Tadeo se zděšeným výrazem díval na místo, kam dopadla Penelope. Stále dokola viděl, jak se nad ní zavřela voda a byla pryč. Na pár vteřin úplně ztuhnul. Pak si ale uvědomil, že musí rychle zmizet. Než se však stačil vůbec pohnout, zastavila u mostu dvě policejní auta. „Zatraceně!“ vyděsil se ještě víc a přece jen se ještě o útěk pokusil. Ale zcela zbytečně. Dva policisté se na něj vrhli, srazili ho k zemi a zpacifikovali.
Další dva policisté mezitím běželi dolů z mostu k řece, protože pád Penelope viděli. Jeden z nich volal vysílačkou sanitku, druhý okamžitě skočil do vody.
„Pusťte mě! Zbláznili jste se!“ zmítal Tadeo sebou, když na něm policisté klečeli a nasazovali mu pouta.
„Máme vás, Tadeo Vallejo! Konečně!“ zvolal jeden a pak ho s kolegou zvedl a postavil.
„Já jsem nic neudělal!“ křičel Tadeo.
„Vážně? To je zajímavý, že nám volalo několik anonymů, že tu poblíž slyší ženský křik a volání o pomoc!“ poznamenal policista.
„To je omyl! Museli jste si mě s někým splést!“ chabě se bránil, když ho nakládali do auta.
„Tak a dost!“ okřikl ho policista. „Odteď budete odpovídat jen když budete vyzván! Jinak budete mlčet!“ práskl dveřmi.
Tadeo zůstal sám v autě, zatímco policisté ještě říkali venku něco do vysílaček. Tadeo rudnul vzteky, ale zároveň začal cítit i strach. Což se mu nikdy předtím nestalo.

#####

„Fernando, jsi přesný. Děkuji ti,“ pousmála se na něj Emília, když jí do náruče předával Helenu.
„Já ti děkuji, že jsem si ji mohl vzít. Potřeboval jsem s ní dnes být,“ odvětil jí se smutným úsměvem.
„Trápí tě to s Tadeem, že ano?“
Fernando nechápavě pokroutil hlavou.
„Nechceš se ještě na chvíli posadit?“ posadila se na pohovku v hale.
Fernando se pousmál a přisedl si. „Už všechno víš?“ znovu zesmutněl.
Emília přikývla.
„Je mi líto, že jsem ho přivedl do časopisu. A že kvůli mně Palomě ublížil!“ zoufale vzdychl.
„Fernando, to přeci nebyla tvoje vina. Nevěděl jsi, co je ve skutečnosti zač! A Gonzalo naštěstí Palomu zachránil!“ zvolala s úlevou v hlase.
„Ale i tak…“ pokroutil vyčítavě hlavou. „Nechápu to! Myslíš si, že někoho znáš a pak zjistíš, že…“
Emílii zabolelo ho takto vidět. Soucitně ho chytila za ruku. Fernando jí pohlédl do očí a oba znervózněli. „Už půjdu,“ řekl nakonec. „Děkuju ti, že jsi mě vyslechla!“ dodal smutně. Políbil Helenu na čelo a jak se od ní odkláněl, znovu zachytil pohled Emílie. Vypadala, že chce něco říct, ale rozmyslela si to. Fernando se na ni smutně usmál a odešel.
Emília si přivinula Helenu k sobě a smutně vzdychla.

