con la participación especial de:
Juan Carlos Vargas como Oliver Hernández

„Kdo jste? Co ode mě chcete?“ ptala se Berenice vyděšeně. Střídavě se dívala na zakukleného muže, který ji stáhl do dodávky a na muže, který řídil. Ten měl delší vlasy a na hlavě kšiltovku, ale do tváře mu také neviděla.
Muž s kuklou na hlavě ji pohladil po stehně. „Nesahejte na mě!“ ucukla a začala se s ním prát. „No tak uklidni se!“ poprvé promluvil a Berenice jeho hlas poznala. Šokovaně na něj hleděla, zatímco si Joaquín sundal kuklu. „To jsem přeci já!“ dodal s nevinným úsměvem.
„Joaquíne, co to má znamenat? Kam mě to vezete?“
„No kam? Přeci za Lorenou … za tvojí mámou!“
„Cože? To jako mě nechala unést? Nebo co si mám myslet?“ kroutila vyděšeně hlavou.
„Všechno se brzy dozvíš, maličká!“ s úlisným úsměvem ji pohladil po tváři.
„Nech mě … nedotýkej se mě!“ znovu se s ním začala prát. „Pomozte mi prosím někdo!“ marně volala o pomoc.
Joaquín ji nakonec zalepil pusu lepicí páskou a svázal jí ruce i nohy, aby se zklidnila.

„Tati? Tati, kde jsi?!“ vběhla vyděšená Diosmary do domu.
„Diosmary, co se děje?“ vyšel Alberto z pracovny.
„Tati, někdo právě unesl Berenice!“
„Co to povídáš?“ zvolal šokovaně.
„Viděla jsem to na vlastní oči. Šla po chodníku a najednou u ní přibrzdila dodávka a někdo ji vtáhl dovnitř!“ vyděšeně vzlykala.
„Dobře, holčičko, hlavně klid,“ snažil se Alberto zachovat chladnou hlavu. „Posaď se tady,“ posadil ji na pohovku, „a já jdu hned zavolat na policii!“ a vrátil se do pracovny pro svůj mobil.

#####

Lucas zaparkoval před dětským domovem. Pomohl vystoupit Sol a doprovodil ji až ke vchodu. „Jak dlouho tu budeš?“ zeptal se.
„Jen na dvě hodiny. Eva si potřebuje něco zařídit, a tak mě požádala, jestli bych za ní na ty dvě hodiny nezaskočila.“
„Dobře, tak si tě tady potom vyzvednu,“ usmál se a pohladil ji po tváři. „A mezitím zajedu za Berenice.“
„Řekneš jí o tom Lorenině včerejším telefonátu?“
„Ano, musím. V tom Lorenině hlasu znělo něco tak zvláštního. Chci, aby si Berenice na sebe dávala pozor.“
„Lucasi, ty si myslíš … že by Lorena byla schopná něco Berenice udělat?“
„Na to raději nechci ani pomyslet,“ pokroutil hlavou, „ale když teď víme, jak je na tom Lorena se svou psychikou, tak je určitá obezřetnost na místě!“
Sol souhlasně pokývla hlavou. Rozloučili se polibkem, ale ještě než se od sebe stačili vzdálit, vyběhla z budovy Camila. „Camilo, ty jsi tady?“ podivila se Sol. Obě dvě se stačily během prvního měsíce, co Sol v domově pracovala, sblížit a také jí Camila velmi brzy nabídla tykání.
Camila ale na její otázku vůbec nereagovala. Vyděšeně se podívala na Lucas. „Lucasi, právě mi volal Alberto! Berenice někdo unesl!“
„Cože?“ zhrozil se. „Kdy se to stalo? Jak?“
„Já nevím, Lucasi! Alberto mi to říkal, ale já ho pořádně nedokázala vnímat. Musím domů!“ plakala.
„Odvezu tě tam,“ rázně zvolal. Camila šla ihned k jeho autu a Lucas se ještě podíval na Sol. „Běž, já za tebou potom přijedu,“ řekla mu vyděšeně. Nejraději by jela s ním, ale někdo v domově u dětí musel být. Nemohla tam nechat kolegyni samotnou. „Jsem s tebou, lásko,“ chytla ho za ruku. „Berenice je určitě v pořádku, neboj se!“ uklidňovala jeho i samu sebe.
Lucas ji urychleně políbil a běžel za Camilou.
„Bože, prosím, dej na Berenice pozor!“ instinktivně se Sol podívala vzhůru.

#####

Gonzalo připravoval v kuchyni snídani. Na sobě měl jen boxerky. Právě dával na talíř nakrájené ovoce, když k němu zezadu přistoupila Paloma a objala ho kolem pasu. Na sobě měla jen lehký saténový župan. „Dobré ráno!“ zasněně vzdychla a se zavřenými oči si položila hlavu na jeho záda.
„Miláčku, ty už jsi vzhůru? Chtěl jsem ti přinést snídani do postele!“ řekl trochu zklamaně.
„Tak já ti to nějak vynahradím, když jsem ti to zkazila!“ poťouchle se usmála a začala ho hladit po břiše a hrudi.
„Copak to děláš?“ zasmál se.
„Hladím tě?“ zasmála se i ona.
„A čeho tím chceš dosáhnout?“
„Hmmmm,“ tvářila se, že přemýšlí a pak začala líbat jeho záda. „Ochutnat před tou snídaní tebe!“ vydechla vzrušeně.
Gonzalo se k ní otočil a chtivě ji chytl do náruče. „Včerejší noc ti nestačila?“ šibalsky se usmál.
„Copak jedna noc může vynahradit ty dlouhé dny a noci, co jsme nebyli spolu?“ prsty mu přejela po rtech a začala ho líbat. Gonzalo jí její toužebné polibky okamžitě vracel. Vzal ji do náruče a za neustávajícího líbání jí odnesl do obývacího pokoje a položil na pohovku. Vášnivě se líbali. Paloma ho hladila po zádech. Gonzalo ji rozvázal župan a přitiskl ji k sobě.
V tom je vyrušilo zvonění Gonzalova mobilu na konferenčním stoku. „Ne, neber to! Nechci, aby ses mě přestal dotýkat!“ vzrušeně vzdychla. Vášnivě ho líbala na krku, zatímco Gonzalo se natáhnul pro mobil, aby se podíval, kdo mu to volá. „Palomo, to je Diosmary,“ řekl, když se podíval na displej, „třeba je to důležité,“ dodal s vážným pohledem a posadil se. Hovor přijal a zatímco s Diosmary mluvil, Paloma se k němu dál tulila a líbala ho na tváři a krku. „Ne, Diosmary, Paloma je tady se mnou. Nevím, kde má mobil. Stalo se něco? Děti jsou v pořádku?“
Paloma sebou trhla a trochu se vyděsila.
„Cože? Dobře, hned přijedeme!“ řekl Gonzalo zaraženě a hovor ukončil.
„Gonzalo, co se stalo? Něco s Chloe nebo s Danielem? Co je s našimi dětmi?“ ptala se vyděšeně.
Gonzalo se v té chvíli musel nakrátko pousmát, když jí slyšel říkat „naše děti“. Vždy ho zahřálo u srdce vědomí, že Paloma už dlouho považuje i Daniela za svého syna. Poté ale musel zvážnět a říct jí tu smutnou zprávu. „Ne, miláčku, Daniel i Chloe jsou v pořádku. Ale někdo unesl Berenice!“
Paloma na něj vykulila oči.

