con la participación especial de:
Flavio Caballero como Alfonso Salas

„Co? To myslíš vážně?“ zvolala Lorena nevěřícně.
„Vím, že jsme se při rozvodu domluvili, že bude Daniel u tebe a já si ho budu moct brát kdykoliv budu chtít. A taky vím, že do určité doby to fungovalo. Ale teď už ti nemůžu věřit. Potom, co se stalo v posledních měsících a hlavně, co se stalo včera u mě doma, si už nemůžu být nikdy jistý, že u tebe bude Daniel v bezpečí!“ vysvětlil Gonzalo velmi vážně.
„Tak to teda ne! Mého syna mi nevezmeš!“ zakřičela.
„Já ti ho neberu. Ale zamysli se sama nad sebou. Jak se chováš … co děláš! Myslíš, že se o něj dokážeš postarat?“
„Do toho tě uvrtala Paloma, že jo? Už mi vzala muže a teď mi chce vzít i syna! Ale to se jí nepodaří!“ nenávistně křičela.
„Tak za prvé … Paloma ti mě nevzala, to moc dobře víš a za druhé … s tímhle nemá nic společného. To já jsem se tak rozhodl. Ale nepopírám, že mě v tom Paloma podpořila. Protože má Daniela ráda a má o něj taky strach.“
„Strach? Proč byste o něj měli mít strach? Naznačuješ, že bych mu snad byla schopná ublížit?“
„Po včerejšku se mi nemůžeš divit. Po tom, jak si napadla Palomu!“ zatvářil se nenávistně, když si na tu chvíli vzpomněl.
„Napadla? O jakém napadení to mluvíš?“ rozesmála se. „Jsem do ní jen tak letmo šťouchla. Můžu já za to, že neudrží rovnováhu? Asi byla trochu připitá, ne? Když jste se tak výborně bavili při tom rande ve čtyřech,“ dodala ironicky.
„Letmo šťouchla? Letmo šťouchla?“ zakřičel vztekle a zatřásl s ní. „A to, že je těhotná, na to jsi zapomněla?“
„Pusť mě, Gonzalo, nesahej na mě!“ křičela.
„Kdyby se kvůli tobě našemu dítěti něco stalo, tak …“
„Gonzalo, pusť ji!“ vběhl do pokoje Pedro, když je slyšel křičet.
Gonzalo ji pustil a Lorena celá vyděšená vběhla Pedrovi do náruče. „Tati, prosím tě, pomoz mi! Gonzalo se zbláznil. Chce mi vzít Daniela.“
„Pedro, podal jsem u svého právníka žádost, aby mi byl Daniel svěřen do péče. Asi to teď nepochopíš, ale myslím na jeho dobro.“
„Slyšíš ho, tati? Mluví úplně z cesty. Já jsem přece Danielova matka, patří ke mně!“ začala vzlykat.
Pedro se na oba střídavě podíval a pak řekl něco, co by Lorena nikdy nečekala: „Myslím, že to bude takto nejlepší. Daniel by měl být teď u Gonzala. Nějaký čas určitě.“
Lorena byla v šoku. „Tati?“ odstoupila od něj.
„Loreno, ty jsi na tom psychicky teď hrozně špatně. Nevím, co se s tebou děje, ale budeš se muset dát dohromady. Každý den, ne-li každou chvíli reaguješ úplně jinak. To není normální. Už nějakou dobu přemýšlím o vyhledání nějaké odborné lékařské péče. Protože vidím, že já sám už ti nedokážu a neumím nijak pomoct. A do té doby se o Daniela nejlépe postará jeho otec! Sama víš, že v poslední době, když zrovna nebyl u Gonzala, tak se o něj staráme hlavně já a Violeta. A to nemluvím o posledních dvou nocích.“
„Co se stalo poslední dvě noci?“ zeptal se Gonzalo vyděšeně.
„Lorena vůbec nebyla doma. A zatím jsem se nedozvěděl, kde byla a co dělala.“
„Umím si to představit,“ prohlásil Gonzalo ironicky. Pedro se na něj zmateně podíval, ale než nějak zareagoval, Gonzalo dodal: „Chtěl bych si Daniela odvést hned teď.“
„Nikam si ho neodvedeš, není tady!“ ušklíbla se Lorena.
„Loreno, nelži mi!“
„Ne, Gonzalo, Daniel tu opravdu není. Violeta ho vzala s sebou k Silvii,“ vysvětlil mu Pedro.
„Dobře, tak se pro něj zastavím večer.“
„Večer už chodit nemusíš, protože já ti neotevřu. Nedám ti svého syna, nedám!“ křičela Lorena hystericky a začala do něj bušit pěstmi.
„Loreno, přestaň,“ chytil ji Pedro do náruče a snažil se ji uklidnit.
„Pusť mě, tati! Pusť mě, ty jsi taky zrádce. Jsi zrádce!“ vztekle sebou zmítala.
„Ano, Loreno, přesně mi právě teď ukazuješ, že jsem se rozhodl správně,“ zvolal Gonzalo vážně. „Teď jsem se rozhodl správně. Protože teď už vím, jaká jsi. Kdybych to věděl už dřív, nikdy bych se s tebou nedal znovu dohromady. Ani kvůli Danielovi. Takhle jsem ztratil rok, kdy jsem se snažil napravovat manželství, které ty jsi dávno předtím pošpinila svou nevěrou a zradou. Takhle jsem ztratil rok, kdy jsem dávno mohl být s Palomou!“
„Zmlkni! Nemluv o ní! Nevyslovuj její jméno! Vzala mi tě! Vzala mi tě!“ byla hysterická čím dál víc a Pedro měl co dělat, aby ji udržel.
„Gonzalo, prosím tě, raději už odejdi,“ požádal ho Pedro.
„Večer se vrátím pro svého syna!“ dodal vážně a odešel.
„Ne, to ne! Pusť mě, tati!“ Lorena se vysmekla a nenávistně se na Pedra zahleděla. „Nikdy bych si nemyslela, že mě takhle zradíš! To ti nikdy neodpustím!“ zakřičela a odběhla do svého pokoje, kam ho odmítla pustit. Pedro se na ni snažil ještě chvíli dobouchat, ale nakonec to vzdal, když mu několikrát zopakovala, že ho teď nechce vidět.

