con la participación especial de:
Kiara como María de Reyes
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre
Raquel Yánez como Johanna

„No konečně, Sol! To ti to přiznání trvalo,“ usmála se Johanna. „První krok máš za sebou. Teď už to jen musíš říct Lucasovi.“
„To nemůžu. Co by se tím asi tak vyřešilo?“
„Třeba všechno?“ podotkla Johanna ironicky. „Obě jsme teď na vlastní oči viděly, jak se k němu ta ženská chovala. A viděla jsi ten jeho zklamaný výraz, když odcházel? S ní přeci nemůže být nikdy šťastný. Ale s tebou by mohl být!“ pousmála se.
„Johanno, netrap mě, prosím!“ zvolala Sol zoufale. „Já jsem proti ní nikdo. Nic pro Lucase neznamenám! Ale je spojuje minulost i přítomnost. Nikdy bych se nemohla mezi ně plést.“
„A ty jsi jeho budoucnost, Sol!“ zdůraznila Johanna. „Já nikdy nevěřila na náhody. To, že jste se potkali nebyla náhoda, ale osud. Myslíš, že by ti se vším pomáhal a byl ti nablízku jen z nějaké dobré vůle? Ano, možná ze začátku. Ale teď už k tobě musí něco cítit. Jen mu stejně jako tobě trvá, než si to uvědomí. A navíc, čím jsou v té minulosti a přítomnosti spojeni? Nebo spíš kým? Jen jejich dcerou. A ta už opravdu není malá. Myslím, že by v sedmnácti letech přežila, kdyby její rodiče nebyli spolu. Což vlastně nikdy pořádně nebyli!“
Sol musela uznat, že má Johanna ve všem pravdu. Jenže i tak by se Lucasovi bála říct o svých citech. Už na to ani nijak nestihla reagovat, protože se v šatně objevila jejich další kolegyně, která je naštvaně popoháněla, aby se vrátily do práce.

#####

Svatební oslava sice pokračovala, ale novomanželé se museli vzdálit, aby se převlékli a stihli dojet včas na letiště. Nyní stáli před domem a loučili se svými rodiči a dětmi.
„Užijte si líbánky a buďte moc šťastní!“ usmívala se Camila, když objímala Palomu.
„Opatrujte se!“ dodala María, která zase objímala Gonzala.
„Nemějte strach,“ řekl Gonzalo, když objal Palomu kolem pasu, „budu ji…vlastně oba,“ položil ruku na její břicho a šťastně se usmál, „opatrovat jako oko v hlavě.“
Paloma se na něj usmála a políbila ho.
„Mami?“ oslovila ji Chloe.
„Ano?“
„Když teď budete mít s tatínkem miminko, znamená to, že se budu muset vrátit do domova?“
„Chloe?“ Paloma se zhrozila a klekla si k ní. „Jak tě to napadlo, zlatíčko?“
„Protože bych vám doma třeba překážela,“ řekla zmateně.
„Chloe, ty s námi zůstaneš už napořád, rozumíš tomu? Jsi naše dcera a na tom se nic nezmění!“ uklidňovala ji a pohladila ji po tváři.
„Jsi teď velká sestra pro Daniela a brzy budeš mít na starosti dalšího bratříčka. Anebo sestřičku,“ usmál se na ni Gonzalo.
Chloe se usmála. „Děkuju!“ padla Palomě do náruče a poté i Gonzalovi.
Gonzalo se ještě rozloučil s Danielem, kterého choval jeho otec a poté s Palomou nastoupili do auta, ve kterém už čekal šofér. Než vyjeli z brány ještě všem s úsměvem mávali. Jakmile jim zmizeli z dohledu, Paloma se na Gonzala otočila a chtěla mu něco říct, ale Gonzalo ji umlčel dlouhým polibkem. „Za co to bylo?“ zasmála se.
„Za tohle,“ znovu ji položil ruku na břicho a šťastně se usmál. „Jak dlouho to víš?“
„Asi tři týdny.“
„Proč jsi mi to neřekla hned?“
„Já nevím. Možná jsem se bála, aby to nevypadalo, že si mě bereš jen kvůli tomu.“
„Ty jsi můj blázínek,“ pokroutil Gonzalo se smíchem hlavou a znovu ji políbil.
„A asi i já sama jsem se s tím nejdřív potřebovala srovnat. Bylo to nečekané. Měla jsem sice zpoždění, ale to jsem přikládala tomu stresu z těch všech výslechů na policii. A pak jsem šla normálně na kontrolu a tam mi Winston oznámil, že jenom stresem to nebylo,“ pousmála se. „A když jsem pak od něj odcházela, potkala jsem se s Emílií, která za ním šla, aby s ním něco probrala a prostě to na mě poznala. Proto byla jediná, kdo o tom věděl.“
„A ty jsi nebyla ráda, když jsi říkala, že ses s tím potřebovala srovnat?“ zeptal se zaraženě.
„Ne, miláčku, tak jsem to nemyslela,“ pohladila ho po tváři, „byla jsem moc šťastná,“ usmála se a políbila ho. „Jen jsem byla chvíli zaskočená, že to přišlo tak náhle, aniž bychom to nějak plánovali. Ano, jednou jsme o tom mluvili, ale to bylo takové nevinné. A teď se to najednou stalo skutečností. A já asi v první moment nevěděla, co se sebou. Ale když jsem tě pak ten den uviděla a uvědomila se, že mám v sobě plod naší lásky, všechen strach byl pryč a přišlo jen další štěstí,“ usmála se. Gonzalo ji pohladil po tváři a úsměv jí opětoval. „A pak jsem se rozhodla, že ti to řeknu v den naší svatby. Že to bude ten nejsprávnější moment!“
„Strašně moc tě miluju!“ vydechl zamilovaně.
„Já tebe víc!“
„Já tebe nejvíc!“ Oba se rozesmáli, objali se a dlouze a něžně se políbili.

