con la participación especial de:
Juan Carlos Vargas como Oliver Hernández

„Chloe, my víme, že nemůžeš mluvit, ale buď přikývni na souhlas nebo zavrť hlavou jako odmítnutí!“ řekla jí Paloma. „Myslíme to vážně, Chloe! Chceme ti znovu vytvořit rodinu!“ dodala s úsměvem.
Chloe se na ni i na Gonzala střídavě dívala. Byla z toho velmi zaskočená, ale nakonec bez nějaké reakce padla Palomě do náruče.
Gonzalo se usmál.
„Máme to brát jako souhlas?“ zeptala se Paloma, když se Chloe odtáhla. Ta s úsměvem přikývla a znovu Palomu objala. Poté šla obejmout i Gonzala. Ten ji pevně držel ve svém náručí. S Palomou se na sebe šťastně usmáli a chytli se za ruku.

#####

„Mám další!“ zvolal Franco nadšeně, když spolu s Emílii hrál pexeso. Dvojici stejných kartiček si odložil na kupičku již nalezených.
„Teda, Franco, ty válíš! Normálně ti nestačím!“ smála se, když se podívala na svou chudou kupičku. „Heleno, teď ale určitě nějakou dvojici najdeme,“ řekla své dceři, která jí seděla na klíně. Všichni tři seděli na zemi u konferenčního stolku v hale jejího domu. Emília jednu kartičku otočila a pak pobídla Helenu, aby ukázala na nějakou další. „Jééé, trefily jsme se!“ rozesmála se Emília a Helena s ní, jak kdyby tomu také rozuměla.
Rozezněl se zvonek u dveří. Všichni dál hráli, zatímco kolem nich prošla služebná a dveře otevřela. Dovnitř vstoupil Fernando. „Dobré odpoledne!“ pozdravil.
Emília se na něj zamračila, zatímco Helena k němu hned natahovala ručičky. Fernando se na ni usmál. „Co tady děláš?“ zeptala se Emília naštvaně.
„Musím s tebou nutně mluvit, Emílie! A doporučoval bych ti mě vyslechnout!“
Emília se ještě víc zamračila. „Tino,“ oslovila služebnou, „vem, prosím tě, děti k sobě do kuchyně. Jen na chvíli, než to tady s Fernandem dořeším!“
„Ano, slečno,“ odvětila služebná. Helenu si vzala do náruče, Franca chytla za ruku a odešla s nimi.
„Tak co mi zase chceš?“ obořila se na něj Emília jen co se před něj postavila.
„Emílie, seš si naprosto jistá, že už se mnou nechceš nic mít? Ani po té noci, co jsme si opět vyznali lásku?“
„Už jsem ti řekla, že to byla jen chvilková slabost. Jinak se nic nezměnilo!“
„Pokud seš takhle šťastná, tak…“
„Ano, jsem! Mám svou dceru! Víc ke štěstí nepotřebuju!“ zdůraznila.
„Máš naši dceru!“ opravil ji. „A kvůli tomu jsem taky za tebou přišel. Abych ti řekl, že požádám o střídavou péči!“
Emília ztuhla. „Cože? To ale nemůžeš!“ zakřičela na něj rozčíleně.
„Ale můžu! Pořád mi předhazuješ, že jsem její otec jen na papíře. A teď mi ten papír pomůže k tomu, abych ji také získal do péče!“ vážně poznamenal.
Emília byla v šoku. „Fernando, to přeci nejde! Nemůžeš mi Helenu sebrat!“ vykřikla zoufale.
„Emílie, já ti ji přece neberu. Jen chci to, na co má právo každý otec! Být na blízku svému dítěti! A když s tebou není rozumná řeč, musím to udělat s pomocí právníků!“
Emília se slzami v očích zakroutila hlavou.
„Promysli si to, Emílie! Jestli je nutné, abych dělal takováhle opatření nebo jestli se ještě dokážeme nějak rozumně domluvit!“ dodal smutně. Nebyl rád, že jí toto všechno řekl a že jí tím ublížil, ale ona mu nedala na výběr. Nakonec se sebral a bez rozloučení odešel.
Emília klesla na pohovku a rozplakala se.

