con la participación especial de:
Juan Carlos Vargas como Oliver Hernández

„Palomo, Gonzalo, kde se tady berete?“ divil se Lucas.
„My?“ postavila se Paloma vedle Gonzala. „Kde ty se tady bereš?“ pokroutila nechápavě hlavou a pohledem krátce zavadila o Sol. Ta byla trochu nesvá.
Lucas jim chtěl vše vysvětlit, ale v tom k nim přišel policista. „Slečno Cepedová, pojďte, prosím, se mnou,“ požádal Sol.
„Počkám na tebe,“ uklidnil ji Lucas, když vstala. Pousmála se a odešla s policistou.
„Lucasi?“ stále na něj Paloma zmateně hleděla.
„To byla Sol. Poznal jsem ji před pár dny,“ začal vysvětlovat. „A včera jsem zjistil, že ji podvedl, oklamal a způsobil velké množství problémů a trápení jeden náš známý.“
„Kdo?“ zeptal se Gonzalo.
„Tadeo!“ zvolal Lucas nenávistně.
Paloma s Gonzalem si vyměnili pohled a jen při vyslovení jeho jména se Paloma chytla Gonzala strachy za ruku.
„Vydával se před Sol za někoho jiného a podvodem jí zanechal spoustu dluhů! Navíc s ním otěhotněla, ale ze stresu nakonec potratila,“ dovysvětlil Lucas a nenávist z tváře mu nemizela. „A proč jste tu vlastně vy dva?“ zeptal se nakonec.
Paloma se na Gonzala smutně podívala a přitulila se k němu. Gonzalo ji pevně objal a Lucasovi vše vysvětlil. „Jsme tu kvůli tomu samému člověku. Tadeo se totiž včera pokusil Palomu znásilnit!“ zvolal s vražedným pohledem.
Lucas byl v šoku. „Proboha! Ten hajzl!“ zvolal s ještě větší nenávistí v očích.
„Naštěstí jsem přišel včas! Ale i tak bych ho nejraději zabil!“ Gonzalovi se zatnula pěst. „Podařilo se mu nakonec utéct, ale teď jsme to přišli ohlásit, aby za to zaplatil!“
Lucas šokovaně pokroutil hlavou. „Hřáli jsme si na prsou hada!“
Gonzalo přikývl a Palomu, která se mu choulila v náručí, ještě silněji objal.

#####

„Deborah, mohla bys mi vysvětlit, co má tohle znamenat?“ vyčítavě hleděla Omaira na svou dceru.
„Paní Morenová, chtěl bych…“ začal Juan, ale Omaira ho nenechala domluvit. „S vámi se tu nikdo nebaví! Byla bych ráda, kdybyste teď odešel a hlavně nechal mou dceru na pokoji!“ zamračila se na něj. „Deborah není jen jedna z mnoha. Je výjimečná! A vy jí nesaháte ani po kotníky!“
Juan na to chtěl reagovat, ale tentokrát ho ke slovu nepustila Deborah. „Juane, běž, prosím tě!“
„Opravdu?“
„Ano, běž!“
„Dobře,“ přikývl, i když se mu moc nechtělo. Dal se k odchodu, ale když procházel kolem Omairy, neodpustil si poznámku. „Já vím, že je Deborah výjimečná!“ řekl vážně a odešel.
Omaira se ještě více zamračila. „Deborah? Co s tím chlapem máš?“
„Mami, prosím tě, nepředstavuj si nic hrozného! Nejsem jeho milenka, jestli si to myslíš!“
„Tak jak mi teda vysvětlíš to líbání? To opravdu nevypadalo jako polibek dvou kolegů!“ podotkla ironicky. „Myslela jsem si, že ho nesnášíš?“
„Taky že ano! Teda ze začátku. Teď…“ sklopila hlavu.
„Teď co?“
„Hrozně mě to k němu přitahuje! Nevím, co to se mnou je! Takhle jsem se nikdy nechovala!“
„Jak dlouho to mezi vámi trvá?“
„Mami, ale ono mezi námi fakt nic není!“ zdůraznila. „Až na pár polibků,“ trochu se zastyděla.
„Přeci víš, že je ženatý! A jak dopadlo jeho předchozí manželství taky víš. Všechno jsem ti o něm řekla!“
„Ano, mami, pamatuju si všechno, co jsi mi řekla. Taky jsem se podle toho k němu ze začátku chovala. Ale teď je to prostě jiné! Navíc s jeho manželstvím už je definitivní konec, právě mi to řekl.“
„A ty mu věříš?“
Na dveře šatny zaklepala asistentka režie, aby Deborah řekla, že s ní chce mluvit režisér. „Dobře, hned tam budu,“ odvětila jí a asistentka odešla. „Mami, dořešíme to doma. Teď už musím do práce, promiň,“ omluvila se a odešla.
Omaira nechápavě pokroutila hlavou.

