„Gonzalo, já … já …“ vůbec Lorena nevěděla, co říct, jak byla zaskočená.
„Hlavně se mi, prosím tě, nesnaž tvrdit, že jsi to Clementine celé vymyslela. Že mi lhala. Protože to, jak ses zatvářila, jen když jsem vyslovil její jméno a to, jak se tváříš teď, mluví za vše!“ pronesl zklamaně. „A od chvíle, co mi to řekla, si kladu pořád dokola ty samé otázky. Proč jsi to udělala, Loreno? Co jsem ti tehdy tak hrozného provedl? Čím jsem ti ublížil? Nebo co ti chybělo, že jsi to musela hledat jinde?“
„Gonzalo, prosím tě, odpusť mi to!“ rozplakala se. „Ty ses ničím neprovinil, to všechno já! Ale já to musela udělat!“
„Musela? Chceš mi tvrdit, že ti Joaquín snad pokaždé držel pistoli u hlavy, a proto si s ním musela dva roky spát?!“ vykřikl nenávistně.
„Gonzalo, já to opravdu nechtěla!“
„Tak proč jsi to teda dělala?“
„To ti nemůžu říct. Nemůžu ti to vysvětlit!“ vzlykala.
Gonzalo zničeně pokroutil hlavou. „Víš, jak jsem tě tehdy miloval? Udělal bych pro tebe všechno! A teď když si představím, že jsi třeba v jednom dni byla s ním a hned potom se mnou, tak se mi dělá zle!“ vykřikl s naprosto znechuceným výrazem.
„Ne, Gonzalo, neříkej to, prosím!“ plakala.
„Tak mi to zatraceně nějak vysvětli! Proč jsi to udělala?“ chytil jí za paže a zatřásl s ní. Lorena ho takto rozčíleného snad ještě nikdy neviděla. Jen zoufale pokroutila hlavou a řekla: „Nemůžu!“
Gonzalo ji pustil a odstoupil od ní. V tom si vzpomněl na jejich rozhovor druhý den poté, co ji nachytal s Lucasem při nevěře.
„Loreno, já jsem ti to neřekl, abych ti ublížil! Nebyla to z mé strany žádná pomsta! Já a Paloma jsme se hrozně opili a prostě se to stalo! Byla to chyba, se kterou už nemůžu nic dělat! Ale musel jsem ti to říct! Já jsem před tebou nikdy nic netajil!“ Zesmutněl a odešel.
Lorena chvíli jen tak zmateně stála na místě, a pak se za ním rozběhla. Doběhla do předsíně ve chvíli, kdy už Gonzalo otevíral dveře. „Ne, Gonzalo!“ dveře zavřela a postavila se k nim, aby Gonzalovi zabránila v odchodu. „Já tě nikam nepustím!“
„Loreno, prosím tě!“ vzdychl a postavil svůj kufr na zem.
„Já jsem ti taky nikdy nic netajila!“
„Vážně? A kdybych tě včera nepřistihl, řekla bys mi to?“
Lorena zahanbeně sklopila hlavu. „Já nevím, Gonzalo! Já nevím, co bych dělala! Ale teď vím jediné! Nechci, abys odešel! S tím s Palomou se trápit nebudu! Protože vím, že kdyby nebylo toho se mnou a Lucasem, tak by se to nestalo, tím jsem si jistá! Ty bys mi nikdy neublížil tak jako jsem to já udělala tobě!“ oči se jí zalily slzami.

