„Marcelo, já ti opravdu nechci lhát,“ nevěděla Camila, jak se z odpovědi vykroutit. Navíc se jí hlavou honilo to, co jí řekla Paloma.
„Buď upřímná, prosím!“
„Marcelo, já prostě nemůžu. Nemůžu ti říct, že tě miluju. Necítím to tak!“
Marcelo smutně sklopil zrak. „Ale třeba časem se to změní,“ nechtěl se připravit o naději.
„A kdy časem? Marcelo, jak dlouho jsme spolu? Asi třičtvrtě roku. A za tu dobu se u mě nic nezměnilo. Marcelo, já tě mám ráda, ale nemiluju tě. Proto ani s tebou nedokážu nic mít.“
„To je všechno kvůli Albertovi!“ rozčílil se. „Ty pořád miluješ jeho! Jak můžeš potom, co ti provedl?“
„Marcelo, asi bude lepší, když to skončíme. Já ti nikdy nemůžu dát to, co bys chtěl. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude opravdu milovat!“
„Ne, Camilo, o konci nemluv, prosím tě!“ chytil ji za ruce a smutně se na ni podíval. „Já budu trpělivý. Zvládneme to!“
„Marcelo, ale…“
Marcelo ji umlčel polibkem. „Já nechci přijít o tvou blízkost. Teď, když tě mám, nemůžu o tebe přijít. Nechci!“ zvolal zoufale a objal ji.
Camila si najednou uvědomila, že byla chyba si s Marcelem vůbec něco začínat.

#####

„Emílie, já chápu, že se zlobíš, ale…“
„Zlobím? To je slabé slovo, Berenice! Jasně jsem vám všem řekla, že nechci, aby se Fernando k Heleně přibližoval! A ty mu to dovoluješ za mými zády!“ křičela na ni.
„Emílie, já jsem ti to chtěla říct, ale věděla jsem, že bys mi to zakázala. A já to nedokázala Fernandovi odmítnout. Musela bys vidět ty jeho smutné oči!“
„Jeho smutné oči mě nezajímají! Za všechno si může sám! Ale ty jsi neměla právo rozhodovat, co bude s mojí dcerou!“ byla Emília čím dál rozčílenější.
„Ano, Emílie, já vím. Mrzí mě to,“ vážně přikyvovala hlavou. „A to, že Fernanda odmítáš, to je tvá věc. Ale bránit mu ve vídání s Helenou bys neměla. Je to její táta!“
„Ale jen na papíře! Jinak s ní nic společného nemá!“
„To se pleteš, Emílie. Měla bys vidět, jak to s Helenou umí. Ona moc dobře cítí, že je to její táta. A každé dítě má právo na to být s oběma rodiči!“ zdůraznila Berenice. „Já sama moc dobře vím, jaké to je nevědět, kdo vlastně jsi a kdo jsou tví rodiče. Víš, jaký je to hrozný pocit, Emílie? Chtěla bys, aby ho zažívala i Helena?“
Emílii to trochu zarazilo. Takto nad tím nikdy nepřemýšlela. Helena se probudila a začala plakat. Emília ji vyndala z kočárku a konejšila. „Dobře, Berenice, myslela si to asi dobře, ale stejně si mi to neměla tajit!“ zamračila se na ni. „A s Fernandem si to ještě vyřídím!“ dodala naštvaně a vyšla s Helenou po schodech nahoru do svého pokoje.
Berenice se podívala na Winstona, který byl celé hádce přítomen, a na kterého Emília dočista zapomněla. „Berenice, promiň. Nechtěl jsem, abys dostala vynadáno. Špatně jsem to pochopil,“ omluvně se na ni podíval.
„To nic. Stejně by se to dřív nebo později určitě dozvěděla. Možná je to takto lepší.“
„Už budu muset jít. Rád jsem tě viděl, Berenice, a ještě jednou se ti omlouvám,“ rozloučil se s ní polibkem na tvář a odešel.
Berenice nevěděla, jestli má za Emílií jít nebo ji spíše nechat samotnou. Nakonec to za ní rozhodla sms zpráva, která jí přišla. S úsměvem si ji přečetla a odešla z domu.