#####

„Sol, jsme tedy domluvené. Od pondělí se budu těšit na spolupráci,“ usmála se na ni Camila, když si na konci pohovoru na rozloučenou podávaly ruce.
„Moc vám děkuju, paní Fuentesová, za příležitost. Nezklamu vás,“ opětovala jí Sol úsměv.
„Nemáte vůbec zač.“
„Ale mám … opravdu. Víte, jste první, která mi nezavřela dveře před nosem hned, jak zjistila, že nemám dokončenou školu. I když chápu, že mi asi taky dost pomohla přímluva od Palomy.“
„Je pravda, že naše Paloma uměla být vždy velmi přesvědčivá,“ rozesmála se Camila, „ale jen kvůli tomu bych vás nepřijala. Ty opuštěné děti, které tu máme, potřebují někoho, kdo jim alespoň částečně nahradí lásku rodiny, o kterou přišli nebo kterou nikdy neměli. A z vás ten pocit, že jim tu lásku dokážete dát, mám. A na tom nic nezmění dokončená nebo nedokončená škola.“
Sol se usmála. „Ještě jednou vám moc děkuju.“
„Nechtěla byste se zatím na děti podívat?“
„Ano, moc ráda.“
„Dobře, půjdeme do herny. Tam všechny budou,“ vydaly se ke dveřím, ale Camile začal zvonit mobil. „Promiňte, to budu muset vzít,“ zvolala, když se podívala displej. „Poproste mou sekretářku, aby vás tam odvedla.“
Sol se rozloučila a vyšla z kanceláře.