#####

Dodávka zastavila před domem, který Lorena a Joaquín už nějaký čas obývali. „Počkej chvíli,“ řekl Joaquín Berenice, která byla stále svázaná, a vystoupil ven. Berenice se hned snažila z toho svázání nějak dostat, ale marně.
Joaquín mezitím zaplatil řidiči předem domluvenou částku, pak vytáhl Berenice z auta a řidič odjel. „Teď ti strhnu tu pásku. A ty nebudeš křičet! Jasný, maličká?“ výhružně zdvihl ukazováček.
Berenice se slzami v očích přikývla. Joaquín ji prudce strhnul pásku z úst. „Au!“ zaúpěla bolestí. „Joaquíne, prosím tě, pusť mě! Já to nikomu neřeknu, ale pusť mě, prosím!“ zoufale plakala.
„To nemůžu udělat, maličká. Tvoje maminka by se na mě zlobila. A to bych nerad,“ zasmál se. Rozvázal jí nejdříve nohy a pak i ruce a Berenice se okamžitě pokusila o útěk. Joaquín ji ale bez problému zadržel a akorát ho to ještě víc pobavilo. „Berenice, mně opravdu neutečeš!“ smál se, když ji držel v náručí.
„Pusť mě, to bolí!“ vzlykala.
„No tak už klid,“ utřel jí slzy z tváří a urovnal vlasy. „Maminka na tebe už netrpělivě čeká, tak ať vypadáš hezky,“ smál se a táhnul ji do domu. „Ne, já tam nechci. Pusť mě!“ zmítala sebou, ale to už byla uvnitř. A vylekala se, když Lorena radostně vykřikla: „Překvapení!“
Berenice se šokovaně dívala na místnost, ve které se ocitla. Všude byly nafukovací balónky, na stole třípatrový dort a za Lorenou visel nápis ,Všechno nejlepší, mami!‘.
„Chtěla jsi mi přeci připravit narozeninovou oslavu s překvapením,“ usmívala se Lorena, „a protože to nakonec nevyšlo tak, jak jsi chtěla, uspořádala jsem ji za tebe. A oslavíme ji tak jako tak spolu! Jak se ti to líbí?“
Berenice byla v naprostém šoku.

#####

O únosu Berenice se postupně všichni mezi sebou dozvídali a sešli se u Fuentesových v hale. Kromě Alberta a Diosmary dorazili jako první Camila s Lucasem, poté Paloma s Gonzalem, Omaira, Emília s Fernandem a Helenou a nakonec i Pedro s Eduardem. O Chloe, Franca, Daniela a Helenu se mezitím staraly služebné, aby nebyly přítomni té stresové situaci.
Byli zde už i dva policisté a jeden z nich právě vyslýchal Diosmary. „Co to bylo za auto?“
„Byla to bílá dodávka.“
„Všimla jste si poznávací značky?“
„Ne, bylo to hrozně rychlé,“ pokroutila smutně hlavou. „Ale možná … možná začínala BY … ale jistě to nevím.“
Policista si to poznamenal a dál zjišťoval podrobnosti. „A teď mi přesně popište, jak se to stalo!“
„Berenice šla po chodníku na zastávku. A v tom u ní přibrzdila ta dodávka. Otevřely se dveře …“
„Viděla jste něčí tvář?“
„Ne, jen ty ruce, co ji stáhly dovnitř!“ zavzlykala. Alberto ji objal kolem ramen, aby jí dodal podpory.
„Poznala jste, jestli ty ruce patřily muži nebo ženě?“
„Určitě to byly mužské ruce!“ zvolala přesvědčivě.
Policista si to znovu poznamenal a ještě se zeptal: „Máte na někoho podezření? Kdo by to mohl udělat? Někoho, s kým máte spory?“ Rozhlédl se po všech přítomných a ti se podívali po sobě.
„Ano, já mám podezření,“ ozval se Lucas.
„Ano?“
„Myslím si, že ji unesla její matka!“
Policista se zmateně podíval na Camilu, kterou utěšovala Paloma s Emílií.
„Abyste tomu rozuměl,“ oslovil ho Alberto, „Berenice je adoptovaná. Já a má žena jsme pouze její adoptivní rodiče. A tady Lucas je její skutečný otec. A on má tak na mysli její biologickou matku!“
„Aha, tím jste měli začít,“ zvolal policista a opět si udělal do desek poznámku. „A její biologická matka se jmenuje?“
„Lorena Guellarová!“ odvětil mu Lucas.
„Přeci si nemyslíte, že by Lorena byla schopná unést vlastní dceru?“ vložil se do toho Pedro. Nechtěl si tuto variantu vůbec připouštět.
„A tebe snad napadá někdo jiný?“ zvolal Lucas podrážděně.
Pedro chtěl něco namítnout, ale skočil jim do toho policista. „Prosím vás, hádky jsou v tomto případě na posledním místě! Pane Moreno, řekněte mi důvod, proč si myslíte, že by vaši dceru unesla její matka?“
Lucas se mu co nejstručněji snažil vysvětlit jejich zamotanou rodinnou situaci, ale hlavně mu řekl o Lorenině nemoci. „A navíc mi včera večer Lorena volala,“ dokončoval své vysvětlování, „vykládala mi samé nesmysly a prostě v tom jejím hlasu bylo něco, co se mi nelíbilo.“
„Já musím souhlasit s Lucasem,“ přidala se Diosmary.
„Proč, slečno?“ zeptal se policista.
„Těsně předtím, než Berenice unesli, tak jsem s ní mluvila. A ona mi řekla, že jí včera večer Lorena taky volala. Že jí skoro nic neřekla, ale to hlavní bylo, že jí řekla … že už se spolu brzy zase uvidí!“ zvolala šokovaně, když si uvědomila, jak to najednou do sebe vše zapadá.
Všichni na sebe zmateně a nevěřícně hleděli.

#####

„Berenice, tak řekni už něco. Mile jsem tě překvapila, ne?“ usmívala se Lorena a šla ji obejmout.
Berenice byla stále v takovém šoku, že jen nehnutě stála a dívala se kolem.
Lorena se od ní odtáhla a usmála se na ni. Chytila ji za ruce a zamračila se. „Joaquíne, řekla jsem ti, abys jí neublížil! Co je tohle?“ ukázala na zápěstí Berenice, které měla celé zarudlé od toho, jak byla svázaná.
„A co jsem měl dělat? Trochu se se mnou prala, tak jsem ji musel usměrnit,“ vysvětlil ji Joaquín a s úsměvem dodal: „Je holt bojovná po mamince!“ Chytil Lorenu zezadu pod krkem a začal ji líbat.
Lorena jeho polibek pár vteřin opětovala, ale pak ho od sebe odstrčila. „Přestaň!“ zamračila se a zadívala se na Berenice, která se se znechuceným výrazem dívala stranou. „Na tohle teď fakt nemáme čas!“ obořila se na Joaquína a dodala: „A vypadni! Slíbil jsi, že nás tu necháš o samotě!“
„Jak si přeješ, drahá!“ pohladil ji po tváři. „A abych nezapomněl, tady máš ten nový mobil. A pokud možno, ať ti vydrží dýl než pár dní!“ řekl se smíchem. Při odchodu ještě pohledem zavadil o Berenice. Dotkl se konečků jejích vlasů a spokojeně se usmál. Berenice ucukla a Joaquín se smíchem odešel.
„Pojď se posadit,“ usmála se Lorena a dovedla Berenice ke stolu. Sundala jí malý batoh, který měla Berenice na zádech a položila ho na zem. „Dáš si dort?“ zeptala se, když Berenice usadila.
„Mami, prosím tě, vysvětli mi to. Co má tohle všechno znamenat?“
„Nejdřív oslavíme mé dnešní narozeniny,“ usmívala se, zatímco krájela dort, „a potom …“
„Co potom?“
„Potom už budeme navždy spolu!“ zvolala Lorena šťastně a položila před ní talířek s dortem. Sama se posadila naproti ní a s chutí se také zakousla do dortu.
Berenice smutně pokroutila hlavou.

