„Palomo, to myslíš vážně?“ nevycházela Camila z údivu.
„Smrtelně vážně, mami!“ odvětila jí. Provinile se podívala na Gonzala. „Gonzalo, promiň, že jsem se s tebou o tom neporadila. Ale já to vlastně netušila. Až když teď mamka řekla, že by měl mít Chloe někdo cizí, tak…“ odmítavě zavrtěla hlavou. „To nemůžu dopustit! Gonzalo, jestli…“
„Myslím, že je to skvělý nápad!“ chytil ji za ruku a povzbudivě se na ni usmál.
Paloma se na něj vděčně usmála a opět měla pocit, že ho snad miluje ještě víc. „Mami,“ obrátila se na Camilu, „pamatuješ si, jak jsem Chloe přivezli úplně zničenou. Jak k sobě nikoho nepustila a trvalo hodně dlouho, než vůbec nějakým způsobem začala komunikovat. A ke komu projevila první náklonnost? Ke mně! A Gonzalovi se zase jako prvnímu podařilo ji rozesmát. Máme ji oba moc rádi a i ona nás! Sice to neřekla, ale my cítíme, že to tak je!“ usmála se na Gonzala a on jí úsměv opětoval. Znovu se obrátila na Camilu a ještě dodala: „Mami, od chvíle, co ti tu vypomáhám, vidím zase všechno úplně jinak. A najednou chápu, proč sis adoptovala Berenice, i když už jsi tři děti měla. Snadno si tady ty děti zamiluješ. Nikoho nemají, tak proč alespoň jednomu z nich nedopřát nový domov!“
„Palomo, jsem na tebe neuvěřitelně hrdá!“ usmála se Camila. „Dobře, jestli s tím teda oba souhlasíte, zavolám těm lidem a nějak jim to vysvětlím.“
„Gonzalo, opravdu se na mě za to nezlobíš?“ ujišťovala se Paloma.
Gonzalo ji ještě pevněji stiskl za ruku, něžně ji políbil a řekl: „Miluju tě a za tohle tvé rozhodnutí tě miluju ještě víc!“
Paloma se šťastně usmála a pohladila ho po tváři.
Camila se na ně usmívala a nemohla se na ně vynadívat.

#####

Fernando a Emília se spolu v jeho ložnici něžně milovali. Po pokoji bylo rozházené Emíliino oblečení a Fernandův ručník. Fernando ji pevně držel v náručí, Emília ho hladila po zádech. Něžně se líbali. Po chvíli polibek ukončili, Fernando se jí upřeně zahleděl do očí a zamilovaně vzdychl: „Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“ vzdychla Emília, chytla ho kolem krku a znovu se začali líbat.

Bylo krátce po půlnoci. Fernando se otočil ze zad na břicho a rukou šmátral po druhé straně postele. Emília tam nebyla. Otevřel oči a rozespale se rozhlédl po pokoji. „Emílie?“ zavolal do prázdna. Vstal z postele a šel se podívat do koupelny. Ani tam nebyla. Prošel celý byt a nikde ji nenašel. Posadil se na pohovku a jak byl rozespalý, nebyl si jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdálo.
„Fernando?“ ozvalo se nad ním.
„Tati!“ trhl sebou. „Hrozně jsem se tě lekl.“
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem se šel napít,“ řekl a posadil se do protějšího křesla. „A proč ty tady sedíš, jak hromádka neštěstí?“
„Asi se mi něco zdálo,“ smutně vzdychl.
„O nějaké ženě?“
„Cože? Jak to víš?“
„Třeba o té, kterou jsi tady měl? Když jsem přišel domů, její halenka ležela tady na zemi.“
Fernando si oddychl. „Já blázen si myslel, že se mi to fakt zdálo. Tati, to byla Emília!“ zvolal šťastně.
„Počkej! Chceš mi říct…“
„Ano, tati! Byli jsme spolu!“ šťastně se usmál.
„Takže to znamená, že jste se k sobě vrátili?“ zvolal Marcelo nadšeně.
„Já nevím, tati, ale snad ano,“ usmál se. „Pak ale nechápu, proč odešla?“
„Určitě se musela vrátit za Helenou.“
„No jo, to je vlastně pravda. Nemůže ji nechat samotnou. Hned ráno za oběma půjdu!“ usmíval se.
Marcelo mu úsměv opětoval.

