con la participación especial de:
Kiara como María de Reyes
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre
Raquel Yánez como Johanna

„Sol, stalo se něco?“ zeptal se Lucas nechápavě.
Sol až nyní došlo, jak mu bez přemýšlení padla do náruče, a že to nejspíš nebylo vhodné. Odtáhla se a omluvně se na něj podívala. „Lucasi, promiň, ale já jsem tak šťastná, že jsem to musela udělat!“ pousmála se.
„A co se teda stalo?“
„Právě mi volal právník, ten tvůj kamarád. A řekl mi, že veškeré mé dluhy jsou vyřešené!“
„Opravdu?“ rozzářil se Lucas.
„Ano, prý tím, že Tadea odsoudili, tak všechny dluhy, které po sobě zanechal, musí splatit prací ve vězení. Vysvětloval mi k tomu ještě nějaké paragrafy, ale tomu jsem moc nerozuměla,“ rozesmála se a Lucas s ní. „V pondělí tam musím přijít ještě podepsat nějaké dokumenty, ale nejdůležitější je, že jsem konečně zase volná!“ šťastně se usmívala. „Už nebudu muset počítat každou korunu. Už nebudu muset tolik pracovat. Už budu moct zase volně dýchat!“
„Ani nevíš, jak rád to slyším!“ usmál se.
„A to všechno jen díky tobě, Lucasi! Vůbec nevím, co bych si počala, kdyby ses v mém životě neobjevil,“ zvolala vážně. „Ani nevím, jak se ti za to všechno odvděčím!“
„Právě se stalo!“
„Co?“ nechápala.
„Vidět ten tvůj šťastný úsměv a zářící oči je pro mě ten největší dík!“ usmál se.
Sol na něj nervózně hleděla, chvíli váhala, ale nakonec se odhodlala a políbila ho na tvář. „Děkuju!“ pousmála se, když se odtáhla a cítila na sobě, jak se začíná červenat.
Lucas se ni zmateně podíval.
„Sol,“ přistoupil k nim její kolega, „sorry, že ruším tvou romantickou chvilku s přítelem, ale jsi v práci, tak by ses do ní mohla vrátit! Nestíhám!“ zavrčel na ni a odnesl objednávku hostům.
„Promiň, zdržuju tě,“ omluvil se Lucas.
„Ne, to je moje vina. Promiň mi to, ale musím se vrátit k práci.“
„V klidu, já si zatím sednu na bar.“
„Budeš tady?“ podivila se.
„A nemůžu?“ rozesmál se.
„Ano, jasně, sedni si. Hned tě přijdu obsloužit,“ řekla co nejklidněji to šlo, ale představa, že tam Lucas bude, ji znervózňovala. V poslední době zjišťovala, že když Lucas k ní do práce přišel, dělala jednu chybu za druhou.
Lucas se pousmál a šel si sednout k baru.
Sol se znovu vzpamatovávala, a když zachytila zamračený pohled svého kolegy, hned šla obsloužit stůl, který měla nejblíž.

#####

Winston a Nina leželi v objetí na zemi v ložnici. Oba byli už nějakou chvíli vzhůru, ale oči měli stále zavřené. Jen se usmívali a užívali si blízkost toho druhého.
„Děkuju ti, Winstone! Bylo to nádherné!“ prolomila Nina mlčení jako první a ještě pevněji se k němu přitulila.
„Já děkuju tobě, že jsi mi dovolila, abych přes to všechno, byl právě já tím prvním, kdo ti pomůže překonat strach!“ také ji k sobě ještě pevněji přivinul.
Nina zvedla hlavu a podívala se na něj. „Byl jsi trpělivý a počkal jsi!“ usmála se na něj.
Winston jí úsměv opětoval. Něžně se políbili. „A ty jsi mě v noci zase překvapila.“
Pousmála se. „Probudila jsem se, viděla tě, jak spíš a najednou jsem pocítila obrovskou touhu! Pořád jsem měla strach, ale zároveň jsem věděla, že s tebou se mi nic špatného nemůže stát. Že právě naopak všechno dobře dopadne!“
Winston jí pohladil po tváři. „A už se ti taky nikdy nic špatného nestane! Budu tě už navždy chránit!“
„Miluju tě!“ zamilovaně se usmála.
„Já tebe taky!“ odvětil jí a začali se něžně líbat. Nakonec se spolu znovu milovali.

