„Chloe, ty mluvíš!“ rozzářila se Paloma.
Chloe vykulila oči. Až nyní si to uvědomila. Najednou to z ní vypadlo, ani nevěděla jak. „Ano, mluvím!“ usmála se a znovu padla Palomě do náruče. Ta ji se šťastným úsměvem pevně objímala.
Gonzalo se usmál, klekl si k nim a obě si přivinul do náruče.
„Maminko, tatínku,“ oslovila je, když se na ně podívala, „můžu vám tak říkat?“
Oba se na sebe usmáli a poté na ni. „Samozřejmě, že můžeš,“ pohladila ji Paloma po tváři. „Vždyť budeme tvými rodiči. Ne, vlastně ne. Právě jsme se jimi stali!“ usmála se.
„A jsi v pořádku, maminko?“ znovu se ustaraně zeptala. „Neublížil ti ten cizí pán?“
„Ne, neublížil mi, nemusíš mít strach. Ale jen díky tobě a Gonzalovi!“ oba je chytla za ruku. „Zachránili jste mě!“ Gonzalo ji pohladil po tváři, políbil ji na ni a Chloe na druhou. Usmála se.
„A, maminko?“
„Ano?“
„Já už se nechci vrátit do domova. Můžu být už u vás?“
Paloma se podívala na Gonzala a ten se usmál. „Pochopitelně. Už tě neopustíme!“ řekl s úsměvem.
Chloe jim oběma skočila kolem krku. Paloma s Gonzalem na sebe mrkli a ještě dlouhou chvíli zůstali všichni tři v objetí.

#####

„Camilo, pojď dál,“ usmál se na ni Alberto a uvedl ji do haly.
„Alberto, promiň, že jsem ti sem tak večer vpadla bez ohlášení,“ omlouvala se mu, když se posadili na pohovku.
„Prosím tě, co to povídáš, ty sem můžeš přeci přijít kdykoliv budeš chtít! Je to i tvůj dům!“
Camila se nervózně pousmála. „Jen bych chtěla mluvit s Diosmary. Hned potom půjdu.“
„Tak to tě zklamu, Camilo. Není tady. Vlastně ani jedna naše dcera. Jsem tu jako sirotek,“ pousmál se. „Diosmary šla ven s nějakými přáteli, Emília je u Winstona, Berenice se taky ještě nevrátila a Paloma s Gonzalem zůstávají na haciendě až do zítřka.“
„Aha, tak to jsem měla předem zavolat. Omlouvám se, nebudu tě dál rušit,“ řekla a chtěla odejít, ale Alberto ji chytil za ruku, aby ji zastavil. „Ne, Camilo, prosím, zůstaň! Chtěl bych ti něco říct.“
„Ano?“
„Vlastně ani ne tak říct jako ti poděkovat.“
„Za co?“
„Že jsi včera neodešla, když jsi zjistila, že je tu Franco.“
Znervózněla. „Emília mě potřebovala. Nemohla jsem jen kvůli němu odejít.“
„A potom, jak jsi ho ještě vzala do náruče! Dojalo mě to!“ pousmál se. „Vypadalo to jako kdybys mi to i odpustila!“
Upřeně se mu zahleděla do očí a řekla: „Možná, že ano!“
Alberto vykulil oči. „Camilo?“ nevěřícně na ni hleděl.
„Franco přeci za nic nemůže. To jenom ty a já! Měli jsme spolu tehdy víc komunikovat a věnovat se jeden druhému.“
„Camilo, co mi tím chceš vlastně říct?“
Camila ho místo odpovědi políbila. „Myslím, že bych se chtěla vrátit domů!“
Alberto opět vykulil oči. Chytil její obličej do dlaní a políbil ji dřív, než by si to zase rozmyslela. Ale Camila si to rozmýšlet nechtěla. Jeho polibek mu opětovala. To, co se právě odehrávalo, neplánovala. Ale cítila, že je to přesně to, co má udělat.

