu tak byla pouze Violeta, Linda a Lorena jako její svědek. Raul měl po svém boku pouze Fernanda, Marcela a Gonzala jako svého svědka.
Silvia a Raul seděli před oddávajícím, který už nějakou chvíli mluvil. Drželi se za ruce a zamilovaně se na sebe usmívali. Všichni přítomní jim tento okamžik, na který tak dlouho čekali, přáli.
Na pokyn oddávajícího si dali první novomanželský polibek. Všichni se šťastně usmívali. Oba se podepsali na oddávající listinu a poté i Lorena s Gonzalem.
Jako první jim oběma do náruče padla Linda. Postupně jim gratulovali všichni ostatní.

#####

Emília a Winston seděli na pohovce v hale jejího domu. Už dlouho chvíli si povídali, protože se delší dobu z časových důvodů neviděli. Poté, co mu Emília povyprávěla o tom, co nového Helena umí, zvědavě se zeptala: „A co ty a Nina? Pokročili jste nějak?“
„Nevím, jestli pokročili, ale scházíme se jako přátelé. Myslím, že po tom všem, je to zatím to jediné, co můžu chtít. Nechci na ni nijak tlačit.“
„To děláš dobře. Já jsem si jistá, že to nakonec všechno překonáte,“ povzbudivě ho chytla za ruku a usmála se.
„Doufám v to. Víš, opravdu ji miluju. Všechny city se mi vrátily. A chci se pokusit, aby zapomněla na veškerou bolest.“
„Moc ti to přeju, Winstone, abys byl s Ninou šťastný. Fandím vám! Zvládnete to!“
„Jako ty a Fernando?“
„Jak to myslíš?“ zarazila se.
„Copak vy jste se neusmířili?“ podivil se nad jejím výrazem.
„Jak jsi na to přišel?“
„Cestou sem jsem ho viděl s Helenou v parku. A ještě s Berenice.“
„Cože?“ zvolala šokovaně.
Domů se právě Berenice i s Helenou v kočárku vrátila. „Tak jsme z procházky tady,“ usmála se Berenice. „Ahoj, Winstone!“
Emília se vyděšeně přihrnula ke kočárku. „Holčičko moje, jsi v pořádku?“ ustaraně na ni hleděla. Helena spokojeně spala.
„Emílie, neboj se, proč by nebyla v pořádku? Já jsem se o svou neteřinku vzorně starala!“ usmívala se Berenice.
Emília se na ni naštvaně podívala. „Winston viděl Helenu s Fernandem! Jak mi to vysvětlíš, Berenice?“ obořila se na ni.
Berenice se zatvářila provinile.

#####

„Marcelo, ty nejsi na hostině?“ podivila se Camila, když se objevil u ní v kanceláři.
„Byl jsem, ale na Silvii bylo vidět, že je hodně unavená, a tak jsme po nějaké chvíli všichni odešli,“ vysvětlil jí Marcelo, když se posadili na pohovku. „Navíc je čeká ještě cesta do toho hotelu. Tak aby si ještě předtím odpočinula,“ dodal.
„Aha, tak to je pochopitelné. A jaký byl obřad?“ vyzvídala.
„Skromný, ale krásný,“ pousmál se. „Oba dva úplně zářili štěstím!“
„Není se co divit. Po té dlouhé době, co Raul na Silvii věrně čekal!“ usmála se.
„To ano,“ přikývl. „Mimochodem, Camilo, nestalo se něco?“
„Co by se mělo stát?“
„Odpoledne jsem ti psal zprávu. Neodpověděla jsi mi.“
„Ach ano, vidíš. Promiň, měla jsem moc práce, a pak jsem na to zapomněla.“
„Nebo jsi mi nechtěla odpovědět?“ podezřívavě se na ni podíval.
„Proč to říkáš?“
„Ještě nikdy jsi mi na to, co jsem ti napsal, nebo ti kdy řekl, totiž neodpověděla!“
Camila znervózněla.
„Camilo, tolik bych si přál, abys mi alespoň jednou řekla ,miluji tě‘. Chci tak moc?“ zeptal se smutně.
Camila se cítila velmi nepříjemně.