Lucas a Sol se dál něžně líbali. Silně se objímali. Nedokázali se od sebe odtrhnout. Lucas své sevření povolil až ve chvíli, kdy jí začal vyhrnovat tričko. Na malý moment museli ukončit polibek, ale jakmile jí Lucas tričko sundal a odhodil stranou, znovu jejich rty splynuly. Sol ho objímala kolem krku, Lucas ji pevně držel kolem pasu. Její ruce jí sklouzly po jeho ramenou ke hrudi a začala mu rozepínat knoflíky u košile. Když rozepnula ten poslední, Lucas si košili sundal. Na malý moment se přestali líbat. Sol pozorovala jeho svalnaté tělo a znervózněla. Lucas chytil její obličej do dlaní a opět se něžně políbili. Sol měla ruce položené na jeho pasu. Vzájemně si opětovali jeden něžný polibek za druhým. Lucas jí začal líbat na krku. Sol měla zavřené oči a vychutnávala si každý jeho polibek. Pomalu jí stáhnul ramínka od podprsenky. Polibky se přesunul k líbání jejího ramene a Sol ho mezitím líbala na krku. Hladil ji po zádech, až jí nakonec rozepnul podprsenku. Sol si dala ruce podél těla a nechala podprsenku spadnout na zem. Lucas ji přestal líbat, nepatrně se od ní odtáhl a prohlédl si její tělo. Sol znervózněla ještě víc. A i Lucas začal být najednou nervózní. Podívali se jeden druhému hluboko do očí. Opět se k sobě přiblížili, pevně se objali a začali se líbat. Lucas ji pomalu směřoval k ložnici. Postupnými kroky se blížili, dál se líbali.
Lucas ji ještě pevněji chytil, když ji opatrně pokládal na postel. Stejně opatrně se na Sol položil i on. Jen na pár vteřin se zahleděli tomu druhému do očí a znovu se začali líbat. Líbali se dlouho a stále se přitom pevně objímali.
Po nějaké chvíli se Lucas svými polibky přesunul na její tvář a krk. A pomalu se posouval níž. Líbal ji něžně na hrudi i ňadrech. Sol měla zavřené oči, ruce položené kolem hlavy na polštáři a vzrušeně vzdychala. Lucas ji mezitím už líbal na břiše. Došel až k jejím kalhotám, a když rozepnul knoflík, se Sol se na sebe ve stejnou chvíli podívali. Jako kdyby se vzájemně ujišťovali, že oba chtějí to samé. Sol místo odpovědi znovu zavřela oči a pokývla hlavou. Lucas rozepnul zip, kalhoty trochu roztáhl a začal přes kalhotky něžně líbat její klín. Sol měla srdce až v krku.

O několik minut později už byli oba nazí. Sol ležela na břiše, hlavu položenou na překřížených rukách, oči zavřené. Lucas klečel u jejích nohou. Jednu nohu jí od kotníku hladil, druhou líbal. Postupně se hlazením a líbáním posouval výš k jejím kolenům, stehnům, hýždím, zádům. Její tělo líbal velmi pomalu a něžně. Jako kdyby nechtěl vynechat její jedinou část. Sol po celou dobu tiše sténala.
Když se Lucas svými polibky a hlazením dostal až k ní, odhrnul jí vlasy z tváře a líbal ji na ni. Sol trochu natočila hlavu, aby se dostal i k jejím rtům. Nakonec se otočila celá a Lucas si na ni opět velmi opatrně lehl. Zahleděli se na sebe a viděli, že jsou z toho oba nervózní. Snad jak kdyby se schylovalo k jejich poprvé. Jako kdyby nikdy předtím s nikým jiným nebyli.
Jejich rty opět splynuly. Lucas ji pevně držel ve své náruči, Sol ho střídavě hladila kolem krku a zádech. Po nějaké chvíli chytil Lucas její ruku a jemně ji položil na polštář. Své prsty propletl s těmi jejími a ve stejnou dobu se propojila i jejich těla. Dívali se jeden druhému do očí, dýchali si do tváře. Jejich těly probíhalo chvění a vzrušení, které nikdy předtím nezažili. Bylo to tak intenzivní. Zavřeli oči a jemně se políbili. Lucasova hlava padla vedle té její. Hladili se tvářemi a volně nechali plynout svými těly tu spalující rozkoš.

