„Palomo, prosím tě, to není, jak to vypadá,“ hrozil se Gonzalo, že si bude myslet, že ji zradil.
„Neboj se, Gonzalo, já vím, jak se to stalo!“ odvětila mu Paloma a Lorenu probodla pohledem. Do místnosti vešla ve chvíli, kdy Lorena o Gonzalovi mluvila, jak je výjimečný. Viděla tak, že políbila ona jeho a on ji odstrčil okamžitě, co se vzpamatoval ze šoku.
„Palomo, promiň, já vůbec nevím, co to do mě vjelo!“ omlouvala se Lorena a bylo na ní vidět, že je z toho sama zaskočená.
Paloma přistoupila ke Gonzalovi a chytla ho za ruku. Zadívala se naštvaně na Lorenu a řekla: „Loreno, ty by sis měla pořádně ujasnit v hlavě, co vlastně chceš! Lucase najednou nechceš a teď bys snad chtěla zpátky Gonzala? Ty ses opravdu musela zbláznit!“
Do místnosti přišla Berenice s Danielem v náručí a za ruku držela Franca. Zarazila se, když si okamžitě všimla té dusné atmosféry.
„Je mi jedno, co se svým životem uděláš, ale pamatuj si jedno, Loreno! Na Gonzala zapomeň! Ten je můj!“ zvolala zvýšeným hlasem. Poté zvážněla a dodala: „Ano, možná jsem ti tohle kdysi říkala i o Lucasovi, ale to bylo něco jiného. Lucase jsem vlastně nikdy nemilovala, což jsem si uvědomila, až když jsem se zamilovala do Gonzala. A víš, co mé uvědomění taky způsobilo? Začala jsem poslouchat hlas svého srdce! Měla bys to taky udělat!“
Lorena byla zmatená. Nechápala, co ji to vůbec popadlo. A slova Palomy jí hlavu zamotaly ještě víc.
„Palomo, asi půjdeme,“ navrhl Gonzalo.
„Ano, máš pravdu,“ přikývla. „Jinak na Danielovi jste se domluvit stihli?“
„Ano,“ odvětil.
„Tak pojďme,“ zvolala a došli k Berenice, která vlastně nechápala, co se stalo. „Franco, tak teď už pojedeme za tátou,“ natáhla k němu ruku a on ji chytil.
„Berenice, pojedeš s námi?“ podíval se na ni.
„Ne, bráško, nepojedu. Já o víkendu vůbec nebudu doma,“ vysvětlila mu.
„Aha,“ zvolal smutně a pustil se ji.
„Danieli, brzy se uvidíme,“ rozloučil se Gonzalo se svým synem polibkem na tvář a pak odešli.
„Loreno, co se stalo?“ přistoupila k ní Berenice s nechápavým výrazem. „Proč byla Paloma tak naštvaná?“
„Já jsem políbila Gonzala a ona to viděla!“ zatvářila se provinile.
Berenice vykulila oči. „Proč jsi to proboha udělala?“
„Já nevím, já nevím,“ kroutila zoufale hlavou. „Mám ve všem takový zmatek!“
Berenice vzdychla. „Vidím, že ten odjezd někam pryč potřebuješ jako sůl. Počkáme na Violetu a pak hned vyrazíme na letiště,“ řekla vážně.
Lorena zesmutněla. „Omlouvám se!“
Berenice se smutně usmála a i s Danielem ji objala.