Nechápavě kroutil hlavou nad tím, jak mohl být tak dlouhý čas slepý a naivní. Až nyní si uvědomoval, že tento rozhovor toho skrýval mnohem víc. Nakonec si vybavil ještě jednu část onoho rozhovoru.
„Dobře, Gonzalo! Budu k tobě naprosto upřímná! Nebudu nic popírat! Ale věř mi, že jsem to nechtěla! Nikdy jsem ti nechtěla ublížit! Ty jsi ten poslední člověk na světě, komu bych chtěla ublížit! Nikdy ti nepřestanu být vděčná za ta dlouhá léta, co jsi mi byl neustálou oporou! A proto tě nechci ztratit! Gonzalo,“ sevřela ho pevněji, „já možná miluju Lucase, ale tebe miluju taky! Věř mi, prosím tě! Miluju tě! Opravdu tě miluju!“ plakala.
„Tehdy, jak ses vyspala s Lucasem, tak jsi mi potom tvrdila, že miluješ nás oba. Joaquínovi jsi to taky tvrdila?“
„Gonzalo, prosím tě, …“ vzlykala.
„Teď už mi to je vlastně jedno! Jen … víš, co je největší paradox? Že jsem ti vlastně vděčný za to, že ses tenkrát s Lucasem vyspala a že jsi potom nevěděla, kdo z nás dvou je Danielův otec. Protože se aspoň musely udělat testy otcovství. A já teď můžu být klidný, že je Daniel můj. Protože kdyby se neudělaly tehdy, musel bych si je nechat stejně udělat teď!“
„Gonzalo!“ zvolala nešťastně. „Chceš mi tím naznačit, že …“
„Že bych po tom, co jsem zjistil, nemohl věřit tomu, že je Daniel můj!“
„Gonzalo, jak by sis o mně mohl myslet…“
„A co bych si asi tak měl myslet?“ rozkřikl se nenávistně. „Kdybychom teď ještě byli spolu, jak bych ti mohl cokoliv věřit?“
„Promiňte,“ vešla do pracovny Paloma s Danielem v náručí. Byla v jídelně celá nesvá a nervózní, co se asi mezi Gonzalem a Lorenou děje. Než stačila říct něco dalšího, Lorena si utřela slzy z tváří, popadla Daniela a v tu ránu byla pryč.
I Gonzalovi se z toho všeho začaly lesknout oči. „Lásko,“ Paloma k němu přistoupila a objala ho. „Co se mezi vámi stalo?“
Gonzalo ji pevně svíral ve svém náručí. Políbil ji na rameno.
„Gonzalo, tak co se děje? Už mi konečně řekneš, co tě trápí?“ ptala se ustaraně.
Gonzalo se od ní odtáhl a smutně přikývl.

#####

Lucas po práci vyzvedl Sol z její poslední směny v kině a jak už se spolu domluvili ráno, zajeli si odreagovat se na koupaliště. Střídavě si chodili zaplavat, společně jezdili na tobogánu, opalovali se. Ať už se hnuli kamkoliv, stále se drželi za ruce nebo v objetí a vyměňovali si jeden polibek za druhým.
Nyní spolu seděli v objetí na dece a už nějakou chvíli jen tak mlčky pozorovali dění kolem. Lucas ji vzal za ruku, políbil ji na ni a pak si prohlížel její snubní prsten. Usmál se.
„Nelituješ toho?“ zeptala se Sol.
„Čeho?“ odvětil nechápavě.
„Toho všeho mezi námi. Že se to stalo tak rychle. Aby nám to později neublížilo!“
„Sol, ty snad pochybuješ, že to, co je mezi námi, není správné?“ zvolal vyděšeně.
„Ne, miláčku, to ne,“ pohladila ho po tváři, „jen jsem se z toho asi ještě nevzpamatovala,“ pousmála se. „Prožila jsem tolik špatných věcí. Mám za sebou několik nevydařených vztahů a teď jsem šťastná jako nikdy! Jen mám občas ještě pocit, jestli se mi to všechno jenom nezdá! Jestli ty se mi jen nezdáš!“
Lucas chytil její obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Jsem tady s tebou, moje sluníčko! A už nikdy neodejdu. Možná je to všechno jen sen, ale proměněný ve skutečnost. A ta bude věčná! My dva už budeme navždycky spolu!“
Sol se šťastně usmála. „Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“ Zamilovaně se na sebe usmáli a dlouze a něžně se políbili.

