„Vážně jsi to řekla? Řekla jsi mi ‚mami‘?“ zvolala Lorena znovu překvapeně a šťastně zároveň.
„Ano,“ rozpačitě se Berenice usmála. Ji samotnou to zaskočilo. Ale uvědomila si, že nastala ta správná chvíle. „Ano, řekla jsem to. Jsi přeci moje máma!“ šťastně se usmála.
Loreně vytryskly dojetím slzy. Pevně svou dceru objala a se šťastným úsměvem vzlykala. „Mám tě strašně moc ráda, holčičko moje!“
„Taky tě mám ráda, mami!“
Lorena se cítila ještě šťastnější. Odtáhla se od ní, aby jí mohla vidět do očí. Usmála se a pohladila ji po tváři. „V tuto chvíli je mi všechno jedno. I kdybych měla zůstat do konce života sama, tak tebe a Daniela mi nikdo nevezme! Vy budete navždy moje štěstí!“ zavzlykala a znovu Berenice silně objala. Ta jí objetí stejně silně opětovala.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Odpoledne Paloma s Gonzalem relaxovali u bazénu. Leželi spolu na lehátku, Paloma zády k němu. Gonzalo měl ruce položené na jejím břiše a něžně ho hladil. Paloma v rukou držela propisku a společně luštili křížovku. „Takže další je … řecká bohyně lásky,“ diktovala jednotlivé pojmy.
„Tak to je lehký,“ prohlásil Gonzalo a oba zároveň zvolali: „Afrodita!“ Paloma to zapsala a na chvíli se zamyslela.
„Co je, miláčku?“
„Jen přemýšlím nad tím jménem … Afrodita … to by bylo taky pěkné jméno pro holčičku, ne?“
„Vážně?“ zvolal Gonzalo překvapeně. „Že bychom byli až takhle originální?“ zasmál se.
„No a proč ne?“ smála se. Dál už to nemohli řešit, protože Palomě začal zvonit mobil. Gonzalo se pro něj natáhl a předal jí ho. Paloma se podívala na displej a pousmála se. Posadila se, křížovku odložila na stolek a hovor přijala. „Ahoj, mami!“
Gonzalo se také posadil. Objal Palomu kolem pasu a něžně ji líbal na zádech a ramenou. Paloma ho hladila po rukou. Takto vydrželi po celou dobu Palomina hovoru. Když Paloma domluvila, Gonzalo si opřel hlavu o její rameno a zeptal se: „Všechno v pořádku?“
„Ano, mamka chtěla jen vědět, jak se máme. A informovat nás, že i oni všechno zvládají. Chloe se prý vzorně stará o Daniela. Je už z ní hotová velká sestra,“ pousmála se. „A to brzy ji čeká už dvojnásobná starost!“ Ještě více se k sobě přitulili. „Občas se dětem prý po nás zasteskne, ale vždycky někdo něco vymyslí, jak je zabavit. Nechali jsme naše děti v těch nejlepších rukách … teda…“ zarazila se a nejistě se na Gonzala otočila. „Já vím, že Daniel není můj … ale je tvůj! Což mi stačí k tomu, abych ho brala jako svého! Nevadí ti to?“
Gonzalo se smutně usmál. Znovu si vybavil rozhovor s Clementine a nyní by si o to víc přál, kdyby byl Daniel i synem Palomy. Pohladil ji po tváři a něžně ji políbil. „Jak by mi to mohlo vadit? Jsem šťastný, že Daniela vnímáš jako svého. Miluju tě za to ještě víc!“
Paloma se usmála a oba se něžně políbili.