#####

Lorena a Berenice stály před letištěm a čekaly na šoféra Fuentesových. Bylo domluvené, že nejdříve vysadí Lorenu u Pedra a poté Berenice doveze domů.
„Byl to super víkend, že jo?“ usmívala se Berenice.
„Ten nejlepší v mém životě!“ zvolala Lorena šťastně a svou dceru pevně objala. „Musíme si ho brzy zase zopakovat!“ dodala, když se na sebe podívaly.
„To určitě,“ usmála se. Pak se ale zatvářila tak, že má něco na srdci.
„Berenice, děje se něco?“
„Loreno, promiň, ale já se tě musím na něco zeptat.“
„Na co?“
„Slíbily jsme si, že o tomto víkendu nebudeme řešit vůbec nic, vůbec nikoho a to jsme dodržely. Věnovaly jsme se jen jedna druhé. Ale teď, když už je náš víkend u konce, tak se tě na to prostě musím zeptat. Ty se chceš vrátit ke Gonzalovi?“
„Ne, Berenice, nechci! Určitě ne!“ zdůraznila.
„Tak proč jsi ho teda před naším odjezdem políbila?“
„Já nevím, Berenice! Vůbec to nechápu!“ vzdychla zoufale. „Prostě se to stalo. A teď bych si za to nejradši nafackovala. Nechtěla jsem nikomu ublížit!“
„Ani Lucasovi nechceš ublížit?“
„Berenice, nemluv o něm, prosím tě!“ zamračila se.
„Loreno, nezlob se na mě, ale on se hrozně trápí. Bolí mě ho vidět tak smutného!“
„Já jsem se taky trápila, když jsem se tě musela vzdát! Taky jsem byla smutná! A on si žil svůj život spokojeně dál!“
„Ale vždyť jsi mu to už odpustila, jak se k tobě zachoval! Navíc, on za tu chybu dostatečně zaplatil. Přišel o oba rodiče a svůj život kompletně změnil! A aniž by to věděl, staral se i o mě a tím svou chybu vlastně napravil!“
„Ano, on tě měl u sebe! A já byla sama!“ zvolala nešťastně.
„Loreno, nechceš si s ním prosím tě ještě promluvit? Alespoň kvůli mně? Promysli to, prosím!“ požádala ji se smutným výrazem v očích.
Lorena zesmutněla. Nechtěla ji vidět tak utrápenou. „Dobře, Berenice, promluvím si s ním, slibuju!“ pousmála se.
„Děkuju, Loreno!“ usmála se. „Ale promluv si s ním, co nejdřív. Aby pak nebylo pozdě!“
„Jak pozdě?“
„Ono to bude znít asi divně takhle mluvit o vlastním tátovi, ale Lucas je zatraceně přitažlivej chlap. Mohl by mít každou, na kterou by ukázal! Ale on chce tebe, Loreno! Nepromarni tu šanci být s ním zase šťastná!“
Lorena na ni zmateně hleděla. Už na to nijak nereagovala, protože u nich zrovna zastavilo auto. Šofér jim pomohl se zavazadly do auta a po zbytek cesty se už o Lucasovi nebavily.