#####

Nastal večer. Svatební oslava už dávno skončila, jen Fernando zůstal, jelikož přemluvil Emílii, aby mohl uspat Helenu.
Emília nyní čekala na chodbě před svým pokojem, aby je nerušila. Když Fernando po chvíli vyšel z pokoje, usmál se na ni. „Těšil jsem se, jak s ní ještě budu dlouho, ale usnula téměř okamžitě,“ pousmál se.
„Byl to pro ni dlouhý den. Byla unavená,“ konstatovala Emília s úsměvem.
„Ano, to je jasné. Tak už tě nebudu zdržovat. Taky si chceš určitě jít lehnout,“ pousmál se a dal se k odchodu.
„Fernando, počkej!“ zavolala na něj po chvíli váhání.
„Ano?“
Emília k němu přistoupila blíž. „Fernando, dneska během té svatby a vůbec celého dne, kdy jsem viděla, jak jsou Paloma s Gonzalem šťastní, tak jsem si něco uvědomila.“
„Co?“
„Že i já o tomhle vždycky snila. Potkat muže svých snů, zamilovat se do něj, vzít si ho a dát mu dítě! A většina z toho se mi už vyplnila,“ usmála se.
„Emílie, co mi tím chceš naznačit?“ zeptal se Fernando nejistě. V duchu doufal, že myslí na to samé, co on.
„Oba dva jsme v našem vztahu chybovali. Ale byla bych ráda … přála bych si to všechno smazat a začít zase znovu. Pokud mě máš ještě rád?“ zeptala se nejistě tentokrát ona.
Fernando úlevou vzdychl, chytil její obličej do dlaní a políbil ji. Emília jeho polibky okamžitě opětovala. Silně se objímali. „Stačí to jako odpověď?“ zeptal se poté.
„Myslím, že ano!“ šťastně se usmála a znovu se začali líbat.
„Chci tě!“ říkal jí mezi polibky.
„Já tebe taky,“ vzdychla zamilovaně. Zadívali se na sebe a Fernando ji vedl do pokoje.
„Ale musíme být potichu,“ dodala se smíchem.
„Neboj,“ zasmál se i Fernando, přivinul si ji do náruče a než za nimi zavřel dveře, opět se začali líbat.

#####

Lucas seděl na pohovce ve svém bytě a nepřítomně koukal před sebe. To, co mu dnes dopoledne řekla Lorena, ho velmi zabolelo. V hlavě se mu přehrávalo spousta vzpomínek, ve kterých se vždy tak snažil, aby před Lorenou napravil své chyby, ale ve většině případů mu Lorena nedala šanci. Stále mu předhazovala, jak ho nenávidí a on už několik posledních měsíců začínal chápat, že to tak bylo vždycky a že mu vlastně nikdy doopravdy neodpustila.

„Loreno, já chápu, čím sis musela projít, já…“
„Chápeš? Ty vůbec nic nemůžeš chápat! Ty nemáš ani jen ponětí, čím vším jsem si prošla,“ zakřičela na něj, „co všechno jsem si vytrpěla!“ z očí ji vytryskly slzy.
„Mně je to moc líto!“ řekl Lucas smutně.
„Na lítost je pozdě! Moc pozdě!“ rozplakala se.
Lucas se k ní přiblížil, že ji obejme, ale Lorena se nenechala. „Neopovažuj se mně ještě někdy dotknout!“ hrozila mu se vztyčeným ukazováčkem. „A teď vypadni!“ poručila mu s nenávistným výrazem a otočila se k němu zády.