#####

Policista si zaznamenal ještě pár důležitých informací, které se od všech přítomných dozvěděl a nakonec prohlásil: „Jelikož vaše dcera ještě není plnoletá, začneme ji hledat hned. Jakmile něco zjistíme, ozveme se. Stejně tak i vy, kdyby se paní Guellarová … pokud ona je tím únoscem … ozvala, dejte nám ihned vědět.“
Všichni souhlasně pokývli hlavou a Alberto doprovodil policistu a jeho kolegu ke dveřím. V nich se střetli se Sol a Deborah, které právě dorazily. Policisté odešli, Sol a Deborah pozdravily, ale většina ani nereagovala, jak byli rozhození. Deborah šla k Omaiře a Sol objala Lucase. „Už o Berenice něco víte?“ zeptala se opatrně.
Než jí Lucas odpověděl, ozvala se naštvaným hlasem Camila: „Lucasi, proč jsi nám o tom Lorenině telefonátu neřekl hned včera? Teď jsi řekl, že se ti na jejím hlase něco nelíbilo. Tak proč jsi nás nevaroval?“
Lucas na ni šokovaně hleděl. „Lorena mi volala hodně pozdě v noci. A já nechtěl v Berenice ani ve vás zbytečně vyvolávat paniku, když mi Lorena nic konkrétního neřekla. A chtěl jsem za Berenice hned dnes ráno jít a upozornit ji, aby na sebe dávala pozor. Ale i tak by mě nenapadlo, že by jí Lorena byla schopná unést.“
„A co když to Lorena vůbec nebyla?“ zvolal Pedro. „Berenice je z bohaté rodiny, co když ji unesl někdo jen kvůli penězům?“
„Ano, tahle varianta by taky přicházela v úvahu. Ale za okolností, které teď jsou, jsem přesvědčený, že to byla Lorena!“ prohlásil Lucas.
„I ten policista si to přeci myslel. Potom, co jsem mu řekla o tom telefonátu, co měla Berenice,“ přitakala Diosmary. „Lorena jí vlastně včera naznačila, že se to stane. Jen to Berenice nikomu z nás neřekla, protože nás taky nechtěla zbytečně děsit. Ale Lucasovi to chtěla říct hned ráno. Proto šla na tu zastávku, aby za ním jela a řekla mu to.“
„Pedro, seš si jistý, že jsi tomu policistovi řekl pravdu? Skutečně nevíš, kde by mohla Lorena být?“ uhodil na něj Lucas.
„Co si to o mně jako myslíš? Takže nejen, že si všichni myslíte, že Berenice unesla Lorena, ale ještě já ji snad kryju nebo co?“ rozčílil se.
„Lucasi, to jsi přehnal!“ zamračil se Eduardo.
„A to mám věřit, že ani jeden z vás o Loreně nic neví? Za celý měsíc jste nedokázali zjistit, kde je?“
Pedro na něj rozzlobeně vystartoval, ale Eduardo svému otci vstoupil do cesty. „Lucasi, ty si myslíš, že jsme ji nehledali? Moc dobře víš, že jsme celý měsíc nedělali nic jiného a potom, co jsme zjistili, jak na tom ve skutečnosti je, snažili jsme se o to víc. Ale jakoby se po ní slehla zem. Jakoby se snad stěhovala z místa na místo. Když nám jednou za čas zavolala, jen řekla, že je v pořádku a to bylo celý. A po pár dnech to číslo už ani neexistovalo, když jsme jí volali zpátky. Nechtěla se s námi sejít, nechtěla se s námi bavit. A teď už asi víme proč. Plánovala ten únos možná celý poslední měsíc!“
„Eduardo, ty si taky myslíš, že …“ zoufale se na něj Pedro podíval.
„Tati, i pro mě je těžké si to přiznat, jenže … všechno tomu nasvědčuje.“
„Jestli jí Lorena něco udělá …“ zavzlykala Camila.
„Tak to ne! Pokud jí opravdu Lorena unesla, tak jí určitě neublíží!“ zvolal rázně Pedro.
„Jak si tím můžete být tak jistý?“ zeptal se Alberto naštvaně. „Ani vy jste její nemoc neodhalil. Takže ani vy si nemůže být jistý, jak v nějakém afektu může reagovat!“
„Vlastní dceři by neublížila!“
„Už to udělala slovně! Jak můžete vědět, že by to neudělala i fyzicky!“ vykřikla Camila.
V tom se začali dohadovat mezi sebou úplně všichni. Křičeli na sebe jeden přes druhého a vzájemně se obviňovali. Nakonec to rozetnula Omaira. „Tak už dost! Přestaňte se hádat!“ zakřičela na všechny. Ti zmlkli a zahleděli se na ni. „Vzpomeňte si na slova toho policisty. Hádky jsou v těchto případech na tom posledním místě. Všichni jsme pochopitelně rozčílení, protože všichni máme Berenice rádi a chceme, aby byla v pořádku. Ale tím, že tady na sebe budeme křičet a vinit jeden druhého jí nepomůžeme!“
Všichni zahanbeně sklopili zrak, protože si uvědomili, že má pravdu.
„Myslím, že bude lepší, když se teď rozejdeme a všichni se půjdeme uklidnit domů. A necháme pracovat policii. Jistě Berenice brzy najdou!“ dodala vážně.
Všichni souhlasně pokyvovali hlavou a nakonec se vzájemně omluvili.

#####

„Berenice, tobě ten dort nechutná?“ podivila se Lorena, která si právě dala do pusy poslední sousto, zato dort Berenice byl netknutý.
„Já teď nemám na jídlo ani pomyšlení.“
„Proč? Stalo se něco?“
Berenice na ni vykulila oči. „Mami, uvědomuješ si, co jsi udělala?“
„Co jsem udělala?“
„Nechala jsi mě unést.“
Lorena se rozesmála. „To přeci nebyl únos. Jen jsem chtěla oslavit své narozeniny se svou dcerou. Je na tom snad něco špatného?“
Berenice se zatvářila zoufale. „Mami, můžu si, prosím, zavolat?“
„Proč?“ Lorena se zamračila a mobil vzala do ruky.
„Joaquín můj mobil vyhodil z auta. A já chci zavolat domů!“
„Ale doma jsi tam, kde jsem já!“ usmála se na ni a přesedla si na vedlejší židli, aby jí byla blíž.
„Mami, prosím tě, já vím, že ty za to nemůžeš. Vím, že ta nemoc ovlivňuje to, co děláš. Ale já musím zavolat domů a říct jim, že jsem v pořádku. Musí mít o mě hrozný strach!“
„Dobře, možná jim ještě během dneška zavoláme!“
„Opravdu?“
„Ano, aby ses mohla rozloučit!“
„Rozloučit? Jak to myslíš?“
Lorena se na ni usmála a pohladila ji po vlasech. „Jak už jsem ti řekla, od dnešního dne budeme už navždy spolu! Jen my dvě! Tak jak to mělo být vždycky!“
Berenice se zalesklo v očích. „Mami, prosím tě, poslouchej mě. Vrátíme se teď spolu domů, ano? Ty se začneš léčit a určitě to spolu všichni zvládneme. Bude to zase dobrý, slibuju!“
„Já se nepotřebuju léčit, protože já nejsem nemocná!“ zakřičela na ni.
„Mami … mami, prosím, já tě mám ráda a chci, abys byla v pořádku. Děda mluvil s tvým lékařem, ke kterému jsi chodila. Prý … kdybys zase začala chodit na terapie … tak by ti mohlo být lépe.“
„Mohlo by mi být lépe?“ zopakovala a začala se hystericky smát. „To jsou kecy! Jen samé lži a kecy!“ zakřičela rozčíleně, popadla Berenice za paži a vedla ji dál do domu.
„Mami, počkej! Kam mě to vedeš? Mami!“ ptala se Berenice vyděšeně a snažila se jí vytrhnout, ale Lorena byla k jejímu překvapení dost silná. Lorena na její otázky nijak nereagovala ani ve chvíli, kdy ji táhla dolů po schodech ke sklepu, kde ji nakonec zavřela. „Mami, ne! Nenechávej mě tady! Prosím tě, pusť mě, mami!“ zoufale plakala a bušila na dveře.

