con la participación especial de:
Raquel Yanez como Johanna

Sol se stále šokovaně dívala na šťastně se usmívajícího Lucase, který čekal na její odpověď. A nečekal jen on, ale i Berenice a všechny její kamarádky, stejně tak jako zbývající hosté a personál restaurace. Všichni s napětím ve tvářích očekávali, co nastane. Sol ani ty desítky párů očí, co na ni hleděly, nevnímala. Dívala se jen do Lucasových očí, které zářily štěstím jako ty její. Nakonec se začala usmívat a chvějícím se hlasem odpověděla: „Ano!“
Lucas se rozzářil. Vytáhl prsten z krabičky a navlékl jí ho. Vstal, popadl ji do náruče a začali se líbat. Celá restaurace jim začala tleskat. Všichni se šťastně usmívali. Berenice se dojetím lesklo v očích. Sol a Lucas se něžně líbali. Byli tak šťastní.

O pár minut později spolu byli v šatně. Sol se z toho štěstí potřebovala trochu vzpamatovat. „Lucasi, já nevím, jestli se mi to všechno jenom nezdá!“ se smíchem pokroutila hlavou.
„Nezdá se ti to, lásko! Je to všechno pravda,“ čarovně se na ni usmál a objal ji kolem pasu. „Miluju tě a už prostě nechci na nic čekat! Chci, abys věděla … a hlavně aby všichni věděli, že patříme k sobě!“
Sol se šťastně usmála. Pověsila se mu kolem krku a začali se líbat. Po chvíli je vyrušilo klepání na dveře. „Asi bych se měla už vrátit do práce,“ pousmála se a nechtěně se od Lucase odtáhla. Otevřela dveře, za kterými ale nestála její kolegyně, jak se domnívala. Byla to Berenice. „Promiňte, že ruším. Jen jsem se chtěla rozloučit, než půjdu domů. A taky vám ještě jednou pogratulovat,“ usmála se.
„Berenice, ty jsi to všechno věděla, že ano? Když jsi sem přišla, věděla jsi, co přijde, viď?“ ptala se Sol.
„Jasně, byla jsem součástí plánu,“ zasmála se. „Ale všechno to byl tátův nápad. Já jen zprostředkovala lidi.“
„Děkuju ti, Berenice!“ Lucas k ní přistoupil a políbil ji na tvář. „Ani jsem ti ještě nepoděkoval za pomoc.“
„Děkoval jsi mi předem. A navíc já bych měla děkovat, že jsem tomu mohla být přítomná. Moc vám to spolu slušelo. A sluší!“ na oba se usmála a zároveň je objala.
Lucas a Sol ji objetí opětovaly a šťastně se na sebe usmáli.

