con la participación especial de:
Jean Carlo Simancas como Gonzalo Reyes, padre
Kiara como María de Reyes

„Palomo, kdo si myslíš, že jsi, že mi tady budeš říkat co mám nebo nemám dělat?!“ obořila se na ni Lorena. „Berenice a Daniel jsou moje děti! A ty nemáš právo se nijak vyjadřovat k mým rozhodnutím!“
„Samozřejmě, že právo mám a velké! Berenice je moje sestra a …“
„Ale to je zajímavé!“ ironicky se zasmála. „Ještě mám v živé paměti dobu, kdy jsi o Berenice mluvila ne jako o sestře, ale jako o vetřelci, který se vecpal do tvé rodiny. Na to už jsi zapomněla, hm?“
Paloma se zamračila. „Ne, na to jsem rozhodně nezapomněla. Taky si to nikdy nepřestanu vyčítat. Ale už dávno jsem se Berenice omluvila a ona mi odpustila. A máme mezi sebou teď skvělý vztah! A nedovolím, aby si ho narušila tím, že bys někam Berenice odvezla pryč. A Daniela? Toho už vůbec ne! Oba mají své otce, kteří by ti to taky nedovolili!“
„No vidíš, teď jsi to řekla. Oba mají své otce. Takže jen s nimi budu o těchhle věcech mluvit a ne s tebou!“
„Tak to ani nezkoušej, že bys jim o tom svém výborném nápadu řekla! Stačí, že jsi ublížila Berenice, když tě odmítla!“ nenávistně se na ni zahleděla. „Daniel je ještě malý, ten tě odmítnout nemůže, ale Gonzalo by to udělal za něj. Nedovolil by, abys mu Daniela vzala! A já bych taky nedovolila, abys mu takhle ublížila! Dost na tom, jak jsi mu ublížila tou svou sprostou nevěrou!“ nenávist v jejích očích se ještě zvětšila.
„Mlč! Nic o tom nevíš! A zrovna ty mi nemáš, co vyčítat. Nebo ty jsi snad Lucasovi během vašeho manželství byla vždycky věrná?“
„Ano, jistě, tohle se dá opravdu krásně srovnat!“ poznamenala Paloma ironicky. „Je skutečně stejné být dvakrát nevěrná s mužem, kterého miluješ a být nevěrná s chlapem, kterého tvůj manžel považuje za kamaráda, po dobu dlouhých dvou let! A jak často? Denně? Ráno, v poledne, večer?“
Lorena ji probodla pohledem a už se napřahovala, že jí dá facku, když v tom do kuchyně přiběhl Daniel. „Palomo, koukej!“ ukázal jí jednu svou hračku.
„Ta je krásná, Danieli,“ usmála se na něj. „Až budeš zase u tatínka a u mě, tak si ji vezmeš s sebou, ano?“
Daniel se usmál a přikývl.
„A teď se běž zase koukat na pohádku, ano?“
Znovu přikývl a odběhl zpět do obývacího pokoje.
Paloma probodla Lorenu stejným pohledem jaký měla ona předtím, než je vyrušil Daniel. „Chtěla jsi mě uhodit? Tak to by sis zkusila jednou! Ale upřímně! Kdyby tu nebyl Daniel a hlavně kdybych nebyla těhotná, s chutí bych se tady s tebou klidně poprala za to, jak si Gonzalovi ublížila!“
„Vypadni nebo za sebe neručím!“
Znovu si vyměnily nenávistné pohledy a Paloma nakonec odešla.
Lorena si přisedla k Danielovi na pohovku a byla celá rudá vzteky.