#####

Silvia spolu s Raulem stáli v předsíni a loučili se s Violetou a Lindou. Na nějakou dlouho svatební cestu by Silvia neměla sílu, ale protože o líbánky se připravit nechtěli, tak Raul alespoň zarezervoval pokoj v jednom luxusním hotelu v centru města.
„Lindo, buď tady hodná a poslouchej babičku s Pedrem, ano?“ hladila ji Silvia po vlasech. „My se za pár dní vrátíme,“ dodala.
„Mami, neboj se, my to zvládneme. Zvládli jsme to, i když jsi dlouho spala. Tak teď pár dní to je jako nic!“ pousmála se.
„No jo, já na tohle pořád zapomínám. Jak jsme spolu dlouho nebyly,“ smutně se usmála.
„Ale teď už zase budeme spolu pořád. Všichni tři!“ mrkla na Raula.
Raul se na ni usmál. „Už bychom měli vyrazit,“ řekl Silvii.
„Tak jeďte opatrně a užijte si to,“ řekla jim Violeta s úsměvem a oba objala.
Poté se rozloučili i s Lindou. Ta pak Silvii podala hůl, aby si ji nezapomněla. Silvia jí poděkovala úsměvem a pohlazením po tváři.
Raul ji chytil za ruku, a když odcházeli, ve dveřích se ještě potkali s Pedrem. Rozloučili se i s ním a odešli.
„Pedro, kde máš Daniela?“ podivila se Linda.
„Už si ho vzala maminka.“
„Jééé, já myslela, že si s ním ještě pohraju,“ zesmutněla.
„Tak někdy příště,“ pousmál se. „A jaká byla svatba?“ podíval se na Violetu. Ta už se ale ani nenadechla a horlivě o tom začala vyprávět Linda. „Svatba byla úžasná, Pedro! Mamce to moc slušelo! A Raulovi taky! A…“
Pedro ani všechno nestíhal vstřebat, jak Linda rychle a nadšeně mluvila. S Violetou se tomu smáli.

#####

Zpráva, co přišla Berenice, byla od Lucase. Pozval ji do kina. Právě stál jako poslední ve frontě na občerstvení, zatímco Berenice šla na toaletu.
Když se dostal konečně na řadu, usmála se na něj mladá prodavačka. „Dobrý den, co si dáte?“
„Dobrý den,“ opětoval jí úsměv. „Tak pro mě střední colu a střední slaný popcorn a pro dceru velkou colu a velký sladký popcorn.“
Prodavačka přikývla a začala vše připravovat.
Lucas se podíval k toaletám, jestli už Berenice nejde a poté mu padl zrak na cedulku na prodavaččině tričku, kde měla napsané své jméno.
„Troian? To je vaše jméno?“ zvolal udiveně.
Právě do kelímku natáčela colu a jen se pousmála. „Já vím, mé neobvyklé jméno dostane každého.“
„Promiňte, nechtěl jsem být nějak nezdvořilý.“
„Ne, nic se neděje. Jsem na ty udivené pohledy zvyklá,“ rozesmála se. „Zajímá vás, jak to jméno vzniklo?“
„Upřímně … velmi!“ zasmál se.
Troian na tác postavila dvě coly a ještě šla nabrat popcorn. „Víte, to je tak, když se vaši rodiče nedomluví na jméně,“ začala mu vysvětlovat, „a pak to dopadne takhle. Než jsem se narodila, tak se kvůli výběru jména dohadovali v jednom kuse. Co navrhla máma, nelíbilo se tátovi a naopak. A nakonec se shodli, že mé jméno poskládají z počátečních písmen svých jmen. Troian tedy vzniklo ze Trini Oriana a Ivan Angel.“
„Tak to by mě nenapadlo. Ale je to rozhodně originální,“ usmál se.
„Originální možná, ale dost těžko se s tím žije, když se vás každý ptá, kde se vaše jméno zjevilo.“
„A do toho se vás na to zeptá i úplně cizí chlap. Chápu, je to otravné,“ pousmál se. „Omlouvám se, že jsem byl dotěrný.“
„Nic se nestalo,“ odvětila mu a usmála se. Na tác postavila ještě popcorn a Lucas jí zaplatil.
„Tak jsem tady,“ přiběhla Berenice.
Troian se na ni šokovaně dívala. „To je ta vaše dcera?“ zvolala nevěřícně. Když jí Lucas říkal o dceři, představovala si nanejvýš holčičku z prvního stupně základní školy. A ne skoro dospělou dívku.
„Ano, to je má dcera!“ pousmál se Lucas a hrdě objal Berenice kolem ramen.
Troian to stále nemohla pochopit.
„Já vím jako dcera nevypadám. Spíš jako hodně mladá milenka!“ rozesmála se Berenice.
„Berenice!“ zasmál se i Lucas. „Vidíte, vy jste mě překvapila svým jménem, já zase vás svou dcerou. Jsme si kvit!“ dodal a na Troian mrkl.
„To ano,“ pousmála se. K občerstvení přicházeli další lidé. „Tak ať se vám film líbí!“ rozloučila se a oslovila dalšího zákazníka.
„Děkujeme! Hezký den!“ usmál se na ni a spolu s Berenice odešel.
Troian obsluhovala zákazníka, ale potutelně se při vzpomínce na Lucase usmívala.