#####

Violeta krmila v kuchyni Daniela přesnídávkou. Pedro jel na nákup a Linda telefonovala ve vedlejší místnosti se Silvií.
„Kde máma?“ zeptal se Daniel.
„Maminka odjela na výlet s tvou velkou sestrou Berenice. Ale zítra se zase vrátí,“ usmála se na něj a dál ho krmila.
Do kuchyně přiběhla Linda. „Babi, mamka a Raul se mají prý skvěle!“ radovala se.
„Tak to je moc dobře,“ usmála se.
„A taky mi říkala…“ přerušil ji zvonek u dveří. „Jdu tam,“ zvolala a než Violeta vůbec něco řekla, Linda už otvírala dveře. „Jéé, ahoj, tati!“ padla Juanovi do náruče.
„Ahoj, holčičko,“ políbil ji na čelo a usmál se na ni.
„Proč jsi mi nezavolal, že přijdeš?“
„Já to ani nevěděl. Ale musím ti něco důležitého říct.“
Ke dveřím přišla Violeta s Danielem v náručí, aby se podívala, kdo přišel. „Juane?“
„Ahoj, Violeto, omlouvám se, že jsem vás tak přepadl. Ale mohl bych vzít Lindu na chvíli ven? Jen ji potřebuju něco říct.“
„Můžu, babi, prosím?“ škemrala Linda.
„Jistě, běž,“ pousmála se.
„Díky, Violeto, a neboj se. Vrátím se s ní brzy!“ pousmál se Juan, chytl Lindu za ruku a odešli.

Venku se posadili na nejbližší lavičku a Linda se už nedočkavě ptala, co že jí to tak důležitého chce říct.
„Vlastně ti ani nechci tak něco říct, jako se ti hlavně omluvit!“
„Omluvit? Za co, tati?“ nechápala.
„Za to, že jsem ti nevěřil, jaká je ve skutečnosti Penelope!“
Linda byla v šoku. „Tati? Co se stalo?“
„Na tom už teď nezáleží! Záleží jen na tom, že mě mrzí, že si s ní musela ze začátku našeho manželství trávit tolik času a ona tě přitom neměla ani trochu ráda. Ty jsi mi to stále říkala a já ti nevěřil. Nevěřil jsem nikomu. Tobě…mamince…babičce. Je mi to všechno líto, že jste kvůli mé chybě musely tak trpět!“ řekl smutně.
„Tati, to znamená, že už s Penelope nejsi?“
Juan přikývl. „A už nikdy nebudu! Je definitivní konec!“
„Tak to je moc dobře, tati!“ pousmála se. „Ona nebyla dobrý člověk!“ dodala smutně.
„Já vím! Teď už ano! Teď když jsem si všechno zpětně vybavoval, tak jsem si teprve uvědomil, jak jsem byl slepý! Ale to už nikdy víckrát neudělám!“ zapřísáhl se.
Linda se na něj usmála a pak se silně objaly.