#####

Brzy ráno procházela Penelope chodbou ve studiu, kde už měl Juan být. Mračila se, protože poté, co jí řekl o rozvodu už s ním nemluvila, a navíc celou noc nepřišel domů. Byla tak rozčílená, že nevnímala lidi kolem sebe. Jestli ji někdo zdraví nebo jestli do někoho zrovna vrazila jí bylo úplně jedno.
Když ale vrazila do Deborah, ta se jako první ozvala. „A co se takhle omluvit, madam?“ zvolala ironicky.
Penelope se zastavila a s povýšeneckým výrazem se na ni otočila. „Prosím?“ přistoupila k ní.
„Procházíte se tady, jak kdyby vám to tu patřilo. Vrážíte do lidí a nikomu se ani neomluvíte!“
„Holčičko, co si to dovoluješ? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“
„Nevím a ani mě to nezajímá. A taky si nepamatuju, že bych vám nabídla tykání!“
Penelope na ni znovu chtěla spustit, ale přišel tam Juan. „Penelope, co tady děláš?“
„Přišla jsem se podívat na svého manžela! Ještě pořád můj manžel jsi!“ připomněla mu podrážděně.
Deborah se zarazila. Juan se na ni omluvně podíval. Penelope si všimla jejich očního kontaktu a dala si dvě a dvě dohromady. „Takže jsem měla pravdu. To je ona! S touhle chudinkou mě podvádíš?“ vykřikla rozčíleně.
Deborah na ni šokovaně hleděla.
„Penelope, nedělej tady, prosím tě, scény!“ rozzlobil se Juan, naštvaně ji chytil za paži a vedl ji do své šatny.
„Pusť mě! Musím si to s tou mrchou vyřídit!“ křičela na celou chodbu.
Juan se ještě na Deborah otočil a pohledem se jí omlouval. Několik členů štábu, kteří právě na chodbě byli také, se s podivem zadívali na Deborah. Ta by se nejraději hanbou propadla, a co nejrychleji zmizela ve své šatně.

Penelope padla v šatně na pohovku, jak do ní Juan naštvaně strčil. „Zbláznila ses?“ zakřičel na ni.
„Ne, to ty ses musel zbláznit! Když mi zničehonic začneš tvrdit, že mě chceš opustit!“ zakřičela, když se před něj postavila.
„Já jsem ti ale vysvětlil, že to zničehonic nebylo. Penelope, pochop to, já už s tebou nejsem šťastný. A pokud mám být znovu upřímný, vlastně jsem ani nikdy nebyl!“
„Ta mrcha ti zamotala hlavu. Jak to udělala?“ křičela vztekle.
Na dveře šatny někdo zaklepal. Juan vyšel ven, kde mu asistent režie řekl, že už musí na plac.
Vrátil se k Penelope, která vše slyšela, tak k němu jen přistoupila a důrazně mu řekla: „Tohle není konec! Mě se jen tak nezbavíš!“ Zamračila se a odešla.
Juan vzdychl a pokroutil hlavou.