O chvíli později se Lucas s Berenice usadili na svá místa a Berenice řekla: „Lucasi, tohle byl fakt super nápad! Aspoň přestanu myslet na tu ťafku, co jsem dostala od Emílie.“
„Co? Vy jste se snad pohádaly?“
„No jo, ale zavinila jsem si to sama. Zjistila, že Fernandovi dovoluju stýkat se s Helenou za jejími zády.“
„Já Fernandovi kolikrát říkal, že by tě do toho neměl nutit!“ rozzlobil se. „Vyřídím si to s ním!“
„Ne, Lucasi, to ne! Chystá se na něj už i Emília. Ta mu to vytmaví dostatečně, tím jsem si jistá,“ zvolala vážně. „Teda pokud se jí v hlavě nerozleží to, co jsem jí řekla.“
„Co jsi jí řekla?“
„Že každé dítě má právo na to poznat oba rodiče. Aby vědělo, kým vlastně je. Já už to naštěstí vím!“ usmála se na něj.
Lucas jí úsměv opětoval a políbil ji na čelo.
„Mohli bychom po filmu jít ještě na zmrzlinu,“ navrhla.
„Na čokoládovou?“
„Na jakou jinou!“ rozesmála se a Lucas s ní. „Mimochodem, co to bylo za flirtování s tou ženou v občerstvení?“ trochu se zamračila.
„Co? Já s ní neflirtoval!“ nesouhlasně pokroutil hlavou. „Jen mě zaujalo její neobvyklé jméno, tak jsme prohodili pár slov. Nic víc!“
„Dobře, dobře! Dělala jsem si legraci!“ pousmála se. Zadívala se na něj a usmála se ještě víc.
„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se se smíchem.
„Jen se mi tak zachtělo…“ pousmála se a po chvíli přemýšlení dodala velmi důležité slovo. „…tati!“ Bylo to vůbec poprvé, co to vyslovila.
Lucas se na ni překvapeně zahleděl. S Lorenou ji nežádali, aby jim tak říkala, nenutili ji do toho. Chtěli to nechat volně plynout. Ale když to od ní uslyšel, byl moc šťastný. Pevně se objali. Když se na sebe znovu podívali, usmáli se na sebe a Berenice se trochu zalesklo v očích.
V sále se zhaslo. Pohodlně se usadili a během reklam před filmem v sobě ještě měli ten příjemný pocit z toho důležitého momentu, který právě prožili.

