„Mami, to jsi mě zaskočila,“ zarazila se Berenice.
„Já vím, holčičko, právě teď mě to napadlo. Bylo to spontánní, ale přijde mi to jako úžasný nápad!“ usmívala se Lorena. „Byli bychom všichni tři spolu,“ Daniela, kterého měla Berenice na klíně, pohladila po vlasech a na svou dceru se šťastně usmála, „a my dvě bychom konečně mohly dohnat ta dlouhá léta, co jsme byly bez sebe. Obě to potřebujeme!“
Berenice na ni zmateně hleděla.
„Berenice, nechci, abys mi odpovídala hned. Samozřejmě si to rozmysli a …“
„Ne, mami, nezlob se na mě, ale já si nemám, co rozmýšlet. Já nechci nikam odjet. Můj domov je tady!“
Loreně zmizel úsměv z tváře.
„Mami, já chápu, že to asi myslíš dobře a že pro tebe by odjezd někam pryč byl teď vhodný, ale já bych odjet nemohla. Příští rok maturuju a hlavně mám tady celou svou rodinu!“
„Já a Daniel jsme tvá nejbližší rodina! Potom ještě děda Pedro a strýc Eduardo! Nikdo další!“ zvolala rozzlobeně.
„A taky můj táta!“ zdůraznila Berenice. „A moji rodiče, moje sestry, neteře a …“
„Fuentesovi nejsou tvá rodina!“ podotkla Lorena velmi tvrdě. „Ano, vychovali tě, ale nejsi s nimi spřízněná!“
Berenice to velmi zabolelo. V očích se jí zalesklo. „Promiň, mami, ale v tom by s tebou určitě nesouhlasili. Oni jsou moje rodina! Vždycky byli a vždycky budou!“ odvětila chvějícím se hlasem. V tom si všimla, že na druhé straně ulice zastavilo auto s šoférem, na kterého čekala. Předala jí Daniela a ještě smutným pohledem poznamenala: „A taky nezapomínej na Daniela. Dost pochybuju o tom, že by ti Gonzalo dovolil ho někam odvézt. Je to jeho táta a nevzdal by se ho!“ Vstala a co nejrychleji utekla k autu.
„Berenice, počkej, omlouvám se! Já to tak nemyslela!“ volala na ni Lorena.
Berenice už ale seděla v autě a jen co se šofér rozjel, rozplakala se.
„Pane bože, co jsem to provedla? Proč jsem jí tohle řekla?“ zvolala Lorena zničeně. Zpětně si v hlavě přehrála, co všechno vyslovila a velmi si to vyčítala.

#####

Byl večer. Sol a Lucas právě večeřeli a Lucas si všiml, že je Sol nějaká zamyšlená. „Miláčku, co se děje? Na co myslíš?“
Sol se na něj smutně podívala. Odložila příbor a chytla ho za ruku. „Lucasi, to, na co ses mě dnes odpoledne zeptal, si myslel opravdu vážně?“
„A co konkrétně myslíš?“ zasmál se.
„Jak Gonzalo položil ruku na Palomino břicho a ty jsi pak udělal to samé a zeptal ses mě, kdy budeme mít dítě my. Tak si to myslel vážně?“
Lucas se zarazil. Sevřel její ruku ve svých dlaních. „Sol, proč se takhle tváříš? Tak vážně? Neměl jsem se na to ptát? Nebo sis myslela, že dítě nechci, když už mám Berenice?“
„Ne … já nevím … asi jsem si nic nemyslela … jen mě to v tu chvíli zaskočilo. Vím, že jsem ti řekla, že jednoho dne určitě mít dítě budeme. Nechtěla jsem to řešit před Palomou a Gonzalem. … Víš, ale …“
„Ale co?“ zmateně na ni hleděl.
„Já mám hrozný strach!“
„Z čeho, lásko moje?“
„Víš, po tom potratu … co když to nepůjde? Někdy se to stává. Nechci, abys mě pak nenáviděl, kdybych ti nemohla dát dítě. A víš, to je i jeden z důvodů, proč ještě občas pochybuji, jestli jsme to mezi námi všechno neuspěchali. Nestihli jsme si o těchto vážných věcech promluvit.“ Pohladila ho po tváři a smutně se na něj zahleděla. „Lucasi, já tě opravdu miluju, a moc se bojím, že bych tě někdy mohla zklamat.“
Lucas pokroutil hlavou, chytil její obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Sol, ty mě nikdy nemůžeš zklamat! Ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo! A od této chvíle o tom už nikdy, opravdu nikdy, nepochybuj! Všechno spolu zvládneme, to dobré i to špatné. Věř mi!“
Sol se zalesklo v očích. Pousmála se. „Miluju tě!“
„A já tebe!“ zamilovaně vzdychl a jejich rty se spojily v dlouhý a něžný polibek.

