con la participación especial de:
Norkys Batista como Paula de Guellar

„Loreno, jsi v pořádku?“ zeptal se jí Pedro, když dlouho nic neříkala.
„Ano, tati, jsem,“ trochu se vzpamatovala a nespouštěla oči z Joaquína, „jen jsem zaskočená. Nečekala jsem tuhle návštěvu,“ křečovitě se usmála.
„Ani já s tím nepočítal, že tu budu,“ dělal Joaquín nevinného. „Představ si, že jsme se s tvým otcem úplnou náhodou potkali v supermarketu.“
„Náhodou jo?“ ušklíbla se.
„Ano, svět je malý,“ zasmál se a vstal. „Ale ty ses za ty roky ani trochu nezměnila. Vlastně ano, změnila. Jsi ještě mnohem krásnější,“ lichotil jí. „Smím tě obejmout na přivítanou?“ usmál se a rovnou rozpřáhl ruce.
Lorena se mračila. Nejraději by ho vyhodila z bytu, ale před Pedrem a Violetou nemohla dát nic znát. Nikdo z jejích blízkých neměl ani tušení, co všechno se mezi ní a Joaquínem stalo a co všechno je spojuje. Nakonec nahodila falešný úsměv a s Joaquínem se objali. Mohla být klidná, protože věděla, že tentokrát jen u objetí zůstane, když tam nebyli sami. Když se od sebe odtáhli, Joaquín na ni spokojeně mrkl. Lorena ho probodla pohledem. Joaquín se posadil zpátky na pohovku a Lorena vedle do křesla. Nechtěla tam být. Nechtěla předstírat nějakou zdvořilost a slušnost, ale nemohla nechat Joaquína s nimi samotného.
„Jinak se, Loreno, nezlob na svého otce, ale vyzvídal jsem, co je u vás s Gonzalem nového, takže mi řekl, že už nejste spolu. Je mi to líto,“ zatvářil se smutně.
Ale jen Lorena v tom viděla faleš. „Ano, sice už spolu nejsme, ale máme spolu syna a dá se říct, že jsme zůstali přáteli. To je pro mě hlavní.“
„Ano, to mi Pedro také řekl. To je ideální, když to po rozvodu takhle dopadne. Že spolu vycházíte.“
„Loreno, promiň, asi jsem fakt moc mluvil,“ zastyděl se Pedro.
„To je v pořádku, tati. Neřekl jsi nic, co by nebyla pravda,“ pousmála se.
„Joaquíne, nedáte si ještě kávu?“ zeptala se Violeta.
„Dám, moc rád,“ usmál se. „A mohl bych požádat ještě o jeden kousek toho výborného řezu?“
„Jistě,“ odvětila Violeta s úsměvem a odešla do kuchyně.
„A co kdybychom si otevřeli ještě láhev vína?“ navrhl Pedro.
„Tak to rozhodně nejsem proti,“ zasmál se Joaquín.
Pedro se pousmál a také odešel do kuchyně.
Jakmile Lorena s Joaquínem osaměli, hned se na něj obořila: „O co ti jde? Co si myslíš, že děláš?“
„Co bych dělal? Včera jsem ti přece řekl, že se nevidíme naposledy,“ pokrčil nevinně rameny.
„Joaquíne, to, co mezi námi kdysi bylo, je pryč! Je to dávno uzavřené! Já už teď žiju nový život!“
„Ale co vím, tak se ti ten nový život moc nedaří.“
„Co tím chceš říct?“
„Loreno, vím o tobě všechno. Jsem tady v Caracasu už několik měsíců a celou dobu tě sleduju. Vím, co zažíváš nyní i co všechno si zažila od doby, co jsme se viděli naposledy. Chtěl jsem být dokonale připravený, až se znovu uvidíme,“ vítězně se usmál.
„To nemyslíš vážně,“ kroutila vyděšeně hlavou.
Joaquín se pousmál a přejel jí po stehnu. „Jsi stále tak nádherná! Chci tě!“ řekl chtivě.
„Na to zapomeň!“ odstrčila ho a prudce vstala. „Už nikdy mě mít nebudeš!“
Joaquín se postavil, hluboce se jí zadíval do očí a řekl: „Ty víš, že tě budu mít kdykoliv budu chtít! Musíš to udělat!“
Lorena mu chtěla oponovat, ale do pokoje se vrátili Pedro s Violetou. Všichni se znovu usadili na svá místa. „Mimochodem, Joaquíne, ještě jsi nám neřekl novinky o sobě,“ zvolal Pedro, „vidím, že prsten nemáš, takže ženatý nejsi.“
„Nejsem a ani žádnou přítelkyni momentálně nemám. Asi ze mě bude navždy starý mládenec!“ smál se.
„To neříkej. To si náš Eduardo myslel taky a teď je čerstvě zasnoubený,“ smál se Pedro.
„Ne? Eduardo? Tak to bych nečekal!“ smál se.
„Třeba jste ještě nepotkal tu pravou, Joaquíne,“ poznamenala Violeta.
„Nejspíš ne,“ pousmál se a mrkl na Lorenu.
Ta ho probodla pohledem.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo se drželi v objetí po velmi vášnivém milování. Nemohli se od sebe odtrhnout. Opírali se o sebe tvářemi a snažili se popadnout dech.
„Neublížil jsem ti?“ zeptal se Gonzalo ustaraně.
Paloma se musela pousmát nad tím, že i v takovéto chvíli si o ni dělá starosti. Ještě víc se k němu přitiskla a zamilovaně řekla: „Jak bys mohl, miláčku můj? Právě naopak! Každou vteřinu, co jsem s tebou se ptám, jestli je možné, abych byla ještě šťastnější. A je to možné! Jen s tebou se cítím dokonale šťastná a v bezpečí. Když se na mě podíváš, když mě chytneš za ruku, ať už se se mnou miluješ něžně nebo tak vášnivě jako teď, cítím se pokaždé jako v ráji! Tolik tě miluju!“
Gonzalo odtáhl hlavu, aby jí viděl do očí. Stále se ještě trochu zadýchávali. Krátce se políbili a usmáli se na sebe. „Miluju tě, Palomo! Jen s tebou můžu zažít to chvění, když se na sebe podíváme, když se jeden druhého dotkneme, když se spolu milujeme!“ Znovu se na sebe šťastně usmáli a dlouze se políbili.
„Gonzalo?“
„Ano?“
„Chtěla bych tu vášeň prožít ještě jednou!“
„Opravdu?“
Přikývla a poťouchle se usmála. „Ale třeba zase někde jinde a jinak!“
Gonzalo jí úsměv opětoval a znovu jejich rty splynuly.