Lorena na něj nenávistně hleděla. „Já už nevím, jak ti to mám říct, ale ty musíš konečně pochopit, že ať mi řekneš cokoliv, tak to nic nezmění na tom, že tě nenávidím!“ zakřičela na něj.
„Jenže já ti i tak řeknu všechno, co mám na srdci! Musím!“ zakřičel na ni tentokrát on. „O spoustě věcech totiž nevíš!“

„Ty seš opravdu neuvěřitelnej!“ řekla Lorena nechápavě.
„Loreno, řekni mi jeden důvod, proč bychom se spolu nemohli pokusit o nový začátek!“
„Řeknu ti rovnou tři! Za prvé jsem vdaná, za druhé jsi ženatý a za třetí, a což je nejhlavnější, tě nenávidím!“

„Pusť mě! Nech mě!“ vytrhla se mu Lorena ze sevření a z očima plnýma slz se na něj zahleděla. „To ty jsi ji nechtěl! Být na tobě, tak by nežila!“ vmetla mu do tváře.
„Loreno, prosím tě, to neříkej!“ zoufale se na ni Lucas podíval. Také mu už bylo do pláče.
„To já se musela obětovat, aby se mohla narodit! To já jí dala život! A nakonec jsi to byl ty, kdo ji viděl vyrůstat! To není fér!“ křičela hystericky.

Ze vzpomínek ho vyrušil zvonek u dveří. Sice neměl na nikoho náladu, ale když vchodové dveře otevřel, usmál se.
„Ahoj, tati!“ věnovala mu Berenice svůj široký úsměv.
Lucas se na ni znovu usmál, ale tentokrát velmi smutně. Nic neřekl, jen ji silně objal.
„Tati, co se ti stalo?“ zeptala se vyděšeně.
Lucas ji objal kolem ramen a dovedl ji do obývacího pokoje.
„Tati, co je ti? Není ti dobře?“ ptala se ustaraně, když se usadili na pohovku.
Lucas se smutně usmál a pohladil ji po vlasech. „Jen jsem dnes viděl Lorenu. A nebylo to moc příjemné setkání.“
„Pohádali jste se?“
„Vlastně ani moc ne. Jen mi řekla něco, co…“
„Co ti řekla?“
„Raději nic. Nechci ti to říkat, abys nebyla zklamaná i ty.“
„Ale, tati, pokud tě to trápí, tak mi to řekni.“
„Ne, Berenice. Raději mi řekni, jaká byla svatba. To bude určitě lepší téma,“ pokusil se o úsměv.
„Tati, ale…“
„Berenice, prosím,“ chytil ji za ruku a pohledem ji žádal, aby se dál nevyptávala.
„Dobře,“ přikývla. „Tak ti teda řeknu, jaká byla svatba. No prostě kouzelná!“ usmála se. „Musím se přiznat, že jsem brečela jako želva. Ty víš, že normálně brečím jen u Titanicu, ale tohle byl fakt nářez,“ žertovala, aby ho trochu rozveselila, což se jí podařilo. Lucas se upřímně zasmál. „No a navíc tam Paloma prozradila Gonzalovi jedno překvapení.“
„Jaké?“
„Je těhotná!“
„Cože?“ zvolal překvapeně.
„Jo, takhle jsme reagovali všichni,“ zasmála se. „Věděla to jen Emília, i pro nás ostatní to bylo překvapení.“
„Tak to je skvělé překvapení. Moc jí to přeju. Vlastně jim oběma,“ pousmál se. „A Gonzalovi musím opět jen závidět,“ dodal trochu smutně.
„Jako myslíš Palomu?“ podezřívavě se na něj podívala. „To nevím, jestli by Gonzalo přijal. Spíš by mezi vámi vznikla taková menší bitka,“ dodala se smíchem.
„Ty se mě snažíš zlepšit náladu a docela se ti to daří,“ smál se, ale vzápětí zase zvážněl. „Ne, víš, závidím mu to, že bude moct být se ženou, kterou miluje a sledovat ji, jak jí roste bříško. Kdykoliv ho bude potřebovat, bude jí nablízku. To jsem si taky vždycky přál zažít,“ smutně se usmál. „Asi si budeš myslet, že jsem cvok, ale dokonce jsem si to i párkrát představoval. Ale asi mi to není souzeno. O tobě jsem nevěděl,“ chytil ji za ruku, „a když Lorena čekala Daniela, nevěděl jsem, jestli je můj. A nakonec stejně nebyl,“ smutně sklopil zrak.
„Tati, můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Berenice váhavě.
„Samozřejmě.“
„Ale chci, abys byl ke mně naprosto upřímný.“
„Ano, budu. Slibuju.“
„V těch tvých představách o té ženě, kterou miluješ a která čeká tvoje dítě. Byla to Lorena?“
Lucas se zamyslel a jak slíbil, upřímně odpověděl: „Ano, ze začátku to určitě byla ona. Ale teď v poslední době, jako by žádnou tvář neměla. Je to jen silueta.“
Berenice chápavě pokyvovala hlavou. „Můžu být teď k tobě upřímná zase já?“
„Povídej,“ pousmál se.
„Asi jako každé dítě, tak i já jsem si přála, aby moji rodiče byli spolu. Tím myslím, jak Alberta s Camilou, tak i tebe s Lorenou. Jenže já už nejsem dítě. Jsem už skoro dospělá a vím, jak věci chodí. Navíc vidím, jak se kvůli Loreně už několik let trápíš, a proto si nejsem jistá, jestli je ona právě tou, se kterou bys měl být šťastný.“
Lucas na ni nevěřícně hleděl.
„Budete navždy mými rodiči, ale to neznamená, že kvůli tomu musíte být spolu. Tati, chci ti tím vším říct, že kdybys třeba potkal jinou ženu, která by tě udělala opravdu šťastným, budu šťastná i já!“ usmála se.
Lucas na ni ještě chvíli hleděl. Nemohl se vzpamatovat z toho, co mu řekla. Nakonec jí položil ruce na ramena a vážně řekl: „Jsem na tebe strašně moc pyšný! Jsi ta nejúžasnější dcera!“
„Já vím, že jsem úžasná. Mám to po tobě!“ zasmála se. Rozesmálo to i Lucase, který si ji pak k sobě přitáhl a silně ji objal. Políbil ji na vlasy. Berenice ho objímala a usmívala se.

