con la participación especial de:
Norkys Batista cómo Paula de Guellar
Kiara cómo María de Reyes
Jean Carlo Simancas cómo Gonzalo Reyes, padre

„Co si to dovolujete? Kdo vám dal právo mi něco vyčítat? Vůbec mě neznáte!“ rozčílila se Lorena.
„Ano, osobně se neznáme, ale i tak váš příběh znám. Lucas mi ho řekl,“ odvětila Sol vážně.
„Aha, takže ze sebe hlavně nezapomněl udělat chudáka, že?“ poznamenala Lorena ironicky.
„Mýlíte se. Řekl mi úplně všechno. To, jak zle se k vám na škole zachoval, nebylo správné! Ale za všechno zaplatil. Stal se z něj lepší člověk a svou chybu odčinil tím, že se nevědomky staral o vaši dceru! A vy mu dnes řeknete, že vaše největší chyba byla, že jste ho vůbec kdy potkala? Nepotkat ho, neměla byste tak báječnou dceru jako je Berenice! Uvědomujete si to?“ křičela na ni.
„Já se s cizím člověkem nehodlám bavit o svém osobním životě a své dceři! Tváříte se, jak všemu rozumíte, ale nevíte vůbec nic!“ vykřikla Lorena naštvaně. „Nevíte, jaké to je vzdát se svého dítěte! A pak se dozvědět, že muž, který nechtěl, aby se narodila, jí byl celou dobu nablízku!“ zvolala nenávistně.
„A myslíte si, že by bylo lepší, kdyby Berenice zůstala celý život v sirotčinci? Osamělá, bez lásky a bez rodiny?“ rozčílila se Sol. „To, že jí byl Lucas nablízku bylo to nejlepší, co se jí mohlo stát!“
„Tohle už nebudu dál poslouchat,“ Lorena se zašklebila a dala se k odchodu.
„Počkejte,“ Sol ji doběhla a chytla ji za paži.
„Nesahejte na mě!“ Lorena se jí vytrhla a vrhla na ni nevraživý pohled.
„Ještě jedno vám chci říct. Ano, možná nevím, jaké to je se dítěte vzdát, ale vím, jaké to je o něj přijít! A nejen o něj, ale i o celou rodinu a zůstat úplně sama!“ zvolala Sol vážně. „Vy nejen, že máte rodinu, která vás miluje, ale máte taky dvě krásné a zdravé děti! A k tomu muže, který by pro vás udělal první poslední! Máte obrovské štěstí! Tak se o něj nepřipravujte! Myslete na to, dokud není pozdě!“ dodala velmi klidným hlasem.
„Když Lucase považujete za tak dokonalého, tak si s ním buďte sama!“ zašklebila se.
„Jenže on chce vás!“ vykřikla zničeně.
Lorena se na ni podezřívavě podívala. „Že vy ho milujete?“ zeptala se trochu posměšně.
„Na to vám nemusím odpovídat,“ odsekla jí. „Vy byste ho měla milovat, a ne ho tak trápit! Ani trochu si ho nezasloužíte!“ dodala vážně a odešla.
Lorena se mračila, ale uvnitř ní se odehrávala spousta pocitů.

#####

Ráno se v jídelně u Fuentesových sešli Alberto s Camilou, Gonzalo s Maríou a nakonec i Diosmary s Chloe, Francem a Danielem. Všichni pokojně snídali a přitom si ještě stále povídali o včerejší svatbě a i o tom, jak si teď asi Gonzalo s Palomou užívají líbánky.
Po chvíli vešla do jídelny Emília. „Dobré ráno,“ pozdravila a sedla si na své místo.
„Emílie, kde máš Helenu?“ zeptala se Camila udiveně.
„Hned tu bude, mami,“ jen co to Emília dořekla, objevil se v jídelně Fernando s Helenou v náruči. „Dobré ráno,“ na všechny se usmál.
Všichni se na něj překvapeně zahleděli. „Fernando, co tu děláš tak brzo?“ divil se Alberto.
„No…“ pousmál se, „…já vlastně včera ani neodešel.“
Emília vstala, objala ho kolem pasu a políbili se. „Jsme zase spolu!“ pronesla šťastně.
Udivený výraz všech se proměnil v radostný. „Proboha, to je báječná zpráva!“ radovala se Camila a hned je šla obejmout. Poté i Alberto a všichni ostatní.
„Děti, ani nevíte, jakou jste mi udělaly radost!“ zvolala Camila dojatě, když se všichni usadili zpět na svá místa.
„Vypadá to, že večer budeme mít znovu, co slavit,“ zasmál se Alberto a mrkl na Gonzala s Maríou, kteří se smíchem přikývli.
„No a když už jsme u těch novinek,“ řekl Fernando, „tak jsme se s Emílii domluvili, že se ještě dnes přestěhuje ke mně. Už nechci být bez svých děvčat ani minutu!“ zamilovaně se usmál a znovu se s Emílií políbili.
„Tak už nás opustíš i ty, holčičko?“ zvolala Camila smutně.
„Mami, nebuď smutná,“ usmála se.
„Ne, já nejsem,“ smutně se usmála, „jen nemůžu uvěřit tomu, jak jste mi všechny čtyři rychle vyrostly. A teď nás jedna po druhé opouštíte.“
„Camilo, takový už je holt úděl rodičů,“ poznamenala María s úsměvem.
„Ale i když nás děti opustí, obohatí nám nakonec život těmi krásnými vnoučaty, která už všichni čtyři máme, a která můžeme náležitě rozmazlovat!“ dodal Gonzalo se smíchem. Pak pohladil po vlasech Chloe i Daniela, který jí seděl na klíně.
Všichni se na sebe usmívali.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