#####

Paloma díky tomu, že Chloe začala mluvit, alespoň na chvíli zapomněla na ten hrozný zážitek s Tadeem. I tak ale kvůli tomu už nechtěla na haciendě zůstat přes noc. Proto si zabalili své věci a vrátili se ke Gonzalovi domů.
Nyní už Chloe spala a Paloma se na pohovce choulila Gonzalovi v náručí. „Hned zítra zajdeme na policii a Tadea udáme!“ zvolal Gonzalo rozhodně. „To, co ti chtěl udělat, mu jen tak neprojde!“ dodal nenávistně.
„Gonzalo, já nevím, jestli to zvládnu. Mluvit o tom!“ zachvěl se jí hlas při vzpomínce na to, jak se jí dotýkal a při představě, co by jí nakonec udělal, kdyby tam Gonzalo nepřišel.
„Budu tam s tebou, lásko! Neboj se, spolu to zvládneme!“ pohladil ji po vlasech a políbil ji na ně. „A přísahám ti, že už ti nikdy nikdo neublíží! Nedovolím to!“
Paloma se na něj podívala a vděčně se usmála. Jemně se políbili. „Gonzalo, jak to teď uděláme s Chloe?“ raději změnila téma.
„Tak tvoje matka asi nebude proti, aby Chloe byla s námi ještě před adopcí. Určitě to dokáže zařídit!“
„To ano, ale to bychom taky museli …“
„Co?“
„Nastěhovat se k sobě.“
Gonzalo se pousmál. „A ty nechceš jít ke mně? Vždyť se budeme brát!“ rozesmál se.
„Já vím! Vždyť bych se k tobě nejradši nastěhovala hned potom, co jsme si vyznali lásku!“ šťastně se usmála a pohladila ho po tváři. „Ale teď se to kvůli Chloe všechno urychlilo. A já si pořád nejsem jistá, jestli se za to na mě nezlobíš, že jsem tě do toho tak uvrtala a ty jsi ani pořádně neměl čas si to promyslet!“ dodala provinile.
Gonzalo vzdychl a usmál se. „Princezno moje, mám ti to zopakovat znovu? Miluju tě a chci tě mít u sebe už napořád! Tebe, Daniela, Chloe a všechny další děti, které spolu budeme jednou mít!“ chytil ji za bradu a něžně ji políbil.
„Miluju tě, můj princi! Nechápu, jak jsem bez tebe mohla být tak dlouho!“ vzdychla zamilovaně.
„Vždyť víš, muselo to tak být, abychom si uvědomili, že ty jsi pro mě ta pravá a já pro tebe ten pravý!“ pohladil ji po tváři.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“
Padli si do náruče a velmi dlouze se políbili.

#####

Druhý den ráno vyzvedl Lucas Berenice, aby ji dovezl do školy. Nyní řídil a Berenice mu nadšeně vyprávěla o Loreně a jejich víkendu v Paříži. „Opravdu jsme si to užily! Lorena se pořád smála, byla veselá. Myslím si, že jí ta změna prostředí prospěla.“
„A co všechno jste dělaly?“
„No tak víš jak! Jako typické ženské jsme hlavně nakupovaly,“ rozesmála se a Lucas s ní, „ale daly jsme si i výborná jídla v restauracích, chodily jsme po památkách a v sobotu večer jsme si byly ještě zatancovat v jednom klubu. Bylo to super!“
„Tak to jsem rád, že jste se měly spolu tak dobře!“ usmál se.
„Jo měly,“ usmála se, „akorát …“
„Co?“
„Radši ti to řeknu až zastavíme. Ať dojedeme v pořádku,“ obávala se.
Lucas se na ni zmateně podíval, ale neptal se. Když dojeli ke škole, vystoupili z auta a teprve se zeptal: „Tak co jsi mi chtěla říct?“
„No, když jsme se včera večer vrátily, tak jsem s ní zkoušela o tobě mluvit,“ vysvětlovala mu opatrně, „a …“
„Nechce o mně ani slyšet, viď?“ řekl smutně.
„Snažila jsem se jí trochu domluvit a nakonec mi slíbila, že si s tebou ještě promluví!“ nadějně se na něj usmála.
Lucas jí úsměv opětoval a objal ji. „Děkuju, Berenice! Jsi ta nejlepší dcera!“
„Chci, abys byl šťastný, tati! Mám tě moc ráda!“ s úsměvem ho objímala.
Její slova ho zahřály u srdce. Odtáhl se od ní a vážně řekl: „Já jsem šťastný! Že tě mám!“
Berenice se usmála a znovu se objali. Vyrušilo je zvonění Lucasova mobilu. „Promiň,“ omluvně se na ni podíval a poté na displej mobilu. Blikalo mu tam neznámé číslo, přesto hovor přijal. „Sol?“ zvolal nadšeně a poodešel stranou, aby si hovor vyřídil. Poté se vrátil k Berenice a řekl: „Berenice, už musím jet. To byla Sol, že si to zařídila v práci a může jít na policii hned. Půjdu tam s ní.“
Berenice na něj nechápavě hleděla. „Kdo je Sol? A proč s ní jdeš na policii?“
Lucas si uvědomil, že Berenice vůbec netuší, co všechno v posledních dnech zažil. „Vidíš, promiň. Já ti to pak všechno vysvětlím, ale teď už musím,“ políbil ji na tvář, nasedl do auta a odjel.
Berenice se za ním překvapeně dívala.