O chvíli později ji sekretářka dovedla do herny, kde kromě dětí uviděla i Palomu, která si s některými dětmi hrála. Paloma si jí také všimla a šla k ní. „Tak jak dopadl pohovor?“
„Od pondělí jsem tady nová vychovatelka,“ usmála se Sol šťastně.
„Já to věděla, gratuluju, Sol!“ zaradovala se Paloma a obě se objaly.
„Tobě taky musím ještě jednou poděkovat, Palomo. Že ses za mě přimluvila.“
Paloma jen mávla rukou. „To byla opravdu maličkost. Máš ještě chvíli čas? Abychom dokončily ten náš předchozí hovor.“
Sol přikývla. Paloma se rozloučila s dětmi a obě odešly. Když procházely chodbou k východu, Sol se zeptala: „Chodíš sem často?“
„V poslední době už ne tak často jako dřív. Jak už jsem teď máma a manželka na plný úvazek, tak toho času tolik není,“ pousmála se. „Ale předtím jsem tu byla skoro každý den. Myslím teda v době, kdy byl Gonzalo pryč. Tehdy jsem se cítila taková opuštěná. Víš, ještě předtím, než Gonzalo odjel, někoho jsem ztratila a …“
„Já vím. Lucas mi říkal o tvé tetě,“ řekla Sol soucitně.
Paloma se smutně usmála. „A taky jsem si vlastně tenkrát až pozdě uvědomila, že Gonzala miluju a musela jsem ho nechat jít. Teď je to celkem ironie, když už oba víme, jak to s jeho manželstvím s Lorenou bylo. Mohli jsme být už dávno spolu a takhle jsme ztratili další rok, co jsme byli bez sebe. A tehdy jsem právě začala chodit sem a vypomáhat. A když jsem tu pak poznala Chloe, pořád jsem se sice cítila opuštěná, ale tak nějak méně. Asi to zní zvláštně, co?“
„Ne, vůbec ne,“ pousmála se Sol, když vyšly z budovy. „A kdy jste se vlastně rozhodli Chloe adoptovat?“
„No … ono jsem to rozhodnutí udělala vlastně já. Bylo to v den, kdy mě Gonzalo požádal o ruku. Šli jsme to sem říct mámě a ta nám při té příležitosti taky řekla, pro ni, dobrou zprávu, že si Chloe chtějí adoptovat nějací lidé. A v tu chvíli jsem se hrozně vyděsila. A řekla jsem, že ji chci já. Neuměla jsem si představit, že bych byla bez ní. Na to jsem se s ní příliš sblížila. A Gonzalo … i když jsem ho tím vlastně postavila před hotovou věc, tak mě podpořil. Protože i on se mezitím s Chloe sblížil.“
„A taky proto, že tě miluje a udělal by pro tebe všechno.“
Paloma se usmála. „Myslím, že ty takového muže už máš taky, ne?“
Sol se začervenala. „Mimochodem, co jsi mi to předtím vlastně nedořekla? O Gonzalovi … a o tom, že si dělá kvůli něčemu větší starosti.“
„Po tom včerejším Lorenině vystoupení se rozhodl, že požádá o svěření Daniela do své péče. Nebyl by teď ani trochu klidný, když ví, jak se nepředvídatelně chová.“
Sol chápavě přikývla. „Tomu naprosto rozumím. Myslím, že kdyby byla Berenice malá, Lucas by se zachoval úplně stejně.“
Paloma souhlasně pokývla hlavou.

