„Tak kdo začne? Kdo mi začne nadávat jako první?“ ptal se Lucas a rozhlížel se po všech přítomných.
„Promiňte,“ ozvala se Lorena, „ale u tohoto tu opravdu nemusím být! Není mi dobře, a tak už bych raději šla!“
„Camilo, Alberto, děkujeme vám za výbornou večeři!“ poděkoval jim za oba Gonzalo a vedl Lorenu ke dveřím.
„My děkujeme, že jste přišli i za těchto okolností!“ řekla jim Camila.
„A, Loreno,“ oslovil ji Alberto, „teď už chápu, proč si to s tou prací u nás musíš rozmyslet!“
Lorena se pokusila o úsměv a poté s Gonzalem odešli. Poté svůj zrak všichni upřeli na Lucase, který stále čekal na jejich názory.
„Já teda nechápu, co se tady vůbec řeší!“ zvolala Diosmary. „Tohle je opravdu Lucasova soukromá věc, kterou nám řekl nejspíš jen proto, abychom věděli, proč se s Lorenou a Gonzalem nemají zrovna v lásce! Ale jinak si myslím, že nám do toho nic není! Hold udělal Lucas chybu, kterou každý z nás občas udělá taky! Ať už větší nebo menší! Ale důležité je, jestli té chyby lituje! Jestli má kvůli tomu výčitky svědomí! Pak ho nemusejí trestat ostatní, protože stačí, když se trestá sám!“
„Diosmary, děkuju za to, co si teď řekla!“ usmál se na ni Lucas.
Diosmary mu úsměv opětovala a pak se podívala na Fernanda, který se na ni po celou dobu pyšně usmíval. Nevěděl však, že neobhajovala ani tak Lucase, jako spíš samu sebe.
„Já souhlasím s Diosmary!“ zvolal Alberto. „Lucas sice udělal chybu, ale lituje jí! A kvůli chybě z mládí ho nepřestanu mít rád!“ usmál se. „Navíc všichni víme, že kdyby se měl Lucas nad stejnou věcí rozhodovat dnes, tak by se rozhodl úplně jinak!“ Všichni souhlasně přikývli a Lucas byl rád, že to nakonec tak dobře dopadlo.

#####

Další den seděl Lucas ve své kanceláři, když za ním přišla Silvia. „Máš na mě chvilku?“ zeptala se, když nakoukla dovnitř.
„Jasně, pojď dál!“
Silvia vešla dovnitř a vážně se na něj podívala.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Lucasi, přišla jsem se ti omluvit za ten včerejšek, jak jsem na tebe vyjela!“
„Prosím tě, nic se nestalo!“ mávl nad tím rukou.
„Ne, stalo! To sis nezasloužil! Sice mě mrzí, co si Loreně udělal, ale taky to není moje věc! A navíc jsem si vlastně nevybíjela ani tak zlost na tobě, jako na někom jiném!“
„Na Juanovi!“
Silvia smutně přikývla. „Měla jsem vztek a ty jsi byl první na ráně, a tak si to odnesl!“
„Myslím, že se nebudeš zlobit, když řeknu, že Juan je pitomec, když se připravil o tak skvělou ženu jako jsi ty!“
„Děkuju, Lucasi!“ pousmála se. „A pitomec ještě není ta nejhorší nadávka, kterou Juan schytal, to mi můžeš věřit! Moje máma by ti mohla vyprávět!“ rozesmála se a Lucas s ní. „A jak se ti jinak daří?“ zeptal se.
„Ještě stále se s tím snažím nějak srovnat!“ přiznala se upřímně. „Ale hodně mi pomáhá Linda! Když jsem s ní, na všechno zlé zapomenu!“ šťastně se usmála. „Dítě je dar! Můžeš být jakkoliv na dně, ale když máš na blízku svoje dítě, hned všechno vidíš ve světlých barvách!“ usmála se a odešla.
Lucas smutně vzdychl. Uvědomil si, že už také mohl být otcem a že by všechno bylo mnohem jednodušší.