#####

Caracas, Venezuela

Lorena, Violeta a Pedro se sešli u večeře. Lorena jim hned, co přišli domů, řekla, že jí Berenice poprvé oslovila ,mami‘, a tak byli všichni šťastní. Dobře se bavili, Lorena díky tomu zapomněla na všechny své problémy a po dlouhé době byla plná upřímné radosti. Jenže ta radost trvala jen do chvíle, než jí přišla na mobil zpráva, ve které stálo: ,Toužím po tobě! …‘ Zpráva pokračovala, ale Loreně stačila první věta na to, aby věděla, od koho ta zpráva je a na to, aby ji úplně rozhodila.
„Loreno? Špatná zpráva?“ zeptal se Pedro ustaraně, když viděl, jak jeho dcera zbledla.
„Promiňte, už si půjdu lehnout. Nějak se mi neudělalo dobře,“ odvětila vyděšeně, vzala si mobil a odběhla do svého pokoje.
Violeta s Pedrem se na sebe nechápavě podívali. „Běž raději za ní,“ pobídla ho a Pedro hned vyrazil.
Lorena už seděla na své posteli, obličej zabořený v dlaních. Jak byla rozrušená, tak ani pořádně nezavřela dveře. Když k nim Pedro přistoupil, viděl, jak je skleslá, ani se neptal, jestli může dál a vešel. Přisedl si k ní a chytil ji za ruce. „Loreno, co ti to přišlo za zprávu? Proč ses tak vyděsila?“
Lorena zoufale pokroutila hlavou. „Tati, prosím tě, na nic se mě neptej. Nemůžu ti to vysvětlit.“
„Tak ale teď jsi vyděsila ty mě! Co se děje, Loreno?“
„Ne, tati, prosím tě, nech mě! Nemůžeš mi nijak pomoct s tím, co mě trápí!“
„Ale proč ne? Jsem přeci tvůj otec. Můžeš mi říct všechno!“
„Ne, tati, všechno ne!“ rozplakala se.
„Loreno, už jednou jsem propásl možnost ti pomoct. To, když jsem nevěděl o tvém těhotenství. Ale teď jsem tady přece pořád s tebou. Tak jestli tě trápí něco vážného, můžeš mi to říct! Mám pocit, že ten smutek v tvých očích nesouvisí jen s Lucasem.“
„Ano, v tom máš pravdu, tati. Nejsem smutná jen kvůli Lucasovi. Ale třeba i kvůli Gonzalovi!“
„Kvůli Gonzalovi? Proč?“
„Kdysi jsem mu něčím ubližovala. Jenže on to naštěstí neví. Ale ke mně se to teď všechno vrátilo a já nevím, jak se toho trápení zbavit,“ plakala. „Vlastně vím. Nijak se toho trápení nezbavím, o to je to horší!“
„Loreno, holčičko, já ti vůbec nerozumím. O čem to mluvíš?“
„Oba mě opustili. Lucas i Gonzalo mě nakonec opustili, protože pochopili, že já bych je nikdy neudělala úplně šťastnými. Protože jsem je nemilovala tak, jak si zasloužili. Chtěla jsem. Opravdu jsem chtěla, snažila jsem se. Jenže to byly vždycky jen slova a ne city. I když jsem sama sebe přesvědčovala, že tam ty city jsou. Jenže nebyly. Nikdy nemohly být, protože ona všechny moje city zabila! Zničila mi život!“ hystericky plakala.
Pedrovi pukalo srdce, když ji takto viděl. Dál se vyptával, aby mu to nějak blíže vysvětlila, ale Lorena mu jen padla do náruče a plakala tak dlouho, dokud vyčerpáním neusnula.

#####

Jakmile Lucas skončil v práci, vyzvedl v práci Sol a odvezl ji k ní domů, aby si zabalila věci. Nyní už byli u něj v bytě a Sol si vybalovala. V ložnici už měla všechny své šaty ve skříni a zbývalo jí jen dát si věci ještě do koupelny. Když měla i to hotové, uslyšela bouchnutí vchodových dveří. Lucas šel totiž mezitím na nákup.