#####

„Sladké sny, broučku!“ políbila Paloma Chloe na čelo, když ji ukládala do postele.
„Dobrou, mami!“ pousmála se na ni Chloe, objala Olafa a zavřela oči.
Paloma ji s úsměvem hladila po vlasech až do chvíle, než Chloe usnula. Poté vyšla z pokoje a opatrně zavřela dveře.
Gonzalo se díval v obývacím pokoji na televizi, když si k němu Paloma přisedla. „Už spí,“ pousmála se. Políbili se a vzájemně se k sobě přitulili. „Gonzalo?“
„Ano?“
„Mám takový nápad.“
„Jaký?“
„Co kdybychom zítra Lucase a Sol pozvali k nám na večeři?“
Pousmál se. „Víš, že mě to taky napadlo?“
„Vážně?“ usmála se na něj. „Víš, jak jsme byly se Sol o samotě, tak se mi přiznala, že je ze mě ještě trochu nesvá kvůli tomu, že jsme byli s Lucasem manželé. A já bych jí chtěla postupně přesvědčit, že jí to nemusí být nepříjemné. Že už jsme jen dobří přátelé. Stejně jako vy dva, ne?“
„Ano. Ironií osudu se z nás nakonec taky stali přátelé.“ 
Usmála se a políbila ho. „A taky Sol mi byla od první chvíle sympatická. Jsem za oba moc ráda, že jsou spolu.“
„I já,“ úsměv jí opětoval. „Ale už dost o nich. Teď nastal ten správný čas pro nás dva!“ šibalsky se usmál.
„Jaký čas myslíš?“ zachichotala se.
„Na čas naší lásky!“ zašeptal a něžně ji políbil. „Včera nám to nevyšlo,“ znovu ji políbil, „a já už začínám mít abstinenční příznaky!“ dodal chtivě. Paloma se usmívala, zatímco ji líbal na krku. „Lásko, prosím, nezlob se na mě. Ale jsem už dnes hodně unavená!“ dodala po chvíli.
Gonzalo ji přestal líbat a věnoval jí svůj nejsmutnější pohled.
„Promiň, lásko, musela jsem to říct. Miluju tady ten tvůj pohled!“ rozesmála se a chtivě ho políbila tentokrát ona. „Taky jsi mi chyběl, miláčku! I jen jediný den bez tvé blízkosti, polibků, doteků a milování je strašný!“ zoufale vzdychla.
Zadívali se na sebe a začali se velmi vášnivě líbat. Po chvíli se jejich vášeň proměnila v něhu. Gonzalo ji vzal do náruče a odnesl do ložnice, kde jejich něžné polibky vyústili v další milování plné horoucí lásky, kterou k sobě cítili.

#####

„Jdeš přesně na čas! Tak se mi to líbí!“ spokojeně se Joaquín usmál na Lorenu, když vstoupila do jeho bytu. Ta se jen zamračila a nechala se dovést do ložnice. Tam si ji Joaquín k sobě přitáhl a začal ji líbat. Lorena jeho polibky chvíli opětovala, ale pak ho od sebe silně odstrčila. „To ti zatím musí stačit!“
„Prosím?“ zvolal rozčíleně.
„Odpoledne jsem ti jasně řekla, že si nejdřív promluvíme o Berenice! Proč jsi s ní dnes byl? Co tak strašně důležitého jste spolu řešili?“
„Slyšela jsi svou dceru, že ti to nemůže říct. A tím pádem ani já!“
„Joaquíne, mluv!“
„No dobře, tak já ti to řeknu. Ale přijdeš o překvapení.“
„Tak už mluv!“ rozkřikla se.
„Berenice a tvůj táta pro tebe připravují narozeninovou oslavu. A já jim v tom pomáhám. To je celé!“
„Cože? To je všechno? A to ti mám jako věřit?“
„Ta oslava bude. A nijak se jí nevyhneš. Vím, jak máš oslavy narozenin od jisté doby ráda!“ vysmál se jí.
Lorena se zamračila. „Dobře, budu se tvářit, že ti věřím. Ale varuju tě naposledy, Joaquíne!“ přistoupila k němu blíž se vztyčeným ukazováčkem. „Ani nepomysli, že bys na Berenice něco zkoušel. Jestli se dozvím, že si jí zkřivil jen jediný vlásek na hlavě, tak …“
„A kdyby si ho chtěla nechat zkřivit sama?“ zeptal se provokativně.
„Ty hajzle!“ vší silou mu vrazila facku.
Joaquín se chytil za udeřenou tvář a jen se pousmál. „Dnes jsi poměrně v ráži! To je fajn. Aspoň náš sex bude mít pořádné grády. To tě tak naštval jen ten pohled na mě a tvou dcerušku nebo ještě něco jiného, hm? Řekni! Abych do příště tuhle tvou náladu předem připravil.“
Loreně bleskly hlavou události dnešního dne. Kromě toho, o čem Joaquín právě mluvil, ji dnes rozhodil i pohled na Lucase a Gonzala s jejich manželkami a úplně nejvíc ji rozhodilo, jak ublížila Berenice. Snažila se jí potom několikrát volat, ale Berenice jí to nebrala. Nenáviděla se za to, co jí řekla. A ještě víc se nenáviděla, když si uvědomila, že s ní v tu chvíli mluvila stejně odměřeně a bezcitně jako s ní mluvívala její matka.
„Loreno, haló! Probuď se!“ lusknul jí Joaquín prsty před obličejem. „Jdeme na to?“
Lorena se znechuceně zatvářila, pokrčila rameny a řekla: „Posluš si!“
Joaquín ze sebe serval košili. Stejně rychle z ní stáhl šaty. Chtivě si ji ve spodním prádle prohlédl. Přitáhl si ji k sobě a začal ji úlisně líbat.