O chvíli později se spolu znovu velmi vášnivě milovali. Tentokrát ale byli ve sprše. Paloma stála zády ke Gonzalovi. Měli zavřené oči, hlavami se o sebe opírali, vzájemně si hladili svá mokrá těla. Gonzalo ji držel kolem pasu, Paloma kolem krku. Nakonec ho chytla za ruce a přiměla ho, aby vzal do dlaní její ňadra. Natočili se k sobě a krátce se políbili. Poté začali hlasitě sténat. Gonzalo si pohrával s jejími ňadry. „Ano, ano, nepřestávej!“ křičela Paloma vzrušeně. Prsty u nohou zatínala rozkoší, kterou cítila. Oba si znovu plně vychutnávali to vášnivé propojení jejich těl. Znovu zažívali výjimečný okamžik.

#####

Caracas, Venezuela

Lorena celá zoufalá chodila po svém pokoji. Střídavě se v ní mísily vzpomínky na dnešní rozhovor s Lucasem a zároveň na opětovné setkání s Joaquínem. Její život se jí během krátké chvíle začal hroutit jako domeček z karet. Přemýšlela nad tím, kde vlastně udělala chybu a zda je možné ještě všechno napravit. Zásadní momenty jejího života se jí znovu odehrávaly před očima. Postupně si začala uvědomovat, že za to, jaká nyní je, ačkoliv se tolik snažila být jiná, může pouze jedna jediná osoba.

