„Vítejte u nás! Jsme rádi, že jste přišli!“ přivítala Camila Lorenu s Gonzalem a oba objala.
„Také vás u nás vítám!“ objal je i Alberto.
„My děkujeme za pozvání!“ odvětila jim Lorena s úsměvem.
„Snad vám nebude vadit, že je nás tu tolik!“ řekla jim Camila, když se rozhlédla po všech přítomných, „ale chtěli jsme pozvat opravdu celou rodinu, aby vás nemuseli poznávat každý zvlášť!“ zasmála se.
„Já jsem přímo nadšený, Camilo! Nerad říkám jednu věc desetkrát!“ rozesmál se Gonzalo a s ním i všichni ostatní. Ovšem až na Lucase a Palomu. Lucas upíral svůj pohled na Lorenu a nic jiného nevnímal a Paloma zase vrhala zamračené pohledy na Gonzala.
„Tak jsme všichni! Můžeme se přesunout do jídelny!“ zvolal Alberto a všichni tak učinili.

#####

„Jak ti to chutnalo, Lindo?“ zeptala se Violeta své vnučky, když sklízela večeři ze stolu.
„Bylo to vynikající, babi! Ty vaříš úplně nejlíp na celém světě!“
„A co já?“ zeptala se Silvia.
„Ty vaříš taky dobře, mami, ale babička o něco líp! Sama musíš uznat, že má větší praxi!“ poznamenala Linda.
„Prosím tě, kam na tyhle chytrý řeči chodíš?“ rozesmála se Silvia.
„Je chytrá po mně!“ řekla Violeta se smíchem.
Linda se dusila smíchy.
„Víš co, ty chytrolíne,“ oslovila ji Silvia, „běž si zatím připravit úkoly a já ti je přijdu zkontrolovat!“
„Už běžím, mami!“ odvětila jí Linda a odběhla do svého pokoje.
Silvia se usmála a odnesla do dřezu poslední nádobí. Nad dřezem se skláněla Violeta a tvářila se vážně. „Děje se něco, mami?“ zeptala se Silvia.
„Jen jsem si vzpomněla, koho jsem dnes odpoledne potkala!“ odvětila jí Violeta nenávistně. Opláchla si ruce, utřela si je do utěrky a šla si sednout na pohovku do obývacího pokoje.
„Koho jsi potkala?“ zeptala se Silvia, když si k ní přisedla.
„Toho mizeru tvého bývalého manžela!“ odvětila jí Violeta vztekle.
„A kde?“
„Natáčel na chodbě obchoďáku scény do té své telenovely!“
„Mluvila jsi s ním?“
„Nechtěla jsem, ale on za mnou přiběhl a zeptal se mě, jestli už Linda ví, že si ji na víkend nevezme! Že mu prý na ní opravdu záleží a že mu není jedno, jestli se trápí nebo ne!“ mračila se Violeta.
„Já jsem si jistá, mami, že mu na Lindě záleží! Akorát jeho manželka se snaží, aby na ni zapomněl!“ zvolala Silvia nenávistně.
„Ty se ho snad ještě budeš zastávat?“
„Já se ho nezastávám, jen říkám, jak to vidím já! Ta ženská ho úplně zblbla!“ řekla Silvia smutně.
„Ale ty se tím nebudeš trápit,“ řekla jí Violeta a chytila ji za ruku. „On už je tvá minulost a ty se musíš koukat už jen dopředu a najít si toho pravého, věrného a milujícího muže!“ usmála se.
Silvila jí úsměv opětovala a objala ji.

#####

Juan seděl v posteli a přemýšlel nad dnešním rozhovorem s Violetou. A vůbec přemýšlel nad tím, co se za to poslední rok a půl v jeho životě stalo. Kdy nastal ten okamžik, že jim to se Silvií přestalo klapat a že potom tak snadno podlehl Penelope.

