con la participación especial de:
Norkys Batista como Paula de Guellar
Flavio Caballero como Alfonso Salas

O měsíc později

Byl pátek odpoledne. Paloma a Chloe vešly do Freddyho butiku. Ten stál u pultu a Chloe hned k němu přiběhla. „Ahoj, Freddy, už máš prý ty moje šaty hotové!“ radovala se.
„Ano, moje malá holubičko!“ zachichotal se Freddy a objal ji.
„Jak jsem jí to řekla, hned jsem chtěla jít,“ usmála se Paloma a také se s Freddym objala.
„No vždyť já tomu rozumím. Moje velká holubička taky taková bývala, že?“ z legrace do ní šťouchl.
Paloma se pousmála při vzpomínce na dobu, kdy ji opravdu zajímalo leda tak co má nového na sobě a jak jí to sluší. A jak muselo být vždy po jejím. Přišlo jí, že snad vzpomíná na někoho úplně jiného, a ne sama na sebe.
„Líbí?“ donesl mezitím Freddy hotové šaty a ukázal je Chloe. „Jééé, ty jsou nádherné!“ samou radostí začala poskakovat. „Mami, že jsou krásné?“
„Ano, moc krásné,“ usmála se na ni Paloma a pohladila ji po vlasech.
„Můžu si je hned zkusit?“ ptala se Chloe.
„No to přímo musíš, utíkej do kabinky,“ zasmál se Freddy a šaty jí podal.
Chloe nelenila a hned běžela do kabinky.
„Gonzalo se dnes vrací?“ zeptal se Freddy.
„Ano, konečně!“ oddychla si Paloma. „Myslela jsem si, že ten týden bez něj nepřežiju!“ zesmutněla. „Budu muset tátovi ještě jednou vynadat, že tohle mi nesmí dělat. Mého miláčka už na žádné služební cesty posílat nebude.“
„Holubičko, ty jsi tak roztomilá, jak jsi pořád zamilovaná!“ chichotal se.
„A budu až do konce svého života!“ vzdychla zamilovaně.
„A dnes mu také prozradíš to překvapení?“
Paloma si pohladila své břicho a šťastně se usmála. „Ano, dnes! Nemůžu se dočkat, jak bude reagovat!“
„Myslím, že úplně stejně šťastně jako když jsi mu na svatbě řekla, že jsi vůbec těhotná!“
Paloma se usmála a vzdychla.
„Sluší mi to?“ vyběhla Chloe z kabinky.
„Chloe!“ spráskl Freddy úžasem ruce. „Ty jsi prostě rozkošná!“ zvolal dojatě a přicupital k ní, aby ji objal.
Paloma je se smíchem pozorovala.

#####

„Já teda nevím, jak vy, ale já se dobře bavila,“ usmála se Sol, když vyšla ze sálu v kině spolu s Lucasem a Berenice.
„Komedie, navíc s Leonardem v hlavní roli, já už víc být spokojená nemůžu!“ zasmála se Berenice.
„Ale jo, tak ušlo to,“ zašklebil se Lucas.
„Tati, nebrblej!“ se smíchem do něj Berenice strčila.
„Ty snad na Leonarda žárlíš?“ dobírala si ho Sol.
„Prosím? Já a žárlit?“ postavil se před ně, aby si ho dobře prohlédli. „Měl bych mít se svým vzhledem snad důvod žárlit?“ předstíral, že se ho to dotklo.
„To my nevíme, jak máš vysoké sebevědomí,“ zasmála se Berenice a Sol s ní.
„Hele, vy dvě … jste pěkně drzé!“ nazlobeně před nimi mával ukazováčkem. „Asi už vás příště nikam nepozvu,“ dodal uraženě.
„Sol, ahoj!“ přerušila jejich narážky bývala kolegyně Sol, která s ní v kině pracovala.
„Ahoj, Wando!“ usmála se na ni Sol a obě se objaly. „Jak se ti daří?“ začaly si povídat, a tak Lucas s Berenice odešly, že na Sol počkají před kinem.
„Berenice, co je? Proč jsi tak zesmutněla?“ zeptal se Lucas, když se zastavili.
„Já … jen jsem si na něco vzpomněla.“
„Na co?“
„Že když jsem byla naposledy v kině na filmu s Leonardem, tak jsem na něm byla …“
„Co?“
„Byla jsem na něm s mámou … s Lorenou … víš tenkrát … to jsem ještě nevěděla, že je to moje máma. Vlastně jsem ani nevěděla, že jsem adoptovaná. …Vzpomínáš si? Tehdy jsme se všichni tři poprvé potkali společně.“
Lucas zvážněl a oba dva si na tu chvíli vzpomněli.
„To byl skvělý film!“ usmívala se Berenice, když s Lorenou vycházely z kina.
„Ano, Leonardo nikdy nezklame!“ podotkla Lorena a obě se rozesmály.
„Moc ti to sluší, Loreno!“
„Děkuji, však tobě taky!“
„Ne, já to ale myslela tak, že je pravda, že se říká, že těhotné ženy zkrásní!“
Lorena ztuhla. „Ty to víš?“
„Ano, u nás doma se nic neutají! Obzvlášť když se to týká naší Palomy. O jejích problémech musí vědět všichni!“ šklebila se.
„Berenice, proč jsi na mě tak hodná? Vždyť tvojí sestře vlastně ubližuju!“
„Paloma si tak maximálně ubližuje svým chováním. Je to sice moje sestra, ale odmalička mám problém s ní vyjít. Někdy se ke mně chová, jak k vetřelci. Ale i k ostatním lidem se chová hrozně. Proto se nedivím, že už s ní Lucas nechce být. Že chce být radši s tebou!“ usmála se.
Lorena na ni nevěřícně hleděla. Připadala jí na svůj věk tak vyspělá a rozumná.
„A ty, Loreno? Chtěla bys být s Lucasem?“
Než Lorena stačila něco říct, ozvalo se za nimi: „Berenice! Loreno!“ Obě se ohlédly a spatřily Lucase. Ten se překvapeně usmál, Berenice také a nakonec se usmála i Lorena. Vzájemně na sebe hleděli, aniž by tušili, že se poprvé setkali jako rodiče a dcera.