Před sedmnácti lety a sedmi měsíci – Bogotá, Kolumbie

Uběhlo několik dní od chvíle, co se Lorena svěřila své matce, že je těhotná. Znovu se během té doby snažila požádat Lucase o podporu a pomoc, ale marně. Lucas jí pouze řekl, že souhlasí s její matkou, aby šla na potrat a nechal ji napospas svému osudu.
Byl pátek odpoledne. Lorena přijela na víkend z internátu domů a doufala, že si s matkou znovu promluví a že nyní se třeba dokážou rozumněji domluvit. Stála přede dveřmi bytu a než vytáhla klíče z batohu, dveře se otevřely. Objevil se v nich jejich soused. Oba z toho byli dost zaražení. Nakonec se jen slušně pozdravili a soused zmizel v protějších dveřích. Loreně to bylo divné, co u nich dělal, protože se znali pouze od vidění. Nakonec to ale nechala být a vešla dovnitř.
Věci si uložila do svého pokoje a nakonec zaklepala na dveře ložnice. „Mami, to jsem já. Můžu dovnitř?“ „No jo, pojď,“ zaslechla otrávený hlas své matky. Zesmutněla, ale i tak vstoupila dovnitř. „Mami, můžu s tebou, prosím, mluvit?“
„Co zase chceš?“ zeptala se Paula otráveně a ani si jí nevšimla. Dívala se po podlaze a něco hledala. Dřív, než Lorena začala mluvit, Paula se zeptala: „Nevidíš někde moje kalhotky?“
Lorena na ni nechápavě hleděla. Zrak jí ale vzápětí spadl na rozhrabanou postel. A vzpomněla si na toho souseda. Šokovaně vykulila oči. „Mami, ty jsi spala s naším sousedem?“
„Jo, spala. No a?“ odvětila nevinně a dál hledala svoje kalhotky.
„To snad nemyslíš vážně! To mi řekneš jenom ,no a‘? A co táta?“
„Co je s ním?“ konečně se na ni Paula pořádně podívala a tvářila se nechápavě.
„Ty jsi ho podvedla!“
„A to z toho mám dělat nějakou vědu? Dělám to přeci běžně!“
Lorena nevěřila vlastním uším. V tu chvíli jí v hlavě proběhlo několik okamžiků z dětství, kdy u nich doma byli dost často nějací strejdové, když Pedro nebyl doma. Byla malá, nerozuměla tomu. Nyní jí to všechno došlo. „Ne, to ne! Jak můžeš?“ vykřikla zničeně.
„Klid, Loreno, hlavně nebuď hysterická, ano? Tohle fakt nemám zapotřebí.“
„Copak ty jsi tátu nikdy nemilovala? Nebo jak si to mám vysvětlit, že ho podvádíš celý život?“ ptala se zničeně.
„Už jsem ti řekla posledně, že žádná láska neexistuje. Zapamatuj si to konečně! Mezi mužem a ženou může existovat leda tak vzájemná přitažlivost, nic víc!“
„Proč sis teda tátu vůbec brala?“
„Byl zaopatřený. Tak proč ne?“ zasmála se. „Mimochodem, kdy ti mám domluvit termín toho potratu?“ změnila téma, jak kdyby se nic nestalo.
Lorena na ni nenávistně hleděla. „O tomhle už se s tebou nebudu bavit. Už nikdy se s tebou nebudu o ničem bavit!“ Chtěla odejít, ale Paula ji silně sevřela za paži. „Loreno, ty na ten potrat půjdeš, rozumíš mi?“
„Pusť mě!“ vytrhla se jí a znovu na ni vrhla nenávistný pohled. „Ty jsi od této chvíle ta poslední, která bude rozhodovat o mém životě.“
„Budu o něm rozhodovat, když to sama nedokážeš. Když jsi tak hloupá a necháš se zbouchnout!“ zvolala opovrženě. „A jestli se náhodou bojíš, tak nemáš čeho. Potrat je rychlý a bezpečný zákrok.“
„Říkáš to tak klidně jako kdybys s tím měla zkušenost.“
„Taky že jo. Měli jste mít s Eduardem ještě jednoho sourozence.“
Lorena zalapala po dechu.
„Naštěstí se o mém třetím těhotenství Pedro nedozvěděl, takže jsem se toho děcka mohla zbavit. U tebe mi to nevyšlo.“
Lorena měla pocit, že už nic horšího se od své matky dozvědět nemůže. Ale opak byl pravdou. „Co mi to říkáš?“ z očí jí vytryskly slzy.
„Bylo mi jasný, že Pedrovi jedno dítě budu muset dát. Abych si ho tím nějak pojistila. Takže s Eduardem jsem počítala, ale s tebou už ne. Takže kdyby se Pedro od mé ukecané kamarádky nedozvěděl, že jsem podruhé těhotná, tak bychom tenhle rozhovor teď nevedly. Vůbec bys totiž nebyla!“
Loreně stékaly slzy po tvářích. Tolik ji její slova bolela.
„Nakonec jsem se teda s tebou smířila. A vlastně jsem si i řekla, že při dvou dětech je snad větší pravděpodobnost, že jedno bude Pedra,“ dodala Paula se smíchem.
„To mi chceš říct, že nevíš, jestli já nebo Eduardo jsme jeho děti?“ vzlykala.
„Vždycky je jistá jen matka. To už jsem ti taky posledně řekla,“ zvolala nevinně.
Lorena ji probodla pohledem. Dala se k odchodu, ale Paula na ni ještě zavolala: „Loreno, doufám, že si tohle všechno necháš pro sebe.“
Lorena se na ni nenávistně zahleděla a řekla: „Nemusíš mít strach. Tátovi bych takhle nikdy neublížila!“