#####

Lorena se vrátila domů opět velmi rozčílená. Lucas ji znovu odmítl a ona se cítila čím dál zoufalejší. A aby toho na ni nebylo málo, když vešla do obývacího pokoje, seděl tam s Violetou Joaquín. Hned se vyděsila.
„Ahoj, Loreno!“ usmál se na ni.
Než nějak zareagovala, oslovila ji Violeta. „Loreno, dobře že už jsi tady. Jinak bych musela Joaquína požádat, aby přišel jindy. Musím už totiž jít, dnes vyzvedávám Lindu ze školy,“ vysvětlila jí a vstala z pohovky. „Takže vás tu nechám samotné. Omluvte mě. A moc ráda jsem vás, Joaquíne, zase viděla,“ usmála se na něj.
„I já vás, Violeto!“ opětoval jí úsměv. Jakmile se za Violetou zaklaply dveře, Lorena vykřikla: „Vypadni odsud! Přestaň do tohohle bytu chodit, jak se ti zamane, slyšíš?“
Joaquín vstal z křesla a se spokojeným úsměvem k ní šel.
„Nepřibližuj se ke mně!“ Lorena před ním s vyděšeným výrazem couvala a Joaquín se nad tím dobře bavil. Lorenu zastavila až zeď, a i když chtěla rychle utéct jinam, Joaquín jí v tom zabránil. Sevřel ji silně ve své náruči, přitlačil ji ke zdi a ona se nemohla ani pohnout. „Pusť mě! Jdi ode mě!“ křičela hystericky. Joaquína to rozesmálo a násilím ji začal líbat. Lorena se bránila, ale marně. Nakonec ji sám pustil a Lorena utekla na druhou stranu místnosti. „Nech mě na pokoji! Zmizni z mého života!“ křičela nenávistně.
„Vždyť jsem se nedávno teprve vrátil. To po mně nemůžeš chtít!“ nevinně kroutil hlavou.
„To, co mezi námi bylo, už skončilo! A já nebudu znovu skákat, jak ty pískáš!“
„Loreno, upřímně! Už mám těchhle tvých vytáček plné zuby. Zbytečně oddaluješ to, k čemu stejně dojde, ať už budeš chtít nebo ne! A ty víš, že ti nechci ublížit!“
„A tehdy jsi mi neubližoval? To vydírání jako nebylo nic?“ nenávistně na něj hleděla.
„A co jsem měl podle tebe dělat? Nechat to jen tak být a tvářit se, že jsem nic neviděl. To přece nešlo. Navíc já na rozdíl od tebe neudělal nic špatného. Jen jsem přišel ve správný čas na správné místo. A to hned dvakrát!“ vítězně se usmál.
„Vypadni! Už tě nechci poslouchat!“
„A já zase nechci pořád dokola poslouchat tohle tvé odmítání!“ rozčílil se, přistoupil k ní a chytil ji pod krkem. „Začíná mi docházet trpělivost!“
„Pusť mě, ty parchante!“ snažila se povolit jeho sevření. Byla velmi vyděšená. Joaquín ji sice pustil, ale jen proto, aby ji mohl sevřít v objetí a znovu ji začal líbat. Lorena se bránila, co jí síly stačily, ale svíral ji velmi silně. Jednou rukou sevření povolil, ale i tak měl stále dost síly na to ji držet. Začal ji vyhrnovat sukni. Chtěla začít křičet, ale nemohla.
V tom ji zachránilo bouchnutí dveří. Oba se lekli a Joaquín ji pustil. Narovnal si sako a Lorena si stáhla sukni ještě dřív, než se v pokoji objevil Pedro. „Joaquíne, zdravím tě,“ usmál se na něj. „To je dobře, že ses za námi zase zastavil.“
„Ahoj, Pedro,“ opětoval mu úsměv. „Snad to nevadí, že jsem se sem zase vecpal. Ale moc lidí tu ještě neznám.“
„Prosím tě, u nás budeš vždy vítaný,“ usmál se.
„Děkuji, Pedro! To rád slyším,“ provokativně mrkl na Lorenu a ta ho probodla pohledem.
„Loreno, jsi v pořádku?“ zeptal se Pedro, když si všiml, že je nějaká rozrušená.
Lorena se podívala na Joaquína, který se jen spokojeně usmíval, protože věděl, že svému otci nemůže říct ani slovo.
„Ano, tati, jsem. Nedělej si starosti,“ pokusila se o úsměv.
Pedro jí úsměv opětoval a obrátil se na Joaquína. „Dáš si s námi kávu?“
„Jistě rád,“ odvětil.
Lorena byla zoufalá. Musela po jeho boku přetrpět další přetvařující odpoledne i večer, než odešel. A nikomu nemohla říct, jaký z něj má strach.