#####

Lucas a Alberto dospěli při rozhovoru o Loreně k vážnému rozhodnutí. Po práci jeli společně k Albertovi domů a čekali na Berenice, až přijde ze školy. Povídali si spolu v hale, když konečně Berenice dorazila. Když je spolu uviděla, se smíchem je pozdravila: „Ahoj, tati a tati!“
Oba se na ni usmáli a objetím ji přivítali.
„Děje se něco? Tváříte se oba tak vážně,“ zasmála se.
„Berenice, posaď se, prosím,“ řekl jí Alberto, když se oba posadili na pohovku a naznačili ji, aby se posadila mezi ně.
„Teda … tady se vážně něco děje,“ pronesla zmateně a posadila se. „Něco jsem provedla?“
„Ne, vůbec nic jsi neprovedla,“ odvětil jí Lucas a chytil ji za ruku.
„Tak co teda?“ stále se na oba zmateně dívala.
„Berenice, Lucas mi řekl o tom, jak se k tobě Lorena zachovala,“ zvolal Alberto vážně a také ji chytil za ruku.
„Co? Tati, jak o tom víš?“ obrátila se na Lucase, ale vzápětí jí došlo, od koho to asi ví. „Paloma, že jo? Já jí to neměla říkat.“
„Nemysli si, Paloma mi to neřekla jen tak. Kdyby se včera nestalo to, co se stalo. Asi by si to nechala pro sebe.“
„A co se včera stalo?“
Lucas jí o včerejším večeru převyprávěl to samé jako předtím Albertovi.
„Cože? Ona napadla Palomu? A tobě a Gonzalovi řekla, že vás nikdy nemilovala a jen si s vámi hrála?“ kroutila Berenice nechápavě hlavou.
„A to, co řekla tobě za hnusné věci, je další důvod, proč jsme se s Albertem shodli, že by ses s ní teď neměla vídat. Alespoň nějaký čas.“
„Ale … ale vždyť je to moje máma!“
„Ano, to je a vždycky bude, ale pochop nás, Berenice. Máme o tebe strach. A až to Alberto řekne Camile, ta s námi jistě bude také souhlasit. Lorena se teď chová naprosto nepředvídatelně. Nikdo nechápe, co se s ní děje. Před chvílí mi navíc volal Gonzalo. Byl u toho, když Pedro Loreně řekl, že pro ni uvažuje o nějaké odborné lékařské péči. Už je tak zoufalý, že si sám neví rady.“
Berenice zesmutněla. „Ale vždyť dřív taková nebyla. Přece není možné, aby se změnila tak zničehonic.“
„To nevíme, Berenice. Možná, že je nějak psychicky nemocná. A nikdo z nás to neviděl,“ podotkl Lucas vážně.
Berenice zesmutněla ještě víc.

#####

Lorena si ve své ložnici házela věci do kufru. Už u svého otce nehodlala zůstat ani jeden den. Ne po tom, jak podle ji zradil. Ze skříně vyndala poslední kus oblečení a ještě se podívala do nočního stolku. Z prvního šuplíku si vzala pár drobností a když otevřela druhý šuplík, zarazila se. Hleděla na modré desky, které po chvíli vzala do rukou. Otevřela je a v nich bylo několik lékařských zpráv. Zadívala se před sebe a na něco si vzpomněla.

Před osmi lety – Bogotá, Kolumbie

Lorena seděla v ordinaci. Byla velmi nervózní a netrpělivá. Po chvíli se otevřely dveře a do ordinace vešel Alfonso Salas, nejlepší přítel Pedra. „Loreno, promiň, že jsi čekala tak dlouho. Zdržel mě ještě jeden pacient.“
„Ano, chápu,“ přikývla, zatímco se Alfonso posadil naproti ní. „Tak co jsi zjistil?“ zeptala se s velkými obavami.
Alfonso smutně vzdychl. Byl psycholog a sdělování špatných zpráv na své práci nejvíc nenáviděl. Obzvlášť, když se jednalo o lidi, které znal. „Loreno, je mi to strašně moc líto. Ale mé domněnky se bohužel potvrdily. Mé vyšetření a vyšetření u psychiatra ukázalo, že má předběžná diagnóza byla správná. Trpíš psychopatií!“
Lorena ztěžka polkla. Ještě předtím, než k Alfonsovi, který ji upozornil, že s ní není vše úplně v pořádku, přišla, přečetla si toho o této poruše osobnosti dost. A bohužel se ve většině příznaků, projevů a symptomů poznávala. I tak bylo pro ni to definitivní prozření velkou ranou. „Co … co se s tím dá dělat?“
„Základem léčby je psychoterapie, na kterou bys odteď měla pravidelně docházet. Ale jinak …“
„Co jinak?“
Alfonso se zhluboka nadechl a prozradil ji ještě jednu závažnou věc. „Psychoterapie tvé příznaky určitým způsobem utlumí, ale stejně jako ostatní poruchy osobnosti je psychopatie nevyléčitelná.“
Loreně vytryskly slzy z očí.
„Loreno, udělám všechno, co bude v mých silách, abych ti alespoň částečně pomohl. A tvoje rodina jistě taky.“
„Ne, to ne! Nikdo se to nesmí nikdy dozvědět!“ žádala ho se slzami v očích.
„Loreno, oni musí vědět, co se s tebou děje. Ne vždy budeš moct své stavy a změny nálad kontrolovat. Navíc za pár dní se vdáváš. Obzvlášť Gonzalo by měl znát pravdu!“
„Ne, Alfonso! Říkám ti, že se to nikdo nedozví!“ vyštěkla na něj. „A ty jim to nesmíš říct nebo porušíš lékařské tajemství!“ výhružně na něj hleděla.
Alfonsovi jí bylo tak líto. Znal ji odmala a věděl, že víc jí nedokáže pomoct. O to to bylo horší.

