con la participación especial de:
Christina Dieckmann como Clementine
Raquel Yánez como Johanna

„Lucasi, ta je nádherná!“ zvolala Sol užasle, když jí Lucas kytici předal.
„Můžu dál?“ zeptal se nesměle.
„Samozřejmě,“ nervózně se pousmála a Lucas vešel dovnitř. Sol držela kytici trochu křečovitě v náručí. Nevěděla, co si myslet.
„Sol, já se ti přišel omluvit. Víš, včera v noci…já…stalo se to tak rychle…nepřemýšlel jsem se…a…“
„Lucasi, nemusíš se mi za tu včerejší noc omlouvat,“ přerušila ho se smutkem ve tváři, „i když se teď vrátíš k Loreně, tak pro mě to byla ta nejkrásnější noc v mém životě. A nikdy na ni nezapomenu!“ snažila se potlačit slzy, které se jí hrnuly do očí. „Asi si potřeboval, aby se to stalo a ty sis uvědomil, co cítíš!“
„Ano, Sol! To jsi řekla úplně přesně!“
Sol zesmutněla ještě víc.
„Ale za tu včerejší noc jsem se ti nepřišel omluvit.“
„A za co tedy?“
„Za to, že jsem byl tak dlouho slepý!“ zvolal vážně a než nějak stihla zareagovat, stejně jako včera ji překvapil tím, že ji popadl do náruče a políbil. Sol měla znovu co dělat, aby se udržela na nohou. Nakonec ji ještě překvapil tím, když polibek ukončil, usmál se na ni a řekl: „Sol, já tě miluju!“
Sol na něj vykulila oči. „Myslíš to vážně?“
Lucas se pousmál. „Podívej se na lístek v té kytici.“
Sol to udělala a nahlas přečetla: „Pro ženu mého života!“ Nevěřícně se na Lucase zahleděla.
Lucas si od ní kytici vzal a položil ji na stůl. Pak chytil Sol za ruku a upřeně se jí zahleděl do očí. „Sol, nejdřív se ti ještě chci omluvit za to dnešní ráno, že jsem od tebe tak zbaběle utekl. Chápu, že ses musela cítit hrozně, když jsem tu nebyl. Ale já popravdě v tu chvíli nevěděl, co bych ti řekl. To, co se mezi námi včera stalo, bylo tak neskutečné! Já to nikdy předtím nezažil. Byl jsem z toho zmatený. V práci jsem nemyslel na nic jiného než na tebe a na tu včerejší noc. A pak mi to najednou postupně začalo docházet. Vracel jsem se ke všemu, co jsme spolu za ty poslední čtyři měsíce prožili a uvědomil jsem si, že to všechno bylo úplně jiné, než co jsem kdy předtím zažil. Bylo to výjimečné. A najednou jsem viděl a uvědomoval si to, co předtím ne. Že mi třeba při každém našem setkání, při každém našem rozhovoru, bilo srdce.“
Sol dojetím stékaly slzy po tvářích.
„A to jsem ještě nezažil. Ani s Lorenou ne! Nebo jsem si to u ní alespoň myslel. Ale teď už vidím ten rozdíl! Ty jsi ta, kterou opravdu miluju! Teď už to vím, co je to láska!“
„Lucasi, já vůbec nevím, co ti mám říct!“ dojatě vzlykala. „O těch krásných slovech, co jsi mi teď řekl, jsem jen snila. Nevěřila jsem, že se to může doopravdy stát!“
„Nemusíš říkat vůbec nic,“ jemně si ji k sobě přitáhl a pohladil ji po tváři, „včera jsme slova taky nepotřebovali!“ pousmál se a ona s ním. „Miluju tě, Sol! Chci být s tebou!“
„Já tě taky miluju, Lucasi!“
Šťastně se na sebe usmáli a padli si do náruče. Začali se něžně i vášnivě líbat. Přesunuli se na pohovku, kde se spolu znovu milovali.