#####

„Holubičko, mám pro tebe něco, co ti rozhodně zvedne náladu!“ šibalsky se usmál Freddy, který držel něco za zády.
Paloma seděla na pohovce v jeho dílně a mračila se.
„Chvíle napětí!“ zvolal a pak jí ukázal návrh jejích svatebních šatů.
Paloma se na návrh chvíli dívala, ale mračit se nepřestala. Nakonec vstala a začala pochodovat sem a tam.
„Holubičko, tobě se nelíbí?“ zvolal Freddy zklamaně.
„Freddy, já opravdu nemám na nic náladu! Ta proklatá Lorena se musela objevit v tu nejnevhodnější chvíli!“ vztekala se.
„Ale tak se tím tak nestresuj, holubičko!“ objal ji kolem ramen. „Věděla jsi přeci, že nejsi Lucasova první!“ rozesmál se.
„A na vtipy už vůbec nemám náladu!“ rozčílila se a odstrčila ho od sebe. „Ty moc dobře víš, že se tím stresovat musím! Ta ženská ho úplně oblbla! Co když ho oblbne ještě víc a Lucase napadne zrušit svatbu!“
„Ale no fuj, holubičko!“ pokřižoval se. „Takovéhle věci mi vůbec neříkej nebo mě z toho klepne pepka! Víš, jak se na tvoji svatbu těším!“
„Ne víc, než já!“ upozornila ho. „Ale mám opravdu strach, Freddy! Svatba je až za půl roku a za tu dobu se může stát plno věcí! A mám i takovou divnou předtuchu!“ mračila se.
„Ne ne ne, holubičko! Všechny zlé myšlenky si okamžitě vyžeň z té své krásné hlavičky!“ usmál se na ni.
„Ale co mám dělat, Freddy?“ zeptala se zoufale.
„Moje krásná holubička si neví rady? Tomu nevěřím!“ kroutil nechápavě hlavou. „Vždyť je to tak prosté!“
„Co?“
„Kdo říká, že svatba musí být až za půl roku?“
Paloma na něj nejdřív nechápavě hleděla, ale pak jí došlo, kam tím míří. „Freddy, stihneš ty šaty,“ ukázala na návrh, „které jsou mimochodem nádherné, ušít o něco dřív?“
„Ani spát nebudu, dokud je neušiju!“ ujistil ji se smíchem.
Paloma se vítězně usmála.

#####

Toño Soberón, detektiv, kterého si najala Lorena, seděl ve své kanceláři, když mu začal zvonit mobil. „Toño Soberón, přejete si?“ řekl, když ho zdvihl.
„Pane Soberóne, dobrý den! Tady Lorena Reyesová! Byla jsem u vás v pondělí požádat vás, abyste našel mou dceru!“ připomněla se mu. Seděla u stolu v kuchyni ve svém bytě.
Detektiv si na stole našel její spis. „Ano, paní Reyesová, vzpomínám si na vás!“
„Jen jsem se vás chtěla zeptat, jestli jste už něco nezjistil!“
„Ne, paní Reyesová, zatím ne!“ odvětil jí. Lorena zesmutněla. „Ale říkal jsem vám, že to chvíli potrvá!“ dodal.
„Ano, já vím, jen jsem to chtěla zkusit!“
„Paní Reyesová, já chápu, že byste chtěla být se svou dcerou, co nejdřív, ale vy zase pochopte, že nemám na práci jen váš případ!“
„Já to chápu!“
„Paní Reyesová, já vás ujišťuju, že udělám všechno, abych vaši dceru našel! Ale musíte být trpělivá!“
„Pokusím se! A omlouvám se, že jsem vás obtěžovala!“
„Nic se neděje! Věřte mi, že nejste jediná, kdo chce, abych blízké svých klientů našel, co nejdříve!“
„Dobře! Tak až něco zjistíte, dejte mi vědět!“
„Spolehněte se!“
„Na shledanou, pane Soberóne!“ rozloučila se a zavěsila. Kdepak jen můžeš být, moje malá? pomyslela si smutně.