„Tak teď už chápu ten tvůj zklamaný výraz, když jsi mě uviděla,“ řekl Gonzalo poté, co mu Paloma odvyprávěla svůj sen o Heleně. Seděli spolu u stolu v jídelně a snídali.
„Já vím, že to byla hloupost myslet si, že by se tu Helena opravdu objevila. Ale ten sen byl tak živý. … Musela jsem to zkusit,“ smutně se pousmála.
„Ne, lásko, nebyla to hloupost,“ něžně ji pohladil po tváři, „na tvém místě bych udělal úplně to samé.“
Paloma na něj vděčně pohlédla a políbila ho. „Ale i tak mě ten sen zahřál u srdce. Znovu jsem tetu viděla!“ usmála se.
„A hlavně byl ten sen pravdivý. Helena je pořád s tebou!“ dodal s úsměvem.
Paloma mu úsměv opětovala. Chytila ho za ruku, kterou měl stále na její tváři a dlouze se políbili. Usmáli se na sebe a pokračovali ve snídani.
„Ta včerejší noc byla nádherná, viď?“ řekl po chvíli a usmál se.
„Ale jo, celkem ušla,“ zamumlala.
„Cože?“
„No nevím, lásko, ale přijde mi, že tentokrát ses moc nesnažil! Jako by tomu něco chybělo!“ zvolala provokativně.
„Tak ty mě chceš zase vyprovokovat?“
„Zkouším to,“ poťouchle se usmívala.
„Fajn!“ předstíral Gonzalo naštvanost a vstal od stolu. „Takže to bude za pětadvacet! A na holou!“
„Ne, to ne!“ Paloma se rozesmála a utekla od stolu.
„Myslíš si, že mi utečeš?“ běžel Gonzalo se smíchem za ní.
Paloma vyběhla z domu až ven na pláž a stále se smála. „Stejně mě nechytíš!“
„Už tě skoro mám!“ smál se.
Paloma doběhla až do moře, a když se k ní chtěl Gonzalo přiblížit, začala po něm cákat vodu.
„Ty jedna!“ nenechal si to Gonzalo líbit a vracel jí to. Nakonec si jí k sobě přitáhl ve chvíli, kdy už byli oba úplně promočení. „Tak a mám tě!“ smál se.
„Dobře, vzdávám se,“ smála se. Jen co to dořekla, začali se vášnivě líbat.
„A teď…“ řekl Gonzalo a vzal ji do náruče.
„Teď co?“ zasmála se.
Gonzalo se šibalsky usmál.

Když se vrátili domů, sundali ze sebe vzájemně mokré oblečení a natočili si horkou koupel. Vzájemně se omývali, zahrnovali se něžnými polibky, které vyústili v jejich další milování.

#####

Caracas, Venezuela

Nastalo odpoledne. Lorena byla zavřená ve své ložnici. Seděla na posteli, objímala pokrčené nohy a myslela na to, co jí včera řekla Sol. Na slova, která předchozí večer tolik nevnímala, ale nyní jí uvízla v paměti. „Vy nejen, že máte rodinu, která vás miluje, ale máte taky dvě krásné a zdravé děti! A k tomu muže, který by pro vás udělal první poslední! Máte obrovské štěstí! Tak se o něj nepřipravujte! Myslete na to, dokud není pozdě!“
„Štěstí! Mohla bych ho ještě dosáhnout po tom všem?“ zeptala se sama sebe a vzpomněla si na něco, co zásadně ovlivnilo její další život. Ačkoliv tehdy to tak ještě nevypadalo.

