con la participación especial de:
Kiara como María de Reyes
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre

Lorena a Joaquín leželi vedle sebe v posteli. Oba byli nazí a zatímco Joaquín spokojeně oddychoval, Lorena se mračila. V tu chvíli ani nevěděla, jestli se víc zlobí sama na sebe, nebo na Lucase nebo na všechno, co se v její minulosti stalo a co ji trvale změnilo, i když se to snažila dlouho popírat.
„Loreno, co ta náhlá změna? Ještě ráno jsi o mě nechtěla ani slyšet!“
„A není to jedno? Dostal jsi to, co jsi chtěl, ne?“
„Ano, to je pravda,“ přitiskl se k ní a začal ji chtivě líbat na krku. „Takže mám to brát jako počátek obnovení naší dohody?“
„Ber to, jak chceš. Už je mi všechno jedno!“ tvářila se nenávistně.
Joaquín se vítězně usmál a svými polibky se přesunul k jejím ňadrům. Lorena jen nepřítomně hleděla před sebe.

#####

O deset dní později

Paloma a Gonzalo procházeli letištním terminálem. Gonzalo ji podpíral kolem pasu a Paloma se držela za hlavu. Nebylo jí dobře. Gonzalo ji posadil na nejbližší volnou židli a klekl si před ní. „Palomo, dojdu pro kufry a hned pojedeme za Winstonem, aby se na tebe podíval.“
„Ne, Gonzalo, to není nutné. Tyhle nevolnosti jsou v mém stavu normální,“ pousmála se, aby ho uklidnila. Stále se jí ale motala hlava.
„Jenže když jsme vystoupili z letadla, tak si div neomdlela.“
„Ano, lásko, i to se občas může stát. Ale vážně si nedělej starosti. Asi mě unavil i ten let, nic víc. Doma si lehnu a odpočinu a všechno bude zase dobrý.“
„Jenže já budu mnohem klidnější, když se na tebe Winston podívá. A už žádné odmlouvání!“ zvolal rozhodně.
Paloma se jen pousmála. Věděla, že nemá smysl mu dál oponovat.
„Dojdu pro ty kufry. Počkej tady, ani se nehni a hned jsem zpátky,“ políbil ji na čelo a odešel.
Paloma se za ním dívala, dokud jí nezmizel v davu lidí. I když jí nebylo dobře, musela se usmívat. Nejen za tyto maličkosti ho milovala stále víc a víc.

#####

Lucas zastavil na parkovišti obchodního centra, ve kterém bylo kino, kde pracovala Sol. Oba vystoupili z auta a Lucas ji doprovodil až ke vchodu do kina. Před ním se zastavili a něžně políbili.
„Takže dnes mě čeká moje poslední směna,“ pousmála se Sol.
„A brzy by tě měla čekat i poslední směna v restauraci,“ dodal Lucas.
„Lucasi, už jsme o tom mluvili.“
„Ano, mluvili. A já ti znovu říkám, že bys měla dát výpověď i tam a začít si hledat tu práci, která by tě opravdu bavila.“
„Jenže kde by mě zaměstnali bez dokončené školy, hm? Jedna věc je, že bych chtěla pracovat někde s dětmi, ale když by si měli vybrat, tak vždycky vyberou někoho s patřičným vzděláním,“ zesmutněla.
„To nikdy nevíš,“ pokroutil nesouhlasně hlavou. „Navíc nechci, aby ses v restauraci tolik namáhala. Už sis té práce a stresu užila víc než dost a já nechci, aby to dál pokračovalo. Teď máš mě a já se o tebe postarám!“ zamilovaně se usmál.
Sol mu úsměv opětovala a znovu se něžně políbili. „Dobře, ještě si o tom promluvíme, ano?“
Lucas přikývl, ještě jednou se políbili a rozloučili. Sol vešla do kina a Lucas se vrátil ke svému autu, aby také odjel do práce.