#####

„Paní Fuentesová, počkejte chvíli tady. Musím si jít něco ověřit,“ řekla Palomě policistka, která ji vyslýchala, a poté odešla z výslechové místnosti.
Paloma si otřela slzy z tváří. Jak musela detailně vyprávět o tom, co jí Tadeo chtěl udělat, znovu ji to velmi rozrušilo.
Policistka se po chvíli vrátila a nebyla sama. Přišla s ní Sol. „Slečno Cepedová, posaďte se tady, prosím,“ ukázala na židličku vedle Palomy a Sol si přisedla. Obě se na sebe zmateně podívaly, i když Paloma už věděla, že Sol měla s Tadeem také problémy.
„Abych vám vysvětlila, proč jste tu obě,“ začala policistka a na stůl položila Tadeovu fotografii, „obě znáte tohoto muže, i když každá jste ho poznala jako někoho jiného. Vy, jako Dominga Peréze a vy, jako Tadea Valleja!“ střídavě se na obě podívala.
Obě se na sebe znovu zmateně podívaly a tentokrát už i Paloma byla překvapená tím, co slyšela.
„Ale také jste se s ním mohly setkat jako s Gregoriem Murcianem,“ položila policistika na stůl další fotografii, kde měl Tadeo o něco delší vlasy, „nebo s Norbertem Manriquem,“ na další fotografii měl krátké vlasy a byl bez vousů, „anebo s Humbertem Mallarinem,“ na poslední fotografii měl dlouhé vlasy po ramena a knír.
Paloma se Sol se šokovaně dívaly na fotografie i na policistku.
„Obě jste se staly obětí sňatkového podvodníka s násilnickými sklony,“ dodala policistka. „Pátráme po něm už hodně dlouhou dobu!“
Paloma se Sol se na sebe nechápavě podívaly a poté zpátky na policistku, která pokračovala ve vysvětlování: „V různých časových obdobích mění vzhled, jméno a místo, na kterých si vybírá potenciální oběti. Tyto fotografie a jména, která jsem vám řekla, nejsou jediné. Je jich mnohem více a stejně tak i obětí. Někdy si ženu vezme, aby ji připravil o peníze, někdy nemusí ani to, aby se k penězům dostal. A bohužel máme i několik případů, nejen pokusů o znásilnění!“ Vážně pohlédla na Palomu, která si znovu uvědomila, jaké měla nakonec štěstí, že se Gonzalo vrátil. „A vám, slečno Cepedová,“ obrátila se na Sol, „se chci omluvit, že když jste tu byla poprvé, tak vás nikdo pořádně nevyslechl. Osobně se postarám o to, abych zjistila, s kým jste tehdy mluvila a bude potrestán za to, že vás tak odbyl!“ zamračila se.
Sol se smutně pousmála a přikývla.
„Hned vyšlu kolegy na adresu, kterou jste nám dala, paní Fuentesová. Snad tam ještě bude, aby už nemohl nikomu dalšímu ublížit!“ dodala policistka.
„Děkuji vám,“ řekla Paloma.
„Ne, to my děkujeme vám oběma, že jste přišly. Je důležité, že o tom víme a že jsme k němu zase o krok blíž!“
„A mohla bych se ještě na něco zeptat?“ zeptala se Paloma.
„Jistě, povídejte.“
„Jak se tedy jmenuje ve skutečnosti?“
„Je to opravdu Tadeo Vallejo. Našli jsme ho v záznamech. A teď poprvé udělal chybu, díky které jsme mu konečně nejblíž. Zaujala jste ho natolik, že vám chtěl ublížit, i když jste znala jeho skutečné jméno. Zariskoval příliš a to se mu nyní vymstí! A nebojte se, ani jedné z vás už neublíží!“
Paloma se Sol se na sebe podívaly a oddychly si. Sice se vůbec neznaly, ale měly pocit, že se tím trápením právě sblížily.