„Přijde mi to jako věčnost. A přitom uběhlo něco málo přes dva roky. Ale tolik se toho za tu dobu změnilo,“ byla Berenice velmi smutná, „všechno je úplně jinak. S Palomou jsme si teď bližší než kdykoliv předtím. Ty sis našel Sol a zamiloval ses a máma …“ chtělo se jí plakat.
„Berenice, prosím tě, nechci, aby ses tím trápila!“ pohladil ji po tváři.
„Jak se tím nemám trápit? Je to moje máma. A nikdo z nás netušil, čím jsi ve skutečnosti prochází. Že je vlastně nemocná a nemůže ovlivnit to, co dělá!“
Lucas se na ni smutně podíval a Berenice vytryskly slzy z očí. Silně ji objal, aby ji utěšil.

#####

Pedro se po Lorenině odchodu mnohokrát snažil se s ní spojit. Párkrát se mu to podařilo, ale pokaždé od ní slyšel to samé. Že je v pořádku a že se sama vrátí, až bude chtít. Uklidňovala ho, že si o ni nemusí dělat starosti. Jenže Pedro si je nepřestal dělat od chvíle, co zjistil, co ve skutečnosti Loreně je. Když mu prvních pár dní nebrala telefon, snažil se v jejím pokoji nalézt něco, co by mu třeba pomohlo zjistit, kde by mohla být. Jediné, co ale našel, byly její lékařské zprávy. Zjistil tak její diagnózu, ale protože ve zprávách bylo spoustu lékařských termínů, kterým nerozuměl, stále tak vlastně nevěděl, co Loreně je. Na několika zprávách ovšem bylo jméno jeho nejlepšího přítele, a tak se hned druhý den za ním vydal, aby mu všechno vysvětlil.
Pedro nyní seděl na pohovce v obývacím pokoji a vzpomínal na onen rozhovor.

Před třemi týdny – Bogotá, Kolumbie

„Pedro, byl jsem hodně překvapený, když ses ozval,“ řekl Alfonso, když ho dovedl do svého bytu.
„Já vím. Co jsem se přestěhoval do Caracasu, tak nějak nebyl čas,“ odvětil Pedro, když se usadili v obývacím pokoji.
„Tak našel sis novou ženu. To se dá pochopit, že pak není čas na staré kamarády,“ zasmál se Alfonso.
„Asi ano … promiň, Alfonso, já přejdu rovnou k věci. Nepřijel jsem si jen tak poklábosit,“ řekl rozmrzele.
„Tak kvůli čemu jsi přijel?“
„Kvůli tomuhle,“ předal mu desky, které našel u Loreny v šuplíku.
Alfonso se podíval dovnitř a zarazil se.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptal se Pedro naštvaně. „Podle těch datumů už je to osm let. Nebo snad víc?“
„Ne, bude to těch osm let, co jsem to Loreně diagnostikoval.“
„Ptám se znovu, Alfonso! Proč jsi mi nikdy neřekl, co mé dceři je?“
„Já nemohl, Pedro, svazovalo mě lékařské tajemství. To by musela udělat sama Lorena. Říkal jsem jí, aby vám to řekla, ale odmítla to udělat. Nechtěla, abyste se dozvěděli. Což bývá u těchto poruch osobnosti běžné.“
Pedro nechápavě pokroutil hlavou. „Dobře … teď už jsi v důchodu … takže bys mi snad mohl všechno vysvětlit. Četl jsem ty zprávy pořád dokola, ale pro mě to nemá hlavu ani patu. … Co teda Loreně vlastně je?“
„Pedro, sice už nepracuju, ale i tak bych ti správně neměl nic říkat.“
„Alfonso, moc tě prosím. Jako přítele. Mám o Lorenu strach!“ žádal ho zoufale.
Alfonso zvážněl. Když viděl Pedrův obličej, rozhodl se nakonec, že mu vše vysvětlí. „Lorena trpí takzvanou psychopatií. Je to porucha osobnosti, která na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. Ten člověk je úplně normální, nikdo na něm nic nepozná. Ale uvnitř něj se odehrává něco, co sám nedokáže ovlivnit. Člověk s psychopatií se umí velmi dobře přetvařovat, velmi často lže, není schopen soucitu nebo lítosti s ostatními lidmi. A když už, tak tu lítost jen hraje, ale skutečně ji neprožívá. Snaží se také všem zalíbit, aby dosáhl toho, co chce. Tito lidé mají taky pocit, že je ostatní nechápou a že jim jen ubližují. Nejsou také schopni navázat skutečný vztah. Vždy to jen předstírají a jsou schopni od toho partnera kdykoliv odejít a nebudou cítit žádnou vinu nebo lítost. A i kvůli tomu, že nejsou schopni navázat vztah, jsou také velmi často promiskuitní.“
Pedrovi se v té chvíli odehrávalo v hlavě spousta věcí a situací. A najednou do sebe vše začalo zapadat. Zatvářil se zoufale. Nechtěl tomu věřit. Že si nikdy ničeho nevšiml. „A jak se vůbec stane, že … že tuhle poruchu někdo má?“
„Jsou různé příčiny, ale v Lorenině případě se vlastně propojilo v podstatě všechno.“
„Co konkrétně?“
„Na tuto poruchu má vliv třeba těžký a dlouhodobý stres. Lorena mi prozradila, že v šestnácti letech dala k adopci dceru, čímž se hodně dlouho trápila. Ale co ji ovlivnilo především byla dědičnost a výchova.“
„Dědičnost?“ zarazil se Pedro.
„Po dnešním dni mě budeš asi hodně nenávidět, Pedro. Ale já ti opravdu nemohl nic říct. Tu samou poruchu, co měla Lorena, měla i Paula.“
Pedro byl v obrovském šoku. Tohle bylo to poslední, co by čekal.
„I Paula byla moje pacientka. Poznal jsem to hned, jak jsi mě s ní seznámil. Jenže to už byl Eduardo s Lorenou na světě, a tak jsem ji neměl možnost varovat, aby raději děti neměla. Na Lorenu tak měla největší vliv dědičnost a právě výchova člověkem s tou samou poruchou.“
Pedro měl v tu chvíli pocit, že už snad víc slyšet nechce. Ale byla tu ještě spousta otázek, na které musel znát odpovědi.
„Eduardo to taky zdědil?“
„Ne, Pedro, můžeš si být jistý, že Eduardo je v pořádku. Já jako odborník to poznám na těch lidech celkem snadno. Vidím to, co ostatní ne.“
„A … a Lorena … ona má dvě děti. Znamená to, že …“
„Jak jsou staré?“
„Berenice je sedmnáct a Danielovi ani ne dva roky.“
„Pedro, je velmi málo pravděpodobné, aby tou samou poruchou trpěla i třetí generace po sobě. Ale pokud chceš mít jistotu, tak není problém, aby její dcera prošla nějakým psychologickým vyšetřením. A u jejího syna bys vůbec mít obavy neměl. Většinou se to dětí z matky na dceru nebo z otce na syna.“
Pedro byl na dně. Tak bezmocně se ještě nikdy necítil. Ale vyptával se dál. „Alfonso, věděl o Lorenině nemoci Joaquín?“
Alfonso zahanbeně přikývl. „Já mu to ale neřekl. To bych nikdy neudělal. Ale když byla jednou Lorena na psychoterapii, tak šel za mnou do ordinace a vyslechl část našeho rozhovoru. Ale slíbil mi, že to nikdy nikomu neřekne. Že ani před Lorenou se o tom nezmíní, že to ví. Proč se ale ptáš zrovna na Joaquína?“
„Protože mi Gonzalo před pár dny prozradil, že mu Lorena byla s tvým synem dlouhodobě nevěrná. Je možné, že její nemoci využil?“
Nyní byl poprvé v šoku Alfonso. „Já … já nevím, Pedro. Nevěděl jsem o tom. Nedokážu ti na to odpovědět. S Joaquínem jsem už několik let nemluvil. Vlastně od chvíle, co se Lorena a Gonzalo odstěhovali do Caracasu. Pár dní nato se rozešel s Clementine a odjel. Už jsem ho neviděl.“
„Alfonso, mám poslední otázku.“
„Ano?“
„Je možné, aby se Lorena někdy vyléčila?“
Alfonso zdrceně pokroutil hlavou. „Je mi to moc líto, Pedro. Ale psychopatie je nevyléčitelná!“
Pedrovi se zalesklo v očích.

