„Loreno, tak už něco řekni, prosím tě!“ žádal ji Lucas zoufale.
„Pusť mě, Lucasi!“ odtáhla se a znovu se k němu otočila zády.
Lucas nechápavě pokroutil hlavou. „Proč jsi mi vlastně volala, když se mnou evidentně nechceš mluvit?“
„Slíbila jsem to Berenice!“
„Takže jinak bys mi nezavolala?“
„Lucasi, prosím tě, nech toho!“ otočila se na něj se zoufalým pohledem. „Mám v sobě hrozný zmatek a nevím, co dělat!“
„Loreno,“ znovu se k ní přiblížil a objal ji kolem pasu, „já ti pomůžu rozhodnout se, co máš dělat!“ vydechl zamilovaně a než se Lorena vzpamatovala, políbil ji. A ona jeho polibek opětovala. Chvíli se líbali, ale pak ho Lorena znovu prudce odstrčila. „Lucasi, nech mě! Tímhle se nic nevyřeší!“ mračila se.
„Loreno, proč to pořád děláš? Proč mě pořád takhle trápíš?“ zeptal se zoufale.
„Já tebe? A ty mě snad netrápíš? Lucasi, já s tebou teď prostě nemůžu být. Uvědomuju si, že když tě vidím, tak se mi to všechno špatné znovu vrací! Znovu vidím, jak jsi mi ublížil, když jsem tě na škole nachytala s jinou! Jak jsi mně pak ještě víc ublížil, když jsi mě poslal na potrat a nechal mě samotnou! A nakonec dítě, které si nechtěl, si měl možnost vychovávat!“ rozplakala se.
„Loreno, ale vždyť to, co se na škole stalo, jsi mi už odpustila! Byli jsme přeci spolu a šťastní. A teď s Berenice bychom měli být ještě šťastnější. Já přeci nijak neovlivnil to, že ji adoptovali právě Fuentesovi.“
„To já vím, Lucasi, já vím!“ vykřikla. „Ale stejně mě to pořád bolí, chápeš to?!“ vzlykala.
Lucas se na ni nešťastně díval. „Takže co to znamená? Tahle naše situace nemá řešení?“
„Musíš mi dát čas, Lucasi! Třeba jednou ti zase budu schopná znovu odpustit!“
Lucas si v tu chvíli vzpomněl na slova Sol.
„Lucasi, vím, že se známe pár dní a že Lorenu neznám vůbec, takže bych tu neměla vynášet nějaké soudy, ale musím to říct. Podle mě se k tobě Lorena zachovala nefér! Vyčítá ti něco, co si nemohl ovlivnit! Místo toho, aby byla ráda, že jsi byl vaší dceři v podstatě celý život nablízku a nevědomky jsi ji tak chránil, viní tě z toho, co už ti jednou odpustila. To by byla radši, kdyby Berenice vyrůstala v tom dětském domově nebo kdyby si ji vzala nějaká rodina, která by se k ní chovala zle? Určitě ne! Ale kdyby to tak bylo, vyčítala by ti to taky. Podle toho, co jsi mi řekl si myslím, že by si Lorena vždycky našla něco, čím by tě od sebe odehnala!“
Najednou Lucasovi docházelo, jak moc byla slova Sol pravdivá. Hlavně poslední věta. „Loreno, a jak dlouho myslíš, že moje srdce tohle tvé odmítání vydrží?“ zeptal se vážně.
„Lucasi, já ti to nedělám schválně. Cítím to tak!“
„Dobře, tak víš co? Končím!“ řekl důrazně a Lorena vykulila oči. „Už tě nebudu dál obtěžovat, nebudu tě přesvědčovat a donekonečna prosit o odpuštění! Za svoje chyby jsem zaplatil víc než dost a už nemám sílu dál bojovat za naši lásku jen já sám! Musíš chtít i ty! Proto příště přijď ty za mnou! Já už ten první krok nikdy neudělám!“ řekl nešťastně, ale vše myslel naprosto vážně. Už ani Lorenu nenechal nic říct a odešel.
Lorena se rozplakala.