#####

„Tak já čekám, Penelope! Kolik jich bylo?“ zeptal se Juan znovu.
Penelope šokem nenacházela slova.
„Radši vás nechám o samotě,“ ozvala se Nadia a dala se k odchodu.
„To je dobrý nápad,“ přitakal jí Juan. „A při té příležitosti si doma rovnou zabal všechny věci!“
Nadia vykulila oči na něj a poté i na Penelope. Ta měla stejný výraz. Nadia nakonec odešla a Penelope se hned začala nevinně vymlouvat. „Prosím tě, Juane, znáš moji matku. Hrozně si vymýšlí! A jakto, že jsi tak brzy doma?“
„To se jako teď vážně budeš snažit měnit téma?“ zvolal Juan nechápavě. „Řekni mi pravdu! Kolik si měla milenců za mými zády?“ zakřičel na ni.
„Ale, Juane, to je všechno jen výmysl mé matky, aby mi ublížila! Hrozně mi závidí mé mládí a krásu, a tak si představuje, co všechno by chtěla zažít, kdyby byla v mé kůži.“
„Prosím tě, Penelope, co mi to tady vykládáš za nesmysly?“
„Ale to je pravda, miláčku! Jak bych tě mohla zradit? Jsi pro mě ten jediný!“ zvolala nešťastně a chtěla ho obejmout.
Nenechal se. „Dobře, když nemáš dost odvahy říct mi pravdu, tak si ji nech. Vlastně ji nepotřebuju. Rozvedu se s tebou tak jako tak a možná ani nechci vědět, jak moc jsem byl zaslepený!“ řekl nechápavě nad tím, že jí vůbec kdy mohl něco věřit. „Následuj svou matku, zabal si své věci a vypadni!“ důrazně dodal.
„Juane, ale…“
„Tak slyšelas mě?“ zakřičel na ni naštvaně.
Penelope se na něj nenávistně zahleděla. „To si jako myslíš, že se mě tak lehce zbavíš? Že ti podepíšu rozvod a bude konec?“ křičela.
„Nějak to určitě uděláme, neboj se. Poradím se s právníkem.“
„Tak ty se poradíš s právníkem, no to seš ale šikulka!“ zvolala ironicky.
„Ano, to skutečně jsem. Hlavně, když jsem se nakonec od něj nechal přemluvit a dal ti podepsat předmanželskou smlouvu!“ řekl vážně.
„Cože?“ znovu vykulila oči. „Já jsem žádnou předmanželskou smlouvu nepodepsala!“
„Ale ano, podepsala. Jen jsem to vydával za něco jiného!“
Penelope tomu nemohla věřit.
„Takže z našeho manželství odejdeš s tou samou taškou, se kterou jsi do něj přišla!“
„Ty parchante! To jsi vážně udělal?“ vykřikla hystericky.
Juan s klidem přikývl.
Penelope ho vraždila pohledem. „Fajn, tak já ti teda řeknu pravdu!“ zvolala v návalu vzteku. „Kolik těch chlapů bylo, to nevím. Nepočítala jsem je, ale bylo jich dost!“ křičela na něj. „Měla jsem náhodné milence i stálé! Podváděla jsem tě po celou dobu našeho manželství! Protože mě to bavilo! A ty jsi byl tak naivní, že jsi nikdy na nic nepřišel, protože jsi mi slepě věřil! A víš, v čem jsi mi ještě věřil? Ve všem ohledně Lindy. Nikdy jsem ji neměla ráda, nenávidím děti! A ty jsi nikdy nevěřil těm jejím řečem, že jsem na ni zlá! Vždycky jsem tě dokázala oblbnout! Kdykoliv a jakýmkoliv způsobem!“ hystericky křičela.
Juan to všechno poslouchal a nejraději by si nafackoval. „Okamžitě si začni balit ty věci! Máš na to deset minut! Jinak tě odsud vyhodím vlastníma rukama!“ zvolal nenávistně a odešel, aby počkal v jiné místnosti.
Penelope si ze skříně vyndala kufr a vztekle do něj házela své věci.

