„Co má být pravda? A co tady vůbec děláš, Loreno?“ zeptal se jí Lucas.
Lorena se zamračila, odstrčila ho a vnutila se dovnitř.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ chytil ji naštvaně za paži. Ona se mu ale vysmekla a šla dál do bytu. Do cesty se jí stačil postavit až když vstoupila do jídelny. „Loreno, odejdi, tady nemáš, co dělat. Nikdo tě sem nezval!“
„Já si můžu chodit, kam se mi zachce!“ vyštěkla na něj.
V tom se z kuchyně vrátily Paloma se Sol. „Co ty tady děláš?“ obořila se na ni Paloma.
„Palomo, promiň, prostě jsem vrazila. Snažil jsem se jí v tom zabránit,“ omlouval se Lucas.
Než mu na to Paloma něco řekla, ozvala se Lorena s ironickým tónem: „Přišla jsem se osobně podívat na tu vaši idylku!“ Všechny si přeměřila nenávistným pohledem. „Nechybí tu ještě někdo? Kde je Gonzalo? Gonzalo?“ začala volat na celý byt.
„Přestaň tu křičet, Loreno! Nebo vzbudíš moji dceru!“ okřikla ji Paloma rozčíleně.
„Jo tvoji dceru! To je tak dojemné, jak si teď hraješ na matku Terezu!“ ušklíbla se.
Paloma měla sto chutí vrazit jí facku, ale v tom vešel do místnosti i Gonzalo, který slyšel Lorenino volání. „Co se to tady děje? Loreno, co to má znamenat?“ zeptal se naštvaně a objal Palomu kolem pasu. Kousek od nich stála Sol s Lucasem, která se ho držela za paži.
„Výborně, tak už jsme tu všichni!“ pobaveně se Lorena zasmála, ale vzápětí se její úsměv proměnil v nenávist. „To jako tohleto myslíte vážně? To se teď budete přátelit? Po tom všem? Vždyť je to absurdní!“
„Absurdní bylo jen naše manželství!“ odvětil jí Gonzalo.
„A mé pokusy o vztah s tebou!“ doplnil ho Lucas.
Lorena oba probodla pohledem. „To si jako myslíte, že to nechám jen tak? Že si budete žít šťastně se svými ženuškami a já se s tím prostě smířím?“
Oba páry jen nechápavě kroutily hlavami. Hlavně Lucas s Gonzalem se znovu jen utvrdili v tom, že Lorenu absolutně neznali. Nerozuměli jejímu chování.
„Už jste snad zapomněli, jak jste se vy dva nenáviděli, jak jste se i kvůli mně poprali?“
„To už je hodně dávná minulost, Loreno!“ řekl Lucas vážně.
„Za tu dobu se změnila spousta věcí!“ dodal Gonzalo. „A ty moc dobře víš jaké!“
„Je to celkem ironie, Loreno,“ ozvala se Paloma, „ale to ty jsi vlastně zapříčinila, že se z Gonzala a Lucase nakonec stali přátelé. Spojila je tvá zrada a to jak jsi jim ublížila!“ zvolala nenávistně.
„Ty mlč! S tebou se nikdo nebaví! Už jsem toho od tebe dnes slyšela dost a nehodlám poslouchat nic dalšího!“
„Cože? Co se dnes stalo? O čem to mluví, Palomo?“ zmateně se na ni Gonzalo podíval.
„Já ti to nechtěla říkat, miláčku, aby ses netrápil,“ smutně se na něj podívala, „ale když už je to venku. Vlastně i Lucas by to měl vědět!“
„Co bych měl vědět?“ nechápal.
„Zavři pusu, Palomo! Řekla jsem ti, aby ses do toho nepletla!“ okřikla ji Lorena.
„Takhle s ní mluvit nebudeš, Loreno!“ obořil se na ni Gonzalo. „Mluv, miláčku, prosím,“ vážně se zahleděl na Palomu.
„Lorenu totiž včera napadlo, že by se s Berenice a Danielem odstěhovala někam jinam, aby s nimi mohla začít nový život. Ale Berenice ji odmítla a Lorena na ni byla potom pěkně hnusná!“ probodla ji Paloma pohledem, když si na slova Berenice vzpomněla. „A tak jsem za ní dnes byla, aby na tenhle svůj plán rychle zapomněla, protože ani jeden byste jí to stejně nedovolil!“
„Je to pravda, Loreno?“ pokroutil Lucas hlavou.
„Ano, je! A co? Jsou to moje děti! Já jsem jejich matka a můžu rozhodovat o tom kde budou a s kým!“
„Tak to teda ne, Loreno! Zapomeň na to, že bys Daniela někam odvezla. Zakazuju ti to!“ zakřičel na ni Gonzalo, když se k ní přiblížil.
„Ty mi nemáš co zakazovat! Už nejsi můj manžel!“
„Díky bohu, že už jím nejsem. Ale jsem a vždycky budu Danielův otec a nikdy nedovolím, aby vyrůstal někde daleko a beze mě!“
Lorena na něj vrhla nenávistný pohled a poté jí padl zrak na Palomu a Sol. „Máte pocit, že jste zvítězily? Tak to jste na omylu! Ještě budete litovat, že jste mi vzaly moje muže!“
„Loreno, posloucháš se? Ty opravdu nejsi normální!“ pokroutila Paloma nevěřícně hlavou. „Gonzalo ani Lucas nikdy tvoji nebyli, protože jsi je nikdy opravdu nemilovala. A teď nesneseš ten pocit, že já a Sol jsme je udělaly šťastnými! Že teprve mezi námi je láska, kterou tys jim nikdy nedala! A to je to, co tě žere nejvíc!“
V Loreně to začalo vřít. Nenávistně na Palomu hleděla. Neudržela se a silně do Palomy strčila. Ta zavrávorala a spadla by, kdyby ji pohotově nezachytil Lucas, který stál za ní. Paloma se hrozně lekla, a i když se Lorena nedotkla jejího břicha, instinktivně si ho zakryla.
„Co jsi to udělala?“ zakřičel Gonzalo úplně nepříčetně. Chytil Lorenu silně za paže a zatřásl s ní. „Ještě jednou se jí takhle dotkneš a já zapomenu na to, že jsi žena!“
Lucas k nim přistoupil blíž a Sol mezitím uklidňovala Palomu, která ten Loreny výpad vůbec nečekala a byla z toho dost otřesená.
„V životě bych si nemyslel, že se někdy takhle zachováš! Nechápu, jak jsem vůbec kdy mohl chtít s tebou být!“ pronesl Lucas nenávistně.
Lorena se vytrhla Gonzalovi ze sevření a na oba se střídavě dívala nenávistným pohledem. Poté se ale zničehonic začala hystericky smát. „Jste oba dva takoví ubožáci! Naivně jste vždycky věřili každému mému slovu a netušili jste, že jsem si s vámi hrála tak, jak jsem chtěla! Ano, nikdy jsem vás nemilovala. Jenom jsem to předstírala a vy jste mi to baštili!“
Oba dva zůstali stát jako opaření. Nezmohli se na slovo. Lorena nakonec sama odešla. Oba dva pak silně objali své ženy. V tu chvíli to bylo to jediné, jak se mohli všichni čtyři z té hrozné scény vzpamatovat.