Současnost

„Nenávidím tě! Tolik tě nenávidím!“ vykřikla zničeně se slzami v očích. „Zničila jsi mi život! Za všechno můžeš jenom ty! Jenom ty!“
Do jejího pokoje vběhl Pedro. „Loreno, co se děje? Slyšel jsem tě křičet!“ ptal se vyděšeně.
„Nic, tati, nech mě,“ zavzlykala. „Potřebuju být teď sama,“ dodala a odešla.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo měli na sobě bílé župany a choulili se jeden druhému v náručí na velké pohovce. Gonzalo ji hladil po nohách a Paloma po jeho hrudi. Blaženě se usmívali a stále v sobě měli pocity z těch vášnivých chvil, které spolu prožili.
„Vzpomínáš si, kdy jsme byli spolu takhle naposledy?“ zeptal se Gonzalo.
„To už je tak hrozně dávno,“ pousmála se Paloma, „ale ano vzpomínám. Samozřejmě, že si vzpomínám.“
„I na naše poprvé?“
„Ano, i na to.“
„Ale když jsme se pak ten následující den potkali, tak jsi mi tvrdila, že si to nepamatuješ,“ zasmál se a oba si na ten rozhovor vzpomněli.
„A co se nikdo nikdy nesmí dozvědět? Že jsme spolu spali?“
„Mlč, ty idiote!“ okřikla ho Paloma a rozhlížela se kolem, jestli ho nikdo neslyšel.
„No jo, naše rozmazlená princezna má strach, aby se to nedozvěděl její manžel, že? Neboj se, já mu to říkat nebudu, toho člověka bych nejradši už nikdy neviděl!“ zvolal nenávistně. „Ale abys věděla, řekl jsem to Loreně! A jestli ta to řekne někomu dalšímu, o tom už nerozhoduju!“
„Cože? Proč jsi to udělal, ty idiote!“ rozkřikla se Paloma.
„Protože jsem musel! Ale neboj se, nikomu dalšímu to říkat nebudu! Taky není co! Byla to ta nejhorší noc, kterou jsem zažil!“ vmetl jí do tváře.
„Pro mě ta noc byla ještě horší!“ vrátila mu to Paloma. „Naštěstí si z ní nic nepamatuju!“ dodala se spokojeným úsměvem.
„Tak to jsme dva!“ opětoval jí Gonzalo úsměv. „A máš ještě něco na srdci? Nebo už se můžu vrátit?“
„Ano, mám! Nenávidím tě!“
„Já tebe víc!“
„Ale ty jsi mi taky tvrdil, že si nic nepamatuješ,“ odvětila mu se smíchem.
„Tak to jsem lhal.“
„Tak to já taky,“ smála se. „Tehdy jsem ti nemohla říct, jak to se mnou zamávalo.“
„Ani já ne,“ pousmál se. Podívali se na sebe a něžně se políbili. „A když se to pak stalo podruhé…“
„Tak jsem z toho byla ještě víc hotová,“ pousmála se. „Je mi líto toho času, co jsme spolu nebyli. Měla jsem si city k tobě přiznat mnohem dřív,“ dodala smutně.
Gonzalo ji pohladil po tváři. „Bylo to všechno moc komplikované. Asi se to všechno stalo tak, jak se to mělo stát. A proto jsme teď tady a víme, že už nás nic nemůže rozdělit!“ Zamilovaně se na sebe usmáli. Začali se něžně líbat. Jejich něžné polibky se ale postupně znovu měnily ve vášnivé. Pevně se objímali. Paloma si mu sedla na klín. Líbala ho na krku a hrudi. Vyhledali své rty a nakonec se spolu znovu vášnivě milovali.