#####

Eduardo a Mariela leželi v objetí v posteli. Oba se šťastně usmívali a Mariela si prohlížela svůj zásnubní prsten. „Jak dlouho si ten prsten u sebe měl?“ zvědavě se zeptala.
„Koupil jsem ho krátce potom, co jsem se k tobě nastěhoval.“
Mariela se na něj překvapeně podívala. „Vážně? Ale to jsme spolu chodili jen pár dní.“
„Ale milovali jsme se víc jak pár dní už předtím, ne?“ poznamenal se smíchem. Mariela se pousmála a políbila ho. „Už dlouho jsem věděl, že ty jsi ta, kterou jsem si nemyslel, že někdy potkám. A jen jsem čekal na vhodnou příležitost. Nechtěl jsem to nějak uspěchat, abych tě nevyděsil, když jsi byla tak dlouho sama jen s Francem.“
„Miluju tě, víš to?“ usmála se.
„A já zase miluju tebe!“ odvětil jí. Dlouze a něžně se políbili. Na to Mariela šťastně vzdychla a vstala z postele. „Kam jdeš?“ ptal se nechápavě, když si oblékala župan. Mariela mu neodpověděla a posadila se do křesla, ve kterém jí před několika minutami požádal o ruku. Ze stolku sebrala svůj akt, který si z toho rozrušení ani pořádně neprohlédla.
„Líbí se ti?“ zeptal se Eduardo.
„Už jsem ti přece řekla, že ano,“ pousmála se. Chtěla ještě něco dodat, ale zarazila se. Najednou si všimla jednoho detailu, který předtím nemohla stihnout zaznamenat. „Eduardo?“
„Ano?“
„Já mám na tom obrázku ten prsten. Ale ten jsi mi přeci dal, až když si to dokreslil. Nemohl jsi vědět, jestli řeknu ano!“
Eduardo se pousmál a šel k ní. Klekl si před ní a se smíchem řekl: „To jsem sice nevěděl, ale tajně jsem doufal, že by to tomu mohlo třeba pomoct.“ Pohladil ji po tváři a dodal: „A i kdybys mi teď řekla ne, tak já bych se nevzdal. I kdyby si teď ještě nechtěla, nebo nebyla připravená, tak bych tě žádal o ruku tak dlouho, jak by bylo potřeba!“
Mariela se pousmála. Odložila obrázek zpátky na stolek, chytla Eduarda kolem krku a začali se líbat. On jí po chvíli začal rozvazovat župan. „Eduardo, copak to děláš?“ ptala se se smíchem mezi polibky.
„Mám pocit, že jsme to ještě dostatečně neoslavili!“ zvolal chtivě a nepřestával ji líbat. O chvíli později se spolu znovu milovali.

#####

Lucas a Sol se během milování na sebe v jednu chvíli podívali. Tváře jim hořely, jemně oddychovali, v očích toho druhého viděli to, co nikdy předtím. Oba cítili, že nic podobného nikdy předtím nezažili. Lucas ji držel pevně ve svém náručí, Sol mu své nehty zarývala do zad. Zavřeli oči a velmi opatrně a něžně se líbali.

O chvíli později jejich milostný akt skončil. Lucas si lehl vedle ní na záda. Sol se nedokázala ani pohnout. Srdce jí bilo jako splašené. Lucas byl na tom úplně stejně. Oba se dívali před sebe do prázdna a nechápali, co se to právě odehrálo. Oba byli jako v transu.
Po pár minutách, kdy z nich vyprchalo to největší vzrušení, se k němu Sol přitulila a pevně ho objala. „Miluju tě!“ stačila zašeptat, než usnula.
Lucas na ni zmateně hleděl. Nakonec ji políbil na čelo a také usnul.