#####

„Ještě tyhle šaty, mami,“ podávala Chloe Palomě její věci z kufru.
„Děkuju ti za pomoc, zlatíčko,“ usmála se na ni Paloma a pověsila si šaty do skříně, kterou jí Gonzalo vyklidil v ložnici.
„Máš moc krásné šaty, mami!“
„A ty budeš mít zítra taky!“ přiklekla si k ní Paloma a pohladila ji po tváři.
„Cože?“ nechápala Chloe.
„Zítra půjdeme spolu nakupovat. V domově si těch věcí měla málo, ale odteď už ti nikdy nebude nic chybět!“
„Ani ty a táta?“
Paloma se šťastně usmála. „Ani já, ani táta! My dva tě nikdy neopustíme!“
Chloe se rozzářila a padla jí do náruče.
„Princezny moje, tak kdepak jste?“ ozval se z druhé místnosti Gonzalův hlas.
„Tak půjdeme, už tátovi chybíme,“ vzala Paloma Chloe za ruku a usmála se. Chloe si ještě vzala z postele plyšového Olafa a šly do obývacího pokoje.
Gonzalo právě pokládal na konferenční stolek poslední obležený talíř.
„My ještě někoho čekáme?“ zasmála se Paloma nad tím množstvím jídla.
„Naše první společná večeře bude trochu vydatnější,“ rozesmál se i Gonzalo. „A výjimečně v obýváku, jinak budeme samozřejmě vždycky večeřet v jídelně.“
„A proč tam nejíme i dnes?“ zeptala se Chloe.
„Protože dnes se společně u toho podíváme na televizi.“
„A na co?“ vyzvídala Chloe.
„Posaďte se a hned uvidíte,“ pobídl je, a tak si sedly na pohovku.
Gonzalo se natáhl pro ovladač a televizi pustil.
„Jééé, Ledové království!“ radovala se Chloe.
„Vždyť jsem ti slíbil, že se někdy na Ledové království podíváme všichni tři společně!“ usmál se na ni Gonzalo.
„Děkuju, tati!“ rozeběhla se k němu a on ji silně objal.
„Tak už se pojďme dívat,“ pohladil ji po vlasech a usmál se.
Chloe si sedla zpátky k Palomě, která ji objala. Gonzalo si sedl vedle Palomy a také ji objal kolem ramen. Zamilovaně se na sebe usmáli a něžně se políbili. Poté už se všichni tři společně dívali na film a večeřeli.

#####

Lorenou setkání s Lucasem opět otřáslo a obzvlášť to, co jí v závěru řekl. Když se domů vrátili Pedro s Violetou a Danielem, nechtěla to na sobě dát znát a raději se se svým synem zavřela ve svém pokoji.
Když Daniela uspala, znovu se jí všechno honilo hlavou. Rozhodla se, že se půjde dívat na televizi, aby se nějak zabavila a nemusela na nic myslet.
V obývacím pokoji už se díval Pedro.
„Můžu se přidat, tati?“ zeptala se.
„Co je to za otázku? Sedni si,“ usmál se na ni a Lorena si přisedla. „Je všechno v pořádku?“
„Proč se ptáš?“
„Když jsme s Violetou přišli, zdála ses mi taková…nevím…nepřišlo mi, že jsi ve své kůži.“
Lorena smutně sklopila hlavu. „Chvíli předtím, než jste přišli, tak tu byl Lucas!“
„Já tušil, že se tu něco stalo! A?“
„Tati, já se k němu nedokážu vrátit! Ještě ne! A ani nevím, jestli to vůbec ještě půjde!“ zoufale se rozplakala.
„Loreno,“ smutně se na ni zahleděl a pohladil ji po vlasech, „já vím, že to s Berenice tě ranilo, ale teď už máš svou dceru! To tvé největší trápení bylo zažehnáno! Takže teď už by ses měla věnovat jen sobě a své lásce. Lucase přeci miluješ, já to vím!“
„Tím si nejsem jistá, tati!“ řekla zmateně, čímž Pedrovi vyrazila dech. „Nevím, jestli ho miluju! Jestli jsem ho vůbec kdy milovala, i když jsem mu to říkala. Co když to vlastně ani neumím? Nějakého muže opravdu milovat?“ vzlykala.
„Loreno, proboha, co to říkáš?“ byl úplně v šoku.
„Od chvíle, co jsem našla Berenice, mám pocit, že vlastně nejsem taková, jaká jsem si myslela. Najednou se chovám a reaguju jinak. A bojím se, že to znamená, že tehdy měla pravdu!“ zvolala nešťastně.
„Kdo měl pravdu? V čem? Holčičko, vůbec ti nerozumím!“ kroutil Pedro nechápavě hlavou.
„Promiň, tati!“ z očí jí znovu vytryskly slzy a utekla do svého pokoje.
Pedro za ní šel, chvíli na její dveře bouchal, chtěl, aby ho pustila a vše mu vysvětlila, ale po několikáté její prosbě, aby ji nechal, to nakonec vzdal.