#####

Byl večer. Winston vyzvedl Ninu, jak se domluvili. Jeli spolu autem. Winston řídil a Nina ho instruovala, kam jet. Nechtěla mu totiž hned říct, jaké místo pro jejich rande vybrala. Nakonec zastavili před univerzitou, na kterou oba chodili.
„Proč jsi chtěla jet právě sem?“ zeptal se.
Nina se na něj usmála a beze slova vystoupila z auta. Winston ji následoval, až se zastavili u fontány uprostřed kampusu. „Pamatuješ? Tady jsme se poprvé setkali,“ řekla a usmála se.
Winston se pousmál. „Ano, to je pravda. Tady jsme se poprvé dali do řeči, ale úplně poprvé jsem tě viděl jinde.“
„Cože? Kde?“ zvolala překvapeně.
„Jednou ráno jsem zaspal a měl jsem důležitý seminář. Strašně jsem spěchal, abych ho stihl a v tom spěchu jsem nakonec vběhl do dveří jiné učebny. Sedl jsem si na první volné místo v poslední lavici. Vyndával jsem si z tašky věci a slyšel jsem, že tam mluví nějaká dívka. Když jsem si věci vyndal, rozhlédl jsem se po ostatních lidech a zjistil jsem, že nikoho neznám. Došlo mi, že jsem si spletl dveře. Chtěl jsem se zvednout a odejít, ale v tom se zvednul k odchodu jeden kluk, co seděl přede mnou a já tě uviděl! Ten hlas, co jsem slyšel patřil totiž tobě. Právě si něco prezentovala. A já z tebe nemohl spustit oči!“ zamilovaně se usmál.
Nina se tvářila překvapeně.
„Na ten můj seminář už jsem nedošel. A musel jsem se pak u zkoušky hodně snažit, abych svou tehdejší nepřítomnost vyžehlil,“ zasmál se. „A když jsem tě pak oslovil tady u té fontány, už to bylo záměrné. Nebyla to náhoda.“
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ pokroutila nevěřícně hlavou a posadila se na okraj fontány.
„Já ani nevím,“ pousmál se a přisedl si. „Dlouho mi trvalo, než jsem tě tenkrát oslovil, protože jsem si říkal, jestli taková krásná holka o mě vůbec bude mít zájem!“
Nina mu úsměv opětovala. „Měla jsem! Ihned!“
Winston se šťastně usmál. Opatrně ji chytil za ruku. Znervózněla. Jejich oči se setkaly. Trhaně se k sobě přibližovali, až se nakonec políbili. Winston chytil její obličej do dlaní a líbali se velmi pomalu dál. Nina se ale po chvíli odtáhla. „Promiň, Winstone!“ strachy se zachvěla.
„Ne, ty mi promiň! Neměl jsem to dělat!“ omlouval se.
„Ne, ty za nic nemůžeš. Já to taky chtěla, ale…“
Winston jí soucitně chytil za ruku.
„Winstone, měl bys vědět, že od té chvíle, co jsem byla…“ zalesklo se jí v očích.
„Už to nevyslovuj!“ ještě pevněji ji stiskl.
„S nikým jsem od té doby nebyla! Nešlo to!“ rozplakala se. „Měla jsem pár mužů, ale ani jeden z nich mě nedokázal pochopit. Neměli se mnou trpělivost. Pokaždé, když se mě dotkli, tak se mi to znovu vybavilo! I teď s tebou!“
Winston se tvářil nenávistně. Tolik ho bolelo vědomí, čeho byl jeho otec schopný. „Nino, podívej se na mě!“ zdvihl jí bradu a Nina se na něj zahleděla. „Ujišťuju tě, že já na tebe nebudu nijak tlačit. Pokud bys se mnou chtěla být. Právě se mnou!“ zvolal zoufale.
„Winstone, já to chci překonat! Opravdu chci! Protože tohle není život!“ vzlykala. „A možná, že právě ty jsi ten, kdo mi dokáže pomoct! Možná proto jsme se znovu potkali.“
Winston ji silně objal a ona mu plakala v náručí. „Miluju tě!“ řekl jí a v očích se mu zalesklo.
„Taky tě miluju!“ zavzlykala.
Oba ale věděli, že i když se milují, čeká je ještě dlouhá cesta, než spolu budou moci v klidu žít.