Před rokem a půl

Juan šel po ulici. Byl naštvaný, protože se právě pohádal se Silvií. Jako už po několikáté za posledních pár měsíců, co se stal slavným hercem. Neměli na sebe tolik času jako dřív, a proto Silvia na jeho práci žárlila. Nebo spíše na jeho fanynky, z nichž některé byly tak drzé, že chodily až k nim domů. Juan jí sice říkal, že nemá důvod žárlit, ale Silvia znala Juanovu minulost, věděla, že ženy vždy miloval, a tak věděla, proč se bojí. Juan byl ale přesvědčený, že by si se svou fanynkou nikdy nezačal, jenže netušil, co se stane, až mu do života vstoupí Penelope. A chvíle, kdy se měl jeho život změnit, se už blížila. Právě zašel za roh, když do někoho vrazil. „Promiňte mi, moc se vám omlouvám!“ omluvil se, „já byl…“ ztratil slova, protože si mladou ženu konečně prohlédl. Prohlédl si ji od shora dolů a byl jí úplně omámen. Měla na sobě černý top a červenou minisukni, což v podstatě víc odhalovalo, než zakrývalo.
Žena si prohrábla své dlouhé hnědé vlasy a provokativně se usmála. „Nic se nestalo, pane!“
„Vy mě neznáte?“ podivil se Juan. To se mu za dobu, co hrál, ještě nestalo, že by ho někdo nepoznal.
„Měla bych snad?“
„Vy se nekoukáte na televizi?“
„Popravdě ani moc ne! Nebaví mě to! Takže vy jste někdo slavný?“
„Jsem Juan Sevilla, herec!“
„Tak to mě mrzí, Juane, že vás neznám! Kdybych věděla, že na té obrazovce uvidím vás, tak bych od ní neodtrhla oči!“ lichotila mu. Přitom si popotáhla svůj top, aby ještě víc upozornila na svoje přednosti. „Já jsem Penelope Quintanová!“ podala mu poté ruku.
„Moc mě těší, Penelope!“ stiskl jí Juan ruku.
Penelope se usmála a provokativně si skousla spodní ret.
Juan nervózně polkl. „Nechcete někam odvézt?“ vypadlo z něj.
„Jestli vás to nebude obtěžovat!“
„Vůbec ne,“ usmál se Juan a dovedl ji ke svému autu. Když se oba usadili, tak se Juan zeptal: „A kam to bude?“
„Ke mně domů!“ odvětila mu chtivě.
Juan jí byl, jak zhypnotizovaný. Nastartoval a jel, co nejrychleji.
Penelope se vítězně usmívala, protože její plán vyšel dokonale. Lhala mu, že ho nezná. Byla také jeho poblázněnou fanynkou, ale myslela si, že na něj zapůsobí víc, když se bude tvářit, že ho nezná. Že on tak bude vědět, že jí nejde jen o jeho peníze. I to, že se srazili, nebyla náhoda. Penelope ho sledovala, jako každý den od chvíle, co si umanula, že bude její. Věděla, že je ženatý a má dítě, ale to ji nijak netrápilo. Chtěla ho a udělala by pro to cokoliv.
„Tak tady bydlím!“ řekla, když se zastavili před jejím bytem. „Ještě jednou vám děkuji za odvoz a za doprovod!“
„Bylo mi potěšením!“ usmál se Juan.
„Máte čas? Nezašel byste na skleničku?“ navrhla mu.
Juan se vůbec nezamyslel nad tím, že to není správné. V její přítomnosti nedokázal myslet vůbec na nic, a tak její pozvání přijal. Jenže na skleničku už nedošlo. Pár vteřin na to už spolu byli v posteli. Tajně se scházeli ještě další půl rok, až do toho osudného dne, kdy ho Penelope přesvědčila, aby šli jednou k němu a mohla tak slavit, že hned první den je nachytala Silvia.

Současnost

„Na co myslíš, lásko?“ vytrhla ho z myšlenek Penelope, když se k němu přitulila.
Když se na ni Juan podíval, úplně všechno se mu vykouřilo z hlavy. Jen se usmál, protože byl rád, že už je u něj, chytil její obličej do dlaní a oba se vášnivě políbili.