#####

Lucas byl ve svém bytě. Seděl na zemi v ložnici a utápěl svůj žal v alkoholu. Po tvářích mu stékaly slzy. Cítil se tak osaměle. Nechápal, proč je každá jeho chvilka štěstí, nakonec zničena. „To chci tak moc? Být šťastný a konečně žít v klidu?“ vykřikl rozčíleně směrem vzhůru a vzteky praštil skleničkou, kterou měl v ruce o zeď. Ta se roztříštila na kousky.
Lucas si zabořil obličej do dlaní a vzlykal. Na posteli mu začal zvonit mobil. Chtěl ho ignorovat, ale jelikož zvonění neustávalo, nakonec bezmyšlenkovitě mobil vzal a hovor přijal. „Kdo je?“ zařval vztekle.
Sol úplně nadskočila, jak se lekla. Byla u sebe v posteli. Seděla nad rozečtenou knihou. „Promiň, asi volám nevhod. Omlouvám se!“ chtěla zavěsit, ale jakmile Lucas uslyšel její hlas, jakoby se mu ulevilo. „Ne, Sol, to já se omlouvám! Nevěděl jsem, že jsi to ty, jinak bych na tebe nekřičel! Promiň, odpusť mi to!“
Sol se pousmála. „Nic se neděje. Ale asi i tak volám nevhod, že ano?“
„No, nezapírám, že mi není zrovna nejlíp. Ale co jsi potřebovala?“ utřel si slzy a posadil se na postel. Najednou se mu udělalo lépe a měl pocit, že kdyby něco akutního potřebovala, okamžitě by za ní jel.
„Já vlastně nic. Asi se ti to bude zdát zvláštní, ale nějak jsem měla pocit, že ti musím zavolat. Právě tady čtu jednu knížku a po pár řádcích jsem zjistila, že je čtu pořád dokola, protože myslím na tebe. Měla jsem zvláštní pocit, že se s tebou něco děje a že se prostě musím přesvědčit, jestli jsi v pořádku! Asi jsem blázen viď? Po těch pár dnech, co se známe!“ zasmála se.
Lucas ji sice neviděl, ale jen slyšet její smích, ho donutilo k úsměvu. „Sol, ani nevíš, jak jsi mi právě pomohla!“
„A čím?“
„Jen tím, že tě slyším!“
Sol se usmála.
„Mohli bychom se zítra vidět? Promluvit si? Teda, jestli zvládneš poslouchat moje problémy!“
„Lucasi, kdykoliv a kdekoliv! Potom, co jsi pro mě udělal, to bude pořád málo! A kdy máš zítra čas?“
Lucas se spokojeně usmál.

#####

O čtyři měsíce později

„Ano, přesně na tu samou adresu. A na jméno Camila Fuentesová,“ říkala Camila do telefonu. Byla s Freddym v jeho butiku. „Ano, děkuji, na shledanou!“ ukončila hovor a usmála se. „Tak a na zítřejší Palominu svatbu je všechno přichystané!“
„Ach bože, nemůžu uvěřit, že už je zítra!“ nadšeně Freddy zatleskal. „Moje holubička se opět oblékne do bílého! Už vidím, jak budu zase plakat!“ zachichotal se.
„Třeba to tentokrát vydržíš. Budeš silný!“ zasmála se.
„Ale, Camilo, ty jsi teda vtipná! Vždyť mě znáš, budu jedno velké slzavé údolí!“ rozesmál se a Camila s ním. „Dobře a teď konec zábavy! Chci vidět svatební šaty!“ zvolala nedočkavě.
„Nepočkáš do zítřka? To nevydržíš?“ zeptal se provokativně.
„A pak kdo je tu vtipný!“ zašklebila se Camila a rozesmála se. Šli spolu do Freddyho kanceláře, kde byly Palominy šaty oblečené na figuríně. Camila spráskla ruce nadšením. „Freddy, ty jsou tak nádherné! Vypadají přesně tak, jak Paloma chtěla!“
„Já vím, jsem prostě nejlepší!“ pochválil se smíchem sám sebe a na šaty se zadíval. „Moje holubička chtěla tentokrát skromnější šaty, ale myslím, že jí budou slušet ještě víc než ty první.“ Představil si ji v nich a do očí se mu dojetím začaly hrnout slzy. „No vidíš, už to na mě jde, jen když se koukám na ty šaty! Co teprve zítra, až je bude mít moje holubička na sobě!“ rozplakal se.
Camila se rozesmála a silně ho objala, aby ho utěšila.