#####

Catia La Mar

V redakci místních novin se od samého rána pracovalo na vydání zítřejších novin. V jedné místnosti u svých stolů seděli nebo se pohybovali zaměstnanci a každý pracoval na svém úseku novin.
U jednoho stolu seděl i Nicolas. Poté, co ho Alberto na přání Diosmary propustil z časopisu, chvíli mu trvalo, než si novou práci našel. Nakonec ji sehnal asi půl hodiny jízdy autem od Caracasu. Zprvu dojížděl, ale poté mu jeden jeho kolega nabídl podnájem, a tak se tam natrvalo přestěhoval.
Právě něco hledal v počítači, když k němu přišel jeho kolega a oznámil mu: „Nicolasi, máš tady návštěvu.“
Nicolas se podíval na hodinky. „To bude ta žena, co s ní mám dělat rozhovor,“ zvolal přesvědčeně. „Děkuju, Bernardo,“ poděkoval kolegovi a ten odešel.
Nicolas si vzal do ruky diktafon a procházel kolem ostatních kolegů k hlavnímu vchodu. Uprostřed chůze se ale zastavil. Žena na něj skutečně čekala, ale ne ta, kterou myslel. Nervózně se na něj usmívala Diosmary. Poté, co se z šoku probral, k ní došel.
„Diosmary?“ zvolal překvapeně.
„Ahoj, Nicolasi,“ pousmála se. „Asi si mě nečekal.“
„To opravdu ne!“ pokroutil nevěřícně hlavou. „Jak jsi mě našla?“
„Přemluvila jsem Marielu, aby mi řekla, kde jsi. Nejdřív mi tvrdila, že to neví, ale podařilo se mi ji zlomit. Hlavně se ale na ni za to nezlob, prosím! Potřebuji s tebou totiž nutně mluvit.“
Nicolas si všiml, že do redakce přišla ta žena, na kterou čekal.
„Diosmary, já teď nemám čas, nezlob se.“
„To je v pořádku. Je mi jasné, že máš práci. Mohli bychom se sejít jindy?“ očima ho žádala, aby jí odpověděl kladně.
Nicolas po chvíli přemýšlení odpověděl: „Budu moct ale až zítra.“
„To nevadí, já klidně počkám,“ usmála se.
„Dobře, tak sem přijď zítra ve stejnou dobu.“
„Ano, budu tady!“
Nicolas na ni zmateně hleděl. „Promiň, už vážně musím. Mám práci.“
„Jasně, už tě nebudu zdržovat,“ pousmála se a dala se k odchodu. „Zítra ahoj,“ dodala a odešla.
Nicolas byl z její přítomnosti hodně v šoku. Poté se ale musel začít soustředit a přistoupil k ženě, se kterou měl dělat rozhovor.

#####

Caracas

Emília právě nakojila Helenu a uložila ji do postýlky. Chytla ji za ručičku a usmívala se na ni. Do její ložnice bez zaklepání vešel Fernando. Když je obě viděl, šťastně se usmál a mlčky je pozoroval.
Emília vstala, a když se otočila, Fernanda se lekla. „Co tady děláš? Vyděsil si mě!“ obořila se na něj.
„Promiň, lásko, ale byl na vás obě tak kouzelný pohled, že jsem se o něj nechtěl připravit,“ usmál se. Přistoupil k ní a chtěl ji políbit.
„Co to děláš?“ odtáhla se.
„No, chci tě políbit, co asi?“ zasmál se.
„Fernando, běž pryč!“
„Cože?“ zvolal nechápavě. „Emílie, proč mě vyháníš? Vždyť jsme se dnes v noci milovali,“ vzdychl zasněně. „Já myslel, že už se to mezi námi vyřešilo.“
„Jedna noc nemůže vyřešit ten dlouhý čas trápení, které jsi mi způsobil.“
„Emílie, ale vždyť jsme byli spolu! To znamená, že mě pořád miluješ!“ přitáhl si ji k sobě a hluboce se jí zadíval do očí. „Vždyť jsi mi to i řekla!“
„Fernando, nech mě!“ odtáhla se a odstoupila od něj. „Včera jsem se nechala jen unést, to bylo všechno! Ale to nic nemění na tom, že jsem se v tobě nesmírně zklamala a to jen tak nezmizí. Já se pro tebe vždy snažila dělat to nejlepší, aby si netrpěl a nakonec se to obrátilo proti mně! Zavrhl jsi mě ve chvíli, kdy jsem tě nejvíc potřebovala!“ zvolala vážně. „Už tě ve svém životě nechci!“
„Emílie, ale takhle to přeci mezi námi skončit nemůže! Co Helena?“ zeptal se zoufale.
„Helena má mě! Nikoho dalšího nepotřebuje!“ zdůraznila.
Fernando se na ni zoufale podíval a odešel.