#####

Paloma a Gonzalo se v pracovně posadili na pohovku. „Miláčku, všechno ti vysvětlím. Ale chci, abys mě nechala domluvit. Abys mě nepřerušovala,“ požádal ji Gonzalo s vážným výrazem ve tváři.
„Ano, lásko, slibuju!“ pokývla Paloma hlavou.
„Tehdy to ráno, jak jsem nám byl koupit snídani a pak se vrátil zničený a nechtěl jsem ti říct, co se stalo …“ Paloma jen přikyvovala a nechala ho mluvit dál. „ …tak jsem znovu potkal Clementine. Říkal jsem ti, že v době, kdy jsem žil s Lorenou v Bogotě, tak jsme se často vídali s ní i s jejím tehdejším přítelem. A Clementine mi to ráno prozradila to, co bych se asi nikdy nedozvěděl, nepotkat ji. Řekla mi, že Lorena a ten její přítel nás oba podváděli. Byli milenci. Celé dva roky!“
Paloma zůstala šokovaně hledět s pusou dokořán. Gonzalo jí ještě dovyprávěl všechno, co mu Clementine řekla a pak rozčíleně vyskočila z pohovky. „To je taková mrcha!“ vykřikla nenávistně. „Celou dobu si přede všemi hrála na světici a přitom …Bože, měl jsi mi to říct hned! Aspoň bych té potvoře teď mohla vyškrábat oči!“ křičela úplně nepříčetně.
„Palomo, lásko, prosím tě, uklidni se, ano? Mysli na naše malé, nerozrušuj se! A už vůbec ne kvůli ní!“ chytil ji za ruku a pohladil po tváři.
„Ne, to nejde! Nemůžu se uklidnit!“ křičela hystericky. „Jak ti to mohla udělat? Takhle ti ublížit!“ znovu vykřikla, ale najednou se zničehonic rozplakala. Zoufale klesla na pohovku a vzlykala.
„Miláčku, prosím tě, neplakej!“ přisedl si k ní a utěšoval ji. „Bože, já jsem ti vůbec neměl nic říkat, kdybych věděl, jak zareaguješ!“ nadával si.
„Ne, Gonzalo, jsem ráda, že jsi mi to řekl. Teď už to všechno chápu, proč jsi byl tak zničený. Sice už spolu nejste, ale taková zrada vždycky moc bolí. A mě to teď bolí spolu s tebou!“ plakala.
„Lásko moje, jsi úžasná, ale už, prosím, neplakej, ano?“ chytil její obličej do dlaní a políbil ji. „Tím dnešním rozhovorem nějaký přátelský vztah mezi ní a mnou navždy skončil. Teď už s ní budu vycházet jen jako s matkou svého syna. Bohužel budu muset. O to víc mě teď mrzí, že Daniel není taky tvůj!“ zachvěl se mu hlas.
Paloma také chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. Přes slzy se smutně usmála. „Já ho za svého považuju, věř mi! A přísahám ti, že já bych nikdy nebyla schopná ti takhle ublížit. Protože ty jsi moje všechno. Jsi jediný muž, kterého jsem kdy milovala, a tak to bude až do konce mého života!“ vzlykala.
„Já vím, princezno!“ pousmál se. „Vím, že ty a já patříme k sobě! A že se mezi nás už nikdy nikdo a nic nepostaví!“ zvolal rozhodně.
Pousmáli se a velmi něžně se začali líbat.

#####

Lorena se vrátila s Danielem domů. Posadila ho na zem v ložnici k jeho hračkám, které předem připravila. Sama si sedla na postel. Byla stále velmi rozrušená z rozhovoru s Gonzalem. Nemyslela si, že se Gonzalo o její zradě jednou dozví. Bolelo ji vidět ho, jak tím trpěl. Nikdy mu nechtěla ublížit. Věděla, že ji miloval. Miloval ji tak moc, že jí nikdy sám neprozradil to, co mohlo ublížit zase jí. A co vlastně zapříčinilo její další jednání, po kterém už definitivně ztratila iluze o nějaké pravé lásce. Poté pochopila, že jí láska není souzena, že milovat neumí. I když se snažila, vždy to bylo jen předstírání, které ale dobře skrývala, aby vyhověla těm, kteří to od ní vyžadovali.

Před pěti lety – Bogotá, Kolumbie

Lorena snídala v jedné hotelové restauraci, kde se předešlý večer konala oslava jejích narozenin. Gonzalo kromě několika překvapení onoho večera zajistil ubytování Lorenině rodině i všem jejím přátelům a na dnešní den měl pro všechny ještě jedno překvapení, které před malou chvílí odešel zařizovat.
Lorena dopíjela kávu, když si k jejímu stolu přisedl Joaquín. „Dobré ráno! Můžu doufám?“
„Ano, určitě,“ usmála se.
„Oslava se včera vydařila, co?“
„Ano, Gonzalo je prostě úžasný. Vůbec jsem to nečekala!“ šťastně se usmívala.
„Ano, je to vážně frajer,“ poznamenal Joaquín pobaveně.
„Co má znamenat ten tvůj tón?“
„Ale to nic,“ mávl ledabyle rukou. „Kde vůbec Gonzalo je?“
„Odešel zařídit ještě nějaké to překvapení. Vůbec netuším, co má v úmyslu.“
„No je pravda, že včerejší večer byl samé překvapení. Pochlubil se ti Gonzalo, že i jeho jedno překvapení čekalo?“
„Co tím myslíš?“ nechápala.
„Aha, no tak nic. To by ti měl říct asi sám.“
„Joaquíne, na co narážíš? Řekni mi to!“
„No říkám, měl by ti to říct sám, ale když už jsem to nakousl. Asi bys to měla vědět.“
„Tak už mluv!“ začínala být netrpělivá.
„Dobře, dobře, řeknu ti to. Hlavně klid,“ pobaveně se usmíval. „Víš, včera večer, když jsem šel Clementine na pokoj pro kabát, protože jí byla zima, tak když jsem se vracel, procházel jsem kolem toho malého salónku. Byly pootevřené dveře a já zaslechl Gonzalův hlas. Nedalo mi to a nakoukl jsem tam a viděl jsem …“
„Co jsi viděl?“
„Jak po něm vystartovala tvoje matka!“
Lorena vykulila oči. Nevěřícně kroutila hlavou. Najednou si uvědomila, že nebyl Gonzalo v druhé půlce večera ve své kůži. Byl stále zachmuřený a vlastně to trvalo až do dnešního rána. „Ne, to není pravda!“ zalesklo se jí v očích. „A co se mezi nimi stalo?“
„Tak to nevím. Jen jsem viděl, jak ho začala líbat a pak jsem odešel. Přece jsem se do toho nemohl plést!“
Lorena celá zrudla od nenávisti a odběhla pryč. Joaquín se pobaveně usmál a rozhodl se ji sledovat.