#####

„Gonzalo, takhle nervózní jsi nebyl ani na své první svatbě!“ smál se mu jeho otec Gonzalo. Byl s ním, Albertem a Raulem v jednom pokoji u Fuentesových.
„Protože když jsem se ženil poprvé, tak jsem si nebral ženu svého života! Teď ano! Proto ta nervozita! Co když si to Paloma ještě rozmyslí?“ kroutil Gonzalo hlavou.
„Tak to fakt nevím, co by se muselo stát, aby si to Paloma rozmyslela,“ odvětil mu Raul, který držel v náručí Daniela. „Danieli, řekni tátovi, ať neplácá nesmysly!“ zasmál se a Daniel, které mu byl už rok a třičtvrtě, se zasmál také.
„Gonzalo,“ položil mu ruku na rameno Alberto, „když se k tobě Paloma stěhovala, požádal jsem tě, abys mi na ni dával pozor. Teď bych ti to měl ještě víc zdůraznit a zároveň ti jako pravý otec pohrozit, že jestli mojí holčičce ublížíš, tak si to spolu vyřídíme my dva. Ale v tomhle případě je to naprosto zbytečné. Já vím, že ty Palomě nikdy neublížíš a že spolu budete velmi šťastní. Nikdy jsem Palomu neviděl tak šťastnou jako od chvíle, co je s tebou! Patříte k sobě a vím, že spolu budete až do konce života!“ hrdě se usmál.
„Díky, Alberto!“ usmál se Gonzalo a objali se.
„Tak měli bychom asi už vyrazit ven. Aby nevěsta nečekala!“ zavelel Gonzalo starší a objal svého syna kolem ramen.
Všichni vyšli ven a Gonzalo se ještě předtím zhluboka nadechl.

O pár pokojů dál se odehrávala obdobná scéna. Camila, Freddy, Chloe a Gonzalova matka María čekali, až Paloma vyjde ze šatny ve svatebních šatech.
Když po chvíli vyšla, všichni úžasem oněměli. „Jak vypadám?“ zeptala se nervózně.
„Vypadáš jako princezna, mami!“ zhodnotila Chloe s úsměvem a všichni souhlasně přikyvovali.
Paloma jí opětovala úsměv. Přistoupila k zrcadlu a podívala se na sebe. Oproti své první svatbě, kdy měla přepychové šaty, dokonalý účes, tentokrát působila mnohem skromněji, ale o to šťastněji. Měla jednoduché bílé šaty s korzetem a s jedním spadlým ramenem. Byly dlouhé až na zem a vzadu měly vlečku. Vlasy měla tentokrát rozpuštěné, jen lehce shora sepnuté a propletené malými květinami. V zrcadle si představila, jak vypadala tehdy a nyní, a ještě více si utvrdila, že nyní se dívá na úplně jinou Palomu. Šťastně se usmála.
„Připravená?“ zeptala se jí Camila.
Paloma se k nim otočila a nervózně přikývla. „Marío, co Gonzalo? Jak je na tom? Nerozmyslí si to ještě?“
„Myslím si, že je na tom úplně stejně jako ty. Pořádně nervózně!“ zasmála se, když k ní přistoupila blíže. „Ale jedno vím stoprocentně. Že teď už určitě stojí venku s knězem a čeká až mu tě Alberto přivede. Protože už se nemůže dočkat toho, až budeš jeho manželka a vaše štěstí a láska tak budou oficiálně potvrzené,“ zvolala vážně. „A ještě bych ti chtěla říct, že až teprve teď s tebou vidím svého syna opravdu šťastného. Myslela jsem si, že byl šťastný už předtím, ale to se teď s láskou, kterou vy dva máte, nedá srovnat! Ty jsi pro něj ta pravá!“ dodala s hrdým úsměvem.
„Děkuju, Marío!“ zvolala šťastně a obě se objaly.
„No, prosím a je to zase tady. Už to na mě jde a obřad ještě ani nezačal!“ rozplakal se Freddy.
Všechny se rozesmály.