#####

„Kdy chceš Chloe říct o té adopci?“ zeptal se Gonzalo Palomy, když se spolu procházeli ruku v ruce po parku.
„No, přemýšlela jsem o tom a říkala jsem si, že bude lepší jí to říct v nějakém neutrálním prostředí. Kde se bude cítit dobře ona i my!“ pousmála se.
„A když jsi o tom už přemýšlela, tak máš to místo určitě vybrané, že?“ zasmál se.
Paloma přikývla. „Zítra ráno bychom si ji mohli vyzvednout v domově a odvézt ji na naši rodinnou haciendu.“
„To je výborný nápad!“
„Nebyla jsem tam léta. A když se tam líbilo nám jako dětem, bude se tam určitě líbit i jí!“
Gonzalo se zastavil, chytil ji obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Už jsem ti řekl, jak tě miluju?“
„Myslím, že nejmíň milionkrát!“ rozesmála se.
Gonzalo se zamyslel. „Hm, to je pořád málo!“ zasmál se i on. Padli si do náruče a začali se líbat.

Jen o pár desítek metrů dál bylo dětské hřiště, na kterém si hrál Franco. Opodál na lavičce seděla Mariela a s úsměvem pozorovala střídavě jeho a Eduarda, který stál kousek od ní a telefonoval.
Jejich vztah se po Francově nemoci zase urovnal. Znovu spolu bez problému komunikovali, setkávali se v práci i v obou jejich bytech a spolu s Francem působili jako spořádaná rodina. Mariela si už uvědomila, že Eduardo není jen dobrý přítel, ale stále mu to napřímo neřekla. Pořád se něčeho bála, i když vlastně nevěděla čeho. A Eduardo na nic nespěchal, byl rád, že je má oba zase poblíž.
„To byla Lorena,“ vysvětlil jí Eduardo, když si k ní přisedl, „prý si s Berenice někam na víkend vyjedou, aby byly spolu samy a sblížily se. Byla nadšená!“ usmál se.
„To je dobře. Myslím, že Lorena potřebuje změnit prostředí. Nejen kvůli sblížení s Berenice, ale aby si třeba i srovnala, co vlastně chce dělat dál,“ pokyvovala Mariela hlavou.
Eduardo chtěl něco říct, ale přerušila ho Mariela, když vyděšeně vykřikla: „Franco, kam to běžíš?“
Eduardo se ohlédl a také viděl, že se Franco rozběhl zničehonic ze hřiště. Oba se za ním chtěli rozeběhnout, ale vzápětí si všimli ke komu to Franco běží, a tak se uklidnili.

