con la participación especial de:
Juan Carlos Vargas como Oliver Hernández

„Promluvit? O Lucasovi?“ nechápala Sol.
„Chápu, že jste teď v práci, ale kdybyste si na mě po ní nebo někdy jindy udělala čas, tak bych byla ráda,“ odvětila jí Berenice.
Sol neměla ponětí, co po ní Berenice může chtít a věděla, že kdyby jí odmítla, tak jí ta nevědomost nedá spát. „Tak dobře. Já za dvě hodiny končím. Můžeme si promluvit potom,“ navrhla.
„Super!“ usmála se Berenice. „Já jdu teď na jeden film, takže to akorát vyjde. Počkám na vás u vchodu,“ dodala, vzala si objednávku, kterou jí mezitím Sol připravila a odešla do sálu.
Sol zmateně pokroutila hlavou.

O dvě hodiny později se sešly, jak se domluvily. Posadily se do kavárny, která byla v obchodním centru stejně jako kino.
„Tak o čem konkrétně jste se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se Sol.
„Mohla bych vás nejdřív o něco poprosit?“
„Ano?“
„Asi to bude znít divně, když se vidíme podruhé v životě, ale mohla byste mi prosím tykat? Když mi někdo vyká, připadám si hrozně staře!“ zasmála se Berenice.
Sol se pousmála, když si vzpomněla, že tu samou větu jí řekl i Lucas. „Dobře, ale pod podmínkou, že budeš tykat i ty mně!“
„Dobře!“ usmála se Berenice a podaly si na to ruce.
„Takže o čem konkrétně jsi to se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se Sol znovu.
„Já vlastně ani nevím,“ zvolala Berenice zamyšleně a sama se nad tím rozesmála. „Asi jsem tě chtěla jen blíž poznat. Táta mi dnes o tobě vyprávěl a mluvil o tobě s takovým zaujetím, že jsem chtěla pochopit, co ho k tomu vede.“
„Řekl ti o mně všechno?“
„Ano, všechno. Ale nezlob se za to, prosím, na něj. My před sebou nemáme žádné tajnosti. Říkáme si všechno. Bylo to tak vlastně vždycky. I když jsem předtím nevěděla, že je to můj táta, tak jsme k sobě měli i tak blízko.“
Sol se pousmála. „Ne, nemám se důvod zlobit. Pokud spolu máte takovýhle vztah, tak jedině dobře. A já vím, že máte. I Lucas mi toho o tobě hodně řekl. Má tě moc rád!“
„I já jeho!“ usmála se Berenice. „A i proto mě mrzí, že se v poslední době tak trápí,“ zesmutněla.
„Ano, to také vím. Také mi o sobě řekl všechno.“
„Totiž Lorena … vlastně moje máma … ještě jsem si u ní na to oslovení nezvykla,“ vyčítala to sama sobě.
„To všechno přijde časem, Berenice. Je pochopitelné, že máš blíž k Lucasovi, když ho znáš odmalička,“ uklidňovala ji Sol.
„Ale k Loreně mám taky blízko. Teď, jak jsme spolu byly v Paříži, tak to bylo super. Ale zatím k ní mám asi trochu jiný vztah. Sice mi byla sympatická od prvního setkání, ale teď se na ni možná nějak podvědomě zlobím za to, jak zareagovala, když zjistila, že já jsem její dcera. Po těch všech peripetiích se k sobě s tátou vrátili, ale ona ho nakonec zase odmítla. Já ji na jednu stranu asi chápu, ale táta přece nevěděl, že jsem jeho dcera. On vůbec netušil, že má dceru a už vůbec by ho nikdy nenapadlo, že jsem to právě já.“
„To by nenapadlo nikoho. To byl asi tehdy osud. Aby na tebe nevědomky dával pozor a odčinil tím tak svou chybu.“
Berenice souhlasně přikývla. Pak se zarazila. „Bože, já jsem ale trubka. Se ti tady svěřuju se svým životem a ty máš svých starostí dost. Omlouvám se!“
Sol se pobaveně usmála a řekla: „Jsi opravdu dcera svého otce. Ten se mi při prvních setkáních taky pořád za něco omlouval.“
„Jo, to je možný. Máme ty povahy stejné, teď je to ještě očividnější!“ zasmála se Berenice.
„Tvůj otec je ten nejúžasnější muž, kterého jsem potkala. Vůbec mě neznal, viděl mě párkrát a přesto mi nabídl svou pomoc. Vždycky jsem si musela řešit všechny své problémy sama a nebyla jsem zvyklá, že by mi někdo pomáhal. Ale Lucas byl neoblomný. V těch posledních dnech mi pomohl jako nikdo jiný. Budu mu za to vděčná do konce života!“ zasněně se usmála.
Berenice si všimla, že má Sol stejný výraz jako měl ráno Lucas, když o ní mluvil.
Sol se vzpamatovala, když viděla, jak ji Berenice pozoruje. „Promiň, Berenice, ale já už budu muset vyrazit domů,“ vstala a pousmála se.
„Jasně a omlouvám se, že jsem tě zdržela.“
„Nezdržela. Ráda jsem tě poznala,“ usmála se a odešla.
Berenice se tvářila zamyšleně.