#####

O několik minut později seděla Emília společně se všemi svými sestrami a Albertem v jídelně při večeři.
„Tati, proč jsi nás tu chtěl mít dneska všechny?“ zeptala se Berenice.
„To nemůžu mít takové skromné přání povečeřet se všemi svými dcerami?“
„Jasně, že můžeš,“ zasmála se Berenice. „Ale byl jsi v tom přání takový neodbytný! Vlastně jsme nemohly říct ne!“
„Možná mám i jeden vážnější důvod,“ zvolal tajemně.
„Tati?“ začala být zvědavá už i Emília.
Alberto se pousmál a na své dcery se dlouze zahleděl. „Je to nádherné mít vás tu zase všechny!“ Chytil za ruce Palomu a Diosmary, které měl nejblíž. „A, Palomo, vím, že bys byla radši s Gonzalem a Chloe, ale je pro mě důležité, abys tu byla taky. Chci vám všem něco říct.“
Paloma se pousmála, ale nakonec zvážněla. „Tati, já bych ti taky chtěla něco říct. Teď když Chloe bude moje a Gonzalova dcera, budu se muset odstěhovat ke Gonzalovi.“
„Ale vždyť můžete bydlet všichni tři tady!“
„Já vím, tati, ale nemyslím si, že by chtěl Gonzalo být v pokoji, ve kterém jsem byla s Lucasem. A ani já to vlastně nechci. Chci, abychom byli sami. Jako skutečná rodina!“
Alberto se pousmál. „Ano, to chápu! Hlavně, ať jsi šťastná!“ pohladil ji po tváři.
„To už jsem,“ šťastně vzdychla. „A, tati, taky budu muset skončit v práci. Nechci nechávat Chloe samotnou! Ne teď, když zase začala mluvit!“ dodala opatrně.
„Palomo, prosím tě, nic mi nevysvětluj. Najdu si novou asistentku,“ s úsměvem ji uklidnil.
„Tati,“ oslovila ho Diosmary, „co kdybych ti asistentku dělala já?“
„Cože?“ zvolal překvapeně.
„Stejně nic jiného na práci nemám!“ pokrčila rameny.
„Tak dobře,“ zasmál se Alberto. „Beru tě,“ chytil ji za ruku a Diosmary se usmála.
„No paráda!“ povzdychla si Berenice.
„Co je, zlatíčko?“ zeptal se Alberto.
„Takže za pár let ta asistentka čeká i mě, co?“
„Proč myslíš?“
„Tak nejdřív ti ji dělala Emília, pak Paloma, teď Diosmary, takže příště jsem na řadě já, abych netrhala partu. No to jsou mi teda vyhlídky!“ zvolala ironicky a všichni se rozesmáli.
„Smím se k vaší zábavě také připojit?“ ozvalo se ve dveřích jídelny.
Všichni se trhnutím otočili směrem ke dveřím. Zatímco Alberto se usmíval, jeho dcery byly v šoku. Camila s rozzářeným úsměvem přistoupila k Albertovi. Ten vstal, objali se a políbili. Jejich dcery na ně dál šokovaně hleděly.
„To byl ten důvod, proč jsem chtěl, abyste tu byly všechny. Já a vaše matka jsme se usmířili!“ zvolal Alberto šťastně.
„Vrátila jsem se domů!“ dodala šťastně i Camila.
„Mami!“ zvolala Berenice nadšeně a oba objala. Paloma, Diosmary a Emília se k nim hned přidaly. Všichni byli šťastní.

#####

„Lucasi, co tady děláš?“ zvolala Sol překvapeně, když stál ve dveřích jejího bytu.
„Chtěl jsem vědět, jestli seš v pořádku. Měla jsi náročný den. Zvládla jsi to v práci?“
„Ano, zvládla. Jsem v posledních měsících zvyklá pracovat ve stresu,“ odvětila mu vážně. „Takže pohoda,“ úsměvem se to snažila zlehčit.
„Přede mnou si nemusíš hrát na silnou. Je mi jasné, že ten výslech u policie, kdy sis všechno to zlé musela připomínat, nebyl jednoduchý!“
Sol se celá rozechvěla. Dívala se na něj, poslouchala ho a najednou si uvědomila, že jí po dnešku opravdu síly docházejí. Do očí se jí nahrnuly slzy a Lucasovi padla do náruče. Ten jí okamžitě silně objal. Nezaskočilo ho to. Naopak doufal, že přesně toto udělá. Tušil, že potřebuje něčí blízkost.

O něco později spolu seděli na pohovce. Lucas jí uvařil čaj a staral se o ni. Nenutil ji mluvit o výslechu ani o ničem, co souviselo s Tadeem. Naopak si spolu povídali úplně o obyčejných věcech, aby Sol alespoň na chvíli na vše zapomněla. Povídali si spolu velmi dlouho a stále se něčemu smáli.

