„Pa-pa-palomo, na co se mě to ptáš?“ vykoktala Sol ze sebe.
„Na velmi jednoduchou otázku,“ pokrčila Paloma nevinně rameny a usmála se.
„Lucas mi v posledních měsících strašně moc pomohl a já jsem mu nesmírně vděčná. To je všechno. Jak tě napadlo, že ho miluju?“ při dvou posledních slovech se jí zachvěl hlas.
Palomě to neušlo. Pousmála se. „Párkrát jsem vás spolu viděla a viděla jsem, jak se na něj díváš.“
„Jak jak se na něj dívám? To mi, to mi vysvětli,“ znovu začala koktat a snažila se tvářit, co nejvíc nad věcí.
„Díváš se na něj zamilovaně! Tak, jak jsem se dívala já na Gonzala!“ pousmála se, ale vzápětí se opravila. „Teda já se na Gonzala samozřejmě dívám zamilovaně pořád, ale myslela jsem to tak, že se na něj díváš jako já ze začátku. Jako v době, kdy jsem si uvědomila, že Gonzala miluju. To jsem se na něj vždycky tak upřeně dívala, tak strašně jsem mu to chtěla říct, ale měla jsem strach, že mě odmítne! A pak, když jsem mu to konečně řekla a on to samé řekl i mě…“ zasněně se usmála, když si na ten okamžik vzpomněla, „…tak v tu chvíli se všechno změnilo a oba jsme věděli, že spolu budeme až do konce života! Že jsme našli svoji druhou půlku!“
Sol ji s úsměvem pozorovala. Poté zvážněla a řekla: „Palomo, já opravdu nevím, proč mi to tady všechno říkáš. Ale mezi mnou a Lucasem opravdu nic není.“
„Ale já jsem neřekla, že mezi vámi něco je. Jen jsem se ptala, jestli ho miluješ?“ znovu jí provokativně připomněla.
„Dobře, Palomo, i kdybych ho milovala, tak by se nic nezměnilo na tom, že je tu Lorena. A té bych konkurovat nemohla!“ řekla smutně.
„Myslíš? Tak to bych neřekla!“ nesouhlasně pokroutila hlavou. „Lorena je v posledních měsících jak vyměněná. Nikdo jejímu chování nerozumí. To, jak se k Lucasovi zachovala potom, co se dozvěděli o Berenice, bylo nespravedlivé. Podle mě si ho vůbec nezaslouží! A to opravdu neříkám jen z nějaké zášti vůči ní. My čtyři, teda já, Gonzalo, Lucas a ona toho máme za sebou už hodně a dokážu se na všechno dívat s odstupem. Ale to, jak se chová teď, není normální! A myslím, že to pochopil už i Lucas, když ji přestal vyhledávat a marně prosit, aby se k němu vrátila. Možná i on už ví, že tu pravou ženu, která ho bude skutečně milovat, by měl hledat úplně jinde.“
Sol na ni zmateně hleděla. Něco obdobného řekla kdysi Lucasovi i ona sama. Jenže něco jiného jsou názory jich dvou a něco jiného city Lucase. I když je pravda, že už za Lorenou nechodí, třeba opravdu stále tajně doufá, že jednou přijde ona za ním.
Poté už na Palominu poznámku nijak nestihla reagovat, protože se do pokoje vrátila Omaira s hotovým čajem. Přisedla si k nim, a všechny tři si ještě nějakou chvíli nad šálkem čaje povídaly. Sol ale i tak musela přemýšlet nad vším, co jí Paloma řekla.