#####

Poté, co si Paloma s Gonzalem vzali Franca, pozval Eduardo Marielu do kina. Velmi dobře se spolu bavili.
Nyní stáli přede dveřmi jejího bytu. Mlčky na sebe hleděli. Eduardo doufal, že ho pozve dovnitř a Mariela váhala, jestli to má udělat. Nakonec čekání vzdal a řekl: „Už je pozdě. Tak dobrou noc!“ Otočil se ke svému bytu.
„Nechceš jít ještě na chvíli dál?“ najednou ze sebe vyhrkla.
Eduardo se otočil a usmál. Mariela mu úsměv opětovala a vešli spolu dovnitř.
„Dáš si něco k pití?“ zamířila Mariela do kuchyně.
Eduardo stál v obývacím pokoji a nervózně na ni hleděl. Neodpověděl ji.
„Eduardo?“ tázavě se na něj podívala.
„Marielo, můžeš jít sem ke mně, prosím?“ požádal ji a ona ho poslechla. „Chci se ti přitom dívat zblízka do očí!“
Mariela chtěla něco říct, ale Eduardo ji předběhl: „Miluju tě!“ vypadlo z něj. Bylo to poprvé, co to nějaké ženě řekl.
A Mariela si to velmi dobře uvědomovala. Pousmála se.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se zrovna já zamiluju. A už vůbec by mě nenapadlo, že se zamiluju do ženy, která už bude mít dítě. Představa, že s někým vytvořím rodinu mě děsila. Ale když jsem poznal tebe a Franca, najednou se ve mně něco hnulo. Už to cítím delší dobu a ty to víš! Jen jsem taky ještě neměl odvahu to říct nahlas. Dnes se mi to ale všechno utvrdilo při pohledu na Gonzala a Palomu. Vypadali spolu tak šťastně. A já to chci taky zažít. Chci taky prožívat všechny ty maličkosti jako je držení se za ruce při procházce v parku. Moci tě kdykoliv políbit a smět tě obejmout a utěšit, když to budeš potřebovat!“
Mariela na něj hleděla. Nevypravila ze sebe slovo.
„Řekni už něco, prosím!“
V té chvíli se beze slova otočila a vešla do ložnice. Začínal se bát, že bylo jeho vyznání zbytečné. Vrátila se a v ruce držela nějaký obraz. „Kam myslíš, že bych ho měla dát?“
Eduardo se na ni nechápavě zahleděl. „Co je to?“
Mariela ho otočila, aby viděl, co na něm je. Byl to její portrét, který kdysi nakreslil.
„Ty sis ho zarámovala?“ zvolal překvapeně.
„A teď bych si ho konečně chtěla někam pověsit. Abych tu měla první dárek od muže, kterého miluji!“ šťastně se usmála.
Eduardo se celý rozzářil.
„Paloma s Gonzalem mi dnes taky potvrdili, že už nechci dál čekat!“ usmála se a obraz postavila na zem. „Miluju tě, Eduardo!“
Eduardo jí úsměv opětoval a skutečně na nic nečekal. Přitáhl si ji k sobě a začali se vášnivě líbat. Vzal ji do náruče a odnesl ji do ložnice. Přitom se dál líbali. Položil ji na postel a Mariela mu hned sundala tričko. Líbali se a pevně objímali.

O několik minut později se už spolu nazí milovali. Mariela ležela na něm. Zatímco se vášnivě líbali, on ji hladil po zádech a ona se mu prohrabovala ve vlasech. Přetočili se. Eduardo se z jejích úst přesunul líbáním k jejímu krku a hrudi. Mariela si se zavřenými oči vychutnávala každý jeho polibek. Znovu vyhledal její rty a po zbytek noci se ještě několikrát milovali.

#####

Byla sobota ráno. Gonzalo stál u auta před dětským domovem a čekal na Palomu a Chloe, aby spolu mohli vyrazit na haciendu Fuentesových, kde Chloe chtěli říct o adopci. Paloma musela u Camily podepsat dokumenty ohledně toho, že si Chloe bere na víkend pryč a že ji tak bude mít na zodpovědnost. Po několika minutách čekání vyšla Paloma ven.
„Kde máš Chloe?“ podivil se Gonzalo.
„Mamka ji za chvíli přivede. Pomáhá jí balit a chce, aby byla překvapená s kým na ten výlet pojede,“ usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval. „Myslím, že těch překvapení pro ni budeme mít víc.“
„To ano! Nemůžu se dočkat, až jí to řekneme!“
„Já taky!“
Usmáli se na sebe a něžně se políbili. Gonzalo se na ni znovu usmál, ale Paloma se zamračila. „Co je, lásko?“
„Zase jsem si vzpomněla na to, jak tě včera líbala Lorena!“ zamračila se ještě víc.
„Palomo, ale já jsem za to nemohl. Nezavdal jsem jí ničím důvod, aby to udělala. Věř mi! Nikdy bych ti takto neublížil!“ přesvědčoval ji smutným pohledem.
„Vždyť já vím, že bys mi neublížil!“ smutně se usmála. „Ale stejně mě hrozně naštvala! Jak si to vůbec mohla dovolit?“ mračila se.
„Mě to taky zaskočilo. Ale má to teď složité, je asi ze všeho zmatená.“
„Gonzalo, ty jsi až moc hodný! Vůbec ji neomlouvej! Složité si to dělá jen ona sama!“ řekla vážně. „Dokážu pochopit, že ji rozhodilo, že její dcera je právě Berenice, ale házet za to vinu na Lucase? Jako kdyby on to mohl ovlivnit!“
„Máš pravdu. Ale asi to nemá smysl řešit. To si musí vyřešit jen oni dva!“
„To ano, ale je mi Lucase líto. Hodně se kvůli Loreně trápí!“ zesmutněla.
„Palomo?“ podezřívavě zvedl obočí. „Nemám začít žárlit?“
„Prosím tě, co tě to napadá!“ rozesmála se. „Víš, že mám oči je pro tebe!“ zamilovaně se usmála.
„A já bych ani nedovolil, aby se tvé oči dívaly na jiného!“ zvolal s úsměvem.
„To bych ani nemohla! Jsem navždy tvá princezna!“ šťastně se usmála.
„To jsi!“ opětoval jí úsměv a pevně se k sobě přitulili.
Z domova vyšla Camila a za ruku držela Chloe. Ta měla na zádech batůžek a v náručí držela Olafa.
Gonzalo si jich všiml a upozornil na ně Palomu. Oba se na Chloe usmáli.
„Tak, Chloe, to je to překvapení,“ řekla Camila, když k nim přistoupily. „Strávíš víkend s Palomou a Gonzalem!“
Chloe se celá rozzářila a padla Palomě do náruče.
„Děkujeme, Camilo,“ podal jí Gonzalo ruku.
„Hlavně, ať to dobře dopadne,“ odvětila mu Camila s úsměvem, stiskla ho a políbila na tvář.
„Potom se ozveme, mami,“ dodala Paloma a rozloučila se s ní také polibkem na tvář.
„A jeďte opatrně,“ řekla Camila ustaraně, když nastupovali do auta.
„Neboj se, Camilo, povezu je opatrně jako ty dva nejcennější poklady!“ usmál se Gonzalo a nastartoval.
Paloma s Chloe jí mávaly a ona na ulici stála, dokud jí nezmizeli z dohledu.