#####

„Kdy vlastně Lorena odešla?“ ptala se Violeta, když sklízela stůl po snídani.
„Ani nevím. Když jsem se probudil, už byla pryč. Volal jsem jí, ale jen mi poslala zprávu, že chce být sama,“ odvětil Pedro, který seděl u stolu.
„Myslíš, že jí ta Gonzalova svatba opravdu tak sebrala?“ podivila se Violeta, když si přisedla. „Vždyť už spolu nejsou tak dlouho. I během toho jejich pokusu o záchranu manželství spolu vlastně tak úplně nebyli.“
„Popravdě, Violeto, nevím, co se v ní odehrává. Asi dokážu pochopit, že když se žení člověk, se kterým si prožila kus života, tak to nenechá člověka klidným. Ale zároveň i ona by mohla být stejně šťastná jako je teď Gonzalo. Jen kdyby si Lucase stále neupírala.“
Violeta se zamyšleně pousmála. „Je zvláštní, že my teď Lucase v podstatě všichni bráníme a snažíme se Lorenu přesvědčit, aby se zbytečně netrápila a vrátila se k němu. Po tom všem, je ona jediná, která si brání ve štěstí.“
„Možná, že je to i má vina!“ podotkl Pedro vážně.
„Jak to myslíš?“
„Teda nejen moje, ale i Pauly!“
„Pedro, nerozumím ti. Proč byste za Lorenino trápení mohli zrovna vy dva?“
„Vždyť jsem ti vyprávěl, jaké bylo naše manželství. Byli jsme sice spolu, ale zároveň nebyli. A naším dětem jsme se taky zrovna dvakrát nevěnovali. Nebyli jsme tím nejsprávnějším příkladem partnerského vztahu. I to může mít vliv na budoucí vztahy dětí!“
„Copak Eduarda to nějak ovlivnilo? Podívej se, jaký teď vede šťastný partnerský vztah a dokonce i rodinný!“ pousmála se.
„Ano, ale až teď. Jaký byl předtím, než poznal Marielu? Nestálý, zahleděný do sebe, střídal ženy, jak ponožky. A u Loreny jako by to bylo snad naopak! Nejdřív dokázala žít a být šťastná ve vztahu a teď? Co když jí to najednou opravdu nejde?“ zmateně kroutil hlavou.
Violeta nevěděla, co říct.