#####

Byl další den ráno. Sol se probouzela se zasněným úsměvem. Rukou šmátrala po druhé straně postele, ale ta byla prázdná. Otevřela oči a posadila se. Než na Lucase stačila zavolat, objevil se ve dveřích s podnosem se snídaní. „Dobré ráno, sluníčko!“ zamilovaně se na ni usmál.
„Dobré ráno,“ opětovala mu úsměv.
Lucas položil podnos na zem, posadil se na postel a se Sol si vyměnily dlouhý a něžný polibek. „Jak se ti spalo jako mé snoubence?“
„To je tak krásné slovo!“ zasnila se. „Jsem tak šťastná, Lucasi!“
„I já!“ Usmáli se na sebe a znovu se políbili. „Připravil jsem ti snídani. Snad ti bude chutnat!“
„Tak to je samozřejmé!“
„Dobře, tak se pořádně nasnídej a brzy se uvidíme.“
„Počkej, ty někam jdeš? Vždyť jsi mi říkal, že sis dnes vzal v práci volno. Proto jsem si ho vzala i já. Abychom byli spolu.“
„To taky budeme. Jen si potřebuju něco zařídit. Bude to rychlé, neboj se. Uvidíme se spolu velmi brzy a pak už budeme pořád jen spolu!“ šibalsky se na ni usmál a pohladil ji po tváři.
„Dobře, tak já na tebe počkám,“ pousmála se.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“ Ještě jednou se dlouze políbili a Lucas poté odešel. Sol zamilovaně vzdychla a poté se pustila do snídaně.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo šli hned po snídani na pláž. Rozložili si osušku, posadili se na ni a ještě než si šli zaplavat, tak se namazali opalovacím krémem. Vzájemně si natřeli záda. Nejdřív Gonzalo Palomě, přičemž se spolu neustále něčemu smáli a sem tam se políbili.
Nyní Paloma natírala záda Gonzalovi, přitom něco říkala, ale po chvíli si všimla, že je duchem nepřítomný. „Gonzalo? Už jsi zase smutný!“ zvolala ustaraně.
„Ne, lásko, nejsem,“ pousmál se na ni a pohladil ji po stehnu.
„Vždyť to vidím!“ trochu se rozzlobila. Zavřela opalovací krém a uložila ho do tašky. „Tebe pořád trápí to, co mi nechceš říct.“
„Ne, Palomo, prosím tě, nedělej si starosti! Jsem s tebou! Nemám důvod být smutný!“
„Ale já prostě vidím, že se ti něco stalo a mrzí mě, že se o to trápení se mnou nechceš podělit! Takhle přeci…“ Gonzalo ji umlčel polibkem. Chvíli se líbali, a když polibek ukončili, Gonzalo vážně řekl: „Slíbil jsem ti, že ti to řeknu. Ale ne teď a tady. Potom to pochopíš, proč jsem to nechtěl řešit na našich líbánkách. Protože nikomu nedovolím, aby nám je pokazil!“
„Ale…“ Znovu ji umlčel polibkem a pak se smíchem prohlásil: „I když zkoušej mě ještě přesvědčovat. Tenhle způsob, jak tě umlčet, se mi líbí!“
„Mně taky!“ poťouchle se usmála a znovu se dlouze políbili. „No ale něco přece zkusím,“ dodala poté.
„Co zkusíš?“ nechápal.
Paloma vyndala ze své tašky nějaký zápisník a předala mu ho. „Gonzalo, nevím, co tě trápí, ale třeba by ti tohle mohlo zlepšit náladu.“
„Co je to?“
„Můj deník!“
„Tvůj deník?“ zvolal překvapeně.
„Psala jsem si ho jako malá,“ pousmála se. „Když jsem si před svatbou balila věci, tak jsem ho zničehonic objevila. Začetla jsem se do něj a prostě jsem si ho musela vzít s sebou. A teď chci, aby sis ho taky přečetl. Protože všechno, co je uvnitř, se týká tebe!“ zamilovaně se usmála.
Gonzalo jí úsměv opětoval.