#####

Než Paloma a Gonzalo odjeli na policejní stanici, odvezli Chloe do domova ke Camile. Jednak, aby ji oznámili tu dobrou zprávu, že Chloe zase mluví, a také jí museli sdělit, co tu mluvu vlastně způsobilo, a proč ji potřebují pohlídat. Camila se před Chloe hlídala, ale jinak by si to s Tadeem nejradši šla vyřídit i ona sama.
Nyní s ní byla Chloe v kanceláři, protože jí Camila také slíbila, že se mezi ostatní děti už nevrátí. Zatímco Chloe si kreslila, Camila u svého stolu vyřizovala potřebné dokumenty k tomu, aby Chloe mohla ihned zůstat u Palomy s Gonzalem.
Na dveře kanceláře někdo zaklepal, a protože byly pootevřené, hned vešel Marcelo dovnitř. „Camilo!“ usmál se na ni a chtěl ji jít políbit, ale Camila ho upozornila na Chloe, které si nevšiml. „Děje se něco?“ zeptal se nechápavě.
„To je Chloe! Ta holčička, kterou si budou adoptovat Paloma s Gonzalem.“
„Aha,“ pousmál se. Chtěl se k ní přiblížit, ale v tom si vedle pohovky, na které Chloe seděla, všiml dvou kufrů. „Camilo?“ zmateně se na ni podíval.
Camila nervózně polkla.
Do kanceláře vešla její sekretářka. „Paní Camilo, tady máte ty papíry, co jste chtěla z archivu,“ předala jí žluté desky. „Dobrý den, pane Marcelo,“ zdvořile ho pozdravila, ale on si jí ani nevšiml. Nespouštěl oči z Camily.
„Děkuju, Sabino! Prosím tě, vezmi Chloe na chvíli vedle,“ požádala ji Camila.
„Dobře,“ přikývla Sabina a natáhla ruku ke Chloe. „Pojď, Chloe!“
Chloe ji za ruku stiskla a odešla s ní z kanceláře.
„Camilo, to jsou tvoje kufry! Co to má znamenat?“ hned se na ni Marcelo obořil.
Camila něco vytáhla z šuplíku ze stolu, vstala a přistoupila k Marcelovi. „Děkuju ti za všechno, Marcelo,“ předala mu klíče od bytu, který jí po odchodu od Alberta sehnal, „a odpusť mi!“ dodala vážně.
„Camilo?“ nechápavě kroutil hlavou.
„Včera jsme se s Albertem usmířili! Odpustila jsem mu!“
Marcelo vykulil oči. „Camilo, to nemyslíš vážně? Copak jsi zapomněla na to, co ti provedl? Podvedl tě! A nejen to! Z té nevěry se narodilo dítě, které před tebou tajil! A…“
„Marcelo, nemusíš mi to všechno připomínat. Já to moc dobře vím!“
„Tak jak jsi mu mohla odpustit?“
„I přes to všechno ho pořád miluju! Nemůžu s tím nic dělat! Srdci neporučíš!“
„A co my dva?“ zeptal se smutně.
„Marcelo,“ smutně vzdychla. „My jsme vlastně nikdy nebyli. Vždyť to víš! Je mi teď strašně líto, že jsem tě vůbec takhle využila a dávala ti planou naději! Ale já bych tě nikdy nemohla milovat!“
„Takže mi chceš říct, že tohle je konec?“
„Nikdy nebyl ani začátek,“ řekla smutně. „Snad mi jednoho dne také odpustíš!“
Marcelo se na ni vážně zahleděl. „Camilo, já teď půjdu a budu doufat, že to byl jen sen. A až se vrátím, snad ten nesmysl pustíš z hlavy!“ řekl a odešel dřív, než na to stačila reagovat.
Camila zavzlykala. Bylo jí ho líto a trápilo ji, že její rozhodnutí zatím nechce přijmout. Ale nemohla s ním být, když stále milovala Alberta.