#####

Když se Pedro ráno vydal k Fuentesovým, Violeta tu zprávu o únosu Berenice zavolala Silvii. Ta i s Raulem byla nyní u Violety doma. Všichni tři seděli zdrceně v obývacím pokoji.
„Nemůžu tomu pořád uvěřit. Ještě jsem se nevzpamatovala z toho, že Lorena nikdy nebyla taková, za jakou jsem ji měla a teď … unese vlastní dceru,“ kroutila Silvia zoufale hlavou.
„Miláčku, ještě to není potvrzené, že to udělala Lorena,“ chytil ji Raul soucitně za ruku. „A i kdyby ano, všichni víme, že za to všechno může ta její nemoc.“
„Teď je nejdůležitější, aby byla Berenice v pořádku!“ dodala Violeta.
Vyrušilo je bouchnutí dveří. Všichni se otočili stejným směrem a v tom přišel do pokoje Pedro. „Pedro!“ hned k němu Violeta přispěchala a objala ho. „Tak co?“
Pedro se se skleslým výrazem posadil na pohovku a Violeta s ním. „Sice to ještě není jisté, ale všichni jsou přesvědčeni o tom, že Berenice unesla Lorena.“
„Ty si to nemyslíš?“ zeptala se opatrně Silvia.
„Nechtěl jsem si to připustit. Dokonce jsme se u Fuentesových všichni dost pohádali, ale čím víc nad tím přemýšlím, tak musím uznat, že je to tak. Lorena někde drží Berenice a my nevíme, čeho je vůbec schopná!“ zvolal zoufale a rozplakal se jako malý kluk. Violeta ho objala, aby ho utěšila.
Silvia také neměla daleko k slzám. Raul ji políbil na tvář a objal.

#####

Lorena se vrátila zpátky do kuchyně. Byla velmi rozčílená. Nesnášela řeči a rady ohledně své nemoci. Zrak jí padl na stůl, na kterém nechala mobil. Spokojeně se usmála.

Paloma s Gonzalem a dětmi a Lucas se Sol se rozhodli společně projít do parku blízko domu Fuentesových, aby se trochu uklidnili. Lucas a Gonzalo šli první a asi deset metrů za nimi vedly Paloma a Sol mezi sebou Daniela a Chloe.
„Lucasi, prosím tě, hlavně se nerozčiluj pro to, co ti teď řeknu,“ začal Gonzalo opatrně. „Já znám Pedra moc dobře a věř mi, že kdyby věděl, kde Lorena je, tak už by tam byl a snažil by se ji přesvědčit, aby nedělala hlouposti.“
„Vždyť já vím,“ vzdychl Lucas smutně. „Přehnal jsem to, uvědomuju si to. Když já byl v tu chvíli úplně bez sebe. Mám o Berenice hrozný strach!“
„To je jasný. Vždyť já to chápu. Byl bych na tom stejně, kdyby šlo o Daniela nebo Chloe!“
Lucasovi začal zvonit mobil. Rychle ho vytáhl z kapsy. Na displeji svítilo neznámé číslo. Okamžitě hovor přijal. „Haló? Kdo je tam?“
„Hádej!“ rozesmála se Lorena.
„Loreno, kde je Berenice? Cos jí udělala?“ vyštěkl na ni.
„Neboj se, Lucasi! Berenice je v naprostém pořádku,“ vítězně se usmála. Ani se nenamáhala něco zapírat.
„Dej mi ji k telefonu!“
Mezitím k Lucasovi a Gonzalovi došly Paloma se Sol a dětmi. Už z dálky obě viděly, jak se Lucas do telefonu rozčiluje a došlo jim, s kým asi mluví. 
„Sorry, Lucasi, ale Berenice s tebou nechce mluvit.“
„Loreno, okamžitě mi řekni, kde je! Cos s ní udělala?“
„Myslíš si, že bych něco udělala vlastní dceři?“
„Loreno, prosím tě, já…“
„Tak dost, zmlkni! Nevolám ti proto, abych tě poslouchala,“ zamračila se. „Volám ti proto, abych tě informovala, že od dnešního dne bude Berenice žít se mnou. Smiř se ty i ta její falešná rodina s tím, že už ji nikdy neuvidíte! A pokud máš někde poblíž Gonzala … toho svého nového nejlepšího kamaráda,“ zvolala ironicky, „tak mu vyřiď, že jednoho dne si přijdu i pro Daniela!“ dodala s hysterickým smíchem a zavěsila.
„Loreno! Loreno!“ křičel vztekle do telefonu, ale už to bylo zbytečné.
„Co ti řekla?“ ustaraně k němu přistoupila Sol a objala ho.
„Řekla mi, že je Berenice v naprostém pořádku a že od dnešního dne bude žít s ní a že my ji už nikdy neuvidíme!“ vysvětloval rozčíleně a nejraději by do něčeho praštil. „A taky mi řekla …,“ podíval se na Gonzala.
„Co?“ zeptal se s obavami.
„Že si jednoho dne přijde i pro Daniela!“
Gonzalo se zatvářil nenávistně. Daniela doteď držela za ruku Paloma a jakmile to Gonzalo uslyšel, vzal si ho do náruče, pevně ho objal a nenávistně pronesl: „Tak to jedině přes moji mrtvolu!“
„Gonzalo, takhle nemluv, prosím tě!“ zvolala Paloma vyděšeně a spolu s Chloe, kterou držela za ruku, se k němu přitiskla.
Gonzalo ji objal a přivinul ji do své náruče.
„Hned zavolám na policii. Aby věděli, že tím únoscem je opravdu Lorena,“ zvolal Lucas.
„A třeba by mohli i nějak zjistit, odkud volala,“ napadlo Sol.
Lucas se na ni vděčně usmál a políbil ji. Pak vytočil číslo na policii.

#####

Mariela musela ráno narychlo odjet za svými rodiči, a tak se ani nestihla dozvědět, co se stalo. Když se nyní vrátila domů, čekal ji v obývacím pokoji kromě Eduarda i Franco, což ji překvapilo. „Ahoj, mami,“ přiběhl k ní.
„Franco!“ nechápavě zvolala a podívala se na Eduarda. Ten k nim přistoupil a Francovi řekl: „Franco, běž do svého pokoje vybrat nějakou hru a společně si zahrajeme, ano?“
„Ano!“ zajásal a odběhl pryč.
„Eduardo, co tu Franco dělá? Proč není u Alberta?“
„Víš, něco se stalo. A Alberto mě požádal, abych si Franca vzal, protože by se mu teď nemohl věnovat.“
„Co se stalo?“ vyděsila se.
„Lorena unesla Berenice!“
„Cože?“
„Pojď,“ chytil ji za ruku, dovedl ji k pohovce a všechno jí vysvětlil. „A před pár minutami mi volal Gonzalo, že se Lorena Lucasovi sama ozvala s tím, že už Berenice nikdy neuvidíme. Že odteď bude žít s ní!“ dodal na závěr.
„Proboha!“ zoufale zvolala a objala ho, aby ho podpořila.
„Kdybychom věděli o její nemoci od začátku, všechno mohlo být jinak,“ smutně vzdychl.
„Eduardo,“ podívala se mu do tváře, „teď hlavně musíme věřit, že policie Berenice brzy najde … že najde obě a že si Lorena nechá pomoct a začne se zase léčit. Lorena jí určitě neublíží … ale to, co udělala, není normální!“
„Ano, to víme všichni. Ale zároveň nevíme, v jakém psychickém stavu Lorena je. Co když se stane něco zlého?“
„Ne, miláčku, na to nemysli!“ políbila ho a znovu ho objala. „Všechno určitě dobře dopadne!“
Eduardo ji objímal a moc si přál, aby měla pravdu.