#####

Paloma a Gonzalo se procházeli po zahradě Fuentesových. Drželi se za ruce a Gonzalo jí vyprávěl o svatbě Silvie a Raula. Poté se zeptal: „A jaký jsi měla den?“
„Takový obyčejný, normálka,“ pousmála se. „Dopoledne jsem byla v časopise, potom na obědě s Freddym a po obědě jsem na chvíli jela do domova a pomáhala mamce s papírováním. No a pak jsem jela domů a čekala na tebe!“ zamilovaně se na něj usmála.
Gonzalo jí úsměv opětoval a políbili se. Ušli ještě pár kroků, když se Gonzalo zastavil, chytil ji za obě ruce a začal se rozhlížet kolem sebe.
Paloma na něj nechápavě hleděla a také se rozhlížela kolem. „Něco hledáš?“ zeptala se se smíchem.
„Jen přemýšlím, jestli to bylo přesně tady,“ odvětil jí Gonzalo a dál se rozhlížel.
„Co myslíš?“ stále nechápala.
Gonzalo se spokojeně pousmál a řekl: „Ano, bylo!“ Najednou si před ní klekl na koleno.
Paloma na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. Došlo jí, co myslel a co se právě chystá udělat.
„Palomo, přesně tady na tom místě jsem ti jako malý chlapec slíbil, že až budu velký, tak si pro tebe přijdu a vezmeme se!“ usmál se.
Paloma se dojatě usmívala.
Gonzalo ji oběma rukama chytl za ruku, na které měla prstýnek, který jí v dětství dal. „A taky jsem ti slíbil, že až budu mít hodně peněz, tak ti koupím hezčí a cennější!“ řekl s úsměvem a z kapsy u kalhot vytáhl krabičku.
Palomě se začalo lesknout v očích.
Gonzalo krabičku otevřel a v ní se třpytil zlatý prsten s brilianty.
Paloma byla jeho krásou ohromena.
„Palomo Fuentesová, vezmeš si mě?“ zamilovaně se na ni usmál.
„Ano, ano, ano,…!“ samým štěstím mu odpověděla snad desetkrát.
Gonzalo se rozesmál a prstýnek jí navlékl. Postavil se a Paloma mu hned padla kolem krku. Několik dalších minut se líbali. Nejdříve z toho rozrušení velmi vášnivě a o něco později se vášeň změnila v něhu a lásku.

#####

Winston se po návštěvě Emílie vrátil zpátky do nemocnice, aby vyzvedl Ninu. Za poslední dva měsíce, kdykoliv byla příležitost, Ninu vozil do práce i domů. V autě si většinou povídali jen o práci a před bytem Niny probíhal, až na pár odlišností, stejný rozhovor.
„Děkuju ti, Winstone, za odvoz.“
„Za málo. Jako vždycky,“ pousmál se.
„A zítra se teda uvidíme až v práci. Jsem objednaná k zubaři,“ připomněla mu.
„Já vím.“
„Dobře, tak zítra,“ rozloučila se a chtěla vejít do svého bytu.
„Nino, počkej ještě, prosím,“ chytil ji jemně za ruku.
Nina se s nervózním výrazem ve tváři odtáhla.
„Promiň, nechtěl jsem ti ublížit.“
„Ne, neublížil,“ pokusila se o úsměv. „Ještě mi chceš něco říct?“
„Nino, já pořád přemýšlím, jestli už je ten pravý čas, nebo mám ještě dál čekat. A říkám si, že to asi stejně nepoznám. Tak se tě prostě zeptám a ty buď budeš souhlasit nebo mě odmítneš. Nic jiného se stát nemůže.“
„Na co se mě chceš zeptat?“
„Chtěl bych tě zítra večer někam pozvat,“ řekl velmi opatrně. „Nino, prosím tě, neber to tak, že tě chci do ničeho nutit. Jen se ptám a ty můžeš odpovědět ano i ne. Je to na tobě!“
Nina chvíli přemýšlela a poté odpověděla: „Ano, ráda s tebou půjdu na rande.“ Pousmála se.
Winston se překvapeně usmál. „Nemusíme to brát jako rande, jen si tak vyjdeme a popovídáme si i o něčem jiném, než o práci,“ navrhl.
Nina se usmála. „A kam bys chtěl jít?“
„Vlastně jsem o ničem konkrétním nepřemýšlel. Spíš jsem si říkal, jestli si nechceš vybrat sama, kam půjdeme. Aby ses tam cítila dobře!“
„Tak já něco vymyslím,“ pousmála se.
„Ještě se zítra v práci domluvíme, kdy tě vyzvednu.“
„Dobře.“
Winston se šťastně usmál. „Tak zítra,“ mrkl na ni a dal se k odchodu. Tentokrát ho ale za ruku chytla zase ona a zastavila ho. Tázavě se na ni podíval a Nina ho k jeho velkému překvapení políbila na tvář. Pousmála se a zmizela ve svém bytě.
Winston se zasněným výrazem odešel.

