con la participación especial de:
Christina Dieckmann como Clementine

„Co se mi to tady snažíš namluvit? Nevěřím ti!“ vykřikla Lorena vztekle.
„Je to pravda, Loreno! A nejspíš ti to budu muset vysvětlit ještě jednou a důrazněji,“ odvětil jí Lucas klidně.
„Myslím, že bych vás měla nechat o samotě,“ vložila se do toho Sol. Chtěla odejít, ale Lucas ji nepustil. Naopak ji ještě pevněji chytil kolem pasu. „Ne, Sol, ty zůstaneš tady. Chci, abyste to, co teď řeknu, slyšely obě dvě!“ zvolal vážně. „Loreno,“ zhluboka se nadechl, „ty moc dobře víš, že jsem se strašně moc snažil, aby to nám dvěma vyšlo. Jenže už jsem pochopil, že to nikdy ani vyjít nemohlo. Protože jsem tě nikdy doopravdy nemiloval. Jen jsem si to myslel. Myslel jsem si, že je to tak správné, abychom byli spolu po té naší společné minulosti. A ano, říkal jsem ti mnohokrát, že tě miluju a v té chvíli jsem to myslel skutečně vážně. Jenže teď, když se na všechno zpětně dívám, tak vidím, že jsem k tobě necítil lásku. Ale spíš výčitky svědomí za to, jak jsem se k tobě tenkrát zachoval. A domníval jsem se, že když o tebe budu usilovat, že když budeme spolu, tak se to všechno napraví. Jenže to jsem se mýlil. Až teď se Sol vidím všechno úplně jinak. Teprve ona mi ukázala, co je to vlastně láska,“ zamilovaně se na ni usmál. Sol se nervózně usmívala a Lorenina nenávist v očích se stupňovala. „Teprve díky ní jsem otevřel oči,“ Lucas pokračoval a zadíval se na Lorenu, „a všechno jsem pochopil. Vím, Loreno, že ti teď znovu ubližuju, jenže my dva jsme si vzájemně ubližovali vlastně pořád. A nejspíš by to tak bylo, i kdybychom se k sobě vrátili. Vždycky by se mezi nás něco postavilo. A jsem si jistý, že to jednoho dne pochopíš i ty. Že i ty si uvědomíš, že to, co jsi ke mně cítila, nebyla pravá láska. Protože kdyby ano, vždycky bychom ty překážky, co mezi námi byly, nějak společně vyřešily. Ale ty jsi to nikdy nechtěla. Vždy sis nakonec našla důvod, proč se mnou nebýt! A já už takhle dál žít nemůžu. A ani nechci! Chci konečně poslouchat hlas svého srdce a ne rozumu!“
„To je tvoje poslední slovo?“ zvolala Lorena nenávistně.
„Ano!“
„Však ty toho budeš jednoho dne litovat! To ti garantuju!“ zakřičela hystericky a vyběhla z bytu pryč.
Lucas se podíval na Sol, které byla celá ta situace velmi nepříjemná. „Sol, v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Nevím … promiň … jsem z toho zmatená.“
„Ne, to já se omlouvám tobě, že jsem tě do téhle situace dostal. Nenapadlo by mě, že tě Lorena vyhledá a že mě bude před tebou očerňovat.“
„Asi je to pro ni těžké se smířit s tím, že jsi ji definitivně odmítl. Je mi to líto. Nechtěla jsem nikomu ublížit.“
„Ale ty jsi přeci nikomu neublížila, lásko moje,“ pohladil ji po tváři a něžně políbil. „Udělala jsi pravý opak. Zachránila jsi mě!“ zamilovaně se usmál. Sol mu úsměv opětovala. Něžně se políbili. „Ani jsem ti nestihl říct, jak moc ti to sluší,“ chytl ji za ruce a s úsměvem si ji prohlédl.
„Děkuji,“ pousmála se.
„Půjdeme?“
„Já nevím, Lucasi.“
„Co nevíš?“
„Nevím, jestli je vhodné někam chodit teď potom, co se stalo.“
„Sol,“ chytil jí obličej do dlaní a upřeně se jí zahleděl do očí, „dnešek ani žádný další den, co spolu my dva budeme, si nenecháme nikým zkazit. Rozumíš mi?“
Sol přikývla. Pousmála se a ještě než odešli z bytu, dlouze se políbili.