#####

Lorena si vyšla s Danielem na procházku a nakonec se zastavila u Silvie. Ta byla doma sama jen s Lindou.
Nyní si Linda s Danielem hráli u ní v dětském pokoji a Lorena se Silvií zůstaly v obývacím pokoji a povídaly si.
„Už jsi úplně v pořádku?“ zeptala se Lorena.
„Ano, naštěstí už ano,“ pousmála se Silvia. „Nechodím sice nějak závratnou rychlostí,“ zasmála se, „ale už nepotřebuju žádnou oporu.“
„To je dobře,“ usmála se. „A s Raulem taky všechno dobrý?“
„Nemůže to být lepší!“ vzdychla Silvia šťastně. „Jsem moc šťastná. A před pár dny jsme spolu začali mluvit o dítěti.“
„Vážně?“
„Raul má samozřejmě Lindu moc rád, ale to víš, že by chtěl i vlastní. A i já bych se ještě jednomu dítěti rozhodně nebránila. Takže to budeme zkoušet!“
„Tak snad se vám to podaří, co nejdřív,“ chytila ji Lorena za ruku a usmála se.
„A co ty? Ty by si v budoucnu ještě jedno dítě nechtěla?“
Lorena pokrčila rameny. „Kdo ví, co bude v budoucnu? Momentálně jsem spokojená tak, jak jsem. Stále se sbližuju se svou dcerou, Daniel mi taky dělá jen samou radost. Co víc si přát?“
„Mohla by sis přát i víc. A vlastně bys to i mít mohla,“ poznamenala Silvia opatrně.
Lorena se zamračila. „Proč mě nikdo nechápete? To je tak strašně těžké uvěřit, že chci být teď sama? Že mi to vyhovuje? A že už vůbec nechci být s Lucasem? Prostě nechci! Nejde to! Nemůžu!“ rozčilovala se.
„Dobře, Loreno, promiň. Já jsem tě nechtěla rozčílit. Už mlčím a nebudu to téma vytahovat!“
„Děkuju,“ ještě jednou se zamračila a pak se zeptala: „Co děláš zítra? Nevyrazíme i s dětmi někam ven?“
„Loreno, zítra je sobota.“
„Ano, právě proto se ptám. Linda není ve škole, ani ty v práci.“
„Ano, to je pravda, ale obě jsme někde jinde.“
„Aha, máte už jiné plány?“
„Loreno, zítra se přeci žení Gonzalo!“ připomněla jí opatrně.
Lorena se zarazila. Skutečně na to zapomněla.
„Raul mu jde za svědka a já s Lindou ho pochopitelně doprovázíme.“
„Promiň, to je jasné. Tak já už asi půjdu,“ řekla rozhozeně a odešla pro Daniela.
Silvia si povzdychla.

#####

Mariela stála u žehlicího prkna a Francovi žehlila košili na zítřejší svatbu. Domů se právě vrátil Eduardo. „Lásko, jsem doma!“ volal hned z předsíně.
„Já taky!“ volala Mariela se smíchem.
Eduardo vešel do pokoje a hned šel Marielu s úsměvem políbit. „Kde je Franco?“
„Kouká se u sebe na pohádku.“
„A jak vidím, ty už mu chystáš věci na zítřek.“
„Ano, bude z něj velký fešák v tom obleku!“ usmála se.
„A platí stále to, že bude u Alberta celý víkend?“
„Ano, platí. Proč?“
„Protože jsem nám na víkend zarezervoval jeden penzion. Abychom si tu samotu vychutnali i někde jinde,“ pousmál se a objal ji kolem pasu.
„Opravdu?“ zaradovala se. „A kde je ten penzion?“
„Nech se překvapit,“ pousmál se a začal ji líbat.
„Eduardo, počkej, mám zapnutou žehličku,“ snažila se ho od sebe se smíchem dostat.
Eduardo beze slova žehličku vypnul, vrátil se zpátky k Mariele, znovu ji popadl kolem pasu a líbal ji.
„Ty jsi blázen,“ smála se mezi polibky.
„Do tebe,“ nepřestával ji líbat a Mariela mu poté všechny jeho polibky vracela.