Před sedmnácti lety a sedmi měsíci – Bogotá, Kolumbie

Šestnáctiletá Lorena přijela z internátu domů. Byla celá uplakaná. Právě Lucasovi oznámila, že je těhotná, ale ten jí svou reakcí akorát ještě více ublížil. Vešla do obývacího pokoje, kde na pohovce seděla její matka. Dívala se na televizi a pilovala si nehty. „Mami!“ vzlykala.
„Loreno, co tu proboha děláš?“ lekla se jí dvaačtyřicetiletá Paula de Guellar. „Nemáš být náhodou ve škole? A proč brečíš?“ zamračila se.
„Mami, já vím, že jsme si nikdy nebyly moc blízké, ale teď opravdu potřebuju tvou pomoc!“ plakala.
„Tak co se děje?“ otráveně vzdychla a dál se věnovala svým nehtům.
„Mami, já jsem těhotná!“
Paula ztuhla. Zhrozeně se na svou dceru podívala. Vypnula televizi a přistoupila k ní. „To myslíš vážně?“
Lorena přikývla a z očí jí vytryskly další slzy.
„Ty, huso hloupá!“ zakřičela na ni Paula.
„Mami, prosím tě, hlavně mi nenadávej! Už tak je mi zle!“ vzlykala.
„To jste si nemohli dávat pozor?“
„Když…“ zničeně sklopila zrak, „my jsme neměli žádnou ochranu.“
„Prosím?“ vytřeštila Paula oči.
„Lucas mi řekl, že se nemůže nic stát, když je to pro mě poprvé!“
„Bože, Loreno, to jsi vážně tak naivní?!“ vztekle na ni zakřičela.
„A jak jsem to měla vědět? Nikdy sis se mnou o těchhle věcech nepovídala!“ zoufale plakala.
„Nesváděj to na mě! Když jsi o tom nic nevěděla, tak jsi to neměla ani dělat!“ obořila se na ni. „Moje matka mi o sexu taky nic nevykládala, ale přesto jsem si dokázala poradit. To jen ty jsi prostě hloupá a naivní husa!“ vykřičela jí do tváře. Loreně vytryskly z očí další slzy. „A co chceš teď vlastně dělat?“
Lorenu všechna slova její matky moc bolela. Jenže neměla nikoho jiného, kdo by jí mohl pomoct. „Já nevím, mami. Ale od něj pomoct čekat nemůžu. Byl na mě zlý a dokonce mi řekl, že nemůže vědět, jestli je to dítě jeho,“ vzlykala.
„No jo, to se mu nemůžeš divit. V tomhle případě je jistá vždycky jen matka,“ zvolala nevinně. „Podle tebe je teda otcem ten Lucas?“
„Mami?“ zhrozila se Lorena. „Co si to o mně myslíš? Já přeci nespím s každým, kdo projde kolem mého pokoje.“
„No, co já vím, co na tom internátu děláš. Víš, jakmile jednou se sexem začneš, už nelze přestat,“ zvolala pobaveně.
„Mami, tak já si za tebou přišla pro radu a ty ze mě děláš kdo ví co!“ zničeně pokroutila hlavou.
„Chceš radu? Fajn! Takže jdi na potrat!“
„Ale, mami, to přeci nejde takhle rychle rozhodnout. Chtěla jsem si s tebou promluvit a…“
„A o čem chceš mluvit? Jako že bys toho parchanta porodila a vychovávala bych ho já? Abys ty mezitím mohla dospět?“ obořila se na ni.
„Prosím, nebuď taková!“ zoufale vzlykala. „Kdy přijde táta domů? Řeknu mu to a …“
„Otci o tom ani necekneš!“ chytila ji silně za paži a zacloumala s ní. „Víš, že přišel o práci a teď marně shání novou. Má svých problémů dost, takže ho nebudeš zatěžovat ještě těmi svými! Za které si stejně můžeš jenom ty sama!“
„Mami, pusť mě, bolí mě to!“ snažila se z jejího sevření vymanit.
Paula se na ni zamračila a sama ji nakonec pustila. „Půjdeš na potrat a hotovo! Hned zavolám našemu gynekologovi a objednám tě!“ zvolala pohotově a šla si pro svůj mobil.
„Ne, mami, nedělej to. Počkej ještě, prosím,“ vzala jí mobil z ruky. „Já si ještě zkusím promluvit s Lucasem. Třeba…“
„Třeba co? Změní názor, vezme si tě a budete s tím děckem žít šťastně až do smrti?“
Lorena zmateně kroutila hlavou.
„Tyhle happyendy se dějí jen ve filmech, víš, má milá? Skutečný život je úplně o ničem jiném! Štěstí a láska neexistují! Jsou to jen pojmy, které nic neznamenají! Ty nikdy nebudeš šťastná, nikdy nebudeš nikoho milovat! Nebudeš to umět!“ řekla jí velmi důrazně.
Lorena zoufale plakala.