#####

Lorena se ve své ložnici oblékala, když se rozezněl zvonek u dveří. „Kdo to zase otravuje?“ zeptala se naštvaně. Vzala si do ruky kabelku, protože se chystala k odchodu, a na žádnou návštěvu neměla náladu. Když otevřela dveře, ani nestačila nijak zareagovat, protože ji Joaquín popadl kolem pasu a začal ji líbat. Odstrkovala ho od sebe, ale Joaquín se odbýt nenechal. „Ani se nezkoušej vymlouvat. Vím, že jsi sama doma!“ řekl jí mezi polibky, zatímco zabouchl dveře. Násilím ji opřel o zeď a dál ji líbal. To už mu polibky Lorena opětovala. Jenže když jí rukou zajel pod sukni, odstrčila ho. „Tohle teď ne!“ zamračila se. „A rozhodně ne tady!“
„Jenže já mám chuť! Právě teď!“ mlsně si ji prohlížel a znovu ji začal líbat. Ihned ho odstrčila. „A já teď nemám čas!“ zvolala nenávistně.
Joaquín se rozčílil, ale už neměl příležitost něco dalšího udělat nebo říct, protože do bytu přišel Pedro. „Joaquíne, ahoj!“
„Ahoj, Pedro!“ vyměnily si zdvořilostní úsměvy a Lorena si oddychla, že bude moct zmizet. „Tati, dobře, že jsi tu. Aspoň budeš dělat Joaquínovi společnost,“ přehnaně se na něj usmála. „Mám sraz se Silvií a pak si jdu k Fuentesovým vyzvednout Daniela. Dnes se Gonzalo vrací z líbánek. Jsme tak domluveni,“ vysvětlila, rozloučila se s Pedrem polibkem na tvář a ve dveřích ještě důrazně dodala: „Joaquíne, měj se. Dnes už se neuvidíme!“ Zamračila se a odešla.
Joaquín byl vzteky bez sebe, ale před Pedrem na sobě nedal nic znát. „Vídáte se teď s Lorenou dost často, že?“ poznamenal Pedro s úsměvem.
„Ano, vždycky jsme byli dobří přátelé. Je nám spolu dobře,“ pousmál se Joaquín.
„A nemyslel jsi s ní někdy na něco víc než přátelství?“ zvědavě se Pedro otázal a ihned dodal: „Upřímně, já bych byl rád, kdyby si Lorena někoho zase našla. Myslím, že to teď potřebuje po tom všem, čím jsi prošla. A tebe jsem si vždycky vážil, Joaquíne!“
„I já tebe, Pedro! A děkuju ti za požehnání! Nebudu popírat, že se mi Lorena vždycky líbila. I já bych ji rád viděl zase šťastnou!“ zvolal s falešným úsměvem. Dobře se bavil nad tím, jak je Pedro naivní.

#####

„Pane doktore,“ vešla do Winstonovy ordinace zdravotní sestra, „je tu paní Reyesová. Není objednaná, ale prosí vás, zda byste ji nevyšetřil.“
Winston zmateně přemýšlel, o jakou pacientku jde. Žádnou tohoto příjmení ve své péči neměl. Ale pak mu to došlo. „Paloma!“ zasmál se. „Jistě, Tereso, pošlete ji dál,“ pobídl ji a vstal od stolu. Mezitím sestra odešla a místo ní přišla Paloma. „Ahoj, Winstone!“
„Ahoj, Palomo!“ přivítali se objetím a Winston poté se smíchem pronesl: „Chvíli mi trvalo, než mi došla ta změna příjmení.“
Paloma se pousmála. „Já to chápu. A promiň, že jsem sem přišla bez objednání, ale Gonzalo si nedal říct.“
„Copak se děje? Necítíš se dobře?“
„No víš, poslední dva dny mě dost trápily ranní nevolnosti. A teď se mi i zamotala hlava na letišti. Snažila jsem se Gonzalovi vysvětlit, že je to v mém stavu normální, ale byl neoblomný. Dovezl mě z letiště rovnou sem, aby ses na mě podíval, jestli je se mnou i s tím maličkým všechno v pořádku.“
„Budoucímu starostlivému otci se neodporuje, to se holt nedá nic dělat,“ rozesmál se. „Víš co, běž si odložit. Udělám ti kompletní vyšetření a pak se podíváme i na ultrazvuk. A to bych sem pak vzal i Gonzala, aby to slyšel rovnou ode mě. Předpokládám, že čeká na chodbě.“
„Ano, čeká!“ pousmála se a odešla za plentu.