#####

„To byl Lucas,“ vysvětlila Sol Omaiře, když ukončila hovor.
„To mi došlo,“ usmála se Omaira, která k Sol přišla na návštěvu. „A co chtěl?“
„Prý nás Paloma a Gonzalo zvou k nim večer na večeři.“
„Aha? A tobě se nechce?“ podivila se Omaira.
„Ne, půjdu ráda,“ pousmála se. „Ale …“
„Ale co?“
„Já vím, že už jsem s tím taková otravná. A že jsem o tom s tebou i s Lucasem už několikrát mluvila, ale přijde mi pořád takové zvláštní … že on a Paloma byli přeci manželé. A teď se přátelí?“
„Sol, víš, co já bych dala za to, kdybych měla se svým bývalým manželem takový přátelský vztah jako mají Lucas s Palomou? Neříkám, že teď už spolu nevycházíme, ale ta začátky, kdy byla Deborah ještě malá, byly hodně složité. Dělaly jsme si různé naschvály a to opravdu ničemu neprospěje.“
„Ano, já vím, že takovýhle konec rozchodu je ideální. Asi to chce čas, abych si zvykla.“
„Ale vždyť jste si s Palomou rozuměly hned, jak jste se poznaly, ne?“
„To ano, ale tehdy jsem ještě s Lucasem nebyla. Možná, že asi trochu žárlím.“
„Na Palomu? To opravdu nemusíš, Sol!“ uklidňovala ji Omaira s úsměvem. „Ta má ve svém srdci už jenom Gonzala! Jsou jako jedno tělo a duše! Stejně jako ty s Lucasem, ne?“
Sol se zamilovaně usmála. „Asi si dělám úplně zbytečné starosti, viď?“
Omaira přikývla.
„Víš, já nikdy nebyla zvyklá mít kolem sebe tolik lidí, co by se o mě zajímali. Tak jsem pořád taková ze všeho nervózní!“
Omaira ji chytila za ruku a usmála se. „I na tohle si budeš muset zvyknout. S Lucasem sis totiž vzala i nás všechny!“
Sol se šťastně usmála.

#####

Lucas a Gonzalo odcházeli z práce ve stejnou chvíli. Srazili se u vchodu budovy a společně šli na parkoviště. „Ten večer teda platí. Se Sol určitě dorazíme,“ potvrdil Lucas pozvání, jak slíbil.
„Skvělý, budeme se těšit,“ usmál se Gonzalo.
Rozloučili se a každý šel ke svému autu. Lucas ho měl blíž, a tak zatímco on už seděl za volantem a nastartoval, viděl, že Gonzalo stojí u toho svého, něco drží v ruce a zmateně kouká kolem sebe. Lucasovi to nedalo, vypnul motor a rozhodl se za Gonzalem zajít a zeptat se, co se děje. „Gonzalo? Stalo se ti něco?“
Gonzalo nechápavě pokroutil hlavou. Předal mu to, co držel v ruce. Byla to fotografie. „To jsem měl za stěračem.“
Lucas se na fotografii podíval. Byl na ni Gonzalo s Lorenou a ještě muž a žena, které ale neznal. „Kdo jsou ti lidé?“
„To je ten bastard, o kterém jsem ti včera říkal. To je ten hajzl, se kterým mě Lorena podváděla!“
„A kde se to tu vzalo?“ zeptal se Lucas taktéž zmateně.
„To nevím! Nevím, co je tohleto za provokaci!“ zvolal Gonzalo nenávistně a znovu se porozhlédnul kolem. Tentokrát i Lucas.
Netušili, že je z nedaleko zaparkovaného auta pozoruje Joaquín, který se výborně bavil. „Tak to vidíte, pánové! Oba jste si mysleli, že Lorena patří vám, ale vždycky byla moje! Jen moje!“ vítězně se usmál.