Současnost

„Ne, matko! Já ti dokážu, že to není pravda! Tentokrát už opravdově!“ zvolala nenávistně. Natáhla se na noční stolek pro mobil a vytočila Lucasovo číslo.

#####

Sol se vracela z práce domů. A ačkoliv by ji práce měla zaměstnat, i tak celou směnu myslela na Lucase a na to, jak mu je. Doufala, že se Berenice podařilo zlepšit mu náladu.
Blížila se ke svému bytu a přede dveřmi už na ni čekal Lucas. „Ahoj,“ překvapeně ho pozdravila.
„Ahoj, Sol,“ pousmál se na ni. „Věděl jsem, že se touhle dobou vracíš z práce. Můžu na chvíli dál?“
„Jistě,“ opětovala mu úsměv a vzala ho dovnitř.
„Přišel jsem se ti omluvit za ten včerejšek,“ řekl, jakmile Sol zavřela dveře.
„Za co, prosím tě?“ nechápala. „Posaď se,“ ukázala na pohovku, na kterou si sedli.
„Přeci za to, jak jsem včera z restaurace odešel. Bez rozloučení a hlavně taky bez zaplacení,“ řekl vážně a na stolek jí položil peníze. „Je mi jasné, že si to pak platila ze svého.“
„Lucasi, to si nemusel řešit. Já jsem chápala, proč jsi odešel tak rychle. Víš, nechtěla jsem, ale nešlo to přeslechnout,“ řekla smutně.
„Asi jsem si to zasloužil.“
„Ne, Lucasi, prosím tě, co to říkáš! Lorena k tobě byla nespravedlivá!“ zvolala důrazně. „Znovu!“ dodala opatrně.
„Vždyť já vím, jak jsem se k ní na škole zachoval. Ale přesto všechno to přineslo něco pozitivního. Mám tu nejlepší dceru na světě!“ pyšně se usmál.
Sol mu úsměv opětovala. „Lucasi, prosím tě, už se kvůli Loreně netrap,“ soucitně ho chytla za ruku, „nemáš k tomu důvod. Všechno si napravil a že ona to nedokáže nebo nechce přijmout, i když to vlastně už jednou udělala, tak s tím víc už nezmůžeš.“
Lucas se smutně usmál. „Děkuju, Sol! Že máš trpělivost neustále poslouchat ty moje nářky!“
„To je to nejmenší, Lucasi! Udělala bych pro tebe cokoliv, jen abys byl šťastný!“
Najednou se zahleděli hluboce do očí. Lucas stiskl její ruku, kterou ho stále držela. „Sol?“ zatvářil se zmateně.
„Ano?“ nervózně polkla. Měla pocit, jak když ji chce políbit. A Lucas se k ní skutečně začal naklánět. Sol zavřela oči. Jenže v tom Lucasovi začal zvonit mobil. „Promiň,“ nervózně se odtáhl a podíval se na displej.
Sol zesmutněla a zesmutněla ještě víc, když zjistila, kdo Lucasovi volá. „To je Lorena!“ zvolal udiveně.
„Tak to vezmi,“ pobídla ho a pokusila se přitom o úsměv.
Lucas poodešel stranou, a když hovor přijal, Lorenin hlas mu řekl: „Lucasi, chci abys za mnou hned teď přišel! Chci definitivně vyřešit náš vztah!“ Na to Lorena zavěsila.
„Co ti řekla?“ zeptala se Sol.
„Abych za ní hned přišel. Že chce definitivně vyřešit náš vztah!“
Sol vykulila oči. Hned ji napadlo, že se s ním chce Lorena usmířit. A že za to možná může tak trochu i ona potom, co jí řekla. Chtělo se jí plakat.
„Mám za ní jít?“ zeptal se Lucas zmateně.
Sol k němu přistoupila, s přemáháním se usmála a řekla: „Běž! Možná je dnes ten den, kdy začneš být opravdu šťastný!“ Pak ho silně objala.
Lucas její objetí opětoval. Sol měla co dělat, aby udržela slzy. „Dám ti vědět, jak to dopadlo,“ řekl, když se od sebe odtáhli.
„Dobře,“ křečovitě se usmála.
„Sol, jsi v pořádku? Máš slzy v očích!“ kroutil nechápavě hlavou.
„To jen, že jsem za tebe šťastná!“ přes slzy se usmála. Už nešly udržet. „Jsem holt citlivá a některé věci mě dojímají,“ snažila se tu situaci zlehčit.
Lucas se na ni usmál, pohladil ji po tváři a na druhou ji políbil. Znovu se na ni usmál a Sol mu svůj předstíraný úsměv vrátila. Pak odešel a kvůli Loreně zcela zapomněl, že před pár minutami Sol málem políbil. A že se při jejich rozhovoru stalo mnoho zásadních okamžiků.
Jakmile se za ním zaklaply dveře, Sol propukla v zoufalý pláč.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo se vydali na prohlídku města. Chodili zcela bezcílně, kam je zrovna nohy vedly. Na různých místech se vzájemně fotili nebo poprosili kolemjdoucí, aby je vyfotili společně. Stavili se také v několika obchodech koupit si suvenýry na památku. A pokaždé, když se někde zastavili a něco si prohlíželi, Gonzalo objal Palomu vždy tak, že jí položil ruku na břicho. Aniž by si to uvědomoval, instinktivně tak neustále chránil jejich dítě.
V jeden okamžik se zastavili uprostřed nějakého mostu. Gonzalo ji objal kolem pasu, ona jeho kolem krku a nějakou chvíli se líbali. Když polibek ukončili, šťastně se usmáli.
„Miláčku, musím se tě na něco důležitého zeptat,“ řekla Paloma vážně.
„Ano, princezno?“
„Vím, že když Lorena čekala Daniela, tak si nechtěl vědět, jestli to bude kluk nebo holka. Jenže já vím, že až do porodu bych to nevydržela,“ rozesmála se. „Takže až to Winston zjistí, tak já to budu chtít vědět. A tak se tě chci zeptat, jestli si to pak mám nechat pro sebe, nebo ti to taky říct.“
Gonzalo se zatvářil zamyšleně a poté řekl: „No, představa, že ty to budeš vědět a já ne, by byla děsivá. Navíc pravděpodobnost, že by ses přede mnou nepodřekla, je téměř mizivá…“ rozesmál se a Paloma ho z legrace plácla po rameni, „…takže ano. Tentokrát to budu chtít vědět! Abychom se mohli těšit společně!“ šťastně se usmál.
Paloma mu úsměv opětovala. „Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“ Usmáli se na sebe a znovu se dlouze a něžně políbili.

