Barcelona, Španělsko

Byla polovina července, krásné slunečné ráno. V honosném sídle zámožné rodiny De La Cruzových scházela ze schodů Cristina De La Cruz Valverde, vnučka paní domu. Měla na sobě modrobílé letní šaty, prohrábla si rozpuštěné vlasy a postavila se do haly ke dvěma kufrům. Zahleděla se do chodby, která vedla ke služebnictvu. „Kde zase je?“ otráveně vzdychla. Z kabelky vyndala mobilní telefon a vytočila číslo. Netrpělivě podupávala podpatkem, než se na druhé straně ozval hlas její nejlepší kamarádky. „Už jdu … zase seš netrpělivá!“
„A ty zase zdržuješ!“
„A ty seš zase líná! Jsem od tebe asi deset metrů, to jsi sem nemohla dojít?“
„To teda nemohla! Ještě by mně upadly nohy a kdo by potom řídil, hm?“
„Hm, třeba já?“ přistoupila k ní Ashley Palacios Briceño s mobilem u ucha.
„To by to dopadlo. Víš, že ti řízení moc nejde,“ zvolala Cristina pobaveně a i ona měla stále mobil u ucha, i když stály proti sobě. „Jako kdybychom jely jen dopředu, tak to by ještě šlo, ale co kdybychom měly někde couvat?“
„Ha ha ha,“ zašklebila se Ashley. „Místo těch vtipů bychom mohly konečně vyrazit.“
„Vždyť já čekám jen na tebe.“
„Vždyť už jsem tady.“
„No tak jdeme!“ zavelela Cristina a obě dvě hovor ukončily a rozesmály se. Každá si vzala svůj kufr a vydaly se ke dveřím. Tam jim cestu zkřížil Manuel De La Cruz, Cristinin otec. „Ještě jste tady, to jsem rád,“ usmál se na obě. „Chtěl jsem vám popřát šťastnou cestu.“
„Díky, tati,“ usmála se Cristina a objala ho.
„Dávejte na sebe pozor,“ zvolal ustaraně.
„Neboj, tati, budu na ni dávat pozor, aby nedělala žádné vylomeniny,“ zvolala Cristina vážně a Ashley objala kolem ramen.
„Ty budeš dávat pozor na mě? To spíš já na tebe!“ zasmála se. „Nemusíte mít strach, pane Manueli, postaráme se jedna o druhou,“ usmála se. Ačkoliv byla dcerou služebné a zahradníka, už od dětství byly s Cristinou nerozlučné.
Manuel jí úsměv opětoval a pak se vážně podíval na svou dceru. „Cristino, mohl bych s tebou ještě na chvíli mluvit?“
Cristina se podívala na hodinky. „Dobře … máme ještě čas,“ pousmála se.
„Já počkám u auta,“ řekla Ashley a odešla.
„Půjdeme do pracovny,“ řekl Manuel, vzal Cristinu kolem ramen a odešli.

#####

Manacor, Mallorca

„Případ Robles uzavřen!“ zvolal spokojeně Henry Ortega, vrchní komisař místního oddělení vražd, a na svůj stůl položil žlutou složku. „Oba jste odvedli vynikající práci!“ pochválil své dva podřízené, Ricarda Ortegu Hernándeze a Mauricia Maldonada, kteří postávali u jeho stolu. „A teď ať už vás tu nevidím. Do zítřka máte povinné volno na odpočinek. Hlavně ty, Ricardo, byl jsi tu skoro 48 hodin!“
„To je v pořádku, strejdo,“ odvětil. Henry byl nejen jeho nadřízený, ale i jeho strýc. „Necítím se unaveně. Zvládnu směnu, kterou bych teď normálně měl.“
„Já ti věřím, Ricardo, ale stejně tě tu nechci vidět. Až zítra ráno v plné síle!“
„Ricardo, neodmlouvej a poslouchej příkazy svého šéfa,“ řekl mu Mauricio, jeho nejlepší kamarád. „Henry, neboj se, já si pohlídám, aby si odpočinul.“
„No tak teď už opravdu nemám strach,“ se smíchem zakroutil hlavou. Moc dobře věděl, jak vypadá Mauriciův odpočinek. „Padejte už!“
Oba se rozloučili a odešli.