#####

Jako místo svatebního obřadu vybrala Paloma to místo, kde ji Gonzalo dvakrát požádal o ruku. Proto už bylo na zahradě Fuentesových vše připravené, vyzdobené, čekalo se jen na nevěstu. Zatímco její první svatba s Lucasem se odehrála v kostele ve velkolepém stylu, nyní chtěla pojmout svatbu s Gonzalem mnohem intimněji. Proto mezi hosty byli opravdu jen ti nejbližší.
Gonzalo už nervózně postával vedle kněze. Vedle Gonzala stál Raul jako jeho svědek. Kousek od nich byly dvě řady židlí. Z Gonzalovy strany tu byli pouze jeho rodiče a za nimi Fernando, Silvia a Linda. Přes uličku vedle nich byla Camila a za nimi Diosmary, Emília s desetiměsíční Helenou v náručí a Berenice.
Po chvíli přiběhl dopředu Freddy a postavil se na místo Palomina svědka. Mrkl s poťouchlým úsměvem na Gonzala a poté pokynul na harfistku, která začala hrát svatební melodii. Všichni se otočili směrem k terase, odkud měla Paloma přijít.
Nejprve ale z terasy sestoupili ruku v ruce Franco s Danielem. Oba měli na sobě obleky. Daniel se nechápavě rozhlížel kolem sebe, za to Franco, kterému bylo už čtyři a čtvrt roku se tvářil velmi důležitě. Všichni se nad jejich roztomilostí museli usmívat. Když prošli uličkou, otočili se a všem se poklonili. Všechny to rozesmálo. Franco se nakonec rozběhl k Diosmary a sedl si jí na klín. Daniel tam zůstal zmateně stát. Gonzalo ho vzal s úsměvem do náruče, políbil ho na tvář a předal ho své matce. Když se vrátil na své místo, objevila se na terase Chloe. Ta před pár dny oslavila šesté narozeniny a byla již plnohodnotnou součástí rodiny nejen pro Palomu a Gonzala. Měla na sobě princeznovské šaty, v rukou držela košík, ve kterém měla plátky bílých růží a rozhazovala je, když procházela uličkou. Nakonec došla až ke Gonzalovi. Ten se na ni usmál, pohladil ji po tváři a ona se postavila na své předem určené místo družičky.
V tom se na terase objevila Paloma zavěšená do Alberta. Šťastně se usmívala, a když ji Gonzalo spatřil, její krása ho ohromila. Vždy věděl, jak moc je krásná, ale v těch svatebních šatech to bylo ještě viditelnější. Mohl na ní oči nechat. Alberto ji pyšně vedl uličkou a všichni přítomní se usmívali. Když došli ke Gonzalovi, Alberto ji políbil na tvář, Gonzala poplácal po rameni a šel si sednout ke Camile.
Gonzalo chytl Palomu za ruku. „Jsi nádherná!“ pošeptal jí.
„Děkuju!“ usmála se.
Obrátili se ke knězi, který řekl: „Vítám všechny přítomné. Dnes jsme se tu sešli, abychom spojili tuto ženu a tohoto muže ve svazek manželský. Ještě ale než přejdu k samotnému obřadu, Paloma i Gonzalo mě požádali, že si chtějí před vámi něco říct.“
Otočili se k sobě, pevně se chytili za ruce a usmáli se. První začala mluvit Paloma. „Gonzalo, můj princi! Když mi bylo šest let, zeptala jsem se své tety Heleny, jak poznám toho svého pravého muže. A ona mi odpověděla, že neví, ale že prý to v tu pravou chvíli prostě poznám. Já se zamyslela a řekla jsem jí, že už jsem ho vlastně poznala. Tebe!“ šťastně se usmála a Gonzalo jí úsměv opětoval. „Už jako malá holka jsem věděla, že ty jsi pro mě ten pravý. Jen muselo uběhnout dvacet čtyři let, abychom teď tady mohli stát. Vím, že to se mnou nebylo jednoduché, ale taky teď vím, že tě budu milovat až do konce svého života. Protože ty jsi moje štěstí, moje láska, můj princ, moje všechno!“
Gonzalo ji se šťastným úsměvem pohladil po tváři. Znovu ji vzal za ruce a tentokrát jí své vyznání řekl on. „Palomo, moje princezno! Nejtěžší situace, které jsem si v životě prožil byly ty, kdy jsem tě musel hned dvakrát opustit. Proto jsem ti už jako malý chlapec slíbil, že tady jednou takto budeme stát. Jenže život míní a osud mění. Když jsem se vrátil, měli jsme už oba jiné životy. A ve chvíli, kdy jsme už mohli být spolu, jsem tě musel zase opustit. Ale ničeho z toho nelituji. Nebýt toho všeho, neuvědomil bych si jaké mám štěstí, že jsem našel to, co někteří hledají celý život a třeba to ani nenajdou. Budu tě milovat a hýčkat si tě až do konce svého života. Protože ty jsi můj poklad, moje láska, moje princezna, moje všechno!“
Palomě dojetím stékaly slzy po tvářích. Gonzalo se neudržel a políbil ji. Všichni jim zatleskali a přítomným dámám také stékaly slzy po tvářích. Poté se obrátili na kněze a ten pokračoval. Po chvíli se dostal ke svatebnímu slibu. „Prosím, abyste po mě opakovali svatební slib a vyměnili si při tom prsteny.“
Chloe podala prsten Palomě. Navlékla ho Gonzalovi a při tom po knězi opakovala: „Já, Paloma María Fuentes Riverová si beru tebe, Gonzalo Alberto Reyesi Medino, a slibuji ti, že tě budu ctít a milovat, chránit a opatrovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud nás smrt nerozdělí!“
Usmívali se na sebe. Chloe poté podala prsten i Gonzalovi, navlékl ho Palomě a po knězi opakoval: „Já, Gonzalo Alberto Reyes Medina, si beru tebe, Palomo Marío Fuentes Riverová, a slibuji ti, že tě budu ctít a milovat, chránit a opatrovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud nás smrt nerozdělí!“
„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu!“ pokynul jim kněz.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“ Gonzalo chytil její obličej do dlaní a poté se velmi dlouze a něžně políbili.
Všichni se postavili a nadšeně tleskali. Nakonec jim šli gratulovat.