Současnost

Pedro ještě vzpomínal na to, jak mu Alfonso vyprávěl, že Lorena chodila na pravidelné psychoterapie, aby příznaky své nemoci tlumila, ale že po Paulině smrti další psychoterapie bez vysvětlení odmítla. A on ji nemohl nutit ani jako lékař. Záleží vždy na rozhodnutí pacienta. Také mu Alfonso vysvětlil, poté co mu Pedro objasnil aktuální Lorenino chování, že její stav se zhoršuje a že nikdo nemůže odhadnout ani předvídat její další jednání.
Po návratu do Caracasu si k sobě Pedro pozval Berenice s Eduardem a Lucase s Gonzalem, aby jim vysvětlil, jak to s Lorenou ve skutečnosti je. Věděl, že se to časem stejně dozví všichni, ale oni čtyři měli největší právo vědět to jako první. Všichni z toho byli pochopitelně zdrceni. Nechápali, jak si ničeho nevšimli, ale zároveň si uvědomovali, že to nyní spoustu věcí vysvětluje. Nejhůř to vzala pochopitelně Berenice. Bála se, že i ona trpí stejnou poruchou jako Lorena. I když na sobě nikdy žádné příznaky nepozorovala, v tu chvíli si nebyla jistá vůbec ničím. Všichni se shodli, že musí co nejdříve absolvovat vyšetření u psychologa, které naštěstí ukázalo, že je naprosto v pořádku.
„Pedro,“ přisedla si k němu Violeta a objala ho kolem ramen, „zase myslíš na Lorenu?“ zeptala se soucitně.
„Jak jsem mohl být tak slepý?“ zoufale pokroutil hlavou.
„Pedro, to jsme byli všichni. To si nemůžeš vyčítat. Nikdo z nás nemohl poznat, co se v ní ve skutečnosti odehrává.“
„Ale měl jsem to aspoň nějak vycítit. Vždyť je to moje dcera! … Tedy jestli je moje!“
„Pedro, ty myslíš …“ nechtěla to ani vyslovit.
„Lorena podváděla Gonzala s Joaquínem. A kdoví s kým ještě? Nebo vůbec kolik mužů vlastně měla? A když Paula trpěla stejnou nemocí, tak musela dělat to samé. Co když Lorena nebo Eduardo anebo oba dva … co když to ani nejsou moje děti?“
„Pedro, na tohle vůbec nemysli, ano?“ políbila ho na tvář a pohladila ho. „Chápu, že se ti to teď honí hlavou a i kdyby … i kdyby to byla pravda … přestal bys je mít rád? Už by ses na ně nedokázal dívat jako na svoje děti?“
Pedro se smutně pousmál a pokroutil hlavou. „Ne, to samozřejmě ne! Vždycky to budou moje děti! … Ale o to víc mě trápí, že jsem to o Loreně nevěděl! A neuměl jsem jí pomoct!“
Violeta by nyní tak ráda pomohla jemu, ale nevěděla jak. Jen ho pevně objala a doufala, že alespoň to částečně pomůže.