#####

Caracas, Venezuela

Lorena už netrpělivě očekávala příchod Lucase. Stále se dívala na hodinky, kolik je to času od doby, co mu volala. Jenže nevěděla, kde v té chvíli byl a jak mu odtamtud bude cesta trvat dlouho. Najednou se rozezněl zvonek u dveří. Rozzářila se. Rozběhla se do předsíně. Ještě se na sebe podívala do zrcadla, upravila se a usmála. S širokým úsměvem otevřela dveře. „Lucasi!“
Lucas na ni zmateně hleděl. Přesto vešel dovnitř a jakmile Lorena zavřela dveře, skočila mu kolem krku a začala ho líbat. Lucas měl otevřené oči a vůbec nechápal, co se děje. Na krátký okamžik oči zavřel a polibky jí opětoval, ale vzápětí se vzpamatoval a odtáhl se. „Loreno, co to děláš?“ zeptal se nechápavě.
„Přeci to, co jsi vždycky chtěl! Abychom byli spolu!“ usmívala se.
„Co já jsem vždycky chtěl? Copak ty jsi to nechtěla?“
„Nechytej mě za slova, prosím!“ usmála se a objala ho kolem pasu. „Už jsem si všechno uvědomila, Lucasi! Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. Ale máš pravdu, jen spolu můžeme být šťastní! Spolu a s Berenice!“ pokusila se ho znovu políbit, ale Lucas se nenechal. Navíc ji od sebe odstrčil. „Loreno, vysvětli mi to! Co stojí za touhle náhlou změnou? Ještě včera jsi mi tvrdila, že tvá největší chyba byla mě potkat! A teď?“
„Copak to musí mít nějaké vysvětlení? Prostě jsem přemýšlela a spoustu věcí mi došlo. Chci být s tebou šťastná! Chci tě milovat! Vždyť k sobě patříme!“ chytla ho za ruce a usmála se.
„A na to jsi přišla ze dne na den? Tohle snad člověk ví celou dobu! Jestli s tím druhým chce být, nebo ne! A já myslel, že jsi to věděla, když jsme tehdy spolu žili. A jen co jsme se dozvěděli o Berenice, znovu jsi mě odsoudila!“
„Lucasi, miláčku, prosím tě, zapomeň na to všechno! Já si uvědomuju, že jsem taky udělala spoustu chyb, ale už se k nim nechci vracet! Už vím, že mám obrovské štěstí, že tě mám! A potom všem, čím jsem si prošla si tě zasloužím!“ pohladila ho po tváři. „Ta servírka nevěděla, o čem mluví!“ naštvaně procedila mezi zuby. Najednou si vzpomněla na slova Sol a vypadlo to z ní.
„Počkej,“ odstoupil od ní a zaraženě se zeptal: „Jaká servírka?“
„No ta z té restaurace! Prý je to tvá kamarádka. Včera večer tu na mě před domem nastoupila!“ zašklebila se.
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„No jo, nejdřív mi vynadala a pak měla na tebe takový oslavující proslov. Abych si uvědomila, co vlastně mám!“
„Takže…“ nechtěl tomu věřit, „…tobě musel otevřít oči úplně cizí člověk, aby sis uvědomila, co chceš?“ Smutně se na ni zadíval a šel ke dveřím.