#####

Caracas, Venezuela

Berenice vycházela ze školy s partou svých kamarádek. Byla s nimi zabraná do hovoru, a tak si nevšimla, že na parkovišti na ni čeká Lucas. Zjistila to, až ve chvíli, kdy jedna její kamarádka pronesla: „Berenice, támhle na tebe čeká ten tvůj sexy táta!“ Všechny se začaly chichotat.
„Nechte toho už,“ z legrace je praštila. Rozloučila se s nimi a šla za Lucasem. „Tati, ahoj,“ usmála se na něj a oba se objali. „Asi jsem tě vyrušil. Měla jsi s kamarádkami nějaké plány?“
„Ne, vůbec. A jsem ráda, že jsi tady. A hlavně že tě vidím se usmívat.“
„No, víš, Berenice, proto jsem teď tady. Abych ti vysvětlil, co stojí za mým úsměvem.“
„Já to asi vím.“
„Víš? Co víš?“ zarazil se.
„Ráno jsem mluvila s Lorenou. Řekla mi, že se s tebou chtěla usmířit.“
„Ráno? A od té doby si s ní nemluvila?“
Berenice pokroutila hlavou. „Takže jste se teda usmířili?“
Lucas zvážněl.
„Nebo ne? Tati? Co jsi mi teda chtěl vysvětlit.“
„Ano, Berenice, Lorena se se mnou chtěla usmířit, ale… Něco se mezitím stalo. … Něco jsem si mezitím uvědomil. … Hrozně těžko se mi to říká. … Nebo teda říká se to snadno, ale těžko se to říká tobě. … Snad mě pochopíš.“
„Budu se snažit tě pochopit, ale zatím jsem spíš mimo,“ zasmála se a on s ní. „Berenice, jak jsme spolu naposledy mluvili. Řekla jsi mi, že kdybych náhodou potkal jinou ženou, se kterou budu šťastný, budeš šťastná i ty. A i když se to zdá bláznivé, že od té chvíle uběhlo jen pár dní … tak se mi to stalo. A nečekal bych, že tohle jednou budu vysvětlovat svojí skoro dospělé dceři, ale … jsem strašně moc zamilovaný.“
Berenice ho napjatě poslouchala, pozorovala jeho výraz a než stačil něco dodat, s úsměvem poznamenala: „Do Sol, že ano?“
„Jak to víš?“ zvolal překvapeně.
„Tati, nejsem slepá,“ zasmála se. „Párkrát jsem vás spolu viděla a viděla jsem, jak se na tebe dívala. A teď když se dívám na tebe, tak vidím, že sis to taky uvědomil. Takovýhle šťastný výraz jsem u tebe ještě neviděla,“ spokojeně se usmála. „Sol mi byla od první chvíle sympatická a myslím, že s ní budeš určitě šťastný.“
„Berenice, opravdu mi nic nevyčítáš?“
„A co bych ti měla vyčítat? Že nebudeš s Lorenou? Ano, možná trochu mě to mrzí. Ty víš, že jsem vám vždycky fandila. I během té doby, kdy jsem ještě nevěděla, že jste moji rodiče a ty jsi byl s Palomou a ona s Gonzalem. Ale už jsem ti taky řekla, že po tom všem vašem společném snažení, vám asi není souzeno být spolu. Vždycky vám to něco překazilo. To taky musí něco znamenat. Takže znovu tě ujišťuji v tom, že jestli sis vybral Sol jako tu pravou, tak já budu šťastná s tebou!“ usmála se.
Lucas nikdy nepřestával žasnout nad tím, jak báječnou má dceru. Silně ji sevřel ve svém náručí a šťastně se usmíval.