#####

Lorena a Joaquín si pronajali malý dům v jedné vesnici asi třicet kilometrů od Caracasu. Dům stál na samém okraji vesnice daleko od ostatních obyvatel. Což jim přesně vyhovovalo, aby si jich nikdo zbytečně nevšímal.
Lorena seděla u stolu v kuchyni a něco sepisovala. Joaquín se právě vrátil z nákupu. Položil tašky na kuchyňskou linku a mlsně se na Lorenu zadíval. Klekl si vedle ní a přitulil se k ní. „Chyběl jsem ti?“
„No jo,“ zamumlala a dál se věnovala psaní nějakého seznamu.
„Co to vlastně děláš?“ podíval se jí přes rameno.
„Dělám si poznámky, aby nám to všechno vyšlo přesně podle plánu.“
„Vyjde to! Přeci jsem ti slíbil, že pro tebe udělám cokoliv.“
„To doufám,“ zamračila se na něj a poté se zahleděla zpět do papíru.
„A ty? Uděláš pro mě taky cokoliv?“ zeptal se chtivě a začal jí přes tričko hladit ňadra.
„Vážně? Už zase? Tebe to pořád baví?“ zvolala otráveně.
„Stejně jako tebe! A netvrď mi, že ne! Já moc dobře vím, jak po tom toužíš! Nemůžeš si pomoct!“ chtivě jí šeptal do tváře, když jí jednou rukou dál hladil ňadra a druhou jí rozepínal kalhoty. „A moc dobře víš, že se mnou je to úplně nejlepší!“ zajel ji rukou až pod kalhotky a začal ji chtivě líbat na krku.
Lorena vzrušením hlasitě sténala.

#####

Když Alberto Gonzalovi oznámil, že ho nutně musí poslat na služební cestu do Bogoty, rozhodl se sebou vzít Daniela. Jednak proto, aby si ho chvíli zase užili jeho rodiče ale hlavně také proto, že měl strach, co by třeba mohla udělat Lorena, když by se nějak dozvěděla, že nechal Daniela jen s Palomou. Nebyl by klidný a měl by strach o všechny, když už věděl o Lorenině nemoci. Nejraději by s sebou vzal i Palomu s Chloe, ale Winston Palomě další let vzhledem k těhotenství, a momentálnímu stresu, nedoporučil. A tak se alespoň Paloma s Chloe na ten týden nastěhovaly zpátky do domu jejích rodičů. Aby měl Gonzalo jistotu, že jsou stále pod kontrolou.
Nyní vešel s Danielem v náručí do zahrady Fuentesových. Už z dálky viděl, jak jsou Paloma a Chloe na dece a něco hrají. Šťastně se usmál a zavolal: „Princezny moje!“
Obě sebou trhly a radost jim vytryskla z očí. „Tati!“ hned k němu Chloe běžela. Paloma byla pár kroků za ní.
Gonzalo se sehnul a vzal Chloe také do náruče. Ta se mu pověsila kolem krku.
„Vejdu se do toho objetí i já?“ zeptala se Paloma chvějícím se hlasem.
Všichni tři se na ni podívali a Gonzalo zamilovaně vzdychl: „Pojď ke mně, lásko moje!“
Paloma všechny tři objala a s Gonzalem se velmi něžně políbili. Opřeli se o sebe čely a vzdychli. „Tolik jste nám chyběly!“ usmál se Gonzalo.
„A vy nám!“ zavzlykala Paloma.
„Princezno, proč pláčeš?“ zeptal se smutně.
„Protože jsem šťastná, že jsme zase všichni spolu!“ přes slzy se usmála. Daniela a Chloe pohladila po vlasech a Gonzala znovu políbila. „Teď jsem zase dokonale šťastná!“
Gonzalo se na ni čarovně usmál a políbil ji. „Miluju tě!“
„Miluju tě!“ opětovala mu vyznání i polibek. „A tebe, i tebe!“ políbila na tvář Chloe i Daniela a usmála se.
Všichni čtyři se pevně objali a dlouhou chvíli jen takto v objetí stáli.

#####

Lorena a Joaquín uspokojili svou touhu nejprve v kuchyni a nakonec ještě v ložnici. Joaquín poté usnul. Lorena si na sebe vzala kalhotky a tričko a vrátila se do kuchyně. Ze země posbírala část oblečení, které ze sebe v kuchyni svlékli a dala je na židli. Přitom z Joaquínových kalhot vypadl mobil. Sebrala ho a posadila se. Znala Joaquínovo heslo, a tak se začala jeho mobilem probírat. Ani nevěděla, proč to dělá. Prostě se jí v tu chvíli chtělo. Po chvíli otráveného projíždění různých aplikací narazila na něco, na co už i úplně zapomněla, že tam Joaquín má. Pustila si jedno video. Zamrazilo ji, když ho zhlédla. A znovu si začala vše detailně vybavovat.