#####

„Stůj, ani se nehni,“ řekl Raul Silvii, když s kufry vstoupil do jejich bytu.
„Copak můžu?“ zasmála se Silvia opírající se rukou o dveře, aby nespadla. Stála před prahem jejich bytu.
„Paní Alcantárová, vítejte doma!“ zvolal Raul pyšně, vzal ji do náruče a přenesl ji přes práh.
„Děkuji, pane Alcantáro!“ zvolala Silvia také pyšně a oba se něžně políbili.
„Ty líbánky byly tak krátké!“ povzdychl si Raul smutně.
„Někdy v budoucnu si je vynahradíme. Až budu v plné síle,“ odvětila Silvia a pohladila ho po tváři.
„Beru tě za slovo,“ pousmál se a políbil ji. „A teď…“
„A teď co?“
Raul loktem zabouchl dveře a nesl ji do ložnice.
„Raule, copak máš v úmyslu?“ smála se Silvia.
Raul ji položil do postele. Naklonil se k ní a zašeptal: „Milovat se s tebou!“
Silvia se šťastně usmála, přitáhla si ho k sobě a začali se něžně líbat. Nakonec se spolu milovali.

#####

Nadia už nějakou chvíli seděla v nemocniční hale. Od chvíle, co se dozvěděla, že měla Penelope nehodu, pocítila strach, který nikdy předtím neměla.
„Nadio,“ přiběhl k ní Juan, „co se stalo?“
„Ach, Juane,“ vzdychla zoufale, když se před něj postavila, „je už několik hodin na operačním sále. Tolik se o ní bojím!“
„A co se jí teda stalo?“
„Policie mi neřekla nic konkrétního. Jen že ji prý napadl nějaký muž, ona se bránila, on ji shodil z mostu a ona spadla do řeky,“ nešťastně vzlykala.
Juan byl v šoku. Už na to ale nestačil zareagovat, protože k nim přišla lékařka.
„Paní doktorko,“ hned ji Nadia oslovila, „prosím vás, řekněte mi, že je moje dcera naživu!“
„Vaše dcera utrpěla vážná zranění. Operovali jsme ji, ale stále je v kritickém stavu. Zatím vám nedokážu říct víc. Dalších čtyřiadvacet hodin bude rozhodujících!“ zvolala vážně.
„Proboha!“ zvolala Nadia zoufale a z očí jí vytryskly slzy. Poprvé v životě si uvědomovala, jak moc má svou dceru ráda. I když jí doposud jen využívala a Penelope jí to stejnou mincí vracela, najednou Nadia pochopila, že ji rozhodně nechce ztratit. Juanovi se vrhla do náruče a plakala.
Ten ji křečovitě objal, ale samým šokem se nezmohl ani na slovo.