#####

„Pojď dál, Juane,“ pootevřela mu Nadia dveře od svého bytu. Byt byl zařízen velmi skromně a i oblečení a vzhled Nadiy byl zcela obyčejný, oproti tomu na co byla zvyklá. „Nečekala jsem, že tě ještě uvidím,“ podivila se, když se zastavili uprostřed místnosti.
„Potřebuju mluvit s Penelope.“
„Myslím, že to není dobrý nápad.“
„Nadio, věř mi, že dnes jsem tu naposledy. Musím s ní mluvit.“
„Dobře, ale jenom chvíli. Víš, jak na tom je!“ řekla zdrceně.
Juan přikývl a šel zaklepat na dveře druhé místnosti.
„Mami, říkala jsem ti, abys mě nechala být! Nechci tě vidět!“ ozval se rozčílený hlas Penelope.
„Penelope, to jsem já! Juan!“
„Tak tebe už vůbec nechci vidět! Vypadni!“ zakřičela ještě rozčíleněji.
Juan se ale odbýt nenechal a bez dovolení vešel dovnitř. V místnosti byla úplná tma.
„Řekla jsem ti, abys vypadnul! A neopovažuj se rozsvítit!“ křičela na něj Penelope přes celou místnost.
„Já s tebou ale po tmě mluvit nebudu!“ řekl a rozsvítil. „Navíc jak dlouho se tu chceš ještě schovávat?“ dodal vážně.
Penelope ho vraždila pohledem. Pád z mostu sice přežila, ale ne bez trvalých následků. Diagnóza lékařů byla pro Penelope velmi tvrdá. Při pádů si poranila míchu, což způsobilo, že už se nikdy nepostaví na nohy. Navíc její tvář byla zohyzděna velkou jizvou, kterou zapříčinil pád na ostrý kámen. „Přišel ses vysmívat mrzačce a šeredě?“ vmetla mu nenávistně do tváře, když se k němu na kolečkovém křesle přiblížila.
„Kdybych se ti chtěl vysmívat nebo ti nějak jinak ublížit, tak bych tobě a tvé matce asi nesháněl byt, abyste vůbec měly kde žít.“
„Nikdo se tě o to neprosil!“
„To je pravda! A jinej chlap by to asi nejspíš neudělal. Už vůbec ne potom, co mu manželka po celou dobu manželství nasazovala parohy!“
„Snad nečekáš, že tě budu litovat!“ zvolala ironicky.
„To fakt ne. Za svoji hloupost si můžu sám! Ale kvůli tomu jsem nepřišel.“
„A kvůli čemu jsi teda přišel?“
Juan jí předal desky, které celou dobu držel v rukou. „Už jsme rozvedeni,“ vysvětloval jí, zatímco si Penelope dokumenty prohlížela. „Chtěl jsem ti to říct osobně, naposledy tě vidět a tím definitivně uzavřít tu frašku, kterou naše manželství bylo!“
Penelope se na něj nenávistně zahleděla a papíry vzteky hodila proti němu. „Vypadni! Vypadni, už tě nechci nikdy vidět! Stejně je to všechno tvoje vina to, co se mi stalo!“
„Víš, je mi tě vážně líto, Penelope! Doufám, že se jednou naučíš se svým osudem žít a uvědomíš si, jak moc jsi chybovala!“ řekl vážně a navždy odešel z jejího života.
„Ty mizero, jak já tě nenávidím!“ křičela hystericky.
„Penelope, holčičko, prosím tě, uklidni se,“ vběhla do místnosti Nadia.
„Nech mě, mami! Nesahej na mě! Je to i tvoje vina! Budu už do konce života zavřená v téhle místnosti! Všichni jste mi zničili život! Nenávidím vás!“ její hysterický křik se postupně měnil v zoufalý pláč.
Nadia u ní stála, hleděla na ni a také plakala. Jejich život se v jedné vteřině obrátil vzhůru nohama. A bude jim ještě hodně dlouho trvat, než se s tím vyrovnají.