Před pěti lety – Bogotá, Kolumbie

Paula vylezla z bazénu v hotelu, ve kterém se předešlý večer konala oslava Loreniných narozenin. Ačkoliv bylo Paule už padesát čtyři let, díky několika plastickým operacím vypadala na svůj věk stále velmi dobře. Právě si kolem sebe omotávala ručník, když tam přiběhla rozzuřená Lorena. „Ty mrcho! Je to pravda?!“
„Jak to se mnou mluvíš?“ obořila se na ni Paula. „Jsem tvoje matka! Dávej si pozor na pusu!“
„Ty jsi nikdy moje matka nebyla, tak se teď netvař, že jsem tě snad urazila! A odpověz mi! Je to pravda?!“ křičela hystericky.
„Přestaň tady na mě ječet!“
„Nikdo tu není, můžu si tu ječet, jak chci! A já chci teď hned vědět, jestli jsi opravdu zašla až takhle daleko!“
„Kam jsem měla zajít?“ tvářila se nechápavě.
„Je pravda, že jsi včera vyjela po Gonzalovi?“
Paula se začala vítězně usmívat. Obešla Lorenu a odpila si ze skleničky šampaňského, které si hned ráno nechala objednat. „Nedáš si se mnou?“
„Tak mluv!“ zuřila Lorena.
Paula položila skleničku zpátky na stolek u lehátka a pousmála se. „Ano, je to pravda. Vyjela jsem po něm! A nemůžeš se mi divit. Tvůj manžel je zatraceně sexy!“ chtivě se usmála.
Lorena na ni nenávistně hleděla. „Chceš mi říct, že se to stalo? Vyspali jste se spolu?“
Paula se jí vysmála do očí. Sundala ze sebe ručník a nakrucovala se před ní v plavkách. „Myslíš, že by odolal tomuhle tělu?“
„Ne, to není pravda! To by neudělal!“ křičela zoufale.
„Ale udělal to! A potom mi řekl, že to bylo mnohem lepší, než s tebou!“ vítězoslavně se rozesmála.
Lorena jí se vší nenávistí vrazila facku. „Ne, mlč! Nevěřím ti!“
Paula se chytla za udeřenou tvář a jen nevinně pokrčila rameny. „Věř si, čemu chceš. Možná se to stalo, možná ne. Ale vždy už v tobě bude určitá pochybnost!“ zasmála se.
„Jsi taková mrcha! Proč jsi mi to udělala?“ rozplakala se.
„Holt už taková jsem. Nijak to neovlivním. A moc dobře vím, že ty jsi na tom stejně!“
„Co víš?“ zarazila se.
„I já chodím k Alfonsovi!“
Lorena na ni zůstala hledět s pusou dokořán.
„Neboj se, Alfonso je profesionál, nic mi neřekl. Ale zůstala jsem jednou v jeho ordinaci sama … nudila jsem se, a tak jsem se podívala do jeho karet. A světe div se, byla jsi tam taky!“ smála se.
Lorena zoufale pokroutila hlavou.
„Mimochodem … psychoterapie ti pomáhají? Cítíš se líp? Máš pocit, že je všechno v pořádku? Fajn … mysli si to … ale ono to moc dlouho nepotrvá. … Prostě jednou si začneš hrát s ostatními lidmi přesně tak, jak se ti zrovna zamane. Nebudeš jim chtít ublížit, ale prostě to uděláš. Budeš je chtít mít ráda, ale prostě ti to nepůjde. … I když se budeš snažit sama sebe popírat, i když si budeš říkat, že nechceš něco udělat nebo něco říct … tak to stejně uděláš a řekneš. … Je marné se tomu nějak bránit. Vím, o čem mluvím. … Pamatuj si! Jednoho dne budeš stejná jako já!“ všechno jí Paula říkala s velmi vážnou tváří, ale nakonec se hystericky rozesmála. Dala se k odchodu a v Loreně to začalo vřít. Dívala se na ni, jak odchází a najednou se v ní něco pohnulo. Musela něco udělat. Rozběhla se za ní a strčila do ní. Paula se lekla a s křikem padala do bazénu. Hlavou se ovšem uhodila o okraj bazénu. Už se nepohnula. Voda kolem ní se začala barvit její krví. Lorena na to chvíli v samém šoku hleděla a nakonec utekla pryč. Netušila však, že celou scénu viděl Joaquín a že ji hlavně natočil na svůj mobil.

Současnost

Lorena si také vybavila to, jak Paulinu smrt uzavřeli jako nešťastnou nehodu. Protože v sobě měla i nějaké množství alkoholu, policie předpokládala, že se jí zamotala hlava a nešťastně spadla. Lorena si tehdy myslela, že tím to pro ni skončilo, ale pak se objevil Joaquín s usvědčujícím videem. A když se s ním na základě jeho vydírání poprvé vyspala, uvědomila si, že měla tehdy Paula pravdu. Přestala chodit na psychoterapie, protože pochopila, že nemá smysl v sobě tlumit něco, co se stejně nikdy úplně potlačit nedá.
Lorena se zadívala na mobil a video odstranila. „Už ho stejně na nic nepotřebuješ. Už je to stejně všechno jedno!“ tvářila se nenávistně.

#####

Byl večer. Paloma a Gonzalo dorazili do svého bytu. Chloe s Danielem zůstali na noc u Fuentesových. Jednak proto, že tam Mariela přivezla na víkend Franca, tak aby si mohli spolu pohrát, ale hlavně proto, aby byli sami. Paloma měla pro Gonzala připravené velké překvapení.
Gonzalo si v předsíni položil svůj kufr, na věšák si pověsil bundu, zatímco Paloma si na skříňku položila svou kabelku. Otočila se na něj, chtěla mu něco říct, ale on ji umlčel dlouhým polibkem, který mu s chutí opětovala. Když polibek ukončili, opřeli se o sebe čely a usmáli se. „Tolik mi chyběly tvoje polibky!“ vzdychl zamilovaně.
„A jak mně ty tvoje!“ vzdychla úplně stejně a znovu se jejich rty spojily. Pevně se k sobě tiskli a Gonzalo ji pomalu začal směřovat do ložnice. „Ne, Gonzalo, počkej!“ trochu ho od sebe odstrčila. Z toho vzrušení by zapomněla i na své překvapení.
Gonzalo se trochu zamračil. „Ty nechceš?“ podivil se.
„Ne, miláčku, samozřejmě, že ano!“ usmála se a políbila ho. „Ale ještě předtím ti musím něco říct … nebo spíš ukázat.“
„A co?“
„Uvidíš. Ale teď zavři oči!“
Gonzalo se na ni podezřívavě podíval.
„No tak, zavři oči,“ s úsměvem ho žádala. Gonzalo ji tedy poslechl. Paloma ho chytla za ruku a dovedla ho do jedné místnosti. Uprostřed ní ho zastavila a trochu od něj odstoupila. „Už je můžeš otevřít!“
Gonzalo otevřel oči. První spatřil ji, jak se usmívá a poté se rozhlédl po místnosti. Byl to dětský pokoj, který byl kompletně zařízený, což před jeho odjezdem nebyl. Ale to hlavní, co v tom pokoji bylo nyní důležité, byla barva. Všechno bylo totiž sladěné do modré barvy. „Bude to kluk?“ zvolal překvapeně.
„Jsi rád?“ zeptala se trochu nejistě.
Gonzalo si ji k sobě přitáhl a něžně ji políbil. „Jestli jsem rád? Jsem ten nejšťastnější na světě, lásko moje!“ vykřikl samou radostí, chytil ji do náruče a zatočil se s ní. Oba se šťastně smáli. Nakonec ji postavil zpátky na zem a v pevném objetí se dlouze políbili.
„Miláčku, doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem na tom ultrazvuku byla bez tebe,“ s trochu provinilým výrazem ho pohladila po tváři, „ale já tě chtěla překvapit tímhle způsobem.“
„Jak bych se na tebe mohl zlobit, lásko moje?“ políbil ji a usmál se. „Hezčí návrat už jsem si nemohl přát.“
„A …“
„Copak?“
„Vlastně mám ještě jedno překvapení.“
„Jaké?“
„Už jsem vybrala jméno pro našeho syna.“
„Beze mě?“ trochu se zamračil.
„Bude se ti určitě líbit. A kdyby ne, tak máš smůlu, protože já si to vymluvit nenechám!“ zasmála se.
„Dobře, poslouchám!“ zadržel smích a zvážněl.
„Chci, aby se jmenoval … Gonzalo!“
Gonzalo překvapeně nadzdvihl obočí. Chtěl něco říct, ale Paloma mu přiložila prst na rty, aby ji nechal domluvit. Přikývl a ona pokračovala: „Chci, aby se jmenoval po tobě ze dvou důvodů. Ten první je, že se tohle jméno u Reyesových dědí z generace na generaci, jak mi řekla tvoje máma. A já tu tradici nechci porušit. A za druhé … což je pro mě ještě důležitější …“
„Copak, princezno?“
Paloma se šťastně usmála a jen se ve svém rozhodnutí utvrdila. „Vzpomínáš si na to odpoledne, jak jsem byla v cukrárně s Chloe, se svou a tvou mámou. A večer, jak potom u nás byli Lucas se Sol?“
Gonzalo přikývl.
„Když jsi do té cukrárny za námi tehdy přišel, tak ses s námi se všemi přivítal polibkem a nezapomněl jsi políbit i naše malé,“ pohladila si břicho a usmála se. „Pak ses tam věnoval Chloe a já tě při tom pozorovala a v tu chvíli jsem si začala přát, aby to malé, co nosím uvnitř, byl kluk. A večer, když Chloe usnula na pohovce a ty jsi ji v náručí odnesl do pokoje … znovu jsem se na tebe dívala a utvrdila si, že bych chtěla, aby to byl kluk a navíc mi došlo, že chci, aby se jmenoval Gonzalo. Aby z našeho syna jednoho dne vyrostl tak úžasný muž jako je jeho táta!“
Gonzalo se na ni dojatě díval a hladil ji po tváři. „Palomo, od chvíle, co jsi mi řekla, že jsi těhotná … nepřemýšlel jsem, jestli bych chtěl kluka nebo holku. Bylo mi to jedno, protože mi stačilo vědět, že ten drobeček bude nás obou. Že se narodí z naší velké lásky! Ale potom, co jsi mi právě řekla … to ty jsi úžasná! Jsi má nádherná princezna!“
„A ty jsi můj galantní princ!“ řekla chvějícím se hlasem.
Chytil její obličej do dlaní a opět se dlouze a něžně políbili.