#####

Poté, co Lucas zavolal na policii, všichni se vrátili do domu Fuentesových a nyní byl s Albertem a Camilou v pracovně. „Policie mi řekla, že už pátrají po té dodávce a že když teď už vědí, že tím únoscem je Lorena, tak by měli Berenice najít mnohem rychleji. Budou pátrat po signálu toho telefonního čísla, ze kterého mi volala.“
„Bože, ať už ta noční můra skončí, nebo se zblázním!“ zvolala Camila nešťastně.
Alberto ji objal kolem ramen a políbil na tvář. „Lucasi, mohl bych tě o něco požádat?“
„Jistě!“
„Vadilo by ti, kdybys tady dnes v noci přespal? Samozřejmě i se Sol. Kdyby se ti náhodou policie ozvala, chceme to vědět hned.“
„Vlastně, Alberto, chtěl jsem tě požádat o to samé. Myslím, že teď bude jednodušší, když všichni budeme pod jednou střechou.“
Alberto s Camilou souhlasně přikývli.

#####

Lorena uklidila v kuchyni veškerou narozeninovou výzdobu. Do ledničky dala dort a do dřezu prázdný talíř. Pak se na stůl natáhla pro druhý talíř s netknutým kusem dortu. Ztuhla a vzpomněla si na Berenice. Rychle se rozeběhla do sklepa. „Berenice, holčičko, promiň. Zapomněla jsem na tebe,“ volala, zatímco otvírala dveře od sklepa. Vešla dovnitř, ale Berenice nikde nebyla. „Berenice?“ nechápavě se rozhlížela kolem.
Berenice vyšla vyděšeně zpoza dveří a rychle vyběhla ven.
„Berenice, kam to běžíš?“ rozběhla se za ní.
Berenice doběhla k hlavním dveřím, ale ty byly zamčené. Lomcovala klikou. „Ne, prosím!“ vzlykala.
„Berenice, kam to chceš jít?“ zeptala se Lorena s naprostým klidem, když tam přišla.
„Mami,“ vyděšeně se na ni otočila, „mami, prosím tě, pusť mě! Já chci domů!“
„Berenice, teď je tvůj domov tam, kde jsem já. Už jsem ti to řekla,“ usmála se na ni. Přiblížila se k ní a chtěla ji pohladit po vlasech.
„Ne,“ ucukla. „Mami, já mám z tebe strach!“ rozplakala se.
„Ale, holčičko moje!“ nechápavě pokroutila hlavou. „Já ti přece nic neudělám.“
„Tak proč jsi mě zavřela do toho sklepa?“
„Promiň, to jsem nechtěla. Byl to jen nějaký můj zkrat … nic víc.“
„Mami, prosím tě, ty potřebuješ pomoc. Jsi nemo …“
„Neříkej to! Nevyslovuj to!“ okřikla ji. „A sedni si,“ ukázala na židli s přísným pohledem.
Berenice se bála, a tak ji poslechla. Zavzlykala.
Lorena si přisedla vedle ní. Usmála se. „Odpusť mi, nechtěla jsem na tebe křičet.“
„Mami, chci zavolat tátovi!“
„To nebude třeba, už jsem s ním mluvila.“
„Cože?“
„Neboj, uklidnila jsem ho, že jsi v pořádku a že odteď už budeme žít my dvě jen spolu!“ šťastně se usmála. „A neboj se, tady strávíme jen dnešní noc a zítra se přesuneme na nějaké lepší místo.“
„Co? Kam?“ vyděsila se.
„To si nechám jako překvapení,“ zasmála se. „Jo a vlastně ještě jedno překvapení mám,“ uvědomila si a došla ke své kabelce, ze které vytáhla nějaký doklad. Vrátila se na místo a doklad předala Berenice. Ta se na něj šokovaně dívala. „Co to znamená?“
„Tvá nová identita!“ nevinně se usmála.
Berenice se znovu podívala na doklad. Byl to občanský průkaz s její fotografií, ale místo jejího jméno tam bylo jméno ,Mariana Guellarová‘.
„Tak ses původně měla jmenovat, kdybys zůstala u mě!“ dodala Lorena.
„Mami, ale to přeci takhle nejde,“ zavzlykala. „Chci mluvit s tátou!“
„Berenice, nechovej se, jak kdyby ti bylo pět!“ zamračila se. „Už jsem ti řekla, že Lucas všechno ví.“
„A co ti na to řekl?“
„Byl naprosto v pohodě. Řekl, ať si ten nový život spolu užijeme!“
„To není pravda!“ vykřikla zničeně. „To by nikdy neřekl!“
„Ach, holčičko,“ smutně se na ni podívala a pohladila ji po vlasech. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale zvykneš si. Já mám právo být konečně se svou dcerou! Lucas a ta tvoje falešná rodina tě měli po svém boku dlouhých sedmnáct let. A teď jsem na řadě já!“ zvolala vážně.
Berenice se cítila naprosto zoufale.

#####

Nastal večer. Lucas a Sol byli v pokoji pro hosty u Fuentesových. Polehávali v objetí v posteli.
„Lucasi, měl bys zkusit usnout,“ utěšovala ho, zatímco ho hladila po hrudi.
„To nejde, Sol! Pořád musím myslet na Berenice!“ odvětil nešťastně.
„Já vím, miláčku, vždyť já na ni myslím taky. Ale potřebuješ si aspoň na chvíli odpočinout. Musíš být zase v plné síle, až se Berenice vrátí!“
Pousmál se a pohladil ji po vlasech. „Ještě, že tě mám. Nevím, co bych v tuhle chvíli dělal, kdybych tě tu neměl!“
Sol mu úsměv opětovala a políbila ho. „Zkusíš teda usnout?“
„Jen kvůli tobě,“ polibek jí vrátil a zavřel oči.
Vzájemně se položili jeden druhému do náruče, a nakonec se jim oběma přece jen podařilo usnout.

#####

Paloma a Gonzalo byli společně s Danielem a Chloe v Palomině bývalém pokoji. I oni se rozhodli zůstat přes noc. Daniel a Chloe už spali. Paloma u nich seděla na posteli a hladila je po vlasech.
Když po chvíli vyšel z koupelny Gonzalo, přistoupila k němu a přitulila se. „Gonzalo, musím se tě na něco zeptat!“
„Na co?“ objal ji a políbil na vlasy.
„To, co jsi řekl odpoledne jsi myslel vážně?“
„Co jsem řekl?“ nebyl si jistý na co naráží.
Paloma se od něj trochu odtáhla, aby mu viděla do očí, ale stále se ho pevně držela. „To, že by si Lorena vzala Daniela jedině přes tvou mrtvolu!“ řekla velmi nešťastně.
„Ano, myslel jsem to vážně!“ pronesl rozhodně. „Nedovolil bych, aby mi ho vzala. Nikomu bych nedovolil, aby mi vzal tebe nebo naše děti! Víš, jak moc vás miluju? Tebe, Daniela, Chloe a malého Gonzala!“ pohladil ji po břiše a pak po tváři. „Kdybych musel, položil bych za vás život!“ řekl vážně.
„Lásko,“ pohladila ho po tváři a pousmála se. „Já vím, že bys toho byl schopen. Ale jak jsem tě to slyšela odpoledne říkat, hrozně jsem se vyděsila. Prosím tě, budeš na sebe dávat pozor, že ano? Teď i kdykoliv v budoucnu. Protože já bych to bez tebe nepřežila, chápeš?“ zalesklo se jí v očích.
„Neboj se, princezno!“ chytil ji za bradu a políbil ji. „Já tady budu pro tebe a naše děti už napořád!“
Paloma mu polibek opětovala a pak se dlouze objali.