#####

Paloma a Gonzalo seděli v čekárně u psychologa. Gonzalo ji držel kolem ramen a Paloma měla ruku položenou na jeho stehně.
„Miláčku, klid, Chloe to zvládne,“ utěšoval ji Gonzalo, když viděl nervozitu v jejích očích.
„Já vím, ale i tak mám strach!“
„Z čeho?“
„Já nevím, asi z toho, že když Chloe bude vyprávět, čeho byla svědkem, tak že se to v ní třeba zase nějak zlomí a opět přestane mluvit. A navíc, když si na to vzpomenu, tak…“ chtělo se jí plakat.
„Palomo, podívej se na mě,“ chytl ji za bradu, „ten mizera ti už nikdy neublíží! Ty víš, že bych to nedovolil! A Chloe už bude taky naprosto v pořádku! Už nikdy nebudou mít tvoje oči důvod k pláči!“ vážně ji zdůraznil a něžně ji políbil. „Leda, že by ty slzy způsobilo štěstí!“ dodal se zamilovaným úsměvem.
Paloma mu úsměv opětovala a pohladila ho po tváři. Byli by se políbili, ale otevřely se dveře ordinace. Ihned povstali.
„Paní Fuentesová, pane Reyesi, můžu si na chvíli promluvit i s vámi?“ zeptal se psycholog.
Oba přikývli a vešli do ordinace. „Kde je Chloe?“ vyděsila se Paloma, když ji nikde neviděla.
„Nebojte se, je s mou asistentkou vedle v místnosti. Chtěl jsem s vámi mluvit o samotě,“ vysvětlil psycholog. „Posaďte se, prosím,“ poukázal na pohovku, kam se posadili a on si sedl do křesla naproti nim.
„Doufám, že pro nás máte jen dobré zprávy, pane doktore,“ řekl Gonzalo.
Psycholog pokývl hlavou. „S Chloe jsme si dnes poprvé vzájemně popovídali. Všechno mi řekla, o tom, že bude mít vás, nové rodiče i o tom, co způsobilo, že znovu začala mluvit. Popravdě toto jsem viděl jako poslední možnou variantu k tomu, aby se její řeč vrátila. Jednou jsem to i řekl jedné vychovatelce z domova, která tu s ní byla.“
„Co, pane doktore?“ zeptala se Paloma.
„Když to řeknu velmi zjednodušeně. Chloe pomohla léčba šokem. Při stresové situaci mluvit přestala, když viděla smrt svých rodičů a ze stresu znovu mluvit začala, když si myslela, že i vám by se mělo něco stát.“
„Ale to znamená, že…,“ kroutila Paloma zmateně hlavou. „Co když se znovu do stane do nějaké těžké situace? Může tu řeč zase ztratit?“ obávala se.
„To vám nedokážu říct ani jako odborník, paní Fuentesová. Každá lidská duše je jiná. Ale abych vás trochu uklidnil. To, co se Chloe stalo, se může stát i dospělému člověku. Nemějte strach, že jen pro to, že je dítě, může být ohroženější. I když jako rodič samozřejmě chápu, že ten strach tam je.“
„Něco nám radíte, pane doktore?“ zeptal se Gonzalo.
„Je vidět, že k vám oběma měla Chloe blízko ještě předtím, než se to všechno seběhlo. Proto vás také tak rychle přijala jako své rodiče. Takže pokud vám můžu něco poradit, Chloe teď hlavně potřebuje cítit lásku. Pečujte o ni, dávejte jí najevo, že ji máte rádi. A čím bude starší, bude proti všem stresorům odolnější.“
„Lásky bude mít od nás obou dostatek! To se nemusíte bát!“ poznamenala Paloma šťastně. S Gonzalem se na sebe podívali, chytli se za ruku a usmáli se.