#####

Lorena byla sama doma. Joaquín odjel ještě něco vyřídit na zítřejší den. Lorena seděla na pohovce, v ruce držela mobilní telefon a váhala, jestli má zavolat. Ale nakonec jí to nedalo a přece jen se rozhodla zavolat.
Berenice přišla do svého pokoje. Z postele si vzala noční košili a chtěla se jít osprchovat, když jí začal zvonit mobil. Na displeji se objevilo neznámé číslo. Nebyla zvyklá neznámá čísla brát, ale něco jí podvědomě říkalo, že by to udělat měla. Hovor tedy přijala. „Berenice Fuentesová, prosím?“
Lorena se zamračila. „Fuentesová? Měla jsi být Guellarová!“
Berenice vykulila oči. S Lorenou mluvila naposledy ten den, co odešla od Pedra. „Mami? Mami, proboha! Kde jsi?“
„Neboj se, Berenice. Už brzy se spolu uvidíme!“ šťastně se usmála.
„Mami, prosím tě, ať jsi, kde jsi … vrať se zpátky. Už víme, co s tebou je. Už víme, že jsi nemocná a chceme ti pomoct víc, než kdy dřív!“
Lorena se zatvářila nenávistně a hovor ukončila.
„Mami? Mami, počkej, prosím tě!“ volala marně do telefonu. Stejně jako před měsícem jí Lorena bez rozloučení zavěsila.

Lorena chodila rozzuřeně po místnosti sem a tam. Nevěděla, jestli se zlobí na sebe nebo jestli ji víc vadí, že už všichni vědí o její nemoci. Zastavila se a vytočila na mobilu další číslo.
Lucas a Sol se spolu vášnivě líbali v posteli. Lucas už byl do půl těla a Sol právě svlékl tričko. Stáhl jí ramínko od podprsenky a líbal ji na rameno. Na nočním stolku začal zvonit mobil.
„Nevšímej si toho,“ řekl Lucas a věnoval se líbání jejího krku.
„Lucasi, co když je to důležité,“ odvětila Sol vážně, i když zároveň nechtěla, aby přestal.
Mobil ale stále zvonil a Lucas se pro něj nakonec naštvaně natáhl. „Ani se nehni,“ přikázal Sol se smíchem a políbil ji. Posadil se a hovor přijal. „Haló!“
„Jsi teď šťastný?“ ozval se Lorenin hlas.
Lucas ztuhnul. „Loreno!“
Sol sebou trhla, když slyšela její jméno a také se posadila.
„Loreno, proč mi voláš?“
„Jen ti chci pogratulovat k tomu dítěti, co čeká ta tvoje servírka.“
„O jakém dítěti to mluvíš?“ zeptal se nechápavě a nechápavě se zatvářila i Sol.
„Nedělej ze mě hlupáka, ano? Moc dobře jsem viděla tu tvou ruku na jejím břiše tenkrát, jak jste spolu cvrlikali v té kavárně!“ zvolala zhnuseně. „Vy dva, i ten další páreček jste byli skutečně k sežrání!“ dodala ironicky.
Lucas si vzpomněl na jedinou situaci, kdy mohla vidět jeho ruku na břiše Sol. A že ten další pár, který myslela, byli Paloma s Gonzalem. „Loreno, za prvé si představuješ něco, co není a za druhé, i kdyby to tak bylo, tak tobě už do toho vůbec nic není. Navíc, ty by ses teď měla, co nejdřív vrátit zpátky a začít se léčit. Já nejsem ten pravý, který by ti měl teď něco vysvětlovat, ale protože jsme přes to všechno spolu něco prožili a nebylo toho málo … a i když tomu teď možná nebudeš věřit, tak i já o tebe mám strach. Vrať se a začni se zase léčit, dokud není pozdě!“
Lorena se opět zatvářila nenávistně a hovor ukončila stejně jako ten s Berenice.
„Lucasi? Co to mělo znamenat? Co chtěla?“ ptala se Sol vystrašeně.
Lucas ji smutně pohladil po tváři a objal ji.