#####

Catia La Mar

Diosmary vyzvedla Nicolase v práci. Procházeli se při pobřeží a zatím si jen tak nezávazně povídali.
„Mariela mi říkala, že už nejsi v Caracasu,“ řekl Nicolas.
„Ne, žila jsem teď u tátovy sestřenice a její rodiny v Maracaibu,“ vysvětlila mu. „Ale už se domů vrátím. Jen jsem nejdřív chtěla mluvit s tebou,“ dodala.
„A o čem?“
Diosmary se zastavila. „O nás dvou přeci!“
Nicolas se také zastavil a vážně se na ni podíval. „A o čem chceš ještě mluvit?“
„Nicolasi, chtěla bych se ti omluvit za to, jak podle jsem tě připravila o práci. Moc mě to mrzí!“ řekla smutně.
„Neomlouvej se. Já to popravdě čekal. Věděl jsem, že to dřív nebo později přijde. Proč by ses pořád měla dívat na člověka, který tě podvedl.“
„Ano, Nicolasi, to mi ublížilo. Ale já tobě ublížila taky, když jsem tak dlouho tajila náš vztah. Že se náš vztah rozpadl je vina nás obou. Moc dobře si to už uvědomuju. Navíc vím, že si s Anitou byl jen jednou. Tenkrát, jak tě opila. A že potom všechno ostatní byly jen lži. Že si to Anita všechno vymyslela.“
„Jak to víš?“
„Anita mi to sama nedávno přišla vysvětlit. A mě teď mrzí, že jsem ti nevěřila!“
„Mě taky mrzí spoustu věcí. A jak říkáš, vina padá na nás na oba!“ souhlasně pokývl hlavou. „A to jsi za mnou přijela jen kvůli tomu? Abychom si to vyjasnili?“
„To taky. Ale hlavně jsem se chtěla zeptat, jestli by bylo možné, abychom si dali ještě jednu šanci!“ řekla opatrně.
Nicolas na ni chvíli smutně hleděl a poté řekl: „Ne!“
Diosmary byla zaskočená.
„Já nemůžu, Diosmary! Už chodím s někým jiným! Mám ji rád! Hodně mi pomohla v tom na tebe zapomenout a přestat se trápit!“
Diosmary zalapala po dechu.
„Nezlob se, ale jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Něco přes rok, že ano? A ty ses za tu dobu ani jednou neozvala. A moc dobře víš, že já se s tebou snažil ještě sejít i potom, co mě tvůj otec vyhodil. Ale ty jsi neměla zájem!“ připomněl jí s vážným výrazem ve tváři. „Bral jsem to od tebe jako definitivní konec. Nebo jsem na tebe snad měl čekat?“
„Ne, to určitě ne. To bych po tobě nemohla chtít,“ odvětila hbitě a snažila se nedat najevo, že je velmi zklamaná. „Tak hlavně, ať jsi šťastný!“ dodala a dala se, co nejrychleji k odchodu.
„Diosmary, je mi to líto! Kdybych byl sám…ale takhle nemůžu!“ volal na ni smutně. Když ji spatřil, uvědomoval si, že jeho city k ní tak úplně nezmizely, ale svou přítelkyni by opustit nedokázal.
Diosmary už na jeho volání nereagovala. Z očí jí stékaly slzy a chtěla být, co nejrychleji pryč.