#####

„Eduardo!“ zaradovala se Lorena, když ho viděla stát ve dveřích bytu. Objali se a dovedla ho do obývacího pokoje. „To jsem ráda, že jsi přišel,“ řekla s úsměvem, když se usadili na pohovce. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Ano, vím, promiň. Moc práce a taky …“
„A taky jsi teď zasnoubený, takže tvé priority jsou někde jinde,“ pousmála se.
Eduardo jí úsměv opětoval. „Kde je Daniel?“
„Před chvílí usnul. V noci toho prý moc nenaspal.“
„Ano, vím.“
„Jak víš?“
„Táta mi říkal, že jsi v noci nebyla doma. Tak asi proto Daniel špatně spal. Cítil, že nejsi s ním!“
Lorena se zamračila. „Taky jsi mi přišel udělat přednášku, jak jsem špatná matka? Jestli ano, tak se můžeš rovnou sebrat a zase jít.“
„Ne, Loreno, prosím tě, promiň. Nechtěl jsem tě naštvat. Jen jsem přišel, abychom si promluvili. Táta si o tebe dělá starosti.“
„To nemusí. Jsem úplně v pořádku.“
„To si nemyslím, Loreno! Něco se s tebou děje! Od chvíle, co ses dozvěděla o Berenice ses změnila. Ze začátku to nebylo tak viditelné, ale co si definitivně přišla o Lucase, tak …“
„Tak co, Eduardo? Co chceš ode mě slyšet?“
„To mi musíš říct ty! Něco tě určitě trápí. Něco, kvůli čemu se chováš tak, jak by ses předtím nechovala.“
„Hm, koukám, že dnes jste se všichni rozhodli hrát si na psychologa a poučovat mě!“ zvolala ironicky.
„Loreno, proč takhle mluvíš? Já tě nepřišel poučovat nebo soudit. Jsem tvůj bratr, jen chci vědět, co tě trápí. Táta si myslí, že to má něco společného s naší mámou. Že se toho mezi vámi stalo třeba víc, než jsi nám řekla.“
„Ano, to máš pravdu. Má to něco společného s mámou a víš co?“
Eduardo pokývl hlavou, aby pokračovala.
„Jen to, že jsem úplně stejná jako ona! To je celé!“ vykřikla nenávistně. „I když jsem se tomu snažila bránit, tvářit se, že já taková nejsem a nebudu, bylo to zbytečné. Nejsem taková, za jakou mě považujete. Nevíte o mně spoustu věcí a nikdy se je nedozvíte!“
Eduardo vůbec ničemu nerozuměl. Šokovaně na ni hleděl.
„Dejte mi už všichni pokoj!“ zamračila se a odběhla do své ložnice.
Eduardo se nezmohl na slovo. Dlouho ji neviděl a nyní už chápal, proč si o ni Pedro dělá takové starosti. Nakonec bez rozloučení odešel.

#####

Paloma se po hádce s Lorenou vrátila do obchodního centra za Camilou, Chloe a Maríou. Nyní všechny seděly v cukrárně a povídaly si.
„Chloe, zvládneš vůbec ten velký pohár sníst celý?“ zasmála se María.
Chloe, která přes pohár skoro nebyla vidět, se pyšně zatvářila a řekla: „S přehledem!“
Camila a María se rozesmály, jen Paloma byla mimo. „Palomo, co je s tebou?“ oslovila ji Camila. „Co sis to byla zařídit? Co ses vrátila, seš duchem nepřítomná,“ dodala ustaraně.
Palomě hádka s Lorenou nešla z hlavy. Byla na ni snad ještě víc rozzlobená, než když tam šla. Ale nechtěla si kvůli ní kazit zbytek dne, a tak se na svou matku pousmála a řekla: „Promiň, mami! Nic se neděje. Jen jsem se zamyslela.“
Všechny se znovu zahleděly na Chloe, která s chutí jedla zmrzlinový pohár. Paloma se usmívala, když v tom se rozzářila ještě víc. Uviděla k nim přicházet Gonzala. „Lásko!“
„Zdravím vás, mé krásné dámy!“ na všechny se doširoka usmál. Svou matku a Camilu políbil na tvář, Palomu políbil něžně na rty a Chloe na vlasy. Od vedlejšího stolu si přisunul židli a posadil se mezi ně. „A ještě bych zapomněl!“ z legrace zanadával sám sobě, naklonil se k Palomě a ještě ji políbil na břicho. Ta se zachichotala. „I tady je človíček, kterého musím políbit!“ řekl, když jí zamilovaně hleděl do očí.
Paloma se dojatě usmála. Pohladila ho po tváři a políbili se.
Camila s Maríou si vyměnily šťastné úsměvy.
„Tati, ochutnáš?“ nabídla mu Chloe lžičku zmrzliny.
„No jasný, zmrzlinu já nikdy neodmítnu!“ rozesmál se a dal si. „Hm, ta je výborná!“ liboval si.
Paloma je s úsměvem pozorovala. Jednou rukou si hladila své břicho a druhou Gonzalovo stehno. Ten se na ni po chvíli obrátil a znovu se něžně políbili.