#####

„Eduardo, vážně jsi mě nemusel domů vozit,“ říkala mu Berenice po cestě.
„Jako že bych tě takhle večer nechal jet samotnou, když váš šofér pro tebe nemohl přijet? To by mi tvoji rodiče dali. A jelikož jich máš dvojnásobný počet, tak bych to taky nemusel přežít,“ řekl se smíchem a rozesmál i ji.
O chvíli později zastavil Eduardo kousek od brány domu Fuentesových. „Tak ještě jednou děkuju za skvělou večeři a za odvoz,“ usmála se Berenice.
„Rádo se stalo,“ opětoval jí Eduardo úsměv.
Rozloučili se, Berenice vystoupila z auta a Eduardo odjel. Berenice mířila k bráně, a když od ní byla už jen pár kroků, oslovil ji cizí muž, který šel naproti ní. „Dobrý večer, slečno, promiňte, že vás ruším. Je tohle ulice La Pica?“
„Ne, ale jste blízko. Musíte jít tudy až na konec cesty a pak se dáte dvakrát doprava a nakonec doleva a jste tam. Cedule vás tam už nasměrují,“ zdvořile mu vysvětlila cestu a pousmála se.
„Děkuji vám, slečno, moc jste mi pomohla.“
„Není zač, na shledanou,“ rozloučila se a šla dál k bráně. Muž se otočil a když mu zmizela z dohledu, usmál se. Byl to Joaquín. „Nádherná po mamince!“ mlsně se zatvářil.

#####

Lucas vzal Sol na večeři do té nejluxusnější restaurace v Caracasu. Sol byla z toho trochu nesvá, protože nebyla zvyklá na taková místa chodit. Když se navíc začetla do jídelního lístku, zhrozila se ještě víc. „Lucasi, tady je to ale hrozně drahé!“
„Pro tebe jen to nejlepší, miláčku,“ chytil ji za ruku a políbil ji na ni.
„Ale já nemám tolik peněz!“ vykulila na něj oči.
„Prosím?“ vykulil oči překvapením i Lucas. „Ty si jako myslíš, že tě to nechám zaplatit?“
„A ne?“ zvolala překvapeně zase ona.
„Sol, broučku, to jako myslíš opravdu vážně? Copak jsi někdy platila večeři ty, když jsi byla s mužem na rande?“
„Vždycky!“
Lucas nechápavě pokroutil hlavou. „Tak v tom případě to byli samí hulváti. A to jsem použil ještě slabé slovo. Sol, ty máš přeci teď mě. A já se o tebe a o všechno, co budeš potřebovat, postarám. A zaplatit večeři? To je přeci to nejmenší!“ usmál se.
„Když já na tohle nejsem zvyklá,“ nervózně se pousmála.
„Tak si na to začni zvykat!“ šibalsky na ni mrkl a něžně se políbili.
Když se navečeřeli, vyzval ji Lucas k tanci. Parket byl umístěný venku před restaurací a hrál tam živý orchestr. Hráli převážně pomalé romantické písně, takže se k sobě Lucas se Sol celou dobu pevně tiskli. Měli zavřené oči a vůbec nevnímali svět kolem sebe. Jen vzájemný tlukot jejích srdcí. Tančili spolu dál, i když už hudba nehrála. Byli na parketu jediní.
„Miluju tě, Lucasi!“ vydechla Sol zamilovaně. Měla stále zavřené oči.
Lucas oči otevřel a usmál se. „Taky tě miluju!“ jednou rukou ji pohladil po vlasech a druhou rukou ukázal domluvený signál zvednutím palce kapelníkovi. Ten přikývl a pokynul na muzikanty, kteří věděli, co se nyní bude dít. Začaly znít první tóny melodie Symphony od Nica Santose.
„Jééé, tuhle písničku mám moc ráda,“ s úsměvem se Sol podívala na Lucase.
„Já vím, jednou jsi mi to mezi řečí prozradila,“ pousmál se Lucas.
„Ty jsi to pamatuješ?“
„Pamatuju si všechno, co jsi mi kdy řekla.“
Usmáli se na sebe a začali se líbat.
Mezitím zpěvák dozpíval refrén a ve chvíli, kdy začal zpívat druhou sloku, opodál se rozzářil ohňostroj.
Sol se trochu vylekala, ale hned se usmála.
„Líbí se ti?“ zeptal se Lucas.
Sol se na něj překvapeně podívala. „Ty se mě ptáš, jak kdyby…“
„Ano, to je takové moje další překvapení,“ pousmál se, „chtěl jsem tady tou písní a tady tím ohňostrojem vyjádřit, jak se právě teď cítím. Přesně takhle si mi svými slunečními paprsky prozářila cestu k šťastnějšímu životu!“
Sol se dojetím zalesklo v očích. Padla mu šťastně kolem krku. Nakonec za zvuků písně a ohňostroje se velmi dlouze a něžně políbili.