#####

Eduardo byl v obývacím pokoji Marielina bytu a na zeď věšel obraz s jejím portrétem. Na sobě měl pouze boxerky.
„Eduardo, kde jsi?“ vešla do pokoje Mariela, oblečená jen v lehké košilce na ramínka. „Vždyť jsi šel jen pro pití.“
„To jo, ale pak jsem si všiml toho obrazu a prostě jsem ho musel hned pověsit! Tady je to dobré místo, ne?“
Mariela se pousmála.
„Vždycky když jsem přijdu a ty bys náhodou nebyla doma, ten obraz bude první, co uvidím, takže tě budu mít stále na očích!“ zvolal zamilovaně. Přistoupil k ní a pevně ji objal kolem pasu. Něžně se políbili a poté se k sobě přitulili.
„Jsem tak šťastná!“ usmála se.
„Já taky!“ usmál se, zatímco ji hladil po zádech. „Kdo by to byl řekl, že to jednou takhle dopadne! Obzvlášť poté, co jsem tak zbaběle utekl, když jsem tě poprvé balil!“ rozesmál se a oba si na tu chvíli vzpomněli.
„Mohu vás pozvat na skleničku, Marielo?“ nepřestával se usmívat.
„Děkuji za pozvání, ale nemohu.“
„Proč? Někdo vám v tom brání? Přítel? Nebo snad manžel?“
„Nejste tak trochu zvědavý na to, že se vůbec neznáme?“
„A právě proto jsem přišel. Abychom se poznali!“
Mariela se bavila tím, jak se hrozně snaží jí vlichotit, a tak se rozhodla, že se pobaví ještě víc. „Přítele ani manžela nemám.“
Eduardovi se očividně ulevilo, protože tak bude mít snadnější cestu.
„Ale někdo mi přece jenom brání jít!“ dodala.
„A kdo?“
„Počkejte chvíli,“ omluvila se, nechala stát Eduarda přede dveřmi a po chvíli se vrátila se svým synem v náručí. „Franco, chtěla bych ti představit našeho nového souseda. To je pan Eduardo Guellar,“ pousmála se na svého syna a ještě více se poté usmála na Eduarda, „a vám bych, Eduardo, chtěla představit Franca Batistu, svého syna!“
„Máte syna?“ zvolal udiveně a zklamaně zároveň. „Aha, tak to jsem nevěděl, promiňte. Už vás nebudu rušit,“ dal se k odchodu tak rychle, že se málem srazil s Nicolasem, který právě přišel.
„Trochu jsem ti tehdy překazila plány, co?“ smála se.
„No s touhle variantou jsem opravdu nepočítal!“ smál se. „Byl jsem dost velký sobec. Ale naštěstí jsem nakonec pochopil, že ty jsi ta pravá, o které jsem si nikdy nemyslel, že ji potkám!“ zamilovaně se usmál.
Odtáhli se, aby si viděli do očí. Stále se drželi kolem pasu. „Miluju tě!“ pohladila ho po tváři a usmála se.
„Já tebe taky!“ opětoval jí úsměv a začali se něžně líbat. Dovedl ji k pohovce a pomalu ji pokládal.
„Au! Něco mě píchlo!“ zasykla Mariela, když se položila.
„Ale já ještě ani nezačal!“ zvolal Eduardo se smíchem.
„Ty seš blbej!“ praštila ho do ramene a rozesmála se. Zpod sebe pak vytáhla jednu Francovu hračku a odhodila ji na zem.
Jejich rty opět splynuly v něžné líbání a jejich těla po chvíli v něžné milování.