#####

„Co tady děláš?“ zeptala se Lorena šokovaně osoby, která jí stála ve dveřích.
„Upřímně jsem čekal trochu vřelejší uvítání,“ odvětil muž se smíchem. Pozval se sám dovnitř a zavřel dveře. „Třeba takovéhle,“ chytil ji kolem pasu a začal ji líbat.
„Pusť mě,“ odstrčila ho od sebe a znechuceně si ústa utřela. „Jak jsi mě našel? Jasně jsme si řekli, že se už nikdy neuvidíme!“
Muž jen pokrčil rameny a šel dál do bytu. Lorena ho doběhla a na kraji obývacího pokoje mu zastoupila cestu. „Joaquíne, okamžitě odsud odejdi!“
„Sorry, nechce se mi,“ znovu pokrčil rameny a rozvalil se na pohovku.
„Co po mně chceš?“
„Došli mi prachy!“
„A co já s tím?“
„No asi bys mi měla dát další, ne? Pokud chceš, abych mlčel!“
Lorena na něj vrhla nenávistný pohled. Chytla ho za ruku, aby se postavil. Chtěla ho vyhodit, ale on toho využil a silně ji chytil do své náruče.
„Pusť mě, Joaquíne, hned!“ křičela na něj.
„Dřív si říkala pravý opak, vzpomínáš si?“ úlisně se usmál.
„Moc dobře víš, jak to mezi námi bylo!“ mračila se.
„Ale i tak to bylo fajn, ne?“
„Pusť mě a vypadni!“ snažil se dostat z jeho náruče, ale marně. Joaquín se nad jejím snažením dost bavil a nakonec ji znovu začal líbat. Lorena se neměla, jak bránit. Držel ji příliš silně. Nakonec ji sám pustil a Lorena mu hned vrazila facku. „Tohle už nikdy víckrát neuděláš, jasný?! Nebo…“
„Nebo co?“ chytil ji silně za paži. „Moc dobře víš, že ten kdo má eso v rukávu jsem tady já!“ vysmál se jí.
Lorena ho probodla pohledem.
„No určitě se nevidíme naposledy,“ spokojeně se usmál, když ji pustil.
Lorena se držela za paži, která ji od jeho silného sevření bolela. „Vypadni!“
Joaquín ji chtěl pohladit po tváři, ale ucukla. Jen se pousmál a odešel.
Lorena zničeně klesla na pohovku. „Proč se musel vracet do mého života? Proč teď?“ ptala se vyděšeně sama sebe.

#####

Bylo velmi brzy ráno. „Nemusel jsi se mnou vstávat tak brzy a vozit mě do práce,“ říkala Sol už po několikáté Lucasovi, když spolu jeli autem.
„A to jsem tě měl jet nechat samotnou autobusem?“
„Jsem tak zvyklá.“
„Tak teď si zvykej na to, že tě budu do práce vozit já. I takhle brzo.“
„Ale, Lucasi, to je přeci zbytečné. Mohl jsi ještě spát a odpočinout si.“
Lucas zastavil na chodníku před restaurací. Velmi rychle vystoupil, auto oběhl a pomohl vystoupit Sol. Jakmile se před něj postavila, chytil ji kolem pasu a něžně políbil. „Sol, já už můžu odpočívat jedině po tvém boku! A když bych tě vedle sebe neměl, stejně bych nemohl spát,“ zamilovaně zvolal.
Sol se nervózně usmála. Stále tomu všemu nemohla věřit.
„Tak jdeme na to,“ pousmál se, chytil ji za ruku a vedl ji do restaurace.
„Na co?“ zeptala se nechápavě.
Lucas se zastavil a řekl: „Na ten úklid přece!“
Sol na něj vytřeštila oči. „Cože? Ty mi chceš pomoct? Ale to přeci nejde.“
„Proč by to nešlo?“ rozesmál se.
„Vždyť já to zvládnu. Dělám to pokaždé, když mám ranní směnu.“
„No tak dnes ti pomůžu. Hodlám být s tebou tak dlouho, dokud nebudu muset sám do práce. Což potom ty dlouhé hodiny bez tebe budou nepředstavitelná muka!“ pohladil ji po tváři a políbil.
Sol zamilovaně vzdychla.

O chvíli později už byli v restauraci, kde ji společně připravovali k otevření. Zatímco Sol vytírala podlahu, Lucas sundal všechny židle ze stolů. Sol poté zalila všechny květiny, na tabuli před restaurací napsala denní nabídku a Lucas mezitím na stoly naaranžoval příbory a skleničky tak, jak mu Sol ukázala.
Když měli vše hotové, sedli si spolu na bar a povídali si. „Už budu muset za chvíli vyrazit,“ podíval se Lucas smutně na hodinky.
„A já se budu muset jít převléknout. Za chvíli přijde Johanna a budeme otevírat,“ dodala smutně i Sol.
Oba slezli z barové stoličky, objali se a usmáli se na sebe. „Bude se mi strašně stýskat,“ vzdychl Lucas.
„Mně taky!“
„Večer se pro tebe zastavím a něco spolu podnikneme.“
„Dobře. Už teď se nemůžu dočkat!“ usmála se.
Lucas jí úsměv opětoval. Přitiskli se k sobě ještě blíž a začali se něžně líbat. Vzájemně se hladili a po chvíli začaly být jejich polibky velmi vášnivé.
„Máme ještě trochu času?“ zeptal se Lucas vzrušeně.
„Myslím, že ano,“ vzdychla Sol. Na pár vteřin se na sebe zadívali a znovu se na sebe vrhli. Vášnivě se líbali a pomalu se přesouvali do zadní části restaurace.