#####

Paloma a Sol odcházely od Omairy. Paloma musela za Chloe a Sol do práce. Když vyšly ven, zastavily a Paloma s úsměvem řekla: „Bylo to příjemné odpoledne.“
„Ano, moc,“ opětovala jí Sol úsměv.
„No už budu muset jít. A nezapomeň na to, co jsem ti řekla!“
Sol opět nestihla zareagovat, protože u nich zastavilo auto a z něj vystoupil Lucas. „Jééé, vy jste tu obě!“ usmíval se. Přistoupil k nim a obě automaticky pozdravil polibkem na tvář.
Palomě neuteklo, jak se přitom Sol nervózně zatvářila. „Víš, kvůli tomu soudu jsem neměla doma stání, tak jsem jen tak chodila městem, až jsem se nakonec rozhodla zajít za Omairou a byla tam i Sol,“ vysvětlila Lucasovi.
„Tak to je dobře, že jste to přečkaly spolu. A že to dopadlo, jak nejlépe mohlo!“ odvětil Lucas vážně. „Mimochodem, kam máte namířeno. Můžu vás někam odvézt?“
„Já už odvoz mám. Volala jsem Gonzalovi, za chvíli sem pro mě přijede,“ řekla Paloma. „Ale Sol bys mohl odvézt do práce,“ dodala s poťouchlým úsměvem.
„Ne, Lucasi, to opravdu nemusíš. Pojedu autobusem,“ zvolala Sol hbitě a trochu se na Palomu zamračila.
„Jasně, že tě odvezu. Nenechám tě přece jet autobusem a samotnou!“ řekl s úsměvem. Sol mu úsměv opětovala a mohla na něm oči nechat.
Paloma se pobaveně usmívala.
V tom u nich zastavilo Gonzalovo auto. „Teda, dlouho jsme se neviděli!“ zasmál se, když spatřil Lucase. „Ahoj, Sol!“ také ji pozdravil polibkem na tvář a poté se dlouhým polibkem přivítali s Palomou.
Sol a Lucas se dívali decentně stranou, ale vlastně jim v tu chvíli záviděli.
„Promiňte, to bylo asi nevhodné!“ zasmál se Gonzalo, když se s Palomou objali kolem pasu a z očí jim zářilo štěstí.
„Vzhledem k zítřku je to rozhodně vhodné a pochopitelné!“ smál se Lucas. „Mimochodem, ať se vám ten zítřek vydaří a přeju vám hodně štěstí!“ podal Gonzalovi ruku a Palomu políbil na tvář.
„Já vám taky přeju hodně štěstí,“ přidala se i Sol a oba objala.
„Děkujeme,“ usmála se Paloma. „A už bychom měli jet. Ať Chloe nečeká,“ dodala a v objetí došli k autu. Když odjeli, Lucas se usmál na Sol a zeptal se: „Můžeme jet?“
„Lucasi, jestli něco máš, nemusíš mě vozit.“
„Takže jedeme,“ nehodlal se s ní dohadovat. Jemně jí položil ruku na záda a vedl ji k autu. Sol se i jen z toho letmého dotyku rozklepala kolena.

#####

Byl večer. Nina připravila pro Winstona večeři, u které se výborně bavili. Stále si povídali a smáli se. Oběma bylo příjemně.
Po večeři se přesunuli do ložnice, z čehož začala být Nina okamžitě nervózní. Winston si toho všiml. Otočil si ji k sobě, chytil ji za ruce a klidným hlasem jí řekl: „Víš, že tě nebudu do ničeho nutit!“
Nina přikývla. Pousmála se, chytla jeho obličej do dlaní a řekla: „Ale já chci! Chci to překonat! S tebou!“
Winston jí pohladil po tváři a něžně ji políbil. Nina jeho polibky opětovala. Když se polibky přesunul k jejímu krku, začala mu rozepínat košili. Se zavřenýma očima si jeho polibky vychutnávala. Když mu sundala košili, pevně se k němu přitiskla a líbala ho na rameno. Winston jí pomalu rozepínal zip u šatů. Líbal ji na vlasy a hladil po zádech. Rukami přešel k jejím ramenům a pokusil se jí šaty sundat.
„Ne!“ odstrčila ho od sebe a celá se třásla.
„Nino, odpusť! Necháme toho, ano?“ uklidňoval ji.
„Ne, ty mi odpusť!“ zavzlykala. „Prosím, pokračuj!“ přistoupila k němu blíž, vzala ho za ruce a položila je na svá ramena.
„Nino, opravdu nemusíme!“
„Prosím! Já vážně chci!“ smutně na něj hleděla.
Winston si nebyl jistý, ale poslechl ji. Stáhl jí šaty až k pasu.
„Líbím se ti?“ zeptala se nervózně, když před ním stála v podprsence.
„Jsi ta nejkrásnější na světě!“ usmál se na ni a jemně ji k sobě přivinul. Začali se líbat. Nina ho k sobě pevně tiskla a on ji velmi pomalu položil na postel. Něžně se líbali, zatímco jí Winston stáhl ramínko od podprsenky. Líbal jí na holé rameno. Nina mu zajela prsty do vlasů a vzdychla. Vrátil se k jejím ústům. Líbali se, Winston jí hladil na stehně a po chvíli jí nepatrně vyhrnul šaty nahoru.
„Ne, přestaň!“ prudce ho od sebe odstrčila. Posadila se, zakryla se rukami a zoufale se rozplakala. „Winstone, promiň, já …!“
„Prosím tě, neplakej, a hlavně se mi za nic neomlouvej!“ smutně ji hladil po vlasech. „Říkal jsem ti, že ti dám tolik času, kolik budeš potřebovat!“
„Winstone, já opravdu chtěla!“ plakala.
„To nic,“ chytil ji za ruku. „Počkám, až se uklidníš a pak půjdu!“
„Já ale nechci zůstat sama! Mohl bys tu, prosím, i tak zůstat se mnou! Moc tě prosím!“
„Tak víš co? Ty se teď půjdeš v klidu osprchovat a já si zatím ustelu tady u tebe na zemi, hm? To bude ten náš další krok. Budeme spolu spát v jedné místnosti!“ pousmál se.
„Winstone, ty jsi tak úžasný!“ zavzlykala.
„To proto, že tě miluju!“ pohladil ji po tváři a jemně ji políbil na čelo.
„Taky tě miluju!“ pousmála se a odešla do koupelny.
Winston se zatvářil nenávistně, když si znovu uvědomil, že za Ninino trápení může jeho otec.