#####

Emília po Fernandově odchodu začala panikařit. Nevěděla, co má dělat, a tak hned zavolala svým rodičům. Alberto se urychleně vrátil domů z pracovní schůzky, Camilu zase vysvobodila z večeře s Marcelem. Byla tak rozrušená, že jí nedošlo, že je u nich Franco a že to Camile nebude příjemné. Tu to skutečně zaskočilo jako posledně, ale kvůli své dceři, která ji potřebovala, to nakonec nijak neřešila.
Nyní byli všichni v pracovně včetně dětí. Alberto seděl za svým stolem, Camila naproti němu. Emília pochodovala s Helenou v náručí sem a tam. Franco seděl na pohovce a maloval si.
„Co budu dělat? Co budu dělat, jestli mi Fernando Helenu vezme?“ křičela Emília zoufale a svou dceru ještě silněji objala.
„Emílie, ty by ses měla hlavně konečně uklidnit! Podívej, Helena je z tebe celá vyděšená!“ řekl jí Alberto, vstal od stolu a svou vnučku si od ní vzal.
„Ale já to nepřežiju, jestli mě Fernando o Helenu připraví!“
„Ale tak to přeci není, Emílie!“ postavila se k ní Camila. „Fernando ti Helenu nechce vzít. Chce jen to, na co má každý otec právo! Stýkat se se svým dítětem! Já tě, Emílie, varovala, že se to může stát. Vzpomeň si!“
„Já vím, mami, ale nemyslela jsem si, že by toho byl Fernando schopný!“ zvolala nenávistně.
„Emílie, pokud stojíš o moji radu, tak by ses měla s Fernandem v klidu sejít a na všem se ohledně Heleny domluvit,“ radila jí Camila. „Jedna věc je, že to mezi vámi nevyšlo, ale druhá a momentálně důležitější, je Helena. Teď jste především její rodiče, a pokud jí nechcete ubližovat tím, že ji budete tahat po soudech, tak se sejděte a rozumně se na všem domluvte!“
„Tvá matka má úplnou pravdu, Emílie! Souhlasím s ní ve všem!“ dodal Alberto.
Emília zoufale vzdychla.
„Dobrý večer,“ vešla do pracovny Diosmary.
Všichni se na ni překvapeně zahleděli. „Diosmary, holčičko!“ zvolala Camila šťastně a hned ji objala. Po ní i Emília a Alberto.
„Proč jsi nedala vědět, že přijedeš?“ zeptal se jí Alberto.
„Chtěla jsem vás překvapit,“ smutně se usmála. Pravda byla taková, že si spíš myslela, že teď někde bude s Nicolasem a budou spolu šťastní. Ale když ji odmítl, vrátila se domů. „A tohle je moje krásná neteř!“ usmála se na Helenu. „Můžu si ji pochovat?“ obrátila se na Emílii.
„Samozřejmě,“ usmála se Emília a Alberto předal Helenu Diosmary. Ta se na ni nemohla vynadívat.
Všichni byli zaskočeni, že se Diosmary vrátila, a tak trochu zapomněli na Franca. Ten se na Diosmary zmateně díval. Před svým odjezdem do Maracaiba ho viděla jen párkrát a Franco byl tehdy ještě moc malý, a tak si ji příliš nepamatoval. Seskočil z pohovky a se stydlivým výrazem se chytil za ruku první osoby, která byla nejblíž. Byla to Camila. A ta byla tak šťastná z návratu své dcery, že si to ani neuvědomila.
„Emílie, je moc krásná! Musíš být na ni pyšná!“ usmívala se Diosmary na Helenu.
„Ano, to jsem!“ pokusila se Emília o úsměv. Byla ráda, že Diosmary vidí, ale z hlavy i tak nemohla dostat problém z Fernandem.
„A on je tu i Franco?“ všimla si ho Diosmary až teď a usmála se na něj.
Všichni se na něj podívali a Camila si až teď všimla, že se ji drží. V první chvíli ji to rozhodilo, ale nakonec k překvapení svému i všech ostatních, ho vzala do náruče. „Franco, tak pozdrav svoji sestru!“ pobídla ho a usmála se.
Alberto na ni šokovaně hleděl.
„Ahoj, Franco!“ chytla ho Diosmary za ruku.
„Ahoj,“ pousmál se.
Všichni se na sebe šťastně usmáli.