#####

Poté, co Omaira dala Deborah a Juanovi své požehnání, pozval Juan Deborah na rande a ona nadšeně souhlasila. Protože ale nikde venku by kvůli Juanově známé tváři neměli soukromí, pozval ji k sobě domů. Celé odpoledne si spolu povídali, poznávali se, neustále se něčemu smáli.
Nyní seděli na pohovce v obývacím pokoji a pojídali pizzu. „Uvědomuju si, že to není zrovna ideální večeře na první rande, ale kdybych měl vařit já, tak se nenajíme vůbec,“ smál se Juan.
„Já ti rozhodně nic nevyčítám. Sama bych s tím měla problém,“ dodala se smíchem i Deborah. „Když jsem žila v New Yorku, tak při studiu jsem se stravovala převážně ve fast foodech a protože ani táta doma nevařil, tak jsme si jídlo také hodně objednávali. No a co jsem se vrátila sem, tak to víš, mámina kuchyně je k nezaplacení,“ smála se. „To se pak člověku nechce učit vařit.“
„Chápu,“ smál se Juan. „No,“ podíval se na hodinky, „je už pozdě. Asi bych tě měl odvézt domů,“ řekl a vstal.
„Cože?“ zvolala Deborah šokovaně. „Juane, já nejsem malá. Nemám od mámy stanovenou večerku.“
„Jo, to je mi jasné, ale asi se nehodí, abys tu byla přes noc.“
Deborah se znovu zatvářila šokovaně. Postavila se proti němu. „Copak ty mě nechceš?“
Tentokrát se šokovaně zatvářil Juan. „A ty bys chtěla?“
„Opakuji, nejsem malá. Navíc, ačkoliv je to naše první rande, neznáme se první den. A i když jsem si myslela, že bych tohle muži nikdy neřekla, tak po tobě toužím od našeho prvního polibku,“ vzrušeně vzdechla.
„I já,“ vzdechl stejně vzrušeně.
„Tak na co ještě čekáš?“ zašeptala, když se k němu přitiskla.
Juan ji popadl do náruče a začal ji líbat. Deborah jeho vášnivé polibky opětovala. Padli na pohovku, kde se nakonec poprvé milovali.