„Lucasi, kam jdeš?“ nechápala.
„Asi teď potřebuju čas já!“ zvolal vážně a odešel.
Lorena se zarazila. Nerozuměla jeho postoji. ,Udělala jsem něco špatně?‘ pomyslela si.

#####

Jen co Lucas odešel, Sol nešla z hlavy představa, jak se usmiřuje s Lorenou. Tak moc jí bolelo u srdce. Věděla, že si ho Lorena nezaslouží, ale také věděla, že Lucas k ní stále něco cítí a to ho nutí na ni čekat a doufat, že budou zase spolu.
Někdo jí zaklepal na dveře. S uslzenýma očima šla ke dveřím a zeptala se: „Kdo je?“
„Sol, to jsem já Omaira. Něco bych od tebe potřebovala,“ ozvalo se za dveřmi.
Sol si urychleně utřela oči, zhluboka se nadechla, aby nebylo poznat, že plakala. Když otevřela dveře, usmála se. „Ahoj, Omairo! Pojď dál!“ pootevřela dveře a Omaira vešla dovnitř. „Co potřebuješ?“
„Jen jsem tě přišla poprosit, jestli bys mi vrátila tu knížku receptů, co jsem ti nedávno půjčovala.“
„Ach ano, vidíš, úplně jsem ti ji zapomněla vrátit,“ uvědomila si Sol a šla pro ni do poličky nad kuchyňskou linkou. „Tady ji máš a děkuju,“ pousmála se.
„Já taky děkuju,“ opětovala jí Omaira úsměv a v tom se jí poprvé pořádně podívala do očí. „Sol, ty jsi plakala?“ zeptala se ustaraně.
„Ne, Omairo, vůbec ne. To mi jen něco spadlo do oka, tak jsem si tam dala kapičky, abych to dostala ven,“ vymlouvala se a pokusila se o úsměv.
Omaira se na ni podezřívavě podívala. „Sol, proč mám pocit, že mi lžeš?“
„Ne, proč bych to dělala?“ zasmála se, ale dost nepřesvědčivě.
„Sol,“ Omaira ji chytla za ruku a společně se posadily na pohovku, „já už to na tobě pozoruju delší dobu.“
„Co?“
„Ty slzy byly kvůli Lucasovi, že ano? Seš do něho zamilovaná!“
Sol byla tak nešťastná, že ani nemohla zapírat. S přikývnutím se znovu rozplakala. „Promiň mi to, Omairo!“
„Prosím tě, za co se omlouváš? Vždyť to je přeci krásné!“ usmívala se a hladila ji po vlasech. „Stejně jako jsem delší dobu tušila, že jsi do mého synovce zamilovaná, tak ještě delší dobu tuším, že Lorena pro něj není ta pravá! Už jsi mu o svých citech řekla?“
Sol se na ni podívala a pokroutila hlavou. „To já nemůžu, Omairo! Sice ho miluju tak jak ještě nikoho jiného, ale nemůžu mu to říct a komplikovat mu tak život!“ zvolala zoufale.
„Právě naopak bys dala jeho životu konečně ten správný smysl!“
„Už je stejně pozdě!“
„Jak to?“
„V téhle chvíli je s Lorenou a usmiřuje se s ní!“ z očí jí vytryskly další slzy. Omaira z šoku ztratila řeč a Sol jí zoufale padla do náruče. Omaira ji objala a s nechápavým výrazem ji hladila po vlasech.