#####

Berenice ležela v posteli. Chystala se spát, ale ještě si na mobilu psala s jednou svou kamarádkou. Už se s ní loučila, když jí mobil začal zvonit. Bylo už docela pozdě, a tak se trochu podivila, když si přečetla jméno na displeji. „Ahoj, dědo!“
„Berenice, omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil,“ omlouval se Pedro, který seděl v obývacím pokoji ve svém bytě.
„Ne, ještě jsem nešla spát. Děje se něco?“
„No víš, volám, abych se tě zeptal, jestli u tebe náhodou ještě není Lorena. Říkala mi, že s tebou potřebuje něco vyřešit, ale že se tak do hodiny vrátí. A ještě není doma.“
„Ne, dědo, tady není. Promluvily jsme si spolu jen krátce. A pak říkala, že jde domů, aby stihla Daniela ještě před spaním. Volal jsi jí?“
„Samozřejmě, několikrát. Ale má mobil vypnutý.“
„To je divné,“ začala se Berenice strachovat.
„Třeba jen někoho potkala a zapovídala se,“ vymyslel si, aby ji uklidnil, protože na jejím hlase poznal, že ji to rozrušilo. „Promiň, že jsem ti kvůli tomu volal. To víš, už jsem starý a dělám si zbytečné starosti,“ snažil se vtipkovat.
„Ne, dědo, nejsi starý,“ zasmála se Berenice. „Chápu, že si děláš starosti. Ale až se máma vrátí domů, dáš mi vědět?“
„Určitě se ti ozvu. A ještě jednou se ti omlouvám, že jsem rušil tak pozdě. Dobrou noc!“
„Dobrou!“
Oba hovor ukončili a Berenice si také začala dělat starosti.

#####

Lucas a Sol se ještě chvíli u Palomy a Gonzala zdrželi, než se vzpamatovali. Nakonec se rozloučili a nyní mířili k autu. Když k němu přišli, Sol řekla: „Lucasi, budu raději řídit já.“
„Ne, Sol, to nemusíš. Jsem v pořádku.“
„Miláčku, nejsi. Nemůžeš být po tom, co Lorena předvedla,“ řekla ustaraně a pohladila ho po tváři. „Bylo mi tebe a Gonzala … a vlastně i Palomy moc líto. Já tam jen mlčky stála a sledovala, jak se do vás Lorena pouští a nemohla jsem nijak zasáhnout. Sice jsi mi všechno vyprávěl, co se mezi vámi stalo, ale já u toho nebyla. Nemohla jsem k tomu nic říct, nějak vás bránit. Nevěděla jsem jak!“
Lucas chytil její obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Sol, ty to říkáš tak, jak kdybych ti to snad vyčítal.“
„Když já mám takový hloupý pocit, že jsem nic neudělala nebo neřekla.“
„Ne, lásko, bylo dobře, že jsi stála stranou. Tohle bylo jen mezi námi čtyřmi, co se muselo vyřešit. Ještě když si představím, že by tě Lorena napadla stejně jako Palomu, tak bych se taky neudržel!“ zvolal nenávistně.
„Ale to by bylo jiné. Já hlavně nejsem těhotná. Že se Gonzalo tak rozčílil bylo pochopitelné!“
Lucas se jí hluboce zahleděl do očí.
„Proč se na mě tak díváš?“
„Jen to, že jsem se dnes opět přesvědčil o tom, že bylo mým osudem tě potkat! Protože to ty jsi moje láska!“
Sol se pousmála. „A ty moje!“
Objali se a něžně políbili.