#####

„Ahoj, Diosmary,“ pozdravila ji Anita, když vešla do jejího pokoje.
„Anito,“ usmála se na ni Diosmary, která seděla na své posteli. Anita si k ní přisedla. „Šla jsi včera nakonec na diskotéku?“ zeptala se jí Diosmary.
Anita s úsměvem přikývla.
„Mrzí mě, že jsi tam musela být sama, ale z té rodinné večeře jsem se vážně nemohla vyvlíknout!“
„To je v pohodě! A já jsem zas tak úplně sama nebyla!“ spokojeně se Anita usmála.
„Nějaký nový objev?“ zasmála se Diosmary.
„Jak se to vezme! Potkala jsem tam totiž Nicolase!“ odvětila jí Anita.
Diosmary ztuhla. „Nicolase? A co?“
„Nic! Jen jsme si povídali! Vzájemně jsme si o sobě všechno řekli! On je vážně hodně zajímavý! A pěkný! Vůbec se ti nedivím, že si se s ním vyspala!“
Tou dobou procházela kolem pokoje Emília, a když toto uslyšela, tak se zastavila a poslouchala.
„Anito, mlč! Ještě tě někdo uslyší! Víš moc dobře, že se nikdy nikdo nesmí dozvědět, že jsem se před pár dny s Nicolasem vyspala! A teď ještě když nastoupil do časopisu jako stážista, no to mi vážně chybělo!“ kroutila Diosmary hlavou.
„Cože?“ vtrhla Emília dovnitř. „Diosmary, ty si Fernanda podvedla s tím naším novým stážistou?“ zvolala naštvaně.
„Emílie, prosím tě, nekřič tolik! Já ti to vysvětlím!“ řekla jí Diosmary, když k ní přistoupila.
„Jak jsi mohla, Diosmary? Fernando tě tolik miluje a ty mu provedeš tohle?“ zvolala Emília zklamaně a utekla pryč.
„Emílie, počkej!“ rozběhla se Diosmary za ní.
Anita se jen škodolibě smála.

#####

Silvia pracovala ve své kanceláři, když do ní vběhla Linda. „Mami, překvapení!“ zvolala a padla jí do náruče. Mezitím vešla dovnitř i Violeta.
„No to je ale překvapení!“ rozesmála se Silvia a pevně svou dceru objala. „Kde se tu berete, holky?“
„Lindu napadlo, že bychom tě mohly pozvat na oběd!“ odvětila jí Violeta.
„To jste ale měly výborný nápad! Ráda vaše pozvání přijímám!“ zasmála se Silvia a políbila Lindu na tvář.
Do kanceláře vešel Raul. „Silvie, promiň, nevěděl jsem, že nejsi sama!“ omluvil se, když si všiml Violety a Lindy.
„Vždyť se nic neděje!“ usmála se na něj Silvia. „Vzpomínáš si na mou matku a dceru, že?“
„Samozřejmě, jak bych mohl zapomenout!“ usmál se. „Paní Hidalgová, rád vás zase vidím!“ podal Violetě ruku.
„Já tebe taky, Raule!“ stiskla mu ruku a usmála se.
„Já tě taky ráda vidím, Raule!“ řekla mu Linda, když k němu přistoupila a podala mu ruku.
Raul se na ni usmál a přiklekl si k ní. „No ne, Lindo, z tebe je už úplně velká slečna!“ stiskl jí ruku a rozesmál se. „A jak to, že jsi tady? Copak ty nemáš školu?“
„Měla jsem, ale už mi skončila! To víš pátek, to máme vždycky nejmíň hodin!“
„No jo, pátky jsem ve škole taky miloval!“ zasmál se. „A jak to jde ve škole?“
„Dobře, mám samé jedničky!“
„Že jsem se vůbec ptal! Nic jiného jsem ani nečekal!“ usmál se.
„Jsem chytrá po mamce!“
Raul přikývl. „A taky jsi po ní krásná!“ usmál se na ni a pak na Silvii. Ta se trochu začervenala.