#####

Juan spolu se svou hereckou kolegyní natáčel milostnou scénu. Ona seděla na kuchyňské lince, měla omotané nohy kolem jeho pasu a jako se spolu vášnivě milovali.
„Stop! U mě dobrý!“ zakřičel režisér. Oba se přestali líbat a odtrhli se od sebe. Juan si natáhl kalhoty, jeho kolegyně seskočila z linky a shrnula si šaty.
„Juane, tebe už dnes nepotřebuju. Můžeš jít,“ přišel k nim režisér, „a ty, Rubí, ještě natočíš tu scénu s Bibianou a pak máš taky pro dnešek hotovo.“
„Dobře, mějte se,“ rozloučil se Juan s oběma a namířil si to do své šatny. Když procházel dlouho chodbou, kde byly šatny herců, ale i členů štábu, všiml si v pootevřených dveřích Deborah. Viděl, že si právě ukládá věci do kabelky a chystá se také odejít. Pobaveně se pousmál a se zaklepáním vešel dovnitř.
Deborah se na něj zamračila. „Nevíte, že se nejdřív klepe a až potom, co vás ten druhý vyzve, tak se teprve vchází?“
„No jo, vždyť víte, jak jsem nevychovaný. Řekla jste mi to už několikrát,“ zasmál se a zavřel za sebou dveře.
„Co vlastně chcete?“ nepřestávala se mračit.
„Přišel jsem se zeptat na něco ke scénáři.“
„Na co? Zase vám nějaká má scéna přijde unylá s prostoduchým dialogem?“ zvolala ironicky.
„Ne, to ne. Právě naopak! Od jisté chvíle se vaše scény hodně zlepšily!“ řekl provokativně, aby jí připomněl jejich polibek.
Deborah znervózněla. „Hm, díky za kompliment. A teď už můžete jít!“
„Ještě mám jeden dotaz.“
„Jaký?“ vyvrátila oči v sloup.
„Teď jsem právě natáčel tu scénu, kde dost zásadní roli hrála i kuchyňská linka.“
„A co jako?“ vyštěkla na něj.
„Když jste tu scénu psala,“ co nejblíže k ní přistoupil, „nepředstavovala jste si v těch postavách sebe a mě?“ provokativně zašeptal.
Deborah znervózněla z jeho blízkosti ještě víc. „Vy si teda fandíte! To je neuvěřitelná drzost!“ odstoupila od něj nakonec a snažila se zůstat v klidu. „Jestli si myslíte, že se každé ženské podlomí kolena, jen když se na ni podíváte, tak u mě jste se teda spletl! Já jsem profesionálka! Nemíchám práci a soukromí!“
Juan se pobaveně usmál a dal se k odchodu. Deborah se ulevilo. Otočila se na druhou stranu, aby se trochu vzpamatovala. Najednou ji ale Juan popadl za rameno, otočil si ji k sobě a začal ji líbat. Deborah se bránila, co jí síly stačily, ale nakonec mu podlehla stejně jako tenkrát. Líbala ho stejně vášnivě jako on ji. Po chvíli, co si uvědomila, co dělá, ho ale odstrčila a vrazila mu facku. „Zbláznil ses? Co si to ke mně vlastně dovoluješ?“ zakřičela na něj.
„Výborně! Už si aspoň tykáme,“ zasmál se.
„Nezapomněl jsi náhodou na svou manželku? Jestli si snad myslíš, že ze mě uděláš svou milenku, tak to ani náhodou!“ rozčilovala se.
„S mým manželstvím bude už brzy konec. Stejně to celé byla jen jedna obrovská chyba,“ povzdychl si. „Ale ty,“ přitáhl si ji k sobě a hluboce se jí zadíval do očí, „neuvěřitelně mě přitahuješ, Deborah! Přitahuje mě tvá krása i to, jak mě vždycky dokážeš setřít, když tě provokuju! Jsi úplně jiná, než všechny ostatní!“
Deborah byla z jeho pohledu úplně konsternovaná. Když se jeho rty začaly přibližovat k těm jejím, málem mu to znovu dovolila, ale nakonec se vzpamatovala a odstrčila ho. „Běž, odejdi,“ vystrkovala ho ven, až se jí to přes jeho protesty podařilo. Opřela se o dveře, ruku si přiložila na srdce a ztěžka oddychovala. Nikdy necítila to, co nyní.