#####

Lorena byla sama doma. Daniela vzali na procházku Pedro s Violetou a ona se už nějakou chvíli odhodlávala zavolat Lucasovi. Tak, jak slíbila Berenice. Když už si ho našla v seznamu v mobilu a chtěla ho vytočit, rozezněl se zvonek u dveří.
„Vy?“ zvolala překvapeně, když otevřela dveře. „Jak jste mě našel?“
„Eduardo mi dal vaši adresu,“ vysvětlil jí Oliver. „Můžu dál?“
„A proč? Máme snad nějaké společně téma?“ podotkla ironicky.
„Chtěl jsem vám vysvětlit…
„Co? Že jste si chtěl před svatbou ještě povyrazit? Za to by vás asi vaše snoubenka nepochválila,“ mračila se.
„Na nevinném flirtu snad nic špatného není, ne?“
„Áha, tak to byl nevinný flirt, tak to jo. A kdybych to vaše pozvání přijala a pak chtěla víc, tak byste mi řekl, že jste zasnoubený a že nemůžete?“ poznamenala provokativně.
Oliver se nezmohl na slovo.
„Jo, je mi to jasný. A teď vypadněte,“ pokusila se zavřít dveře, ale Oliver je držel. „Jste nádherná žena a já normální chlap. Prostě jsem to zkusil!“
„Tak příště si to zkoušejte na svoji snoubenku anebo na nějakou jinou, které nebude vadit být se zadaným mužem!“ vrhla na něj nenávistný pohled, vystrčila ho ze dveří a zabouchla.
Rozčíleně se opřela o dveře. A sama na sebe se zlobila ještě víc, když si uvědomila, že mluvila vlastně i o sobě. I ona byla tehdy s Lucasem, když byl ženatý s Palomou. A zároveň podvedla Gonzala. A přitom nevěru vždy tolik odsuzovala.

#####

Diosmary se od samého rána zaučovala jako Albertova asistentka. Alberto sice z práce už dávno odešel, ale Diosmary si ještě u svého stolu připravovala nějaké věci na další den.
Po chvíli někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ zvolala.
„Palomo, je tu…“ vešel dovnitř Fernando a zarazil se. „Diosmary?“
„Ahoj, Fernando,“ pousmála se.
„Já myslel, že… Kde je Paloma?“ kroutil nechápavě hlavou.
„Ode dneška jsem tu místo Palomy já. Paloma má teď nějaké rodinné povinnosti, a tak už tu nemůže pracovat.“
„Jo, oni vlastně s Gonzalem budou adoptovat nějakou tu holčičku.“
„Ano, a už je vlastně s nimi. Proto se jí teď Paloma musí věnovat.“
„Aha, to chápu.“
„A co jsi vlastně chtěl? Asi něco kvůli práci, ne?“
Fernando se zarazil. „Jo tak to jsem právě zapomněl,“ zasmál se. „Trochu jsi mě svou přítomností zaskočila.“
„Ale vždyť jsi musel vědět, že jsem se vrátila, ne?“
„To jo, ale ještě jsme se neviděli.“
„Ano, to je pravda,“ pousmála se.
„Jak se vlastně máš?“ zeptal se opatrně.
Při této otázce si vždycky vzpomněla na Nicolase a zesmutněla. Ale snažila se to nedat znát. Ještě nikomu o Nicolasově odmítnutí neřekla. „Bývalo i líp,“ odpověděla a pokusila se o úsměv. „A ty?“
„Mám to asi jako ty,“ také se pokusil o úsměv. „Ale to nejhorší snad mám už za sebou, když jsme se s Emílií dokázali domluvit na péči o Helenu.“
„A časem třeba nebudete řešit jen Helenu, ale i vás dva.“
„Myslíš, že se Emília ke mně vrátí?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Diosmary se pousmála. „Vím, jak moc do tebe byla Emília vždycky zamilovaná. A i když je teď možná ještě trochu uražená, tak to určitě oba překonáte a vrátíte se k sobě. Už kvůli Heleně!“
Fernando jí opětoval úsměv a zamyslel se. „Kdy naposledy jsme si takhle v klidu popovídali?“
„To už je nejspíš hodně dávno!“
Fernando přikývl. „Teď se tu budeme vídat častěji, tak třeba budeme mít víc příležitostí.“
„Budu se těšit,“ pousmála se.
Fernando jí úsměv opětoval a odešel.
Diosmary smutně vzdychla. Znovu jí došlo, jak jí ani jeden vážný vztah nevyšel, a že si za oba nezdary může sama.

#####

Eduardo a Mariela vzali Franca na pouť, aby mu něčím udělali radost a pak mu plánovali opatrně oznámit, že u nich bude Eduardo bydlet.
Eduardo s Francem se právě proháněli na autodromu. Mariela stála opodál a se smíchem je fotila. Franco řídil a Eduardo jen dával pozor, aby se mu něco nestalo, když třeba do někoho narazili. Což se Francovi líbilo úplně nejvíc.