Současnost

„Zasloužila sis to! Tohle byla ta poslední kapka!“ zvolala nenávistně.

#####

Byl další den odpoledne. Gonzalo procházel chodbou časopisu, když se proti němu otevřely výtahové dveře a z nich vystoupila Paloma. Jak ho uviděla, hned se doširoka usmála, pověsila se mu kolem krku a políbila ho.
„To je mi ale příjemné překvapení!“ šťastně se usmál a polibek jí opětoval.
„Už jsem to bez tebe nemohla vydržet!“ vzdychla zamilovaně. „Jak jsme teď spolu byli každý den, tak těch několik hodin, co jsi v práci, je pro mě hotovým utrpením!“ dodala a znovu ho políbila.
Gonzalo jí polibky opětoval a poté řekl: „Vždyť pro mě taky. Pořád na tebe myslím a soustředit se na práci je pro mě dost komplikované.“ Zasmál se a pohladil ji po tváři. „A kde máš vlastně Chloe?“
„No víš, my jsme byly spolu ráno trochu nakupovat a pak jsme zašly k našim, abychom pozdravily tvoje rodiče. No a chvíli na to tam přišla Emília s Helenou a Chloe si chtěla hrát se svou malou sestřenkou. Tak mi Emília řekla, že je obě pohlídá a že můžu jít za tebou, když viděla, jak jsem úplně mimo, že nejsem s tebou!“ pousmála se.
Gonzalo ji chytil za bradu, usmál se a znovu se něžně políbili.
V tom se znovu otevřely výtahové dveře a v nich byl další líbající se pár. Byli to Lucas se Sol. Oba páry ukončili polibek ve stejnou chvíli a stejně tak se na sebe poté překvapeně zahleděli. Lucas chytil Sol za ruku a vystoupili ven. „Palomo, Gonzalo!“ usmál se na ně Lucas. „Vítejte zpátky doma! Jaké byly líbánky se asi ptát nebudu, to by se moc nehodilo,“ zasmál se, „ale jak se máte se zeptat můžu, ne?“
Oba se na sebe usmáli a poté na Lucase. „Máme se zamilovaně a šťastně!“ odvětil mu Gonzalo a Paloma jen s úsměvem vzdychla.
„Ano, je to na vás vidět,“ řekl Lucas, „a vlastně jsem ještě neměl možnost pogratulovat vám ke sňatku a taky k tomu malému, co čekáte,“ dodal s úsměvem. S Palomou se objali a s Gonzalem se poplácali po ramenou.
„Děkujeme,“ usmála se Paloma, „ale neměli bychom gratulovat i my tobě?“ Podívala se na Sol, která tam jen nervózně postávala. „Vy dva spolu chodíte?“
„Nejen to,“ objal Lucas Sol kolem pasu a hrdě zvolal: „My jsme se vzali!“
Paloma s Gonzalem na ně zůstali šokovaně hledět. Gonzalo se nakonec vzpamatoval jako první, obrátil se na Palomu a zeptal se: „Jak dlouho, že jsme na těch líbánkách byli?“
„Jo, vzali jsme to trochu rychle,“ zasmál se Lucas, „jestli nic nemáte, co kdybychom si šli někam sednout a popovídali si?“
„Já jsem určitě pro!“ hbitě Paloma zareagovala. Byla velmi zvědavá, jak se dali dohromady.
„Já už vlastně tady taky skončil,“ dodal Gonzalo s úsměvem.
„Dobře, tak já jen Sol ukážu svoji kancelář. Ještě tu u mě nebyla. Sejdeme se na parkovišti? Tak za patnáct minut?“ navrhl Lucas.
Paloma s Gonzalem přikývli a Lucas se Sol odešli.
„Chápeš to?“ pokroutila Paloma nevěřícně hlavou.
„Ne, vůbec,“ zasmál se Gonzalo. „Ale očividně se během našich líbánek toho tady událo spoustu.“
Paloma se usmála a poté se objali.