#####

Berenice se poté, co ji Lorena pustila ze sklepa, pokusila ještě jednou utéct, a tak jí Lorena už nemohla věřit, a proto ji pokaždé někde připoutala policejními pouty, které jí Joaquín před pár dny sehnal. Tušila, že se Berenice ze začátku bude bránit, než si zvykne. Ačkoliv ale byla Berenice stále někde připoutaná, Lorena se přitom tvářila, že je všechno v pořádku a že spolu zažívají běžný den matky a dcery. Lorena jí stále něco vyprávěla a ani jí nevadilo, že Berenice nekomunikuje.
Nyní byla Berenice v pokoji, který ji Lorena předem připravila. Seděla na posteli, jednou rukou připoutaná k opěradlu. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Berenice, ty opravdu nebudeš nic jíst?“ zeptala se Lorena ustaraně, když do pokoje vešla.
„Ty myslíš, že mám chuť na jídlo, když mě tu držíš proti mojí vůli?“ zavzlykala.
„Berenice, holčičko,“ nešťastně pokroutila hlavou a přisedla si k ní. „Nakonec budeš ráda, že jsi se mnou, věř mi!“ chytila ji za ruku.
Berenice se odtáhla a zamračila se. „Mami, znovu tě prosím, pusť mě. Já ti přísahám, že tě v tom nenechám samotnou. Pomůžu ti!“
„Ty jsi moje hodná holčička!“ usmála se na ni. „Právě teď mi pomáháš, že jsi tu se mnou!“
Berenice už nevěděla, jak dál. Její prosby a naléhání byly naprosto marné. A Lorena navíc pokaždé zareagovala jinak. „Mami, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě!“
„Proč jsi přestala chodit na ty terapie? Mohla za to babiččina smrt? Tolik tě to zasáhlo?“
Lorena se zamračila.
„A věděla jsi vůbec, že na tom byla stejně jako ty?“ dodala opatrně a schválně nepoužila slovo ,nemocná‘, které Lorenu vždy rozčílilo.
„Ano, věděla jsem to. A proto jsem na ty terapie přestala chodit, protože mi došlo, že nemá smysl bojovat proti něčemu, nad čím nemůžu zvítězit!“ vysvětlila smutným hlasem.
„Ale předtím ti přece muselo být lépe! Aspoň trochu!“
Lorena se chvíli tvářila vážně a pak se rozesmála. „Ale mě bylo lépe i potom. Jen jsem ten život měla trochu pestřejší. Chovala jsem se tak, jak všichni čekali, ale za jejich zády jsem se smála, jak jsou naivní!“
Berenice smutně pokroutila hlavou. „Takže všechno to, co jsme spolu kdy hezkého prožily, byla jen lež?“
„Ne, Berenice, tak to nebylo,“ pohladila ji po vlasech, „víš, já ti to nedokážu vysvětlit, ale když jsem s někým byla, tak všechno, co jsem mu řekla, tak v tu chvíli jsem to myslela vážně. Byla jsem přesvědčená, že dělám správnou věc. Pak ale stačilo, abych byla chvíli sama a všechno jsem cítila úplně jinak. A nejvíc jsem byla ráda, když jsem lidem kolem sebe mohla ubližovat. To mi dělalo největší radost!“ hystericky se rozesmála.
Berenice jí bylo tak líto.
„Ale teď už bys měla jít spát,“ opět se uklidnila a přikryla ji.
„Mami, ještě jedna věc!“
„Ano?“
„Mami, a víš o tom, že Joaquín o tobě ví celou pravdu?“
Pousmála se. „Ano, vím, řekl mi to krátce potom, co začal náš poměr. Takže nemusíš mít strach, že mě jen využíval, jestli ti jde o to. My se tak nějak využívali navzájem.“
„Měla by sis na něj dávat pozor!“
„Jsi hodná, jak máš o mě strach, ale neboj se. S chlapama jsem si vždycky uměla poradit. A že jich nebylo málo!“
„Mami!?“ šokovaně zakroutila hlavou.
„Vždyť to taky musíš vědět, že to holt k tomu patří,“ pokrčila rameny jakoby nic. „A nemysli si, je to fajn střídat chlapy, jak ponožky.“
„Mami, dost, už nechci nic slyšet!“ zavzlykala.
„Jsi už velká, tak si nemusíme hrát na schovávanou. Bylo těch chlapů hodně,“ zamyslela se. „Co moje matka umřela, tak jsem teprve začala pořádně žít. Pohrávala jsem si s lidmi kolem sebe, vodila je jako loutky a chlapi mi zobali z ruky. Gonzalo se sice nakonec dozvěděl o Joaquínovi, ale o těch dalších jednorázovkách neměl ani ponětí. Stejně tak ani v době, kdy už za mnou zase běhal i Lucas!“ pobaveně se smála. „Nikdo mi neodolal. Jako kdyby to ve mně viděli, že jsem přístupná úplně všemu!“
Berenice byla úplně zoufalá.
„Vzpomínáš si třeba na toho chlápka, co mě balil, když jsme spolu byly v Paříži?“
„Ty jsi tam s ním spala?“ řekla šokovaně.
„Tam ne, ale nakonec se nám jednou zadařilo,“ rozesmála se a na danou chvíli si vzpomněla.

„Na nevinném flirtu snad nic špatného není, ne?“
„Áha, tak to byl nevinný flirt, tak to jo. A kdybych to vaše pozvání přijala a pak chtěla víc, tak byste mi řekl, že jste zasnoubený a že nemůžete?“ poznamenala provokativně.
Oliver se nezmohl na slovo.
„Jo, je mi to jasný. A teď vypadněte,“ pokusila se zavřít dveře, ale Oliver je držel. „Jste nádherná žena a já normální chlap. Prostě jsem to zkusil!“
„Tak příště si to zkoušejte na svoji snoubenku anebo na nějakou jinou, které nebude vadit být se zadaným mužem!“ vrhla na něj nenávistný pohled, vystrčila ho ze dveří a zabouchla.
Rozčíleně se opřela o dveře. A sama na sebe se zlobila ještě víc, když si uvědomila, že mluvila vlastně i o sobě. I ona byla tehdy s Lucasem, když byl ženatý s Palomou. A zároveň podvedla Gonzala. A přitom nevěru vždy tolik odsuzovala.

Najednou se rozesmála nad tím, jaké myšlenky jí jdou hlavou. „Co si to zase namlouvám?“ smála se. Vyběhla na chodbu a Olivera ještě zastihla u výtahu. „Počkejte!“
Oliver se na ni udiveně podíval. A ještě víc vykulil oči, když ho zničehonic začala líbat. „Ještě pořád máte zájem?“ provokativně se usmála.
„Co? … Proč? … Nechápu!“
„Tak chceš mě nebo ne? A nemusíš se bát, že bych běžela za tvou snoubenkou jí něco vykládat! V tomto směru jsem opravdu diskrétní!“
Oliver vůbec nechápal, jak se mohlo její chování změnit pomalu z minuty na minutu. Ale v tu chvíli mu to bylo vlastně jedno. Velmi se mu líbila, a tak nezaváhal.
Lorena ho dovedla zpátky do bytu, kde se v obývacím pokoji oddali vášnivému sexu.