#####

Sol stála v ložnici před skříní a vybírala si, co si vezme večer na sebe. Byla tak zamyšlená, že ani nevnímala Lucasův příchod. Ten k ní potichu šel a popadl ji zezadu kolem pasu. „Co tady děláš?“ zeptal se se smíchem.
„Lucasi, vyděsil si mě!“ smála se, zatímco ji líbal na krku.
„Strašně se mi stýskalo!“ zvolal chtivě a nepřestával ji líbat.
„I mně,“ usmála se a hladila ho po rukou. „Ale počkej, musím si vybrat, co si večer vezmu na sebe.“
Lucas si ji k sobě otočil a vášnivě ji políbil. „Na tom nezáleží. Ať si vezmeš na sebe cokoliv, vždycky budeš ta nejkrásnější žena v místnosti!“
„Opravdu?“
„Pro mě rozhodně!“ zvolal zamilovaně a znovu ji vášnivě políbil. Tentokrát už mu Sol jeho polibek stačila opětovat. Otočil se s ní a položil ji na postel. Jejich polibky neustávaly. Lucas si sundal sako, zatímco Sol mu rozepínala knoflíky u košile. Společně ji sundali a odhodili pryč. Dál se v pevném objetí vášnivě líbali. Lucas jí přejel po stehnu a rozepnul jí džíny. Rukou jí zajel pod tričko a hladil jí ňadro. Nakonec se spolu vášnivě milovali.

#####

U Fuentesových se v jídelně u večeře sešli Alberto, Camila, Diosmary, Berenice a María s Gonzalem. „Berenice, už je ti lépe?“ zeptala se ustaraně Camila.
„Ano, mami, je to lepší. Zítra už určitě půjdu do školy, neboj,“ odvětila jí Berenice. Trochu si vyčítala, že jí ráno lhala.
„A jaké byly vlastně nákupy?“ usmála se Diosmary. „Nakoupila Paloma něco pro mimčo?“
„Nakonec ani ne. Spíš jsme se jen tak dívaly,“ odvětila Camila. „Paloma byla hlavně nějaká přešlá. Dokonce na chvíli někam zmizela, že si potřebuje jít něco zařídit a vrátila se přešlá ještě víc. Nevím, kde byla, ani co jí bylo. Nechtěla mi to říct. Tvrdila, že se nic neděje.“
Berenice se zatvářila provinile. Tušila, že Palomě nejspíš vrtalo hlavou to, s čím se jí svěřila.
„Ale když pak přišel Gonzalo, tak už se zase celá rozzářila,“ podotkla María s úsměvem.
„Ano, to je pravda,“ přitakala Camila. „Jsou spolu tak roztomilí!“ rozesmála se a všichni s ní.
„Mimochodem,“ ozval se Gonzalo starší, „s Maríou jsme se dnes dohodli, že se pozítří vrátíme domů?“
„Už? Tak brzy?“ podivila se Camila.
„Brzy? Už tu otravujeme hodně dlouho.“
„Ale, Gonzalo, jaképak otravování. Teď jsme přece víc než kdy jindy jedna rodina.“
„A za to jsme samozřejmě moc rádi,“ usmála se María. „Ale naše děti se vrátily z líbánek a na to jsme čekaly. Chtěly jsme je ještě vidět. A teď už je čas vrátit se domů.“
„Dobře, pokud jste se rozhodli,“ zvolal Alberto. „Ale jinak tu máte samozřejmě dveře vždy otevřené.“
„My víme a děkujeme,“ odvětil Gonzalo.
„A nebojte se, brzy toho určitě využijeme,“ dodala María. „Teď budeme pochopitelně jezdit častěji, abychom si užili naše další vnouče,“ usmála se.
Všichni si vzájemně vyměnili úsměvy a pokračovali v konverzaci. Až do chvíle, kdy je svým příchodem vyrušila služebná. „Pane Alberto, promiňte. Za slečnou Berenice přišla její matka!“
Berenice se zarazila. Znovu zesmutněla, když si vybavila jejich včerejší rozhovor. Věděla ale, že nemá smysl jejich setkání dál odkládat.
„Tak ji pozvi dál. Ať s námi povečeří,“ řekl Alberto.
„Ne, tati,“ nesouhlasně Berenice zavrtěla hlavou, „já za ní půjdu. Musím si s ní promluvit o samotě.“
„Děje se něco, holčičko?“
„Ne, tati, jen spolu musíme něco vyřešit,“ pokusila se o úsměv. „Omluvte mě,“ pokynula na přítomné a odešla.