#####

Lorena vyšla ze sprchy zabalená jen do ručníku. Dala si pořádnou ledovou sprchu, doufaje, že ze sebe dostane aspoň trochu toho vzteku a té nenávisti, co cítila. „Všechno je špatně! Všechno je úplně špatně!“ křičela hystericky. V tom jí začal zvonit mobil. Nepodívala se, kdo to je a vztekle hovor přijala. „Haló!“
„Ale, ale, ale, kdopak nás rozzlobil?“ zeptal se se smíchem Joaquín, který právě otvíral dveře svého bytu.
„Kde jsi vzal moje číslo?“ rozčílila se.
„Ale, Loreno, vždyť jsem ti odpoledne řekl, že o tobě vím všechno,“ smál se, když procházel předsíní, „tudíž i znám tvoje telefonní číslo.“
„Dej mi pokoj, Joaquíne! Nechci s tebou mít už nikdy nic společného! Chápeš to?“
„Ano, chápu to, drahá,“ odvětil klidně a postavil se k oknu, aby viděl ven. „Ale víš, že to není možné. Máme přeci spolu dohodu.“
„Ta už dávno skončila. Dala jsem ti prachy, abys zmizel.“
„Jo, ale prachy mi došly, to už jsem ti řekl. Takže chci tu dohodu obnovit.“
„Je mi jedno, co chceš! Ode mě už nic nedostaneš! Ani peníze, ani nic jiného!“ vztekle pochodovala po pokoji sem a tam.
„Loreno, proč jsi tak tvrdohlavá? Víš, že nemáš na výběr! Ale aby sis nemyslela, že jsem k tobě tak krutý, nechám ti chvíli na rozmyšlenou.“
„Já si nemám, co rozmýšlet. Nebudu s tebou už nic mít!“
„Hm, to je ale teda škoda. V tom případě asi budu muset vytáhnout tu nahrávku, co mám schovanou.“
Lorena se vyděsila. „To neuděláš!“
„No, dobře, máš pravdu. Tím bych si asi moc nepomohl. Ale mám vlastně ještě jednu možnost. Mohl bych si za tebe najít náhradu.“
„No vidíš, to by bylo úplně ideální!“ zašklebila se.
„Zrovna před chvílí jsem jednu takovou pěknou slečinku potkal.“
„Tak to jí předem lituju!“
„To bys asi měla, jelikož jde o tvou dceru!“
Lorena se vyděsila ještě víc než před chvíli. „Cože? Berenice? Co jsi jí udělal, ty parchante?“
„Klid, uklidni se, samozřejmě jsem jí nic neudělal. Jen jsem ji chtěl konečně vidět osobně. Je opravdu moc pěkná. Vypadá přesně jako ty! Takže by to byla za tebe opravdu ta nejideálnější náhrada!“ chtivě se usmíval a stále se díval oknem ven. „Mimochodem, měla už někoho?“
„Jestli na ni jenom prstem sáhneš, tak tě zabiju!“ vykřikla nenávistně.
„Věděl jsem, že budeš ráda, když tohle uslyšíš,“ pobaveně se smál. „Takže teď už si obnovení té naší dohody asi začneš rozmýšlet, co?“