#####

Berenice se nabídla Lucasovi, že u něj přespí. Nechtěla ho totiž nechat samotného. Rozhodla se také připravit mu něco dobrého k večeři, jenže lednici měl úplně prázdnou. Tak se sebrala a vydala se do supermarketu, který byl jen přes silnici, oproti Lucasovu bytu. Když vyšla z panelového domu, udělala sotva pár kroků, když si na chodníku všimla Sol. Ta váhavě přešlapovala na místě. „Sol!“ zavolala na ni.
„Berenice!“ zvolala Sol překvapeně, když k ní Berenice přišla blíž. „Co tady děláš?“
„No já přišla za tátou. A ty asi taky, ne?“
„Ano…vlastně ne…já nevím,“ zmateně kroutila hlavou. „Jak mu je?“
„Copak ty něco víš?“ podivila se Berenice. „Ty víš o tom, že se dnes pohádal s Lorenou?“
„Ano, ono se to totiž stalo v restauraci, kde pracuju.“
„A co se tedy mezi nimi stalo? Nechtěl mi to říct.“
„Promiň, Berenice, ale když ti to neřekl on sám, nemám právo říkat ti to já.“
„Ale muselo to být dost zlé, když si o něj děláš takové starosti.“
„Berenice, já vím, že tvou matku vůbec neznám. Vím jen to, co mi řekl Lucas a vlastně to, co jsem viděla dnes. Ale chová se k němu nespravedlivě, promiň, že ti to říkám tak upřímně.“
„Neomlouvej se, Sol. Já sama to bohužel taky vidím,“ řekla Berenice smutně. „Ale nevidím do ní. Nevím, co všechno se v ní odehrává a proč si najednou brání ve štěstí.“
„Berenice, mohla bych tě o něco požádat?“ řekla Sol po chvíli přemýšlení.
„O co?“
„Dala bys mi adresu tvé matky?“
„Co? Proč?“ nechápala.
„Po tom dnešku…já musím jí něco říct. Nemůžu jen tak nečinně stát a koukat, jak se Lucas trápí,“ řekla smutně.
Berenice na ni zamyšleně hleděla. „Dobře, jestli si myslíš, že to musíš udělat,“ řekla vážně a prozradila jí Loreninu adresu.
„Děkuju ti, Berenice,“ pousmála se. „A prosím tě, Lucasovi neříkej, že jsi mě potkala,“ dodala a odešla pryč.
Berenice si nebyla jistá, jestli udělala správně, ale Sol jí byla od prvního setkání sympatická a viděla na ní, že jí na Lucasovi opravdu záleží. A i ona sama by udělala cokoliv, jen aby se Lucas netrápil.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

„Gonzalo, ten taxikář přejel náš hotel,“ vyděsila se Paloma, když projeli kolem hotelu, který spolu vybrali.
„Ne, Palomo, nepřejel. Jedeme někam jinam,“ uklidnil ji Gonzalo a pohladil ji po tváři.
„A kam?“
„Mám pro tebe taky jedno překvapení. Ne sice tak velké, jaké jsi mi dala ty,“ znovu se dotkl jejího břicha a usmál se, „ale mám.“
Po pár minutách taxík zastavil před dvoupatrovým domem. Taxikář vyndal z kufru jejich zavazadla, Gonzalo mu zaplatil a taxikář odjel.
„Gonzalo, co je to za dům?“
„Tady v tom nádherném domě strávíme naše líbánky,“ objal ji kolem pasu a usmál se.
„Cože?“ zvolala překvapeně.
„Je to dům jednoho velmi bohatého kamaráda mého táty. A pravidelně ho pronajímá turistům. A následujících 14 dnů bude ten dům patřit nám. Budeme tu úplně sami, nikdo nás nebude rušit.“
„Gonzalo!“ šťastně se usmála.
Gonzalo vzal do rukou zavazadla a donesl je do domu. Vrátil se pro Palomu, chytil ji za ruku a řekl: „Pojď, provedu tě.“
Dům byl luxusně zařízený. V přízemí byl velký obývací pokoj s kuchyní a jídelnou. Jedny dveře z obývacího pokoje vedly k bazénu, skrz druhé prosklené byl vidět oceán. Poté vyšli po schodech do horního patra, kde byla ložnice a koupelna.
„Gonzalo, je to tu nádherné!“ zvolala Paloma užasle. „Děkuju ti za to překvapení!“ objala ho kolem pasu a políbila.
„Říkám, není tak velké jako to tvoje, ale chtěl jsem ti dopřát to nejlepší,“ usmál se.
Paloma mu úsměv opětovala a něžně se políbili. „A teď…“
„A teď…
„Na chvíli se zavřu do koupelny. Hned se vrátím,“ šibalsky na něj mrkla a odešla.
Gonzalo se šťastně usmál.