#####

Dnes se konalo poslední soudní stání s Tadeem. Porota se již nějakou dobu radila o Tadeově vině či nevině. U soudu se sešlo několik Tadeových bývalých obětí nebo jejich rodinní příslušníci. Byli zde i Lucas s Gonzalem, kteří na vlastní uši chtěli slyšet, že bude Tadeo odsouzen a poslán do vězení.
Porota se vrátila na svá místa a soudkyně zvolala: „Obžalovaný Tadeo Vallejo povstaňte!“
Tadeo s ironickým úsměvem vstal i spolu se svým právníkem.
Soudkyně mu znovu připomněla veškerá jeho obvinění: „Tadeo Vallejo, byl jste obviněn z několika trestných činů. V prvé řadě se jedná o falšování identity, sňatkové podvody a dále jste několik desítek žen znásilnil nebo se o to alespoň pokusil. Soud vyslechl vaši obhajobu a proti tomu velké množství obětí a svědků ze strany obžaloby.“ Obrátila se na porotu a zeptala se: „Jaký je verdikt poroty?“
Předseda poroty povstal a řekl: „Porota se jednohlasně shodla na verdiktu vinen!“
„Tadeo Vallejo!“ znovu se na něj soudkyně obrátila a tentokrát už Tadeo svůj typický ironický úsměv neměl. „Porota vás shledala vinným a já vás odsuzuji ke dvaceti letům odnětí svobody!“
„Cože? To ne!“ vykřikl vyděšeně a začal sebou zmítat, až ho přítomní policisté museli zpacifikovat.
Lucas s Gonzalem se na sebe podívali a oddechli si.

#####

„Děkuji, pane doktore, a na shledanou,“ usmála se pacientka na Winstona a vyšla z jeho ordinace. Ve dveřích se srazila s Ninou. Pozdravily se a Nina vešla dovnitř.
„Miláčku!“ usmál se na ni Winston a hned ji šel políbit.
Nina mu polibek opětoval a usmála se. Už spolu dva měsíce oficiálně chodili a oba byli velmi šťastní. „Budeš tu ještě dlouho?“ zeptala se.
„Ano, mám ještě nějaké pacientky objednané. Asi tak dvě hodiny tu ještě budu!“
„No já už končím, tak jsem se přišla rozloučit a zároveň tě pozvat večer k sobě!“
„Dobře, tak já dorazím, co nejdřív budu moct!“ usmál se a políbil ji.
„Winstone?“
„Ano?“
„Myslím, že dneska je ten den!“
„Jaký den?“ zeptal se nechápavě, ale pak mu to došlo. „Cože? Seš si jistá?“
Nina se nervózně pousmála. „Nechci ti nic slibovat, ale chtěla bych! Jsem s tebou zase šťastná a chci být šťastná se vším všudy!“
Winston ji pevně objal. „Miluju tě!“
„Já tě taky miluju!“ stejně pevně ho objímala.
„Ale, Nino, pamatuj si,“ řekl důrazně, když se odtáhl. „Kdyby si nakonec nemohla, nebudu se na tebe zlobit! Víš, že budu čekat tak dlouho, jak budeš potřebovat!“
Vděčně se na něj usmála a poté se dlouze políbili.