#####

„Nechceš s něčím pomoct?“ ptala se Lorena Eduarda.
„Není vlastně s čím,“ odvětil jí, zatímco si do kufru ukládal své věci ze skříně v ložnici. „Zabalím si tenhle kufr a to je všechno s čím jsem do tohohle bytu přišel. Bude to rychlé stěhování!“ zasmál se.
Lorena s úsměvem pokroutila hlavou. „Pár dní tu nejsem a ty nejen, že se dáš s Marielou dohromady, ale rovnou se k ní i nastěhuješ.“
„Stejně jsme už spolu tak trochu bydleli i předtím,“ šťastně se pousmál. „Teď jen nebudeme muset přebíhat přes chodbu,“ dodal se smíchem.
Lorena se rozesmála. „Jsem ráda, že jste spolu. Moc vám to přeju,“ usmála se.
Eduardo se usmál a povzdychl. Posadil se na postel vedle Loreny a zamyšleně řekl: „Víš, je to zvláštní.“
„Co?“
„To, že než jsem poznal Marielu, tak jsem se toho rodinného života bál jako čert kříže. Utíkal jsem před tím. A teď je to přesně to, po čem nejvíc toužím!“ usmál se.
Lorena mu úsměv opětovala a objala ho kolem ramen. „Potkal jsi tu pravou a to rozhodlo! Budeš s ní moc šťastný!“
Eduardo se pousmál. „A ty? Kdy si to konečně vyřešíš s Lucasem, abys byla taky zase šťastná?“
Lorena se zamračila a postavila se před něj. „Proč všichni vždycky stočíte rozhovor na Lucase?“ rozčílila se. „Copak nedokážete pochopit, že jsem šťastná i tak, protože jsem našla svou dceru?“
„Loreno, uklidni se, prosím tě,“ přistoupil k ní. „Nechtěl jsem tě rozčílit. Jen si myslím, že po tom všem si teď zbytečně svoje štěstí odpíráš. Mohli byste přece konečně žít všichni jako jedna rodina!“
„Eduardo, já si s Lucasem, co nejdřív promluvím. Už jsem to slíbila i Berenice. Ale nechci, abyste mě všichni tlačili do něčeho, co nechci!“ zvolala vážně.
„Ale to nikdo nedělá. Jen o tebe máme starost!“
„Tak nemusíte. Já se o sebe dokážu postarat sama. Vždycky to tak bylo!“ zdůraznila.
Eduardo jejímu jednání příliš nerozuměl, ale už ji nechtěl dál trápit, a tak to téma nechal být. Vrátil se k balení, zatímco Lorena se tvářila zmateně.

#####

„Alberto, opravdu nevím, co se to s ním děje,“ kroutil Fernando nechápavě hlavou, když byl u Alberta v kanceláři.
„A vysvětlil ti, proč se s Gonzalem poprali?“
„Ne, prý ho Gonzalo napadl jen tak zničehonic.“
„To je přeci nesmysl. Musel k tomu mít nějaký důvod.“
„To jsem mu řekl taky. Ale akorát mi vynadal, že ho nemám vyslýchat a vyhodil mě z bytu.“
Alberto taktéž nechápavě zakroutil hlavou.
Na dveře kanceláře někdo zaklepal a poté dovnitř vešli Lucas a Gonzalo.
„No výborně, konečně jste tady!“ zvolal Alberto ironicky. „Co se to dnes s mými zaměstnanci děje, můžete mi to vysvětlit?“ zlobil se. „Vy dva si přijdete do práce až teď, Tadeo vůbec a ani Paloma nepřišla. Gonzalo, kde je Paloma? A teď mi tady navíc Fernando řekl, že si prý včera Tadea napadl. Proč?“
„Upřímně, Alberto, nejraději bych ho zabil!“ zvolal nenávistně a ruka se mu opět sevřela v pěst.
Fernando s Albertem na něj nechápavě hleděli.
„Asi bychom se měli posadit a všechno vám vysvětlíme,“ řekl Lucas.
„Dobře, půjdeme vedle do zasedačky,“ navrhl Alberto.