#####

Lucas stále přemýšlel nad Sol. I když mu Omaira o jejím trápení nic neprozradila, potřeboval s ní ještě ten den mluvit.
Vešel do kina, ve kterém pracovala. Přistoupil k mladíkovi, který stál u vchodu před sály a kontroloval zakoupené lístky. „Dobrý večer, prosím vás, mohl bych na chvíli mluvit se Sol?“
Mladík se na něj nechápavě podíval. „S kým?“
„Promiňte, vlastně s Troian,“ uvědomil si, že její kolegové v práci její přezdívku zřejmě neznají.
„Ale ona teď pracuje. To si jako myslíte, že vám ji sem zavolám, abyste se tu spolu vybavovali?“ zvolal mladík odměřeně.
„A mohl bych já za ní? Nezdržím ji dlouho, prosím!“
„Bez lístku vás tam pustit nemůžu.“
Lucas na nic nečekal. Zašel k nejbližší pokladně, kde si koupil lístek na první film, který viděl na obrazovce. „V pořádku?“ vrátil se k mladíkovi a lístek mu předložil.
„Ano, pane, prosím!“ pobaveně se zasmál a Lucase pustil.
Lucas ihned zamířil k občerstvení, kde Sol poprvé uviděl. Právě s úsměvem obsloužila jednoho zákazníka a protože nikdo další tam zatím nebyl, hned toho Lucas využil. „Sol!“
„Lucasi?“ zvolala překvapeně. „Co tady děláte?“
„Nepotykali jsme si už náhodou?“ pousmál se.
„Ano, máte pravdu,“ opětovala mu úsměv. „Teda máš pravdu,“ opravila se a znovu se usmála. „Tak co tady děláš?“
„Potřebuju s tebou nutně mluvit. Do zítřka to nepočká.“
„Dobře,“ zarazila se. Jeho výraz byl opravdu vážný, a tak ho nechtěla odmítnout. „Ale teď nemůžu. Když počkáš deset minut, tak mám potom pauzu.“
„Jistě, počkám,“ usmál se.
„Teda pokud nejdeš na film,“ poukázala na lístek, který držel v ruce.
„Ne, nejdu. To jsem si musel koupit, aby mě za tebou vůbec pustili.“
Sol na něj zmateně hleděla.
„Tak já na tebe počkám támhle,“ pousmál se a odešel si sednout na dlouhou pohovku před sály. Než jí začala pauza, po celých deset minut ji s úsměvem pozoroval při práci.
Když k němu poté přicházela, Lucas se jako gentleman postavil a posadil se, až když se posadila ona. Sol na něj udiveně hleděla. „Tak co jsi vlastně chtěl?“ zeptala se.
„Sol, moje teta mi řekla, že si teď procházíš hodně těžkým obdobím a já…“
„Počkej! Omaira ti o mně něco vyprávěla?“ trochu se rozzlobila.
„Ne, to ne, promiň, to jsem se asi špatně vyjádřil. Omaira mi nic neřekla, jen se zmínila, že sis hodně vytrpěla a vlastně i ty sama včera jsi mi naznačila, že máš nějaké dluhy.“
„To jsem ti neměla říkat. Vůbec nevím, proč jsem to udělala.“
„Ne, to je dobře, že to vím. Sol, mluvila jsi o těch svých problémech s nějakým právníkem?“
Sol se smutně usmála. „Lucasi, myslíš, že mám teď peníze na právníka? Neměla bych je předtím, natož teď!“
Lucas vyvrátil oči v sloup. Nejraději by si nafackoval. „Sol, bože, já jsem ale kus blba! Odpusť mi!“ smutně se na ni podíval.
Sol se pousmála.
„Tak jinak,“ řekl a z kapsy u kalhot vyndal peněženku a z ní vizitku. „Tohle je můj dobrý kamarád, právník. Můžeš mu zavolat a poradit se s ním, co bys mohla dělat. A o peníze se starat nemusíš. Všechno potřebné zaplatím já.“
Sol na něj šokovaně hleděla. „Lucasi, proč bys to dělal? Vždyť mě sotva znáš. Nic nevíš o mně, ani o mých problémech.“
„To sice nevím, ale mám pocit, že potřebuješ pomoct!“
„Ale já tvoji pomoc nemohu přijmout! To nejde! Nikdy bych ti to nemohla vrátit!“
„Ale já bych nechtěl nic vrátit. Chci jen, aby ses už netrápila.“
Sol byla čím dál zmatenější. „Lucasi, proč to děláš?“
„Já vlastně ani nevím,“ pousmál se. „Ale přijde mi to tak správné! Nechci tě do ničeho nutit, ale promysli si to, prosím!“ jemně ji chytil za ruku a usmál se.
Sol se nervózně usmála.
„Na druhou stranu té vizitky jsem ti napsal ještě svoje číslo, kdybys něco potřebovala,“ pousmál se a nakonec odešel.
Sol otočila vizitku a na číslo se podívala. Zdvihla hlavu a ještě Lucase zahlédla. Zmateně se dívala na vizitku i na místo, kde Lucas viděla naposledy.