Lorena mrštila mobilem o zeď. Byla vzteky celá bez sebe. V očích se jí zračila nenávist, ale na tváři přitom měla úsměv.

#####

Paloma a Gonzalo seděli v obývacím pokoji na pohovce. Gonzalo hladil Palomu po břiše a vypadal naprosto šťastně. Paloma ho zamilovaně sledovala. Gonzalo se naklonil k jejímu břichu a řekl: „Už se na tebe moc těšíme, synku! Náš malý Gonzalo!“ Nakonec ji na břicho políbil. Paloma se usmála a Gonzalo pak políbil i ji. „Tak moc jsi mi chyběla, lásko! Nedokážu si představit, že bys nebyla se mnou,“ pohladil ji po tváři.
„Ani já už si to neumím představit,“ chytila jeho obličej do dlaní. „Tenhle týden, když jsi tady nebyl … byl tak strašně dlouhý. Hrozně jsi mi chyběl. V noci jsem vůbec nemohla spát, když jsem se k tobě nemohla přitulit,“ smutně vzdychla.
„Měl jsem to úplně stejně. Kolikrát jsem se v noci probudil, a když jsem tě neměl vedle sebe, nedokázal jsem znovu usnout … tak moc jsi mi chyběla. Měl jsem takovou chuť slyšet aspoň tvůj hlas,“ usmál se. „Ale nechtěl jsem tě budit. Vím, že teď musíš hodně odpočívat,“ znovu se dotkl jejího břicha.
Paloma položila svou ruku na jeho a usmála se. „Nevzbudil bys mě. Stejně … i když jsem zrovna spala … tak se mi o tobě zdálo. A tak bych jen z toho snu přešla do reality. A zase bych snadněji usnula, když bych slyšela tvůj hlas.“
Gonzalo se na ni tak zamilovaně podíval. „Já doufám, že to tak brzy nebude potřeba. Že od tebe nebudu zase dlouho muset odjet, protože mám potom stejně v hlavě jen tebe.“ Pak se tomu zasmál. „Já tě mám vlastně v hlavě pořád. A když ne, tak jsem s tebou a užívám si každou vteřinu, kdy můžu být po tvém boku,“ pohladil ji po vlasech. „Ty jsi moje všechno!“ řekl něžně a políbil ji.
„Ne, ty už taky nikam neodjedeš. Už tě nikam nepustím!“ padla mu do náruče. Poté se mu hluboce zahleděla do očí. „Od chvíle, co jsme si vyznali lásku jsme bez sebe takhle dlouho nebyli. Já vím, že to bylo jen pár dní, ale já už to bez tebe prostě nezvládám. Bez tebe jsem jako tělo bez duše.“
Gonzalo ji hladil po rukou. „Taky teď zpětně nechápu, jak jsme mohli být bez sebe tak dlouho. Přitom jsi vždycky byla moje osudová žena. Moje skutečná láska. Už jako kluk jsem to věděl,“ díval se jí do očí. „Možná se mělo tohle všechno stát, abychom si byli nakonec jistí, že naše láska je skutečná a jedinečná. A bude to tak už navždy. Už navždy budeme spolu.“
„Ano, už navždy! A i já … jako malá holka jsem věděla, že to ty jsi můj princ na bílém koni,“ pousmála se a pohladila ho po tváři. „A přišel sis pro mě … tak jak jsi mi slíbil.“
Gonzalo se usmál. „Ale přece jen, trošku mi to trvalo,“ trochu posmutněl, když si vzpomněl na život s Lorenou, který navíc nebyl takový, za jaký ho měl.
Paloma ho znovu pohladila po tváři a trochu zahanbeně prohlásila. „Tak i mně chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala.“
Gonzalo ji políbil. „Teď už je ale všechno tak, jak má být.“ Tak šibalsky se usmál. „Co kdybychom si teď dali společnou koupel a šli se natáhnout do postele? Přece jen musíš odpočívat,“ řekl to ale tak, že odpočinek je to poslední, o co stojí.
„A ty si myslíš, že nás společná koupel natolik unaví, že pak bez problému usneme?“ opětovala mu jeho šibalský úsměv.
„Nooo uvidíme. Když ne, tak budu muset vymyslet nějaký plán B.“
„To jsem na ten tvůj plán B zvědavá,“ zasmála se.
Gonzalo ji políbil, usmál se na ni a šel připravit koupel.
Paloma mezitím celá rozechvělá čekala v obývacím pokoji. Jenže v tu chvíli i jen pár minut bez Gonzala byla pro ni jako věčnost, a tak šla za ním.
Gonzalo se k ní zrovna vracel a málem se srazili ve dveřích koupelny. „Copak? Už ti chybím?“ Zeptal se jí spíš žertem.
„Ano, strašně!“ řekla Paloma naopak velmi vážně a začala ho líbat.
Gonzala to malinko překvapilo, ale ihned jí polibek opětoval a objal ji.
Paloma mu prsty zajela do vlasů. Když polibek ukončili, poťouchle se usmála. „Tak dáme si teda tu koupel?“
Gonzalo vypadal, že na koupel úplně zapomněl. „Ehm. Jo jasně.“
„Budeš mi ale muset pomoct se šatami,“ provokativně se usmála a otočila se k němu zády, aby jí rozepnul zip.
Tomu se Gonzalo rozhodně nebránil. Pomalu jí rozepnul zip a šaty jí svlékl. Políbil ji na rameno a pohladil po ruce.
Paloma se k němu naklonila a vyhledala jeho rty. Velmi dlouze se políbili.
„Jestli mě budeš takhle zlobit, asi z té koupele nic nebude,“ zasmál se.
„Dobře, máš pravdu,“ předstírala vážnost. Otočila se k němu a začala mu rozepínat knoflíky u košile. Velmi pomalu. A po každém rozepnutém knoflíku ho líbala na jeho postupně se odkrývající svalnaté hrudi.
Gonzalo se na ni celou dobu tak díval, a když mu Paloma košili svlékla, tak si ji přitáhl do náruče a velmi vášnivě ji políbil. „Ty provokatérko!“
„Já?“ zatvářila se zcela nevinně. „Chceš koupel, no a nemůžeš se přece koupat oblečený.“
„To máš pravdu,“ pohladil ji po těle a prohlédl si ji. Usmál se, protože si vzpomněl na to, jak ji viděl ve spodním prádle poprvé, když se spolu opili.
„Nad čím se usmíváš?“
„Vzpomněl jsem si na naše poprvé.“
Paloma se musela také pousmát. „Tehdy se to stalo tak bez rozmyslu, ale pořádně to se mnou zamávalo. Vlastně už definitivně! A víš co? S tebou mám pocit, že je to pokaždé jako poprvé!“
„A víš co? Mám to úplně stejně,“ pohladil ji po tváři a políbil. „Každá chvíle s tebou je nezapomenutelná!“ Začal ji hladit a pomalu svlékat prádlo. „Jsi tak nádherná!“
Paloma si se zavřenýma očima plně vychutnávala jeho dotyky.
Gonzalo ji hladil a také ji několikrát políbil. Poté ji vzal do náruče a odnesl do vany.
Paloma čekala ve vaně plné pěny. Skousla si spodní ret, když ho pozorovala, jak si sundává kalhoty a nakonec i boxerky. Vlezl k ní. Objali se a dlouze políbili. Poté si ji Gonzalo hezky hýčkal a něžně ji umýval. Po chvíli si role vyměnili a po celou dobu si neopomněli věnovat jeden něžný polibek za druhým.
O něco později stáli před vanou a vzájemně se sušili. Pečlivě se věnovali každé části svých těl stejně jako během umývání. Hleděli přitom na sebe. Nemuseli si ani nic říkat. Za vše mluvily jejich vzrušené pohledy. Nakonec ji Gonzalo vzal opět do náruče a odnesl ji do ložnice.
Když spolu leželi v posteli, smyslně se na sebe dívali. Gonzalo ji něžně hladil po nahém těle. „Tak co? Jsi už unavená?“
„Ani trochu. Asi budeš muset vymyslet ten plán B,“ poťouchle se usmála, zatímco odevzdaně ležela a vychutnávala si to, jak ji hladí.
„Mmmm…“ vypadal, že se zamýšlí, i když už to měl vymyšlené dávno. Lehl si na ni a začal ji líbat. První na rty, na krk, a tak postupoval dál po jejím těle.
Paloma měla zavřené oči. Celá se chvěla, když ji něžně líbal na ňadrech a ještě víc, když se zastavil u jejího klínu.
Gonzalo si užíval, že ji má znovu takhle u sebe. Poté pokračoval stejnou cestou zpět, a když ji políbil na krk, tak se na ni tak zadíval. Palomě tváře jen hořely. Celá se chvěla. Gonzalo se jí nepřestal ani na moment dotýkat. „Miluju tě.“
„Taky tě miluju! Tak strašně moc!“ hladila ho po zádech a pevně ho k sobě tiskla.
Gonzalo ji znovu začal líbat, a nakonec se spolu začali něžně milovat.
Po chvíli se líbat přestali a zadívali se na sebe. Jemně oddychovali a ve svých očích viděli to vzrušení, které probíhalo i jejich těly. Usmáli se a znovu se začali líbat, hladit, mazlit a objímat. Milovali se spolu celou noc.