#####

„Juane, co tady děláš?“ zvolala překvapeně Deborah, když otevřela dveře svého bytu. Od nehody Penelope se vídali v práci jen sporadicky. Juan se jí nechtěl plést do života, dokud v tom svém neměl všechno urovnané. Navíc před měsícem skončilo i natáčení společné telenovely, takže se od té doby neviděli.
„Přišel jsem se omluvit a na něco se tě zeptat,“ odvětil vážně.
Deborah ho váhavě pozvala dovnitř. Když se usadili v obývacím pokoji, Juan jí předal nějaký dokument.
„Co je to?“ zeptala se nechápavě.
„Rozvodové papíry. Chtěl jsem ti osobně ukázat, že už jsem naprosto bez závazků.“
Deborah se střídavě dívala na něj a do papírů.
„Deborah, chci se ti omluvit za začátek našeho vztahu. Tedy vztahu … ono se tomu ani vztah říkat nedá, co?“ pousmál se. „Chci ti vysvětlit, že nejsem zase tak špatný, jak sis o mně myslela nebo jak si i nejspíš stále myslí tvá matka. Ano, uznávám, udělal jsem spoustu chyb. Víš, se Silvií jsme spolu byli dlouhá léta, chodili jsme spolu už od školy. Byla se mnou v době, kdy jsem ještě nebyl nikdo. A potom, když jsem se stal slavným, tak mi to prostě stouplo do hlavy. Teď zpětně to všechno vidím. Silvii jsem miloval, ale sláva mi zatemnila mozek a Penelope toho využila. A já se prostě zachoval jako typický chlap. Teď toho lituju,“ vážně pokyvoval hlavou. „Ale chtěl bych tě přesvědčit, že jsem se změnil. A že bych rád měl po svém boku ženu, kterou budu milovat a která bude milovat i mě. Nechci tě teď tady žádat, abys se mnou chodila, nechci tady plánovat nějakou naši společnou budoucnost. Jen chci vědět, že když bych tě pozval na rande, jestli bys šla?“ zeptal se opatrně.
Deborah ho pozorně poslouchala. Byla z toho všeho zmatená, ale v tu chvíli toužila po jediném. Chytila ho za ruku. Jejich oči se střetly a začali se líbat. Pevně se objímali.
„Asi mi nezbyde nic jiného, než respektovat, že je moje dcera už velká a dělá vlastní rozhodnutí!“ podotkla Omaira, která celý Juanův monolog vyslechla.
„Mami!“ vyděsila se Deborah a s Juanem prudce vstali z pohovky.
„Opravdu jsem nechtěla poslouchat, ale pokud jste všechno, co jste řekl, myslel vážně,“ zaměřila svůj přísný pohled na Juana, „a pokud si Deborah myslí, že s vámi bude šťastná, nebudu vám bránit.“
„Paní Morenová, nebojte se. Už jsem se poučil. A nechci už nikdy nikomu ublížit! A Deborah vůbec ne!“ objal ji kolem pasu a pousmál se.
Deborah se začervenala.
Omaira si stále myslela své, ale své dceři v jejím věku už do života rozhodně mluvit nemohla.