#####

Lucas a Gonzalo byli z výsledku soudu nadšení. Ihned to zavolali Palomě a Sol a poté se ještě rozhodli dát si v protější restauraci jedno malé pivo. K překvapení svému i jejich okolí se v posledních měsících díky soudním přelíčením dost sblížili a dalo by se i říct, že se z nich stali přátelé.
„Konečně je to za námi! A ten mizera už Palomě ani Sol nikdy neublíží!“ zvolal Gonzalo s úlevou v hlase.
„Ještě že tak!“ dodal Lucas a oba si přiťukli. Když se napili, Lucas se zeptal: „Jak se cítíš před zítřkem? Jsi nervózní?“
„Ani nevíš jak!“ zasmál se Gonzalo. „Ale nevím, jestli to mám vůbec probírat s bývalým manželem své budoucí manželky!“ rozesmál se ještě víc.
„Že byla Paloma moje manželka, to už snad není ani pravda!“ smál se Lucas. „Hlavně, že vy jste teď spolu šťastní!“ spokojeně se usmál.
Gonzalo se pousmál a pak se opatrně zeptal: „A ty? Něco nového s Lorenou?“
„Hm, to je obdobné. Nevím, jestli bych to měl probírat s jejím bývalým manželem,“ snažil se to odlehčit, ale pak stejně zesmutněl. „Popravdě, už jsem to vzdal. Tak dlouho jsem se snažil, aby to mezi námi fungovalo, ale už na to prostě nemám sílu. Co se dozvěděla o Berenice, jakoby se v ní něco změnilo. Není stejná jako byla dřív!“
Gonzalo zamyšleně řekl: „My se teda spolu vídáme jen když si předáváme Daniela, ale taky mám pocit, že se nějak změnila. Všichni to s ní myslí dobře, snaží se jí pomoci a ona dělá přesně pravý opak. Nechápu, co se to s ní stalo!“
„Řekl bych, že to nechápe ani ona sama!“ dodal Lucas smutně a Gonzalo musel jen souhlasně přikývnout.

#####

„Omairo, Tadeo půjde do vězení! Tím se určitě vyřeší i ty mé dluhy. A všechno v mém životě se zase vrátí do normálu!“ ulevilo se Sol, která už nějakou dobu byla u Omairy v bytě.
„Ano, bude to už brzy. Tadeo se z vězení jen tak nedostane a Lucas spolu s tím jeho kamarádem právníkem se postarají o zbytek!“ usmála se Omaira.
Sol jí úsměv opětovala. „Jinak promiň, už půjdu,“ vstala z pohovky, „nechci tě dál zdržovat. Ale doma bych se sama zbláznila!“
„Prosím tě, jaké zdržování, zůstaň tady!“ donutila ji, aby se zase posadila. „Je dobře, že jsi přišla!“ usmála se. „Dáš si ještě čas?“ zeptala se a než jí Sol stačila odpovědět, zazvonil zvonek u dveří. „Omluv mě,“ řekla a šla ke dveřím. „To je ale překvapení!“ zvolala s úsměvem.
„Ahoj, Omairo, můžu dál?“ zeptala se Paloma.
„No jistě, pojď!“ pobídla ji Omaira.
„Víš, šla jsem zrovna kolem a chtěla jsem se s někým dalším podělit o tu úžasnou zprávu!“ usmívala se, zatímco spolu došly do obývacího pokoje. „Aha, tak ty už to víš!“ dodala, když tam uviděla Sol.
„Ano, o Tadeovi vím a dopadlo to tak, jak to dopadnout mělo!“ zvolala rozhodně.
„Ahoj, Sol!“ usmála se na ni Paloma.
„Ahoj, Palomo!“ opětovala jí Sol úsměv a obě se přivítaly polibkem na tvář. I ony dvě se za poslední měsíce sblížily, když se téměř pokaždé potkávaly u soudu jako svědkyně.
„Palomo, dáš si s námi čaj?“ zeptala se jí Omaira.
„Ráda, děkuju!“ usmála se.
„Já si dám taky teda ještě jeden,“ dodala Sol.
Omaira s úsměvem přikývla a odešla do kuchyně.
Paloma se Sol se usadily na pohovku.
„Nakonec si k soudu taky prý nešla,“ poznamenala Sol.
„Chtěla jsem, ale hrozně jsem se bála, že kdyby ho třeba z nějakého nepochopitelného důvodu pustili, tak se na místě zhroutím. Nedokázala bych žít v klidu s představou, že je na svobodě!“
„To já taky ne! Ale naštěstí to dopadlo dobře. A navíc, ty bys i tak měla pořád po svém boku Gonzala jako svého ochránce!“ pousmála se.
„Vždyť ty Lucase taky!“
„Asi ano,“ začervenala se. „Ale vy dva s Gonzalem to je přece něco jiného! Vy dva k sobě patříte, milujete se, vzájemně se chráníte!“ pousmála se. „Máte obrovské štěstí, že jste se našli!“
„Copak ty a Lucas jste se nenašli?“
Sol vykulila oči. „Co tím myslíš?“
„Sol, ty Lucase miluješ, že je to tak?“
Sol zčervenala ještě víc.