O něco později procházeli kolem střelnice. „Jééé, já bych chtěl toho velkého medvěda!“ volal Franco nadšeně.
„Dobře, tak já ti ho vystřelím!“ zvolal Eduardo.
„Ty umíš střílet?“ podivila se Mariela.
„Střelba na cíl, to mi nikdy nedělalo problém!“ naparoval se.
„Tím cílem myslíš ženskou?“ zeptala se Mariela provokativně a zadržovala přitom smích.
„Tak tuhle poznámku si spolu ještě večer vyřídíme!“ se smíchem se zamračil. Poté přistoupil ke střelnici, vzal si pušku a opravdu sestřelil všechny papírové růže.
„Výborně, pane, co si vyberete za cenu?“ zeptal se obsluhující muž.
„Toho velkého medvěda,“ ukázal a muž mu ho předal. „Na, Franco,“ podal mu ho a Franco začal radostně poskakovat. „Děkuju, děkuju!“
Muž poté Eduardovi předal ještě všechny sestřelené růže. „Děkuji,“ poděkoval mu Eduardo a předal je Mariele. „A tohle je pro maminku,“ zamilovaně se na ni usmál.
„Děkuju!“ opětovala mu úsměv.

Když prošli celou pouť a Franco začal vypadat unaveně, posadili se na nejbližší lavičku. „Franco,“ Mariela si ho posadila na klín a vážně se na něj podívala, „chtěli bychom ti s Eduardem něco říct.“
Franco se na ně střídavě podíval a zeptal se: „Co, mami?“
„Víš, Franco, já a Eduardo…chtěli bychom…“ Nevěděla, jak to nejjednodušeji vysvětlit, a tak jí pomohl Eduardo. „Franco, co bys řekl na to, kdybych bydlel s vámi?“
Franco se na něj zmateně podíval. „A ty s námi nebydlíš?“
S Marielou se na sebe podívali a rozesmáli. „Ano, je pravda, že jsem u vás tak často, že to může vypadat, že už s vámi bydlím,“ smál se Eduardo, „ale zatím ještě ne. Ale rád bych. Mám tvou maminku a tebe moc rád. A chtěl bych se o vás starat, když mi to dovolíte.“
Franco se podíval na Marielu a vážně se zeptal: „Mami, dovolíme mu to?“
Mariela se usmála. „Já bych mu to dovolila. Máme přece taky Eduarda rádi, ne?“
Franco přikývl a usmál se na Eduarda. „Tak my ti to teda dovolíme!“
Znovu se s Marielou rozesmáli. Eduardo ho pohladil po vlasech a pak si plácli. Poté chytl Marielu za ruku a letmo se políbili. Franco se přitom zachichotal.

#####

Byl večer. Gonzalo scházel ze schodů v hale Fuentesových a v rukou nesl Palominy kufry. Za ním šla Paloma s Chloe. Dole už na ně čekali Alberto s Camilou i všechny její sestry. Camila zadržovala slzy.
„Mami, neplač! Vždyť nebudu nijak daleko,“ usmála se na ni Paloma.
„Jen je mi líto, že sotva jsem se vrátila a mohla jsem mít všechny své dcery zase u sebe, tak mě jedna z nich opouští.“
„Mami, já tě přece neopouštím. Nikoho z vás. Pořád budu s vámi. Jen teď mám další rodinu!“ šťastně se usmála.
„Však já vím! A jsem na tebe moc pyšná!“ zvolala Camila dojatě a silně svou nejstarší dceru objala.
„Gonzalo, dávej mi na ni pozor, ano?“ zdůraznil mu Alberto.
„Neboj se, Alberto. Budu Palomu opatrovat jako oko v hlavě. Ji i Chloe!“ usmál se na ni a Chloe mu úsměv opětovala a chytla ho za ruku.
„Mami, tak už mě pusť, nebo mě umačkáš!“ smála se Paloma a Camila ji nakonec se smíchem také pustila. Poté se rozloučila objetím i se svými sestrami a Albertem. Dali se s Gonzalem a Chloe k odchodu a zatímco Gonzalo s Chloe šli napřed, Paloma se ještě ve dveřích zastavila a na svou rodinu se otočila. Když je pozorovala, také jí najednou bylo smutno a trochu se jí zalesklo v očích. Věděla, že svým odchodem uzavírá jednu etapu svého života, ale zároveň věděla, že se jí tím právě otevírá další etapa, ve které bude ještě šťastnější. „Mám vás všechny moc ráda!“ šťastně se usmála, poslala jim vzdušný polibek a odešla.
Camila se rozplakala, a tak jí hned všichni začali utěšovat.