#####

Lorena a Silvia seděly na lavičce na dětském hřišti. Daniel si opodál hrál na pískovišti. „Loreno, jsem ráda, že jsi mi zavolala. Už jsem si o tebe začínala dělat starosti.“
„To nemusíš, Silvie! Všechno zvládám.“
„Opravdu? Vždyť to nejsou ještě ani dva týdny, co se Lucas oženil. Musí tě to pořád trápit. Loreno, jsem tvá kamarádka. Mně lhát nemusíš.“
„A co chceš, Silvie, slyšet? Že trpím? Že každou noc brečím do polštáře? Ano, je to tak. Ale není to jen kvůli Lucasovi. Za mým trápením je toho daleko víc. Všechny moje chyby z minulosti se mi teď sčítají dohromady. Všechno, co jsem kdy udělala špatně, se mi teď vrací jako bumerang. Byla chyba si vůbec kdy myslet, že bych mohla být někdy doopravdy šťastná. Všechno to byla z mé strany jen přetvářka. Čím víc jsem se snažila Lucase i Gonzala milovat, tím to bylo horší. Oběma jsem jen ubližovala. Nikdy jsem jim nedokázala vrátit lásku, kterou ode mě čekali. Protože to neumím.“
Silvia na ni zmateně hleděla. „Loreno, co to prosím tě, povídáš? Vůbec tě nepoznávám!“
„Asi proto, že nejsem taková, jak si myslíš? Nevíš toho o mně spoustu. A ani nechci, abys věděla. Protože jsi vlastně moje jediná kamarádka, o kterou nechci přijít. Ty, můj táta a hlavně moje děti, jste to jediné, co mi zbylo!“ řekla zlomeným hlasem.
Silvia jí ani trochu nerozuměla. Jen ji silně objala, protože pochopila, že to potřebuje.

#####

Lucas se Sol a Paloma s Gonzalem seděli společně na zahrádce jedné kavárny. Lucas a Gonzalo drželi své polovičky kolem ramen a ony se jich zase držely za ruce. Oba páry si příjemně povídaly. Ze začátku mluvil hlavně Lucas, aby jim osvětlil, jak rychle se se Sol dali dohromady.
„Jééé, ale to je tak romantické!“ usmála se Paloma. „A moc vám to spolu sluší, opravdu!“
„Děkujeme,“ nervózně se Sol pousmála. „Však i vám!“
Paloma pohladila Gonzala po stehně a usmála se na něj. „Nám dvěma na rozdíl od vás to trvalo trochu déle, než jsme se dali dohromady,“ rozesmála se, „ale všechno to doháníme!“ dodala s poťouchlým úsměvem.
Gonzalo jí úsměv opětoval a políbil ji.
Lucas nehodlal zůstat pozadu a také Sol políbil. Usmáli se na sebe.
„Jinak mě, prosím, na chvíli omluvte,“ zvedla se Paloma, „musím na toaletu.“
„Půjdu s tebou,“ zvedla se i Sol.
„Jak jinak,“ rozesmál se Lucas.
„No co, holky chodí vždycky na toaletu ve dvou. Abychom vás hned mohly zdrbnout!“ zvolala Paloma pobaveně.
„Tak ať nám moc nezvoní v uších z toho, jak nás budete drbat, jo?“ prohlásil Gonzalo se smíchem.
Paloma se na něj šibalsky usmála a poté se Sol odešly.
Mezi Lucasem a Gonzalem nastalo pár vteřin trapného ticha. Poté se ale Lucas odvážil a opatrně se zeptal: „Ani mi nebudeš vyčítat, že jsem Loreně ublížil, když jsem se zamiloval do Sol?“
„Proč bych ti měl něco takového vyčítat? Naopak teď víc, než kdy dřív, jsem za tebe rád, že jsi poznal někoho, kdo si tvou lásku opravdu zaslouží. Lorena to rozhodně nikdy nebyla!“ zamračil se.
„Opravdu si to myslíš?“ zvolal Lucas udiveně. „Něco se mezi vámi stalo, že reaguješ právě takhle?“
Gonzalo smutně vzdychl. „Sice to s tebou nemá nic společného, ale asi bys to měl taky vědět. Abys mohl být klidný, že nemáš čeho litovat, že s Lorenou nejsi!“
Lucas na něj zmateně hleděl.
„Během líbánek jsem totiž zjistil, že mi Lorena byla během našeho manželství dlouhodobě nevěrná!“
Lucas vykulil oči.