#####

Joaquín šel otevřít dveře, na které někdo dlouze zvonil. Když je otevřel, spokojeně se usmál. „Tak přece jsi přišla!“
Lorena mu úsměv opětovala. Měl na sobě jen tepláky, a tak si ho mlsně prohlédla. Vešla dovnitř, práskla dveřmi a hned ze sebe strhla halenku.
„Wau!“ pronesl Joaquín pobaveně.
Lorena ho přitlačila ke zdi a začali se vášnivě líbat a objímat. Nakonec ze sebe sundali jen to nejnutnější a začali se oddávat velmi vášnivému sexu. Hlasitě vzdychali a sténali. Hleděli si do očí a tvářili se nadmíru spokojeně.
„Konečně jsi zpátky! Taková, jako jsi vždycky bývala jen se mnou!“ vzrušeně se zadýchával.
„Ano! Už dost bylo té hry na nevinnou Lorenu! Už mě začínala nudit! Ještě že ses vrátil!“ vzrušeně vykřikla.
Oba se začali smát a dál se oddávali vzájemnému potěšení.

#####

Gonzalo nakoukl do pokoje Chloe, která tvrdě spala. Naštěstí ji incident s Lorenou nevzbudil, za což byli s Palomou rádi. Nyní vešel do ložnice. Rozepnul si košili a se skleslým výrazem se posadil na postel. Zabořil si hlavu do dlaní. V koupelně přestala téct sprcha a po chvíli z ní vyšla Paloma v noční košili. Gonzalo to ani nezaregistroval. Až když k němu Paloma přistoupila a pohladila ho po vlasech. Gonzalo ji objal kolem stehen a zadíval se na její břicho, které měl přímo před sebou. Začal ho zasypávat něžnými polibky. Paloma ho s úsměvem hladila ve vlasech. Po chvíli ji pevně objal kolem pasu a tváří se položil na její břicho. Paloma ho nepřestávala hladit.
„Opravdu jste v pořádku, lásky moje?“ zeptal se ustaraně už po několikáté. Stále měl před očima ten obraz, jak do ní Lorena strčila.
„Neboj, miláčku, jsme v pořádku! Opravdu!“
„Kdyby se vám něco stalo, nikdy bych si to neodpustil!“
„Já jsem se hlavně lekla! Ale jinak se Lorena mého břicha ani nedotkla, neboj se!“
„Ty ji snad ještě budeš obhajovat?“ udiveně se na ni podíval.
„Ne to ne. Jen jsem to myslela tak, že bych jí to ani nedovolila, aby našemu malému něco udělala!“ zamračila se.
„To já taky ne!“ zvolal vážně. „Tobě ani našim dětem Lorena, ani nikdo jiný nikdy neublíží! To bych nepřipustil!“
Paloma se usmála, naklonila se k němu a políbila ho.
„Palomo, chtěl bych ti něco říct.“ Chytil ji za ruce a ona se k němu posadila. „Už o tom přemýšlím několik dní a dnes … to, co se stalo … mě přesvědčilo, že to rozhodně musím udělat!“
„Co, Gonzalo?“
Gonzalo jí vše vysvětlil a pak se zeptal: „Podpoříš mě v tom?“
Paloma s úsměvem pokroutila hlavou. „Jak se mě na to vůbec můžeš ptát? Samozřejmě, že tě podpořím! A popravdě jsem už o tom také přemýšlela. Vidím, jak tě to trápí!“ ustaraně ho pohladila po tváři.
„Jsi úžasná, víš o tom?“
„To jen díky tobě!“
Usmáli se na sebe, vzájemně si chytili obličeje do dlaní a dlouze se políbili.

#####

Druhý den ráno se Lorena probudila v Joaquínově posteli. Strávila s ním opět celou noc bez nějakých výčitek svědomí, že už druhou noc nechala Daniela samotného. Joaquín před chvílí odešel s tím, že si potřebuje něco zařídit a řekl jí, ať se chová jako doma a že ať při odchodu jen zabouchne.
Nyní vešla do koupelny. Opláchla si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Vítězně se usmála. Nikdo totiž až dosud neměl ani tušení, jaká ve skutečnosti je. Nikdo netušil, jak moc s ní zamávalo nejen vzdání se Berenice, ale i to všechno, co se dozvěděla o své matce a také její následná smrt. To všechno ji změnilo natolik, že se rozhodla věřit jen sama sobě. Postupně se u ní objevovaly dvě tváře, které střídala tak, jak se jí to právě hodilo. Čím ale častěji své dvě tváře měnila, tím častěji se také dostávala do situací, kdy nedokázala své chování kontrolovat. Kdy už ani nevěděla, co je vlastně pravda a co lež. Co ji vlastně trápí nebo dělá radost. Dívala se na sebe a v mysli si vybavila několik situací, o jejichž pokračování věděla jen ona.