Současnost

Lorena vrátila desky do šuplíku a otočila se k zrcadlu. Přistoupila k němu blíž. Chvíli se na sebe mračila, ale vzápětí se zase začala usmívat. ,Všichni jste byli hloupí a slepí. Nikdo z vás neměl ani tušení, co jsem dělala, když jste se právě nedívali!‘ pomyslela si a hystericky se rozesmála. Prohrábla si vlasy a zatvářila se nenávistně.

#####

Paloma připravovala v kuchyni svačinu pro Chloe, která si hrála ve svém pokoji. Z předsíně se ozvalo bouchnutí dveří. Usmála se. Vzala talíř se svačinou a donesla ho na stůl do jídelny. Mezitím vešel do jídelny Gonzalo. Paloma se na něj široce usmála, ale úsměv jí ihned zamrzl, když viděla jeho potlučený obličej. „Proboha, lásko moje, co se ti stalo?“ vyděšeně k němu přiběhla a silně ho objala.
„Neboj, princezno, to nic není.“
„Jak nic to není?“ odtáhla se od něj a něžně hladila jeho modřiny. „A tohle?“ přejela mu po náplasti na obočí.
„Jen natržené obočí … nic, co by stálo za řeč,“ uklidňoval ji.
„Prosím? Gonzalo, okamžitě mi řekni, co se ti stalo? Kdo ti to udělal? A nezkoušej na mě žádné výmluvy, že si třeba v práci omylem narazil do dveří!“
„Dobře, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš zbytečně rozčilovat. Mysli na naše miminko!“
„Pokusím se,“ váhavě přikývla. Nebyla si jistá, že mu jeho prosbu splní. Na to byla příliš vyděšená, kdo že to její lásce ublížil.
Posadili se ke stolu a Gonzalo jí vše začal vysvětlovat. „Popral jsem se v práci s Joaquínem.“
„Počkej … s tím Joaquínem?“ zvolala šokovaně.
Gonzalo přikývl. „Vlastně včera jsem ti neřekl ještě jednu věc, protože jsem tě nechtěl rozrušovat. A po tom večeru jsem si na to ani nevzpomněl. Když jsem šel včera po práci k autu, měl jsem za stěračem jednu starou fotku mě, Loreny, Joaquína a Clementine. Nechápal jsem, co to mělo znamenat. Nechtěl jsem se tím zabývat, zahodil jsem ji. Ale teď chápu, že to byla asi Joaquínova provokace, aby mě připravil na dnešní setkání. Nakráčel si to do časopisu a s úsměvem od ucha k uchu mi oznámil, že je zase s Lorenou. Kvůli tomu bych se s ním nepral, to mi už může být jedno. Ale pak začal mít nechutné poznámky k tobě a to už jsem se neudržel.“
„Ach, miláčku!“ padla mu nešťastně kolem krku. „A nic dalšího ti neudělal?“ ustaraně ho hladila po rukou a hrudi.
„Ne, neboj se,“ pohladil ji po tváři, „a hlavně on dostal víc!“
Paloma se pousmála. Moc dobře věděla, jak se za ni dokáže bít. „A co se stalo potom?“
Gonzalo jí dovyprávěl, jak jel nejprve na pohotovost, poté k právníkovi a nakonec k Loreně. „Když vím, že je tady ten parchant a že Lorena se chová tak, jak se chová, už jsem nemohl na nic čekat.“
„To jsi udělal správně, Gonzalo! Daniela musíš mít ty. Jedině s tebou bude v pořádku a v bezpečí!“
„A taky s tebou a svými sourozenci!“ dodal něžně a položil ji ruku na břicho.
Paloma se usmála a pohladila ho po tváři. Políbili se a objali.