#####

Caracas, Venezuela

Sol vyšla z koupelny ve chvíli, kdy u dveří zazvonil zvonek. Bylo jí divné, kdo by to mohl být takhle brzo ráno. Když poté otevřela dveře, hodně ji překvapilo, kdo za nimi stál. Usmívaly se na ni Omaira, Berenice a Johanna. Všechny ji přivítaly polibkem na tvář a vešly do bytu. Sol šla za nimi a se smíchem se zeptala: „Kde jste se tu vzaly zrovna vy tři?“
„Lucas nás sem poslal,“ odvětila jí Omaira.
„Poslal? Proč?“ nechápala.
„Abychom ti pomohly se nachystat,“ dodala Johanna.
„Nachystat na co?“
„Na vaši svatbu!“ usmála se Berenice.
„Prosím!?“ vykulila Sol oči.
„Ano, za tři hodiny se berete,“ dodala jakoby nic. „Takže je nejvyšší čas začít pracovat. Vlasy, makeup, šaty, atd.“
„Moment, moment!“ kroutila Sol nevěřícně hlavou. „Tady se asi někdo musel zbláznit. Nebo mi chce asi někdo způsobit infarkt! Vždyť jsme se teprve včera zasnoubili.“
„A svatba je dnes!“ pokrčila Berenice se smíchem rameny. „Táta se prostě rozhodl nečekat opravdu na nic!“
„A já myslím, že dělá dobře,“ usmála se Johanna. „Jste do sebe zblázněný? Jste! Takže není, co řešit!“
„Ale ale, to přeci nejde, takhle narychlo. … Vždyť …. vždyť nemáme nic nachystané … nemám žádné šaty … a …“ byl to pro Sol další šok během několika dní. Pořádně se nevzpamatovala z jednoho a vzápětí přišel další.
„Neboj se, Sol,“ přistoupila k ní Omaira a usmála se. „Lucas všechno zařídil. Ty máš za úkol se jen připravit, s čímž ti pomůžeme my, a pak už vás čeká jen ten poslední krok … vzít se!“
„Tak dost už toho klábosení. Nebo nebudeme stíhat!“ zavelela Berenice. Spolu s Omairou a Johannou dovedla Sol do ložnice, kde ji usadily před zrcadlo a začaly ji připravovat. Sol jen zmateně hleděla kolem sebe.

#####

Fernando ve své kanceláři urychleně dopisoval článek, který slíbil Albertovi odevzdat ještě předtím, než bude moct odejít. Jako jediný věděl o Lucasově svatbě, a protože Lucas chtěl, aby tam byl, nemohl odmítnout. Článek nakonec uložil, poslal ho Albertovi mailem a vypnul počítač. Z opěradla židle si vzal sako. Oblékal si ho, když do jeho kanceláře vešla Emília s Helenou v náruči. „Jééé, holky moje!“ zvolal překvapeně.
„Ahoj, lásko,“ usmála se na něj Emília a šla ho políbit.
„Ráno jsi mi neříkala, že sem přijdeš,“ poznamenal Fernando zatímco Helenu políbil na čelo.
„Ani jsem to neplánovala. Vyrazily jsme na procházku a najednou koukám, že jdu kolem časopisu, tak jsme se přece na tebe nemohly nepřijít podívat.“
„Tak to jste mi vážně udělaly radost,“ usmál se a přivinul je do své náruče. „Ale bohužel jsem právě na odchodu a dost spěchám.“
„Aha, máš nějakou pracovní schůzku?“
„No to úplně ne.“
„Kam teda jdeš?“ zarazila se Emília.
„Miláčku, já ti to teď nemůžu vysvětlovat, ale až se vrátím domů tak ti všechno vyjasním. A promiň, už vážně musím,“ zvolal, když se podíval na hodinky, urychleně ji políbil a odešel.
Emília se zmateným výrazem vyšla na chodbu, kde se srazila s Diosmary. Přivítaly se objetím a polibkem na tvář. „Heleno, půjdeš k tetě?“ usmála se na ni Diosmary. Helena k ní se smíchem natáhla ručičky a Diosmary si ji vzala. „Emílie, děje se něco? Jsi taková zamyšlená.“
„Fernando teď odešel. Někam hrozně spěchal a nechtěl mi říct kam.“
„Jo dneska je to tady nějak zvláštní.“
„Proč to říkáš?“
„Nejdřív si na dnešek vzal volno Lucas a po něm přišel i Fernando, že volno potřebuje. Táta docela zuřil, že si oba chtějí vzít volno v pátek, když je nejvíc práce. Tak ho Fernando umluvil, že alespoň přijde ráno a že co bude potřeba tak klidně dodělá doma. Ale že je to opravdu výjimečně a je to akutní.“
„To je divné. Že by něco měli naplánované spolu?“ pokroutila Emília zmateně hlavou.
Diosmary jen pokrčila rameny a usmála se na Helenu.