#####

Bylo ráno. Paloma přišla spolu s Chloe do domu svých rodičů. Předchozí den se domluvila se svou a Gonzalovou matkou, že půjdou vybrat nějakou první výbavičku pro dítě. Ještě před odchodem se ale od Camily dozvěděla, že Berenice není dobře, a tak nešla do školy. Paloma se rozhodla jít ji ještě pozdravit.
Berenice ležela v posteli a tvářila se smutně. „Berenice?“ nakoukla do pokoje Paloma. „Můžu na chvíli?“
„Palomo,“ trochu se Berenice pousmála a posadila se. „Pojď dál.“
Paloma si přisedla k ní na postel a ustaraně se zeptala: „Moc tě bolí břicho? Mamka říkala, že jsi to dostala a je ti zle.“
Berenice se zatvářila provinile. „Ano, dostala jsem to. Ale tak zle, jak jsem mamce tvrdila, mi zase není.“
„Cože?“ nechápala.
„Palomo, prosím tě, neříkej to mamce, ano? Nechci, aby si dělala starosti.“
„Dobře, Berenice, ale řekni mi, co se děje. Nebo si ty starosti budu dělat já!“
„Včera jsem mluvila s mámou … teda s Lorenou. A ona mi řekla něco tak …“ zachvěl se jí při té vzpomínce hlas. „A já teď nevím, jestli jsem náhodou neudělala chybu já. Možná jsem jí měla slíbit, že si to promyslím. Možná by pak ke mně nebyla tak tvrdá!“
„Co ti řekla, Berenice?“ zeptala se Paloma naštvaně ještě předtím, než znala důvod.
Berenice jí nakonec všechno o rozhovoru s Lorenou řekla. Potřebovala to ze sebe dostat.
„Ne, Berenice, ty jsi žádnou chybu neudělala. Řekla jsi jí to správně!“ ujišťovala ji Paloma rozčíleně. „I když je to tvoje matka, tak rozhodně nemá právo tě nutit někam s ní jezdit. Protože tvoje místo je tady! Tady u nás! My bychom tě nedali!“ dodala důrazně. Pak se usmála, aby tím Berenice trochu uklidnila.
Berenice se během vyprávění rozplakala. Nyní se přes slzy pousmála a řekla: „Já jsem jí tím odmítnutím nechtěla ublížit. Ale neumím si představit, že bych žila někde daleko bez vás všech!“
„To si ani představovat nemusíš, protože to se nikdy nestane!“
Berenice se na ni vděčně usmála a obě se objaly. Paloma se také usmívala, ale ne dlouho. Vzápětí se na její tváři objevila nenávist.