#####

Byl další den ráno. „Lindo, máš svačinu?“ ptala se jí Silvia, když spolu s Raulem stáli v předsíni a chystali se k odchodu.
„Jééé, zapomněla jsem ji v ledničce. Jdu pro ni,“ zvolala Linda a odběhla pryč.
V tu chvíli popadl Raul Silvii kolem pasu a políbil ji. „Za co to bylo?“ zasmála se.
„Nemůžu jen tak políbit svoji ženu?“
Silvia se pousmála a políbila zase ona jeho.
„A to bylo za co?“ zeptal se se smíchem.
„A já nemůžu jen tak políbit svého muže?“ Oba se rozesmáli. Chtěli se znovu políbit, ale vrátila se Linda. „Mám ji!“ nadšeně ukázala svou svačinu a dala si ji do aktovky.
„Tak jo, holky moje, jedeme ať nepřijedeme pozdě!“ zavelel Raul. Otevřel dveře a za nimi stála Lorena, která se zrovna chystala zazvonit.
„Loreno, ahoj!“ zvolala Silvia překvapeně.
„Dobré ráno. Já se omlouvám, že ruším takhle brzo, ale potřebovala bych s tebou mluvit, Silvie. Dlouho tě nezdržím,“ smutně se na ni podívala.
Silvia se podívala na Raula a ten hbitě odvětil: „Tak já odvezu Lindu do školy a pak se vrátím pro tebe a pojedeme spolu do práce.“
„Raule, to nemusíš,“ skočila mu do toho Lorena, „já Silvii pak odvezu. Nechci, aby ses kvůli mně honil. Vím, že vám to komplikuju takhle ráno, ale vážně potřebuju se Silvií mluvit.“
„Dobře, tak jestli ji pak odvezeš,“ řekl ustaraně. Silvia se ještě necítila na to sednout si znovu za volant, a tak se vždy musela spoléhat na někoho druhého.
„Určitě ano,“ pousmála se Lorena.
„Tak pojď, Lindo, jdeme,“ zavelel Raul znovu.
„Ahoj, mami,“ rozloučila se Silvií objetím a ta jí ještě připomněla: „A nezapomeň, že po škole si tě vyzvedává táta.“ Už měli s Juanem mezi sebou tak dobré vztahy, že neřešili nějaké soudní nařízení, kdy Juan smí a nesmí Lindu vídat.
„Ano, vím, mami, tak ahoj,“ odvětila Linda. „Ahoj, teto,“ rozloučila se i s Lorenou a s Raulem odešli.
„Moc času ale nemám,“ řekla Silvia.
„Já vím, já vím. Bude to rychlé. Ale potřebuju to někomu říct, aby mi řekl, jak to mám chápat. A komu jinému to říct, než nejlepší kamarádce,“ pousmála se Lorena.
Silvia jí úsměv opětovala a šly se usadit do obývacího pokoje. „Tak co se stalo?“
„Víš, Silvie, včera jsem se chtěla usmířit s Lucasem.“
„Cože? Ale tak to je úžasné!“ radovala se. „Počkej, ale proč říkáš, že jsi chtěla? Nakonec jste se neusmířili?“ ptala se zmateně.
„Vlastně ne,“ pokroutila hlavou a celý jejich včerejší rozhovor jí převyprávěla. „Tak co si o tom myslíš?“ zeptala se poté.
Silvia váhala, co jí říct. Potom, co si vyslechla, musela sdílet názor s Lucasem. Doposud Lorena odmítala Lucasovy prosby i rady své rodiny a přátel, aby si uvědomila, co má a najednou ji k tomu přiměl cizí člověk. Nechtěla jí to ale říct takto tvrdě, protože na ní viděla, jak je zdrcená. Nakonec ze sebe opatrně vypravila: „Možná tě chce jen trochu potrápit. Jako ty jeho!“
„Co tím myslíš?“
„Kolikrát jsi mu řekla, že potřebuješ čas? On tak dlouho čekal a možná že jen chce, abys taky trochu věděla, jaké to je.“
„Asi máš pravdu,“ usoudila Lorena. „Anebo se se mnou chce usmířit jinak. Třeba mě chce něčím překvapit,“ usmála se.
„Ano, třeba,“ pokusila se o úsměv, ale názor měla jiný. „Kdybych na něm dnes v práci něco zpozorovala, tak ti dám vědět.“
„Děkuju ti!“ usmála se a objala ji.
Silvia se tvářila zmateně.

#####

Sol se probouzela. Měla ještě zavřené oči a začala rukou šmátrat po druhé straně postele. Otevřela oči až ve chvíli, kdy si uvědomila, že tam Lucas není. Zakryla se dekou, posadila se a zavolala na něj. Jenže Lucas se neozval. Až nyní si všimla, že na nočním stolku je nějaký vzkaz. S úsměvem si ho vzala do rukou a přečetla. Stálo v něm: ,Sol, promiň, musel jsem do práce. Ozvu se ti.‘ Úsměv jí velmi rychle přešel, a naopak jí přemohl smutek. Probudila se s tím nejnádhernějším pocitem a nyní se cítila trochu poníženě. V tom si vybavila, že podobný obyčejný vzkaz ji při svém odchodu nechal Tadeo, a tak jí bylo ještě hůř. Ale nechtěla věřit tomu, že by ji zrovna Lucas jen tak využil. A už vůbec ne po takové noci, kterou spolu prožili. Jenže si také uvědomila, že jí Lucas po jejím vyznání vůbec nic neřekl. Za celou noc nepromluvil ani slovo. Ale už o tom neměla čas přemýšlet, protože jí začal zvonit budík na mobilu a ona si tak uvědomila, že musí také do práce. Rychle se běžela připravit.