#####

U Fuentesových v jídelně probíhala vzhledem k okolnostem, o kterých ale všichni nevěděli, zatím příjemná večeře. V čele stolu seděl Alberto. Po jeho pravici seděli Camila, Paloma, Lucas, Emília, Helena a Omaira. A po jeho levici seděli Diosmary, Fernando, Lorena, Gonzalo, Raul a Marcelo. Lorena seděla přímo naproti Lucasovi, což jí nedělalo vůbec dobře. Obzvlášť, když neustále cítila jeho pohled.
„A kde je vlastně Berenice? Tolik jsem se těšil, že ji konečně poznám!“ zeptal se Gonzalo.
„Proč ses na to těšil? Jako kdyby ona byla nějak výjimečná!“ zašklebila se Paloma.
„Palomo, dost!“ okřikla ji Camila. „Berenice šla přespat k jedné kamaráce!“ odvětila Gonzalovi. „Potřebovala si od ní opsat i věci do školy, protože teď byla nemocná! A navíc se s tou kamarádkou teď tři dny neviděly, tak si toho musejí hodně říct!“ rozesmála se.
„A kolik jí je?“ zeptala se Lorena.
„Čtrnáct!“ odvětila jí Camila.
„Čtrnáct!“ zopakovala Lorena smutně, protože si ihned vzpomněla na svou dceru. Gonzalo ji soucitně chytil za ruku. Lucas, když to viděl, tak měl sto chutí přeskočit stůl a jednu Gonzalovi vrazit. Přistihl se, že neuvěřitelně žárlí.
„A jak ses se svojí krásnou manželkou seznámil, Gonzalo?“ zeptal se Alberto.
Lorena a Gonzalo se na sebe usmáli. „Seznámili jsme se v práci,“ odvětil mu Gonzalo. „Když jsem tam nastoupil, ona byla první člověk, kterého jsem spatřil a opravdu na první pohled jsem se do ní zamiloval!“ políbil ji na ruku a Lorena se šťastně usmála.
Lucas zuřil, protože žárlil čím dál víc a Paloma byla zase naštvaná, že je pozornost upřena na někoho jiného než na ni. A ještě k tomu na toho otravného Gonzala.
„Moment, vy pracujete ve stejném oboru?“ podivil se Alberto.
„Ano, já jsem grafička!“ odvětila mu Lorena.
„A jakto, že se o tom dozvídám až teď?“ pokroutil Alberto hlavou. „Vždyť zrovna grafičku budeme brzy potřebovat! Loreno, už sis sehnala práci? Prosím tě, řekni mi, že ne, protože jestli se dozvím, že budeš pracovat pro konkurenci, tak dostanu infarkt!“ Všichni se rozesmáli.
„Ne, Alberto, zatím jsem práci nesehnala!“ odvětila mu.
„Takže už ji máš! Nebo snad nechceš pracovat u nás?“ zeptal se.
Lorena se podívala na Gonzala a poté se poprvé za celou večeři střetl její pohled i s Lucasem. „Alberto,“ oslovila ho, „děkuji ti za nabídku, ale budu si to muset ještě rozmyslet! Prosím, neber to osobně, ale mám k tomu své důvody!“
Alberto to nechápal, ale její žádost respektoval.
„Jo, tati, nech ji, ať si to promyslí!“ řekla mu Paloma. „Je to přeci závažné rozhodnutí a to se musí pořádně promyslet!“ zamračila se na Lorenu, čímž ji naznačila, ať se neopovažuje s tou nabídkou souhlasit. A aby jí ještě více zdůraznila, proč si to nepřeje, tak schválně Lucase políbila.
Lorena na ně nenávistně hleděla.

#####

Jelikož Diosmary musela být na rodinné večeři, tak vyrazila Anita na jejich oblíbenou diskotéku sama. Objednala si u baru pití a v tom si všimla, že přece jen sama nebude. Když jí barman předal drink, vzala si ho a sedla si o pár stoliček dál k jednomu známému. „Ahoj, Nicolasi!“ usmála se na něj.
„Ama…“ chtěl ji Nicolas oslovit, ale v tom si uvědomil, že když Diosmary mu řekla falešné jméno, tak nejspíš i to její bylo falešné. „Promiň, ale nejsem si jistý, jak se jmenuješ!“ zasmál se.
„Anita! Opravdu Anita!“ zasmála se.
„Když jsi mě oslovila mým pravým jménem, tak už asi od Diosmary všechno víš!“
„Jo zmínila se!“
„Řeknu ti, byl to pro mě šok, když jsem ji uviděl! Jak se říká, svět je opravdu malý!“
„Ano, to je! Ale teď mi řekni něco o sobě!“ řekla mu. Nechtěla se bavit o Diosmary. Od první chvíle se jí Nicolas líbil, a tak chtěla, aby se do jejich rozhovoru nikdo třetí nepletl. A ona už vůbec ne.
„Tak dobře!…“ začal o sobě vyprávět a Anita ho s velkým zájmem poslouchala.