#####

Paříž, Francie

Lorena a Berenice si vyrazily zatancovat do místního klubu. Na sebe si vzaly stejné koktejlové šaty, které si odpoledne koupily. Tančily spolu uprostřed parketu na jednu velmi rychlou píseň a výborně se bavily. Přítomní muži na nich mohli oči nechat.
Když píseň skončila, posadily se k baru a Berenice se zeptala: „Seš ráda, že jsem tě nakonec ukecala, abychom sem šly?“
„Ano, moc. Takhle dobře jsem se nebavila ani nepamatuju!“ zasmála se Lorena.
„Vidíš, já ti říkala, že něco takového potřebuješ!“ usmála se. „No, musím si odskočit. Hned jsem zpět!“ dodala a odešla.
Lorena se za ní usmívala. Poté si odpila ze sklenice mojita.
„Dobrý večer,“ oslovil ji někdo.
Ohlédla se na muže, který si přisedl na vedlejší stoličku. „Dobrý večer!“ zdvořile ho pozdravila, ale dál se vybavovat nechtěla.
„Směl bych vás na něco pozvat?“
„Nezlobte se, ale já tu dnes nejsem kvůli nějakému seznamování! Zkuste to jinde!“ co nejslušněji ho odmítla a doufala, že to bude stačit.
„Neznáme se?“ nehodlal to vzdát.
Lorena se pousmála. „Vážně budete zkoušet tento laciný trik?“
„To není trik. Vážně mi přijde, že už jsem vás někdy viděl.“
„Ale já vás ne. A byla bych ráda, kdybyste mě už nechal být!“ zamračila se.
„Promiňte, nechtěl jsem vás připravit o ten krásný úsměv, který mě upoutal už zdáli!“ dál s ní flirtoval. „Mí kamarádi,“ ukázal na skupinku pobavených mužů, na které se Lorena ohlédla a pak zpátky na muže, „mi říkali, že u takové nádherné ženy nemám šanci! Ale musel jsem to zkusit!“
„Tak jste to zkusil a můžete jít!“
„A alespoň své jméno mi prozradíte? Abych jednou v budoucnu, až si na vás vzpomenu, si mohl říct, že to byla ta žena, co mi v Paříži dala košem.“
Lorena na něj chvíli váhavě hleděla, ale nakonec mu své jméno řekla: „Jsem Lorena!“
„Lorena! Krásné jméno!“ pousmál se. „Já jsem Oliver!“
„Těšilo mě! Sbohem!“ řekla odměřeně.
Oliver na to chtěl ještě reagovat, ale už neměl příležitost, protože se vrátila Berenice. „Jsem tu!“
Lorena se na ni usmála a hrdě ji objala kolem ramen. „Vidíte,“ obrátila se na Olivera, „to je ten důvod, proč tu dnes jsem. Abych si užila bezva večer se svou dcerou!“
„S dcerou?“ zvolal šokovaně. „To je vaše dcera? Já myslel, že mladší sestra, když jsem vás spolu viděl na parketu!“
„Už je to tak!“ usmála se Lorena. „A teď nás omluvte. Jdeme si ještě zatancovat!“
„Jasně, jdeme!“ zavelela Berenice a odešly zpět na parket.
Oliver je se zájmem pozoroval.

#####

Caracas, Venezuela

Paloma a Gonzalo pozorovali v jednom z pokojů na haciendě spící Chloe. „Třeba příště, až takhle budeme stát u dveří a dívat se na ni, bude už naší dcerou!“ usmívala se Paloma.
Gonzalo ji zezadu objal kolem pasu a přitulil se k ní. „A stejným způsobem budeme pozorovat i naše další děti!“
Paloma vykulila oči. „Gonzalo, ty už myslíš na naše společné děti?“
„A ty snad ne?“ otočil si ji k sobě a čarovně se na ni usmál.
„Já už dlouho!“ přiznala se a úsměv mu opětovala.
„A co takhle na nich začít už pracovat, hm?“ zvolal se šibalským úsměvem.
Paloma se otočila, jestli Chloe dál spí a poté padla Gonzalovi do náruče. Líbali se.