Už byl v kuchyni a vyndával věci z tašky.
„Ahoj, miláčku,“ přišla tam Sol a usmála se na něj.
Lucas jí úsměv opětoval, popadl ji do náruče a políbil. „Ahoj, miláčku!“
Sol se celá začervenala. „Už jsem si všechny věci vybalila,“ řekla nakonec.
„Dobře, tak já jen uklidím ten nákup a hned se ti budu věnovat,“ mrkl na ni a začal věci dávat do různých skříněk nebo ledničky.
„Počkej, nemusíš uklízet všechno. Udělám nám něco k večeři.“
„Když já ale nemám zas tak hlad,“ nevinně pokrčil rameny, když uklidil poslední věc. „Mám spíš chuť!“ dodal mlsně a přistoupil k ní blíž.
„Vážně? A na co?“ zeptala se se smíchem.
Lucas se poťouchle usmál a zničehonic ji popadl a hodil si ji přes rameno.
„Lucasi, co to děláš? Ty ses úplně zbláznil!“ smála se, zatímco ji nesl do ložnice. Tam ji hodil na postel a než se vzpamatovala, už na ní ležel a začal ji líbat. „Ty jsi fakt blázen!“ smála se mezi polibky. „A za to můžeš ty!“ smál se i on.

O chvíli později už byli oba nazí a něžně se spolu milovali. Sol ležela na něm, objímala ho kolem krku. Lucas ji hladil po zádech. Něžně se líbali a vychutnávali si další nádherné okamžiky.

O hodinu později leželi jeden druhému v náručí. Sol už spala a Lucas ji se zamilovaným úsměvem pozoroval. Hladil ji po vlasech a jeho zamilovaný úsměv byl čím dál větší. Hlavou se mu totiž začalo honit několik zásadních věcí.

#####

Byl další den ráno. Berenice si ve svém pokoji chystala věci do školy, když na dveře někdo zaklepal. „Ano?“
Do pokoje vešla služebná. „Slečno Berenice, přišel za vámi váš otec.“
„Tak ho pošli dál!“ rozzářila se. „A, Yolando, příště mi jeho příchod nemusíš takhle oficiálně hlásit. On za mnou může přijít kdykoliv.“
„Dobře, slečno Berenice. Ale víte, když už tady pan Lucas nebydlí, tak ho musím ohlašovat jako každou jinou návštěvu.“
„Ano, já ti rozumím, děláš jen svou práci. Ale to jen pro příště, že přede mnou už to dělat nemusíš, ano?“
„Dobře, slečno,“ odvětila služebná a odešla. Vzápětí vešel do pokoje Lucas se stejně rozzářeným úsměvem jako měla Berenice. Hned se radostně objali a usadili se na posteli. „To je mi ale překvapení takhle po ránu,“ usmála se Berenice.
„Ano, vím, že nemáš moc času, že musíš do školy. Taky tě nebudu zdržovat dlouho a zároveň tě tam sám odvezu. Ale ono to docela spěchá to, co ti chci říct.“
„A co to je?“