#####

Když Silvia připomněla Loreně, že se Gonzalo zítra žení, vrátila se s Danielem domů a sbalila mu do tašky věci. Uvědomila si i, že si pro něj Gonzalo přijde a že ho pár dní budou hlídat jeho rodiče.
Právě v kuchyni připravovala večeři pro sebe, Pedra a Violetu, když se rozezněl zvonek u dveří. Podívala se na hodiny a věděla, že to bude Gonzalo. Znervózněla.
Když vchodové dveře otevřela, pousmála se. „Ahoj, Gonzalo!“
„Ahoj,“ opětoval jí úsměv. „Je Daniel připravený?“
„Ano, hned pro něj dojdu. Chtěla jsem s tebou nejdřív chvíli mluvit o samotě. Půjdeš dál, prosím?“
„Dobře, tak na chodbě čekat nebudu,“ řekl a vešel do předsíně. „Ale dál nejdu. Dost spěchám, naši už přijeli a Daniela se nemůžou dočkat!“ usmál se.
„Nebudu tě zdržovat dlouho. Jen jsem ti chtěla popřát hodně štěstí. Ať se ti druhé manželství vydaří lépe, než to první!“ trochu se jí zachvěl hlas.
„Loreno, já byl šťastný i v tom prvním manželství. Opravdu jsem tě miloval!“ zdůraznil jí. „Jen teď, když jsem s Palomou, tak vím, že to byla trochu jiná láska. Nebyla to ta pravá! I ty to teď víš, že ano?“
Lorena váhavě přikývla. „Ještě jednou hodně štěstí!“ pousmála se a objala ho.
„I já tobě přeju hodně štěstí,“ odvětil jí, když se od sebe odtáhli. „Snad i ty jednou poznáš tu pravou lásku, pokud máš pocit, že jsi ji ještě nepoznala!“ řekl vážně a po chvíli ještě dodal: „Pokud tou láskou není otec tvého dítěte!“
Lorena se zatvářila zmateně. „Dojdu pro Daniela,“ a raději rychle odešla.
Gonzalo jí v poslední době opravdu nerozuměl, stejně jako všichni ostatní.

