con la participación especial de:
Raquel Yánez como Johanna

„Domingo! Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím!“ zvolala Sol šokovaně.
„Takže se budeme tvářit, že jsme se vůbec nepotkali. Bude to tak nejlepší,“ odsekl jí Tadeo a dal se k odchodu.
„Počkej, Domingo!“ zastavila ho. „To je všechno, co mi řekneš? Po tom všem?“
„Buď zticha, Sol! A neříkej mi tímhle jménem!“ obořil se na ni.
„To je vlastně pravda, to není tvé jméno. Tak mi to pravé řekneš? Abych věděla, kvůli komu vlastně se už půl roku nemůžu probudit z té nejhorší noční můry!“ nešťastně pokroutila hlavou. „Já tě opravdu milovala! Proč jsi mi to udělal?“
„Nebylo v tom nic osobního, Sol! Byla jsi zrovna po ruce. Buď bys to byla ty nebo nějaká jiná!“ pokrčil rameny jakoby nic.
„Ty mizero!“ nenávistně se na něj zahleděla a chtěla mu dát facku. On ji ale chytil a zatřásl s ní. „Mě chceš uhodit? Na to nemáš!“ vysmál se jí.

Lucas s Fernandem si na baru povídali, když Lucasovi v jednu chvíli sklouzl pohled směrem ven. Za prosklenými dveřmi viděl Sol a nějakého muže, jak s ní špatně zachází. A v tom si uvědomil, že zná i toho muže. Nenávistně se zatvářil a vyrazil ven.
„Lucasi, kam to jdeš?“ otočil se Fernando, a když viděl, co se venku děje, také tam šel.

„Pusť mě, to bolí!“ snažila se Sol z jeho sevření vymanit.
„Nebuď hysterická a uklidni se!“ okřikl ji. „A pro příště ti jen poradím, abys každému chlapovi tak naivně nevěřila!“ zvolal pobaveně.
„Já tě tak nenávidím!“ z očí jí vytryskly slzy. Sebrala v sobě veškerou sílu, co měla, odstrčila ho a vrazila mu facku. Tadeo jí ale facku ihned vrátil. Byla tak silná, že Sol upadla na zem. Postavil se nad ní a výraz v jeho očích napovídal, že jí chce znovu nějak ublížit, ale v tom po něm skočil Lucas a odstrčil ho. „Ty parchante!“ zvolal nenávistně.
Fernando mezitím Sol pomohl postavit se. Byla celá roztřesená.
„Uhodil jsi ženu! Zbláznil ses?“ křičel Lucas rozčíleně.
„Potřebovala to, aby se zklidnila!“ odsekl mu Tadeo. „A co ty se do toho vůbec pleteš?“
Lucas ho probodl pohledem a dal mu pěstí do obličeje, až Tadeo spadl na kapotu svého auta. Chtěl se na něj znovu vrhnout, ale Fernando se mezi ně postavil. „Lucasi, nech ho. Nepřidělávej si problémy.“ Otočil se na Tadea a nechápavě pokroutil hlavou. „A ty radši teď zmiz a přemýšlej, co jsi to udělal!“ V tu chvíli měl pocit, že Tadea vůbec nezná.
„Jste oba pitomci!“ řekl otráveně, utřel si krev ze rtu a zadíval se na Sol: „A ty drž pusu na zámek!“ Vyhrožoval jí se zdviženým ukazováčkem.
„Ty…“ Lucas po něm vystartoval a znovu ho udeřil. Tadeo zavrávoral, a když chtěl Lucas pokračovat, Fernando ho chytil, aby mu v tom zabránil. „Vypadni už!“ křikl rozčíleně na Tadea. Ten se na všechny nenávistně zahleděl, nastoupil do svého auta a odjel. Až poté Fernando Lucase pustil.
„Měl jsi mě nechat! Zabil bych ho!“ zvolal Lucas nenávistně.
„Jo to by určitě bylo řešení,“ zakroutil Fernando hlavou. V tom mu zazvonil mobil, a tak poodešel stranou si to vyřídit.
Lucas se obrátil na Sol, která tam stála vyděšená a celá se chvěla. „Co se tady stalo?“ přistoupil k ní a jemně ji chytil za ramena.
Sol se slzami v očích pokroutila hlavou.
„Dobře, víš co, odvezu tě domů.“
„Ne, já musím do práce,“ zavzlykala.
„V tomhle stavu teď rozhodně nemůžeš pracovat.“
„Ale já musím, Lucasi, nemůžu vynechat ani jednu směnu.“
V tom k nim přiběhla Johanna, kolegyně Sol. „Sol, viděla jsem, co se tady stalo. Jsi v pořádku?“ ptala se ustaraně.
Místo Sol jí ale odpověděl Lucas. „Sol teď určitě pracovat nemůže. Bylo by možné, aby to vzal někdo za ní?“
„Ale, Lucasi,…“ chtěla mu Sol oponovat, ale přerušila ji Johanna. „Já to za tebe vezmu. Stejně ti to ještě dlužím za posledně, Sol,“ pousmála se na ni.
„Takže problém vyřešen. A teď tě odvezu domů,“ zvolal Lucas rozhodně.
„Ano, Sol, jeď a odpočiň si,“ řekla Johanna, „šéfovi to vysvětlím. Kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej,“ dodala a vrátila se zpět do restaurace.
„Lucasi,“ přistoupil k nim Fernando, „volala mi Emília. Chce se okamžitě sejít.“
„Tak jeď a nenech ji čekat!“ pousmál se.
Fernando pokývl hlavou a usmál se. „Slečno,“ omluvně se podíval na Sol, „mrzí mě, co vám Tadeo udělal. Nechápu, co to do něj vjelo!“
Sol si setřela slzy z tváří a vděčně se na něj usmála.
„Tak už jeď a pak mi dej vědět,“ popoháněl ho Lucas.
„Dám,“ odvětil Fernando a vydal se ke svému autu.
„Tak a my vyrazíme taky,“ objal Sol kolem pasu a vedl ji zase ke svému autu.