#####

„Silvie, moc ráda tě slyším! Jak si užíváš líbánky?“ ptala se Lorena po telefonu, když si právě do skříně dávala nové věci, které si v Paříži nakoupila.
„Myslím, že jsem ta nejšťastnější žena pod sluncem, Loreno!“ rozplývala se Silvia, která seděla v posteli a snídala. „Raul o mě vzorně pečuje, vším mě rozmazluje a neustále mi dává najevo svou lásku!“ začervenala se.
„To je dobře, Silvie! Však ty jsi to zasloužíš být šťastná po tom všem, co sis prožila!“ usmála se, když se posadila na postel. „A Raul samozřejmě taky za to, jak na tebe věrně čekal!“
„Ano, je to tak! Raul je muž mého života!“ šťastně se usmála. „A co ten tvůj?“ zeptala se opatrně.
„Myslíš Lucase?“
„Koho jiného? Už jste si to spolu vyjasnili?“
„Silvie, nezlob se. Nechci o něm mluvit. Momentálně jsem šťastná z toho, že jsem prožila fantastický víkend se svou dcerou a nechci teď myslet na nic jiného!“ zdůraznila.
„Promiň, Loreno, nechtěla jsem tě rozzlobit. Jen si myslím, že sis toho taky už prožila hodně a taky by sis zasloužila být šťastná!“
„Ale já jsem, Silvie, už jsem ti to řekla. Našla jsem svou dceru, se kterou se postupně sbližuju. A to je pro mě momentálně nejdůležitější!“
„Dobře, pokud to tak cítíš,“ pousmála se. „A tak mi řekni o tom víkendu s Berenice.“
Lorena se šťastně usmála a začala jí vše vyprávět.

#####

Tadeo se vyhrabal z postele, protože mu někdo zvonil na dveře. Jeho obličej byl samá modřina.
„Co se ti stalo?“ zhrozil se Fernando.
„Co tu děláš?“ odpověděl mu otázkou. Zamračil se a odstoupil od dveří.
Fernando vešel dovnitř a zabouchl za sebou. „Víš, kolik je hodin? Měl jsi být v práci. Telefony nebereš a ani jsi nezavolal. Alberto mě za tebou poslal, abych zjistil, co s tebou je.“
„Bolí mě hlava. Tak jsem do práce nešel, stačí?“ obořil se na něj.
„Ještě aby tě hlava nebolela. Kdo tě takhle zřídil?“
„Vždyť jsi to včera viděl na vlastní oči. Tvůj kamarád Lucas!“
„Po té jedné pěsti bys takhle nevypadal. Tak co se ti stalo?“
„No tak jestli to chceš vědět, zřídil mě takhle tvůj další kamarád.“
„Kdo?“
„Gonzalo!“
„Cože? Co jste si udělali?“ nechápavě kroutil hlavou.
„Já jemu nic. Prostě jen tak zničehonic se do mě pustil.“
„Tak to asi těžko! Musel mít k tomu nějaký důvod, ne?“
„Hele, Fernando, nech si ty výslechy a vypadni!“
Fernando na něj nechápavě hleděl. „Tadeo, co se to s tebou stalo? A co to vlastně mělo znamenat včera s tou ženou? Ty jsi ji uhodil!“
„Řekl jsem ti, abys mě přestal vyslýchat!“ zakřičel na něj.
„Tadeo, nerozumím tomu. Takhle ses nikdy nechoval! Začínám mít pocit jako bych tě nikdy neznal!“
„Hm, možná mě fakt neznáš!“ pokrčil ledabyle rameny. „A teď už vypadni!“ vyhodil ho z bytu. Vzteky bouchl dveřmi a zatvářil se nenávistně. „Vyřídím si to s vámi se všemi!“