#####

Uprostřed noci se Nina probudila. Otočila se na bok a zahleděla se na Winstona, který spal vedle její postele na zemi. Chvíli na něj hleděla a srdce jí hlasitě tlouklo. Najednou jí něco přinutilo vstát. Váhavým krokem k Winstonovi přistoupila. Klekla si k němu. Nervózně ho začala hladit po jeho nahé hrudi. Po chvíli si vedle něj lehla, dál ho hladila a přitom ho začala líbat na krku.
Winston se probudil. Rozespale se na Ninu zahleděl. „Nino, co to děláš?“
Místo odpovědi ho políbila. Winston její polibek opětoval. Lehla si na něj, objali se a dál se líbali. Po chvíli si mu sedla na klín. Hluboce se dívali jeden druhému do očí a Nina si nakonec sundala noční košili. Winston si nervózně prohlédl její nahé tělo a jejich pohledy se znovu střetly. Chtěl něco říct, ale Nina mu přiložila prst na rty, aby mlčel. Jen se pousmála a řekla: „Chci se s tebou milovat! Teď a tady!“ Než se Winston zmohl na nějakou reakci, políbila ho. Winston jí polibky opětoval, hladil ji po zádech, ona se k němu pevně tiskla. Po chvíli se přetočili. Něžně se líbali.
O pár minut později došlo k jejich spojení. Přestože to Ninu trochu zabolelo, cítila se šťastně. Winston byl velmi opatrný, pozorný a něžný. Hleděli si přitom do očí, pomalu oddychovali a usmívali se na sebe.
„Miluju tě, lásko!“ zašeptala Nina a z očí jí vytryskly slzy.
„Miluju tě, lásko!“ odvětil jí Winston a slzy ji svými polibky něžně setřel.
Oba byli v tu chvíli tak šťastní, jako nikdy v životě.

#####

Paloma a Gonzalo se rozhodli dodržet tradici, a tak poslední noc před svatbou museli strávit odděleně. Paloma šla tak spolu s Chloe ke svým rodičům a Gonzalo zůstal v jejich bytě.
Paloma šla spát asi před třemi hodinami, ale ještě ani na minutu oka nezamhouřila. Nemohla na Gonzala přestat myslet a na to, že už zítra bude jeho manželka. Podívala se na Chloe, která spokojeně spala a usmála se. Přikryla ji, políbila na čelo a z nočního stolku si vzala svůj mobil.
Zavřela se v koupelně, opřela se o dveře a sedla si. Musela Gonzala alespoň slyšet. Po prvním zazvonění Gonzalo hovor přijal. „Lásko moje!“ zaslechla jeho rozzářený hlas.
„Miláčku můj, nevzbudila jsem tě?“ zeptala se ustaraně, ale přitom šťastně, že ho slyší.
„To opravdu ne, protože jsem ještě neusnul! Pořád na tebe myslím!“
„Já na tebe taky!“ usmívala se. „Musela jsem tě alespoň slyšet. Volám ti z koupelny, abych neprobudila Chloe.“
„A hádej, kde jsem já?“ rozesmál se Gonzalo, který byl přesně v té samé místnosti a v té samé pozici.
„Čí to byl vlastně nápad, že spolu před svatbou nebudeme?“
„Hm,“ tvářil se, že přemýšlí, „tvůj?“
„To byl ale hloupý nápad!“ zasmála se. „Myslím, že už nikdy neusnu, pokud tě nebudu mít vedle sebe!“ zvolala zasněně.
„Já taky ne!“ odvětil stejným tónem.
„Ale zítřkem se to všechno změní! Už nikdy nebudeme od sebe!“
„Ne, už nikdy! Každou noc se budu dívat, jak usínáš a každé ráno se budu dívat, jak se probouzíš!“ šťastně se usmíval.
„Tolik tě miluju, můj princi!“ vydechla zamilovaně.
„A jak já miluju tebe, má princezno!“ vydechl taktéž zamilovaně.
„Už zítra!“
„Ano zítra!“
Oba se šťastně usmáli a ještě dlouhou chvíli si povídali.