O dvacet minut později stál Gonzalo uprostřed ložnice. Byl svlečený do půl těla a do skleniček naléval šampaňské. Trochu ho přelil, když se do ložnice vrátila Paloma. Na sobě měla krátkou saténovou noční košilku na ramínka a k tomu kalhotky téže krémové barvy. Trochu nervózně se na něj usmála a on jí úsměv opětoval.
„Připijeme si?“ přistoupil k ní se skleničkami a když jí podával tu její, zarazil se. „Jéé, já hlupák. Vždyť ty teď alkohol nesmíš.“
„Jenom si trochu loknu,“ vzala si ji, „to neuškodí,“ dodala s úsměvem.
„Na nás, naši lásku a naše děti,“ pozvedl sklenku a druhou rukou jí opět sáhl na břicho.
„Miluju tě,“ usmála se, přiťukli si a trochu šampaňského upili. Paloma opravdu jen velmi decentně.
Gonzalo její sklenku vzal a obě položil na stolek. Přistoupil k ní blíž. Chytil její obličej do dlaní. Zadívali se jeden druhému hluboko do očí. „Je to divný, ale jsem nějak nervózní,“ trochu se zasmál.
„Já taky,“ usmála se. „Možná je to tím, že ode dneška už budeme navždy spolu. Už nás nic nerozdělí.“
„To bych taky nikdy nepřipustil,“ opětoval jí úsměv a něžně ji políbil. Paloma jeho polibky opětovala. Tiskli se k sobě. Paloma ho hladila po zádech, Gonzalo ji jemně hladil po hýždích. Nakonec ji vzal do náruče. Hleděli si do očí, když ji nesl do postele. Opatrně ji položil a jakmile si k ní lehl, hned se začali znovu líbat. Gonzalo ji držel kolem pasu, Paloma ho hladila po ramenou. Po chvíli se Gonzalo přesunul polibky k jejímu krku. Paloma měla zavřené oči a šťastně se usmívala. Gonzalo ji dál líbal na hruď, přes košilku na ňadra, až skončil u jejího břicha. Zarazil se a zadíval se na něj. Vyhrnul jí košilku, aby její břicho mohl přímo vidět. Začal ho něžně hladit, když si znovu uvědomil, že tam uvnitř roste jejich dítě. Poté ho zasypal něžnými polibky. Paloma ho se šťastným úsměvem pozorovala. Hladila ho přitom ve vlasech. Gonzalo se po chvíli přesunul svými polibky zpět až k jejím rtům. Něžně se líbali, zatímco Gonzalo ji hladil po břiše. Jeho ruka poté klesla ještě níž. Zajel jí pod kalhotky a jemně hladil její klín. Paloma ho jednou rukou hladila po zádech, druhou vzrušeně prohrabávala jeho vlasy. Gonzalo po chvíli zachytil bok jejích kalhotek. Chtěl je stáhnout, ale vzápětí si to rozmyslel. Ucuknul a trochu vyděšeně se na Palomu podíval.
„Lásko, co se stalo?“ zeptala se Paloma nechápavě.
„Asi bych neměl. Vlastně oba bychom neměli,“ tvářil se zmateně.
„Cože? Proč ne?“
„Jsi přeci těhotná. Co kdybych tomu maličkému nějak ublížil?“
Paloma se pousmála a pohladila ho po tváři. „Ty jsi můj miláček, víš to?“ políbila ho. „Nemusíš se ničeho bát. To, že jsem těhotná, nebrání tomu, abychom se spolu milovali. Navíc, uvědomuješ si kolikrát jsme se spolu za tu dobu už milovali? Jen jsi o tom nevěděl,“ dodala se smíchem.
Gonzalo se zamyslel a se smíchem zvolal: „Tak to byla podpásovka!“
Paloma se rozesmála, přitáhla si ho k sobě, přitulili se a znovu se začali něžně líbat.

O pár minut později už byli oba nazí. Gonzalo ležel na zádech a Paloma ho něžně líbala na jeho svalnaté hrudi. Gonzalo se usmíval a hladil ji po zádech. Paloma ho postupně líbala dál až k jeho krku, tváři, až se znovu našly jejich rty. Paloma ho objala kolem krku a Gonzalo ji silně sevřel ve své náruči. Za neustávajícího líbání se přetočili na bok. Za pár okamžiků se jejich těla propojila. Usmívali se na sebe, vzrušeně zadýchávali a jen svými pohledy si vyznávali obrovskou lásku, kterou cítili.