#####

Eduardo zastavil před domem Fuentesových. Vypnul motor a usmál se na Marielu.
„Vážně tam nechceš jít se mnou?“ zeptala se.
„Ne, bude lepší, když tam půjdeš sama. Víš, že Albertovi nejsem zrovna dvakrát sympatický.“
„No, ale bude si muset zvyknout. Protože už jsi součástí mého a Francova života!“ šťastně se usmála. „Teda byl jsi už i předtím, ale teď už jinak! Důležitěji!“
Eduardo jí úsměv opětoval a něžně se políbili.
„Tak já budu hned zpátky,“ usmála se a vystoupila z auta.
Eduardo ji se zamilovaným úsměvem pozoroval.

Diosmary procházela halou ve chvíli, kdy se rozezněl zvonek u dveří. Otevřela a když spatřila Marielu, obě se na sebe překvapeně usmály.
„Diosmary, ty už jsi zpátky?“
„Včera jsem se vrátila,“ pousmála se. „Pojď dál,“ pootevřela jí dveře a Mariela vešla. „Táta je s Francem na zahradě. Dojdu pro ně,“ řekla a dala se k odchodu.
„Počkej, Diosmary, mluvila jsi s Nicolasem?“
Diosmary se zastavila a smutně se na Marielu podívala. „Mluvila, ale bylo to zbytečné. Už má jinou!“
Mariela se znovu zatvářila překvapeně. „Diosmary, promiň, to jsem netušila. Už s Nicolasem v kontaktu tolik nejsme. Občas si zavoláme, ale spíš se ptá na mě a Franca a o sobě mluvit nechce. Kdybych to věděla, varovala bych tě!“
„To nic, Marielo, nevyčítej si to. To není tvoje vina. Taky mě to mohlo napadnout. Uběhla dlouhá doba na to, abychom to jen tak jednoduše urovnaly. Měla jsem se mu ozvat dřív,“ řekla smutně. „Omluv mě!“ dodala a vyšla po schodech nahoru.
Mariele jí bylo líto, ale nemohla nic dělat.

Alberto seděli s Francem na terase a opět hráli pexeso. „Vyhrál jsem!“ radoval se Franco.
„Seš prostě nejlepší!“ usmál se Alberto.
„Dobré poledne!“ přišla k nim Mariela.
„Mami!“ seskočil Franco ze židle a nadšeně ji vítal.
„Ahoj, miláčku!“ objala ho a políbila na tvář. „Měl ses u táty dobře?“
„Výborně! Nad všemi jsem tu vyhrál v pexesu!“ smál se.
„Tak to je skvělé!“ usmála se. „Franco, už pojedeme domů. Kde máš batůžek?“
„U sebe v pokoji.“
„Tak pro něj dojdeme a pojedeme.“
„Já si tam dojdu sám! Už jsem velký!“ zvolal Franco a odběhl pryč.
Alberto s Marielou se na sebe usmáli. „Zase si zavoláme, kdy si ho vezmu,“ řekl.
„Určitě, kdykoli,“ pousmála se. „Alberto, musím ti něco říct.“
„Ano?“
„Měl bys vědět, že jsme se dali dohromady s Eduardem. Chodíme spolu!“
Alberto se trochu zarazil.
„Sice ti do mého soukromého života nic není, ale jako Francův otec musíš vědět, že už na něj nebudu sama. Eduardo mi mnohokrát ukázal, že se dokáže o Franca bez problému postarat. Má ho rád a Franco zase jeho. Proto jsem se nakonec rozhodla dát mu šanci. Cítím se teď opravdu šťastná a nenechám si to nikým zkazit!“ pronesla vážně.
Alberto se nakonec pousmál. „Marielo, promiň. Vím, že jsem ti to někdy neulehčoval a že jsem byl občas dost protivný, právě i na Eduarda. Asi jsem se bál, že když si někoho najdeš, o Franca přijdu!“
„Alberto, to je přeci nesmysl! Ty vždycky budeš Francův otec! O tohle místo tě nikdo připravit nemůže!“
„Už to vím, omlouvám se! Jen … bez Camily jsem začal asi víc panikařit!“
Mariela se smutně usmála. „Moc bych ti přála, aby se to mezi vámi urovnalo.“
Alberto smutně vzdychl.