O pár minut později už Joaquín ležel s rukami za hlavou v posteli a spokojeně se usmíval. Lorena stála vedle postele a co nejrychleji se oblékala. „Gonzalo se to nikdy nesmí dozvědět!“ řekla zvýšeným hlasem.
„Neboj se, má milá. Já mu to určitě neřeknu. To bych byl sám proti sobě!“ zasmál se. „On ani Clementine o tomhle našem malém tajemství určitě vědět nemusí.“
„Sbohem!“ znechuceně se na něj podívala a dala se k odchodu.
„Počkej, Loreno,“ vstal a přistoupil k ní. Loreně bylo nepříjemné, že u ní stojí nahý. „Snad na shledanou, ne? Nebo si myslíš, že tohle bylo poprvé a naposledy?“
„Řekl jsi mi, že když se s tebou vyspím tak …“
„Ano, tak si tu nahrávku nechám pro sebe. To taky dodržím. Ale přece si nemyslíš, že to, co proti tobě mám, vyřeší jedna žhavá chvilka. Těch bude samozřejmě víc!“
„Ne, Joaquíne, víckrát se to už nestane!“
„Ale stane, samozřejmě, že stane!“ rozčíleně ji chytil pod krkem. „Kdykoliv zavolám, tak ty přiběhneš. Je ti to jasné?!“
„Ne, Joaquíne, tohle já prostě nemůžu!“ zvolala zoufale.
„Neboj, časem si zvykneš. A nakonec to budeš ty, kdo mě bude přesvědčovat, abychom si spolu užili!“ vítězně se zasmál, pevně ji chytil do náruče a začal ji úlisně líbat. Loreně se po chvíli podařilo ho od sebe odstrčit a z bytu utekla pryč.

Rychle zaběhla do výtahu a zmáčkla tlačítko. Když se dveře zavřely, opřela se o stěnu. Cítila se zoufale. Vybavila si ten pocit, kdy s Joaquínem byla a najednou jí po těle proběhla zvláštní horkost. Položila si ruku na hruď. Nemohla v tu chvíli popadnout dech. Začala se usmívat. „Vlastně … když teď na to myslím … bylo to úžasné! Takovou vášeň jsem ještě nezažila! … Gonzalo je sice v posteli hodně dobrý, ale je to spíš takový romantik. Na vášeň a vzrušení moc nereaguje. Ale tohle bylo …!“ chtivě si skousla spodní ret.

„Gonzalo, to je on!“ řekla Lorena vážně, „to Lucas Moreno je otcem mé dcery!“
Gonzalo byl nejprve v šoku a potom, co se mu to rozleželo v hlavě, s naprostou samozřejmostí řekl: „Zabiju ho!“ Byl odhodlaný se na oslavu vrátit a s Lucasem si to vyřídit, ale Lorena se mu postavila do cesty. „Prosím tě, Gonzalo, nedělej nic, čeho bys mohl později litovat!“ prosila ho.
„Litovat? Toho, že mu rozbiju hubu, nebudu litovat nikdy!“
„Gonzalo, prosím tě, ne! Já nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů! Právě si získal svou vysněnou práci a já nedovolím, aby si o ni hned přišel!“
„Práce je to poslední, co mě teď zajímá, miláčku! Teď mně záleží jen na tom, aby ten chlap zaplatil za to, jak moc ti ublížil!“ chtěl Gonzalo opět odejít, ale Lorena mu to opět nedovolila. „Gonzalo, prosím tě, nedělej to!“ žádala ho se slzami v očích, „prosím tě, zůstaň teď tady se mnou! Potřebuju tě! Moc tě potřebuju!“ plakala.
Gonzalo se na ni smutně podíval a pevně ji objal.

Lorena dál vzlykala, ale začala se usmívat. Gonzalo ji neviděl a ani neslyšel, co se jí honí hlavou. ,Znovu jsem tě potkala, Lucasi Moreno! Teď mám tu jedinečnou příležitost, jak se ti pomstít!‘

„Loreno, já chápu, čím sis musela projít, já…“
„Chápeš? Ty vůbec nic nemůžeš chápat! Ty nemáš ani jen ponětí, čím vším jsem si prošla,“ zakřičela na něj, „co všechno jsem si vytrpěla!“ z očí ji vytryskly slzy.
„Mně je to moc líto!“ řekl Lucas smutně.
„Na lítost je pozdě! Moc pozdě!“ rozplakala se.
Lucas se k ní přiblížil, že ji obejme, ale Lorena se nenechala. „Neopovažuj se mně ještě někdy dotknout!“ hrozila mu se vztyčeným ukazováčkem. „A teď vypadni!“ poručila mu s nenávistným výrazem a otočila se k němu zády.
Lucas byl smutný. Věděl, že ten rozhovor neskončí dobře, ale nečekal, že to bude až tak zlé. „Snad mi jednoho dne odpustíš,“ řekl vážně a odešel.
Loreně vytryskly z očí další slzy.