„Palomo!“ běžel za ní Franco a ta už s rozevřenou náručí klečela a usmívala se na něj. „Ahoj, Franco!“ vzala ho do náruče a políbila ho na tvář.
„Ahoj, Franco!“ plácli si s Gonzalem.
„Franco, takhle nemůžeš utíkat,“ zlobila se Mariela, když k nim s Eduardem přišli. Všichni se vzájemně pozdravili.
„Ale, mami, já běžel jenom za Palomou. Nic víc!“ smál se.
„To byla moje chyba, Marielo. Já si ho všimla a zamávala na něj. A on se hned rozeběhl, promiň,“ omlouvala se Paloma.
„Nic se nestalo a to je nejdůležitější, hm?“ řekl Eduardo a na Marielu se usmál.
„To ano, ale stejně jsem se v první chvíli vyděsila,“ řekla Mariela a Franca si od Palomy vzala. „Taky se omlouvám, ale jsem v poslední době nějak přecitlivělá, co byl Franco nemocný.“
„Za to se přeci neomlouvej, to se dá pochopit,“ přikývla Paloma.
„Tak už radši změníme téma. A co vy dva? Něco nového u vás?“ zeptal se Eduardo.
Paloma a Gonzalo se na sebe usmáli a Gonzalo ji objal kolem pasu. „Vlastně ano. Jsme zasnoubení!“ řekl šťastně.
Eduardo a Mariela se zatvářili překvapeně, ale hned je oba nadšeně objali a gratulovali jim. „To je ale novinka! Kdy k tomu došlo?“ vyptávala se Mariela.
„Včera! A já jsem od té chvíle ještě šťastnější!“ odvětila jí Paloma a zamilovaně se na sebe s Gonzalem usmáli.
Mariele začal v kabelce zvonit mobil. Eduardo si vzal Franca a Mariela hovor přijala. „Ano, Alberto? … Dobře, tak já ti ho rovnou přivezu. … Zatím,“ vypnula mobil a podívala se na Franca. „Franco, to byl táta. Už je doma, můžu tě k němu odvézt.“
„Počkej, Marielo. Franco dnes spí u nás?“ zeptala se Paloma.
„Ano, bude u vás celý víkend. Jen jsem čekala, až mi Alberto zavolá, že přišel z práce a byli jsme domluveni, že mu ho přivezu.“
„No tak když už jsme se potkali, můžeme Franca vzít my,“ navrhla Paloma. „A vy třeba můžete ještě něco podniknout,“ dodala provokativně a na Marielu mrkla.
Ta znervózněla, když se na ni ještě navíc Eduardo usmál.
„A teď jedeme ještě za Danielem, tak si aspoň kluci můžou pohrát, usmál se Gonzalo. „Vždyť Franco je vlastně jeho nevlastní strýc,“ dodal se smíchem a všichni se rozesmáli.
„Tak dobře, ušetříte nám cestu,“ usmál se Eduardo.
„Tak pojď, Franco, ať vystřídáš každou náruč,“ vzal si ho Gonzalo a všechny to znovu pobavilo, jak si ho tam přendávali jak horký brambor.
Rozloučili se a oba páry odešli na opačnou stranu.

#####

Penelope se po další hádce s Juanem rozhodla jít uklidnit opět k Tadeovi. Jenže nebyl doma, telefon jí nebral, takže byla rozčílená ještě víc. Přišla do svého bytu a vztekle mrskla kabelkou o zem. Zamířila do ložnice a s nasupeným výrazem začala pochodovat sem a tam. Přemýšlela, co bude dělat s Juanem dál. Nikdy by jí nenapadlo, že s ním začne mít takové problémy. Najednou si uvědomila, že v koupelně teče sprcha. Bylo jí divné, že by byl Juan už doma. Do toho zaslechla i něčí smích. Zamračila se.
Vešla dovnitř a ve sprchovém koutu spatřila muže a ženu. Žena byla zády, navíc sklo bylo zamlžené, takže nevěděla, kdo to je. Ale právě se jí na vlastní oči potvrdilo to, že Juan někoho má. A že si ji dovolil ublížit stejným způsobem jako kdysi spolu ublížili Silvii. Také je tehdy přistihla ve sprše.
Nenávistně se na ně zahleděla. Odsunula dveře a zakřičela: „Ty parchante, já jsem to věděla!“ Ale v tom ji zastihl ještě větší šok. Hleděla totiž na Nadiu s Tadeem.
Tadeo byl zaskočený, Nadia se vítězně usmívala a Penelope z šoku div neomdlela.