#####

Violeta se vrátila s Danielem domů. V obývacím pokoji přešlapoval ustaraný Pedro. „Dědo!“ rozběhl se mu Daniel do náruče. Pedro ho k sobě pevně přitiskl.
„Pedro, stalo se něco?“ zeptala se Violeta ustaraně. Poznala to na něm. Už jí ale ani nestačil odpovědět, protože v místnosti se objevila Lorena. S kufrem v ruce.
„Výborně, Violeto! Vrátili jste se akorát.“
„Loreno, co ten kufr?“ zvolal Pedro šokovaně.
„No co? Ty si snad myslíš, že budu v jednom bytě se zrádcem?“ zamračila se. „Jdeme, Danieli!“ chtěla si ho od Pedra vzít, ale on jí to nedovolil. „Kam chceš jít?“
„Někam, kde budu moct konečně v klidu žít. Někam, kde mě všichni nebudou neustále kontrolovat kam chodím, co tam dělám a s kým to dělám!“
„Loreno, prosím tě, teď si v naprostém klidu sedneme a promluvíme si, co dál.“
„Já moc dobře vím, co dál. Vezmu si svého syna a odejdu pryč,“ znovu se po něm natáhla, ale Pedro se opět odtáhl.
„Loreno, prosím tě, buď rozumná. Já už opravdu nevím, jak ti pomoct. Nevím, co tě trápí, ale tuším, že je to něco vážného. Prosím tě, zajdeme k nějakému psych…“
„Chceš mě zavřít do blázince?“ vyštěkla na něj. Daniel se jí lekl a začal plakat. Violeta, která nechápala, co se mohlo za tu krátkou dobu, co byla pryč, stát, si ho raději od Pedra vzala a poodešla s ním kousek dál, aby ho uklidnila.
„Loreno, já …“ chtěl se jí Pedro dotknout, ale to mu zase nedovolila ona. „Nesahej na mě! Nepřibližuj se ke mně! Jsi zrádce, zrádce!“ křičela hystericky.
Daniel plakal čím dál víc. „Miláčku, už jsem u tebe,“ smutně se na něj Lorena podívala a chtěla k němu jít, ale Pedro jí v tom zabránil. „Loreno, prosím tě, jdi si lehnout. Dáme ti nějaké prášky na uklidnění a ráno to všechno vyřešíme.“
„A co bys chtěl vyřešit? Ty nic nevyřešíš, protože to nejde!“ rozplakala se. „Nic o mně nevíš, nikdy jsi nevěděl. A už je na všechno pozdě.“
„Loreno, holčičko,“ se zoufalým výrazem ji objal.
Lorena chvíli vzlykala v jeho náručí. Ale poté se její nálada zase zničehonic proměnila. Odstrčila ho od sebe a nenávistně se na něj zahleděla. „Tak dáš mi mého syna nebo ne?“
Pedro už nevěděl, co si počít. „Loreno, nemůžeš s ním odejít v takovémhle stavu!“
„Fajn, jak myslíš! Ale já se pro něj vrátím, to si buď jistý!“ vzala si kufr a dala se k odchodu.
„Loreno, kam to jdeš?“
Ještě se na něj otočila a vážně řekla: „K muži, který mě jako jediný naprosto chápe!“ Smutně se podívala na svého plačícího syna a odešla.
Violeta a Pedro jen nechápavě kroutili hlavami.