O chvíli později už tam Lucas s Gonzalem seděli a Fernando s Albertem naproti nim. „Takže co se teda stalo?“ vyptával se Alberto.
Lucas a Gonzalo se na sebe podívali a Lucas začal: „Jdeme s Gonzalem od policie. Kvůli Tadeovi!“
Fernando a Alberto si vyměnily nechápavé pohledy a Lucas pokračoval: „Před několika dny jsem se náhodou seznámil s jednou ženou, která má existenční problémy. Musí splácet dluhy za muže, který ji podvedl. A včera vyšlo najevo, že tím mužem byl Tadeo. A dnes jsme zjistili, že nebyla jeho první obětí. Že je naopak Tadeo velmi zkušený sňatkový podvodník!“
„Cože?“ zvolal Fernando šokovaně.
„To ale pořád není to nejhorší,“ dodal Lucas a obrátil se na Gonzala, který se ujal slova: „Je to také násilník! Má prý za sebou mnoho, nejen pokusů o znásilnění!“
Fernando tomu nemohl uvěřit a Alberto začínal tušit, co vedlo Gonzala k jeho zbití.
„A proto jsem ho včera zmlátil. Protože se pokusil znásilnit Palomu!“ dodal s nenávistným výrazem.
„Mizera!“ vykřikl Alberto, když vstal a bouchnul pěstí do stolu. „Zabiju ho!“ pronesl taktéž nenávistně.
„Neboj se, Alberto, naštěstí jsem přišel včas a tomu nejhoršímu zabránil. I tak byla ale Paloma na dně!“
„Holčička moje!“ pokroutil Alberto nešťastně hlavou.
„Nyní už policie zná Tadeovo skutečné jméno, i jeho adresu. Měli by ho zatknout každou chvílí!“ dodal Lucas.
„Skutečné jméno?“ zvolal Fernando nechápavě. Nemohl uvěřit tomu, co všechno slyšel. Najednou pochopil, že Tadea opravdu neznal.
Lucas s Gonzalem jim poté ještě dovysvětlili všechny detaily.

#####

„Penelope, co budeme dělat? Máme peníze už jenom na tuhle noc. Kam půjdeme zítra?“ nervózně pochodovala Nadia po hotelovém pokoji.
„Kam půjdeš, ty maminko, to nevím,“ otevřely se dveře od koupelny a Penelope z nich vyšla ve velmi vyzývavých šatech. Měly hluboký výstřih, navíc i odhalená záda, takže bylo vidět, že je bez podprsenky. „Ale já si jdu hledat nocleh na zítra už teď,“ dodala, když si přes rameno přehodila kabelku.
„Kam chceš jít?“
„Najdu si nějakého pracháče, který se o mě alespoň na pár dní postará. Než si Juana zase připoutám k sobě!“
„Ty jsi pořád naivně myslíš, že tě Juan vezme zpátky?“ vysmála se jí.
„Neboj se, poradím si!“ zašklebila se. „Měj se, ať se ti daří!“ dodala jakoby nic a dala se k odchodu.
„Počkej,“ postavila se jí Nadia do cesty. „Ty mi to říkáš jako když už se nemíníš vrátit?!“
„Doufám v to!“
Nadia byla v šoku. „Nemůžeš mě přeci opustit! Potřebujeme se!“
Nyní se Penelope vysmála zase jí. „Já tě nikdy nepotřebovala. To ty jsi se mě vždycky držela jako klíště. Ale tomu je dnešním dnem konec! Už mě nech na pokoji a poraď si jednou v životě sama! Nebo zkus zavolat Tadeovi! Třeba se tě ujme!“ zasmála se.
Nadia se zamračila, pokusila se ji uhodit, ale Penelope jí v tom zabránila. „To už si zkoušej na někoho jiného!“ zvolala nenávistně a odstrčila ji od sebe.
„Nevděčnice!“ vykřikla Nadia rozčíleně.
Penelope se pobaveně usmála. Před odchodem se na sebe ještě podívala do zrcadla. Prohrábla si vlasy, prohlédla se ze všech stran a spokojeně se usmála. Pak se ale ještě na sebe zamyšleně podívala a sundala si kalhotky. Nechala je ležet na zemi a své matce nevinně řekla: „Ať se pak s tím pracháčem moc nezdržujeme!“ Zasmála se a odešla.
Nadia rudla vzteky.