#####

„Lucasi, já si vážně myslel, že už to všechno bude dobrý. A Emília mě stejně zase vyhodila!“ vzdychl Fernando zoufale. Seděli spolu na baru v jedné restauraci a popíjeli pivo.
„Je mi to líto,“ poplácal ho Lucas po rameni.
„Kdyby mi aspoň dovolila vídat se s Helenou. Ale teď si vůbec bude dávat pozor, abych se s ní někde nepotkal.“
„To jsme dvojka zoufalců, co?“ pousmál se Lucas smutně. „Já mám aspoň štěstí, že je Berenice už velká. Že mi nikdo nezakazuje s ní být.“
„Víš, Lucasi, už nějakou dobu o něčem přemýšlím. A dneska po hádce s Emílií mi došlo, že to musím udělat.“
„A co?“
„Budu na to muset jít soudní cestou. A požádám o střídavou péči.“
„Fernando to myslíš vážně?“
„Ano, nemám na výběr.“
„A to si myslíš, že po tomhle se tvé vztahy s Emílií srovnají? Vždyť to ještě zhoršíš!“
„Tak mi teda poraď něco lepšího! Rád se nechám poučit!“ zvolal Fernando naštvaně.
Lucas na něj hleděl a vlastně nevěděl, co mu poradit. Když nedokázal poradit ani sám sobě. „Dáme si radši ještě jedno pivo!“ řekl nakonec.
„Dobrý nápad,“ přikývl Fernando.
„Prosím vás?“ oslovil Lucas barmana. „Můžeme si ještě objednat dvě piva?“
„Promiňte, zrovna končím a musím předat směnu kolegyni. Hned potom ji za vámi pošlu,“ odvětil barman a Lucas přikývl.
„Promiň, jak jsem na tebe teď vyjel,“ omluvil se mu Fernando.
„Prosím tě,“ mávl nad tím Lucas rukou.
„Dobrý den, co byste si přáli?“ přistoupila k nim barmanka.
„Troian?“ zvolal Lucas překvapeně.
Fernando se zarazil. „Cože? Co to objednáváš? To je nějaký nový druh piva?“
Lucas a Troian se na sebe podívali a rozesmáli se.
„Co je tady k smíchu?“ nechápal Fernando. Už mu to ale nestihli vysvětlit, protože mu začal zvonit mobil. Poodešel stranou, aby si to vyřídil.
„Omlouvám se za kamaráda,“ pousmál se Lucas.
„To nic, jsem zvyklá,“ zasmála se Troian. „Jinak mí přátelé mi říkají Sol!“ usmála se.
„Sol? Sluníčko!“ usmál se. „A to vzniklo jak?“
„Když jsem byla malá, tak jsem každé léto trávila u babičky. Měla bazén a já byla schopná klidně celý den se koupat a opalovat se. A babička na mě vždycky vyděšeně volala, ať už jdu z vody, ať už jdu pryč z toho sluníčka, že je to nebezpečné. Jednou tam byly na návštěvě i moje kamarádky, a když to slyšely asi dvacetkrát za den, tak mi tak začaly říkat. A už mi to zůstalo,“ smála se.
„To je ale krásná přezdívka. Mnohem lepší, než vaše jméno. Teda, omlouvám se za upřímnost,“ pousmál se. „A vlastně i za dotěrnost. Zase jsem vyzvídal. Omlouvám se ještě jednou.“
„Ne, opět se nic nestalo,“ usmála se.
„A co tady vlastně děláte?“ zvědavě se ptal dál. Nešlo mu s tím přestat.
„Mám totiž dvě práce. Není zbytí, bohužel,“ zesmutněla. „To je tak, když naivně věříte tomu, koho milujete. A pak vám po něm zbydou jen dluhy,“ svěřila se mu, aniž by chápala proč. Vlastně ani neznala jeho jméno. A došlo jí to až v té chvíli. „Promiňte, to jsem vám neměla říkat. Nemám ve zvyku si stěžovat. A ještě k tomu někomu cizímu.“
A i Lucasovi v té chvíli došlo, že se jí ani nepředstavil. „Mimochodem, já jsem Lucas!“ podal jí ruku. Sol mu ruku stiskla a oběma proběhlo tělem takové zvláštní chvění. Trochu je to rozhodilo. Pustili se a pousmáli se.
„Tak jsem zpět,“ vrátil se Fernando k nim a posadil se. „Ty jsi ještě neobjednal to pivo?“ podivil se.
„Jo no vidíš,“ zasmál se Lucas. „Nějak jsme se zapovídali,“ usmál se na Sol a ta mu úsměv opětovala. „Dvě piva, prosím,“ požádal ji.
Sol se sehnula pod pult pro dvě piva, otevřela je a postavila je před ně. Věnovala jim úsměv a šla obsluhovat další hosty.
„Ty ji znáš?“ ptal se Fernando.
Lucas ji nespouštěl z očí.
„Lucasi?“
„Jo? Co?“ vzpamatoval se. „Kdo ti vlastně volal?“
Fernando to nechal být a odpověděl mu.