Paloma a Sol stály před zrcadlem a upravovaly se. „Sol, ještě jsem neviděla Lucase takhle šťastného!“ usmála se Paloma.
„Berenice i Omaira mi to taky říkají,“ pousmála se Sol. „Ale je zvláštní bavit se o tom právě s tebou.“
„Kvůli tomu, že jsem byla Lucasova manželka? Sol, to opravdu řešit nemusíš. My dva jsme se měli sice rádi, ale láska mezi námi nebyla. Tu jsem poznala až s Gonzalem!“ zamilovaně se usmála. „A i ty máš určitě stejnou zkušenost. Měla jsi před Lucasem nějaké muže, o kterých sis myslela, že je miluješ, ale ta pravá láska se probudila až s Lucasem, ne?“
Sol se zamilovaným úsměvem přikývla.

„Takže je dost možné, že by mi za zády dělala to samé!“ zvolal Lucas nenávistně, když mu Gonzalo všechno vysvětlil. „Tohle bych si o ní nikdy nepomyslel. Teď vidím, že jsem měl o ní hodně naivní představy!“
„To my oba!“ pokývl Gonzalo hlavou.
„Tak jsme zpět,“ zvolala Paloma, když se se Sol vrátily. Každá si sedla na své místo a Paloma se zeptala: „Co jste probírali?“
Lucas a Gonzalo si vyměnili trochu smutné úsměvy, ale před nimi už to řešit nechtěli. „Samozřejmě vás dvě, lásko,“ odvětil jí Gonzalo a políbil ji.
„Jak jinak,“ přitakal Lucas a také Sol políbil.

Ani jeden z nich netušil, že je zpovzdálí pozoruje Lorena. Ta se před chvíli rozloučila se Silvií a s Danielem se vydala zpátky domů. Když je všechny čtyři viděla spolu, velmi se mračila.

„Sol, pracuješ ještě v tom kině a restauraci?“ zeptala se Paloma.
„V kině jsem vlastně včera skončila,“ odvětila jí Sol. „A Lucas by chtěl, abych skončila i v restauraci a začala dělat to, co mě opravdu baví.“
„A to by bylo co?“ ptala se Paloma zvědavě.
„To, co stejně mít nemůžu. Já jsem vždycky chtěla pracovat někde s dětmi. Studovala jsem střední pedagogickou školu, ale z finančních důvodů už jsem ji nedokončila. Takže nemám šanci získat nějakou práci v oboru. Všude budou chtít dokončené vzdělání.“
„A já ti zase říkám, že to musíš zkusit. Alespoň se někde zeptat,“ poznamenal Lucas.
Než na to Sol zareagovala, ozvala se Paloma: „A já bych věděla kde.“
„Kde?“ zeptala se Sol nechápavě.
„Moje máma je ředitelkou jednoho dětského domova. A vychovatelek, které se starají o ty opuštěné děti, není nikdy dost. Co kdybych se za tebe zeptala? Pokud bys teda právě o takovou práci měla zájem.“
Sol se rozzářily oči. „Samozřejmě, že bych měla zájem! Opravdu by ses, Palomo, zeptala?“
„Jistě, to je maličkost,“ odvětila s úsměvem.
„Děkuju, Palomo, opravdu!“
„No a problém je vyřešen,“ zvolal Lucas spokojeně a políbil Sol na tvář.
„Ještě nebudeme předbíhat, ano?“ brzdila ho Sol. „Nemusí mě matka Palomy přijmout jen proto, že mě Paloma zná.“
„Neboj, Sol, moje máma je skvělá. Určitě se jí budeš líbit,“ uklidňovala ji Paloma.

„Mami, jdem?“ ptal se Daniel Loreny a tahal ji pryč.
„Počkej ještě chvíli, Danieli, ano? Hned půjdeme!“ usmála se na něj a dál sledovala oba páry.