O něco později jí už po břiše přejížděl přístrojem připojeným k ultrazvuku. To už tam byl i Gonzalo a držel Palomu za ruku. Všichni tři se dívali na monitor. „Můžete být naprosto klidní. Všechno je v naprostém pořádku, tak jak to má být,“ pousmál se Winston.
„Opravdu, Winstone?“ ujišťoval se Gonzalo i tak.
„Vážně, Gonzalo! Paloma i vaše dítě jsou v tom nejlepším pořádku.“
„Tak to se mi ulevilo,“ oddychl si. „Měl jsem strach, jestli jsem jim nějak neublížil.“
„Gonzalo, nezačínej zase! Ty bys nám přeci nikdy nemohl ublížit,“ pevněji sevřela jeho ruku a usmála se. „Víš, Winstone, Gonzalo měl zprvu strach se mnou něco mít, když to zjistil.“
„No, Palomo! Tohle tu snad nebudeme řešit, ne?“ vykulil Gonzalo oči.
Winston se pousmál. „Gonzalo, toho se opravdu bát nemusíš. Tím, že spolu budete po intimní stránce i během těhotenství, nemůže nijak vaše dítě ohrozit. Navíc u některých párů, které tu potkávám, je těhotenství ještě takovým silnějším afrodiziakem. Touží po sobě snad ještě víc, než normálně!“
Paloma a Gonzalo se na sebe podívali a oba zrudli. Během líbánek dali tomuto tvrzení za pravdu.
Winston se pousmál a taktně to přešel. „No jinak, Palomo, na další kontrolu přijď za měsíc.“
„Dobře, děkuju,“ pousmála se. „A, Winstone,“ zadívala se na monitor, „nevidíš tam už, co to bude?“
„To uvidím za ten měsíc,“ zasmál se. „Říkal jsem ti, že musíš být trpělivá. Takže teda předpokládám, že si budete chtít nechat říct, co to bude.“
„Ano, shodli jsme se na tom,“ přikývla Paloma.
„No, shodli,“ ozval se Gonzalo, „já tak nějak nemám na výběr, protože Paloma by to přede mnou nedokázala utajit,“ řekl se smíchem.
Paloma ho z legrace praštila do ramene a zamilovaně se na něj usmála. On jí úsměv opětoval.

#####

Lucas a Fernando byli v zasedací místnosti spolu s dalšími dvěma kolegy a o něčem hojně diskutovali. Nakonec kolegové odešli a Fernando se zeptal: „Ten dnešní večer platí?“
„Ano, platí. Sol se už těší, až pozná Emílii i Helenu.“
„I Emília se těší. Když jsem tehdy z tvé svatby přišel a řekl jí to, nemohla tomu věřit.“
„To nikdo!“ zasmál se Lucas. „Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat!“
„Asi vážně ano. Ještě jsem tě neviděl takhle šťastného!“
Lucas se usmál.
„A co Lorena? Viděl ses s ní od té doby?“ zeptal se Fernando opatrně.
„Ne, viděl jsem ji naposled den před svatbou. A vlastně ani už nemám důvod ji vidět.“
„Ani Berenice o ní nemluví?“
„Ne, nemluví. Ví, že už to nemá smysl. Oba teď žijeme jiné životy a takhle to vlastně bylo pořád. Nikdy jsme nebyli doopravdy spolu. Vždycky nám něco stálo v cestě. A proto náš vztah nikdy neměl šanci. Ale to jsem si uvědomil až po hodně dlouhé době.“
„Až když ti do života vešla Sol!“
Lucas se zamilovaně usmál. „Ano! A už si svůj život bez ní neumím představit!“