Bylo už hodně pozdě v noci. Lucas si byl odskočit na toaletu a Sol mezitím padla únavou na pohovku a okamžitě usnula. Když se vrátil a uviděl ji, pousmál se. Podíval se na hodinky a šokovaně zjistil, kolik je hodin. Vůbec mu nepřipadalo, že ten čas tak rychle letí. Natáhl se pro deku přehozenou přes křeslo a Sol přikryl. Odhrnul jí vlasy z tváře a dlouze se na ni zadíval. Usmíval se. Nakonec velmi potichu odešel.

#####

Byl další den ráno. Deborah se potají kradla z bytu. V předsíni si nazula boty, do rukou si vzala kabát a když otvírala dveře, zaslechla za sebou: „Ty se mi vyhýbáš?“ Obrátila se a zachmuřeně řekla: „Mami, promiň, spěchám do práce.“
„A včera si té práce měla asi taky hodně, když jsi přišla až někdy v noci,“ nedala se Omaira odbýt a zamračila se. „Ještě mi dlužíš nějaké dovysvětlení toho, co jsem včera viděla!“
„Ale já už ti víc říct nedokážu. Řekla jsem ti, jak to je! A navíc, mami, nezlob se, ale já už jsem dost dlouho dospělá, takže si můžu dělat se svým životem, co chci!“
„Takže trápit se kvůli ženatému muži je to, co chceš?“ zvolala Omaira ironicky.
„Mami, prosím tě,“ vzdychla Deborah zoufale, „nech to být, ano? Já se o sebe dokážu postarat sama.“
„Ale, Deborah, pochop mě!“ ustaraně k ní přistoupila a chytla ji za ruku. „Jsi má dcera a nechci, abys trpěla. Nemám k tomu muži důvěru, tomu snad rozumíš!“
„Mami, opakuji ti, nedělej si o mě starosti!“
„To budu, dokud budu naživu!“ upozornila ji. „Ale dobře, nebudu se ti plést do života. Máš pravdu, jsi dospělá, musíš činit svá vlastní rozhodnutí. I tak bych ti ale chtěla dát jednu radu.“
„Ano?“
„Pokud k Juanovi opravdu něco cítíš a myslíš si, že bys s ním mohla být šťastná, tak si jen, prosím, pamatuj, že dokud nepodepíše rozvodové papíry, tak nebude svobodný. Může ti stokrát říkat, že mezi ním a jeho manželkou nic není, ale oficiálně k němu bude stále patřit a stále bude řešit i její problémy. A ty pořád budeš jen milenka. A to není pro ženu to nejlichotivější oslovení!“
Deborah zesmutněla. „Promiň, mami, už musím jít,“ otočila se a odešla.
Omaira smutně pokroutila hlavou.