#####

Byl večer. Eduardo byl v pokoji v penzionu, kde s Marielou strávili celý víkend a balil do kufru jejich věci. Když dal do kufru poslední kus oblečení a zapnul ho, vešla do pokoje Mariela s mobilem v ruce. „Tak Alberto souhlasil. Nebude mu vadit, když u nich Franco stráví ještě jednu noc,“ řekla.
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
„Ano, Alberto mi říkal, že je Franco nadšený. Hraje si s Danielem a Chloe a pro všechny tři Alberto i ostatní pořád něco vymýšlejí. Nenudí se,“ usmála se.
„A my jsme se během tohohle víkendu taky nenudili, co?“ poťouchle se usmál, když ji objal kolem pasu.
„Ne, to ne!“ zatvářila se stejně. Něžně se políbili, a pak se zeptala: „A jaký máš plán na dnešní večer?“
„No, jeden bych měl.“
„A jaký konkrétně?“ zasmála se.
„Chtěl bych tě požádat o jednu takovou intimní věc. O kterou jsem žádnou ženu předtím nepožádal!“ řekl vážně.
„Mám se bát?“ zeptala se se smíchem.
„Ne, nemusíš,“ pohladil ji po tváři a usmál se. „Chtěl bych namalovat…tvůj akt!“
Mariela vykulila oči. „A to mi chceš říct, že akt jiné ženy jsi nikdy nenamaloval?“ zvolala po chvíli nevěřícně.
„Chápu, je těžké tomu uvěřit,“ rozesmál se, ale ihned zase zvážněl, „ale je to tak! Žádná žena předtím nebyla jako ty! Až teprve ty jsi má inspirace!“
Mariela se pousmála, objala ho kolem krku a znovu se něžně políbili.

O několik minut později seděl Eduardo v křesle, v ruce měl tužku a na skicový papír maloval první obrysy Marielina nahého těla.
Mariela ležela na boku na posteli, jednou rukou si o polštář podpírala hlavu, druhou ruku měla položenou na břiše a nohy měla pokrčené. Ze začátku byla trochu nervózní. „Cítím se tak nějak zvláštně!“ pousmála se.
„Pokud je ti to nepříjemné, můžeme přestat!“ uklidnil ji Eduardo.
„Ne, to ne! Zas až budu jednou stará, bude to taková pěkná památka,“ zasmála se.
„Ty nikdy nebudeš stará!“ usmál se. „A i kdyby, tak budeme stárnout společně, takže to nebude tak vidět!“ dodal se smíchem a rozesmála se i ona. Poté už nepromluvili ani slovo, dokud Eduardo akt nedokončil.

Asi o hodinu později Eduardo s úsměvem zvolal: „Hotovo!“
„Můžu se podívat?“ zeptala se Mariela.
„Tak to je jasné,“ usmál se.
Mariela se zabalila do deky a šla k němu. Eduardo jí akt předal a zároveň jí uvolnil křeslo, aby se posadila. „Eduardo, ty máš vážně talent!“ zvolala užasle, když se posadila. „Je to opravdu krásné!“ usmála se a odtrhla oči od papíru. Najednou ztuhla. Eduardo totiž před ní klečel a v ruce držel otevřenou krabičku s prstenem. „Eduardo?“ zvolala šokovaně.
„Všechno, co jsem ti dnes večer řekl, byla pravda! Žádná žena nebyla jako ty! Až ty jsi má inspirace! Jen s tebou si dokážu představit společný život! Jen s tebou chci zestárnout!“ zamilovaně se na ni díval a Mariele stékaly slzy po tvářích. „Marielo, vezmeš si mě?“
Mariela nejdříve se slzami v očích jen přikývla, ale poté ze sebe vypravila i: „Ano, vezmu si tě!“
Eduardovi se ulevilo. Vyndal prsten z krabičky a navlékl jí ho. Padli si do náruče a začali se líbat. „Miluju tě!“ říkal jí mezi polibky.
„Miluju tě!“ odvětila mu i ona. Za neustávajícího líbání vstali. Mariela mu sundala tričko, on z ní stáhnul deku a padli na postel.