#####

„Pane bože, to se mi snad jenom zdá!“ zvolala Penelope šokovaně. „Vy hnusáci!“ vykřikla hystericky a po Nadie a Tadeovi hodila oblečení, které sebrala ze země. Utekla zpět do ložnice. Znovu začala pochodovat sem a tam. Nechtěla pořád věřit tomu, co viděla.
„Penelope, promiň, tvoje matka říkala, že tak brzy určitě nepřijdeš,“ řekl Tadeo, když vyšel z koupelny. Už měl na sobě kalhoty a oblékal si košili.
„Cože? A to je jako všechno, co mi řekneš?“ zakřičela na něj.
„A za co bych se měl ještě omlouvat?“ nechápavě pokroutil hlavou.
„Ty hajzle!“ vrazila mu facku. „Jak dlouho spíš s mou matkou? To je tak odporné!“
Tadeo se pousmál. „Tu facku pominu, chápu, že jsi rozrušená. A jinak se scházíme něco přes dva měsíce.“
„Proboha, vždyť je stará! To ti nevadí?“ zvolala zhnuseně.
„Tak stará zase není. A tělo má velmi zachovalé. Tak proč odmítat něco, co se ti samo nabízí, hm?“ úlisně se rozesmál. „Dceru a matku jsem ještě nikdy neměl a to byla prostě nabídka, která se neodmítá. Občas se stalo, že jsem vás měl obě v jeden den a řeknu ti, někdy jsem váhal, která z vás dvou byla lepší!“ smál se.
Penelope se z té představy dělalo špatně. „Vypadni odsud! Jsi tak nechutný! Už tě nikdy nechci vidět!“ křičela hystericky.
„No ještě uvidíme,“ pokrčil rameny a s blaženým úsměvem odešel.
Penelope cítila, že brzy snad vybouchne. A do toho za ní přišla ještě Nadia, kterou neopouštěl vítězný úsměv.

Tadeo vyšel z bytu a nad scénou, kterou právě prožil, se dost bavil. Nesoustředil se, a tak špatně zabouchl dveře. Došel k výtahu, ze kterého právě vystoupil Juan. Jen se zdvořile pozdravili a každý si šel po svém. Ani jeden neměl tušení, s kým má tu čest.
Juan se blížil ke svému bytu a už z dálky slyšel křik. Pak si všiml, že jsou dveře otevřené. Za křikem poznal Penelope a Nadiu. Vešel dovnitř.

„Takže už jsi ráda, že jsem ti svou neschopnost ukázala?“ zvolala Nadia ironicky.
„Jsi nechutná stejně jako on! Je mi z tebe zle!“ křičela Penelope hystericky.
„Tak aspoň víš, po kom tu sexuální náruživost máš,“ zasmála se Nadia. „Neměla jsi mě podceňovat, holčičko! Taky dokážu svést každého chlapa jako ty!“ vítězně se usmála. „Jen jsem se ti s tím zrovna nesvěřovala. Nemám potřebu se vychloubat jako ty! To jen ty jsi mi o každém svém poměru vyprávěla tak, že by to nikdo jiný nesvedl. A ještě k tomu ses u toho vždycky bavila, jak je Juan naivní, když si myslí, že tě má jen pro sebe. Kolik těch chlapů vlastně bylo?“
„Jo, Penelope, kolik jich bylo?“ objevil se v ložnici Juan.
Penelope vykulila oči. A i Nadiu jeho přítomnost zaskočila. Juan se tvářil nenávistně.