#####

Caracas, Venezuela

„Přistoupil k spící princezně a řekl…“ zvedla Diosmary oči od pohádkové knížky, kterou předčítala Chloe, Danielovi a Francovi. Všichni tři leželi v posteli v bývalém Palomině pokoji. Diosmary se usmála, protože viděla, že už všichni spí. Odložila knížku na noční stolek, zhasla lampičku a potichu odešla.
Chtěla jít do svého pokoje, který byl hned vedle, ale měla ještě žízeň, a tak se šla do kuchyně napít. Nejprve ale prošla kolem jídelny, ve které ještě hlasitě slavili její a Gonzalovy rodiče. „Diosmary, pojď, přidej se k nám,“ lákal ji se smíchem Gonzalo.
„Ne, díky, jistě to slavení zvládnete i beze mě,“ pousmála se a šla dál. Když vešla do kuchyně a nalila si sklenici vody, přišla tam Camila. „Diosmary, jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně.
„Proč bych nebyla?“ pokroutila hlavou a napila se.
„Tak jsi už unavená, že s námi nechceš posedět?“
„Ne, to nejsem, ale nechce se mi vás rušit. Dlouho jste se neviděli a máte, co slavit. Váš kdysi nevinný plán dostál svého naplnění,“ pousmála se.
„To ano,“ opětovala jí Camila úsměv. „Ale ty bys nás přeci nerušila. Snad i ty máš, co slavit. Že je Paloma šťastná je přeci dobře, ne?“
„Samozřejmě, že ano. Jen už chci být teď asi sama,“ dodala a dala se k odchodu.
„A to je to, co tě trápí, že ano?“ nenechala se Camila odbýt.
„Co myslíš, mami?“ otočila se zpátky k ní.
„Jsi smutná z toho, že jsi dnešní den nemohla strávit s tím, koho miluješ.“
„Mami, jestli narážíš na Nicolase, tak to se pleteš!“ trochu se Diosmary rozzlobila. Před nedávnem se Camile konečně se vším svěřila. „Já Nicolase nemiluju. Už ne. Nesmím, pokud se nechci do konce života trápit. A to já opravdu nechci. Nevyšlo nám to a já holt budu žít dál.“
„Diosmary,“ smutně k ní přistoupila a pohladila ji po vlasech, „je mi to všechno moc líto. Snad jednoho dne potkáš někoho, do koho se znovu zamiluješ.“
„A když nepotkám stane se něco? Mám snad nějakou povinnost se vdát a mít děti jako moje sestry?“ rozčilovala se. „Teta Helena taky toho pravého nepotkala. A přesto byla šťastná, protože měla nás. Třeba jsem teď na řadě já, abych přebrala její roli,“ dodala vážně a odešla.
Camila smutně vzdychla.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Po něžném milování si Paloma a Gonzalo usnuli v náručí. Nyní se asi o hodinu později Paloma probudila. Podívala se na Gonzala, který pokojně oddychoval. Pohladila ho po tváři, šťastně se usmála a jemně ho na tvář políbila.
Z pootevřených balkónových dveří šel příjemný vánek. Rozhodla se nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Vstala z postele a vzala si na sebe Gonzalovu košili, kterou měla nejblíže. Vyšla na balkón. Opřela se o zábradlí a šťastně vzdychla. Chvíli tam jen tak stála a pozorovala oceán, když v tom jí někdo položil ruku na rameno. Usmála se, a když se otočila, ztuhla. „Teto?“ zvolala šokovaně.
„Ahoj, holčičko,“ usmála se na ni Helena.
„Jsi … jsi to … vážně ty? To se mi jenom zdá, že ano?“ kroutila Paloma nevěřícně hlavou.
„Ano, Palomo! Jsem jen tvůj sen!“
Palomě se zalesklo v očích. „Teto, tolik mi chybíš!“
„Ty mně taky, holčičko!“
„Tolik mě to všechno mrzí, teto!“
„Ale co?“
„Vždyť víš! Ten náš poslední rozhovor. Když bych tě poslechla a přiznala si to, co už jsem tehdy stejně věděla, mohla jsi tady pořád být!“ vytryskly jí slzy z očí.
„Ale vždyť já tu pořád jsem. Pořád jsem ti nablízku, věř mi!“ chytila ji za ruku a usmála se. „A dneska jsem za tebou přišla, abych ti řekla, jak moc jsem na tebe pyšná! Já věděla, že ta skutečná Paloma je schovaná tam uvnitř. Jsem šťastná, jakým směrem se ubral tvůj život. Máš milujícího manžela a už brzy budeš dvojnásobnou maminkou! To je obrovské štěstí!“ usmívala se.
„Jenže to všechno bych možná teď neměla, kdybys neodešla,“ zavzlykala. „Možná bych byla pořád ta sobecká a zlá!“
„Ne, Palomo! Měla bys to, já to vím. Tam seshora,“ podívala se k nebi a pak se znovu usmála na Palomu, „se můžeme dívat nejen na ty, co milujeme, ale můžeme i vidět, co by se dělo s jejich životem, kdybychom z něho my neodešli. A tak vím, že bys stejně jednou s Gonzalem byla a měla s ním rodinu. Můj odchod to jen uspíšil.“
„To říkáš jen proto, abych si to nevyčítala!“ plakala.
„Ne, holčičko! Je to všechno pravda! Gonzalo byl tvým osudem už od narození. A já jsem šťastná, když vás můžu vidět spolu. Moc vám to sluší!“ pohladila ji po tváři a usmála se.
„Teto,“ Paloma ji padla do náruče a rozplakala se. „Mám tě moc ráda!“
„Já tebe taky!“ hladila ji po vlasech a šťastně se usmívala. „A nezapomeň na to, že jsem pořád s tebou!“ dodala, když se od sebe odtáhly.
Paloma se přes slzy usmála. Na krátký okamžik zavřela oči a Helena byla pryč.
V tom se Paloma probudila. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Gonzalo ležel přesně tak jako v jejím snu. Podívala se k balkónovým dveřím, které byly stejně pootevřené a na svém těle pocítila ten stejný vánek jako ve snu. Moc dobře si ten sen pamatovala. A i když věděla, že to byl jen sen, rozhodla se udělat přesně to samé. Proto Gonzala pohladila po tváři a jemně ho na ni políbila. Vstala z postele a vzala si na sebe jeho košili. Vyšla na balkón, opřela se o zábradlí a pozorovala oceán. V tom jí někdo položil ruku na rameno. Rozzářila se, hbitě se otočila a zatvářila se zklamaně.
„Teda, takové zklamání, že mě uvidíš, jsem nečekal,“ zarazil se Gonzalo.
Paloma se vzpamatovala. ,Jsi hloupá, Palomo! Vždyť to byl jen sen!‘ pomyslela si. Smutně se usmála a padla Gonzalovi do náruče. Rozplakala se.
„Palomo, miláčku, co se děje?“ zeptal se vyděšeně, když jí vzal obličej do dlaní. „Proč pláčeš?“
„Neboj, lásko,“ přes slzy se usmála a pohladila ho po tváři, „to jsou slzy štěstí! Něco se mi totiž zdálo!“
„Co?“
„Řeknu ti to ráno, ano?“
„Ale co když to zapomeneš?“
„Neboj! Tohle určitě nezapomenu,“ pousmála se, něžně ho políbila a přitulila se k němu.
Gonzalo nechtěl vyzvídat, tak ji jen silně objal a dlouhou chvíli tam jen tak mlčky stáli. Paloma se usmívala, když si vzpomněla, jak Helenu, i když jen ve snu, znovu viděla. Gonzalo ji něžně hladil po vlasech.