Lorena postávala v hale a rozhlížela se netrpělivě kolem sebe, když nakonec Berenice přišla. „Berenice!“ usmála se na ni.
Berenice se nejdřív trochu zamračila, ale nakonec se také alespoň trochu usmála. „Ahoj, mami!“
„Včera jsem ti celý den volala.“
„Ano, já vím. Ale já …“
„Ne, nemusíš mi nic vysvětlovat. Je mi jasné, že jsi se mnou nechtěla mluvit,“ řekla Lorena sklesle. „Taky jsem si to zasloužila. Berenice, já se ti přišla omluvit. Moc mě to všechno mrzí, co jsem ti včera řekla.“
Berenice se udělalo trochu lépe. „Neposadíme se?“ ukázala na pohovku a obě si sedly.
„Berenice, já vím, že jsem ti včera těmi svými řečmi ublížila. Ani nevíš, jak moc si to vyčítám. Ty jsi ten poslední člověk, kterému bych chtěla ublížit. Vůbec nevím, co to do mě vjelo. Asi mě rozzlobilo, že jsi o té mé nabídce ani nechtěla uvažovat. Prostě si to rezolutně odmítla. A mě to zabolelo. Nechtěla jsem nic jiného, než být s tebou a Danielem někde sama. Abych vás měla jen pro sebe!“
„Mami, já jsem to pochopila. Ale ty taky musíš pochopit mě. Moje místo je tady. Neříkám, že to tak bude navždy. Až budu mít jednou svou vlastní rodinu, tak to třeba bude jiné, ale teď si neumím představit, že bych žila někde jinde. Víš, když jsem se tehdy dozvěděla, že jsem adoptovaná, bylo to hrozné! Ale teď si uvědomuju, že mám vlastně obrovské štěstí, když mám kolem sebe tak velkou rodinu. A nechci nikoho z nich opustit. Ani tebe ne, mami!“ chytla ji za ruku a stiskla ji. „To, že s tebou nechci nikam odjet neznamená, že tě nemám ráda. Jsi pro mě důležitá! Ale …“
„Ale máš ještě víc lidí, které máš ráda a kteří jsou pro tebe důležití!“
Berenice přikývla. „Nezlobíš se?“
„Na tebe?“ pousmála se a pohladila ji po tváři. „Naopak jsem na tebe moc pyšná! Jsi přesně taková, jaká jsem si vždycky přála být já! Jen jsem to nikdy nedokázala!“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se Berenice zmateně.
„To nic,“ zavrtěla hlavou a pousmála se. „Už budu muset jít. Abych stihla Daniela ještě před spaním. Pa, zlatíčko!“ objala ji a políbila na tvář.
„Dej za mě Danielovi pusu na dobrou noc,“ usmála se Berenice.
„Dám,“ opětovala jí úsměv a odešla.