#####

Nastal večer. Sol se přehrabovala ve své skříni a přemýšlela, co si vezme na sebe. Měli jít s Lucasem na první oficiální schůzku, a tak pro něj chtěla být, co nejkrásnější. Zkoušela si různé šaty, sukně, halenky. Vlasy si upravovala do několika účesů. Po dlouhém váhání si nakonec vybrala černé šaty, dlouhé nad kolena a se zavázáním za krk. Vlasy si z jedné strany zčesala a sepnula je béžovou sponou. Do ruky si vzala psaníčko béžové barvy a spokojeně se na sebe usmála do zrcadla.
V tom ji vyrušil zvonek u dveří. Podívala se na hodinky. Řekla si, že Lucas to musel stihnout dříve. Šla s úsměvem otevřít, ale úsměv ji velmi rychle přešel. Lucas ve dveřích nestál.
„Kampak se chystáte, slečno?“ zvolala Lorena ironicky.
Sol nervózně polkla.

#####

Berenice navštívila Eduarda a Marielu. Chtěla jim osobně pogratulovat k jejich zasnoubení. „O termínu svatby jste už mluvili?“ vyzvídala, když všichni tři seděli v obývacím pokoji. Franco si opodál na koberci hrál.
„Ne, na to je ještě brzy,“ odvětila Mariela.
„O termínu si rozhodne sama Mariela,“ dodal Eduardo a chytl ji za ruku. „Nechci na ni nějak spěchat. Jen jsem jí tou žádostí o ruku chtěl dát najevo, že určitě chci náš vztah posunout i dál,“ zamilovaně se usmál a Mariela mu úsměv opětovala.
„Jééé, to je tak krásný,“ zasmála se Berenice. „Nějak se nám teď ty vztahy dávají do kupy u všech,“ poťouchle se usmála. „Vy jste se zasnoubili, Paloma a Gonzalo se vzali, Emília a Fernando se taky k sobě vrátili, no a táta…“ zarazila se.
„Co táta? Myslíš Alberta? Nebo Lucase?“ zeptal se Eduardo.
„Lucase,“ řekla opatrně. „No teď mi to ulítlo a projevím se jako pěkná drbna. Ale když byste to stejně časem zjistili.“
„Co?“
Berenice jim prozradila, že Lucas teď chodí se Sol. A co nejstručněji se snažila vysvětlit i jeho důvody.
„Lorena už to ví?“ zeptal se nakonec Eduardo.
Berenice přikývla. „Dozvěděla se to taky dnes a prý to nedokázala přijmout,“ řekla smutně. „Ale, Eduardo, nechci, aby si Lucase zase začal nenávidět. Víš, že se o Lorenu tolik snažil. Nechtěl jí ublížit. Nemohl ovlivnit, že se mu do života připletla jiná žena, která se ukázala být tou pravou,“ obhajovala ho.
„Ne, Berenice, neboj se. Já ho nebudu nenávidět. Jen se stalo to, před čím jsem Lorenu několikrát varoval. A nebyl jsem sám,“ zvolal vážně. „Čekala příliš dlouho.“
Berenice i Mariela souhlasně přikývly.
„Berenice, pojď si hrát,“ přiběhl k ní Franco a chytl ji za ruku.
„Dobře, jdeme,“ pousmála se na něj a šla s ním.
„Berenice, zůstaneš na večeři?“ zeptala se jí Mariela.
„Moc ráda,“ odvětila s úsměvem.
Mariela pohladila Eduarda po tváři a odešla připravit večeři. Eduardo myslel na Lorenu a na to, jak pro ni teď bude těžké se s Lucasovým odmítnutím smířit.