Přesunuli se do svého pokoje. Stále se líbali. Gonzalo ji za chůze sundal košili, pod kterou měla ještě tílko. Položil ji na postel, objímali se a něžně se líbali.
V tom je vyrušilo vrznutí dveří. Rychle se od sebe odtáhli a zadívali se na Chloe. Ta v náručí držela Olafa a vypadala rozespale.
„Chloe, copak je ti?“ ustaraně k ní Paloma přistoupila a klekla si k ní.
Chloe pokrčila rameny.
„Máš hlad? Nebo žízeň?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč nespinkáš?“ pohladila ji po vlasech.
„Nebylo vám v tom pokoji s Olafem smutno?“ zeptal se jí Gonzalo, když vstal z postele.
Chloe přikývla.
„Tak nechceš tu být dnes v noci s námi?“
Chloe znovu přikývla.
Paloma se na Gonzala vděčně usmála. Chytla ji za ruku a uložila ji doprostřed postele. Pak si oba lehli vedle ní, aby jí byli nablízku. Chloe velmi rychle usnula. Paloma ji držela za ruku a Gonzalo ji hladil po vláskách. Usmívali se na sebe, dokud nakonec také neusnuli.

#####

Byl další den ráno. Poté, co Juan vyhodil Penelope s Nadiou, se společně ubytovaly v jednom hotelovém pokoji. Sice se Penelope na Nadiu momentálně nemohla ani podívat kvůli aféře s Tadeem, ale neměly na výběr. Na platební karty, kam jim Juan pravidelně posílal peníze na jejich vydatné nákupy, už se spoléhat nemohly. Obě tam měly už jen mizivé částky, a tak netušily, co budou dělat dál.
„Všechno je to tvoje vina!“ křičela Penelope.
„Moje vina? To ty jsi po celou dobu manželství s Juanem riskovala! Kolikrát jsem tě varovala, aby sis dávala větší pozor!“ křičela na ni i Nadia.
„Já jsem měla všechno pod kontrolou! Ale kdybys nezačala spát s Tadeem a ještě k tomu v mém vlastním bytě, nic by se nestalo!“
„A ty, kdyby ses přede mnou pořád nevytahovala a nepředhazovala jsi mi, že jsem stará a neschopná, nemuselo k tomu všemu dojít!“
„To už nemá smysl řešit!“ mračila se Penelope. „Teď musím vymyslet, jak získat Juana zpět!“
„To si vážně myslíš, že to dokážeš? Po tom všem, co jsi mu předhodila? Řekla jsi mu celou pravdu!“
„Mlč a nech mě přemýšlet!“
„Mě tady nebudeš okřikovat!“ obořila se na ni Nadia. „Jsem pořád tvoje matka!“
„A taky pěkná mrcha!“ zvolala nenávistně.
Nadia ji probodla pohledem a vrazila jí facku. Penelope jí to okamžitě vrátila. „Ty potvoro!“ rozčílila se Nadia a vrazila jí další facku. Penelope jí to opět vrátila. Nakonec se začaly prát. Rozbily přitom několik váz a vůbec převrátily celý pokoj naruby.
„Tak dost, to už je moc!“ vykřikla Nadia, když Penelope od sebe odstrčila. „Jsi šílená!“
„To mám nejspíš po tobě, maminko!“ zvolala ironicky. „Musím pryč,“ dodala, v nepořádku našla svou kabelku a odešla.
Nadia byla vzteky bez sebe.