#####

Emília seděla na lavičce nedaleko jejich domu. Na klíně měla Helenu a čekaly na Fernanda. Ten po pár minutách přijel a s nervózním úsměvem si k nim přisedl. Jak ho Helena uviděla, hned se smála a natahovala po něm ručičky.
Fernando se na ni usmíval, hned by si ji vzal, ale neopovážil se. V tom mu ji ale Emília sama podala. Velmi ho to překvapilo, ale okamžitě svou dceru pevně objal a šťastně se usmál.
„Fernando, celou noc jsem přemýšlela. Skoro jsem nespala,“ začala mu Emília vysvětlovat, „a pochopila jsem, že máš pravdu. To nedorozumění mezi námi nesmí ovlivnit naši dceru. Nechci ji tahat někde po soudech. Trpěla by potom hlavně ona!“
„Emílie, já bych ti ji nikdy nevzal. To bych nemohl udělat. Ale potřebuju ji! Chci ji taky vídat!“
„Já vím, Fernando! Proto jsem ti taky zavolala. Ode dneška si můžeš Helenu k sobě vzít kdykoliv budeš chtít. Vždycky se pokusíme nějak domluvit a najít kompromis!“
„Emílie, děkuju! Ani nevíš, jak jsem šťastný!“ usmál se.
Emília mu úsměv opětovala. „Bude to pro nás všechny tak nejlepší. Jinak by to nejspíš navždy zničilo náš vztah!“
„Náš vztah? Myslíš tím, že bychom mohli spolu začít nanovo?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Možná!“ odvětila po chvíli přemýšlení.
Fernando šťastně vzdychl.
„Jestli chceš, můžeš s Helenou strávit celé odpoledne,“ navrhla mu. „Tady v tašce je mléko, plínky, všechno potřebné!“ ukázala na tašku visící na kočárku.
Fernando se usmál. „Děkuju ti, Emílie!“ položil Helenu do kočárku a s hrdým úsměvem s ní odjel.
Emília se za nimi dívala, dokud jí nezmizeli z dohledu a oddychla si. Nakonec pochopila, že se rozhodla správně.

#####

Lucas dovezl Sol k ní domů. Bydlela v malém bytě jen o dvou místnostech a koupelně s toaletou. Když se usadili na pohovce obývacího pokoje propojeného s kuchyní, vzal Lucas z mrazáku pár kostek ledu, zabalil je do utěrky a přiložil ji Sol na udeřenou tvář. Měla ji úplně červenou.
„Už je to lepší?“ zeptal se ustaraně.
Sol se pokusila o úsměv. „Děkuju, Lucasi! Už to bolí míň.“
„Sol, já budu nejspíš zase dotěrný, ale co se tam mezi vámi stalo? Proč tě Tadeo uhodil? Vy se znáte?“
„Tadeo? Tak to je jeho pravé jméno?“
„Pravé jméno?“ nechápal.
„Asi bych ti to měla vysvětlit všechno od začátku.“
„Prosím!“
Sol smutně vzdychla, odložila utěrku s ledem na stolek a začala mu vyprávět o svém trápení. „Poslední rok mého života jsem prožila ve dvou naprosto odlišných etapách. První půlrok se zdál být mým splněným snem, druhý půlrok se proměnil v noční můru. S Domingem, tedy pro tebe s Tadeem, jsem chodila půl roku a myslela jsem si, že je to ten pravý. Krátce poté, co jsme se seznámili se ke mně nastěhoval a všechno se zdálo být perfektní. Ve všem jsem mu plně důvěřovala. A to se mi nakonec vymstilo. Jednoho dne přišel domů, že jeho kamarád chce investovat do nějakého projektu. Nic mi o tom projektu neřekl, ale tvrdil mi, že když do něj také zainvestujeme, mnohonásobně se nám to vrátí. Chtěl si půjčit v bance, ale ta ho odmítla, protože neměl dostatečný příjem. A tak ho napadlo zaručit se tímto bytem. A protože já byla majitelka, musela jsem tu smlouvu o půjčce podepsat já. Sice jsem se trochu bála, ale on mě vždycky dokázal přemluvit a ujistit mě, že bude všechno v pořádku. A já ho tak milovala, že jsem nakonec se vším souhlasila. A jednou jsem přišla domů zase já a Domingo … Tadeo nikde! Všechny jeho věci byly pryč a na stole jsem jen našla prostý vzkaz, na kterém stálo: ,Sol, bylo to s tebou fajn, ale objektem mého zájmu už je jiná. Sbohem!‘ A mně se v té chvíli zhroutil svět. Nejen proto, že mě opustil, ale hlavně z toho důvodu, že jsem ten den zrovna zjistila, že jsem těhotná!“ vzlykala po celou dobu svého vyprávění.
Lucas na ni šokovaně hleděl.
„A aby toho na mě nebylo málo, o dva dny později mi přišel dopis z banky, že Tadeo nesplácel půjčku, jak mi slíbil a že jestli do měsíce nesplatím poslední dvě částky, co dluží, přijdu o byt. Zhroutila jsem se znovu. Šla jsem do banky i na policii, ale nikdo mi nedokázal pomoct, protože až tehdy jsem zjistila, že žádný Domingo Peréz vlastně neexistuje. Snažila jsem se ho najít alespoň na místech, kde jsme se scházeli, ale slehla se po něm zem. A pak jsem pochopila, že si za svou naivitu můžu jedině sama a že jedině já sama si můžu pomoct. Hledala jsem k práci v kině, co nejrychleji druhou, abych nepřišla o byt. A nakonec z toho obrovského stresu a tlaku jsem potratila!“
Lucasův šokovaný výraz se proměňoval v nenávistný.
„A tehdy jsem se vlastně blíž seznámila s tvou tetou. Předtím jsme se maximálně pozdravily na chodbě, ale tenkrát to byla ona, kdo mi pomohl,“ vysvětlila mu se slzami v očích a na danou chvíli si vzpomněla.