#####

Catia La Mar

Nicolase v práci zastihla nečekaná návštěva v podobě Mariely a Franca. Chystal se zrovna ven, kde měl mít rozhovor s jedním mužem, a protože měl ještě chvíli času, šel se s nimi projít. Vzal je na dětské hřiště, aby si měl Franco kde hrát a oni, aby si mohli v klidu popovídat.
„Jestli tě zdržujeme, stačí říct a my pojedeme,“ řekla mu Mariela, když spolu seděli na lavičce.
„Ne, říkal jsem ti, že mám ještě čas. Spíš mě překvapuje, že jste přijeli takhle dopoledne. Copak ty nemusíš do práce?“
„Musela jsem s Francem na kontrolu na kožní, a tak jsem si vzala celé dopoledne volno, protože jsem nevěděla, jak dlouho tam budeme čekat. A jelikož jsme byli vyřízení nakonec rychle, tak mě napadlo, že toho využijeme a zajedeme za tebou!“
„No to jste mi udělali vážně radost!“ usmál se. „A Franco je v pořádku?“
„Ano, už bude. Víš, jak měl tu spálovou angínu, tak se mu ta vyrážka držela trochu déle, ale dneska paní doktorka říkala, že máme dodělat tu mastičku a pak už by to mělo být v pořádku.“
Nicolas se podíval na Franca, který si hrál na písku. Usmál se. „Předtím mi to nepřišlo, ale jak vás tu teď vidím, tak mi chybíte.“
„Však ty nám taky,“ chytila ho za ruku a pousmála se. „Ale jinak se máš asi dobře, ne? Co jsem tak slyšela.“
„Co jsi slyšela?“
„Mluvila jsem s Diosmary,“ řekla opatrně.
„Aha, takže už víš, že s někým chodím,“ pokývl hlavou.
„Ano, překvapilo mě to. Teda ne že by to bylo něco zvláštního, ale spíš jsem nechápala, že jsi mi to neřekl.“
„Nevím, možná jsem to nechtěl zakřiknout. Bylo to vlastně poprvé po rozchodu s Diosmary, co jsem se s někým opravdu sblížil. Mám ji vážně rád.“
„Takže jsi šťastný?“
„Ano, jsem, Marielo, opravdu,“ pousmál se. „A když za mnou Diosmary přišla, jen jsem si to utvrdil. Asi je to sobecké, že ona se tenkrát vlastně kvůli mně s Fernandem rozešla a já bych teď asi měl udělat to samé, jenže tohle je jiné. S Fernandem jí to neklapalo ještě předtím, než jsme se poznali, ale já si s Antonií opravdu rozumím. A jsem s ní opravdu po dlouhé době zase šťastný!“
„Ne, Nicolasi, to není sobecké! Neměl jsi k Diosmary žádné závazky. Dlouho jste se neviděli, a tak jsi prostě začal žít nový život. A pokud jsi šťastný, tak jedině dobře!“ usmála se.
„Děkuju, Marielo! To jsem potřeboval slyšet!“ pousmál se. „Přiznám se, že mi bylo Diosmary líto, když jsem ji odmítl. Teď si budu asi trochu protiřečit, ale v té chvíli jsem v srdci něco pocítil. Asi jsem ji tam někde vzadu ještě měl schovanou. A kdyby nebylo Antonie, asi bych zareagoval jinak, ale teď to nešlo.“
„Nicolasi, už se tím netrap! Rozhodl ses tak, jak jsi to v tu danou chvíli cítil. To je nejdůležitější!“
Pousmál se. „A teď bychom mohli přestat mluvit o mně a povídej ty! Co je u tebe nového?“
Začervenala se a potutelně se usmála. „Já a Eduardo jsme se dali dohromady!“
„No tak tím jsi měla začít!“ rozesmál se. „Moc ti gratuluju!“ srdečně ji objal.
Mariela ho s úsměvem objímala a poté mu povyprávěla o všem, co s Eduardem plánují.