#####

Lucas a Sol se ve stejnou chvíli sešli doma. Seděli na pohovce v obývacím pokoji a Lucas jí převyprávěl události dnešního dne. „Berenice z toho byla hrozně smutná. Přesto všechno je to pořád její máma, ale museli jsme myslet na její dobro.“
„Lucasi, rozhodli jste se správně. To, že se teď Berenice s Lorenou nějaký čas nebude vídat, snad všechno postupně urovná. Hlavně, aby Lorena se dala dohromady. Protože jestli i její otec uvažuje o nějaké lékařské péči, tak to není jen tak.“
„Přijde mi to teď všechno tak zvláštní. Jak kdybychom všichni kolem Loreny žili v nějakém oparu, přes který jsme neviděli realitu.“
Sol se zatvářila smutně a soucitně ho pohladila po vlasech.
„Ale už dost řečí o tom špatném,“ zvolal Lucas nakonec. „Jak jsi vlastně dopadla u Camily?“
„Od pondělí jsem nová vychovatelka,“ šťastně se usmála.
„Miláčku, to je skvělá zpráva, blahopřeju ti!“ radostně ji objal. „Ještě aby Camila nepřijala tak krásnou a sympatickou ženu,“ pohladil ji po tváři a políbil.
Sol se pousmála a vzdychla. Dlouze se na něj zadívala.
„Copak?“
„Co jsi mi vstoupil do života, všechno se obrátilo k lepšímu. Přinesl jsi mi štěstí!“
Lucas pokroutil hlavou. „Ne, to ty jsi mi přinesla štěstí!“
Usmáli se na sebe a něžně se políbili.

#####

„Co ten kufr?“ podivil se Joaquín, když mu Lorena vešla do bytu.
„Sbal si věci, odjíždíme!“ přikázala mu.
„Prosím? Co mi uniklo? Před chvíli jsem přišel, takže jsem neviděl, co se u tebe doma stalo, pokud se něco stalo.“
„Nebudeme se zdržovat mluvením. Okamžitě se sbal!“
„A můžeš mi alespoň říct, kam že to pojedeme?“
„To zatím nevím, ale musím na čas vypadnout,“ zamračila se. „A co tady ještě stojíš? Jdi se konečně balit! Nebo i ty mě zradíš a vykašleš se na mě?“
„To bych přece nikdy neudělal, moc dobře to víš,“ přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil.
Lorena mu jeho polibek opětovala, ale po chvíli ho od sebe odstrčila. „Tak dělej, běž!“
Joaquín jí příliš nerozuměl, ale vlastně mu to bylo jedno. Udělal by pro ni cokoliv. Zamířil do své ložnice.
„A Joaquíne?“
„Ano?“ ještě se zastavil a otočil se na ni.
„Gonzalo tě pěkně zřídil!“ zvolala pobaveně.
Joaquín se zamračil. Nijak to ale nekomentoval, protože se už také nechtěl zdržovat. Tušil, že na mluvení budou mít ještě dost příležitostí.

#####

Byl večer. Paloma, Gonzalo a Chloe seděli v jídelně u večeře. „Tati, moc tě to bolí?“ ptala se Chloe ustaraně a opatrně ho pohladila po jedné z modřin.
„Ani trošku, když o mě s maminkou tak pečujete,“ usmál se na ni a políbil ji na čelo. Podíval se na Palomu a chytil ji za ruku. Usmáli se na sebe.
V tom je vyrušil zvonek u dveří. „Dojdu tam,“ zvedal se Gonzalo.
„Ne, jdu já,“ zadržela ho Paloma. „Ty se prosím tě v klidu aspoň najez,“ dodala vážně a odešla otevřít dveře.
„Palomo!“ zajásal Daniel, když ji uviděl.
Paloma na něj i na Pedra, který ho držel za ruku, překvapeně hleděla.
„Dobrý večer, můžeme dál?“ zeptal se Pedro.
„Jistě, pojďte,“ pootevřela dveře a mezitím se jí Daniel chytil za ruku. Takto došli až do jídelny. „Tati!“ rozeběhl se Daniel ihned ke Gonzalovi a skočil mu do náruče.
„Danieli?“ byl překvapený i Gonzalo, ale hned ho pevně sevřel ve své náruči. „Pedro, ty jsi mi ho přivedl? Já bych si pro něj zajel.“
„Řekl jsem si, že to takto bude lepší. Navíc, taky abych vám oběma řekl, co se stalo, když jsi od nás odešel.“
Paloma s Gonzalem si vyměnily zmatené pohledy. „Chloe, postaráš se o bratříčka? Dáš mu zatím najíst?“ poprosil ji Gonzalo a posadil Daniela na svou židli.
„Jasně, tati!“ přisunula si Chloe blíž židli a začala Daniela krmit.
Gonzalo mezitím přistoupil k Palomě. Objal ji kolem pasu a oba se tázavě podívali na Pedra.
„Lorena si odpoledne sbalila všechny věci a odešla. Chtěla s sebou vzít i Daniela, ale to jsem jí nedovolil.“
Oba byli v šoku. „Kam šla?“ zeptal se Gonzalo.
„To nevím. Řekla mi jen, že jde k muži, který ji jako jediný naprosto chápe. Ale nevím, koho myslela.“
Oba se na sebe podívali a došlo jim, že Pedro jednu velmi podstatnou věc o Loreně neví.
„Pedro, zajdeme vedle do pokoje. Asi bych ti měl něco vysvětlit,“ zvolal Gonzalo vážně.
„Ano, běžte,“ pobídla je Paloma, „já se tu postarám o děti.“
Gonzalo se na ni vděčně usmál a políbil ji. Pak odešel s Pedrem do vedlejší místnosti a Paloma si přisedla k Danielovi a Chloe.