#####

Uběhly tři hodiny od chvíle, co se Sol dozvěděla, že se bude právě dnes vdávat. Omaira, Berenice a Johanna jí pomohly se učesat, nalíčit a obléct do šatů, které jí Lucas sám koupil. Nyní seděly všechny čtyři v limuzíně a jely na místo obřadu.

Tou dobou už na místě stál Lucas spolu s Fernandem a oddávajícím. Byli na rozlehlé louce obklopené květinami a krásnou přírodou. Lucas měl na sobě béžové plátěné kalhoty a bílou košili. Otočil se za sebe a podíval se na baldachýn, pod kterým za několik minut řekne Sol své ano. Šťastně se usmál.
„Nervózní?“ zeptal se Fernando.
„Nemám proč být nervózní. Poprvé v životě jsem si něčím stoprocentně jistý a nemám důvod k nějakým pochybám!“ zvolal vážně a usmál se.
Fernando ho se smíchem poplácal po rameni.

V tom na kraji silnice zastavila limuzína. Lucas ji okamžitě spatřil a nemohl se dočkat, až uvidí Sol. Z limuzíny nejdříve vystoupila Johanna, Omaira a Berenice a jako poslední Sol. Lucas na ní mohl oči nechat. Sol měla na sobě jednoduché dlouhé bílé šaty na ramínka s rozparky ke kolenům na obou stranách, které obepínaly siluetu jejího těla. Vršek vlasů měla stažený bílou sponou a měla ve vlasech několik desítek bílých perliček. V rukou nervózně držela kytici lilií.

„Běž za ní a vysvětli jí tohle své překvapení,“ řekl mu Fernando se smíchem. Lucas nečekal ani vteřinu a rozešel se k ní. Sol mu šla naproti. Omaira, Berenice a Johanna mezitím došly k Fernandovi a zpovzdálí je pozorovali.
„Jsi nádherná, lásko!“ šťastně se na ni Lucas usmál a chytil ji za ruku.
„Lucasi, už jsem se tě na to ptala včera. Zdá se mi to všechno nebo je to skutečně pravda?“ nevěřícně kroutila hlavou.
„Je to pravda, lásko! Dnes se vezmeme!“
„Lucasi, seš si jistý? Všechno se mezi námi děje tak rychle. Nechci, abys tohohle rozhodnutí jednoho dne litoval.“
„Já lituju jedině toho, že jsem tě nepoznal dřív,“ zamilovaně se usmál a pohladil ji po tváři. „A proto chci být s tebou už se vším všudy. Chci tě všem, co znám, představovat nejen jako ženu mého života, ale už i jako svou manželku!“
Sol se dojatě usmála. „Lucasi, já nevím, co říct.“
„Víš, že teď stačí říct už jenom jedno jediné slovo!“ pousmál se.
Sol mu úsměv opětovala.
„Jen doufám, že mi ty jednoho dne nebudeš vyčítat, že jsem tě připravil o možnost vybrat si, jak bude tvá svatba vypadat. Ale …“
„Ne, Lucasi,“ pohladila ho po tváři a usmála se. „Všechno si zařídil a je to všechno moc krásné! Jsem neuvěřitelně šťastná!“ Usmáli se na sebe, krátce se políbili a pevně objali.