„A takových jednorázovek jsem měla spoustu,“ zasmála se. „Bylo to fajn!“
Berenice na ni smutně hleděla.
„Ale teď bude všechno jinak, holčičko moje. Ty mi dáváš potřebný klid a s tebou všechno lépe zvládám!“ pohladila ji po vlasech.
„Mami, ale …“
„Už žádné ale, Berenice … nebo spíš, Mariano,“ usmála se. „Budeme si muset obě zvyknout, ale bude to tak lepší, aby po nás nikdo nepátral!“
Berenice chtěla něco znovu namítnout, ale když se Lorena zamračila, už se ani nesnažila. „Hezky, spinkej!“ dodala, když Berenice poté uložila jakoby se nic nedělo. Políbila ji na čelo a odešla.
Berenice se podívala na pouta, kterými byla přivázaná a rozplakala se.

Lorena vstoupila do své ložnice. Spokojeně se usmívala. Cítila v sobě příjemný a hřejivý pocit z toho, že má svou dceru opět u sebe. Posadila se na postel a v mysli si vybavila ještě jednu vzpomínku.

Před pěti lety – Bogotá, Kolumbie

Lorena už dva měsíce udržovala milenecký vztah s Joaquínem. Právě se oba dva oblékali, protože Clementine se měla co nevidět vrátit domů. „Mimochodem, Loreno, co to bylo včera za chlapa, se kterým si vycházela z vašeho bytu?“
„Ani nevím. Potkala jsem ho v krámě a pak se s ním vyspala,“ odvětila samozřejmě. „A jak to vůbec víš? To mě sleduješ nebo co?“
„Asi budu muset. Protože vidím, že si schopná skočit po každém, kdo projde kolem. Tvá nemoc se začíná plně projevovat.“
Lorena na něj vrhla vražedný pohled. „Co ty o tom víš?“
„Vím to, Loreno! Vím, čím trpíš! Když jsi ještě navštěvovala mého tatíka, viděl jsem tě tam a vyslechl část vašeho rozhovoru.“
„Když to víš, tak proč vlastně se mnou jsi? To ze mě nemáš strach?“
„Z tebe?!“ přitáhl si ji k sobě a mlsně si ji prohlédl. „Naopak mě přitahuješ ještě víc, než kdykoliv předtím! Konečně jsi přístupná … nebráníš se!“ hladil ji po těle.
„A čemu bych se vlastně měla bránit? Je to ve mně … nemůžu si pomoct!“ zvolala chtivě a také ho hladila. „A když mi mohl být Gonzalo nevěrný i se zdravým rozumem, proč já bych si něco odpírala, když ani nemůžu.“
„Narážíš na svou matku?“
„Ty víš snad ještě o někom, s kým mě podvedl?“ zamračila se.
„Ne, nevím o nikom. Vůbec o nikom … ani o tvé matce!“
„Jak to myslíš?“
„Gonzalo s ní nic neměl. Lhala ti!“
„Jak to můžeš vědět? Nebyl jsi u toho!“
„Já ti totiž taky trochu lhal!“
„Cože?“
„Řekl jsem ti, že jsem viděl, jak ho začala líbat a pak jsem odešel. Ale to nebyla tak úplně pravda. Viděl jsem tu scénu celou. Gonzalo ji od sebe okamžitě odstrčil, hrozně jí vynadal a odešel.“
„Proč jsi to udělal?“ vykřikla rozčíleně a odstrčila ho. „Proč jsi mi neřekl pravdu hned? Kdybys mi ji řekl, tak …“
„Myslíš, že i tak by sis to s ní nešla vyřídit? Myslíš, že bys ji pak nezabila?“
„Mlč!“ vrazila mu facku.
Joaquín se pousmál a znovu si ji k sobě přitáhl.
„Pusť mě!“ bránila se.
„Měla bys mi být vděčná. Jen díky mně sis začala uvědomovat, jaká doopravdy seš a co tě ve skutečnosti činí šťastnou! Není to tak? Necítíš se teď mnohem líp?“
Lorena na něj nenávistně hleděla, ale vzápětí se začala usmívat. Joaquín jí úsměv opětoval a začali se vášnivě líbat. „Loreno, něco mi slib!“ řekl, když polibek ukončili.
„Co?“
„Vím, že ti nezabráním stýkat se s jinými muži. A já si taky nebudu odpírat dámskou společnost, když bude příležitost … ale slib mi, že i přesto budeme patřit hlavně jeden druhému. I kdybychom se měli někdy rozdělit, tak nakonec se znovu setkáme a budeme zase spolu!“
„Slibuju!“ chtivě se usmála a znovu se začali vášnivě líbat.

Současnost

„Sorry, Joaquíne, ale budu muset náš slib porušit. Tentokrát naše společná cesta končí. Začnu úplně nový život, ale tentokrát jen se svou dcerou! A jednoho dne i se svým synem!“ prohlásila s vítězným úsměvem.

#####

Byl další den ráno. Alberto seděl sám v jídelně u snídaně. Všichni ostatní ještě spali. Snažil se do sebe dostat něco k jídlu a zároveň stále kontroloval mobilní telefon. Po chvíli do jídelny vešli Lucas s Gonzalem. „Alberto, něco nového?“ zeptal se Lucas s nadějí v hlase.
Alberto pokroutil smutně hlavou. „A ty?“
„Taky nic,“ odvětil smutně a posadil se vedle Alberta.
Gonzalo si sedl naproti Lucasovi. „Spali jste vůbec?“ zeptal se.
„Moc ne, každou chvíli jsem byl vzhůru,“ odvětil Lucas.
„Já byl na tom podobně. Hlavně Camilu jsem těžko uklidňoval,“ dodal Alberto ustaraně.
„Snad už to brzo všechno skončí!“ vzdychl Gonzalo. Jen co to dořekl, Lucasovi začal zvonit mobil. „Skryté číslo! To musí být policie!“ zvolal a doufal v dobré zprávy. Ihned hovor přijal. Gonzalo s Albertem napjatě čekali, co se dozví. Lucas mezitím dokončoval hovor a postavil se. „Dobře, děkuju vám, na shledanou!“ složil a s úlevou zvolal: „Už vědí, kde je Berenice!“
„Díky bohu!“ oddechl si Alberto. „Kde je? Je v pořádku?“
„Já nevím, Alberto, teprve na to místo jedou. A já pojedu taky!“ řekl rozhodně a dal se k odchodu. „Nebudu tady jen tak sedět se založenýma rukama, když už víme, kde Berenice je!“
„Lucasi, počkej!“ zastavil ho Gonzalo.
„Gonzalo, nesnaž se mě přemlouvat, abych tady zůstal.“
„Ne, to ani nechci. Jen že pojedu s tebou. Bude lepší, když to odřídím já. Ty by ses nemusel tolik soustředit!“
„Díky, Gonzalo!“ pousmál se, protože si uvědomil, že to bude opravdu tak nejlepší.
„Kdyby to bylo naopak a šlo by o Daniela, udělal bys to taky,“ řekl Gonzalo vážně.
Lucas ho souhlasně poplácal po rameni a odešli.
„Dávejte na sebe pozor!“ stačil na ně zavolat Alberto. Také jim nehodlal bránit a sám by nejraději jel také s nimi. Ale věděl, že musí zůstat doma, aby to řekl zbytku rodiny a aby všechny uklidnil.