#####

„Ahoj, tati,“ vešla Berenice s úsměvem do Lucasovy kanceláře.
„Berenice!“ Lucas se celý rozzářil a hned jí šel přivítat objetím a polibkem na tvář. „Počkej,“ zarazil se, když se odtáhl, „jakto, že nejsi ve škole?“
„Neboj, nejsem za školou,“ rozesmála se. „Odpadly nám první dvě hodiny, takže mám až od deseti,“ vysvětlila mu a posadila se naproti jeho místu u stolu. „A tak jsem toho využila, abych se tě na něco zeptala!“
„Na co?“ vrátil se ke svému stolu a posadil se.
„Chtěla jsem se za tebou kvůli tomu zastavit už včera, ale potom, co vyšlo najevo, co je zač ten mizera Tadeo,“ zatvářila se nenávistně, „tak už nebylo kdy.“
„Co teda chceš vědět?“
„Kdo je ta Sol? A proč si s ní byl včera na policii?“
Lucas se při vyslovení jejího jména hned pousmál. „Asi ti to vysvětlím všechno od začátku.“
„To by bylo fajn!“ zasmála se.
Lucas se rozesmál a vše o Sol a o tom, co se za posledních několik dní stalo, jí povyprávěl.
„Bože, ten mizera!“ zvolala Berenice ještě nenávistněji. „Kdyby se mi teď dostal do rukou, tak bych ho vlastníma rukama zaškrtila! Za Palomu i za tu Sol!“
„Naštěstí už ho policie chytla! A z vězení se jen tak nedostane!“
„Policie už ho má?“ vykulila oči.
„Ano, Sol mi to před chvílí volala. Jelikož je jednou z obětí, o kterých policie ví, tak ji ihned kontaktovali.“
„Tak to se mi ulevilo!“ oddychla si.
„Ano, myslím, že nám všem,“ pousmál se.
„A, tati?“
„Ano?“
„A tobě se Sol líbí?“
Lucas se zarazil. „Proč se mě na to ptáš?“
„Já nevím. Začal si jí pomáhat, i když pro tebe byla úplně cizí!“
„Ano, já vím. Ale nějak jsem cítil, že to musím udělat. Že potřebuje něčí pomoc!“ řekl zamyšleně a zadíval se nepřítomně před sebe.
Berenice ho chvíli pozorovala a nakonec řekla: „No už budu muset vyrazit do školy.“ Zvedla se a pousmála.
„Jsem rád, že jsi přišla,“ opětoval jí úsměv a znovu jí šel obejmout. „Uvidíme se zase brzy?“ usmál se.
„Jasně!“ usmála se, políbila ho na tvář a odešla.
Lucas se vrátil ke své práci. I když ještě chvíli přemýšlel nad otázkou své dcery, zda se mu Sol líbí.

#####

I Gonzalo pracoval ve své kanceláři, když do ní vběhla Chloe a hned za ní vešla Paloma. „Ahoj, tati!“ vběhla mu Chloe do náruče.
„Holky moje, to je překvapení!“ zaradoval se, když objímal Chloe. Vzal ji do náruče a šel políbit Palomu.
„Nerušíme?“ usmála se na něj Paloma.
„Vy mě musíte rušit pravidelně!“ řekl se smíchem a znovu se s Palomou políbili. Chloe se uculovala.
„Potřebovala jsem si z kanceláře vzít ještě nějaké své věci, když už tu nebudu,“ vysvětlila Paloma. „A taky se tě chci na něco zeptat,“ dodala.
„Ano, miláčku?“
„Chloe, co kdybys šla ještě na chvíli za dědou Albertem, hm?“ pobízela ji Paloma.
„Dobře,“ zasmála se. Gonzalo ji pustil na zem a Chloe odběhla pryč.
„Víš, nechtěla jsem to řešit před ní,“ řekla Paloma vážně.
„Co se děje, Palomo?“ zeptal se Gonzalo ustaraně.
„Ráno mi volala mamka, že Chloe chce vidět její psycholog. Přece jen přijala nás velmi rychle, do toho začala zase mluvit, takže ji ten psycholog chce ještě alespoň jednou vidět. No a přišla jsem se tě zeptat, jestli bys tam odpoledne šel s námi.“
Gonzalo se pousmál. Chytil její tvář do dlaní a něžně ji políbil. Usmáli se na sebe a Gonzalo řekl: „Na takové věci se mě přeci nemusíš ptát, to je samozřejmé. Jsme teď jedna rodina! Všechno už budeme řešit společně!“
Paloma šťastně vzdychla. „Gonzalo, tak strašně moc tě miluju! Strašně, strašně moc!“
„Já tebe taky strašně, strašně moc miluju, princezno moje!“ pohladil ji po tváři.
Pevně se objali a začali se něžně líbat.