#####

„Ahoj, Loreno,“ políbila ji Berenice na tvář, když vešla do bytu Violety a Pedra, kde nyní Lorena zase bydlela.
„Berenice, nevěděla jsem, že ještě přijdeš takto večer,“ usmála se na ni.
„Vadí?“
„Samozřejmě, že ne! Ty sem můžeš přijít kdykoliv budeš chtít!“ šťastně se na ni usmála a objala ji.
„No víš, já to dnes neplánovala, ale musela jsem,“ zasmála se. „Kde je můj bratříček?“
„Hraje si v obýváku.“
„Něco jsem mu přinesla,“ řekla s úsměvem a šla do pokoje.
Daniel si hrál na koberci s autíčky, když si Berenice všiml. Hned k ní přicupital a Berenice ho vzala do náruče. „Ahoj, bráško, jak se máš, hm?“
Daniel pokrčil rameny.
„Ty nevíš?“ rozesmála se. „Pojď, něco jsem ti přinesla,“ postavila ho zpátky na zem a posadila se na pohovku. Daniel se opřel o její koleno a zvědavě nakukoval, co Berenice vytáhne ze svého batohu.
Lorena stála nad nimi a s pyšným úsměvem na své děti hleděla.
„Podívej, co mám,“ zvolala Berenice se smíchem, když Danielovi podala jeho oblíbenou čokoládovou tyčinku.
Danielovi se rozzářily oči. Hned se snažil roztrhnout obal.
„Počkej, Danieli, mám ještě jednu,“ zastavila ho Berenice a z batohu vytáhla další tyčinku. „Ta první byla ode mě a ta druhá je od Lucase!“ dodala obzvlášť s velkým důrazem na Lucasovo jméno.
Lorena se zamračila, zatímco Daniel se na Berenice zmateně díval. „Víš, taky se mu po tobě stýská,“ řekla mu Berenice smutně.
„Danieli, tu čokoládu si sníš až po večeři,“ řekla Lorena přísně a obě tyčinky mu vzala.
Daniel se zamračil.
„Mamka má pravdu, Danieli. Dám si pak s tebou, jo?“ mrkla na něj s úsměvem.
Daniel ji objal a pak se vrátil na koberec ke svým hračkám.
„Promiň, Loreno, nedošlo mi to, že bych mu čokoládu před večeří dávat neměla,“ omluvila se, když se před ní postavila.
„Nic se nestalo,“ pousmála se. „Ty jsi byla s Lucasem?“ zeptala se trochu vyčítavě.
„Jo, byli jsme spolu v kině a pak ještě na zmrzlině,“ odvětila jí. „Je pořád hodně smutný, co jste se rozešli. Chci mu vždycky aspoň na chvíli zlepšit náladu. Loreno, moc se trápí. Nechtěla by sis to s ním ještě vyříkat, prosím!“ žádala ji se smutným výrazem.
„Berenice, prosím tě, já o tom s tebou nechci mluvit. Nechci o Lucasovi teď vůbec slyšet. Když jsem s tebou, chci se věnovat jen tobě!“ usmála se na ni.
„Ale, Loreno, Lucas přeci za nic nemůže. On…“
„Berenice, prosím, nech to být! Já teď prostě s Lucasem být nemůžu! Nejde to!“ řekla smutně.
Berenice smutně vzdychla. „Dobře, tak já se k tomu už nebudu vracet, ale…“
„Ale co?“
„Napadlo mě, jestli bychom si někam nevyjely. Teď na víkend. Abychom byly spolu samy a sblížily se. A ty by sis třeba všechno nechala projít hlavou v jiném prostředí, hm?“
Lorena se šťastně usmála. „Moc ráda!“
Berenice jí úsměv opětovala a objaly se.