#####

Joaquín byl stále na návštěvě u Pedra. Vždy si spolu rozuměli a Pedro ho pokaždé rád viděl. Aniž by tušil, co je ve skutečnosti Joaquín zač a jak moc ubližoval a znovu ubližuje jeho dceři. „A už sis našel nějakou práci?“ zeptal se Pedro.
„No ještě ne. Jak jsem teprve nedávno přijel, tak se mi ještě nechce znovu do toho pracovního procesu. Cestování člověka zleniví,“ zasmál se Joaquín.
„Jak kdybych slyšel Eduarda!“ zvolal pobaveně Pedro. Jejich rozhovor přerušil zvonek u dveří. Pedro se omluvil a šel otevřít dveře. Za nimi stála usměvavá Berenice. „Ahoj, dědo!“ pozdravila ho nadšeně a objali se. „Neruším?“
„Ty přeci nikdy,“ usmál se a políbil ji na čelo. „Ale Lorena tu není,“ dodal vzápětí.
„Já vím, já jsem taky přišla za tebou. Chci s tebou něco probrat.“
„Aha, tak pojď dál,“ pousmál se, objal ji kolem ramen a dovedl ji do obývacího pokoje. Berenice mu už po cestě něco říkala, ale jakmile spatřila Joaquína, zarazila se. „Promiň, nevěděla jsem, že máš návštěvu.“
„To nic, pojď seznámím vás,“ dovedl ji k Joaquínovi, který se mezitím postavil. „Berenice, tohle je Joaquín Salas, syn mého velmi dobrého přítele. A, Joaquíne, tahle krásná slečna je Berenice, moje vnučka a Lorenina dcera!“ zvolal pyšně.
„Tak to je ta slavná Lorenina dcera,“ pousmál se Joaquín a podal jí ruku. „Moc mě těší.“
„Taky mě těší,“ opětovala mu Berenice úsměv a ruku mu stiskla. „Ale my už jsme se viděli, ne?“ zeptala se nejistě.
Joaquín se zatvářil, že přemýšlí, i když moc dobře věděl, že má pravdu. „Ach ano, máte pravdu. Vy jste ta slečna, co mi před nějakým časem radila cestu.“
Berenice přikývla.
„Ten svět je ale malý. To by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že vy jste zrovna Lorenina dcera. Ale teď když to vím, ta podoba tam rozhodně je!“
„Ano, to říkají všichni,“ usmála se. „A klidně mi tykejte. Když mi někdo vyká, je to takový divný,“ zasmála se.
„Dobře, ale ty mi budeš taky tykat. Souhlas?“ navrhl a znovu jí podal ruku.
Berenice přikývla a znovu mu ruku stiskla.
„A co si teda se mnou chtěla probrat?“ zeptal se Pedro.
„No já půjdu. Nebudu vás rušit. Už tak jsem tu byl dlouho,“ řekl Joaquín, než vůbec Berenice zareagovala.
„Ne, nemusíš. Klidně zůstaň,“ řekla mu Berenice. „Jestli jste s mámou přátelé, tak by se tě to taky týkalo.“
Joaquín se na ni překvapeně zahleděl a Berenice mezitím odpověděla Pedrovi. „Máma má příští měsíc narozeniny. Chtěla bych jí připravit nějakou oslavu s překvapením. Myslím, že to teď potřebuje se nějak rozptýlit a pobavit. Tak jsem se s tebou přišla poradit.“
„To je skvělý nápad, Berenice. Popravdě jsem na to taky myslel,“ pousmál se Pedro.
„Takže já to mám brát tak, že na tu oslavu budu pozvaný?“ zeptal se Joaquín.
„Chci, aby tam přišli všichni mámini přátelé. Takže určitě ano,“ odvětila mu Berenice s úsměvem. „Můžeš nám pomoct i něco konkrétního vymyslet.“
„Moc rád,“ pousmál se.
Nakonec se všichni tři posadili na pohovku nebo do křesel a začali vymýšlet detaily Loreniny oslavy. Joaquín si po celou dobu Berenice mlsně prohlížel.

#####

„Mami, tati!“ radostně Chloe běžela k Palomě a Gonzalovi, jen co vstoupili do domu Fuentesových. Paloma si k ní klekla a pevně ji objala. Hned nato je přivítali i jejich rodiče, kteří jejich návrat už netrpělivě očekávali. Potom, co se všichni vzájemně objali, Paloma chytla Chloe za ruku, Gonzalo držel v náručí Daniela a ještě chytil Palomu kolem pasu.
„Vám všem to tak strašně spolu sluší!“ spráskla Camila ruce dojetím.
„A brzy vás bude ještě o jednoho víc,“ zvolala dojatě i María.
„No tak nechte si ty slzy pro sebe, nebo rozbrečíte i mě,“ vtipkoval Alberto a všichni se rozesmáli.
„Jaké byly líbánky?“ zeptal se Gonzalo starší.
Paloma a Gonzalo se na sebe zamilovaně usmáli a oba zároveň vydechli: „Nádherné!“
Jejich rodiče si vyměnily spokojené úsměvy a Alberto se poté zeptal: „Ale co že jste přijeli až teď? Letadlo vám přistálo už před dvěma hodinami. Začínali jsme mít strach.“
„No my jsme byli ještě v nemocnici. Nebylo mi moc dobře a Gonzalo trval na tom, aby se na mě Winston podíval.“
„A jsi v pořádku? A malé?“ ptala se hned ustaraně Camila.
„Neboj, mami, všechno v pořádku,“ pousmála se Paloma. „Byla to jen typická těhotenská nevolnost.“
„No ale nebudeme tady asi jen tak stát, že jo?“ zvolal Alberto. „Čekáme na vás s obědem. A při něm nám povyprávíte všechny vaše zážitky z líbánek,“ zavelel a všichni se přesunuli do jídelny. Paloma a Gonzalo se cestou políbili a vyměnili si další zamilovaný pohled.