#####

„Tak už budu muset jít,“ zvedla se Loreny z pohovky, „táta s Violetou večer něco mají, tak ať do poslední chvíle nehlídají Daniela,“ pousmála se.
„Mariela se dnes z práce neutrhne dřív,“ vysvětlil jí Eduardo, když se také postavil, „když měla dopoledne volno kvůli tomu, že šla s Francem doktorovi, musí tam být odpoledne o to dýl.“
„Však já to chápu. Zastavím se jindy, abych i jí osobně poblahopřála,“ usmála se.
Rozezněl se zvonek u dveří. „Omluv mě,“ řekl Eduardo a šel otevřít dveře. Za nimi stál jeho kamarád, kterému byt patřil. „Tak už máš sbaleno?“ zeptal se se smíchem.
„Olivere?“ zvolal Eduardo překvapeně. Objali se, poplácali se po zádech, a když Oliver vešel dovnitř, Eduardo se zeptal: „Nejsi tu nějak brzo? Říkal jsi, že se tu objevíš až za měsíc.“
„Taky jsem tu jen na skok. Musím ještě před svatbou vyřídit pár věcí.“
„A tvá snoubenka?“
„Ta jela za svými rodiči. Dlouho je neviděla.“
„Aha, no tak pojď zatím dál,“ pousmál se Eduardo a dovedl ho do obývacího pokoje. Když tam Oliver vstoupil, zarazil se. A stejně na tom byla i Lorena.
„Promiň, nevěděl jsem, že máš návštěvu,“ podotkl Oliver, když se vzpamatoval.
„Vidíš, vy se vlastně neznáte,“ uvědomil si Eduardo. „To je Lorena, moje sestra a to je Oliver, můj kamarád a majitel tohohle bytu,“ představil je.
Oliver jí podal ruku a tvářil se, že se vidí poprvé. „Těší mě!“
Lorena mu ruku stiskla a jen pokývla hlavou. Mračila se.
„Stalo se něco?“ střídavě se na ně Eduardo díval a nechápal, proč je tam najednou tak dusná atmosféra.
„Ne, nic,“ odvětil mu Oliver, „jen jsem si vzpomněl, že jsem tvou sestru už viděl. Kdysi jsi mi přeci ukazoval její fotografii.“
Lorena si vybavila, jak s ní v Paříži flirtoval a i na jeho poznámku, že ji už někde viděl. Najednou to dávalo smysl.
„Ano, to je fakt,“ zasmál se Eduardo. „A kdy já uvidím tvou snoubenku?“ zeptal se.
Když to Lorena uslyšela, zamračila se ještě víc. „Eduardo, už vážně musím. Pozdravuj ode mě Marielu a Franca,“ políbila ho na tvář, Oliverovi věnovala ještě jeden zamračený pohled a odešla.
„Dáš si kafe nebo něco?“ zeptal se Eduardo.
„Jo, kafe bych si dal, díky,“ pousmál se Oliver.
Eduardo odešel do kuchyně, aby ho připravil a Oliver se se zamyšleným výrazem posadil na pohovku.