„A to jsem se chtěl zeptat. Už víte, jestli to bude kluk nebo holka?“ zeptal se Lucas.
Gonzalo položil Palomě ruku na břicho a usmál se. „Zatím ne, ale už brzy se to dozvíme. Já bych se teda nechal překvapit, ale Paloma by to tolik měsíců nevydržela a zároveň by nevydržela mi to neříct, takže jsme se shodli … nebo spíš mi nezbývá nic jiného, než si to nechat říct!“ poznamenal se smíchem.
„Pak budeš ještě rád, že to budeš vědět,“ se smíchem ho plácla a pak si přiložila obě ruce na své břicho a jeho ruku, „aspoň budeme mít poloviční problém s výběrem jména. Protože to taky ještě bude boj!“ smála se.
Gonzalo se usmál a políbil ji na tvář.
Lucas je s úsměvem pozoroval a nakonec se obrátil na Sol a také jí položil ruku na břicho. „A kdy my budeme mít dítě?“
„Lucasi?“ zatvářila se Sol trochu vyděšeně. „Tohle možná zas už tak rychle nepůjde!“ rozesmála se. „Ale jednoho dne určitě,“ dodala šťastně a políbila ho.

Lorena rudla vzteky. Nechápala, co to má znamenat. Že je těhotná Paloma věděla, ale co měla znamenat ta Lucasova ruka na břiše Sol? Honilo se jí hlavou, že se Sol nejspíš už byl v době, kdy se ještě ucházel o ni. Aniž by o tom věděli, vrhla na všechny čtyři nenávistný pohled, vzala Daniela do náruče a rozčíleně odešla.

#####

Berenice seděla na lavičce před školou a čekala, až pro ni přijede šofér, aby ji odvezl domů. Volal jí, že se o trochu zpozdí, protože uvízl v dopravní zácpě. Tak si nasadila sluchátka a prohlížela si něco v mobilu. Moc nevnímala dění kolem sebe, a když jí někdo sáhnul na rameno, polekala se. Prudce se otočila. „Ty?“
„Promiň, Berenice, nechtěl jsem tě polekat,“ omluvil se jí Joaquín a přisedl si k ní.
„Ne, to je moje chyba. Byla jsem mimo,“ pousmála se. „Co tady vlastně děláš?“
„Tvůj děda mi řekl, kam chodíš do školy a kdy dnes končíš. Víš, chtěl bych s tebou ještě něco probrat ohledně té oslavy tvé mámy. Něco mě k tomu ještě napadlo.“
„Aha, vážně? Tak to je dobře. Co tě napadlo?“
„Hm, neprobereme to někde v klidu? Co kdybych tě někam pozval? Třeba na zmrzlinu?“ čarovně se na ni usmál.
Berenice trochu zčervenala nervozitou. „Promiň, dnes nemůžu. Už něco mám. Jen tu čekám na našeho šoféra, aby mě odvezl domů a pak už mám nějaké plány.“
„Aha, promiň, to jsem nevěděl. Tak ti to můžu říct aspoň nějak v rychlosti? Než mi ujedeš? A detaily bychom domluvili někdy příště?“
„Dobře,“ s úsměvem přikývla.
Joaquín se spokojeně usmál a začal si vymýšlet, co ho zrovna napadlo. Všechno byla jen záminka, aby ji mohl vidět.

#####

Emília byla s Helenou a Chloe na zahradě u Fuentesových. Seděly na dece a hrály si s plyšovým Olafem. „Já jsem Olaf a mám rád vřelá objetí!“ napodobovala ho Chloe a Helena se tomu hrozně smála.
„Chloe, prosím tě, zaběhla bys Heleně pro lahvičku? Asi jsem ji zapomněla v kuchyni na stole,“ požádala ji Emília zatímco prohledávala svou tašku.
„Ano, teto, už běžím,“ odvětila jí Chloe a ihned se rozeběhla do domu.
„A co my zatím?“ zeptala se Emília Heleny. „Nezkusíme zase pár krůčků?“ s úsměvem vstala, chytila Helenu za ruce a ta velmi pomalu cupitala. „No výborně, ty jsi moje šikulka!“ V tom začala Helena radostně výskat, protože viděla, že se k nim blíží Fernando. S Emílií se na sebe usmáli.
„No pojď ke mně, miláčku!“ rozpřáhl Fernando ruce a klekl si. Helena za pomoci Emílie udělala dalších několik kroků, až nakonec skončila ve Fernandově náruči. Ten se zvedl a políbil ji na vlasy. „A ty pojď taky ke mně, lásko!“ přitáhl si k sobě i Emílii a políbili se. „Přijel jsem si vás vyzvednout, holky moje!“ šťastně se usmál.
„To jsme rády,“ opětovala mu Emília úsměv a znovu se políbili. „Co v práci? Všechno dobrý?“
„Ano, klasická rutina,“ pokrčil rameny. „Naštěstí to vždycky rychle uteče, když vím, že se vrátím zase k vám! Ke svým největším láskám!“ zvolal hrdě.
Emília se šťastně usmála a poté se něžně políbili.