Před pěti a půl měsíci

Sol vešla do panelového domu, ve kterém bydlela. Opět byla unavená z hledání druhé práce. Byla bílá jako stěna a bylo jí na omdlení. Musela se opřít o zábradlí schodiště, aby se trochu vzpamatovala. Když však po chvíli udělala krok, prudce ji píchlo v podbřišku. „Au!“ zaskučela bolestí a spadla na schodiště.
V té chvíli se otevřely výtahové dveře a vystoupila z nich Omaira. Hned si Sol všimla a přispěchala k ní. „Slečno? Slečno, co je vám?“ ptala se vyděšeně.
„Hrozně to bolí!“ plakala.
Omaira jí pomohla, aby se posadila. Sol se držela za břicho a bolestí plakala.
„Slečno, co vás bolí? Mám zavolat záchranku?“
V tom si Sol všimla, že má sukni od krve. „Proboha! Já jsem těhotná! Nemůžu přece krvácet!“ vykřikla a z očí jí vytryskly další slzy.
Omaira už na nic nečekala a zavolala jí záchranku. Než přijela, ani na vteřinu ji neopustila a snažila se ji uklidňovat.

Současnost

„Nakonec si mě nechali v nemocnici, a i když mě Omaira vůbec neznala, zůstala tam se mnou přes noc!“ vděčně se přes slzy usmála. „A starala se o mě i několik dalších dní. Všechno jsem jí poté řekla a ona mi dokonce nabídla, že mi peníze půjčí. To jsem ale odmítla. Nechtěla jsem dlužit ještě někomu dalšímu. Nakonec jsem se v kině dohodla, že mi dají výplatu z příštího měsíce předem, abych to mohla rychle splatit a potom jsem si už našla tu práci v restauraci. Takže pak už jsem splácela všechno pravidelně.“
„Až se mi Tadeo dostane do rukou, zabiju ho!“ zvolal Lucas nenávistně.
„Jak ho vlastně znáš ty?“
„Pracujeme spolu. Oba jsme redaktoři časopisu VERDAD.“
„A kdy tam nastoupil?“
„Asi před pěti měsíci. Doporučil ho tam Fernando, ten můj kamarád, co se mnou dnes i minule byl. Chodili spolu na vysokou. Ale asi ho taky pořádně nezná.“
„Musíš si teď o mně myslet, jak jsem hloupá, viď? Že jsem mu tak naletěla!“ zvolala smutně.
„Ne, ty za nic nemůžeš! To on je bídák!“ rozčílil se.
Sol se pousmála.
„A, Sol, proč ses neobrátila na svou rodinu, když ses dostala do těch problémů?“
Opět zesmutněla. „Protože, Lucasi, žádnou nemám. Moji rodiče zemřeli, když mi bylo osm let. Potom mě vychovávala babička, ale ta už také před lety zemřela. Už nemám nikoho!“
Lucas jí soucitně chytil za ruku. „Promiň mi to, nechtěl jsem ti připomínat bolestivé rány. Ale chápu tě. Také už nemám rodiče. Sice mi bylo už osmnáct, když umřeli, ale ta bolest je stejně vždycky velká! Ať je člověk v jakémkoliv věku! A bohužel nikdy nezmizí!“
Sol mu položila druhou ruku na tu jeho a smutně se usmála.
„A vlastně po jejich smrti jsem úplně změnil svůj život. A také si tehdy uvědomil, jakou obrovskou chybu jsem napáchal!“ řekl vážně.
„Chceš mi o tom říct?“
Lucas přikývl. „Asi bych ti také měl svůj příběh říct!“ smutně se pousmál a vše jí začal vyprávět.