#####

„Pojďte dál,“ pozvala Lorena do bytu Gonzala a Palomu v náručí s Francem. „Ahoj, Franco, kde ty se tady bereš?“ usmála se na něj.
„Bude na víkend s tátou,“ odvětila jí Paloma.
„Aha, tak to si to určitě užiješ, viď?“
„Jasně!“ usmál se Franco.
„A Daniel?“ zeptal se Gonzalo.
„Je v ložnici s Berenice,“ řekla Lorena.
„Je tu Berenice?“ usmála se Paloma. „Tak já za nimi zatím s Francem půjdu a vy si promluvte.“
„Dobře, lásko,“ odvětil jí Gonzalo a políbili se. Lorena se decentně dívala stranou. Paloma s Francem odešli a Lorena s Gonzalem se přesunuli na pohovku. „Loreno, měl bych na tebe prosbu.“
„Ano?“
„Vím, že jsme se domluvili, že si teď Daniela vezmu a budu ho mít celý víkend, ale nakonec nemůžu. Vadilo by ti to hodně, kdybych si ho vzal až příští týden?“
„No popravdě, už jsem s tím počítala. Jedu totiž s Berenice na víkend taky pryč. Chceme být samy a sblížit se!“ šťastně se usmála.
„Aha, tak to bych ti nechtěl kazit plány,“ omluvně se na ni podíval.
„Ne, tak ho pohlídá táta s Violetou. Nebude jim to vadit. A Lindě vůbec. To je taková jeho malá chůva!“ zasmála se.
„Děkuju, Loreno!“ usmál se. „To je opravdu výjimečně!“
„A můžu se zeptat, proč si ho vlastně nemůžeš vzít?“
„No asi bych měl začít tím, že jsme se včera s Palomou oficiálně zasnoubili!“ šťastně jí oznámil.
„Cože? Tak brzy?“ zvolala šokovaně.
„Vždyť víš, že jsme se vlastně zasnoubili už v dětství,“ pousmál se. „Teď je to jen oficiální pro všechny! No a další novinka je ta, že budeme adoptovat jednu holčičku z Camilina dětského domova.“
Lorena nevycházela z údivu.
„Je jí pět let. Viděla, jak jí zabili rodiče a od té doby nemluví. Palomu jako jedinou k sobě pustila a ona si ji velmi oblíbila. A i já ji. Chceme jí pomoct a dát ji zase rodinu. Chceme ji na víkend odvézt na haciendu Fuentesových a tam ji vše v klidu říct. Daniela bych si vzal, Chloe ho má ráda, tak se totiž ta holčička jmenuje, ale chceme se věnovat hlavně jí a připravit ji opatrně na ten přechod z domova k nám.“
Lorena na něj užasle hleděla. „Gonzalo, ty jsi prostě výjimečný! Udělala jsem obrovskou chybu, že jsem tě nechala jít!“
Gonzalo na ni zmateně hleděl. Dívala se na něj najednou jako dřív. Jako když ještě byli manželé. Než nějak zareagoval, chytla jeho obličej do dlaní a začala ho líbat. Gonzala to zaskočilo, ale jakmile se vzpamatoval, odstrčil ji. „Loreno, zbláznila ses?“ zvolal nevěřícně.
Lorena ho jakoby nevnímala. Znovu se ho pokusila políbit.
„Tak na to zapomeň!“ zakřičela na ni Paloma.
Otočili se na ni. Gonzalo se bál, že si to bude vykládat jinak a Lorena si ještě ani neuvědomila, co se vlastně stalo.
Palomě šlehaly z očí plameny.