#####

Caracas

Deborah byla ve své šatně ve studiu, když tam bez zaklepání vešel Juan. „Musím s tebou mluvit!“ vyhrkl na ni.
„Juane, víš, jak jsem se lekla?!“ obořila se na něj. „A odejdi odsud. Já s tebou mluvit nechci!“
„Deborah, prosím tě! Potřebuju se ti omluvit za tu scénu v pátek!“
„To mi ani nepřipomínej! Víš, jak jsem se cítila? Všichni se na mě opovrženě dívali jako na tvou milenku!“ zamračila se na něj.
„Mrzí mě to! To jsem nechtěl. Ale pokud se bojíš tohohle označení, tak nemusíš. Mezi mnou a mou manželkou je definitivní konec. V pátek jsem konečně pochopil, s kým jsem to celou tu dobu žil!“ nevěřícně zakroutil hlavou.
„Juane, to je tvá věc. Nemusíš mi to říkat ani nic vysvětlovat!“
„Ale já chci, abys to věděla. Aby mezi námi byl naprosto čistý stůl.“
„A proč by měl být?“
„Deborah,“ přistoupil k ní blíž a chytil jí obličej do dlaní, „přece vidíš to, co já!“ vydechl.
„Juane, ale…“ umlčel ji polibkem a ona ani nestihla protestovat. Ihned jeho polibky opětovala.
„Ehm!“ někdo si odkašlal.
Přestali se líbat a zadívali se na onu osobu. V šoku byla hlavně Deborah. „Mami?“
Omaira na Juana nenávistně hleděla.

#####

„Posaď se tady,“ řekl Palomě Gonzalo, když přišli na policejní stanici. „Půjdu se zeptat, co a jak,“ dodal, políbil ji a šel k policistovi, co stál u pultu, za kterým se pohybovali další jeho kolegové.
Paloma se nervózně posadila. Vedle ní bylo jedno místo volné a na další židli seděla žena. Byla to Sol, která čekala, až si ji zavolají k výslechu. Ani ona se necítila právě nejlépe.
Paloma si z kabelky vytáhla balíček papírových kapesníků. Jeden si vytáhla a protože se jí třásly ruce, balíček se jí vysmekl a spadl až k nohám Sol. Ta se ohnula a balíček Palomě vrátila.
„Děkuji vám,“ pousmála se na ni Paloma.
„Nemáte zač,“ opětovala jí Sol úsměv.
„Omlouvám se, jsem hrozně nervózní!“
„To chápu, já taky. Tady to prostředí asi člověku nepřidá, ani když nic neprovedl.“
„Je to tak,“ přikývla Paloma.
„Palomo,“ přišel k ní Gonzalo a předal jí formulář, „tady to je potřeba vyplnit, a pak si tě někdo zavolá k výslechu,“ vysvětlil jí a podal jí ještě propisku.
„Sol,“ přišel k ní Lucas, „tady máš to kafe,“ předal jí kelímek s kávou.
„Lucasi?“ zvolala Paloma překvapeně.
Až nyní si jich Lucas všiml a všichni čtyři na sebe nechápavě hleděli.