#####

„Kde máš Helenu?“ podivil se Winston, když k němu do bytu přišla Emília.
„Je s Fernandem!“
Winston se na ni překvapeně zahleděl, a když se spolu usadili v obývacím pokoji, vše mu vysvětlila: „Včera za mnou Fernando přišel a řekl mi, že zažádá o střídavou péči Heleny, když mu bráním v tom ji vídat. Hrozně jsem se vyděsila, že mi ji Fernando vezme. Ale když jsem o tom poté mluvila s našimi, radili mi, abych se s Fernandem domluvila. Že pokud to půjde přes soudy, všechno to bude horší. Celou noc jsem o tom přemýšlela a pochopila jsem, že mají pravdu. Před chvílí jsem to Fernandovi řekla, že může Helenu vídat kdykoliv bude chtít a snad je to mezi námi nadobro srovnané.“
„No, Emílie,“ povzdychl si, „já se bál, že tohle tě jednoho dne čeká. Víš, že se s Fernandem zrovna moc nemusíme, ale v tomhle ho jako muž chápu. Kdyby mi žena, kterou miluju, bránila být s naším dítětem, taky bych dělal všechno možné!“
„Navíc jsem ho k tomu rozhodnutí sama přinutila.“
„Jak to myslíš?“
„Víš, Winstone, jak jsem zjistila, že Berenice za mými zády umožňuje Fernandovi stýkat se s Helenou, tak jsem za ním večer šla, abych mu vynadala a ono to nakonec dopadlo trochu jinak,“ zastyděla se.
„Nepovídej!“ zvolal pobaveně.
„A Fernando si myslel, že jsme se tím pádem usmířili, ale já ho znovu dost tvrdě odmítla. A on se pak nejspíš na základě toho naštval a chtěl to řešit takhle!“
„No musím se ho zase zastat, asi bych to, co se mezi vámi stalo, bral taky jako usmíření!“
Emília se zamračila. „Změňme téma! Co ty a Nina? Něco nového?“
„Předevčírem jsme měli první rande!“ pousmál se.
„A?“
„Políbili jsme se!“
„Vážně? To mám za tebe radost!“ usmívala se.
„Ale budeme to mít ještě hodně těžké!“ vážně pokývl hlavou. „Nina mi svěřila, že od toho … od té události…“ nechtěl to slovo také vyslovovat a Emília jen chápavě přikývla, „…měla pár mužů, ale ani s jedním z nich nic neměla. Chtěla, ale nemohla. A oni s ní neměli trpělivost.“
Emília smutně vzdychla. „Winstone, v tomhle ji chápu zase já. To, co se jí stalo, je vůbec to nejhorší, co se ženě může stát! Musíš jí být oporou a tu trpělivost jí věnovat!“
„Neboj se, Emílie, to já rozhodně trpělivý budu! Udělám cokoliv, abych ji té bolesti a zlých vzpomínek zbavil!“ zvolal rozhodně.
Emília ho chytla za ruku a usmála se.

#####

Paloma a Gonzalo spolu s Chloe se vrátili z procházky. Dali si pozdní oběd, a když dojídali, Gonzalo se zeptal: „A co si dát navrch ještě zmrzlinu?“
Chloe nadšeně přikývla.
„No asi by se to hned po obědě nemělo, ale já si dám taky!“ zasmála se Paloma.
„Jdu pro ni!“ usmál se Gonzal a šel do ledničky. „Áha,“ pronesl, když se díval do mrazáku, „tak už tady žádná není. A já měl pocit, že jsem tam ještě jeden kelímek viděl.“
„Tak to nevadí, dáme si příště,“ řekla mu Paloma a podívala se na Chloe, která zesmutněla.
„Ne ne, já zajedu do obchodu. Hned budu zpátky,“ řekl Gonzalo, když smutek Chloe viděl. Hned se usmála.
„Nezlobte tu zatím,“ řekl se smíchem, políbil Palomu, Chloe pohladil po vlasech a odešel.
„A co zatím budeme dělat my?“ usmála se Paloma.
Chloe seskočila z židle, ze druhé si vzala Olafa, který normálně seděl jako čtvrtý u stolu, pak chytla Palomu za ruku a vedla ji do svého pokoje. Tam ze skříně vyndala stolní hru, kterou tam ráno objevila.
„Jéé, tahle hra byla moje a Gonzalova nejoblíbenější!“ zasmála se Paloma.
Chloe se rozesmála, ale vzápětí se za Palomu vyděšeně dívala.
„Co je, Chloe?“ vážně se zeptala, a když se otočila, Tadeo ji popadl do náruče. „Ahoj, Palomito!“ úlisně se usmíval.
Paloma se vyděsila.