#####

Lucas tou dobou už seděl ve své kanceláři. Právě byl u něj Fernando a vyprávěl mu o svém usmíření s Emílií. Jenže Lucas ho vůbec nevnímal. Byl úplně mimo. Nemohl z hlavy dostat Sol a to, co s ní prožil.
„Lucasi, posloucháš mě vůbec?“
„Co? Co?“
„Že už mám svoje děvčata i nastěhovaná u sebe!“ šťastně se Fernando usmíval.
„Jo to je dobře, že tam šly bez tebe!“
„Cože?“
„Cože?“
„Lucasi, co je to s tebou? Seš v pohodě?“
„Ne, fakt nevím, co se bude řešit na poradě.“
Fernando se rozesmál. „Kámo, ty jsi úplně mimo! Nepopíjel si náhodou včera víc, než je zdrávo?“
„Co? Ne, já nejsem opilej!“
„Ale vypadáš tak! Protože já mluvím o voze a ty o koze!“ smál se.
„Co mám na noze?“ začal se Lucas zmateně dívat na svoje nohy.
To už Fernando chytnul opravdu záchvat smíchu. A Lucas to ani nevnímal. Nepřítomně hleděl před sebe.
Na dveře kanceláře někdo zaklepal. „Ano, dále,“ zavolal stále se smějící Fernando.
„Fernando, tady jsi,“ vstoupila dovnitř Diosmary, „táta s tebou chce mluvit.“
„Jo, už jdu. S tímhle stejně není kloudná řeč,“ smál se Fernando, když se postavil.
„Co mu je?“ zeptala se Diosmary, když si všimla, že snad Lucas ani neví, že tam přišla.
„To jsem se marně snažil zjistit. Ale pánovi to dneska moc nekomunikuje,“ stále se smál a spolu s Diosmary odešel.
Lucas je vůbec nevnímal. V hlavě měl jen Sol.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo si půjčili auto a rozjeli se na prohlídku i po okolních částech města. Už při plánování cesty věděli, že chtějí zajít k místnímu vodopádu. Nyní procházeli ruku v ruce krásnou přírodou a mířili k vodopádu. „Gonzalo?“
„Ano, lásko?“
„Když už jsme včera vyřešili, že si necháme říct pohlaví našeho dítěte. Myslíš, že bychom mohli pomalu začít vybírat jméno?“
„Že ty už ho máš vybrané?“ zeptal se se smíchem.
„Ne, to bych bez tebe přece neudělala,“ smála se. „Ale prostě už jsem o pár jménech přemýšlela.“
„Je mi to úplně jasný!“ smál se. „Tak co jsi vymyslela?“ zastavil se a objal ji kolem pasu.
Paloma si položila ruce na jeho hruď a začala vyjmenovávat. „No tak pro chlapce by se mi líbily třeba jména Mauricio, Sergio nebo Alejandro a pro holčičku třeba Stephanie, Estrella nebo Graciela. Co myslíš?“
„Ano, to jsou všechno pěkná jména,“ usmál se.
„A tebe něco nenapadá?“
„Mně se třeba pro holčičku vždycky líbilo jméno Emma!“
„Emma Reyesová,“ usmála se Paloma. „To nezní špatně! A pro chlapce?“
„Marcos?“
„Hm, to bude ještě hodně velké dilema!“ zasmála se. „Jo a ještě jsem taky přemýšlela třeba i o dvojitém jméně! Co třeba Luis Andrés nebo Ana Laura?“
„Dilema, to je slabé slovo!“ zasmál se i Gonzalo. „I to jsou pěkná jména.“
„A tebe nějaké dvojité jméno nenapadá? Řekni třeba první, co tě napadne. Zase pro chlapce i holčičku!“
Gonzalo se na okamžik zamyslel a řekl: „Takže Miguel Enrique a Adela Barbara!“
Paloma se šibalsky usmála. „To asi budeme muset mít těch dětí víc, abychom všechny ty jména použili!“
„Hm, to asi budeme muset!“ usmál se šibalsky i Gonzalo. Silně se objali a začali se líbat.