Vstoupili do šatny. Stále se líbali, Lucas jen jednou rukou zabouchl dveře a Sol opřel o nejbližší skříňku. Jeden druhého velmi pevně drželi, líbali se. Nakonec ze sebe vzájemně svlékli to nejnutnější a velmi vášnivě se spolu milovali.

#####

Lorena už nějakou chvíli postávala před školou Berenice. Věděla, že každou chvíli ji musí přivézt šofér Fuentesových. Už několik dní Berenice neviděla a také s ní potřebovala mluvit o Lucasovi. Po několika minutách se přece jen dočkala. Když Berenice vystoupila z auta, hned na ni Lorena mávala. „Loreno, ahoj,“ zvolala překvapeně. „Co tady děláš?“
„Ahoj, holčičko,“ usmála se na ni Lorena a objala ji. „Chtěla jsem tě vidět. Dlouho jsme na sebe neměly štěstí,“ trochu zesmutněla.
„Ano, vím, promiň,“ omluvně se Berenice zatvářila. „Před Palominou svatbou se toho sešlo nějak moc.“
„Ano, to chápu. Co Daniel? Nezlobí?“
„Ne, vůbec. Vždyť je to zlatíčko! Celý víkend si hrál s Chloe a Francem a moc si to všichni tři užili,“ usmála se. „Však se na Daniela můžeš přijít podívat.“
„Ne, nechci se vnucovat. Navíc Gonzalovi rodiče si ho chtějí taky užít sami pro sebe.“
„Určitě by to nikomu nevadilo, kdybys k nám přišla.“
„Děkuju, jsi hodná,“ chytla ji Lorena za ruku a usmála se. „Ale asi by se to nehodilo. Mimochodem, nevíš něco o Lucasovi?“
Berenice zavrtěla hlavou. „Mluvila jsem s ním naposledy v sobotu večer. Teda v neděli ráno, když jsem od něj odcházela. Přespávala jsem totiž u něj. Byl hodně smutný. Nechtěla jsem ho nechávat samotného.“
Lorena si vzpomněla na důvod Lucasova smutku. Bylo to potom, co se v té jedné restauraci pohádali. „Řekl ti, co se stalo?“ zeptala se opatrně.
„Nechtěl mi to říct. Prý, abych nebyla zklamaná.“
Lorena musela uznat, že se Lucas zachoval správně, když Berenice nic neřekl. „Víš, Berenice, já se tehdy zachovala zle, ale už jsem to napravila,“ pousmála se.
„Jak to myslíš?“
„Teda chtěla jsem to napravit. Chtěla jsem se s Lucasem usmířit.“
„Vážně?“ zvolala šokovaně.
„Ano, chtěla,“ usmála se. „Ale nějak se od té doby míjíme. Včera jsem na něj čekala, myslela jsem, že přijde, ale místo toho…,“ zarazila se, když si vzpomněla na Joaquína.
„Místo toho co?“
„Ne, to nic. Nevšímej si toho,“ snažila se na sobě nedat nervozitu. „Jen jsem ti chtěla říct … požádat tě, že kdybys s ním mluvila, tak abys mu připomněla, že už jsem si uvědomila, co všechno v něm mám. … A že na něj čekám!“ šťastně se usmála.
„Dobře,“ odvětila Berenice zmateně. Nějak tomu všemu, co Lorena řekla, nerozuměla.
„No už tě nebudu zdržovat, ať nepřijdeš pozdě.“ Lorena se pousmála, objala ji a nastoupila do svého auta.
Berenice se za ní dívala, jak odjíždí a se stále zmateným výrazem šla do školy.

#####

Lucas a Sol vyšli ruku v ruce před restauraci. Oba se na sebe s poťouchlým výrazem střídavě dívali. Zastavili se před Lucasovým autem a objali se. „Tohle jsem v životě neudělala!“ trochu se Sol zastyděla. „Někde takhle v cizím prostředí,“ dodala se smíchem.
„Ale bylo to úžasný, ne?“ šibalsky na ni Lucas mrkl.
Sol si s úsměvem skousla spodní ret. „Úžasný je slabý slovo!“
Lucas se usmál. Začali se líbat.