#####

Eduardo s Marielou vstoupili do pokoje, který měli zarezervovaný v jednom penzionu na okraji města. Právě se vrátili z procházky.
„Marielo, nekoukej se pořád na ten mobil!“ řekl důrazně Eduardo, když viděl, že opět drží mobil v ruce. „Franco je v pořádku, nemusíš mít strach!“
„Já Albertovi zavolám.“
„Ne,“ mobil ji vzal a položil na nejbližší skříň. „Teď jsou uprostřed svatební oslavy, stejně by ten mobil neslyšel. A nemáš se přece čeho bát, vždyť je Franco se svou rodinou!“
„Ano, já vím, ale ještě nikdy jsem nebyla bez něj takhle daleko,“ řekla ustaraně.
„Miláčku,“ objal ji kolem pasu a pohladil po tváři, „vzal jsem tě sem právě proto, aby sis odpočinula. A ne aby sis přidělávala další starosti!“
Mariela se pousmála. „Jsi moc hodný, děkuju ti!“ objala ho a položila si hlavu na jeho rameno.
Eduardo ji políbil na vlasy a šťastně se usmál. „Marielo, nejsi po té procházce unavená?“ zeptal se provokativně.
„Ani ne! Proč?“ zvolala nechápavě, když se odtáhla. Ačkoliv moc dobře věděla, na co Eduardo naráží.
„Říkal jsem si, co si dát nějakou společnou relaxační koupel!“ poťouchle se usmál.
„Hm, že bych přece jen byla trochu unavená?“ zeptala se se smíchem.
Eduardo se také rozesmál a začali se líbat. Přitom mířili do koupelny a strhávali ze sebe oblečení.

#####

„Nemáš dneska nic na práci?“ zeptala se Sol Lucase, který stále seděl na baru.
„Vadím ti tady snad?“
„Ne,“ pousmála se, „jen jestli tady tím sezením zbytečně neztrácíš čas.“
„Asi ho momentálně jinak strávit neumím. Berenice je na svatbě, stejně tak Fernando a Omairu s Deborah nechci pořád otravovat. Jsem u nich skoro denně. Tak jsem si řekl, že dnes budu otravovat jen tebe!“ zasmál se.
„Ty mě přeci neotravuješ,“ pousmála se. Chtěla ještě něco dodat, ale přerušil ji pozdrav její kolegyně a kamarádky. „Ahoj, Sol!“ přistoupila k ní Johanna.
„Johanno? Ty máš dnes směnu?“ podivila se.
„Ano, s Marcosem jsme si ji prohodily,“ vysvětlila a pak si všimla Lucase. „Dobrý den!“
„I vám,“ odvětil ji s úsměvem.
„Už je zase tady?“ poznamenala Johanna šeptem.
„Johanno,“ odvedla ji Sol stranou, „předem tě upozorňuju, abys nezačala zase s těmi svými komentáři.“
„S jakými?“ zeptala se nevinně.
„Ty moc dobře víš s jakými!“ zamračila se Sol.

V tom do restaurace vešla Lorena. Rozhlédla se po volných místech a sedla si k nejbližšímu stolu u dveří. Posadila se naproti prosklené zdi, aby viděla na ulici. Neviděla tak, že jen pár metrů od ní sedí Lucas. Ani on ji neviděl, protože k ní byl na baru zády.