„No tak za prvé ti chci říct, že včera se ke mně Sol nastěhovala.“
Berenice vykulila oči. „Tak brzo?“
„No a to není všechno!“
Berenice tázavě zvedla obočí a Lucas jí sdělil svůj plán. „Tati, to jako vážně?“ zvolala poté šokovaně.
„Ano, tak vážně jsem ještě nikdy nic nemyslel.“
Pousmála se. „Ty jsi opravdu zamilovaný!“
„Jako nikdy!“ zvolal šťastně.
„Je to tvůj život! Jestli to takto cítíš. Víš, že s mou podporou můžeš kdykoliv počítat!“ usmála se.
„To já vím,“ chytil ji za ruku a usmál se. „Proto bych od tebe potřeboval i drobet pomoct.“
„Povídej! Jsem jedno velké ucho!“ zvolala se smíchem a Lucas jí sdělil všechny detaily toho, co měl v úmyslu.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo si pronajali luxusní loď. Protože Gonzalo kdysi složil kapitánské zkoušky, mohli se sami bez problému vydat na oceán. Gonzalo kormidloval, Paloma se ho s hrdým výrazem držela kolem pasu a oba si vychutnávali ten překrásný pohled.
Po nějaké době se rozhodli zastavit. Gonzalo spustil kotvu a s úsměvem se obrátil na Palomu. „Nepůjdeme si zaplavat?“
„Hm, ani se mi teď nechce,“ pokroutila hlavou a objala ho kolem krku. „Raději bych se chvíli opalovala.“
„Ale když budeš mokrá, opálíš se snadněji,“ lákal ji s šibalským úsměvem. Držel ji kolem pasu.
„Tak až za chvíli ano? Chci se teď jen natáhnout a relaxovat.“
„Lásko, není ti něco?“ zeptal se ustaraně.
„Ne, miláčku, a nedělej si o mě pořád starosti,“ usmívala se. „Jen jsem asi trochu unavená a teď se mi momentálně chce jenom ležet. Na všechno ostatní jsem líná, to je celé,“ zasmála se.
„Palomo, jestli se tady necítíš dobře, tak se můžeme hned vrátit zpátky!“
„Gonzalo Reyesi, říkám ti to znovu! Nedělej si o mě starosti!“ tvářila se, že se zlobí. „Jsem v pořádku. Chci se opalovat a ty si běž zaplavat! Buď půjdeš sám od sebe nebo tě tam shodím!“
„Jo, ty bys mě tam chtěla shodit? Jako že máš větší sílu, než já?“ pobaveně se zasmál.
„To si piš!“ zasmála se a než se rozkoukal, tak do něj strčila. Když se vynořil nad hladinu, výhružně se zatvářil: „No počkej! To si spolu potom ještě vyřídíme!“
„Už se bojím!“ smála se. Poslali si vzdušný polibek a Gonzalo odplaval. Paloma si na palubu rozložila osušku a lehla si na břicho. Za pár vteřin si sundala horní díl plavek, hlavu si podložila rukama a se zavřenýma očima relaxovala.