#####

Lorena a Joaquín se na noc ubytovali v jednom motelu. Prožili spolu opět několik žhavých chvil, po kterých usnuli.
Bylo kolem půlnoci, když se Lorena probudila. Znechuceně se podívala na Joaquína, který se ale naopak během spaní usmíval. Posadila se a oblékla si župan. Z kabelky si poté vyndala mobil, který si vypnula ve chvíli, kdy odešla od Pedra. Zavřela se v koupelně a mobil zapnula. Měla tam několik nepřijatých hovorů od Pedra, Eduarda nebo Silvie. A jeden byl i od Berenice. Šťastně se usmála a Berenice vytočila.
Berenice spala ve svém pokoji. Sice Lucasovi a Albertovi slíbila, že se s Lorenou nebude nějaký čas vídat, ale když se poté od Pedra dozvěděla, že Lorena odešla neznámo kam, měla o ni strach. Nedalo jí to a zkusila jí alespoň zavolat.
Berenice se otočila na druhý bok, když jí začal zvonit mobil. Pomalu se probouzela a rozespale se dívala, co se to děje. Když se zorientovala, natáhla se pro mobil a hovor přijala, aniž by řešila, kdo to je. „Haló?“ zívla.
„Berenice, promiň, nechtěla jsem tě vzbudit!“ řekla Lorena smutně.
Jakmile její hlas Berenice uslyšela, rychle se vzpamatovala. „Mami? Mami, prosím tě, kde jsi? Děda mi volal a řekl mi, co se stalo! Jsi v pořádku?“
„Bojíš se o mě?“ udělalo jí to radost.
„Samozřejmě, že se o tebe bojím. Děda mi řekl za jakých okolností jsi odešla. Řekni mi, kde jsi?“
„To ti nemůžu říct, ale neboj se. Jsem v pořádku a budu v pořádku!“
„Mami, prosím tě, měla by ses vrátit a v klidu si s námi všemi promluvit. Vím, co všechno se stalo v posledních dnech a všichni jsme se shodli, že s tebou rozhodně něco je … něco vážného! Chceme ti pomoct!“
Lorena se zamračila. „Vy všichni všechno víte nejlíp a přitom nevíte nic! Nepleťte se do něčeho, do čeho vám nic není!“ zakřičela vztekle a práskla s telefonem o zem.
„Mami? Mami?“ volala Berenice do telefonu, ale už slyšela jen obsazený tón. Zoufale vzdychla.
Lorena zuřila. Byla celá rudá od vzteku a nenávisti.
„Loreno, co tu děláš?“ vešel do koupelny Joaquín, kterého vzbudila ta rána o zem.
Jakmile ho Lorena uviděla, vítězně se usmála. Pověsila se mu kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Joaquín ji silně sevřel ve své náručí a její polibky opětoval. „Uděláš pro mě všechno, co budu chtít, že ano?“ zeptala se, když polibek ukončila.
„Co máš na mysli?“
„To je v tuhle chvíli jedno. Ale uděláš to! Uděláš cokoliv budu chtít?“
„Stačí jen říct!“ zvolal chtivě, když jí rozvazoval župan. „Cokoliv, kdykoliv a kdekoliv!“ župan z ní strhl a přitlačil ji na zeď. Oba se rozesmáli a začali se vášnivě líbat. O malou chvíli později jejich vášnivé polibky postoupily v další žhavý sex.