Z domu Fuentesových odcházela s velmi dobrým pocitem. Byla už skoro u svého auta, když jí v kabelce začal zvonit mobil. Když ho vyndala, otráveně se podívala na displej. „Co zase chceš?“ vyštěkla.
„No, to je mi ale milý pozdrav!“ rozesmál se Joaquín, který se rozvaloval v posteli ve svém bytě. „Kdy přijdeš? Už nám tady zahřívám postýlku!“ zeptal se chtivě.
„Dnes mě rozhodně nečekej! Mám malého syna, nezapomínej na to. Nemůžu ho nechávat pořád samotného!“
„Ale včera ti to nevadilo. Sám jsem tě posílal domů a ty ses ode mě nechtěla hnout.“
„Včera bylo včera a dnes je dnes. Prostě dnes nepřijdu a tečka!“ rozčilovala se.
„No ale podle tvé náladičky by to mohlo být zase tak úžasné jako včera!“ vzdychl vzrušeně. „Kdo tě vytočil dnes víc? Tvůj tatík nebo ta hádka s novou Gonzalovou ženuškou, hm?“
Lorena občas zapomínala, že jí Joaquín vidí do bytu. „Tu mrchu mi ani nepřipomínej!“ zvolala nenávistně.
„Aha, takže ona!“ rozesmál se. „Copak jste si hezkého řekly? Jak jsem to tak sledoval, chvílemi to i vypadalo, že se do sebe snad pustíte i fackami!“
„Dost, Joaquíne, zmlkni!“
„Dobře, dobře, už mlčím. Ale vážně by sis to měla ještě rozmyslet a přijít za mnou. Užijeme si to! Přece nechceš zůstat večer sama doma jen s dítětem. To je přeci nuda! Kromě toho, ani ti dva pitomci, ke kterým jsi předstírala lásku se nudit nebudou. Víš, že dnešní večer budou trávit společně? I se svými drahými ženuškami?“
„Co to meleš?“
„Jo víš, dneska jsem je oba trochu sledoval. A i jsem vyslechl, že Gonzalo pozval toho tvého Lucase a jeho manželku k němu domů na večeři. No není to milý, jak se ze dvou největších rivalů stali přátelé?“ ironicky se smál.
Lorena rozzuřeně ukončila hovor. V hlavě se jí vynořil obrázek ze včerejšího dne, jak ty dva páry viděla spolu. Tvářila se nenávistně.

#####

„Pojďte dál a buďte prosím jako doma!“ uvedl Gonzalo Lucase a Sol do obývacího pokoje.
„Děkujeme,“ usmál se Lucas. „Jinak se omlouváme za zpoždění. Museli jsme se ještě stavit v hračkářství. Sol nechtěla přijít s prázdnou, když se dnes poprvé setká s Chloe.“
„Sol, ale to jsi nemusela,“ řekl Gonzalo.
„Nemusela, ale chtěla,“ odvětila mu Sol a usmála se.
„No a taky jsme teda ještě přinesli láhev vína,“ předal mu Lucas dárkovou tašku.
„Díky, rovnou si ho k té večeři dáme,“ řekl Gonzalo.
„Dobrý večer,“ přišla k nim Paloma a cestou si rozvazovala zástěru.
„Palomo, ty jsi vařila?“ tvářil se Lucas šokovaně. „Já myslel, že něco objednáte. Najíme se vlastně vůbec?“ vtipkoval.
„Ha ha ha!“ zvolala Paloma ironicky. „Ještě si budeš chtít přidat, ale tady za tu tvou drzost už nic nedostaneš!“ zasmála se a ostatní s ní.
Do pokoje přiběhla Chloe s Olafem v náručí. „Chloe, pojď, chceme ti někoho představit,“ chytl ji Gonzalo za ruku a přivedl ji blíž. „Lucase už znáš.“
„Pravý táta Berenice!“ poznamenala chytře.
„Ano, správně,“ usmál se Lucas.
„A tohle je Sol, jeho manželka!“ představil ji Gonzalo.
„Ahoj, Chloe, moc ráda tě konečně poznávám,“ přiklekla si k ní Sol a usmála se. „A něco jsem ti přinesla. Věděla jsem, co máš ráda, tak snad se ti bude líbit,“ řekla a předala jí dárkovou tašku.
„Děkuju,“ usmála se Chloe a z tašky vyndala plyšového soba. „Jééé, to je Sven!“ zaradovala se. „Děkuju mockrát!“ šťastně se usmála a padla Sol do náruče.
Všichni se spokojeně usmáli.