#####

Violeta a Pedro snídali. Violeta měla na klíně Daniela, kterého také krmila. Pedro se neustále díval na hodinky nebo na mobilní telefon. Byl velmi neklidný.
„Pedro, neboj. Jistě je v pořádku!“
„Tak proč se alespoň neozvala?“
Jen co to dořekl, objevila se v kuchyni Lorena.
„Loreno, proboha, kde jsi byla?“ hned na ni Pedro vyjel. „Večer jsi řekla, že se za chvíli vrátíš a byla jsi pryč celou noc. A ani jsi mi nebrala telefon. Víš, jaký jsem měl strach?“
Lorena se mračila. S Joaquínem strávila během noci několik žhavých chvil, které si ke svému překvapení nakonec užila i ona. Vůbec poprvé od jeho návratu. A stejně tak poprvé při nich zapomněla na všechny své problémy. Stejně jako před lety. Poté u něj únavou usnula. „Nechceš mi tu dělat nějaké kázání, tati, že ne? Na to už jsem fakt dost velká!“ odsekla mu.
Pedro byl v šoku. „Tak podle téhle tvé reakce to vypadá, že ani moc ne! Zmizíš na celou noc a svého syna tu necháš samotného!“
„Nezůstal tu sám, ale s vámi dvěma!“
„Ale ty jsi jeho matka! Ty s ním máš být!“
Lorena se znovu zamračila. Vzala si Daniela od Violety a naštvaně řekla: „Tak možná, že jsem ve skutečnosti špatná matka! Ostatně bych to měla mít po kom!“ Nechala je tam v jejich šoku samotné a odešla s Danielem do svého pokoje.
Violeta s Pedrem jen nevěřícně pokroutili hlavou.

#####

Paloma a Camila byly v jednom butiku s dětským oblečením. Camila si nadšeně prohlížela jeden obleček za druhým, zatímco Paloma byla duchem nepřítomná.
„Palomo, já vím, že ještě nevíš, co to bude, ale tohle bychom mohly koupit, ne? To je neutrální,“ ukázala jí bílé dupačky.
„Ano, můžeme,“ odvětila Paloma tak na půl.
„Palomo, co je s tebou? Včera jsi tyhle nákupy navrhla ty. A teď to vypadá, že se nebavíš?“
„Já vím, mami. Těšila jsem se, ale …“
„Ale?“
„Mami, běž, prosím do té cukrárny za Chloe a Maríou zatím sama. Já tam přijdu později. Musím si něco zařídit.“
„Co si musíš zařídit?“
„Něco opravdu neodkladného. Musím to udělat hned. Nebo to budu mít pořád v hlavě,“ zvolala vážně a než se Camila dostala k nějaké reakci, už byla pryč.

#####

„Tak to je pro dnešek všechno a můžete se pustit do práce!“ zavelel Alberto po skončení porady. Všichni se postupně rozcházeli ze zasedací místnosti, včetně Lucase a Gonzala. Než zašli do svých kanceláří, Gonzalo se ho zeptal: „Lucasi, máte na dnešní večer se Sol něco v plánu?“
„Hmmm … nic konkrétního nemáme. Proč?“
„Napadlo nás totiž s Palomou, jestli byste k nám nechtěli zajít na večeři. Když je teď Sol tvá manželka, rádi bychom ji ještě lépe poznali.“
Lucas se usmál. „Zavolám Sol a zeptám se jí. Ale určitě bude taky pro. Dal bych ti ještě vědět.“
„Dobře,“ opětoval mu Gonzalo úsměv. „Paloma mi totiž říkala, že se včera Sol cítila trochu nesvá vzhledem k té naší společné minulosti. Tak by bylo dobré jí ukázat, že to už je všechno za námi a že jsme teď všichni jen dobří přátelé.“
„Souhlasím. A jsem za to moc rád.“
„I já! Ačkoliv bych si to úplně na počátku nepomyslel, že to může takhle dopadnout,“ zasmál se.
„To nikdo z nás,“ zasmál se i Lucas. „Ale nakonec to dopadlo, jak nejlépe mohlo!“ šťastně se usmál.
Gonzalo souhlasně pokývl hlavou.