#####

„Tati, už jsi doma?“ volal Fernando z předsíně. Po Raulově svatbě se rozdělili. Marcelo šel za Camilou a on se jen stavil doma převléknout a šel si zaběhat. Nyní se vrátil a zjistil, že Marcelo doma ještě není. Vešel do svého pokoje a hned se šel osprchovat. Během sprchování uslyšel zvonek u dveří. Vypnul sprchu a kolem pasu si omotal ručník.
Když otevřel vchodové dveře, spatřil Emílii. Ta byla připravená mu hned začít nadávat, ale jeho sporý oděv ji velmi rozhodil.
„Emílie?“ zvolal překvapeně.
Nakonec se vzpamatovala a nasupeně vešla do bytu. Zastavila se v obývacím pokoji a rozhlédla se kolem. „Jsi sám nebo mám čekat nějaké překvapení?“ sjela ho pohledem a zamračila se.
„Co si jako myslíš? Že tu mám nějakou ženskou?“ zvolal dotčeně.
„Co já vím, co děláš ve svém volném čase!“ zašklebila se.
„Jen přemýšlím, jak tebe a Helenu získat zpět. Nic jiného ve svém volném čase nedělám!“ zdůraznil.
„A právě kvůli tomu jsem přišla! Jak se ti podařilo Berenice oblbnout, aby ti dovolila být s Helenou?“ zakřičela na něj naštvaně.
Fernando vykulil oči. „Ona ti to řekla?“
„To je úplně jedno, jak jsem to zjistila. Hlavně, že to vím! A odteď se to už opakovat nebude! Jednou provždy si zapamatuj, že Helena je moje dcera!“
„Ale i moje!“
„Ne, není! Ty jsi na ni ztratil právo ve chvíli, kdy jsi ze mě udělal tu nejhorší na světě!“
„Emílie, prosím tě,“ přitáhl si ji k sobě a oběma rukama ji pevně chytil kolem pasu.
Emília znervózněla.
„Já vím, že jsem všechno zpackal! Ale když mi dáš ještě jednu šanci, všechno to napravím, přísahám!“ snažně ji prosil.
„Fernando, pusť mě! Okamžitě!“ snažila se dostat z jeho sevření, ale Fernando ji nehodlal pustit. „Nepustím tě! Už nikdy!“ zamilovaně vzdychl, jednou rukou ji chytil zezadu za krk, aby se nemohla zmítat a začal ji líbat. Emília se sice snažila bránit, ale Fernando ji držel velmi silně. Líbal ji velmi vášnivě, až to Emília nakonec nevydržela a jeho polibkům podlehla. Jakmile jeho polibky opětovala, Fernando jí sundal halenku. Odhodil ji na zem a velmi rychle Emílii směřoval za neustávajícího líbání do své ložnice.