#####

Byl další den brzy ráno. Berenice vyšla z brány svého domu a málem se srazila s Diosmary, která se právě vracela z běhání. „Berenice, kam jdeš tak brzy?“ podivila se.
„Musím za tátou. Musím mu něco důležitého říct. Už to nepočká,“ kroutila smutně hlavou.
„Berenice, co se děje? Trochu mě děsíš.“
„Protože i já sama jsem vyděšená. Včera mi volala máma.“
„Lorena?“
Berenice přikývla.
„A co po tobě chtěla?“
„Já vlastně nevím. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby se vrátila, že jí pomůžeme, ale nijak na to nereagovala a zavěsila mi. A ještě předtím mi řekla …“
„Co ti řekla?“
„Že se nemám bát, že se spolu brzy uvidíme. Ale víš … zněla tak zvláštně. Celou noc jsem o tom přemýšlela a nevím si rady. Chci to říct tátovi. Večer už jsem mu nechtěla volat a rozrušovat ho, ale teď už s ním musím mluvit.“
„Jo, to je jasné. Určitě by to měl Lucas vědět. A naši to vědí? … Že se ti Lorena ozvala.“
„Ne, já jsem nechtěla nikoho zbytečně plašit, protože se možná ani o nic nejedná. Možná jsem jen zbytečně nervózní.“
„Nechceš, abych šla za Lucasem s tebou? Ať teď nejdeš sama. Jsi rozrušená!“
„Ne, Diosmary, to zvládnu, děkuju.“
„Proč tě vlastně neodveze Claudio?“ zeptala se na jejich šoféra.
„Před chvíli někam vezl mamku. A já už nechci čekat, až se vrátí. Pojedu autobusem, vždyť je zastávka támhle. A promiň, Diosmary, už musím, nebo mi to ujede,“ rychle ji objala a zamířila po chodníku k zastávce.
Diosmary chtěla vejít do brány, když si všimla kolem projíždějící dodávky. Ani nevěděla proč, ale něčím upoutala její pozornost. Dodávka právě projížděla kolem Berenice. A to, co se stalo poté, vyrazilo Diosmary dech. Dodávka trochu přibrzdila, někdo otevřel dveře a zatáhl Berenice násilím dovnitř.