#####

Fuentesovi a jejich hosté se po večeři přesunuli na zahradu k bazénu, kde bylo připraveno ještě malé pohoštění. Každý se bavil s každým, a když Gonzalo na chvíli opustil Lorenu, aby jí donesl pití, přišla k ní Omaira. „Loreno, vím, že mě dnes vidíš poprvé v životě, ale můžu ti jen něco říct?“
„Paní, já vím, že jste Lucasova teta, takže vím, co mi chcete říct! Přišla jste za něj orodovat, ale to se snažíte marně! Já…“
„Ne, Loreno, nechci za něj orodovat! O tom, co ti udělal, mi řekl teprve včera a pořádně mě tím zklamal! Přišla jsem ti jen říct, vlastně tě poprosit, aby si ho už víc netrestala! On už byl za svou chybu potrestaný! Pár měsíců po tom, co si zmizela, mu zemřeli oba rodiče! A v té chvíli, kdy trpěl, si uvědomil, jak špatně se k tobě zachoval a jak moc si musela trpět ty! Dokonce se tě snažil najít, jak mi včera řekl, jenže marně!“
„Paní Omairo, je mi opravdu líto, že mu zemřeli rodiče a že trpěl, jenže to na mých pocitech nic nemění! Já mu nedokážu odpustit!“
„To ani po tobě nechci! Jen jsem chtěla, abys to věděla! Abys věděla, že toho všeho moc lituje!“ řekla jí Omaira a odešla.
„Co chtěla?“ zeptal se Gonzalo, když se k Loreně vrátil se skleničkou šampaňského.
„Nic důležitého!“ pousmála se na něj a políbila ho. A pak se její pohled střetl s Lucasovým. Ten stál na druhé straně bazénu a nedokázal z ní spustit oči.

#####

Camila šla do kuchyně zeptat se na něco služebných, ale ani jedna z nich tam právě nebyla, tak musela čekat. Dočkala se ale akorát Alberta. „Tady jsi!“ usmál se na ni, objal ji kolem pasu a políbil ji. „Už jsem ti dnes řekl, jak jsi krásná?“
„Tohle se nikdy neomrzí slyšet!“ zasmála se. Alberto ji pohladil po tváři. Začali se líbat. Do kuchyně vešla Paloma, a když je uviděla, zašklebila se. „Proboha, nechte si to do ložnice!“
„Máš něco na srdci, Palomo?“ zeptal se jí Alberto a její poznámku raději ignoroval.
„Proč jste je pozvali?“
„Koho?“
„Toho otravného Gonzala s tou…“ ani Loreně nemohla přijít na jméno.
„Protože jsme chtěli! A navíc je přeci slušnost je tady mezi námi uvítat!“ odvětila jí Camila.
„Jenže kvůli té vaší slušnosti já mám zkažený večer!“ vynadala jim a odešla.

Vrátila se k bazénu a hned přiběhla k Lucasovi. „Lásko,“ pověsila se mu kolem krku, „pojďme odsud pryč, už tu nechci být! Co kdybychom šli k tobě?“
Lucas ji vnímal jen na půl ucha, protože neustále sledoval Lorenu. Viděl, jak se právě ptá na něco Diosmary a ta jí vysvětluje, kudy má jít a potom Lorena zmizela v domě. „Dobrý nápad, Palomo! Počkej na mě v autě, hned tam přijdu!“ odvětil jí.
Paloma zajásala, políbila ho a odběhla pryč. Jenže nevěděla, že se jí Lucas chtěl jen zbavit. Ještě zkontroloval, co dělá Gonzalo, ten se zrovna bavil s Marcelem a Raulem, a potom se vytratil, aby našel Lorenu. Schoval se na terasu, která od bazénu nebyla vidět, a čekal, až Lorena vyjde z toalety, jak předpokládal. A jeho čekání se vyplatilo. Po pár vteřinách Lorena vyšla ven s úmyslem vrátit se zpátky ke Gonzalovi, jenže v tom ji Lucas popadl, přitáhl si ji k sobě a dřív než stačila zakřičet, jí zakryl ústa. „Loreno, musíme si promluvit!“
Lorena na něj koulela oči a nechápala, co po ní zase chce.