#####

„Emílie, prosím, vyslechni mě!“ žádala ji Diosmary, když došli do Emíliina pokoje.
„Diosmary, já to nechápu, jak jsi to mohla Fernandovi udělat?“ kroutila zoufale hlavou.
„Myslíš si, že jsem to chtěla? Samozřejmě, že ne! Já a Nicolas jsme hodně pili! Vůbec nic si nepamatuju!“
„To tě ale neomlouvá!“ zakřičela na ni Emília a vytryskly jí slzy z očí. „Fernando si tohle nezaslouží! Tolik tě miluje a ty se mu takhle odvděčíš!“ vzlykala.
„Emílie, mně je to opravdu líto! Věř mi, že kdybych mohla vrátit čas zpět, tak bych to neudělala! Ale to nejde!“
„Tak teď už chápu ten tvůj včerejší proslov o Lucasovi! On vlastně nebyl o něm, ale o tobě, že?“ zamračila se.
„Přiznávám, že trochu jsem do toho zapojila sebe! Ale i tak jsem myslela všechno, co jsem řekla vážně! Moc toho lituju!“
„Jenže tvá lítost Fernandovi nepomůže!“ vzlykala Emília.
„Já mu to ale neřeknu, Emílie!“ zdůraznila. „Nemůžu to udělat! Strašně bych mu tím ublížila a to nechci!“
„Jenže ty už jsi to udělala!“ zakřičela na ni.
„Já vím, jenže on to neví! A když to neví, tak ho to nebolí! A ty přeci nechceš, aby trpěl, že ne? Máš ho přeci ráda!“
Víc, než si myslíš! pomyslela si Emília smutně.
„Emílie, slib mi, že to zůstane mezi námi! Slib mi, že to Fernandovi nikdy neřekneš! Slib mi to!“ žádala ji Diosmary.
Emília si moc dobře uvědomovala, že má v rukou jedinečnou příležitost, jak získat Fernanda pro sebe. Jenže ona taková nebyla. I když s tím nesouhlasila, svou sestru by nikdy nezradila. „Slibuju! Nikdy o tom Fernandovi neřeknu!“ řekla vážně.
„Děkuju, Emílie!“ usmála se na ni Diosmary a objala ji. Emílii po tvářích stékaly slzy.

#####

Alberto vyšel ze své kanceláře a kolem ramen objímal svou nejmladší dceru, když kolem něj prošel Gonzalo. „Gonzalo, počkej!“ zastavil ho.
„Ano?“ zeptal se Gonzalo.
„Chtěl si poznat naši Berenice! Tak tady ji máš!“ usmál se Alberto.
„Berenice!“ usmál se na ni Gonzalo. „Konečně tě poznávám!“
„Jo konečně!“ rozesmála se Berenice. „Naši o tvém příjezdu pořád mluvili, ale já jsem naše setkání vždycky propásla!“
„Tak hlavně, že jsme se konečně potkali!“ zasmál se Gonzalo. „A Raul měl pravdu! I nejmladší Fuentesová je moc krásná!“ složil jí poklonu.
„Děkuju!“ usmála se.
„No, a jestli mě omluvíte, musím se vrátit zase k práci!“ řekl a zmizel ve své kanceláři.
„A my se uvidíme doma!“ políbil Alberto svou dceru na tvář a vrátil se zase do své kanceláře.
Berenice už chtěla odejít, když si ale všimla Lucase, jak vchází do své kanceláře. Zdálo se jí, že je smutný. Nedalo jí to a šla za ním. „Můžu tě na chvíli vyrušit?“ zeptala se, když vešla dovnitř.
„Berenice!“ celý se rozzářil. „Ty mě můžeš vyrušit kdykoliv!“ usmál se na ni a ukázal jí, aby se posadila naproti němu. „Kde se tu bereš?“
„Potřebovala jsem si o něčem promluvit s tátou! A proč ty jsi takový smutný?“
„Smutný? Já? Proč si to myslíš?“
„Je to kvůli tomu včerejšku?“
„Ty o tom víš?“ zeptal se smutně.
Berenice přikývla. „Takové věci se šíří rychle!“ poznamenala.
„No právě! Proto jsem to řekl všem najednou, protože jsem věděl, že to stejně jednou vyjde najevo! A co si o tom myslíš?“
„Já vlastně ani nevím!“ pokrčila Berenice rameny. „Sice si se zachoval špatně a dokážu pochopit, že to tu Lorenu musí pořád bolet, ale já zas ještě nemám tolik zkušeností, abych tě mohla soudit!“
„Takže?“
„Takže tě pořád budu mít ráda!“ usmála se na něj.
Lucas jí úsměv opětoval.
„A víš, kdy jsem tě opravdu začala mít ráda?“
„To nevím!“ zasmál se.
„Bylo to v můj první školní den!“ vzpomínala Berenice. „Plakala jsem a měla jsem strach, že mi to nepůjde a že si tam nenajdu žádné kamarády! Všichni se mě snažili uklidnit, a pak jsi přišel ty, chytl jsi mě za ruku, odvedl jsi mě stranou a řekl mi něco, na co nikdy nezapomenu! Řekl jsi mi: ,Každý máme z něčeho strach! Ale pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi, a kteří nám dávají najevo svou podporu, nikdy už ten strach nebude tak velký! A ty, Berenice, ty lidi kolem sebe máš!‘ A v tu chvíli už jsem se školy nebála! Věděla jsem, že mám svoje rodiče, svoje sestry, i tebe a že s vámi po boku se nemám čeho bát!“ usmála se.
„Ty si to vážně pamatuješ!“ zvolal Lucas dojatě.
„Z dětství si toho moc nepamatuju! Ale na tohle opravdu nikdy nezapomenu!“ usmála se.
„Mám tě moc rád, Berenice!“ usmál se na ni.
„Já tebe taky, Lucasi!“ odvětila mu a usmála. Pak oba vstali a pevně se objali.