#####

Tenerife, Kanárské ostrovy

Paloma a Gonzalo se na plaži k sobě tulili a vzájemně si četli její deník. Prvních několik stránek bylo pomalované jen srdíčky, protože Paloma dostala deník v době, kdy ještě neuměla psát. Jakmile se ale naučila psát, na dalších stránkách bylo v každém srdíčku Gonzalovo jméno nebo jména jich obou. Gonzalo se na Palomu šťastně usmál a ona celá zčervenala. Něžně se políbili a Gonzalo dál listoval v deníku, kde postupně odhaloval Palominy tehdejší pocity.

Milý deníčku, dnes jsem byla s mamkou a taťkou na maškarním plese. Byli tam s námi i Gonzalo a jeho rodiče. Já jsem šla za princeznu a Gonzalo za prince. Skoro pořád jsme spolu tancovali. Všude chodil se mnou a držel mě za ruku. Dával na mě pozor. Byl úžasný. Doma jsem potom tetě Heleně řekla, že jsem si naprosto jistá, že Gonzalo je pro mě ten pravý.

Milý deníčku, dneska jsem měla ve škole hrozný den. Ta zlá Clarita mi chtěla vzít domácí úkol a opsat si ho. Nechtěla jsem jí to dovolit a ona mě začala tahat za vlasy. Bolelo mě to, moc jsem plakala. Utekla jsem pryč a na chodbě mě našel Gonzalo. Utěšoval mě a otíral moje slzy. Vždycky mi pomůže. Je nejlepší!

Milý deníčku, dnes je ten nejhorší den mého života. Dnes u nás na návštěvě byl Gonzalo se svými rodiči a ti nám oznámili, že se budou stěhovat do Bogoty. A Gonzalo se musí přestěhovat s nimi. To přeci nejde! Co si bez něho počnu? Bude mi hrozně chybět!

Milý deníčku, právě před chvíli odjel Gonzalo se svými rodiči na letiště. Ani pořádně přes slzy nevidím na to, co píšu. Nevím, jak to tady bez Gonzala zvládnu. Byl to odjakživa můj ochránce. Co tu budu teď sama dělat? Jediné, co mě hřeje u srdce je prstýnek na mé ruce. Gonzalo mi ho dal jako slib, že se jednoho dne vrátí a vezmeme se. A víš co, deníčku? Ještě než Gonzalo odešel, tak mě políbil na tvář. Byl to můj první polibek z lásky. Gonzalo Reyes bude navždy má velká láska!

Gonzalo se slzami v očích otočil na další stránku, ale ta už byla prázdná. Tento odstavec byl tím posledním, který Paloma do svého deníku napsala. Gonzalo se na ni smutně usmál. I Paloma měla oči zalité slzami. „Já netušil, že jsi to takto cítila už tehdy!“
„A ty ne?“
„Ano, úplně stejně! Měl jsem tě rád už tehdy. Proto jsem tě tak chránil!“ políbil ji na čelo a oba se k sobě přitulili ještě víc.
„Když jsi odjel, už jsem neměla důvod se deníku s něčím svěřovat. Cítila jsem se hrozně prázdná a smutná. Proto mě naši pak zahrnovali dárky, aby mi nějak zlepšili náladu. Proto jsem byla potom taková rozmazlená a zlá! Chyběl jsi mi! A po letech jsem na všechno zapomněla!“
„Kdybychom se s našimi neodstěhovali, mohlo být všechno jinak!“ vzdychl Gonzalo smutně. „Ale svůj slib jsem nakonec splnil, ne?“ chytil ji za bradu, aby se na něj podívala. Usmál se.
„Ano, lásko! Teď už si ani na vteřinu neumím představit život bez tebe!“ pohladila ho po tváři. „Jsi má velká láska, Gonzalo Reyesi!“
„A ty jsi moje velká láska, Palomo Reyesová!“ Zamilovaně se na sebe usmáli, ještě víc se k sobě přitulili a velmi dlouze a něžně se políbili.