Loreně z očí šlehaly plameny. Kdyby ho měla v tu chvíli před sebou, byla by schopná snad všeho.
„No, nebudu tě dál rušit. Jistě seš po dnešku hodně unavená. Dobrou noc!“
Lorena už slyšela jen zavěšený tón. Nenávistně mrskla mobilem na postel. Klesla na podlahu a zoufale si zabořila hlavu do dlaní. Rozplakala se.
Joaquín ji s vítězným úsměvem pozoroval z okna protějšího domu.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Byl další den ráno. Paloma a Gonzalo spolu leželi v posteli v objetí. Gonzalo se probudil a šťastně se usmál tak jako pokaždé, když se díval, jak Paloma spí. Začal ji probouzet něžnými polibky na tvář a krk. Paloma se s úsměvem pomalu probouzela. Oči měla stále zavřené a vychutnávala si každý Gonzalův polibek. „To je tak krásné!“ vzdychla zamilovaně.
„Dobré ráno, princezno,“ usmál se a dál ji líbal.
„Hmmmm, pokračuj! Dneska takhle strávíme celý den. Budeme tady v posteli hezky odpočívat!“
„Včera ti to nestačilo?“ zeptal se se smíchem.
Paloma konečně otevřela oči a šibalsky se usmála. „No když se nad tím tak zamyslíš, tak v posteli jsme zas až tolik neodpočívali! Asi bychom to měli ještě dohnat!“
„Ty malá provokatérko!“ zasmál se Gonzalo a začal ji lechtat na břiše.
„Ne, Gonzalo, přestaň, víš, že jsem hrozně lechtivá. Ne, už dost!“ smála se a on s ní. Nakonec ji nechal být a pohladil ji po tváři. Zadívali se jeden druhému do očí a dlouze se políbili.
„Miluju tě, princezno moje!“
„A já tebe, můj princi!“ Usmáli se na sebe a znovu se políbili. „Gonzalo?“
„Hm?“
„Ale já bych vážně chtěla odpočívat. Jsem ještě moc ospalá!“ zívla a schoulila se v jeho náručí.
„Palomo, je ti dobře? Nebolí tě něco? Co naše malé?“ ptal se ustaraně. „Já věděl, že jsme včera neměli tak řádit.“
„Ne, lásko, neměj strach. Já i naše miminko jsme v naprostém pořádku,“ uklidnila ho pohlazením po tváři. „Jen jsem to naše řádění ještě nedospala,“ zachichotala se.
Gonzalo se pousmál a políbil ji. „Tak já tě nechám ještě spát a zajdu nakoupit něco k snídani, ano?“
„Dobře, ale nenechávej mě samotnou dlouho! Vlastně nás!“ šťastně se usmála.
Gonzalo jí úsměv opětoval. Krátce se políbili. Gonzalo se šel obléknout a než odešel z pokoje, Paloma usnula.