Zpoza rohu vyšla Johanna, která mířila do restaurace. Jakmile je uviděla, vrátila se zpátky za roh a s otevřenou pusou je překvapeně pozorovala. A nebyla jediná.
V té samé chvíli zastavila opodál na křižovatce na červenou Lorena. Otráveně se začala dívat kolem a najednou je spatřila. I jí se šokem otevřela pusa dokořán. Nemohla uvěřit vlastním očím, že se její Lucas líbá s tou protivnou servírkou. Do reality se vrátila až ve chvíli, kdy na ni začali troubit auta, protože už dávno měla zelenou. Odjela pryč, ale nehodlala to nechat jen tak.

„Teď už vážně budu muset jít,“ vzdychl Lucas smutně, když polibek ukončili.
„Uvidíme se teda večer?“
„Rozhodně. A během dne se ti taky ozvu. Budu chtít slyšet aspoň tvůj hlas, abych to odloučení vydržel!“ zamilovaně se usmál.
Sol mu úsměv opětovala, a ještě jednou se dlouze políbili. Nakonec Lucas nastoupil do svého auta a odjel. Sol se za ním dívala, dokud jí nezmizel z dohledu. Když se otočila, aby se vrátila do restaurace, už před ní stála Johanna. „Johanno, lekla jsem se tě!“ zvolala polekaně.
„To asi proto, že nemáš čisté svědomí, že? Kdy jsi mi chtěla říct, že už jsou hrdličky spolu, hm?“ smála se.
„Johanno, nech toho,“ smála se. „Já bych ti to samozřejmě řekla. Jen se to všechno stalo hrozně rychle. Ještě ani já sama jsem to nevstřebala!“
Johanna chtěla něco podotknout, ale najednou si všimla něčeho na jejích zádech. „Sol, můžeš mi, prosím tě, vysvětlit,“ sundala z jejích zad přilepenou cedulku, „proč máš na zádech část jmenovky ze svojí skříňky?“
Sol zrudla.
Johanna si v tom i všimla, jak má Sol trochu rozcuchané vlasy a začala se smát, když jí došlo, co se dělo. „Holka, vy jste v tom až po uši, co?“
Sol zrudla ještě víc. Ale nemohla se neusmívat.
„No jo chápu, tyhle začátky, kdy po sobě skočíte kdykoliv a kdekoliv jsou stejnak nejlepší!“ vtipkovala. Sol se sice trochu styděla, ale nic jí na to říct nemohla, protože věděla, že má pravdu. Nakonec ale Johanna zvážněla a řekla: „Ale vždyť to je skvělý! Moc ti to přeju po tom všem, čím sis prošla!“ Usmála se a obě se objaly.
Sol se šťastně usmívala.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Během dopoledne se Paloma s Gonzalem procházeli ruku v ruce po pláži. Paloma měla na sobě dvoudílné modré plavky a Gonzalo bílé plátěné tříčtvrteční kalhoty. Stále se usmívali, jejich štěstí z nich tříštilo na míle daleko.
Nakonec si sedli ke stolu jednoho plážového baru a objednali si koktejly. Neustále se drželi za ruce, střídavě se líbali nebo jeden druhého hladili. „Jsi tak nádherná, lásko! Nemůžu se na tebe vynadívat!“ vzdychl Gonzalo zamilovaně.
„To já se nemůžu vynadívat na tebe! Jsi ten nejvíc sexy chlap na téhle pláži!“ poťouchle se usmála. „A patříš právě mně!“ dodala pyšně. Usmáli se na sebe a dlouze a něžně se políbili. Poté Paloma dopila svůj koktejl.
„Dáš si ještě jeden?“
„Ano, dala bych si,“ usmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval, políbil ji a šel k baru objednat další koktejl. „Mohl bych poprosit ještě jednou o to samé?“ požádal barmana.
„Zase nealko verzi?“ zeptal se.
Gonzalo přikývl a barman začal koktejl připravovat. Chtěl se podívat zpátky na Palomu, když v tom ho někdo oslovil. „Gonzalo, jsi to ty?“ zvolal překvapeně ženský hlas.
Gonzalo se podíval před sebe a i on se zatvářil překvapeně. „Clementine?“