#####

„Raule, brácho!“ radoval se Fernando, když ho uviděl stát ve dveřích. Oba se na přivítanou objali. „Proč jsi zvonil? Copak nemáš klíče?“
„Mám, ale bylo mi hloupý jsem jen tak vejít, když už tu nebydlím.“
„Ale, prosím tě,“ mávl Fernando rukou, „pojď dál.“
Došli do obývacího pokoje a Fernando se zeptal. „Jaké byly líbánky?“
„Sice krátké, ale stejnak mám pocit, že jsem zamilovanější ještě víc!“ usmál se Raul.
Fernando mu úsměv opětoval.
„A co ty? Jak vycházíš s Emílií? Už je všechno v pořádku?“
„Všechno ještě ne, ale už mi bez problémů dává Helenu, když chci. A dnes jsem mluvil s Diosmary a ta mě trochu povzbudila tím, že si myslí, že se k sobě s Emílií jednou stejně vrátíme!“ potutelně se usmál.
„Já si to myslím taky,“ poplácal ho Raul po ramenou a usmál se.
Do pokoje vešel Marcelo s kufrem v ruce. „Tati, ahoj!“ hned k němu Raul šel a objali se.
„Raule, jsem rád, že jsem tě ještě stihl!“
„Jak to myslíš, tati?“ zeptal se Raul nechápavě, když se odtáhl.
„Tati, co ten kufr?“ zeptal se nechápavě i Fernando.
„Odjíždím. Už tu nemůžu dál zůstat!“
„Cože?“ zvolali šokovaně oba najednou.
„Camila se vrátila k Albertovi. Ztratil jsem ji i podruhé. Už tu prostě nemůžu dál být a dívat se na to, jak jsou zase spolu!“
„Tati, ale kam bys chtěl jít? Co tvoje práce?“ ptal se Fernando.
„Agenturu můžu vést odkudkoliv. A na svoje zaměstnance se můžu plně spolehnout,“ vysvětlil jednoduše a vzal si do ruky kufr.
„Tati, není tvoje rozhodnutí trochu unáhlené? A co my dva?“ zeptal se Raul.
„Vy dva jste to nejlepší, co se mi v životě podařilo,“ hrdě se pousmál. „Ale už jste oba dospělí. Máte své rodiny. Už mě nepotřebujete.“
„Tati, to přeci není pravda!“ nesouhlasně zakroutil Fernando hlavou.
Marcelo se jen pousmál, oba své syny dlouze objal a dal se k odchodu.
„Tati, kam vlastně odjíždíš? A kdy se vrátíš?“ uvědomil si Raul, že se nezeptali na to hlavní.
„Ozvu se vám. Nemějte o mě strach,“ řekl vážně a odešel.
Fernando s Raulem stáli zaraženě na místě. Nemohli se z toho vzpamatovat.

#####

„Pojď dál!“
„Ani nevíš, jak jsem byl šťastný, když jsi zavolala!“ usmál se Lucas.
Lorena nevěděla, co říct, jen ho pozvala do bytu. Zastavili se v obývacím pokoji. Oba mlčeli. Lorena se na něj ani nedívala. Za to Lucas na ni ano. Oba byli nervózní.
„Berenice mi říkala, že jste si to v Paříži spolu užili,“ snažil se navázat řeč.
„Ano, moc!“ šťastně se usmála, když si na to vzpomněla a podívala se na něj. Lucas jí úsměv opětoval, ale Lorena hned zvážněla. Sklopila hlavu.
Lucas k ní přistoupil blíž a otočil si ji k sobě. Hluboce se jí zadíval do očí. „Loreno, prosím tě, řekni mi, že jsi mi zavolala proto, že chceš, abychom byli zase spolu!“ zeptal se s nadějí v hlase.
Lorena mu hleděla do očí a byla velmi nervózní.