#####

Caracas, Venezuela

Lucas vešel do své kanceláře, kde už na něj čekala Lorena. Dost ho to zaskočilo. „Ahoj, Lucasi!“
„Co tu děláš?“
„To už ti nestojím ani za pozdrav?“ zeptala se smutně.
„Promiň, omlouvám se,“ pokývl hlavou. „Ahoj, Loreno!“
„Mohli bychom si promluvit?“
„Nevím, jestli máme ještě o čem.“
„Vždycky budeme mít. Vždycky budeme mít společné téma. Naši dceru!“
„Ano, to je pravda. Ale kvůli ní si asi nepřišla,“ vážně poznamenal a šel si sednout za svůj stůl. „Posaď se,“ ukázal na protější židli, protože pochopil, že Lorena tak rychle neodejde.
„Vlastně trochu taky. Chci, abys věděl, že mi včera poprvé řekla ,mami‘“? šťastně se usmála.
Lucas jí úsměv opětoval. „Tak to jsem za tebe opravdu rád! Upřímně!“
„Víš, to bylo pro mě taky těžké. Že tobě už dávno říká ,tati‘ a mně stále jménem. Ale pochopila jsem to. K tobě bude mít vždycky blíž.“
„To jsi přišla kvůli tomu, abys mi to znovu vyčetla?“
„Ne, to ne. Už ti nebudu nic vyčítat.“
„Tak proč jsi teda přišla?“
„Přišla jsem tě požádat ještě o poslední šanci!“ zvolala vážně.
Lucas vykulil oči.
„Prosím, Lucasi, zkusme to ještě jednou! Naposledy!“ zoufale ho žádala. Nyní dělala přesný opak toho, co předešlý den tvrdila svému otci i Berenice. Jenže po noci, kdy jí stále chodily další a další výhružné zprávy od Joaquína, už prostě nevěděla, jak dál. Pomyslela si, že Lucas je momentálně jediný, kdo jí může pomoct. Nevěřila tomu, že by se Joaquína zbavila hned. Ale po čase, když by viděl, že ji toho s Lucasem spojuje mnohem víc, než tehdy s Gonzalem, snad by navždy zmizel z jejího života. Uvědomovala si, že je to hodně málo pravděpodobné s tím vším, co proti ní Joaquín má, ale byla to její poslední možnost. Poslední, co mohla zkusit.
„Loreno, tohle přeci nemůžeš myslet vážně!“ kroutil Lucas nechápavě hlavou. „Jasně jsem ti vysvětlil, že…“
„Ano, ano, jsi zamilovaný do té servírky,“ zašklebila se.
„Jmenuje se Sol!“ zamračil se.
„To je mi jedno! Lucasi, já tě teď potřebuju! Potřebuju tě víc, než kdy jindy!“ se zoufalým výrazem vstala a šla k němu.
„Loreno, ne!“ také vstal a odstoupil od ní. „Mezi námi je definitivní konec! Kolikrát ti to budu muset opakovat?“
„Ne, Lucasi, to já prostě nemohu přijmout! Ne teď, když tě tolik potřebuju!“ zvolala nešťastně, přiblížila se k němu a pokusila se ho políbit. Jenže Lucas jí to nedovolil a odstrčil ji od sebe. To ji urazilo.
„Loreno, opravdu jsem nechtěl, aby to takhle mezi námi skončilo. A teď už je pozdě na nějaké napravování. My dva už spolu nikdy nebudeme! Nemiluju tě!“
Lorena na něj vrhla nenávistný pohled. „Jestli si myslíš, že s tou ubohou servírkou budeš šťastný, tak to se pleteš!“ vykřičela mu do tváře.
„Ano, budu s ní šťastný. Už za těch pár dní, co s ní jsem, jsem mnohem šťastnější než za ty roky, co jsem marně usiloval o tebe! To ona je žena mého života!“ pronesl vážně.
Lorena ho ještě jednou probodla pohledem a utekla pryč.
Lucas nad ní smutně pokroutil hlavou.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Gonzalo připlaval k lodi a po žebříku vylezl na palubu. Chtěl něco říct, ale všiml si, že Paloma má zavřené oči, a tak si nebyl jistý, jestli náhodou během opalování neusnula. Zamilovaně se usmál a opatrně si lehl vedle ní. „Miláčku, spíš?“ zašeptal. Paloma jen něco zamumlala a vzdychla. Gonzalo se pousmál a začal ji hladit po zádech.
„Ty studíš!“ pronesla se smíchem.
„Ano, voda sice nebyla nejteplejší, ale i tak příjemná.“
„Ale mně je teď kvůli tomu zima.“
„Tak to s tím budu muset něco provést,“ pousmál se, zatímco ji po zádech stále hladil.
„To budeš muset. Budeš mě muset zahřát!“
„A jak?“ zeptal se jako že nechápe.
„Však ty víš jak,“ poťouchle se usmála. Oči měla stále zavřené a vychutnávala si Gonzalovy doteky.
„Neříkala jsi před chvíli, že jsi na všechno líná?“
„Myslím, že tohle zvládnu.“
Oba se rozesmáli. Gonzalo přidal k hlazení něžné polibky. Líbal jí a hladil záda a pomalu se posouval níž. Paloma se šťastně usmívala. Gonzalo jí sundal dolní díl plavek. Hladil ji jemně po hýždích, pak je i líbal. Paloma si vzrušením skousla spodní ret. Nakonec si Gonzalo sundal i své plavky a lehl si na ni. Paloma chytla jeho ruce, propletly své prsty s jeho a ruce si dala pod hlavu. Gonzalo si položil hlavu na její. Svými těly se začali vzájemně zahřívat. Pomalu se pohupovali a po chvíli se jejich těla propojila. Oba tiše zasténali a usmáli se. Gonzalo nikam nespěchal, byl velmi něžný. Svými těly nechali proudit ten intenzivní prožitek. Znovu měli pocit jako kdyby se tento nádherný akt lásky mezi nimi odehrával poprvé. Pokaždé to bylo tak výjimečné.