#####

Gonzalo si uvědomil, že si zapomněl v autě mobil, a tak si pro něj šel. Vzal si ho z přihrádky, auto zamknul a chtěl se vrátit zpět, když si všiml, že se v Lucasově autě snaží někdo schovat. Přistoupil blíž a rozesmál se, když viděl, jak se tam Paloma krčí. „Proč se tu schováváš?“
„Protože jsem s tebou nechtěla mluvit, ty otravo!“ zakřičela na něj, když vystoupila.
„Tak to já zase půjdu, ty rozmazlená princezno!“ ušklíbl se a chtěl odejít.
„Nebudeš mi tak říkat!“ zakřičela na něj.
„Když ty mě otravo, tak já tobě rozmazlená princezno!“ odvětil jí se smíchem.
„Já tě tak nenávidím! Proč si sem musel přijít! Pokaždé, když tě vidím, tak mi zkazíš celý den!“
„Já bych řekl, že si ho kazíš ty sama svým chováním!“
„Á pan chytrý se projevil!“ ironicky se zasmála. „Udělej mi tu laskavost a zase se ztrať z mého života! A hlavně si vezmi s sebou tu svoji úžasnou manželku!“
„Je úžasná, viď? To jsem rád, že to taky uznáváš!“
„Ty moc dobře víš, jak jsem to myslela!“ rozzuřila se. „Nechci, aby se pletla kolem mého snoubence!“
„A já zase nechci, aby se tvůj snoubenec pletl kolem mojí manželky!“
„Aspoň v něčem si rozumíme!“ podotkla.
„No to je šok!“ zasmál se. „A proč si tady v tom autě? Jen proto, aby ses přede mnou schovala, to určitě nebylo, viď?“ smál se.
„Samozřejmě, že ne! Kvůli tobě bych se tolik nenamáhala!“ zašklebila se. „Ale čekám tu na Lucase. Za chvíli přijde a pojedeme k němu domů, abychom si užili chvíli samoty!“ vítězně se usmála.
Gonzalo se rozesmál, a pak ztuhnul.
„Co je? Došli ti slova?“ smála se Paloma.
Gonzalo jí neodpověděl, místo toho vběhl rychle do domu. Paloma se nenechala odbýt a běžela za ním.

#####

„Lucasi, okamžitě mě pusť!“ poručila mu Lorena, jen co jí odkryl ústa.
„Až mi slíbíš, že přestaneš s tím cukrováním s Gonzalem, co přímo přede mnou děláš!“
„Prosím? Já snad špatně slyším?“ rozesmála se. „Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Uvědomuješ si, že je Gonzalo můj manžel, kterého miluju a kterému můžu dávat najevo svou lásku kdykoli se mi zachce?“
„Ale já se na to nehodlám koukat!“
„A kdo tě k tomu nutí? Můžu já za to, že na mě celý večer koukáš?“
„Loreno, jenže ty mi nedáváš na výběr!“ řekl jí a přitiskl si ji k sobě blíž. „Cožpak to nechápeš? Já…já…já…“ Lorena na něj nechápavě hleděla.
„Co se to tu děje?“ ozvalo se za nimi. Oba se ohlédli a spatřili Alberta. „Vysvětlí mi to někdo z vás?“
„Okamžitě ji pusť!“ poručil Lucasovi Gonzalo, když k nim i s Palomou doběhl.
Lucas Lorenu pustil a ta hned padla Gonzalovi do náruče. Paloma přistoupila k Lucasovi a zamračila se na něj.
„Řekl jsem ti, aby ses k ní nepřibližoval!“ zakřičel na něj Gonzalo.
Lucas chtěl něco říct, jenže mu do toho skočil Alberto. „A dost! Teď mi vy čtyři vysvětlíte, co se to tu děje!“ zakřičel na ně a na oba páry se střídavě díval, zatímco si dámy a pánové vyměňovali nenávistné pohledy.

#####

Lucas požádal Alberta, aby všechny svolal do haly a ti právě dorazili. „Co se děje?“ zeptala se Diosmary.
„Musím vám všem něco důležitého říct!“ postavil se Lucas doprostřed mezi ně. „Sice je to má soukromá věc, jenže za těchto okolností vám to musím říct, protože byste se to dřív nebo později stejně dozvěděli! A raději vám to řeknu všem najednou, než abyste se to dozvídali postupně a postupně mi začali chodit nadávat, jak hrozný jsem kdysi byl a jakou chybu jsem udělal!“
„O čem to mluvíš, Lucasi?“ zeptala se Camila.
Lucas se podíval na ni, a pak na Fernanda, který stál vedle ní. Ten mu naznačil, že dělá správně a že má stále jeho podporu. A tak Lucas začal vyprávět: „Já a Lorena se známe už velmi dlouho! Chodili jsme spolu na střední školu, akorát Lorena byla o dva ročníky níž. Když jí bylo šestnáct a mně osmnáct, tak jsem jí namluvil, že ji strašně miluju, a když jsem dostal, co jsem chtěl, tak jsem ji odkopl!“ Všichni na něj šokovaně hleděli. „Jenže asi po dvou měsících za mnou Lorena přišla s tím, že je těhotná!“ pokračoval. „A já ji odkopl podruhé! Poslal jsem jí na potrat a nezajímalo mě, co s ní bude dál!“ řekl vážně a smutně se na ni podíval. „A teď je mi to moc líto!“
Lorena, která se pevně držela Gonzala, se rozplakala.