#####

Lucas převyprávěl Sol všechny podstatné události svého života. Od obrovské chyby, kterou udělal na střední škole, přes znovushledání s Lorenou a manželství s Palomou, až po zjištění, kdo je jeho dcera a co to způsobilo s jeho vztahem s Lorenou.
Sol ho pozorně poslouchala a nakonec se zeptala: „Lucasi, můžu být k tobě upřímná?“
„Prosím,“ přikývl.
„Lucasi, vím, že se známe pár dní a že Lorenu neznám vůbec, takže bych tu neměla vynášet nějaké soudy, ale musím to říct. Podle mě se k tobě Lorena zachovala nefér! Vyčítá ti něco, co si nemohl ovlivnit! Místo toho, aby byla ráda, že jsi byl vaší dceři v podstatě celý život nablízku a nevědomky jsi ji tak chránil, viní tě z toho, co už ti jednou odpustila. To by byla radši, kdyby Berenice vyrůstala v tom dětském domově nebo kdyby si ji vzala nějaká rodina, která by se k ní chovala zle? Určitě ne! Ale kdyby to tak bylo, vyčítala by ti to taky. Podle toho, co jsi mi řekl si myslím, že by si Lorena vždycky našla něco, čím by tě od sebe odehnala!“
Lucas na ni šokovaně hleděl. Chtěl slyšet její názor, ale že bude až tak upřímný, nečekal. Ve spoustě věcí měla pravdu a trochu ho to zarazilo.
„Promiň, Lucasi, měla jsem být radši zticha!“ zesmutněla, když viděla jeho výraz.
„Ne, je dobře, že jsi mi to řekla. Myslím, že jsem potřeboval to slyšet i od někoho, kdo v tom není citově zainteresovaný,“ řekl vážně. „Děkuju, Sol!“ pousmál se.
Úsměv mu opětovala a nervózně si dala vlasy za ucho.
„Teď bychom ale měli řešit důležitější věci,“ zvolal. „Zítra s tebou zajdu na policii a vyřešíme ten tvůj problém s Tadeem!“
Sol vykulila oči. „Ale, Lucasi, já …“ vlastně nevěděla, co říct.
„Už víš, kdo to je, tak teď by ti měli pomoct. Tadeo za to musí být potrestán, vždyť je to podvod!“
„Lucasi, máš pravdu. Jsi hodný, ale zajdu tam sama!“
„Ne, já tě tam doprovodím. Spolu to zvládneme lépe!“ usmál se.
Sol na něj překvapeně hleděla. „Lucasi, ale já nejsem zvyklá na to, aby mi někdo pomáhal. Vždycky jsem si musela vyřešit všechno sama.“
„Hm, tak si začni zvykat!“ pokrčil rameny a znovu se čarovně usmál.
Sol nevycházela z údivu.
„Už půjdu. Měla by sis odpočinout,“ řekl a dal se k odchodu.
Sol ho doprovodila ke dveřím a tam se ještě zastavili.
„Lucasi, děkuju za všechno!“ pousmála se.
„Kdykoliv! Stačí zavolat!“ opětoval jí úsměv.
Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak ho Sol objala. Trochu ho to zaskočilo, ale usmál se a objal ji také. Nakonec se odtáhli, usmáli se na sebe a Lucas odešel. Sol se opřela o dveře a s úsměvem si povzdychla.

#####

„Tadeo, co tady děláš?“ zeptala se Paloma vyděšeně.
U Tadeových úst se vybarvovala modřina od Lucase. Byl kvůli tomu incidentu dost rozčílený a i to ho přesvědčilo dodržet plán, který si usmyslil ještě, než se srazil se Sol. Spokojeně se usmíval a ještě silněji Palomu sevřel. „Bude lepší, když si promluvíme o samotě, co myslíš?“ poukázal na Chloe.
Paloma na ni strachy úplně zapomněla. Otočila se na ni a pokusila se o úsměv. „Chloe, počkej tady. Já si jen popovídám tady s tím pánem a hned se vrátím, ano?“
Chloe měla v očích strach.
„Jo, maličká, počkej tady. Já ti Palomitu za chvíli vrátím,“ dodal Tadeo se smíchem a dostrkal Palomu pryč a zavřel dveře.
Chloe tam zůstala stát jako opařená. Nevěděla, co má dělat. Hrozně se bála. V tom slyšela Palomu, jak tomu muži říká, aby ji pustil. Rozeběhla se ke dveřím, ale ty byly zamknuté.

„Tadeo, okamžitě mě pusť!“ vytrhla se mu, když ji dotáhl do ložnice. „Co po mně pořád chceš?“ zakřičela.
„To, co vždycky!“ pokrčil ledabyle rameny. „Přeci tebe!“ zvolal chtivě, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat.
Paloma se bránila, co jí síly stačily, až se jí podařilo ho od sebe znovu odstrčit a vrazila mu facku. „Řekla jsem ti už několikrát, aby ses ke mně nepřibližoval! Hnusíš se mi!“
„A ty se mi zase líbíš! Jak ten problém vyřešíme, hm?“ mlsně si ji prohlížel.
„Vypadni odsud, Tadeo! Nepřibližuj se ke mně!“ obraně proti němu zdvihla ruce.
Tadea to akorát pobavilo. Strčil do ní tak, až spadla na postel a než se vzpamatovala, ležel na ni a násilím ji líbal.