#####

Caracas, Venezuela

Bylo odpoledne. Eduardo vyšel z učebny, ve které dnes odučil svou poslední vyučovací hodinu. Mířil do svého kabinetu. Během cesty musel napomenout několik žáků, kteří se nevhodně chovali. Když už byl skoro u svého kabinetu, viděl, že tam na něj čeká Pedro. „Tati? To je ale překvapení. Co ty tady?“
„Ahoj, Eduardo,“ poplácal ho Pedro po rameni. „Jestli si dobře pamatuju, dnes už neučíš, že ano? Potřeboval bych s tebou mluvit.“
„Jaj, co jsem provedl?“ zeptal se se smíchem.
„No už nějakou dobu sekáš latinu, takže asi nic,“ zavtipkoval i Pedro.
„Pojď, tati, půjdeme ke mně.“ Eduardo se pousmál a zavedl ho do svého kabinetu. Tam se proti sobě posadili a Eduardo se zeptal: „Tak o čem chceš mluvit?“
„Jde o Lorenu! Dělám si o ní opravdu velké starosti,“ zvolal vážně.
„Kvůli tomu rozchodu s Lucasem? … Teda rozchodu, oni se vlastně rozešli dávno. … No víš, jak to myslím. … Asi se s tím moc neumí vyrovnat, že si nakonec Lucas našel jinou, co? Tati, to je snad jasné, že to chce čas.“
„To ano, ale já mám i tak pocit, že to není jen Lucas, co ji trápí. Teda vlastně vím, že to není to jediné. Sama mi to včera přiznala.“
„Tak co ji teda ještě trápí?“
„No to já vlastně nevím. Včera se mi to snažila nějak říct, ale bylo to všechno tak zmatené. Mluvila o Lucasovi, i o Gonzalovi a o tom, že si ani jednoho z nich nezasloužila. A že je vlastně ani nikdy nemilovala, protože to neumí.“
„Cože?“ nechápal to ani Eduardo.
„Pak taky říkala něco o tom, že ona všechny její city zabila. Že jí zničila život.“
„Ona? Jako kdo? Když zmiňovala Lucase a Gonzala, tak měla na mysli Palomu? Nebo tu ženu, co s ní teď Lucas je?“
„To nevím, nechtěla mi vůbec nic říct. Ale někdo mě přece jen napadl, koho mohla myslet.“
„Kdo?“
„Její matka.“
„Máma?“ zvolal Eduardo šokovaně.
„Lorena mi nikdy přesně neřekla, co se mezi nimi stalo, když jí tehdy oznámila, že je těhotná. Vím jen to, že ji Paula poslala na potrat, ale co všechno si během té doby řekly, o tom mi Lorena nechtěla nikdy nic říct. Muselo to být zlé. Možná to tehdy jejich vztahy zpřetrhalo navždy.“
„Jejich vztahy? Tati, mezi Lorenou a mámou nikdy nebyl ten pravý vztah dcery a matky. To sis musel všimnout. Oba jsme měli vždycky blíž k tobě.“
Pedro smutně pokroutil hlavou. „Měl jsem se tehdy víc starat. Nechodit pořád jen do práce.“
„Jenže si neměl moc na výběr. Máma měla poněkud vyšší finanční nároky.“
„Ano a já pro ni dělal první poslední.“
„Byla to tvá manželka. Já teď pro Marielu taky dělám všechno, co jí na očích vidím,“ zamilovaně se Eduardo usmál.
„Jenže Mariela si to na rozdíl od tvé matky opravdu zaslouží,“ zvolal Pedro vážně. „Teď zpětně vidím, že jsem během manželství s Paulou udělal spoustu chyb. A vás s Lorenou to poznamenalo.“
„Tati, prosím tě, tohle neříkej. Copak jsme ti někdy s Lorenou něco vyčítali?“
„Možná jste měli.“
„To pusť z hlavy! Možná to na tebe teď všechno padá, když Lorenu dennodenně vidíš smutnou a osamělou. Ale ona to překoná. I ona bude jednou doopravdy šťastná!“ s úsměvem ho povzbuzoval.
Pedro mu úsměv opětoval.