Penelope si ve výtahu před zrcadlem rovnala pomačkané šaty a upravovala rozcuchané vlasy. Měla stejný vzteklý výraz jako Nadia.
Když vyšla před hotel, ani nevěděla, kam vlastně půjde. Ale musela od Nadiy pryč. Chvíli jen tak bloumala městem a přemýšlela, jak ještě Juana získat zpět. Každý plán, který jí napadl, jí ale nepřišel dost přesvědčivý.
Na moment se probrala ze zamyšlení a v tom na ulici uviděla někoho, kdo jí ještě před několika měsíci zobal z ruky. Ale pak jí zničehonic pustil k vodě. Byl to Eduardo. Stál dost daleko od ní, ale i tak si jí všiml a nadšeně jí začal mávat. Doširoka se usmála, protože jí došlo, že se dívá na svého spasitele, který jí prozatím vytáhne z maléru, než vymyslí dokonalý plán k opětovnému získání Juana. Také na něj začala mávat a Eduardův úsměv stále sílil. Byla nadšená. Vykročila, aby za ním došla, ale v tom do ní nechtěně strčila Mariela, která kolem ní proběhla. „Promiňte!“ omluvila se a rozběhla se za Eduardem, kterému ihned padla do náruče. Začali se spolu líbat.
Penelope na ně zůstala koukat s otevřenou pusou. V tom jí došlo, že Eduardo nemával na ni, ale na tu cizí ženskou, která se teď po něm plazí. Nenávistně na ně hleděla.
Eduardo a Mariela se přestali líbat, usmáli se na sebe a v objetí se dali k odchodu. Prošli těsně kolem Penelope a Eduardo si jí vůbec nevšiml. Svůj pohled věnoval jen a jen Mariele, kterou při chůzi ještě několikrát políbil.
Penelope si myslela, že zlostí snad vybouchne. Cítila se tak ponížená.

#####

Lucas chtěl vědět, jak dopadl Fernando u Emílie se svou žádostí o střídavou péči, a tak ho pozval ven. Schválně ho vytáhl do té samé restaurace, kde pracovala Sol. Doufal, že ji tam třeba opět potká. Opět spolu seděli na baru.
„A už se ti ozvala?“ zeptal se Lucas, když mu Fernando všechno řekl.
„Zatím ne. Ale předpokládám, že se ozve. Pokud jí jde opravdu o Helenu, tak se se mnou domluví.“
„Hlavně na ni nespěchej. Jistě si to nechá projít hlavou, ale nedělej ukvapená rozhodnutí.“
„Ne, to ne. Samozřejmě jí dám čas na rozmyšlenou. A nemysli si, nedělalo mi radost vidět ji tak utrápenou, když jsem jí to řekl. Ale už jsem prostě neměl na výběr!“ řekl smutně.
„Vždyť já vím,“ poplácal ho po rameni. „Mimochodem, víš, že se včera vrátila Diosmary?“
„Vážně?“ zvolal Fernando šokovaně.
„Ano, řekla mi to Berenice, když jsme spolu v noci telefonovali,“ vysvětlil Lucas. „Byla ráda, že Alberto nebude o víkendu takový sirotek a že bude mít u sebe zase polovinu svých dcer!“ citoval ji se smíchem.

Před restaurací zastavilo auto a vystoupil z něj Tadeo. Chtěl si jen zajít na jedno pivo a poté zkusit zkontaktovat Penelope, jestli už jí vztek přešel. Vešel dovnitř a Lucase s Fernandem si na baru hned všiml. Byl rád, že nebude pít sám.

„Polovinu?“ rozesmál se Fernando. „Berenice je pryč, to vím. Copak není doma ani Paloma?“

Tuto otázku zaslechl Tadeo, který byl už jen kousek od nich. Seděli k němu zády, takže o něm vůbec nevěděli. Zastavil se a poslouchal.

„Ne, Paloma je teď s Gonzalem na jejich rodinné haciendě v San Bernardinu. Jsou tam s jednou holčičkou, kterou si chtějí adoptovat.“
„Cože?“ zvolal Fernando šokovaně.

Lucasovo vysvětlení už Tadeo neposlouchal. Vítězně se usmál a rozhodl se změnit plány. Otočil se a odešel.

„Tak to jsem vůbec netušil,“ kroutil Fernando nevěřícně hlavou.
„Ono je to hodně čerstvé. To víš, kdybych neměl Berenice, tak taky nic nevím,“ zasmál se Lucas.

Tadeo vyšel ven s mobilem v ruce. Na internetu hledal adresu haciendy Fuentesových. Nedíval se na cestu a do někoho vrazil. Strnul, když spatřil Sol.
„Domingo?“ zvolala šokovaně.