„Ano, jsi to ty!“ zaradovala se atraktivní žena. „Tak ráda tě zase vidím!“ usmála se a radostně ho objala. Gonzalo jí objetí s úsměvem opětoval.
Paloma to zpovzdálí pozorovala a ani trochu se jí to nelíbilo.
„Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ zeptal se Gonzalo, když se od sebe s Clementine odtáhli.
„No od toho vašeho stěhování do Caracasu. Můžou to být tak tři roky?“
„Ano, to je vlastně pravda. Už to budou víc, jak tři roky.“
„Jste tu s Lorenou na dovolené?“
„No, vlastně … já už s Lorenou nejsem. Rozvedli jsme se.“
„Cože?“ zvolala Clementine šokovaně. „Kdy jste se rozvedli?“
„Zhruba před rokem.“
„Tak to je pro mě opravdu šok. A co bylo příčinou vašeho rozvodu?“
„Clementine, promiň. Nechce se mi o tom právě teď mluvit. Ono to bylo všechno hrozně komplikované. Bylo by to na dlouho.“
„Ne, Gonzalo, to ty mi promiň,“ zastyděla se a soucitně mu položila ruku na rameno.
Paloma ji probodávala pohledem.
„Nebylo ode mě vhodné tě takhle vyslýchat. Jen mě to prostě překvapilo. A je mi to líto. Muselo to být pro tebe velmi těžké,“ tvářila se smutně a začala ho hladit po jeho svalnaté paži. „Vždy jsi byl tak báječný muž. Nezasloužíš si trpět!“ schválně k němu přistoupila blíž.
„Tak tady máte ten Sex on the beach,“ vstoupil jim do hovoru barman a na bar postavil připravený koktejl.
„Teda!“ svůdně se Clementine usmála. „Zrovna bych na něj taky měla chuť!“ provokativně hodila svými vlasy.
Gonzalo byl z toho trochu v rozpacích. Než ale zareagoval, vtrhla mezi ně Paloma a Clementine silně odstrčila. „Tak to už by stačilo, děvenko! Jediná, kdo by tu mohl mít s tímhle chlapem sex na pláži jsem já!“
Clementine na ni nechápavě hleděla a Gonzalo začal celou situaci uklidňovat. „Palomo, prosím tě, hlavně se uklidni, ano? Vůbec nic se neděje. Tohle je Clementine, moje kamarádka z Bogoty. A, Clementine, dovol, abych ti představil Palomu, moji ženu! Jsme tu na líbánkách!“
Clementine se za své chování začala stydět. „Proboha, to jsem nevěděla. Gonzalo, omlouvám se. Omlouvám se i vám,“ řekla zcela upřímně a omluvně se dívala hlavně na Palomu.
„Takže si teď můžete dát zpátečku a vrátit se tam, odkud jste přišla!“ mračila se Paloma.
„Palomo, vždyť se opravdu nic nestalo. Nemusíš být tak nepříjemná!“ zvolal Gonzalo vážně.
Paloma se na něj šokovaně podívala. „Tak ty se jí budeš ještě zastávat?“
„Ale já se nikoho nezastávám. Jen si myslím, že to zbytečně dramatizuješ.“
„Jo tak já to dramatizuju? Takže až na tebe příště bude sahat nějaká podobná coura, tak mám zůstat klidná?“
„Prosím?“ zvolala Clementine pohoršeně. „Co si to dovolujete?“
„A co jiného byste byla? Když flirtujete se zadanými muži! A ještě to vaše jméno … to je jasný jméno pro děvku!“ dodala Paloma zhnuseně.
„Palomo, dost! To opravdu přeháníš!“ okřikl ji Gonzalo.
Paloma se na něj zamračila a poté znovu probodla pohledem Clementine. Důrazně jí vykřičela do tváře: „Ještě jednou na mého Gonzala sáhnete, tak vám tu ruku urvu a potom vám s ní vyškrábu oči, abyste se na něj nemohla už ani podívat!“ Nakonec uraženě odešla.
„Palomo, kam jdeš?“ volal na ni Gonzalo. Omluvně se podíval na Clementine. „Clementine, promiň, mrzí mě to! Ona takováhle není … ale asi ji přemohla žárlivost. Ještě jednou se ti omlouvám, ale já musím za ní,“ z kapsy u kalhot vytáhl peníze, hodil je na bar a rozběhl se za Palomou.
Clementine tam zůstala stát a cítila na sobě pohledy všech přítomných. Nakonec se také, co nejrychleji vytratila.