Ještě párkrát zavzlykala a pak se usmála. Otočila se na místo, kde ještě Lucas před chvílí stál. Utřela si slzy a vítězně se usmála. „Ano, tohle jsem přesně potřebovala vidět. Vidět tě, jak trpíš. A budeš trpět ještě víc. A víš jak? Budu se tvářit, že k tobě stále něco cítím a budu ti tak dávat naději. A i když ti ji třeba někdy dám, vždycky najdu něco, čím tě zase srazím na kolena a ty budeš zase dál jen trpět a trpět! Jako jsem kvůli tobě trpěla já!“ zvolala nenávistně.

„Loreno,“ pohladil ji Lucas po tváři, „já věřím, že je Gonzalo skvělý muž! A chápu, že ho svým způsobem miluješ, za to, co pro tebe udělal, ale přes to všechno, jsem to pořád já, koho opravdu miluješ! Teď jsi mi to dokázala!“ políbil ji na rameno.
„Prosím tě, Lucasi, přestaň!“ plakala Lorena. „Já musím odsud pryč,“ chtěla vstát z postele, ale Lucas jí to nedovolil. „Kam chceš jít?“
„Kamkoliv! Ale tady už dál být nemůžu!“
„Ne, já tě odsud nikam nepustím! Rozhodně ne v takovémhle stavu!“ zdůraznil Lucas.
„Lucasi, já potřebuju být sama! Potřebuju si to všechno probrat v hlavě!“ vzlykala.
„Dobře, jestli chceš být sama, tak já si půjdu lehnout na gauč! Ale ty se odsud ani nehneš!“
Lorena jen zavzlykala. Lucas se k ní naklonil, aby ji políbil, ale ona mu uhnula. Lucas tedy vstal a odešel. Jen co se za ním zavřely dveře, Lorena si zabořila hlavu do dlaní a zoufale plakala.

Po chvíli přestala plakat a spokojeně se usmála. „Výborně, mám tě přesně tam, kde jsem tě chtěla mít!“

„Je to tak, paní Reyesová! Testy vaši domněnku potvrdily,“ řekl Winston Loreně, která seděla naproti němu v jeho ordinaci.
„Já jsem to tušila, pane doktore!“ zesmutněla Lorena.
„Paní Reyesová, chápu, že jste v komplikované situaci, ale pokud vám mohu něco doporučit, rozhodně s tou pravdou neotálejte. Už na to nebudete sama a aspoň potom budete vědět, jak se dál rozhodnout!“
„Já vím, pane doktore. Jsem připravená na to, že jim to budu muset říct. Jen jsem potřebovala jistotu a tu jste mi právě dal!“
„Buďte silná, paní Reyesová! A kdyby se cokoliv dělo, tak přijďte nebo zavolejte!“ vstal od stolu a usmál se.
„Moc vám děkuju, pane doktore! Za všechno!“ pousmála se na něj Lorena, podala mu ruku a odešla.

V čekárně se posadila na židli a vzdychla. Vzápětí se ale začala usmívat. ,Sice jsem s tebou nepočítala,‘ pomyslela si, když si hladila své břicho, ,ale na rozdíl od své sestry budeš mít hned dvojitou péči. Protože jak znám tvé potenciální otce, tak ti se budou předhánět, aby se o nás oba postarali!“

„Už známe výsledky testů DNA. Gonzalo je otcem Daniela!“ odvětila mu šťastně.
Pedro si oddychl. „Tak to je ta nejlepší zpráva za posledních několik dní!“ šťastně se usmál a šel je oba obejmout. „A to, co jsem teď viděl, znamená, že se k sobě vracíte?“ zeptal se vážně.
Lorena se zmateně podívala na Gonzala. Ten ji pohladil po tváři a usmál se na ni. „Ještě jsme si o tom nestihli promluvit, Pedro,“ odvětil mu, „ale je to dost možné!“ dodal a znovu se na Lorenu usmál. Ta mu jeho úsměv opětovala.
Pedro na ně spokojeně hleděl. „Víte co, mám nápad! Co kdybychom teď všichni čtyři vyrazili za Eduardem a tu skvělou zprávu mu oznámili?“
„Já jsem pro!“ usmál se Gonzalo.
„Tak já dojdu Daniela obléknout!“ usmála se Lorena a odešla do ložnice.

Když Daniela oblékala na přebalovacím pultu, pomyslela si: ,Krásně mi to vychází, synku! Jsi Gonzalův, takže Lucas opět trpí. Myslel si, že budeš jeho a že všichni tři spolu budeme žít jako jedna šťastná rodinka. Ale omyl! Chudák se bude muset dál užírat tím, že mě zase nezískal!“ Hystericky se rozesmála.