#####

„Co tady děláte?“ zeptala se Sol šokovaně.
Lorena se ušklíbla a sama se pozvala dovnitř. Pohrdavě se rozhlédla po bytě.
„Jak jste zjistila mou adresu?“ ptala se Sol zmateně. Jak byla z její přítomnosti zaskočená, zapomněla i zavřít dveře.
Lorena po odchodu z bytu chtěla být skutečně sama. Ale v hlavě měla stále Joaquína a vzpomínky, které se jí kvůli němu začaly vracet. Nevěděla, co by dělala, kdyby se o tom všem někdo dozvěděl. Tušila tak, že jediný, kdo ji může před Joaquínem ochránit je Lucas. Nemohla teď o něj přijít. Zašla do restaurace, kde Sol poprvé potkala a tam od jedné její kolegyně, kterou uplatila, dostala její adresu. „To je myslím nepodstatné,“ odsekla jí. „Je to opravdu velká náhoda, že bydlíte ve stejném domě jako Lucasova teta. Jak dlouho jste ho uháněla, hm?“
„Já jsem nikoho neuháněla. A byla bych ráda, kdybyste odešla. My dvě si nemáme, co říct.“
„My dvě si toho máme hodně co říct! Jste pyšná na to, že jste mi Lucase ukradla?“
„Já vám Lucas neukradla! Připravila jste se o něj sama!“
Lorena se zamračila. „Já znám Lucase lépe než vy. A proto vím, že se stejně zase vrátí ke mně! Tenhle ten váš vztah, nebo jak to mám nazvat, je stejně jen taková Lucasova hra. Je s vámi jen z trucu. Chce, abych žárlila, abych trpěla. Ale až ho unudíte, vrátí se zase ke mně! Protože my dva k sobě patříme! Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude!“ zvolala vítězně.
Sol bylo do pláče.
„S tím nemohu souhlasit!“ ozval se Lucasův hlas.
Obě sebou trhly a podívaly se na něj. Nenávistně na Lorenu hleděl.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo leželi v objetí v posteli a odpočívali při sledování filmu. Většinu dne promilovali a už byli hodně unavení. Palomě ale i tak nešla z hlavy jedna otázka. „Gonzalo, můžu se tě na něco zeptat?“
„Ano, lásko?“
„Odkud vlastně znáš tu Clementine?“
Gonzalo zastavil film. Posadil se a vážně se na Palomu podíval. „Palomo, ty se chceš zase hádat?“
„Ne, miláčku,“ také se posadila a pohladila ho po tváři. „Jen mě zajímá, kdo to byl.“
„Vážně to potřebuješ vědět?“
Paloma přikývla.
„No tak dobře,“ chytil Palomu za ruku a políbil ji na ni. „Clementine je moje spolužačka a kamarádka z vysoké.“
„Vždycky to byla jen kamarádka?“
„Palomo, už zase začínáš?“ zasmál se. „Co by se změnilo na tom, kdybych ti řekl, že jsem s ní někdy něco měl, hm? Ptám se já snad tebe na tvoje partnery před Lucasem?“
„Dobře, uznávám. To asi probírat nemusíme,“ zasmála se.
Gonzalo s úsměvem pokroutil hlavou. „Ale když už jsme na to narazili, tak tě můžu ujistit, že s Clementine jsem nikdy nic neměl. Byli jsme opravdu jen kamarádi a spolužáci. Po škole pak odjela pracovat do zahraničí a když se vrátila, tak už jsem byl ženatý a ona měla přítele. Ale trávili jsme pak spolu všichni čtyři dost času. Rozuměli jsme si. No a když jsme se s Lorenou odstěhovali do Caracasu, tak jsme se vídat přestali. A znovu jsem ji viděl až dnes. To je celý příběh.“
Paloma se pousmála, políbila ho a objala. „Gonzalo, promiň mi, že jsem byla tak zvědavá. Prostě jsem nějak znejistila, jak jsem ji dnes s tebou viděla,“ řekla, když se odtáhla. „Musím uznat, že byla docela pěkná!“ ušklíbla se.
„Ale s tebou se nemůže rovnat,“ chytil ji Gonzalo za bradu a políbil ji. „Ty jsi ta nejkrásnější žena na světě. A hlavně jsi moje!“ řekl něžně.
Paloma se šťastně usmála a pověsila se mu kolem krku. „A ty jsi zase můj!“ Začali se něžně líbat a Gonzalo ji pomalu položil. „Nedokoukáme ten film?“ zeptala se mezi polibky. „Jakej?“ odvětil Gonzalo ledabyle a oba se rozesmáli. Nakonec se spolu toho dne naposledy milovali.

#####

Caracas, Venezuela

Lucas přistoupil k Sol a pevně ji objal kolem pasu, aby dal Loreně najevo, po boku které ženy, je jeho místo. „Loreno, snažil jsem se ti to dnes odpoledne vysvětlit. Nechtěla jsi to slyšet. Sol není žádný můj rozmar. Miluju ji!“
„Jak ji můžeš milovat? Vůbec ji neznáš!“ vykřikla nenávistně.
„Znám ji sice kratší dobu než tebe, ale s ní jsem zažil to, co s tebou nikdy! S ní jsem poprvé zažil ten pocit, co je to opravdová láska!“ zdůraznil s vážnou tváří.
Sol jeho slova zahřála u srdce. Šťastně se usmála. Zato Lorena oba vraždila pohledem.