„Viděla jsem, jak ses na něj dívala,“ zvolala pobaveně Johanna.
„Jo tak to je přesně to, o čem jsem mluvila!“ mračila se Sol. „A teď dovol, jdu obsloužit támhletu paní,“ a odešla za Lorenou. „Dobrý den? Co vám mohu nabídnout?“
Lorena odložila jídelní lístek a zamračila se. „Teď jsem právě dosedla, myslíte si, že mám tak rychle vybráno?“ obořila se na ni.
„Promiňte,“ křečovitě se Sol usmála. Na nepříjemné hosty byla zvyklá a věděla, že s nimi i tak musí jednat slušně. „Přijdu za okamžik.“
„Ne, už tady počkáte!“ přikázala jí Lorena. „Doneste mi zatím ledový čaj,“ dodala po chvíli.
„Hned to bude,“ nahodila Sol znovu křečovitý úsměv a odešla. Když u baru čaj připravovala, podívala se v jednu chvíli na Lucase. Ten se na ni usmíval a ji to rozhodilo. Bezmyšlenkovitě zalila čaj horkou vodou.

Lorena na stole poklepávala nehty a tvářila se otráveně.
„Tady je váš čaj, paní!“ postavila ho Sol před ní a usmála se.
Lorena se dotkla sklenice a ucukla: „Au, vždyť je to horký! Já jsem chtěla ledový čaj! To je tak strašně těžké zapamatovat si dvě slova?“ zakřičela na ni. Byla dost hlasitá, takže se ostatní hosté začali otáčet, co se děje. Nepřeslechl to ani Lucas. Udiveně na ni hleděl.
„Pokud jste takhle neschopná, jak tu vůbec můžete pracovat?“ rozčilovala se Lorena.
„Paní, moc se vám omlouvám. Hned vám donesu nový čaj!“ vzala si čaj zpátky na podnos a omluvně na Lorenu hleděla.
„To bych prosila!“ mračila se.
„Loreno?“ přistoupil k ní Lucas.
Lorena na něj překvapeně hleděla. Ale ještě víc byla překvapená Sol. Poprvé se s Lorenou setkala tváří v tvář.

#####

Po svatebním obřadu vypukla oslava, která byla taktéž na zahradě Fuentesových. Nejprve se novomanželé fotili. Nejdříve sami v různých pozicích, poté se fotili s dětmi, s rodiči, utvářeli různé skupinky a nakonec fotograf vyfotil všechny přítomné.

Už během toho vyhrával smyčcový kvartet a novomanželé tančili svůj první tanec na melodii písně I´ll Be od Edwina McCaina. Postupně se k nim přidávali všichni ostatní. Raul tančil se Silvií, Gonzalo starší se svou manželkou Maríou a vnučkou Chloe, Fernando se do rytmu pohupoval s Helenou v náručí a Emília, která tančila s Freddym se na ně nemohla vynadívat. Alberto tančil s Diosmary, Berenice se o Daniela střídala s Lindou. Camila tančila s Francem. Brala ho už jako člena rodiny a s Marielou v rámci nějakého vzájemného respektu také vycházela.
Všichni byli moc šťastní, Paloma s Gonzalem se během tance několikrát něžně políbili.

Poté se novomanželé vrhli na rozbalování svatebních darů. Všichni se u toho dobře bavili, a když rozbalili poslední dar, Paloma povstala a řekla: „Moc vám oba děkujeme za všechny ty dárky, opravdu nám udělali radost. Ale ještě jsme tak úplně neskončili. Já sama tady ještě jeden dárek mám,“ usmála se na všechny přítomné a pak na Gonzala.
Ten se na ni nechápavě podíval. Postavil se k ní.
„Gonzalo, když jsme měli první rande, připravil jsi pro mě jedno obrovské překvapení!“ usmívala se. „A já bych teď zase ráda překvapila tebe!“ dodala šťastně.
V tom k nim přistoupila Emília, předala Palomě obálku a vrátila se zpátky na své místo.
Paloma dala obálku Gonzalovi a s nervózním úsměvem řekla: „Snad se ti to moje překvapení a dárek zároveň bude líbit!“
Gonzalo na ni nechápavě hleděl. Obálku otevřel. V ní byla fotografie z ultrazvuku a u ní lístek se vzkazem: „Ahoj, tatínku! Dnes mi jsou dva měsíce. Už se na tebe, maminku, brášku Daniela a sestřičku Chloe moc těším! Plod vaší lásky!“ Šokovaně hleděl na fotografii a vzkaz si v duchu ještě několikrát četl.
Všichni se na sebe nechápavě dívali.
Gonzalo odtrhl oči od fotografie a zadíval se na Palomu, která se šťastně usmívala. „Ty jsi…ty jsi…ty jsi…těho…těhotná?!“ vykoktal ze sebe.
Všem se překvapením rozzářily oči. Kromě Emílie to nikdo nevěděl.
„Ano, lásko! Budeme mít miminko!“ vytryskly Palomě slzy z očí.
„Miluju tě!“ stačil říct Gonzalo, než ji popadl do náruče a začal ji líbat.
Všichni se z jejich štěstí znovu těšili a radostně se objímali.
„Jsem tak šťastný, lásko moje! Tak šťastný! Miluju tě!“ i Gonzalovi dojetím vytryskly slzy, když se dotkl jejího břicha.
„Taky jsem moc šťastná! Miluju tě, miluju!“ usmívala se Paloma. Znovu si padli do náruče a dlouze se políbili.