#####

Camila seděla na terase svého domu. Na klíně měla Helenu, které ukazovala dětskou knížku se zvířátky. U každého obrázku udělala Camila zvuk daného zvířátka a Helena to všechno bedlivě poslouchala.
Po chvíli se na stole rozezněl mobilní telefon. Camila se podívala na displej a vzdychla. Neochotně hovor přijala. „Marcelo?“
„Ahoj, Camilo, chci se vrátit k našemu včerejšímu hovoru,“ připomněl jí, zatímco seděl u sebe v kanceláři. „Doufám, že už jsi dostala rozum!“
Camila smutně vzdychla. „Marcelo, to, co jsem ti včera řekla, jsem myslela naprosto vážně.“
„Camilo, prosím tě, já ti slibuju, že na tebe nebudu nijak tlačit. Opravdu budu čekat tak dlouho, jak si budeš přát!“
„Marcelo, ale já ti vysvětlila, že bys čekal zbytečně! Navíc, už jsem se vrátila domů!“
Marcelo se zarazil. „Cože?“
„Marcelo, tys to asi včera nechtěl slyšet, ale je to tak! S Albertem jsem se usmířili a já se vrátila domů ke své rodině! A znovu opakuji, že doufám, že mi jednoho dne odpustíš! Sbohem!“ řekla smutně a zavěsila.
Marcelo se dlouhou chvíli díval nepřítomně před sebe. Byl jako opařený.

#####

Deborah byla celé dopoledne v natáčecím studiu. Psala další scénáře a zároveň pozorovala scény, které se natáčely. Ani v jedné z nich nebyl Juan, za což byla na jednu stranu ráda, ale na druhou zjišťovala, že je nesvá, když ho nevidí.
Během polední pauzy zašla do své šatny, kde už na ni čekal právě Juan. „Juane!“ znovu se vylekala.
„Deborah, promiň, ale právě jsem přišel a chtěl jsem ti hned říct, kde jsem dopoledne byl!“
„Proč bys mi měl něco říkat? To je tvá věc!“ zamračila se.
„Byl jsem u právníka doladit nějaké věci k rozvodu.“
Deborah byla zaskočená.
„A taky se ti chci omluvit, jestli si kvůli mně měla problémy se svou matkou!“
Zoufale pokroutila hlavou a vykřikla: „Já mám hlavně problémy sama se sebou!“
Juan vykulil nad její reakcí oči.
„Jsem tak strašně zmatená! Něco jiného říkám tobě, něco jiného své matce. Jednou jsem na tebe hrozně naštvaná, podruhé … Jednou tě nechci vůbec vidět a podruhé …“
„Co podruhé?“ přistoupil k ní blíž. „Proč to nedořekneš?“ Přibližoval se k jejím rtům a byli by se znovu políbili, kdyby Juanovi nezazvonil mobil. Nervózně od sebe odstoupili a Juan hovor přijal. „Haló? … Ano, to jsem já! … Ano, to je má manželka!“
Deborah se rozesmutněla.
„Cože? … A kdy se to stalo? … Dobře, já přijedu. Na shledanou!“ zaraženě ukončil hovor. „Penelope je v nemocnici! Prý je to vážné!“ vysvětlil Deborah a ta ustrnula. „Asi bych tam měl za ní jet. Nebo ne? Po tom, co mi udělala!“ zmateně kroutil hlavou.
Deborah si v té chvíli vzpomněla na slova své matky, které jí ráno řekla. A vážně zvolala: „Měl bys jet a zjistit, co s ní je. Pořád je to tvoje manželka, ať už se mezi vámi stalo cokoliv!“
Juan se na ní zoufale zahleděl a beze slova odešel.
Deborah se zalesklo v očích.

#####

Bylo odpoledne. Berenice vyrazila po škole se svou kamarádkou do kina. Nešlo jí ale ani tak o film jako o to znovu vidět Sol. „Zajdu pro občerstvení, zatím si běž sednout,“ řekla své kamarádce, když zastavily před sálem.
„Fajn! Víš, co si dám. Jako obvykle,“ zasmála se kamarádka a vešla do sálu.
Berenice se postavila do fronty a měla štěstí. Sol měla směnu. Když se Berenice dostala na řadu, Sol ztuhla.
„Dobrý den, my jsem se už viděly a asi se trochu známe z vyprávění, že?“ poznamenala Berenice a pousmála se.
„To ano,“ opětovala jí Sol úsměv. „Co si dáte?“
Berenice řekla svou objednávku a pak dodala: „Mohly bychom si pak chvíli promluvit? O mém tátovi?“
Sol znervózněla.