#####

Caracas, Venezuela

Lucas a Sol po romantické večeři strávili další nádhernou noc u ní v bytě. Nyní stáli ve dveřích a loučili se, protože Lucas už musel do práce. Pevně se objímali a líbali. Nemohli se od sebe odtrhnout.
„Nevím, jak to bez tebe zase ten dlouhý den vydržím,“ vzdychl Lucas mezi polibky.
„Ani já ne,“ vzdychla i Sol a ještě další dlouhou chvíli se líbali. „Ale už bys měl vážně jít. Nebo přijdeš pozdě,“ zavelela nakonec Sol, když ho od sebe jemně odstrčila.
„Mám hodného šéfa. Myslím, že by to pochopil,“ zasmál se Lucas a znovu si ji k sobě přivinul a líbal ji.
Po pár minutách se od sebe nakonec odloučili a Lucas se dal k odchodu. Došel k výtahu, zmáčknul tlačítko a čekal. Když se výtah otevřel a on už udělal krok, že nastoupí, zarazil se. Otočil se zpátky ke dveřím bytu. Zamyšleně na ně hleděl a nakonec se k nim vrátil. „Něco jsi zapomněl?“ usmála se Sol, když po zaklepání otevřela.
„Ano, tebe!“ zvolal vážně, popadl ji do náruče a opět ji začal líbat. Sol mu jeho polibky opětovala. Když polibek ukončili, se smíchem se zeptala: „Jak jsi to myslel?“
„Sol, chci, aby ses ke mně nastěhovala! Ještě dnes!“
Sol vykulila oči. „Lucasi? To … to myslíš vážně?“
V té chvíli si vzpomněl, jak o to samé před několika měsíci žádal Lorenu. A znovu si utvrdil, že to, co cítil tehdy při té žádosti a nyní, bylo diametrálně odlišné. Tehdy si myslel, že ji o to žádá z lásky, ale nyní si byl jistý, že tehdy to cítil spíše jako povinnost. Že to tak má být. Že to od něj tak nějak všichni čekají. A on nikoho nechtěl zklamat.
„Lucasi?“ znovu ho Sol oslovila, když dlouho nic neříkal.
„Sol, lásko, tolik let jsem strávil čekáním na ženu, o které jsem si myslel, že je ta pravá. A teď, když té pravé konečně koukám do očí, nechci už čekat dál. Chci s tebou být ve dne, v noci, jak jen to bude možné! Už bez tebe nechci strávit ani vteřinu!“
„Lucasi,“ zachvěl se jí hlas, „je to na mě všechno tak hrozně rychlé. Během pár dní se mi obrátil život vzhůru nohama.“
„Ale snad tím nejlepším možným způsobem, ne?“ pousmál se.
„Ano!“ opětovala mu úsměv.
„Oba jsme si už vytrpěli dost. Tak teď si konečně zasloužíme to pořádné a trvalé štěstí! Se vším všudy! Na co bychom měli čekat? Víme už o sobě všechno. A hlavně víme, že se milujeme!“
Sol se šťastně usmála. „Ano, lásko, máš pravdu! Začneme spolu žít!“
Znovu si padli do náruče a oslavili to dalším dlouhým polibkem.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Gonzalo vyšel z místního obchodu, ve kterém nakoupil několik dobrot k snídani, co si s Palomou za těch pár dní oblíbili. Mířil po ulici zpátky domů, když zaslechl volání svého jména. Otočil se směrem, odkud to volání slyšel a viděl na protější straně ulice stát Clementine. Ta velmi rychle přeběhla ulici a zastavila se u něj. „Gonzalo, doufala jsem, že tě ještě potkám,“ řekla trochu udýchaně. „Teda pokud tu někde poblíž není tvoje manželka,“ rozhlížela se kolem sebe, „to bych se musela jinak rychle klidit. Doufám, že se na mě nezlobíš. A že jsem ti včera snad nezpůsobila příliš velké problémy,“ zvolala vážně.
Gonzalo se musel pousmát nad tím, že by jí spíš měl poděkovat za to, co včera mezi ním a Palomou způsobila. Ale taktně mlčel a jen řekl: „Ne, Clementine, nemusíš si dělat starosti. To spíš já bych se ti měl omluvit za chování své manželky. Vím, že je žárlivá, ale včera žárlila nějak víc. Možná to způsobily i hormony. Víš, je totiž těhotná.“