O něco později spolu došli k vodopádu. Nikde nikdo nebyl, a tak se šli vykoupat úplně nazí. V objetí se spolu něžně líbali přímo pod vodopádem.

O další chvíli později se spolu něžně milovali v jeskyni u vodopádu. Znovu měli pocit, že jsou na světě jen oni dva. Líbali se, hladili, mazlili. Jejich srdce hlasitě tloukla tou velkou láskou, kterou k sobě cítili.

#####

Caracas, Venezuela

Lucas stále seděl nehnutě ve své kanceláři a myslel na Sol. V hlavě se mu přehrával každý okamžik jejich minulé noci a v srdci cítil to, co nikdy předtím. Postupně si začal vybavovat několik důležitých momentů, které ho se Sol spojovaly. Zatímco tehdy to byly pro něj zcela prosté a obyčejné momenty, najednou si začal uvědomovat, jak moc ty momenty byly zásadní. A že už tehdy jeho život začaly ovlivňovat a ubírat ho zcela jiným směrem.

„Troian? To je vaše jméno?“ zvolal udiveně.
Právě do kelímku natáčela colu a jen se pousmála. „Já vím, mé neobvyklé jméno dostane každého.“
„Promiňte, nechtěl jsem být nějak nezdvořilý.“
„Ne, nic se neděje. Jsem na ty udivené pohledy zvyklá,“ rozesmála se. „Zajímá vás, jak to jméno vzniklo?“
„Upřímně … velmi!“ zasmál se.
Troian na tác postavila dvě coly a ještě šla nabrat popcorn. „Víte, to je tak, když se vaši rodiče nedomluví na jméně,“ začala mu vysvětlovat, „a pak to dopadne takhle. Než jsem se narodila, tak se kvůli výběru jména dohadovali v jednom kuse. Co navrhla máma, nelíbilo se tátovi a naopak. A nakonec se shodli, že mé jméno poskládají z počátečních písmen svých jmen. Troian tedy vzniklo ze Trini Oriana a Ivan Angel.“
„Tak to by mě nenapadlo. Ale je to rozhodně originální,“ usmál se.
„Originální možná, ale dost těžko se s tím žije, když se vás každý ptá, kde se vaše jméno zjevilo.“
„A do toho se vás na to zeptá i úplně cizí chlap. Chápu, je to otravné,“ pousmál se. „Omlouvám se, že jsem byl dotěrný.“
„Nic se nestalo,“ odvětila mu a usmála se.

„Omlouvám se za kamaráda,“ pousmál se Lucas.
„To nic, jsem zvyklá,“ zasmála se Troian. „Jinak mí přátelé mi říkají Sol!“ usmála se.
„Sol? Sluníčko!“ usmál se. „A to vzniklo jak?“
„Když jsem byla malá, tak jsem každé léto trávila u babičky. Měla bazén a já byla schopná klidně celý den se koupat a opalovat se. A babička na mě vždycky vyděšeně volala, ať už jdu z vody, ať už jdu pryč z toho sluníčka, že je to nebezpečné. Jednou tam byly na návštěvě i moje kamarádky, a když to slyšely asi dvacetkrát za den, tak mi tak začaly říkat. A už mi to zůstalo,“ smála se.
„To je ale krásná přezdívka. Mnohem lepší, než vaše jméno. Teda, omlouvám se za upřímnost,“ pousmál se. „A vlastně i za dotěrnost. Zase jsem vyzvídal. Omlouvám se ještě jednou.“
„Ne, opět se nic nestalo,“ usmála se.

Bylo už hodně pozdě v noci. Lucas si byl odskočit na toaletu a Sol mezitím padla únavou na pohovku a okamžitě usnula. Když se vrátil a uviděl ji, pousmál se. Podíval se na hodinky a šokovaně zjistil, kolik je hodin. Vůbec mu nepřipadalo, že ten čas tak rychle letí. Natáhl se pro deku přehozenou přes křeslo a Sol přikryl. Odhrnul jí vlasy z tváře a dlouze se na ni zadíval. Usmíval se.