#####

Byl večer. Winston a Nina byli na dalším rande. Po něm ho Nina pozvala k sobě domů na ještě jednu skleničku vína. Seděli na pohovce v obývacím pokoji, popíjeli, povídali si a vzpomínali na všechno pěkné, co spolu tenkrát prožili.
Ani si nevšimli, jak ten čas rychle utíká, a tak byl Winston hodně překvapený, když se podíval na hodinky. „To už je hodin! Měl bych už jít,“ řekl a oba dva se postavili. „Byl to nádherný večer,“ pohladil ji po tváři a usmál se.
„Ano, byl,“ opětovala mu úsměv.
Chvíli na sebe hleděli, až se osmělili a velmi něžně se políbili.
„Ráno tě vyzvednu,“ dodal a dal se k odchodu.
„Počkej, Winstone,“ zavolala na něj.
„Ano?“ otočil se zpátky k ní.
Nina k němu přistoupila a řekla: „Chtěla bych, abys tady u mě zůstal.“
„Opravdu?“ zatvářil se překvapeně.
„Ano, ale…“ smutně sklopila hlavu.
„Co?“ chytl jí za bradu, aby se na něj podívala.
„Chtěla bych tě tady mít. Vědět, že jsi tady, když se v noci probudím, ale…“
Winston ji umlčel polibkem. Usmál se na ni a uklidňujícím hlasem řekl: „Vyspím se tady na pohovce!“
Nina se vděčně usmála. „Nebude ti to vadit?“
Winston ji místo odpovědi znovu políbil.
„Dojdu ti pro povlečení,“ řekla Nina poté a než odešla, šťastně se usmívala.
Winston se pousmál.

#####

Penelope už nějakou chvíli byla v nočním klubu a flirtovala tam u baru s jedním mužem.
„Můžu ti koupit ještě jeden drink?“ zeptal se.
„Ne, už nechci,“ pousmála se a provokativně si přehodila nohu přes nohu. „Nepřesuneme se k tobě?“ svůdně se usmála.
„Platím!“ zavolal muž okamžitě.
Penelope začal v kabelce zvonit mobil. Podívala se na displej a nechala ho zvonit dál.
„Kdo ti to pořád volá?“ zeptal se muž.
„Nikdo důležitý!“ odvětila. Naklonila se k němu, aby vystavila na odiv svůj výstřih a ještě mu provokativně rukou přejela po stehnu.
Muž se spokojeně usmál.

O pár minut později vyšli před klub. „Počkej tady, dojdu si pro auto. Mám ho trochu dál, tady poblíž nebylo volno,“ řekl.
„Dobře, počkám, ale…“
„Ale co?“
Penelope se k němu přitiskla a začala ho velmi vášnivě líbat. On její polibky stejně vášnivě opětoval a Penelope se k němu tiskla, jak nejvíc mohla. „Aby naše vzrušení nevychladlo,“ řekla chtivě.
Muž jí byl úplně konsternovaný. „Jsem tu hned!“ stěží ze sebe vypravil a odešel.
Penelope se za ním s vítězným úsměvem dívala. Když jí zmizel z dohledu, najednou ji někdo zezadu popadl, zakryl ji ústa a táhnul ji pryč. Chtěla křičet, snažila se bránit, ale marně. Pustil ji až v zapadlé uličce, kterou jen nepatrně osvětlovala pouliční lampa.
„Co ode mě chcete?“ vykřikla vyděšeně.
„Proč mi nebereš telefon?“
„Tadeo?“ zvolala nechápavě. „Jak jsi mě našel?“
„Já si vždycky najdu toho, koho potřebuju!“ silně ji chytil za paže.
„Pusť mě, to bolí!“ vzpírala se mu, ale držel ji silně.
„Potřebuju tvou pomoc!“
„Já ti mám pomáhat? A s čím jako? A co se ti to stalo s obličejem?“
„Hele, s těmi zbytečnými otázkami mi dej pokoj! Potřebuju prachy! Musím zmizet, jde po mně policie!“
„Cože? Policie?“ zvolala šokovaně.
„Penelope, potřebuju od tebe prachy! Co nejdřív!“
„A to si jako myslíš, že nějaké mám? Juan mi na všechno přišel po tom vašem dostaveníčku s mou matkou u nás doma!“ vyštěkla na něj. „Vyrazil mě a zamezil mi přístup ke všem účtům! A je to všechno tvoje vina! Tvoje a mojí matky! Za ní si běž, ať ti pomůže!“
„Něco mít musíš!“ zakřičel na ni a vytrhl jí z ruky kabelku. Začal ji prohledávat.
„Ty ses úplně zbláznil!“ křičela na něj a pokoušela se vzít si ji zpět.
Tadeo mezitím našel v její peněžence alespoň nějakou hotovost a dal si ji do kapsy u kalhot. Kabelku pak vztekle zahodil.
„Ty jsi fakt blázen!“ strčila do něj, sehnula se pro svou kabelku a chtěla odejít.
Tadeo ji ale chytil a přitlačil ke zdi. „To chceš odejít jen tak?“
„Pusť mě, Tadeo, okamžitě!“ podařilo se jí ho od sebe odstrčit. Nenávistně se na něj zahleděla.
Její výraz ho velmi pobavil. Znovu ji ke zdi přitlačil a začal jí přes šaty osahávat ňadra.
„Přestaň! Nech toho!“ bránila se.
„No, prosím tě, snad si teď nebudeš hrát na netykavku!“ zvolal pobaveně a dál ji osahával.
Odstrčila ho a vrazila mu facku. „Když si představím, že se ty samé ruce dotýkaly i mé matky! Je mi zle!“ zatvářila se zhnuseně.
Tadeo se opět rozesmál a znovu si ji k sobě přitáhl. Pevně ji sevřel v náručí. „A koho všeho se dotýkaly tvoje ruce, hm? Taky bych se měl tvářit tak zhnuseně, ne?“ přejel ji přes záda až k hýždím. „Ale, ale, ale!“ rozesmál se. „My jsme naostro i tady! Znamená to, že už jsi dnes někomu dala nebo jsi připravená vždy a za všech okolností!“ smál se.
„Pusť mě, Tadeo! Nech mě! Už tě nehodlám dál poslouchat!“ zmítala sebou.
„Fajn, tak skončíme s mluvením a pořádně se spolu rozloučíme!“ úlisně se usmál. Jednou rukou ji dál držel a druhou jí vyhrnul šaty.
„Co to děláš? Přestaň! Nech mě, Tadeo! Pusť mě!“ křičela na něj a snažila se ho od sebe dostat. Ale tentokrát to už nezvládla. Když si Tadeo rozepnul kalhoty, začala volat o pomoc. Ale marně. Zacpal jí ústa a nakonec ji znásilnil.