#####

Joaquín strávil předešlý den v jednom baru a noc strávil u cizí ženy, kterou tam potkal. Nyní se vrátil zpátky do domu. Věděl, že chce Lorena odjet velmi brzy. Vešel do ložnice a z koupelny slyšel téct sprchu. Usmál se a svléknul si tričko, že se k Loreně přidá. Najednou se ale zarazil a šel se podívat do pokoje k Berenice. Ta v noci nakonec z velké únavy tvrdě usnula a nyní stále ještě spala. Joaquín se spokojeně usmál a vešel dovnitř. Sedl si k ní na postel a začal ji hladit po obličeji. Berenice se po chvíli probudila. Rozespale se na něj podívala a vyděsila se. „Nesahej na mě!“ rychle se posadila a chtěla utéct, jenže byla stále připoutaná.
„Berenice, mě se nemusíš bát! Přišel jsem ti pomoct!“
„Pomoct?“ nedůvěřivě se na něj zahleděla.
„Ano, pomůžu ti. Ale pod jednou podmínkou!“
„Pod jakou?“
„Že nejdřív pomůžeš ty mně!“ chtivě si ji prohlédl.
Berenice se vyděsila ještě víc.

#####

U Fuentesových v hale Alberto vysvětloval Camile, Diosmary a Sol, že už policie Berenice vypátrala a že Lucas s Gonzalem tam jeli také.
„Hlavně ať je moje Berenice v pořádku!“ vzlykala Camila.
„Neboj, mami, určitě bude,“ utěšovala ji Diosmary.
„Jak je to dlouho, co Lucas s Gonzalem odjeli?“ ptala se Sol.
„Asi půl hodiny,“ odvětil jí Alberto. „Lucase by tu už nikdo neudržel a Gonzalo jel raději s ním!“
Sol chápavě přikývla, ale zároveň měla strach, aby se Lucasovi něco nestalo.
„Babi, dědo!“ sbíhala ze schodů Chloe. Hned za ní šla Paloma, která vedla za ruku Daniela. „Už jste všichni vzhůru? Něco nového?“ ptala se Paloma, jen co k ostatním přišla.
„Policie už ví, kde je Berenice!“ odvětil jí Alberto šťastně.
„Tak to je ta nejlepší zpráva, kterou jsem mohla po ránu slyšet!“ oddychla si s úsměvem. „A kde je Gonzalo? A Lucas?“ podivila se, že tam nejsou s nimi.
„Víš, Palomo,“ přistoupil k ní Alberto, „jeli spolu na to místo, kde Berenice je. Lucas tady nechtěl čekat a Gonzalo se mu nabídl, že to odřídí.“
„Cože? Ale vždyť to může být nebezpečné!“ vyděsila se. „Vždyť by se jim mohlo něco stát? Co když …“ jen si představila, že by se Gonzalovi něco stalo a zatmělo se jí před očima. Alberto jí tak tak zachytil předtím, než omdlela.
„Dítě ještě ty!“ vyděsila se Camila, zatímco ji Alberto položil na pohovku.
„Mami? Maminko, co je ti?“ vyděsila se i Chloe.
„Neboj, Chloe, maminka bude v pořádku,“ uklidňoval ji Alberto a požádal Diosmary a Sol, aby Chloe a Daniela odvedly pryč.
„Zavolám Dáriovi,“ už Alberto vytáčel číslo na rodinného lékaře, zatímco Camila u Palomy seděla a snažila se ji probudit.

#####

„Jdi ode mě, Joaquíne!“ strčila Berenice do něj.
„No co je? Vždyť … když jsme se seznámili … tak jsem se ti líbil, ne?“ pobaveně se zasmál a pohladil ji po tváři.
„Jenže to jsem ještě nevěděla, co jsi zač!“ znovu ho odstrčila s nenávistným výrazem ve tváři.
„A co jsem zač?“

Lorena mezitím vylezla ze sprchy a v koupelně se oblékala.

„To sám dobře víš!“ zvolala Berenice zhnuseně.
„Ano, vím!“ Joaquín se rozesmál a silně ji sevřel v náruči.
„Au, nech mě! Okamžitě mě pusť!“ zavzlykala. Chtěla se bránit, ale byl moc silný a ona k tomu ještě připoutaná k posteli.
„Moc se mi líbíš, Berenice! Jsi stejně krásná jako Lorena! A proto tě chci!“ zvolal chtivě a začal ji líbat na krku.
„Ne, přestaň! Nech mě být! Mami, pomoz mi, prosím tě!“ křičela zoufale.

Lorena v tu chvíli vyšla z koupelny a křik Berenice zaslechla. Hned se rozeběhla za ní.

„Ne, prosím, nedělej to!“ plakala Berenice zoufale a s Joaquínem se prala, co jí síly stačily. On už si mezitím vlezl k ní na postel a dál ji líbal na krku a osahával.
„Dej z ní ty špinavý pracky pryč!“ vtrhla Lorena dovnitř, chytla ho za ramena a odtrhla ho.
„Já za to nemůžu, Loreno! To ona mě vyprovokovala!“ se smíchem se obhajoval.
Lorena se podívala na Berenice, která se celá třásla. Uvědomila si, co se její vinou mohlo stát. Z kapsy u kalhot vyndala klíč a Berenice odpoutala. Ta se okamžitě sebrala a utekla z pokoje.

Před domem stálo několik policejních aut, ke kterým právě zaparkovalo i jedno osobní. Z něj vystoupili Lucas s Gonzalem. Oba hned přispěchali k policistovi, který u nich včera byl. „Je tam moje dcera?“ zeptal se Lucas.
„Co tady děláte?“ zvolal udiveně policista.
„Chci zpátky svou dceru! Tak je tam?“
„Počkejte a nechte nás dělat naši práci. Máme všechno pod kontrolou!“ odsekl mu a odešel k dalším kolegům, kteří diskutovali, jakým nejlepším způsobem zasáhnou.
„Na co tady jako čekají?“ rozčiloval se Lucas.
„Lucasi, neboj se. Oni určitě vědí, co dělají!“ snažil se ho Gonzalo uklidnit.

Berenice doběhla ke vchodovým dveřím, které ale byly opět zamčené. „Berenice, neboj se, on ti neublíží. Nedovolím to!“ přiběhla k ní Lorena.
„Já chci pryč! Chci domů!“ zoufale plakala.
Lorena ji chtěla obejmout, ale Berenice jí to nedovolila.
„Co kdybyste se obě uklidnily,“ napochodoval tam Joaquín s ledovým klidem. „Berenice, ty jsi z toho dělala zbytečnou vědu. Vždyť už máš na to věk. A já bych se co nejvíc snažil, aby ti to bylo příjemný!“ úlisně se usmál.
Berenice se znovu roztřásla a Lorena na něj vrhla vražedný pohled. „Řekla jsem ti už několikrát, aby ses k ní nepřibližoval!“
„Jo a co uděláš, když se k ní znovu přiblížím?“ rozesmál se a udělal pár kroků k Berenice.
Lorena se před ní hned postavila. „Tak tě zabiju!“ zvolala výhružně a z kuchyňské linky sebrala nůž.
„Loreno, dej to pryč, nebo si ještě něco uděláš. Víš, že nejsi pořádně při smyslech!“ vysmíval se jí.
„Možná, že poprvé v životě při těch smyslech jsem!“ zvolala nenávistně a po Joaquínovi se nožem ohnala.
„Ty už ses vážně zbláznila!“ zakřičel na ni Joaquín. „Dej mi ten nůž!“ chytil ji a začali se o nůž přetahovat.
„Mami, dávej pozor!“ vykřikla Berenice vyděšeně.
Lorena a Joaquín se ještě chvíli přetahovali, když najednou oba ztuhli. Byli velmi blízko sebe, vyděšeně hleděli jeden druhému do očí.