„Aha,“ pousmála se, „tak to gratuluju.“
„Děkuju!“
„Gonzalo, máš, prosím tě, chvíli čas? Potřebovala bych si s tebou o něčem vážném promluvit.“
„Ano, dobře,“ přikývl a společně se usadili na blízkou lavičku. „Tak o čem chceš mluvit?“
„Gonzalo, asi ti to včera došlo, o co jsem usilovala. Kdybys nebyl ženatý, udělala bych cokoliv, abych tě svedla.“
„Asi by mi to mělo lichotit, co?“ pousmál se.
Clementine mu úsměv opětovala. „Upřímně, vždycky ses mi líbil.“
„Vážně? Nikdy jsi mi to neřekla.“
„A kdy jsem ti to měla říct? Na škole jsi chodil s Marjorii, když jsem se pak po letech vrátila do Bogoty, byl jsi už ženatý s Lorenou a nyní po dalších letech si znovu ženatý. Neměla jsem příležitost,“ smutně se usmála.
„Tak proč mi to říkáš teď?“
„Asi proto, že i když ses mi líbil, tak jsem vždy respektovala to, že jsi byl zadaný. A včera, když jsem zjistila, že už nejsi s Lorenou, chtěla jsem té situace využít. Mít tě a zároveň si s Lorenou vyřídit účty.“
„Co? Vyřídit účty s Lorenou? O čem to mluvíš?“ kroutil nechápavě hlavou.
Clementine pochopila, že nemá o ničem ani tušení. „Gonzalo, nevím, co bylo příčinou tvého rozvodu s Lorenou, ale vím, že to nebylo to, co vím já. Protože jinak bys chápal, na co narážím. A teď když už s ní nejsi, máš právo to vědět.“
„Clementine, můžeš mluvit prosím tě trochu jasněji? Co se mi to snažíš říct?“
Clementine už to nechtěla dál oddalovat a řekla to naplno. „Gonzalo, Lorena ti byla nevěrná! Podváděla tě! … S Joaquínem!“
Gonzalo ztuhnul. Nezmohl se na jediné slovo.
„Vím to, protože jsem je spolu jednou nachytala přímo u nás doma v naší posteli!“
„Ne, to není možné!“ vypravil ze sebe nevěřícně.
„Zjistila jsem to pár týdnů před vaším stěhováním do Caracasu. Joaquín mi vyhrožoval, že jestli ti to řeknu, tak mě zbije. A jako důkaz toho, že by to udělal, mi dal pěstí, abych si to dobře pamatovala,“ rozplakala se při vzpomínce na ten den. „Proto jsem se s tebou rozloučila až v den vašeho odjezdu. Jednak jsem se ti vyhýbala, aby ses neptal, kde jsem přišla k tomu monoklu, co jsem měla a zároveň bych se ani na tebe s Lorenou nemohla dívat. Dívat se na tebe, jak jsi s ní šťastný, a přitom nemáš potuchy, co dělá za tvými zády.“
Gonzalo si zoufale prohrábl vlasy. „Já … já … to nechápu. To je …“ nenacházel z toho šoku slova.
„Když jste odjeli do Caracasu, odjel někam pryč i Joaquín. Bylo mi jedno, kam jel. Důležité pro mě bylo, že jsem se ho zbavila. Těch několik týdnů strachu, co jsem s ním zažila, byly ty nejhorší v mém životě. Tolik jsem ho milovala a nechápala jsem, že by mohl být tak krutý,“ zoufale plakala.
Gonzalo ji soucitně objal. Tvářil se zmateně. Po chvíli se odtáhl a zeptal se: „Clementine, víš, jak dlouho nás podváděli?“
Clementine smutně přikývla. „Joaquín mi to v ten den, kdy jsem je nachytala, sám vítězoslavně řekl. Jejich poměr trval celé dva roky.“
Gonzalo byl v ještě větším šoku, než předtím. Už sice k Loreně nic necítil, ale v té době měl o ní zcela jiné mínění. A to ho bolelo nejvíc.
„Gonzalo, odpusť mi, že jsem ti ublížila. Ale já ti to musela říct. Aby ses konečně dozvěděl, s kým jsi to vlastně žil.“
„I když to teď tak nevyzní, jsem rád, že jsi mi to řekla,“ odvětil zdrceně. „A je mi líto, že jsi kvůli tomu trpěla.“
Clementine zavzlykala a objala ho. Gonzalo ji hladil po vlasech a nemohl se z toho vzpamatovat.