Lorena a Gonzalo leželi v posteli vedle sebe a tvářili se provinile. Milovali se spolu, ale každý si při tom představoval někoho jiného. Proto to i mezi nimi bylo jiné, než kdykoliv předtím. Byli z toho hodně zaražení. Mlčeli, nevěděli, jestli mají něco říct a vůbec co. Nakonec jako první promluvil Gonzalo. „Možná jsme měli ještě pár dní počkat!“
„Asi ano!“ souhlasila Lorena.
„Víš, já myslel, že už to chceš!“ podíval se na ni.
„Já zase myslela, že už to chceš ty!“ také se na něj podívala.
Museli se nad tím pousmát.
„Příště to bude určitě lepší!“ povzbuzoval Gonzalo ji i sebe.
„Ano, to určitě!“ souhlasně pokývla hlavou.
„Asi už půjdu spát.“
„Já taky.“
„Dobrou noc!“
„Dobrou!“
Otočili se k sobě zády, ale místo toho, aby zavřeli oči a usnuli, mysleli na to, že tímto způsobem své manželství rozhodně nespraví.

,Gonzalo, ty jsi přitom určitě myslel na jinou ženu. Takhle vášnivý jsi nikdy předtím nebyl,‘ pomyslela si naštvaně. ,To se mi ale vůbec nelíbí! Takhle mě měnit za nějakou jinou! Ale co mám říkat já? Já si taky chvílemi představovala Lucase. … A nejen jeho,‘ v duchu se rozesmála. ,A Lucas … ten teď musí být zase úplně na dně, když jsem mu odjela!“

„Loreno, řekni mi, co se ti stalo?“ Pedro si k ní přiklekl a ustaraně ji hladil po vlasech.
Violeta vzala Daniela do náruče a také s vyděšeným výrazem čekala, co jim Lorena řekne.
„Co se na té schůzce s detektivem stalo? Už víš, kdo je tvoje dcera?“ vyptával se Pedro dál.
Lorena přikývla a z očí jí vytryskly další slzy. „Je to Berenice, tati! Berenice Fuentesová je moje dcera!“ zoufale vykřikla.
Violeta a Pedro se na sebe šokovaně zahleděli. „Cože? To není možné!“ kroutil Pedro hlavou.
„Chápeš to, tati?“ vzlykala Lorena. „Lucas s ní byl po celou dobu! Prožil s ní všechny důležité momenty jejího života! Proboha!“ vykřikla zoufale a zabořila si obličej do dlaní. Hystericky plakala.

Violeta a Pedro nakonec usadily Lorenu na pohovku. Violeta šla uložit Daniela a Pedro šel Loreně připravit čaj na uklidnění. Když Lorena osaměla, pousmála se. ,Našla jsem svou dceru a je to právě Berenice!‘ pomyslela si šťastně. ,A díky tomu můžu dál Lucase trápit. Nyní se s ním zase můžu rozejít a všechno mu hezky znovu od začátku vyčítat!‘ vítězně se usmála.

„Lucasi, miláčku, prosím tě, zapomeň na to všechno! Já si uvědomuju, že jsem taky udělala spoustu chyb, ale už se k nim nechci vracet! Už vím, že mám obrovské štěstí, že tě mám! A potom všem, čím jsem si prošla si tě zasloužím!“ pohladila ho po tváři. „Ta servírka nevěděla, o čem mluví!“ naštvaně procedila mezi zuby. Najednou si vzpomněla na slova Sol a vypadlo to z ní.
„Počkej,“ odstoupil od ní a zaraženě se zeptal: „Jaká servírka?“
„No ta z té restaurace! Prý je to tvá kamarádka. Včera večer tu na mě před domem nastoupila!“ zašklebila se.
„Cože?“ zvolal šokovaně.
„No jo, nejdřív mi vynadala a pak měla na tebe takový oslavující proslov. Abych si uvědomila, co vlastně mám!“
„Takže…“ nechtěl tomu věřit, „…tobě musel otevřít oči úplně cizí člověk, aby sis uvědomila, co chceš?“ Smutně se na ni zadíval a šel ke dveřím.
„Lucasi, kam jdeš?“ nechápala.
„Asi teď potřebuju čas já!“ zvolal vážně a odešel.
Lorena se zarazila. Nerozuměla jeho postoji. ,Udělala jsem něco špatně?‘ pomyslela si.

„Určitě ne!“ zasmála se. „Však ty se vrátíš. Já si s tebou zase chvíli budu hrát a potom opět vymyslím něco, čím ti opět ublížit a ty budeš zase trpět!“ zvolala vítězně.

„Teprve díky ní jsem otevřel oči,“ Lucas pokračoval a zadíval se na Lorenu, „a všechno jsem pochopil. Vím, Loreno, že ti teď znovu ubližuju, jenže my dva jsme si vzájemně ubližovali vlastně pořád. A nejspíš by to tak bylo, i kdybychom se k sobě vrátili. Vždycky by se mezi nás něco postavilo. A jsem si jistý, že to jednoho dne pochopíš i ty. Že i ty si uvědomíš, že to, co jsi ke mně cítila, nebyla pravá láska. Protože kdyby ano, vždycky bychom ty překážky, co mezi námi byly, nějak společně vyřešily. Ale ty jsi to nikdy nechtěla. Vždy sis nakonec našla důvod, proč se mnou nebýt! A já už takhle dál žít nemůžu. A ani nechci! Chci konečně poslouchat hlas svého srdce a ne rozumu!“
„To je tvoje poslední slovo?“ zvolala Lorena nenávistně.
„Ano!“
„Však ty toho budeš jednoho dne litovat! To ti garantuju!“ zakřičela hystericky a vyběhla z bytu pryč.