O pár minut později byl nahý už i Eduardo a něžně i vášnivě se spolu milovali. Líbali se při tom, Mariela ho hladila po zádech, Eduardo ji pevně držel ve svém náručí.

#####

Omaiře se podařilo Sol trochu uklidnit, ale jakmile osaměla, znovu se začala trápit pomyšlením, že je právě teď Lucas s Lorenou. Sice si říkala, že je to tak správné po tom všem, co spolu prožili, ale přesto jí to bolelo. Nešlo tomu zabránit.
Nyní seděla u stolu v kuchyni nad večeří. Jenže ani jíst jí nešlo. Do očí se jí znovu nahrnuly slzy. Na dveře bytu opět někdo zaklepal. Domnívala se, že je to Omaira, protože jí řekla, že ji ještě večer přijde zkontrolovat. Přicházela ke dveřím a jakmile chytla za kliku, začala mluvit: „Omairo, říkala jsem ti, že už chodit nemusíš. Jsem v pořádku!“ Ztuhla, když dveře otevřela.
„Taky jsem jí řekl, že chodit nemusí,“ odvětil jí Lucas. „Potkali jsme se na chodbě, tak jsem ji poslal domů, že se na tebe podívám já,“ vysvětlil. „Ale v pořádku moc nevypadáš. Proč ty slzy?“
Sol, jak nepočítala s tím, že to bude on, tak si slzy tentokrát ani neutřela. Udělala to až nyní, co se probrala ze šoku. „Lucasi, co tady děláš?“
Neodpověděl jí, ale vešel dovnitř. Když Sol zavřela dveře a přistoupila k němu, zeptal se: „Proč jsi byla včera večer za Lorenou?“
Byla v šoku znovu. „Co? … Já? … Ne, já jsem … vlastně … víš, abys to pochopil …,“ vůbec nevěděla, co říct. Byla nervózní.
„Sol, já vím, že jsi s ní mluvila. Řekla mi to. Asi nechtěně, ale řekla. A já chci vědět proč!“ tvářil se vážně.
„Lucasi, promiň, já se ti nechtěla plést do života, ale…“ zmateně kroutila hlavou. „Prostě potom, co jsem ji včera viděla v restauraci a potom, co ti tam řekla, tak jsem to nemohla nechat jen tak! Byla k tobě tak nespravedlivá a já jí musela říct, co si myslím. Nejdřív jsem jí vynadala, a pak jsem jí jen řekla, aby si uvědomila, jaké štěstí má. Když má rodinu, dvě děti a tebe, který bys pro ni udělal první poslední!“ vzlykala. „Co já bych za tohle všechno dala?“ vykřikla zoufale.
Lucas k ní váhavě přistoupil. „Tím jsi myslela i mě?“ zeptal se nejistě.
Sol znervózněla ještě víc. Ani si neuvědomila, co tou poslední otázkou vyslovila. Sklopila zrak, ale Lucas ji chytil za bradu a zadíval se jí do očí. „Sol, nechceš mi něco říct?“
Sol se mu dívala hluboko do očí, chvěla se nervozitou. Lucas jí začal hladit po tváři a jemně stíral její slzy. Sol zavzlykala. Jejich oči se znovu setkaly a Lucas ji pohledem žádal o odpověď na svou otázku. Sol byla z jeho blízkosti čím dál nervóznější, ale najednou cítila, že pokud mu neodpoví, tak toho bude do konce života litovat. „Lucasi,“ zhluboka se nadechla a poté mu konečně projevila své city, „já jsem se do tebe zamilovala!“
V tu chvíli znervózněl i on. Vybavil si moment, kdy Sol odpoledne málem políbil. A vzpomněl si i na její slova: „Možná je dnes ten den, kdy začneš být opravdu šťastný!“ Najednou zatoužil po jediném. Přitáhl si ji k sobě a něžně ji políbil. Sol se podlomila kolena. Musela se ho chytit kolem ramen, aby nespadla. Jeho polibek stejně něžně opětovala. Když polibek ukončili, Sol se na něj celá rozechvělá podívala. „Lucasi, já…“ Lucas jí přiložil prst na rty, aby mlčela. Zadíval se jí do očí, vzal její obličej do dlaní a jejich rty se k sobě velmi pomalu znovu začaly přibližovat. Když se spojily, ještě pevněji ji Lucas sevřel ve svém náručí, Sol ho objímala kolem krku. Velmi pomalu a něžně se líbali.