#####

Caracas

„Já myslím, že je dobře, že spolu Lorena a Berenice odjely,“ zkonstatovala Omaira, když spolu s Lucasem seděli u ní v bytě u kávy. „Třeba Loreně změna prostředí pomůže a Berenice se taky určitě bude snažit přesvědčit ji, aby dostala rozum.“
„Já už ti nevím, teto,“ vzdychl smutně. „Poslední dobou mám pocit, že mi snad s Lorenou není souzeno být. Když už to vypadá, že to jde tím správným směrem, něco se zase pokazí.“
Omaira smutně pokroutila hlavou. „Tak ráda bych ti nějak víc pomohla, Lucasi!“
Lucas se smutně usmál. „Snažím se pořád a k ničemu to nevede. Možná bude lepší nechat to volně plynout a třeba se pak samo objeví něco, co zase rozzáří mé dny.“
Omaira vstala z pohovky a objala ho. „Tak já zatím zkusím vyndat z trouby ten tvůj oblíbený koláč. Ten ti třeba rozzáří aspoň dnešek,“ pousmála se.
Lucas jí úsměv opětoval a políbil ji na tvář. „Děkuju, teto!“
Omaira ho pohladila po tváři a odešla do kuchyně.
Lucas smutně vzdychl. V tom se rozezněl zvonek u dveří.
„Lucasi, dojdi otevřít, prosím tě!“ zavolala Omaira z kuchyně.
„Ano!“ zvolal a šel ke dveřím. Otevřel je a za nimi stál člověk, kterého by v tu chvíli nejméně čekal. Vlastně vůbec. „Sol?“ zvolal překvapeně.
„Lucasi?“ byla překvapená i ona.
„Co tady děláte?“
„Já tu bydlím. Teda ne tady v tom bytě, ale v tomto domě. A co tu děláte vy?“
„Já jsem na návštěvě u své tety.“
„Omaira je vaše teta?“ byla ještě překvapenější.
„Ano, je,“ přikývl. „Ale teda…“
„Co?“
„Já vím, že byste to měla navrhnout vy, ale nemohli bychom si tykat? Jak jste řekla to vaše teta, připadal jsem si hrozně staře!“ rozesmál se. „Ano vím, mám skoro sedmnáctiletou dceru, ale tak zle ještě nevypadám, ne?“ smál se.
,Právě naopak!‘ pomyslela si a nervózně se usmála. „Dobře, pojďme si tykat. Ahoj!“ podala mu ruku.
„Ahoj,“ ruku jí stiskl a oběma po celém těle znovu projelo to zvláštní chvění jako předešlý den. Pustili se a Lucas se zeptal: „Jak dlouho tu vlastně bydlíš?“
„Už to bude rok.“
Lucas byl v ještě větším šoku. „Jak je možné, že jsme se nepotkali dřív?“
„Možná, že jsme se i potkali. Jen jsme tomu nevěnovali tolik pozornosti. Někdy se totiž člověk dívá a přitom nic nevidí!“ poznamenala vážně.
Lucase poslední věta zaskočila. Nikdy nad tím takto nepřemýšlel. A přitom ta věta byla velmi pravdivá. Nakonec se usmál a řekl: „Ale vypadá to, že ta setkání začínáme dohánět. Potkali jsme se třikrát za tři dny!“
Sol mu úsměv opětovala.
Do předsíně vešla Omaira, protože jí bylo divné, proč je tam Lucas tak dlouho. „Ahoj, Sol!“ usmála se na ni.
„Ahoj, Omairo,“ opětovala jí úsměv.
„Něco potřebuješ?“
„Ano, přišla jsem ti vrátit ten prášek do pečiva,“ předala jí sáček, „cos mi minule půjčovala, jak jsem dělala tu buchtu.“
„Prosím tě, říkala jsem ti, že to nemáš řešit,“ mávla nad tím Omaira rukou.
„Jenže víš, že nechci být nikomu nic dlužná!“ připomněla jí. „Nyní obzvlášť!“ dodala smutně.
„Ano, vím,“ soucítila s ní. „Mimochodem mého synovce už asi znáš, když jste si tu tak dlouho povídali,“ objala ho kolem ramen a usmála se.
„Ano, už jsme se seznámili,“ vyměnili si s Lucasem úsměv. „Tak já už nebudu rušit. A ještě jednou děkuju,“ usmála se.
„Sol, nechceš zůstat? Právě jsem vytáhla z trouby Lucasův oblíbený koláč.“
„Děkuju, Omairo, za pozvání. Ale musím do práce. Mám směnu v kině. Tak na shledanou,“ na oba se usmála a odešla.
„Ach jo, to je tak hodná holka! A tolik si toho už vytrpěla!“ zvolala Omaira smutně a vrátila se do obývacího pokoje.
Lucas ji následoval. Když se usadili, zeptal se: „Jak dlouho ji znáš?“
„Co se nastěhovala, tak ze začátku jen od vidění, ale blíže jsme se poznaly asi před půl rokem. To si zrovna procházela takovým těžkým obdobím a já jí tehdy pomohla. Sblížily jsme se a ještě než se vrátila Deborah, tak mi ji svým způsobem tak trochu nahrazovala, aby se mi tolik nestýskalo.“
„A co se jí stalo?“
„Promiň, Lucasi, na to nemám právo ti to říkat. To by ti musela říct sama,“ odvětila vážně, ale pak se zarazila. „Ale počkej! Proč se vlastně o ni tak zajímáš? Copak si ji neviděl teď poprvé?“
Lucas se pousmál a povyprávěl jí o jeho dvou předchozích setkání se Sol.