Když se o pár minut později uspokojil, odstoupil od ní a v poklidu si kalhoty zase zapnul.
Penelope byla stále opřená o zeď. Sotva stála na nohou. Rozklepanými rukami si stáhla šaty dolů a nenávistně se na něj zahleděla. „Ty hajzle! Znásilnil jsi mě!“ vykřikla a z očí jí vytryskly slzy.
„Dovol, abych se zasmál,“ zvolal pobaveně, „znásilnit vlastní milenku, povedená hláška!“ smál se na celé kolo.
„Řekla jsem ti, abys mě nechal být! Nechtěla jsem to!“ křičela hystericky.
Tadeo jen nevinně pokrčil rameny. „Nedáme si to ještě jednou? Ať máme na co vzpomínat, hm?“ úlisně se usmál.
„Už se ke mně nepřibližuj!“ obraně zvedla ruce.
Tadeo ale udělal pravý opak a strachem v jejích očích se dost bavil.
Penelope rychle utekla pryč.
Rozesmál se a rozběhl se za ní.
Penelope utíkala, co jí síly stačily. Stále se ohlížela a viděla, jak se k ní Tadeo blíží. Vběhla na most. Když byla uprostřed, Tadeo ji chytil.
„Ne, Tadeo, už mě nech být!“ z posledních sil se bránila.
„No tak, proč ten náš závěr tak komplikuješ, hm?“ pevně ji držel v náručí a líbal ji přitom přes šaty na ňadra.
„Ne, dost! Nech mě! Přestaň! Pomozte mi někdo!“ zoufale křičela.
Tadeo ji dál líbal na hrudi a přitlačil ji až na zábradlí mostu. V tom se jí podařilo vymanit se z jeho náruče, ani nevěděla jak. Ale Tadeo ji chtěl znovu chytit a povalil ji příliš silně. Ztratila rovnováhu a přepadla přes zábradlí. Pak už byl slyšet jen zděšený křik, když padala dolů do řeky.