#####

Caracas, Venezuela

Lucas seděl ve své kanceláři a už několik minut koukal do monitoru svého počítače a už po několikáté měnil první větu článku, který psal. Vždy mu totiž během psaní vzpomínky sklouzly k Sol, a když se vrátil zpět do reality, zjistil, že ta věta, co napsal, nedává žádný smysl. „No tak, Lucasi, už se začni soustředit! Takhle to do večera nenapíšeš. A musíš! Protože chceš být se svou láskou!“ s úsměvem motivoval sám sebe. Nakonec se přece jen začal rozepisovat. Když už měl půlku článku napsanou, vtrhla do jeho kanceláře Lorena. „To jako myslíš vážně?“ vyštěkla na něj.
„O čem to mluvíš, Loreno?“ zeptal se jí klidně.
„Asi před hodinou jsem tě viděla líbat se s tou protivnou servírkou. Stáli jste před tou restaurací a náramně jste se k sobě měli! Jak mi to vysvětlíš?“ křičela hystericky.
„Loreno, uklidni se,“ okřikl ji a šel zavřít dveře, které nechala v návalu vzteku otevřené. „Já ti to vysvětlím. Sedni si, prosím tě,“ ukázal na pohovku. Lorena se na něj zamračila, ale poslechla ho. Lucas si přisedl vedle ní a řekl: „Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle. Ale když už se to stalo. Víš, já … jsem se do ní zamiloval!“
Lorena na něj zůstala hledět s otevřenou pusou. „To má být nějaký špatný vtip? Nějaká pomsta za to, jak jsem tě odmítala?“ mračila se.
„Ne, Loreno, nic takového. Jen jsem si teprve teď uvědomil, že to, co jsem k tobě kdy cítil se nijak nemůže rovnat tomu, co teď cítím k ní. Budeš si teď o mně asi myslet, že jsem ti ty poslední tři roky znovu lhal a podváděl tě, ale když jsem ti říkal, že tě miluju, myslel jsem to opravdu vážně. Ale až nyní, když jsem poznal Sol, vidím ten rozdíl. Mezi tebou a mnou nikdy opravdová láska nebyla. I ty to musíš vědět. Proto jsi mě vždy odmítala. I když jsem se tak snažil a třeba jsi mě i na chvíli přijala, tak nakonec se to mezi námi zase rozbilo. A to o něčem vypovídá. Jediné dobré, co se nám dvěma povedlo, je Berenice! Ale dítě nestačí k tomu, aby udrželo vztah dvou lidí. A v našem případě už vůbec ne. Ne po těch dlouhých letech, co jsme se neviděli a ani ty poslední tři těžké roky nemohli spojit to, co vlastně nikdy nevzniklo!“
„Co je to za mrchu, která ničí vztah dvou lidí, co k sobě patří?“ vykřikla nenávistně.
Lucas smutně pokroutil hlavou. „Tak za prvé o Sol se takhle vyjadřovat nebudeš! A slyšela jsi vůbec, co jsem ti teď tady řekl?“
„Já moc dobře vím, o co ti jde! Chceš mě jenom trestat za moje odmítání! Máš pocit, že si to zasloužím. Ale taky oba víme, jak to nakonec dopadne. Stejně budeme spolu!“ zvolala vítězně.
„Loreno, posloucháš se? Vždyť to nemůžeš myslet vážně! Loreno, mezi námi je definitivní konec!“
„To se ještě uvidí!“ zašklebila se a odešla.
Lucas nad ní nechápavě kroutil hlavou.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