#####

Mariela vyšla z koupelny v krajkové noční košili. Svůdně se postavila do dveří, protože si myslela, že Eduardo už bude v posteli, ale on nikde. Zarazila se a šla se podívat do obývacího pokoje. Eduardo seděl na pohovce s notebookem na klíně. Vedle sebe měl položený klasifikační sešit, ale nedělal vůbec nic. Jen nepřítomně koukal před sebe.
„Eduardo?“ ustaraně si k němu přisedla a objala ho kolem ramen. „Co tu ještě děláš? Nebo spíš, na co myslíš?“
„Pořád na ten rozhovor s Lorenou. Bylo to tak zvláštní!“ nechápavě kroutil hlavou. „Vážně, jak jsem ji dlouho neviděl, tak jsem měl pocit, že je úplně jiná.“
„Já chápu, že si o ni děláte s Pedrem starosti, ale myslím si, že ji musíte dát jen čas. Je teď prostě osamělá. Ale až si najde nějakého muže, kterého bude milovat a on ji, tak bude jistě stejná jako dřív. Vím, o čem mluvím!“
Eduardo se na ni konečně podíval a usmál se. Nato si ji také pořádně prohlédl. „Tuhle košilku jsem na tobě ještě neviděl!“ mlsně se usmál.
„Ta je taky nová. Chtěla jsem tě překvapit!“ řekla chtivě a začala ho líbat na krku.
„Počkej, Marielo, ještě tady musím zapsat do systému ty známky,“ uvědomil si, co vlastně předtím dělal.
„Tak zapisuj. Já tě nebudu rušit,“ zachichotala se a dál ho líbala.
Eduardo se opravdu chvíli snažil a nějaké známky zapsal, ale jak se ho Mariela dotýkala a líbala ho, dlouho to nevydržel. Zaklapl notebook, položil ho stranou, popadl ji do náruče a začali se vášnivě líbat.
„Už jsi skončil?“ zeptala se mezi polibky.
„Právě začínám!“ rozesmál se a ona s ním. Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice, kde se spolu vášnivě milovali.

#####

Lucas, Paloma, Gonzalo a Sol zůstali po večeři u stolu v kuchyni a ještě dlouho si spolu povídali. Velmi si rozuměli a i Sol nakonec překonala poslední zbytky svého ostychu a strachu a uvědomila si, že z Palomy jakožto bývalé Lucasovy manželky nemusí mít strach. Znovu ji viděla spolu s Gonzalem a znovu viděla, jak jsou do sebe zamilovaní. Stejně tak jako ona s Lucasem. Přesně jak jí odpoledne uklidňovala Omaira.
„Mimochodem, málem bych zapomněla,“ zvolala Paloma. „Sol, mluvila jsem dnes se svojí mamkou a říkala jsem jí o tobě. Prý můžeš zítra přijít na pohovor.“
„Co? Vážně?“ překvapeně se usmála.
„Ano, jestli se ti to teda hodí.“
„No ráno jsem v restauraci, ale odpoledne bych mohla.“
„Skvělý, to tam mamka určitě bude!“ usmála se Paloma.
„Palomo, ani nevím, jak ti poděkovat.“
„Zatím opravdu nemáš za co.“
„No, omluvte mě na chvíli,“ řekl Gonzalo, „vidím, že Chloe už se zavírají oči,“ podotkl a všichni se podívali směrem k pohovce, ze které se Chloe dívala na pohádku. Nebo spíše už nedívala. „Půjdu ji uložit a hned se vrátím,“ políbil Palomu na tvář a šel pro Chloe.
„Lucas mi říkal o rodičích Chloe,“ poznamenala Sol smutně, „ale nakonec měla štěstí, že našla tebe a Gonzala,“ dodala s úsměvem.
„I my jsme měli štěstí,“ opětovala jí Paloma úsměv a podívala se na Gonzala, který už Chloe držel v náručí. Prošel kolem ní a zachytil její zvláštní úsměv. „Co je, lásko? Proč se na mě tak díváš?“
„To já jen tak! Že tě miluju!“ šťastně se usmála a pohladila si své břicho.
Gonzalo jí úsměv opětoval a odnesl Chloe do jejího pokoje.
„Asi bych měla pomalu sklízet to nádobí,“ zasmála se Paloma.
„Pomůžu ti,“ nabídla se Sol a začala jí pomáhat.
V tom se rozezněl zvonek u dveří. „Lucasi, nevadilo by ti jít otevřít?“ požádala ho Paloma, která byla už s talíři v rukou na půli cesty do kuchyně.
„Jasně, jdu tam,“ odvětil jí a šel ke vchodovým dveřím. Když je otevřel, zarazil se.
„Takže je to pravda!“ zvolala Lorena nenávistně.