Gonzalo byl už skoro na konci polní cesty, která vedla od haciendy k silnici. Najednou si uvědomil, že mu nejspíš chybí to hlavní. Nahmatal kapsu u kalhot a zjistil, že nemá peněženku. „Jo, Gonzalo, to je tak když vyrazíš bez rozmyslu!“ zasmál se, otočil auto a vracel se zpět.

Chloe dál lomcovala klikou ve snaze, že se dveře otevřou, ale marně. Slyšela Palomu, jak volá o pomoc a měla velký strach. Poté si všimla otevřeného okna.

„Pomoooooooc! Gonzalo, prosím tě, pomoz mi!“ zoufale Paloma křičela, když ji Tadeo pevně držel a líbal ji na krku.
„Ten tvůj frajer nepřijde, Palomito!“ zadíval se na ni a rozesmál se. „Čekal jsem na vhodnou příležitost, až budeme sami a teď si spolu konečně užijeme!“ znovu ji začal líbat. Rukou jí přejel po břiše, až ke kalhotám, které se pokusil rozepnout a jak trochu povolil sevření, Paloma toho využila a vší silou ho odstrčila. Až se hlavou praštil o opěradlo postele. „Au, mrcho!“ zanadával.
Paloma se pokusila o útěk, ale Tadeo ji stačil chytit za nohu a srazit k zemi. Otočil ji na záda, sedl si ji na klín a chytil ji za zápěstí, které silou tlačil do země.
„Tadeo, prosím tě, pusť mě! Nech mě být! Snažně tě prosím!“ z očí jí vytryskly slzy.
„Nemůžu, Palomito! Toužím po tobě od první chvíle, co jsem tě spatřil!“ vzrušeně jí dýchal do tváře a Paloma od něj odvracela svůj zrak. „Byl jsem hodně dlouho trpělivý, ale dál už čekat nebudu! Za chvíli budeš konečně moje!“ vítězně se usmál a začal ji líbat na krku.
„Ne, Tadeo! Nech mě! Pomoooooc!“

Gonzalo už byl skoro před haciendou, když mu do cesty vběhla Chloe. Tak tak stačil zastavit. Vyděšeně vystoupil z auta. „Chloe, mohl jsem tě přejet! Co tady děláš? Kde je Paloma?“
Chloe ho s hrůzou v očích chytla za ruku a běžela s ním do domu.

Tadeo Palomu přestal líbat. Pohodlně se na ni usadil a její ruce si položil pod kolena, aby se nemohla nijak bránit a on měl ruce naopak volné.
„Tadeo, prosím tě, když mě necháš být, nikomu neřeknu, že jsi tady byl!“ zoufale vzlykala.
„Nemusíš to říkat nikomu ani potom! Zůstane to mezi námi, to bude lepší!“ spokojeně se usmál a začal jí trhat tričko na kusy.
„Neeee, přestaň, prosím!“ plakala.
Tadeo si ji mlsně prohlédnul a začal ji líbat na hrudi i přes podprsenku na ňadra.
„Tadeo, prosím! Pusť mě! Nech mě!“

Gonzalo s Chloe vběhli do domu. Oba uslyšeli Palomino zoufalé volání. V Gonzalovi se okamžitě nahromadila nenávist. „Chloe,“ otevřel nejbližší dveře, které vedly do pracovny, „zůstaneš tady, dokud si pro tebe nepřijdu, ano?“
Chloe tam okamžitě vběhla a zavřela za sebou.
Gonzalo se s nenávistí v očích rozběhl do ložnice.

„Tadeo, prosím, nech mě!“ zoufale Paloma plakala.
Tadeo ji přestal líbat, znovu se na ni pohodlně usadil a začal jí rozepínat kalhoty.
„Neeeeeee!“ vykřikla a snažila se bránit, ale nemohla se ani pohnout.
Tadeo už měl její kalhoty trochu stažené, když se rozrazily dveře a Gonzalo na něj bez rozmyslu skočil. Povalil ho, sedl si na něj a začal ho bít hlava nehlava. „Hajzle! Zabiju tě!“ křičel nenávistně a bil ho pěstmi.
Paloma mezitím vstala, povytáhla si kalhoty a se zoufalým výrazem ve tváři přispěchala ke Gonzalovi. „Gonzalo, už dost! Nech ho! Ublížíš si!“ plakala a snažila se ho od něj dostat.
Gonzalo ale jako by ji neslyšel. Měl v sobě tolik zlosti. „Hajzle!“ bil ho dál.
„Gonzalo, prosím!“ znovu ho chytla za ramena a bránila mu v tom. Gonzalo nakonec přestal. Nechtěl skončit, ale musel nabrat dech. Toho využil Tadeo. I když vypadal, že je mimo, přece jenom ještě vnímal a lokty praštil Gonzala do břicha. Ten se bolestí svalil na zem a Tadeo se dal zbaběle na útěk.
Gonzalo se ale rychle vzpamatoval a rozběhl se za ním.
„Gonzalo, prosím tě, počkej!“ plakala Paloma a zoufale se posadila na postel.