#####

Když Berenice, Pedro a Joaquín vymysleli všechno k Lorenině oslavě, ještě chvíli si povídali a poté se Berenice omluvila, že už musí jít. Toho využil Joaquín a nabídl se, že ji ven doprovodí.
Jakmile vyšli z domu, Berenice se na něj obrátila a usmála se. „Děkuju, Joaquíne. Ráda jsem tě poznala. A taky ti děkuju za nápady, co jsi měl k té oslavě.“
„To bylo to nejmenší. Znám Lorenu už pár let, tak vím, co má ráda.“
Berenice trochu zesmutněla. „Jo, my dvě to poznávání teprve doháníme.“
„Však budete mít ještě spoustu času si všechno vynahradit.“
Berenice se pousmála. „Tak ještě jednou děkuju. Ahoj!“ Pokývla hlavou a odešla.
Joaquín se za ní díval a spokojeně se usmíval. „Jsi opravdu moc pěkná, maličká!“ zvolal chtivě.

#####

U Fuentesových v jídelně panovala velmi příjemná atmosféra. Alberto seděl v čele stolu, po jeho pravici, Camila, María a Gonzalo starší a naproti nim Paloma, která měla na klíně Daniela a vedle ní Gonzalo, u kterého byla zase Chloe. Všichni si vzájemně povídali, co se stalo za ty dva poslední týdny, co se neviděli a velmi dobře se bavili. Vyrušil je až příchod služebné. „Promiňte, pane Alberto, je tu paní Guellarová. Přišla si pro svého syna. Prý je tak domluvená s panem Gonzalem.“
Gonzalo pokývl na Alberta na znamení souhlasu a služebné pak řekl: „Tino, prosím tě, řekni Loreně, že hned přijdu.“
Služebná přikývla a odešla.
„Omluvte mě, prosím, na chvíli,“ vstal a Chloe posadil na své místo. „Lásko, prosím tě, pohlídej Daniela ještě chvíli,“ obrátil se na Palomu, „musím si s Lorenou ještě předtím promluvit. Alberto můžu využít tvou pracovnu?“
„Jistě, tam budete mít klid.“
„Hned se vrátím,“ pousmál se na Palomu, políbil ji a odešel.
Paloma se za ním dívala a měla takový zvláštní pocit. Neušlo jí, jak Gonzalo zvážněl, když Lorenino jméno uslyšel.
„Palomo, a už jste přemýšleli o jménu pro miminko?“ vyzvídala María.
Paloma se pousmála. „To bude ještě běh na dlouhou trať!“ řekla se smíchem a všichni se také rozesmáli.

Lorena čekala v hale. Když uviděla přicházet Gonzala, usmála se na něj. „Gonzalo, ahoj! Ráda tě zase vidím.“
„Vážně?“ zvolal ironicky.
„Ano, proč by ne?“ nechápavě pokroutila hlavou.
Gonzalo se zamračil. „Loreno, musíme si promluvit,“ zvolal vážně a ukázal jí, ať ho následuje do pracovny. Lorena to udělala a zmateně na něj hleděla, když stáli v pracovně proti sobě. „Gonzalo, stalo se něco?“
„Ano, něco se stalo. Víš, koho jsem během svých líbánek potkal?“
„Ne. Koho?“
„Clementine!“
Lorena se vyděsila. Začínala tušit, proč je asi Gonzalo naštvaný. Nervózně si prohrábla vlasy. Gonzalovi to neušlo. Přistoupil k ní blíž a nenávistně se jí zahleděl do očí. „Takže je to pravda! Podváděla jsi mě s Joaquínem!“ vykřikl.
Lorena zoufale pokroutila hlavou.