#####

Caracas, Venezuela

Lorena seděla v obývacím pokoji. Byla sama doma. Během noci jí přišlo několik výhružných zpráv od Joaquína a ona se strachy celá třásla. Mobil, který měla položený na konferenčním stolku, zavibroval. Podívala se na displej. Zoufale se zatvářila. Byla to další zpráva, ve které stálo: „Drahoušku, už ses rozhodla? Stýská se mi po tobě! Oprášíme naši dohodu a všechno bude jako dřív. To tvoje cukání se mi sice líbí, ale víš, jak to stejně nakonec skončí. Uděláš, co budu chtít. Víš, že musíš! Nemáš na výběr!“ Loreně se zalesklo v očích. Zoufale vzdychla a vzpomněla si na den, kdy jejich poměr začal.

Před pěti lety – Bogotá, Kolumbie

Na podlaze bytu Joaquína a Clementine bylo poházené oblečení a místností se linuly vzrušené vzdechy. V posteli se právě oddávali velmi vášnivému sexu Lorena s Joaquínem. Tento moment si užíval ale především Joaquín, který Lorenu pevně držel v náručí a velmi hlasitě dával najevo své vzrušení. Zato Lorena jen nehnutně ležela, mlčky držela, oči měla zavřené a tvářila se znechuceně. Bylo jí zle nejen z Joaquína, ale i z ní samotné. Z toho, čemu se propůjčila. Ale v té době neměla na výběr.
O pár minut později už Joaquín ležel s rukami za hlavou v posteli a spokojeně se usmíval. Lorena stála vedle postele a co nejrychleji se oblékala. „Gonzalo se to nikdy nesmí dozvědět!“ řekla zvýšeným hlasem.
„Neboj se, má milá. Já mu to určitě neřeknu. To bych byl sám proti sobě!“ zasmál se. „On ani Clementine o tomhle našem malém tajemství určitě vědět nemusí.“
„Sbohem!“ znechuceně se na něj podívala a dala se k odchodu.
„Počkej, Loreno,“ vstal a přistoupil k ní. Loreně bylo nepříjemné, že u ní stojí nahý. „Snad na shledanou, ne? Nebo si myslíš, že tohle bylo poprvé a naposledy?“
„Řekl jsi mi, že když se s tebou vyspím tak …“
„Ano, tak si tu nahrávku nechám pro sebe. To taky dodržím. Ale přece si nemyslíš, že to, co proti tobě mám, vyřeší jedna žhavá chvilka. Těch bude samozřejmě víc!“
„Ne, Joaquíne, víckrát se to už nestane!“
„Ale stane, samozřejmě, že stane!“ rozčíleně ji chytil pod krkem. „Kdykoliv zavolám, tak ty přiběhneš. Je ti to jasné?!“
„Ne, Joaquíne, tohle já prostě nemůžu!“ zvolala zoufale.
„Neboj, časem si zvykneš. A nakonec to budeš ty, kdo mě bude přesvědčovat, abychom si spolu užili!“ vítězně se zasmál, pevně ji chytil do náruče a začal ji úlisně líbat. Loreně se po chvíli podařilo ho od sebe odstrčit a z bytu utekla pryč.