#####

Sol byla v restauraci v jednom kole. Pobíhala od jednoho stolu ke druhému a obsluhovala hosty. Nevšimla si tak, že v jednu chvíli přišly do restaurace čtyři mladé dívky, mezi kterými byla i Berenice. Její kamarádky se usadily ke stolu a ona šla k baru. Čekala, až k ní Sol přijde. Ta po chvíli přišla, ale jak nevěděla, kde jí hlava stojí, tak se na Berenice ani nepodívala a jen se zeptala, co si dá.
„Čtyřikrát láhev Pepsi, prosím!“
Až nyní Sol poznala známý hlas a na Berenice se překvapeně podívala. „Berenice!“ vykulila oči.
„Ahoj, Sol!“ usmála se.
„Ty jsi přišla za mnou?“ zeptala se trochu vyděšeně.
„Taky. Ale proč mám pocit, že se mě bojíš?“
„Ne, proč bych se bála,“ odvětila Sol nervózně. „Vím, že o mně a Lucasovi všechno víš.“
„Tak proč jsi potom tak nervózní?“
„Berenice, já jsem opravdu nikomu nechtěla ublížit!“ řekla provinile.
„Ale vždyť jsi taky nikomu neublížila. Já ti vůbec nic nevyčítám. Táta mi všechno vysvětlil a můžu ti říct, že jsem ho ještě nikdy neviděla tak šťastného jako je teď s tebou!“ usmála se a Sol s ní. „Můžu tě ujistit, že jsem moc ráda, že jsi tě našel.“
„Děkuju, Berenice! To jsem asi potřebovala slyšet,“ pousmála se.
„Takže jsme si to vyjasnily,“ zasmála se Berenice. „No a teď bych ráda ty Pepsi Coly!“
„Jo vidíš, promiň,“ zasmála se i Sol. „Říkala jsi čtyři?“
Berenice přikývla. „Jo a prosím tě, během chvilky sem dorazí další moje spolužačky a budou chtít to samé. Tento týden jsme uzavřely sázku, že budeme pít jen Pepsi, víš?“ vysvětlila se smíchem. „No a máme hroznou žízeň, protože jsme právě po těláku.“
„Dobře, počítám s tím,“ zasmála se Sol a Berenice odešla za svými kamarádkami.
Po chvíli do restaurace vešlo skutečně dalších jedenáct mladých dívek, které si sedly ke stolům poblíž toho, kde byla Berenice a ostatní. Sol každé donesla láhev Pepsi a pak se věnovala dalším hostům. Neviděla tak, že dívky začaly na láhve něco nalepovat. Vzájemně si to kontrolovaly a různě si přesedaly. Jejich přesazování už Sol zaregistrovala a vůbec tomu nerozuměla.
„Sol, můžeš na chvíli, prosím?“ zavolala na ni Berenice. Sol k nim šla, ale v jednu chvíli ji Berenice zastavila, aby už zůstala stát. Sol na ni nechápavě hleděla. „Děvčata, můžeme!“ zavelela Berenice. Ona i všechny její kamarádky otočily láhve směrem k Sol tak, aby viděla, co na ně nalepily. Na každé láhvi bylo jedno písmeno nebo diakritické znaménko. Písmena dávaly dohromady slova a slova větu. Nebo spíše otázku. Sol si prohlédla jednu láhev za druhou a přečetla si: ,Sol, vezmeš si mě?‘ Zůstala stát jako opařená. Nevěděla, co si myslet. Berenice i její kamarádky se poťouchle usmívaly. Najednou Berenice vstala, chytla Sol kolem ramen a otočila ji na opačnou stranu. Sol ztuhla ještě víc. Před ní totiž klečel Lucas, v ruce držel otevřenou krabičku s prstenem a čarovně se na ni usmíval. A nakonec tu otázku položil ještě on sám: „Sol, vezmeš si mě?“
Sol šokovaně zalapala po dechu.