„Dobré zprávy?“ zeptal se jí kolega.
„Ty nejlepší!“ odvětila mu a zrak jí padnul ke dveřím, do kterých právě vstoupil Lucas. Celá se rozzářila, rozběhla se k němu a padla mu do náruče.
Lucas vůbec nic nechápal, ale přesto ji objal stejně pevně jako ona jeho.

„Já už ti nevím, teto,“ vzdychl smutně. „Poslední dobou mám pocit, že mi snad s Lorenou není souzeno být. Když už to vypadá, že to jde tím správným směrem, něco se zase pokazí.“
Omaira smutně pokroutila hlavou. „Tak ráda bych ti nějak víc pomohla, Lucasi!“
Lucas se smutně usmál. „Snažím se pořád a k ničemu to nevede. Možná bude lepší nechat to volně plynout a třeba se pak samo objeví něco, co zase rozzáří mé dny.“

Lucas se vrátil do reality. Najednou všechny ty situace viděl úplně jinýma očima. Byl z toho rozhozený ještě víc. Prudce vstal a vyběhl na chodbu. Ale tak nešťastně, že se hned na prvním rohu srazil s jednou kolegyní. „Eloíno, omlouvám se. Neviděl jsem tě!“
„Nic se nestalo,“ pousmála se kolegyně. „To se občas stává, že člověk nevidí,“ dodala a odešla.
Lucasovi bleskla hlavou další vzpomínka.

„Ahoj,“ ruku jí stiskl a oběma po celém těle znovu projelo to zvláštní chvění jako předešlý den. Pustili se a Lucas se zeptal: „Jak dlouho tu vlastně bydlíš?“
„Už to bude rok.“
Lucas byl v ještě větším šoku. „Jak je možné, že jsme se nepotkali dřív?“
„Možná, že jsme se i potkali. Jen jsme tomu nevěnovali tolik pozornosti. Někdy se totiž člověk dívá a přitom nic nevidí!“ poznamenala vážně.
Lucase poslední věta zaskočila. Nikdy nad tím takto nepřemýšlel. A přitom ta věta byla velmi pravdivá.

Lucas byl v šoku. Až nyní si uvědomil, jak moc byla věta Sol pravdivá. Zničehonic mu v mysli naskočila další vzpomínka. O ní ale vůbec dosud netušil, že ji někde v hluboko sobě skrývá.

Před šesti měsíci

Lucas vystoupil ze svého auta před domem Omairy. Před několika dny se od něj Lorena odstěhovala kvůli zjištění, že jejich dlouho hledanou dcerou je Berenice. Nemohla mu odpustit, že je to právě ona. Byl z toho stále zdrcený a celé dny chodil jako tělo bez duše. Když se blížil ke vchodu domu, vyšla z něj nějaká žena. On si jí ale vůbec nevšiml, a protože i žena byla zamyšlená, narazili do sebe. „Slečno, omlouvám se. Neviděl jsem vás!“ letmo se omluvil a skoro se na ni nepodíval.
„Nic se nestalo,“ odvětila mu stejně zachmuřeně i žena a každý pokračoval svou cestou. Tou ženou byla Sol.

Současnost

Lucas stál na chodbě časopisu jako opařený. Už se se Sol setkal tenkrát. Nemohl tomu uvěřit.
„Lucasi, jsi v pořádku?“ oslovila ho Silvia, která kolem něj procházela.
Lucas se na ni zmateně podíval.
„Lucasi, je ti dobře?“
„Ano, je mi dobře,“ vysoukal ze sebe po chvíli. „Poprvé v životě je mi opravdu dobře!“ dodal vážně. Z kapsy u saka vytáhl mobil a poodešel kousek stranou.
Silvia ho nechápala, ale chtěla se vrátit k práci. Než však odešla, zaslechla část Lucasova hovoru. „Haló, květinářství? Dobrý den, chtěl bych si u vás objednat tu největší kytici, kterou jste mi schopni do dnešního odpoledne připravit. … Chci, aby okouzlila tu nejkrásnější ženu na světě! … Vzkaz? Ano, vzkaz tam dejte. A napište na něj: ,Pro ženu mého života!‘“
Lucas ještě dál telefonoval, ale to už Silvia neslyšela. Vběhla do své kanceláře, natáhla se ke stolu pro svůj mobil a ihned vytočila Lorenino číslo. „Loreno, ahoj! Tak jsi měla s tím překvapením od Lucase asi pravdu!“ pousmála se.