Současnost

Lorena se zoufale rozplakala. „Proč se musel vracet? Proč právě teď?“ U dveří se rozezněl zvonek. „Kdo je to?“ vztekla zakřičela.
„Loreno, to jsem já!“ ozvalo se za dveřmi.
Lorena sebou trhla a rychle běžela otevřít. „Berenice, holčičko!“ zavzlykala a padla jí do náruče.
Berenice bylo jasné, proč pláče a soucitně ji objala.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Gonzalo se vrátil domů. Nákupní tašku položil na podlahu vedle dveří a sedl si do nejbližšího křesla. Byl úplně na dně. Hlavou se mu znovu přehrával rozhovor s Clementine. Věděl, že mu říkala pravdu, neměla mu důvod lhát. O to to všechno bylo horší. Lorena, kterou tehdy miloval, ho tak dlouho podváděla a zradil ho i Joaquín, kterého tehdy považoval za kamaráda. Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Jak mohl být tak dlouho slepý.
Paloma scházela ze schodů. Byla už oblečená a usmívala se. „Lásko, už máme hlad. Copak jsi nám koupil?“ pohladila si se smíchem své břicho. Gonzalo ale vůbec nereagoval. Byl duchem nepřítomný. „Gonzalo? Gonzalo, miláčku, co je ti?“ zeptala se ustaraně a klekla si před něj. „Gonzalo, něco se ti stalo? Ty mě děsíš! Prosím tě, mluv!“ začínala být už opravdu vyděšená, když jí stále neodpovídal.
Gonzalo se nakonec probral ze svých myšlenek a zadíval se na ni.
„Lásko, co se děje?“ pohladila ho po tváři.
Gonzalo se na ni smutně usmál a pevně ji objal.
Paloma vůbec nechápala, co se mu stalo, ale objala ho stejně silně. Pochopila, že to potřebuje. „Gonzalo, prosím tě, řekni mi už něco. Mám o tebe strach.“
Gonzalo se odtáhl, chytil její obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Miluješ mě?“
„Lásko, jak se na to můžeš ptát? Samozřejmě, že tě miluju! Miluju, miluju, miluju! Jenom tebe, miláčku můj!“ usmála se a políbila ho.
„Potřeboval jsem to teď slyšet,“ smutně se usmál a pohladil ji po tváři.
„Gonzalo, co tě trápí? Co se stalo za ten krátký čas, co jsme se neviděli? Muselo to být něco vážného, když jsi takhle zkroušený!“
„Vysvětlím ti to, ale ne tady. Až se vrátíme domů. Nechci ničím kazit tyhle nádherné dny!“
„Ne, Gonzalo, řekni mi to hned. Takhle tě to bude celou dobu trápit!“ kroutila ustaraně hlavou.
„Ne, lásko, nebude. Protože teď mám tebe a s tebou se nikdy ničím trápit nebudu. S tebou a našimi dětmi budu už jen šťastný!“
„A my s tebou!“ usmála se a políbila ho. „Ale měl bys mi to i tak říct teď, protože…“ Gonzalo jí přiložil prst na rty, aby ho už dál nepřesvědčovala. Paloma přikývla. „Miluju tě!“
„A já miluju tebe, má princezno!“ Usmáli se a něžně se políbili.

#####

Caracas, Venezuela

Berenice dovedla Lorenu zpátky do obývacího pokoje a uvařila jí na uklidnění čaj. Když ho Lorena vypila, zeptala se: „Kde se tu vlastně bereš v tuhle hodinu? Nemáš být ve škole?“
„Ano, ale dopolední výuka nám odpadla. Tak jsem toho využila a rozhodla se jít za tebou. Tušila jsem, že ti nebude úplně dobře,“ vysvětlila ustaraně. „Lucas mi včera všechno řekl,“ dodala opatrně.
Lorena zesmutněla ještě víc. Padalo to na ni ze všech stran. A to Berenice netušila, že kromě Lucase ji trápí ještě něco mnohem závažnějšího.
„Loreno, on neplánoval zamilovat se do jiné. Ale stalo se. A asi to tak mělo být. I ty jistě jednoho dne potkáš muže, se kterým budeš opravdu šťastná.“
Loreně vytryskly slzy z očí. „Ne, nepotkám! Já nikdy šťastná nebudu! Já to totiž neumím! Všechno v mém životě je špatně, všechno je to špatně!“ hystericky se rozplakala.
Berenice bolelo ji takto vidět. Silně ji objala a začala ji utěšovat. „Loreno, prosím tě, takhle nemluv. Všechno se vyřeší. Hlavně se uklidni a už neplakej. Neplakej! Jsem tady s tebou, mami!“ V tu chvíli obě ztuhly. Berenice si to ani neuvědomila, prostě to z ní vypadlo. Lorena se odtáhla a přes slzy se šťastně usmála. „Ty jsi mi řekla, mami?“