„To se mnou jako vůbec nebudeš mluvit?“ ptal se Gonzalo rozčíleně Palomy, když se vrátili domů. Velmi rychle ji dohnal, ale Paloma na něj nepromluvila ani slovo. Jen se tvářila uraženě. „A naznačíš mi aspoň, jak dlouho se mnou nebudeš mluvit?“ dodal ironicky.
„Nemůžeš se mi divit, že jsem rozzlobená!“ vyštěkla na něj.
„Výborně, tak už mluvíme. To netrvalo dlouho,“ předstíral úlevu.
Paloma se zamračila. „Proč ses té ženské zastával?“
„Protože si na ni byla hrubá a urážela ji. Neměla jsi k tomu důvod!“
„Tak neměla jsem důvod? Ta mrcha s tebou nestydatě flirtovala a já to měla nechat být?“
„A co si jako o mně myslíš? Že kdybys tam nebyla, tak bych se od ní nechal svést nebo co?“
„To já nevím, to mi musíš říct ty!“ odsekla naštvaně.
„Prosím?“ zvolal šokovaně. „To jako myslíš vážně?“
„Vždyť jsem viděla, jak se tě strašně nenápadně dotýkala a tobě to lichotilo, viď?“
„Palomo, co to do tebe vjelo? Ty se asi se mnou chceš hádat, protože jinak si neumím představit, že by tě napadl takový nesmysl, že bych ti snad někdy byl nevěrný!“
„Jo možná se chci hádat! A co? Měl bys to ocenit, když jsi viděl, jak bych za tebe bojovala a žádné jiné bych tě nedala! Nebo ty bys pro mě neudělal to samé? Dovolil bys, aby se ke mně nějaký chlap přiblížil?“
„To bych ho na místě zabil!“ zvolal nenávistně jen při té představě.
„No vidíš a já tu ženskou jen slovně urazila! Ještě jsem se krotila! Jinak bych ji taky musela zabít, kdyby zkoušela něco dalšího!“
„Takže jsme si to ujasnili?“
„Jo ujasnili!“
„Takže je ti jasný, že miluju jen tebe a že jen s tebou chci být!“ zvolal Gonzalo stále hádavým tónem.
„Tobě je doufám jasný to samý!“ odvětila mu Paloma stejně. Během hádky se k sobě neustále přibližovali. Nyní od sebe stáli asi půl metru.
„Tuhle hádku teda můžeme ukončit jediným způsobem!“ zvolal Gonzalo s chtivým výrazem ve tváři.
„Jo jakým?“ předstírala Paloma nechápavost, ačkoliv měla úplně stejný výraz.
„Nejdřív se políbíme!“
„Jo? A co uděláme pak?“
„Pak se spolu pomilujeme tak, jak ještě nikdy!“
„Vážně? Myslíš, že máme na to zažít to, co jsme ještě nezažili!“
„Jo máme!“
„Fajn!“
„Jsi připravená?“
„Já už dávno! Jen ty to pořád zdržuješ mluvením!“ zvolala Paloma ironicky. Vzrušenými pohledy se na sebe dívali, zrychleně dýchali. Ve stejnou chvíli si padli do náruče a začali se vášnivě líbat. Gonzalo ji vysadil na komodu, která byla hned za ní. Paloma mu obtočila nohy kolem pasu. Líbali se tak vášnivě. Gonzalovy ruce jí přejížděly po zádech, až jí nakonec rozepnul horní díl plavek a strhl ho z ní. Svými vášnivými polibky se přesunul k jejímu krku a hrudi a nakonec chtivě líbal její ňadra. Paloma se zavřenýma očima vzrušeně vzdychala. Jednou rukou se mu svými nehty zarývala do zad, druhou rukou ho tahala za vlasy. Po chvíli Gonzalo znovu vyhledal její rty. Líbali se vášnivě. Jejich ruce se střídavě proplétaly na jejich tělech. Až mu Paloma zajela k pasu a stáhla mu kalhoty. Svými nohami je pak sundala až na zem a Gonzalo je odkopl stranou. Dál se vášnivě líbali, cuchali si vlasy, vzájemně se jeden druhého dotýkali. Přestali se líbat jen na pár vteřin, aby jí Gonzalo mohl sundat i spodní díl plavek. Během té krátké chvíle ze sebe nespouštěli zrak a vzrušeně se zadýchávali. Jakmile Gonzalo plavky odhodil pryč, Paloma se k němu opět přimkla svými nohami a on ji pevně chytil kolem pasu. Znovu se začali líbat a během okamžiku jejich těla splynula v jedno. Milovali se spolu tak vášnivě jako ještě nikdy. Místností se rozléhaly jejich vzrušené vzdechy.