#####

Caracas, Venezuela

Jakmile Sol dostala od Berenice adresu Loreny, vydala se tam. Doma byl ale jen Pedro s Violetou a ti jí nedokázali říct, kdy se Lorena vrátí, protože ani jim se za celý den neozvala. Sol se ale chtěla s Lorenou ještě ten večer setkat, a tak se na ni rozhodla počkat před domem.
Seděla na lavičce už asi dvě hodiny. Podívala se na hodinky a bylo skoro deset. Ve chvíli, kdy už čekání chtěla vzdát, ale uviděla Lorenu přicházet. Ta zrovna hledala klíče v kabelce, a tak kolem Sol bez povšimnutí prošla. Což by tak i zůstalo, kdyby ji Sol neoslovila: „Loreno, počkejte prosím!“
Lorena se zmateně otočila. Nepoznávala po hlase, kdo to je. Sol mezitím vstala a přišla k ní blíž. „Vy?“ zvolala Lorena nechápavě, když v ní poznala tu neschopnou servírku z restaurace. „Co tady děláte? A jak to, že znáte mé jméno?“ obořila se na ni.
„Já jsem totiž Lucasova kamarádka!“ zesmutněla při vyslovení posledního slova. Tak ráda by řekla úplně jiné.
„Jo tááák!“ rozesmála se Lorena. „Tak proto se vás v té restauraci tak zuřivě zastával. A co ode mě vlastně chcete?“
„Přišla jsem vám říct, že to, co jste mu dnes řekla, bylo velmi kruté!“ zvolala Sol vážně.
Lorena se na ni zamračila.