#####

Berenice a Joaquín si spolu ještě pořád povídali a Joaquín jí neustále něčím lichotil. Berenice z něj byla pořádně nervózní, protože to byl opravdu pěkný muž.
„Hm, ten váš šofér pořád nejede. Nechceš, abych tě domů odvezl já?“ nabídl se.
„Ne, Joaquíne, děkuju. Zatím pořád ještě stíhám to, co mám v plánu,“ podívala se na hodinky a usmála se.
„Máš opravdu krásný úsměv!“ znovu jí zalichotil a navíc se odvážil pohladit ji po vlasech.
Berenice se zachvěla.
„Co se to tady děje?“ rozkřikla se Lorena, která je viděla už z dálky a hned k nim vyděšeně běžela, s Danielem v náručí.
„Mami, ahoj!“ zatvářila se Berenice trochu rozpačitě, když se před ní postavila.
„Zdravím tě, Loreno!“ pousmál se na ni Joaquín jakoby nic, když také vstal.
Lorena se na něj zamračila. „Vy dva se znáte? Od kdy?“
„Včera jsme se seznámili, když jsem přišla za dědou,“ vysvětlila jí Berenice. „A teď jsme tady spolu něco řešili.“
„Co jste spolu řešili?“
„Promiň, mami, to ti nemůžu říct.“
„Berenice?“ zvýšila na ni hlas.
„Neboj, mami, v pravou chvíli se to dozvíš!“
Lorena nevěřícně pokroutila hlavou. „Berenice, prosím tě, vezmi si Daniela,“ předala jí ho do náruče a pak vrhla nenávistný pohled na Joaquína. „Já si musím tady s Joaquínem něco vysvětlit,“ popadla ho za paži a odtáhla ho kousek stranou. „Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na něj.
„Chci blíž poznat tvou dceru. Je to snad trestné?“
„Netvař se jako neviňátko, ty parchante! Já moc dobře vím, o co ti jde! Ale už jsem ti to jednou řekla! Jestli na ni jenom prstem sáhneš, tak tě zabiju!“
„Zrovna před chvíli už jsem na ni sáhl a nebyla proti,“ zvolal provokativně.
Nechybělo málo a Lorena by mu s chutí vrazila facku. Ale nemohla před Berenice, protože by pak měla příliš mnoho otázek. „Vypadni už! Večer za tebou přijdu a ještě si o tomhle promluvíme!“
„Myslíš, že budeme ztrácet čas mluvením?“ zvolal chtivě a pohladil ji po hýždích.
„Běž!“ odstrčila ho a probodla pohledem.
Joaquín se pobaveně zasmál a poslal jí vzdušný polibek. „Berenice, měj se! Ještě se určitě uvidíme,“ zavolal na ni a pak odešel.
Lorena se vrátila k Berenice. Ta měla na klíně Daniela a na mobilu mu ukazovala nějaké hry. „Vy jste se kvůli mně pohádali?“ zeptala se Berenice.
„Ne, jen jsme si potřebovali něco vyříkat. Nic důležitého,“ zalhala jí Lorena. Nemohla a ani nechtěla jí nic vysvětlovat.
„Mami, víš, že vás oba ráda vidím, ale říkala jsem ti, že dnes nemám čas.“
„Ano, vím, taky jsem ani nedoufala, že tě tady ještě zastihnu. Ale chtěla jsem to zkusit. Potřebovala jsem tě vidět!“ smutně se usmála.
„Mami, stalo se ti něco?“ zeptala se ustaraně.
Loreně se znovu před očima objevil ten obrázek Lucase a Gonzala, jak jsou nyní šťastní se svými ženami. O oba své osudové muže definitivně přišla. Svou vlastní vinou. Protože je nedokázala nikdy opravdu milovat. Ale i tak ji to drásalo. Stejně tak jako to, co viděla před chvíli. Jak byl Joaquín blízko Berenice, ji děsilo. Najednou jí hlavou proběhla myšlenka.
„Mami? Mami, vnímáš mě!“ chytila ji Berenice za ruku, což Lorenu probudilo. Vážně se na svou dceru zahleděla a navrhla: „Berenice, co kdybychom ty, já a Daniel odjeli někam hodně daleko. Co kdybychom začali někde jinde a úplně znovu!“
Berenice na ni šokovaně hleděla.