#####

Caracas, Venezuela

Sol měla polední pauzu. Obědvala v místnosti pro zaměstnance. Byla tam sama, a tak během toho nemohla dělat nic jiného, než myslet na Lucase. Jenže ona na něj myslela i tak, ať už dělala cokoliv. Blaženě se usmívala nad tím, jak se během tak krátké chvíle její život změnil a jak moc je šťastná. Z myšlenek jí vyrušilo zvonění mobilního telefonu. Podívala se na displej a zjistila, že ji nikdo vlastně neruší. „Haló?“
„Co děláš, lásko moje?“ zeptal se Lucas, který seděl ve své kanceláři.
„To je tak krásné slyšet od tebe tohle oslovení,“ vzdychla zamilovaně. „Jsem šťastná!“
„A já jsem šťastný, že ti tak můžu říkat!“ zamilovaně se usmál. „Tak co teda děláš?“
„Obědvám a myslím na tebe! A ty?“
„Já pracuju a myslím na tebe! Teda alespoň se o to snažím. … Myslím o tu práci!“ řekl se smíchem a rozesmálo to i Sol. „Už se nemůžu dočkat večera, až tě zase uvidím!“
„Já taky ne!“
„Miluju tě!“
„Já tě taky miluju!“
Do Lucasovy kanceláře nakoukl Fernando a Lucas mu ukázal, ať vejde. „Lásko, promiň, už musím končit. Tak večer!“
„Ano, večer! Ahoj! Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“ usmál se a oba hovor ukončili. Fernando si překvapeně sedl naproti němu. „Slyšel jsem dobře? Vy jste se s Lorenou konečně usmířili? To proto jsi byl včera tak mimo? Nemohl ses z toho usmíření vzpamatovat?“ smál se.
„No, ne tak úplně,“ podotkl Lucas vážně.
„Co? Tak s kým jsi to teda mluvil?“
„Máš teď chvíli čas?“
„No, že bych ho měl nazbyt to se zrovna říct nedá, ale mám takový pocit, že bych si neměl nechat ujít tě teď vyslechnout. Co se děje?“ ptal se Fernando zvědavě.
Lucas se nadechl a odvyprávěl mu všechny události, co se mu staly ode dne svatby Palomy a Gonzala. „Až teprve teď se Sol vím, co je to pravá láska!“ ukončil se zamilovaným úsměvem své vyprávění.
Fernando byl v mírném šoku. „Lucasi, upřímně, takovýhle zvrat jsem nečekal. Myslím si, že všichni, co tě znají, čekali, že nakonec to s Lorenou překonáte a budete spolu. Ale jak jsi mi to teď všechno vyprávěl, tak musím uznat, že je to všechno pravda. Že možná my všichni viděli váš vztah jinak a vy obzvlášť,“ řekl vážně. „A jak jsem tě při tom vyprávění pozoroval, opravdu na tobě vidím změnu. Takhle ses nikdy netvářil. Vážně seš zamilovanej!“ usmál se.
Lucas mu úsměv opětoval, pak ale zvážněl. „Mám jen teď trochu strach z Loreny. Myslím, že dneska nechtěla slyšet, že už mezi námi nikdy nic nebude.“
„Tak byl to pro ni taky šok. Když to řeknu tvrdě tak nejspíš počítala s tím, že tě má jistého. A tím, že jsi jí řekl, že ses zamiloval do jiné si jí udělal hodně velkou čáru přes rozpočet.“
„Já si to hodně dlouho myslel taky, že patřím k ní. Ale život mi ukázal, že se můžu dát i jinou cestou.“
„Já ti to můžu jen potvrdit. Jak dlouho jsem si myslel o Diosmary, že je to ta pravá? A pak? Ta pravá byla hned vedle, jen já ji zaslepeně nechtěl vidět.“
Lucas souhlasně přikývl.
„Berenice už o Sol ví?“
„Ne, ještě ne. Budu jí to muset říct, co nejdřív. Nebo je možná už pozdě. Jestli za ní hned Lorena neběžela, aby mě před ní pošpinila, že jsem ji zradil,“ uvědomil si vyděšeně.
„Jako že by tě za to Berenice nenáviděla? Toho bych se nebál,“ uklidňoval ho Fernando. „Teď jsi mi řekl, že ti Berenice sama pověděla, že pochopí, kdyby sis našel jinou ženu, když vám to s Lorenou nevyjde. Navíc ke komu z vás dvou má blíž? Komu říká už několik měsíců ,tati‘ a komu stále jménem? Berenice je to to nejmenší, čím by ses měl trápit. Je to rozumná holka!“ pousmál se.
„Ano, to je! Je to ta nejlepší dcera, jakou jsem si mohl přát!“ pyšně se Lucas usmál.

#####

Lorena přišla domů. Mísil se v ní vztek a rozčílení z toho, co jí Lucas řekl. Nechápala, jak si něco takového mohl k ní dovolit. Po tom všem, co kvůli němu vytrpěla. V předsíni si přezula boty a zamířila do obývacího pokoje. Už zdálky slyšela nějaký rozhovor a hlasitý smích. Předpokládala, že je to Violeta s Pedrem, ale když do obývacího pokoje vešla, ztuhla. Nebyli tam sami.
„Loreno, to je dobře, že už jsi doma,“ usmál se na ni Pedro. „Podívej, kdo se tu zničehonic objevil. Vzpomínáš si na Joaquína?“
Joaquín s nimi seděl na pohovce a na Lorenu se nevinně usmál. „Loreno, tak rád tě zase vidím! Jak se máš?“ tvářil se, že se právě nyní vidí poprvé.
Lorena na něj nenávistně hleděla.