#####

„Dobrý den, slečno Batistová. Pan Fuentes není doma, ale pro vašeho syna hned dojdu,“ řekla Mariele služebná a vyšla po schodech nahoru.
Mariela se rozhlížela po hale a trpělivě čekala. V tom do haly vešla Camila. Obě se na krátký moment zarazily. „Dobrý den,“ pozdravila jako první Mariela.
„Dobrý den,“ odvětila Camila. Nastal trapný moment ticha. I když se obě již vzájemně respektovaly, pokud nastala situace, že osaměly, nebylo jednoduché tvářit se, že se mezi nimi nikdy nic nestalo. Ale aspoň se snažily nějaké téma k hovoru vždy najít.
„Doufám, že Franco nezlobil,“ řekla Mariela.
„Ne, byl moc hodný,“ pousmála se Camila. „S Chloe a Danielem si to spolu užili. Teď si taky spolu hrají a hlídají je Gonzalovi rodiče.“
Mariela jí úsměv opětovala a znovu nastalo mlčení. „Mimochodem, gratuluju vám k dalšímu vnoučeti,“ dodala po chvíli. „Alberto mi po telefonu řekl o Palomině překvapení během svatby.“
„Děkuji! Ano, bylo to velké a šťastné překvapení,“ usmála se Camila.
Mariela jí úsměv opětovala a opět na chvíli utichly. Poté ale jako první navázala hovor Camila. „Ale na vás během víkendu taky čekalo jedno překvapení, ne?“ všimla si jejího prstenu.
Mariela se podívala na svou ruku a poté zpátky na Camilu. Pousmála se. „Ano, Eduardo mě včera požádal o ruku.“
„Tak to vám taky gratuluju!“
„Taky děkuji!“ Obě se na sebe zcela upřímně usmály.
„Mami,“ vyrušil je svým hlasitým pozdravem Franco, když seběhl schody a skočil Mariele do náruče.
„Ahoj, miláčku, stýskalo se mi!“ silně ho objímala.
„Mně taky!“ usmál se na ni Franco. „Ale budu moct sem zase brzy přijít?“
Mariela se podívala na Camilu, která hbitě odpověděla. „Samozřejmě, Franco! Jsi tu kdykoliv vítán!“ Znovu si obě vyměnily úsměvy.
„Děkuju! Ahoj, Camilo!“ zamával jí Franco.
„Ahoj,“ také mu s úsměvem zamávala. S Marielou si ještě vyměnily jeden vděčný pohled.

#####

Bylo odpoledne. Sol se vrátila domů. Byla smutná. Celý den v práci kontrolovala mobil, jestli jí Lucas nevolal nebo alespoň nenapsal zprávu, ale nic. Jediným světlým momentem toho dne byla schůzka s Lucasovým kamarádem, právníkem, u kterého podepsala několik dokumentů, které zajistily, že všechny její dluhy po Tadeovi jsou vyřešené. Na tuto chvíli čekala tak dlouho, ale nyní z ní ani nedokázala mít pořádně radost.

Tou samou dobou byla u sebe doma i Lorena. Která byla ale naopak velmi šťastná. Hovor se Silvií jí natolik povzbudil, že už se nemohla dočkat, až Lucas zazvoní u jejích dveří.

Sol si do šuplíku ve své ložnici uklidila dokumenty od právníka. Z kabelky si vyndala mobil a znovu zkontrolovala, jestli jí nevolal nebo nepsal Lucas. Ale bohužel. Zesmutněla ještě víc.

Lorena se v ložnici před zrcadlem prohlížela, jak jí to sluší. Vzala si na sebe své nejlepší šaty. Šťastně se usmívala.

Sol mířila do kuchyně, že se něčeho napije, když jí někdo zazvonil na dveře.

Lorena si před zrcadlem prohrábla své vlasy, když v tom se rozezněl zvonek u dveří.

Sol se smutným výrazem ve tváři šla otevřít dveře.

Lorena se šťastným úsměvem došla ke vchodovým dveřím.

Sol otevřela dveře a překvapeně se zatvářila.

Lorena otevřela dveře a zažila obrovský šok. Nevěřícně hleděla na osobu, která stála před ní. „Ty?“

Sol hleděla na obrovskou kytici žlutých růží. Ten, kdo ji držel ji dal pomalu dolů a čarovně se na ni usmál. Byl to Lucas. Sol byla v šoku.