#####

Byl další den ráno. Lorena velmi brzy odešla z bytu. V noci nemohla skoro spát. To, že se dnes Gonzalo žení, ji rozhodilo víc, než by čekala.
Procházela se bezcílně městem. Hlavou se jí honilo tolik věcí. Tolik vzpomínek.
„Opravdu? Daniel je můj?“ ptal se Gonzalo radostně.
„Ano!“ usmála se Lorena. „Přesvědč se sám,“ řekla a podala mu papír s výsledky testů DNA. Gonzalo se do nich začetl a Lorena se podívala na Lucase. Byl velmi smutný. Bylo jí líto, že ho takhle vidí. „Vážně je můj!“ radoval se Gonzalo a se šťastným úsměvem se podíval na Lorenu. Ta mu úsměv opětovala.
„No, takže já už tu asi nemám, co dělat!“ zvolal Lucas a se sklopenou hlavou odešel.
Lorena se za ním smutně dívala, a když Gonzalo viděl její výraz, řekl: „Přála sis, aby byl Daniel jeho, viď?“
Lorena se na něj podívala a pokroutila hlavou. „Mé jediné přání bylo, aby bylo mé dítě zdravé a to se mi splnilo!“ řekla vážně. „A chtěla bych ti říct, že jsem moc šťastná, že je Daniel tvůj! Gonzalo, vím, že jsem ti ublížila a nevím, jestli se to mezi námi dokáže ještě spravit, ale i kdyby ne, tak vždy budeme mít někoho, kdo nás bude spojovat! A za to jsem moc ráda!“ usmívala se. „Víš, Gonzalo, pořád tě miluju!“
Gonzalo by ji dřív okamžitě odpověděl, že ji také miluje, ale najednou se zarazil. Chvíli přemýšlel, ale nakonec jí řekl: „Taky tě miluju!“ Chytil její obličej do dlaní. Usmáli se na sebe a začali se líbat.

„Ani Daniel nedokázal naše manželství zachránit. A opravdu jsem chtěla být s tebou! Milovala jsem tě! Nebo ne?“ ptala se zmateně sama sebe. A vzpomínala dál.
Lorena a Lucas nakonec s Danielem vyrazili na pouť. Daniel byl právě na řetízkovém kolotoči, a pokaždé když projel kolem nich, tak jim nadšeně mával.
Lorena a Lucas se vzájemně drželi kolem pasu a usmívali se. Lucas ale co chvíli kontroloval v kapse u kalhot svůj mobilní telefon.
„Tak já myslela, že jsem nedočkavá já, ale teď to vypadá na tebe,“ rozesmála se Lorena.
„Ne, to já jen kontroluju, abych ten telefon nepřeslechl. Tady přes tu hlasitou hudbu se to dost těžko hlídá.“
Lorena se na něj zahleděla a Lucas se pousmál. „No jo, to víš, že jsem taky nedočkavý,“ zasmál se. „Přece jen ten detektiv hledal naši dceru přes dva roky. Netušil jsem, že to může trvat tak dlouho,“ dodal vážně.
„To já taky ne. Pořád musím myslet na to, že je teď stejně stará jako já, když jsem ji čekala. Asi to spolu nějak souvisí,“ podotkla Lorena.
„Asi,“ pousmál se. „Ale hlavní je, že jsme ji konečně našli. I když to trvalo dlouho a v našich životech se toho za tu dobu hodně změnilo, teď budeme konečně kompletní!“ řekl šťastně.
Lorena mu úsměv opětovala. „Miluju tě!“
„Já tebe taky!“
Objali se a začali se něžně líbat.

„I tobě jsem říkala, že tě miluji! A vážně jsem to tak cítila! Jenže teď už mi to nejde! Nevím proč?“ zvolala zoufale. Najednou se jí v hlavě vybavila slova, kterým kdysi nevěřila. „Pamatuj si! Jednoho dne budeš stejná jako já!“ Zmateně pokroutila hlavou. „Ne, to nemůže být pravda!“ vyděsila se.

#####

Sol byla od rána v restauraci. Věnovala se hostům, ale z hlavy jí nešlo Palomino vyptávání na Lucase. Sama pociťovala, že se s ní v posledních měsících něco děje a byla z toho nesvá.
Přišla k baru pro další objednávku a viděla, že jí zvoní mobil. Na displeji si přičetla, kdo jí volá a ihned zavolala na svého kolegu: „Marcosi, prosím tě, vezmi to na chvíli za mě. Tohle musím vzít!“ Ani nečekala na jeho odpověď, hovor přijala a odešla do šatny.
Když se asi po dvou minutách vrátila, šťastně se usmívala.
„Dobré zprávy?“ zeptal se jí kolega.
„Ty nejlepší!“ odvětila mu a zrak jí padnul ke dveřím, do kterých právě vstoupil Lucas. Celá se rozzářila, rozběhla se k němu a padla mu do náruče.
Lucas vůbec nic nechápal, ale přesto ji objal stejně pevně jako ona jeho.