#####

„Co tady děláš? Ty mě sleduješ?“ obořila se Lorena na Lucase.
„Ano, čtyři měsíce jsem tě neviděl a najednou tě začnu sledovat,“ pronesl ironicky.
„To mi jako chceš říct, že to je náhoda, že jsi tu?“ mračila se.
„Já jsem tu už několik hodin, to ty jsi sem teď přišla a začala si bezdůvodně útočit na lidi!“ obořil se na ni.
Sol se potichu vytratila. Vrátila se k baru, ale po očkem je stále sledovala. A protože byli i nadále dost hlasití, vše slyšela.
„Proč jsi na ni tak vyjela? Zas nic tak hrozného se nestalo, ne?“ začal Sol bránit.
„Když si něco objednám, očekávám, že dostanu to, a ne něco jiného!“ rozčilovala se Lorena. „Když ta ženská tu práci neumí, tak proč ji dělá?“
„Proboha, Loreno, posloucháš se? Co to s tebou je? Každý snad dělá chyby, ne? Jsme lidi, ne stroje!“
„Ano, to je pravda. Každý děláme chyby. Má největší chyba byla, že jsem tě vůbec kdy potkala!“ vmetla mu do tváře.
Lucas měl pocit jako kdyby mu vrazila nůž do zad. „Tak to jsi přehnala!“ řekl smutně a odešel.
Lorena vztekle hodila na stůl drobné a odešla také.
Sol na to zůstala nevěřícně koukat. Odešla do šatny. Tam chvíli pochodovala sem a tam a nakonec začala křičet, aby ze sebe dostala ten vztek, který se v ní nahromadil potom, co Lorenu slyšela.
„Sol, co se děje? Jsi v pořádku?“ vběhla do šatny Johanna.
„Slyšelas tu ženskou? Slyšelas, co mu řekla?“ křičela vztekla.
„To nešlo neslyšet. Kdo to vlastně byl?“
„Lorena!“
„Počkej, myslíš tamtu Lorenu?“ podivila se Johanna. Protože Lucas navštěvoval Sol v práci poměrně často a Johanna se na něj stále vyptávala, Sol jí nakonec o jeho životě to nejdůležitější prozradila. „A to by s ní chtěl být? Když s k němu takhle chová?“ kroutila nevěřícně hlavou.
„Ta ženská si ho ani trochu nezaslouží! Je to tak báječnej chlap! Skvělej táta! Jiná žena by dala cokoliv, aby takového muže měla.“
„Tou jinou ženou…myslíš sebe?“
Sol se zamračila.
„Sol, no tak neblázni. Vždyť je to na tobě vidět. Tak už si to konečně přiznej. Ty ses do něj zamilovala, že jo?“
Sol zmateně kroutila hlavou a nakonec vykřikla: „Ano, zamilovala jsem se do něj! Miluju ho! Miluju Lucase jako jsem ještě nikdy nikoho nemilovala!“