Venku se zastavila. Byla vzteklá a rozčílená. „Idiote, ty si myslíš, že to nechám jen tak? Že tě nechám v klidu žít a užívat si svého nově nalezeného štěstí? Tak to nikdy! Nikdy nedovolím, abys byl šťastný! Ty, ani Gonzalo! Když nebudu šťastná já, tak ani vy!“

„Já totiž nikdy neprohrávám! Budu si s vámi dál hrát! Tak dlouho, jak já budu chtít!“ vítězně se usmála na svůj odraz v zrcadle.

#####

Gonzalo vystoupil z výtahu v časopise. Celý den byl v terénu a nyní si potřeboval v kanceláři připravit ještě nějaké věci na další den. Procházel chodbou, když ho zastavila Diosmary. „Gonzalo, ahoj, prosím tě, ve tvé kanceláři na tebe čeká nějaký muž. Přišel před pár minutami.“
„Kdo je to?“
„Nepředstavil se, ale prý ho znáš.“
„Dobře, Diosmary, děkuju.“ Pousmáli se na sebe a každý odešel na opačnou stranu. Když Gonzalo vešel do své kanceláře, muž k němu seděl zády. „Dobrý den, co byste …“ už to nedořekl, protože se postavil ke svému stolu a muži tak konečně viděl do očí.
„Ahoj, Gonzalo, jak se máš?“ zeptal se Joaquín nevinně. Postavil se a podal mu ruku.
„To si ze mě děláš srandu?“ zeptal se Gonzalo nenávistně.
„No jo vlastně, ty už víš o mně a o Loreně, málem bych zapomněl,“ zvolal pobaveně. „Ale jsem rád, že už je to venku. Víš, tehdy mě to trápilo, že jsme tobě a Clementine museli lhát,“ předstíral lítost.
„Co ode mě chceš?“
„Nic, jen jsem tě chtěl pozdravit. A říct ti, že já a Lorena jsme zase spolu!“ vítězně se usmál. „Což by teď už nemělo ničemu vadit. Já jsem svobodný, ona je svobodná, nic nám nebrání. A ty jsi navíc znovu ženatý, takže vlastně taky spokojený, že?“
Gonzalo ho vraždil pohledem.
„No jo, určitě jsi, tvoje žena je opravdu hezounká! Měl jsi vždycky dobrý vkus. Taky bych si dal říct!“ prohlásil s chtíčem v očích.
„Ty parchante!“ Gonzalo po něm skočil a dal mu pěstí. Joaquín spadl na zem. Než se vzpamatoval, Gonzalo ho zvedl a vyrazil s ním dveře. Všichni přítomní, co zrovna byli na chodbě se polekali a sledovali, co se to děje. Joaquín dal mezitím Gonzalovi také pěstí a bili se hlava nehlava. Odtrhli je po chvíli až Lucas s Fernandem, kteří vyběhli ze svých kanceláří. Nato se na chodbě objevil i Alberto. Rány a křik byly slyšet po celém patře.
„Lucasi, pusť mě, zabiju ho!“ křičel Gonzalo vztekle.
Joaquín, kterého držel Fernando, se jen smál.
„Co se to tady sakra děje?“ rozčiloval se Alberto.
„Fernando, prosím tě, vyhoď odsud toho chlapa! Hned!“ přikázal mu Lucas, který Joaquína poznal z fotografie. Došlo mu tak, proč se s Gonzalem poprali.
Fernando vůbec nevěděl, o co jde, ale táhl Joaquína k výtahu, s čímž mu po cestě pomohl ještě Raul. „Měj se, Gonzalo!“ volal na něj Joaquín pobaveně.
Gonzalo by se za ním nejraději rozeběhl, aby mu znovu jednu vrazil, ale Lucas ho stále držel. „Klid, Gonzalo, nešpiň si s tím parchantem ruce!“ Pustil ho až ve chvíli, kdy se za Joaquínem zavřely výtahové dveře.
„Gonzalo, co to bylo za chlapa? Proč ses s ním pral?“ vyptával se Alberto.
„Alberto, promiň mi tu scénu a ty rozbité dveře. Všechno zaplatím, ale teď si musím jít hned něco zařídit,“ odvětil rozčíleně a dal se k odchodu.
„Ty bys měl jít nejdřív na pohotovost. Podívej se na svůj obličej,“ volal na něj Lucas. Gonzalo si ani neuvědomil, že mu z úst a z obočí teče krev. Jenže to mu bylo v tu chvíli jedno. Nastoupil do výtahu a byl pryč.
„Lucasi? Ty mi to dokážeš nějak vysvětlit?“ kroutil Alberto nechápavě hlavou.
Lucas si povzdychl.