#####

Paloma a Gonzalo řekli o svém zasnoubení jako prvnímu Albertovi, který byl jediný doma. Ten byl nadšený, stejně jako Gonzalovi rodiče, kterým hned poté Gonzalo volal. Zbývala už jen Camila, za kterou se rozjeli do domova.
Měla zrovna schůzku s nějakými lidmi, a tak čekali před její kanceláří. Seděli na pohovce v objetí, Paloma měla hlavu opřenou o jeho rameno a nemohla se vynadívat na své dva zásnubní prsteny. „Gonzalo, ten prstýnek je tak nádherný! Vlastně oba! Budu je nosit pořád!“ zvolala šťastně.
Gonzalo ji za ruku chytil a políbil ji na ni. Zamilovaně se na sebe usmáli.
Otevřely se dveře od kanceláře a jako první vyšla Camila a po ní nějaký muž a žena.
Paloma s Gonzalem se postavili a čekali, až se s nimi Camila rozloučí. „Takže jsme domluveni. Moc mě těšilo a brzy se vám ozvu,“ usmála se Camila na muže se ženou a podali si vzájemně ruce. Pozdravem se rozloučili i s Palomou a Gonzalem a na ty se pak Camila usmála. „Tak pojďte dál. Pozvala bych vás k sobě, ale měla jsem ještě tuto schůzku,“ vysvětlovala jim, když vešli do kanceláře. „A do telefonu jste říkali, že to nepočká,“ usmála se, když si sedla do křesla a oni na pohovku.
„Ne, mami, nepočkalo by to,“ odvětila jí Paloma. „Gonzalo mě totiž odpoledne požádal o ruku!“ vyhrkla šťastně.
Camila se zatvářila šokovaně. Ale vzápětí se šťastně usmála. „No to je naprosto skvělá zpráva!“ zaradovala se a oba velmi silně objala. „Ukaž mi ruku,“ popadla Palominu ruku a prohlédla si prsten. „Krásný prsten, Gonzalo! Máš perfektní vkus!“ usmála se na něj.
„Pro mou princeznu jen to nejlepší,“ zvolal Gonzalo s úsměvem a políbil Palomu na vlasy. Usmáli se na sebe a Paloma byla opět dojatá.
„Mám z vás opravdu velkou radost,“ usmívala se Camila. „Dnešní den je plný dobrých zpráv. Co dobrých? Vynikajících! Teď vy a ti lidé, co právě odešli, tak mají zájem o adopci. To je pro mě vždy takové vítězství, že jedno naše dítě dostane nový domov!“
„A koho chtějí adoptovat?“ zeptala se Paloma.
„Chloe.“
„Cože?“ zvolala šokovaně. „Ale, mami! Chloe jim přeci nemůžeš dát!“ vyděšeně kroutila hlavou. „Vědí o jejím problému?“
„Ano, vědí. Na to jsem je upozornila jako první. Ale vůbec se toho nezalekli. Právě naopak. Když jsem jim řekla o jejím příběhu, chtěli ji ještě víc. Chtějí jí pomoct to utrpení, které si zažila, překonat.“
„Ale, mami, to přeci nejde! Oni o ní vůbec nic nevědí! Neví, jak s ní mají jednat, jak s ní mají zacházet! A hlavně…“ zarazila se.
„Co hlavně, Palomo?“
„Já bych ji chtěla adoptovat!“ vyhrkla ze sebe a ve chvíli, kdy to vypustila z úst, si uvědomila, že to měla říct už dávno.
Camila byla v šoku, Gonzalo byl překvapený.