#####

Byl večer. Lorena se vrátila utahaná domů. Celý den zase pobíhala po všech inzerátech na práci, ale stále marně. Ani se nezamyslela nad tím, jestli už je Gonzalo doma nebo ne a probrala se až ve chvíli, když uviděla jídelní stůl. Byl krásně prostřený, uprostřed něj hořely dvě svíčky, po celé místnosti vonělo její oblíbené jídlo a za tím vším stál usměvavý Gonzalo. „Dobrý večer, miláčku!“ usmál se na ni.
„Gonzalo!“ překvapeně se usmála.
Gonzalo k ní přistoupil a něžně ji políbil. „Tento týden byl pro nás mnohem těžší, než jsme si mysleli, a tak jsem si řekl, že po takovém náročném týdnu si zasloužíme odpočinek! A hlavně ty!“ usmál se na ni. Lorena se na něj vděčně usmála. Gonzalo jí odsunul židli a Lorena se posadila. Potom se pustili do výborné večeře, kterou Gonzalo sám uvařil, a příjemně si u toho spolu povídali. Když dojedli, Lorena vstala a sedla si Gonzalovi na klín. „Děkuju ti, lásko! Tohle mi udělalo vážně dobře!“ usmála se na něj a políbila ho.
„Udělal bych pro tebe všechno na světě, jen abych tě viděl se usmívat!“
„Já vím! A za to tě moc miluju!“ usmála se a znovu ho políbila. Gonzalo jí její polibky opětoval, přitom jí vzal do náruče a donesl do ložnice, kde se spolu něžně milovali.

#####

Lucas vyšel ze sprchy, s ručníkem omotaným kolem pasu. Byl zamyšlený, a tak se lekl, když v ložnici uviděl sedět na posteli Palomu. „Palomo, ty jsi mě vyděsila! Neslyšel jsem tě přijít!“
„Byl jsi ve sprše, ani jsi nemohl!“ odvětila mu, když k němu přistoupila. „Ale i tak jsem bohužel přišla pozdě! Už jsem se k tobě nestihla připojit!“ řekla chtivě a začala ho líbat. Lucas se chvíli nechal, ale pak ji od sebe odstrčil. „Proč jsi vlastně přišla?“ zeptal se otráveně.
Normálně by se Paloma urazila, že s ní zachází a mluví takto, ale dnes nemohla. V tuto chvíli potřebovala být jiná, aby její plán vyšel. „Přišla jsem proto, protože mám starosti!“
„Jaké starosti?“
„S naší svatbou!“
„A co je s ní?“
„Víš, dnes jsem tak přemýšlela a uvědomila jsem si, že je zbytečné čekat tak dlouho!“ řekla, když se mu pověsila kolem krku.
„Jak to myslíš?“
„Miláčku, chodíme spolu už osm let! A já už se nemůžu dočkat dne, kdy se konečně stanu tvojí manželkou! Tak proč čekat ještě půl rok? Tak dlouho! Co termín naší svatby posunout o něco blíž?!“ žadonivě se na něj podívala.
Lucas nevěděl, co jí má říct.