#####

Caracas, Venezuela

Nastala chvíle obřadu. Sol se rozhodla kráčet k oltáři sama, i když jí Fernando nabízel, že ji odvede. Ačkoliv byla smutná, že v takový důležitý den nemá po svém boku nikoho ze své rodiny, Lucasova láska jí dělala natolik silnou, že věděla, že to zvládne.
Blížila se k Lucasovi se šťastným úsměvem a on jí opětoval ten samý. Vedle Lucase stále Berenice jako jeho svědek a naproti nim Johanna jako svědek Sol. Opodál stála Omaira zavěšená do Fernanda. Všichni se šťastně usmívali.
Sol přistoupila k Lucasovi. Předala svou kytici Johanně a pak se oba chytli za ruce. Usmívali se a oddávající začal s obřadem. Po chvíli se dostal k tomu hlavnímu. „Troian Sol Cepeda Davilová, berete si zde přítomného Lucase Eduarda Morena Veléze za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano!“ šťastně se usmála a zalesklo se jí přitom v očích.
„A vy, Lucasi Eduardo Moreno Velézi, berete si zde přítomnou Troian Sol Cepeda Davilovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano!“ pronesl s pyšným úsměvem.
Poté si vyměnily snubní prsteny. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu!“ pousmál se oddávající.
Sol a Lucas se na sebe usmáli a dali si svůj první novomanželský polibek. Všichni přítomní jim tleskali.

#####

„Joaquíne, odejdi! Mám návštěvu!“ mračila se na něj Lorena, když znovu stál ve dveřích jejího bytu.
„Chabá výmluva, Loreno!“ zasmál se Joaquín a proti její vůli se procpal do bytu. „Vím, že jsi tu sama!“ šel naprosto klidně dál.
„Jak to můžeš vědět?“ vyštěkla na něj.
„Pojď, ukážu ti to,“ natáhl k ní ruku.
„Co mi ukážeš?“ mračila se a neudělala ani krok.
Joaquín přešel celý obývací pokoj až k oknu a řekl: „Tak se pojď podívat.“ Lorena na něj nedůvěřivě hleděla, ale přesto šla k oknu také. „Vidíš támhle to okno?“ ukázal na protější dům. „Z něj krásně vidím, co všechno se tady v tom bytě odehrává!“
Lorena se vyděsila. „Ne, to ne!“
„Říkal jsem ti, že o tobě vím všechno. Těch pár měsíců jsem tě sledoval právě tímhle způsobem,“ vítězně se usmíval. „A každý večer se mi například naskýtá boží pohled na tvé nahé tělo, když se v ložnici před spaním převlékáš!“ dodal chtivě a přitáhl si ji k sobě.
„Ne, pusť mě!“ odstrčila ho od sebe se znechuceným výrazem. „Zavolám na tebe policii a obviním tě ze stalkingu!“
„Hm, to by bylo skutečně zajímavé obvinění. A když už by tady ti policajti byli, tak bych jim při té příležitosti taky mohl něco sdělit, že?“
„Mlč, ty hajzle! Nic neříkej!“
„Teď mám mlčet? Tak ty mi tady vyhrožuješ policií a já bych si to měl nechat líbit? Z nás dvou jsi to ty, která by správně měla sedět už pár let ve vězení, hm?!“ chytil ji silně za paži.
„Pusť mě a konečně už vypadni!“ křičela hystericky.
„Hele, Loreno, už je to fakt nuda!“ chytil ji i za druhou paži a zacloumal s ní. „To ty se konečně vzpamatuj a přestaň se vzpírat! Naše dohoda se obnoví, ať se ti to líbí nebo ne! A pokud ne tak víš, co tě čeká. Všichni se konečně dozví pravdu, jak to skutečně bylo se smrtí tvojí matky!“ vykřikl.
Lorena na něj nenávistně hleděla.