#####

Paříž, Francie

Když se Berenice zmínila před Albertem, že si chce vyjet s Lorenou někam na víkend, aby se sblížily, navrhl jí, ať si vyjedou opravdu někam daleko a napadla ho Paříž. Ať vyrazí po nákupech, po památkách, nebo kamkoliv je napadne. Letenky i ubytování jim ještě tentýž večer zaplatil. Loreně se nezdálo, že by měla od Alberta přijímat takové velkolepé dary, ale Berenice ji umluvila, že v tomto je Alberto neoblomný. Že by se pro své děti rozdal.
Nyní už spolu chodily po nákupním centru a vešly v podstatě do každého obchodu. Jednou byly v obchodě s oblečením, podruhé vybíraly boty, poté se zastavily v klenotech, a tak stále dokola. Tolik toho ani nenakoupily jako se spíše dobře bavily přítomností jedna druhé.
„Jééé, Loreno, podívej se!“ zvolala Berenice nadšeně a do ruky vzala ramínko s černými koktejlovými šaty. „Ty by ti slušely!“
„Wau, tak ty jsou boží!“ rozesmála se a Berenice s ní. „Zkus si je!“ nabádala ji.
Lorena se podívala na cenovku. Zhrozila se. „No tak to ani omylem!“
„Loreno, už tu chodíme asi dvě hodiny a máme každá jen dvě tašky. To je přece málo na nákupy v Paříži,“ smála se Berenice. „Na a mazej do kabinky!“ vrazila jí šaty do ruky.
Lorena se rozesmála. „A pak že Alberto je neoblomný! Ty taky ne?“
„To víš, přece jen jsem zdědila něco i po svých adoptivních rodičích!“ smála se.
Lorena se pousmála a odešla do kabinky.
Berenice se ještě chvíli přehrabovala na stojanu dalšími šaty a úplně nakonec narazila na ty samé šaty, co si zkoušela Lorena, jen v červené barvě. Ty se líbily zase jí, a tak si je šla také vyzkoušet.
„Loreno, jsem ve vedlejší v kabince,“ zavolala na ni.
„Dobře!“
„A co? Jak ti jsou?“
„Jsou perfektní! Jen ta cena mě pořád děsí!“
„Vylez ven a prohlédni se v nich v tom velkém zrcadle,“ nabádala ji Berenice, a tak ji Lorena poslechla. Prohlížela se ze všech stran, a i když se jí šaty líbily, za tu cenu si je koupit nechtěla.
V tom vylezla z kabinky i Berenice. „Tobě to sluší!“ zvolala nadšeně.
„To tobě to sluší!“ odvětila jí Lorena a usmála se.
Berenice se postavila vedle ní a obě se zahleděly do zrcadla. „Hm, jsme kočky! Nedá se nic dělat!“ prohlásila Berenice s naprosto vážnou tváří.
Lorena se rozesmála. Cítila se s Berenice tak šťastně. V této chvíli jí vůbec nic nechybělo.
„Takže bereme?“ ujišťovala se Berenice.
„Ty si je vezmi. Já si je dovolit nemůžu!“
„Loreno, táta říkal, že nemáme koukat napravo, nalevo a tenhle víkend si pořádně užít! Proč myslíš, že mi půjčil i svou kartu, hm?“ zdůraznila jí. „Takže svlíkat a já jdu platit!“ dodala rázně a vrátila se do kabinky.
Lorena jí nechtěla její nadšení kazit, a tak už to nijak nekomentovala. Pousmála se a také se vrátila do kabinky.