Gonzalo vyběhl před dům a Tadea nikde neviděl. Najednou se zezadu od domu objevilo auto a Tadeo v něm prchal pryč. Gonzalo by se nejraději rozjel za ním, ale věděl, že teď musí být s Palomou.

Paloma zoufale plakala, když se Gonzalo vrátil. Viděl její roztrhané tričko, rozepnuté kalhoty a znovu v něm začala bujet nenávist. Přisedl si k ní a silně ji objal. „Lásko moje, už jsem u tebe! Neboj se, už ti neublíží!“ utěšoval ji.
Paloma se ho pevně držela a když si představila, co jí mohl Tadeo udělat, kdyby se včas nevrátil, znovu se v jeho náručí zoufale rozplakala.

#####

Franco usnul na pohovce u pohádky a Mariela s Eduardem seděli v kuchyni v jejím bytě a pozorovali ho.
„Kdy mu to řekneme? Že jsme spolu,“ zeptal se Eduardo.
„Řekneme mu to klidně až se probudí. Myslím, že bude rád. Zbožňuje tě!“ usmála se Mariela.
„A já zbožňuju vás oba,“ pohladil ji po tváři a něžně se políbili.
„Řekneme mu to všechno najednou,“ dodala.
„Co všechno?“ nechápal.
„Eduardo, nechtěl by ses k nám nastěhovat?“
Zatvářil se překvapeně.
„Stejně už nějakou dobu tak nějak bydlíme v obou bytech a teď když jsme spolu, proč se vídat jen přes chodbu?“ usmála se.
„Miluju tě!“ chytil její obličej do dlaní a dlouze se políbili.
„To bylo ano předpokládám!“ zasmála se.
„Velké ano!“ zasmál se i on. „A vlastně jsi mě zachránila před bezdomovectvím!“ dodal pobaveně.
„Co tím myslíš?“
„Víš ten kamarád, který mi ten byt pronajal se bude ženit a hodlá se s manželkou sem vrátit. Takže bych si musel brzy hledat nové bydlení.“
„Tak to bych nedopustila! Neumím si představit, že bych tě denně nevídala!“ zhrozila se.
„Takže kdybych ti lásku nevyznal já, tak bys mi ji vyznala ty potom? Abych neodešel?“ zeptal se s šibalským úsměvem.
Mariela se pousmála. „Nechci tě nechat odejít!“
„A já už taky nikdy neodejdu!“ zvolal důrazně a znovu se dlouze políbili.

#####

Gonzalovi se nakonec podařilo Palomu alespoň trochu uklidnit. „Jakto, že ses vlastně vrátil?“ zeptala se, zatímco se mu dál choulila v náručí.
„Zapomněl jsem si peněženku! Díky bohu, že jsem si ji zapomněl!“ ulevilo se mu, že díky této drobnosti mohl Palomu zachránit před tím největším ponížením.
„Tolik jsem se bála!“
„Já vím!“ znovu ji pevně sevřel.
Najednou Paloma vykulila oči. „Proboha Chloe! Kde je?“ ptala se vyděšeně.
„Vidíš to, měli bychom pro ni jít!“ uvědomil si i Gonzalo, že na ni zapomněl. „I ona tě zachránila! Přiběhla pro mě!“ pousmál se na ni a políbil ji na čelo. Pomohl jí vstát. Paloma si ze skříně vzala nové tričko a to roztrhané šel Gonzalo hned vyhodit do koše.

Jakmile se Chloe v pracovně zavřela, strachy se schovala pod stůl a moc se bála. Když se otevřely dveře, dostala ještě větší strach.
„Chloe, to jsme my! Kde jsi, Chloe?“ volala na ni Paloma a s Gonzalem se rozhlíželi po místnosti.
Chloe vykoukla zpod stolu, ujistila se, že jsou to oni.
„Chloe, pojď ke mně!“ Paloma si klekla a rozpřáhla svou náruč.
Chloe se k ní rozeběhla a silně ji objala.
„Už se ničeho neboj!“ konejšila ji Paloma.
Chloe se odtáhla a vyděšeně se zeptala: „Maminko, jsi v pořádku? Měla jsem o tebe hrozný strach, a tak jsem běžela pro tatínka, aby ti pomohl!“
Paloma i Gonzalo vykulili oči. Chloe poprvé od smrti svých rodičů promluvila.