#####

Sol vystoupila z autobusu před dětským domovem. Šla na pohovor ke Camile. Už byla skoro u vchodu, když na ni někdo zavolal. Otočila se a usmála. „Palomo!“
„Ahoj, Sol,“ přivítaly se polibkem na tvář a Paloma se také usmála. „Věděla jsem, kdy máš s mamkou schůzku, tak jsem si říkala, že toho využiju, dovezu dětem nějaké věci a aspoň se uvidíme!“ zasmála se. „Nevadí?“
„Ne, nevadí,“ pousmála se. „Aspoň s tebou na chvíli zapomenu na svou nervozitu.“
„Nemáš důvod být nervózní. Moje máma je moc sympatická, určitě si padnete do oka.“
„Snad ano,“ pousmála se. „A kde máš vlastně Chloe?“
„Hlídá ji Freddy, můj nejlepší kamarád. No teda … hlídá … oni mají spíš takovou pracovní schůzku,“ zasmála se.
„Pracovní?“
„No víš, Freddy je módní návrhář a slíbil Chloe ušít šaty, tak teď spolu spekulují, jak budou vypadat.“
„Aha, tak tomu už rozumím,“ zasmála se Sol. „A jak se vlastně cítíš po včerejšku?“
„Jsem v pořádku. Gonzalo na tom byl hůř. Tím vším, co Lorena řekla, o ní ztratil i ty poslední iluze,“ odvětila vážně.
„Lucas taky,“ přikývla na souhlas.
„A teď si proto dělá ještě větší starosti.“
„Kvůli čemu?“
„Víš co, po tom pohovoru se ještě sejdeme a řeknu ti to, ano?“
„Dobře,“ odvětila Sol a společně vešly do budovy.

#####

Lucas seděl u Alberta v kanceláři a snažil se mu vysvětlit Gonzalovo chování. „Alberto, abys to pochopil … i když se tě to přímo netýká, tak vlastně bys to taky měl vědět … protože jde svým způsobem i o Berenice.“
„Cože? Co ta s tím má společného?“
„Dobře, abych ti to vysvětlil nějak souvisle a co nejstručněji. Gonzalo se teprve nedávno dozvěděl, že mu Lorena byla během jejich manželství dlouhodobě nevěrná. Vím, že to zní zrovna ode mě divně, ale nemyslím tou nevěrou sebe. Bylo to v době, kdy spolu ještě žili v Bogotě. A ten muž, co se s ním Gonzalo popral, byl ten Lorenin milenec. Ale to není všechno, co bys měl asi vědět. Lorena se v posledních měsících chová úplně jinak a včera nám oběma přiznala, že není taková, jaká si myslíme. Proto jsem na začátku mluvil o Berenice. Víš o tom, že Lorenu napadlo se s ní a s Danielem přestěhovat někam jinam? Berenice ji sice odmítla, ale nato konto si od Loreny vyslechla dost hnusné věci. Nevím proč, ale mám takový zvláštní pocit, že by se s ní teď Berenice neměla vídat.“
„Lucasi, to je ale hrozné, co mi tady říkáš!“ šokovaně kroutil hlavou. „Co Lorena Berenice řekla?“
Lucas smutně vzdychl a řekl Albertovi vše, co jim včera po odchodu Loreny, řekla Paloma.

#####

„Tati, přestaň, už bylo těch tvých výčitek dost!“ rozčilovala se Lorena, když stála s Pedrem uprostřed obývacího pokoje.
„Dost? Mně se jich zdá pořád málo! Druhou noc po sobě jsi nechala svého syna samotného! Musím teda uznat, že dnes v noci ses aspoň ozvala stručnou sms ,jsem ok‘“ zvolal ironicky, „ale to nic nemění na tom, že se chováš jak nějaká pubertální holka a ne dospělá ženská a máma od dvou dětí!“ Jejich hádku přerušil zvonek u dveří. „Ještě jsme neskončili!“ řekl jí rozzlobeně, když šel otevřít.
Lorena se zašklebila.
„Gonzalo!“ zvolal Pedro šokovaně, když otevřel dveře. „Co se ti stalo?“
Gonzalův obličej byl samá modřina a na jednom obočí měl nalepenou náplast. Jel nejprve opravdu na pohotovost, protože tam kam jel poté, musel přijít v jakžtakž normálním stavu.
„Promiň, Pedro, nechci to teď řešit. Je tu Lorena?“
„Ano, pojď dál!“ Pedro mu pootevřel a společně pak došli do obývacího pokoje.
„Gonzalo, co se ti stalo?“ zeptala se Lorena stejně šokovaně.
„Pedro, necháš nás, prosím, o samotě?“ požádal ho Gonzalo vážným tónem.
Pedro přikývl a odešel do své ložnice.
„To mi udělal tvůj milenec!“ dodal poté odpověď na Loreninu otázku.
„Co? … Kdo?“ byla zaskočená.
„Ale neboj se, taky jsem mu ten obličej trochu vybarvil!“ řekl nenávistně. „Ale kvůli tomu jsem nepřišel.“
„Tak kvůli čemu?“
„Jdu teď od svého právníka.“
„Právníka? Na co potřebuješ právníka?“
„Na to, aby zařídil, abych Daniela dostal do své péče!“ řekl velmi důrazně.
Lorena na něj šokovaně hleděla.