#####

Mariela šla za Eduardem do jeho kabinetu, aby s ním vyřídila nějaké pracovní záležitosti. Když to vyřešili, chtěla se Mariela vrátit do své kanceláře, ale Eduardo ji nechtěl pustit. Popadl ji a začal ji líbat.
„Eduardo, neblázni, co když sem někdo přijde!“ smála se mezi polibky, které mu nedokázala neopětovat.
„Budeme doufat, že má ten dotyčný ruce a nejdřív zaklepe!“ zasmál se a znovu ji políbil. Líbali se ještě pár vteřin, když se vyplnila Eduardova věta. Skutečně někdo zaklepal. Mariela hned od něj uskočila. Oba si urovnali své oblečení, které se jim při jejich objímání trochu pomačkalo. „Vstupte!“ zavolal Eduardo.
Do kabinetu vešel Pedro. „Tati!“ zvolal Eduardo překvapeně. Mariela si oddychla, že to není někdo ze studentů nebo z učitelů, i tak ale byla studem červená až za ušima. „Ahoj, Pedro!“ usmála se na něj. „Asi si přišel za Eduardem kvůli něčemu důležitému. Nechám vás o samotě. Stejně se musím vrátit k práci,“ řekla nervózně a vyběhla z místnosti.
Pedro se podezřívavě podíval na svého syna, který se jen uculoval. „No, tati? Co tu vlastně děláš?“ raději rychle změnil téma.
„Zkontroloval jsem si, že máš teď volnou hodinu, tak jsem toho využil. Už si totiž nevím rady.“
„S čím?“
„Spíš s kým! S Lorenou!“
„Tati, posaď se,“ ukázal Eduardo na volnou židli, protože mu bylo jasné, že tento rozhovor bude zase na delší dobu. Sám se posadil na protější. „Co je s Lorenou?“
„Já už nevím, Eduardo. Každým dnem se teď chová podivněji. Střídají se jí nálady a dělá to, co nikdy předtím nedělala. Třeba dnes v noci vůbec nebyla doma. Mě a Violetu požádala, abychom jí na chvíli pohlídali Daniela a nakonec se vrátila až dnes ráno a ještě se cítila dotčená, že jsem si dovolil se jí zeptat, kde byla. A navrch měla ještě poznámku o tom, že je možná špatná matka a že by to měla mít po kom.“
„Narážela na mámu!“
Pedro smutně přikývl. „Čím dál víc jsem si jistější, že se toho mezi nimi stalo mnohem víc, než si myslíme. A že ji to natrvalo poznamenalo. A že teď, když zůstala sama, se to začíná projevovat. Nebo taková byla i dřív, jen jsme to nikdo z nás neviděl.“
Eduardo zmateně pokroutil hlavou. „Nevím, tati. Nevím, co si myslet!“
„Eduardo, přišel jsem tě požádat, jestli by ses za ní dnes nestavil a nezkusil sis s ní promluvit. Já už to nezvládám. V posledních dnech se spolu buď jen hádáme anebo se tváří, že se nic neděje a nechce o ničem mluvit.“
„Dobře, tati, přijdu. Je fakt, že už jsme se teď spolu dlouho neviděli, tak se mi třeba s něčím svěří,“ pokývl hlavou. „Vím, že vás teď trochu zanedbávám. Chovám se jako sobec, protože čas trávím jen s Marielou a Francem,“ pousmál se.
„Ne, to není sobecké. Jen máš teď už svou vlastní rodinu, kterou miluješ!“
„Ano, moc!“ šťastně se usmál.

#####

Lorena byla doma jen s Danielem. Ten si hrál na koberci v obývacím pokoji a Lorena ho se smutným úsměvem pozorovala. „Mami, pojď si hlát!“ lákal ji k sobě.
Lorena se pousmála. Chtěla za ním jít, ale zadržel ji zvonek u dveří. „Počkej chvíli!“ řekla, ale Daniel se rozeběhl ke dveřím také. Když Lorena otevřela, zamračila se.
„Palomo!“ nadšeně jí Daniel objal kolem nohou.
„Ahoj, zlatíčko!“ usmála se na něj a pohladila ho po vlasech.
Lorena ho od ní naštvaně odtáhla. Nelíbilo se jí, jak se k ní Daniel má. ,Dost na to, že jsi mi vzala Gonzala! Ještě bys chtěla mého syna? To tak!‘ pomyslela si nenávistně. „Co tady děláš?“ obořila se na ni.
„Na zdvořilostní návštěvu jsem rozhodně nepřišla. Ale musím s tebou okamžitě mluvit!“ zvolala Paloma naštvaně.
Lorena ji nechtěně pozvala dovnitř. Danielovi pustila v televizi pohádku, aby ho zabavila. S Palomou šly do kuchyně, odkud na Daniela obě viděly, kdyby něco. „Tak co po mně chceš?“ mračila se.
„Mluvila jsem s Berenice. Řekla mi, jak si k ní byla hnusná!“ zvolala Paloma nenávistně. Lorena chtěla něco namítnout, ale Paloma ji nepustila ke slovu. Na to byla příliš rozčílená. „Říct jí, že nejsme její rodina? Ty už ses opravdu musela zbláznit! Samozřejmě, že jsme její rodina! Stejně tak ona vždycky bude patřit k nám! A ten tvůj skvostný nápad, že bys s ní a s Danielem někam odjela, abyste začali někde jinde a nanovo? Tak na ten zapomeň! Berenice a Daniel patří sem a tak to zůstane! Ty jsi odjeď třeba na druhý konec světa, ale oni zůstanou tady! U své rodiny!“
Lorena na ni nenávistně hleděla.