#####

Caracas, Venezuela

Silvia a Raul si užívali líbánek v jednom luxusním hotelu. Právě seděli na lehátkách u bazénu a Raul jí natíral záda krémem.
„To je tak příjemné!“ vzdychla Silvia blaženě.
„A co tohle?“ něžně ji políbil zezadu na krk.
„To bylo ještě příjemnější!“ zamilovaně se usmála.
Raul odložil krém na stolek, objal Silvii kolem pasu a přitulil se k ní. „Miluju tě!“ zašeptal jí do ucha.
„Já tě taky miluju!“ odvětila mu s úsměvem, zatímco ho hladila po rukou.
„Půjdeme do bazénu?“
„Ano,“ přikývla a velmi pomalu vstala, aby se udržela na nohách. Raul ji držel za ruku a když ji chtěl obejmout kolem pasu, aby jí dodal více opory, odmítla. „Ne, Raule, chci to zvládnout zase aspoň kousek sama!“
„Dobře, miláčku!“
Velmi pomalu spolu kráčeli ke schodům do bazénu. Silvia si schválně nechala na pokoji hůl, aby se učila pohybovat už i bez ní. Musela být velmi opatrná, takže se pohybovala krůček po krůčku jako malé děti. Když už byli skoro u bazénu, námahou se jí podlomily kolena, ale Raul ji pohotově zachytil kolem pasu. „Takže zbytek už dojdeme spolu, ano?“
Silvia přikývla a také se ho chytla kolem pasu.
O chvíli později se drželi v objetí u okraje bazénu. „Máš se mnou tolik trpělivosti, Raule! Snad už ti brzy nebudu tolik na obtíž!“ poznamenala Silvia.
„Silvie, vyžeň si už tyhle myšlenky z hlavy! Teď jsi má žena a já se o tebe budu starat už do konce života! A vždy to budu dělat s láskou!“ zamilovaně se na ni usmál.
Silvia mu úsměv opětovala, pohladila ho po tváři a poté se začali něžně líbat.

#####

Paloma s Gonzalem dovezli Chloe na haciendu Fuentesových, která kromě prostorného domu zahrnovala i rozsáhlou zahradu. Chloe byla zprvu nejvíce nadšená, že bude spát v pokoji, který bude mít jen sama pro sebe a nebude se muset o něj dělit s ostatními dětmi jako v domově. Poté ji provedli po zahradě, ukazovali ji místa, kde si jako děti hrály a vyprávěly jí různé historky. Chloe se pořád jen smála.

Nakonec se všichni převlékli do něčeho pohodlnějšího a zahráli si badminton. Nejdřív Paloma s Gonzalem, aby to Chloe ukázali, a pak hrála Chloe s Palomou proti Gonzalovi. Ten se vždycky schválně netrefil, nadával, jaký je nešika a Chloe tím znovu bavil. S Palomou se na sebe vždycky usmáli a očima si sdělovali, že se rozhodli správně.

Po obědě se všichni usadili ve velkém obývacím pokoji. Paloma s Chloe na pohovku a Gonzalo do křesla vedle nich. „Chloe, líbí se ti tady?“ zeptala se jí Paloma.
Chloe s úsměvem přikývla.
„A líbí se ti být s námi?“
Znovu přikývla s ještě větším úsměvem.
Paloma se podívala na Gonzala, který se usmál a pokynul, aby to udělala. „Chloe,“ chytla ji za ruku a usmála se na ni. Zhluboka se nadechla a velmi opatrně jí vše řekla: „Já a Gonzalo tě máme moc rádi, Chloe! A rozhodli jsme se, že… Chceme tě adoptovat! Chtěla bys žít s námi? Chtěla bys být naší dcerou a my abychom byli tvými rodiči?“
Chloe vykulila oči.