#####

Barcelona, Španělsko

„Tak o čem chceš mluvit, tati?“ zeptala se Cristina, když vešli s Manuelem do pracovny.
„Víš, Cristino,“ nervózně se na ni otočil. Nějak předem tušil její reakci, ale musel to s ní probrat. „Včera jsem mluvil s matkou a …“
„Tak to ne, tati!“ zamračila se, protože věděla, odkud vítr vane. „Jestli mi chceš zase udělat přednášku o tom, že podle babičky jsem teď z tvých dětí na řadě v tom se vdát a ještě do třicítky stihnout porodit, tak o tom ani nezačínej!“
„Cristino, babička to přece myslí dobře a …“
„Tati, já moc dobře vím, jak to babička myslí a o co jí jde. Ale já její zastaralé názory poslouchat, a ani se jimi řídit, rozhodně nebudu. Žijeme už sakra v trochu odlišném století, než žila ona. Dnes už není povinnost ženy se v osmnácti vdát a ideálně ještě ten rok porodit. Mně je sice už o deset let víc, ale ještě se necítím ani na svatbu, ani na dítě. A kdoví, jestli to vůbec někdy podstoupím.“
„Cristino, tohle nahlas vůbec nevyslovuj!“ úplně se Manuel zhrozil.
„Proč bych nemohla? Není na tom nic špatného!“
„Ale babičku moc dobře znáš. Víš, jak reaguje, když není po jejím. A já nechci ztratit další dceru,“ řekl zdrceně.
„Martinu jsi neztratil. Jen už tu s námi nežije. A paradoxně je na ní vidět, jak je teď šťastná,“ pousmála se, když si vybavila svou starší sestru. „Možná odtud jednoho dne taky odejdu,“ dodala vážně.
„Cristino? To bys mi udělala?!“ zvolal šokovaně.
„Tati, nezlob se na mě,“ objala ho, aby ho uklidnila. „Ale,“ podívala se mu do očí, „v tomhle domě se většinu času nedá dýchat. A netvrď mi, že to nevidíš,“ řekla smutně.
Manuel si povzdychl. Věděl, že má pravdu, ale nikdy nebyl natolik silný, aby to přiznal nahlas.
„Už budu muset jít, tati,“ podívala se na hodinky, „nebo nám ujede trajekt,“ znovu ho objala a dala se k odchodu.
„Užijte si to,“ pokusil se o úsměv.
Cristina mu úsměv opětovala a odešla.

#####

Manacor, Mallorca

Ricardo a Mauricio vyšli z policejní stanice. Ještě, než se rozešli opačnými směry, Mauricio vítězoslavně zvolal: „Takže, Ricardo, dáme si šlofíka a večer vyrazíme slavit do klubu!“
„Co chceš slavit?“
„No co? Úspěšné vyřešení případu a hlavně …“
„Hlavně co?“
„Hlavně tam sbalíš nějakou pořádnou roštěnku, aby ses přestal tvářit tak kysele. Kdo se na to má pořád koukat? Už jsou to čtyři měsíce, co ti dala Selena kopačky. Tak už se konečně vzpamatuj!“
„Opravdu děkuju za tu tvou empatii!“ zvolal Ricardo ironicky.
„Hele, brácho, nezlob se! Jen ti chci zlepšit náladu.“
„Já ji nepotřebuju zlepšovat. Jsem v pohodě!“
„Sorry, brácho, ale když někdo řekne, že je v pohodě, tak to pohodově rozhodně nevyzní!“ zasmál se Mauricio. „Prostě večer jdeme do klubu a tečka. Nebudu o tom s tebou diskutovat,“ dodal rezolutně.
„Dobře, tak půjdeme,“ zvolal Ricardo otráveně. „Stejně bys to do mě hučel pořád. Ale půjdu jen na pár piv. Nic víc. Žádný ženský mě nezajímají. S nimi jsem momentálně skončil.“
„A jak bude trvat dlouho ten momentální stav toho nezájmu?“ zvolal Mauricio pobaveně.
„Dokud nenajdu tu pravou! Končím s chozením na rande a těmi zbytečnými pokusy o vztah. Buď se v mém životě objeví naprosto výjimečná žena, do které se znovu dokážu zamilovat … a když ne, tak budu radši sám!“
Mauricio ho tak zaujatě poslouchal a pak se zasmál: „No to byl opravdu dojemný monolog. Schválně, co řekneš večer, až se po pár pivech, kolem tebe bude svíjet nějaká sexy turistka!“ Poplácal ho po rameni a odešel.
„Pitomče!“ zavolal za ním Ricardo, ale když odcházel na opačnou stranu, musel se zasmát.

#####

Barcelona, Španělsko

Ashley čekala s kufrem před Cristininým autem. Aby se nenudila, hledala si něco na mobilu. „Co děláš?“ vyštěkla na ni Cristina, když k ní přišla.
„Bože, jsi mě vyděsila!“ z legrace ji praštila. „Co tvůj táta chtěl?“
Cristina jen mávla rukou. „Potom ti to povyprávím.“ Otevřela auto a daly si věci do kufru.
V tom u nich zastavilo auto, které řídil Marcos Briceño, rodinný šofér a bratranec Ashley. „Nazdar, holky,“ usmál se, když vystoupil, „tak už vyrážíte?“
„Ano, konečně odtud vypadneme!“ oddechla si Cristina.
Mezitím Marcos otevřel zadní dveře a z nich vystoupila Samuela De La Cruz de Oviedo, Cristinina teta. „Cristino, ty někam jedeš?“ zvolala udiveně.
„Ano, teto, jedeme s Ashley na dovolenou. Včera jsem o tom mluvila u večeře.“
„Aha … to si nevzpomínám,“ tvářila se stále udiveně. „A kam jedete?“
„Do Manacoru. To je jedno město na Mallorce.“
„Aha … a to tam jedete autem? Není Mallorca ostrov?“
„No my tam pak pojedeme trajektem, víš? To je taková velká loď, co převáží auta,“ vysvětlovala jí a měla co dělat, aby se nezačala smát. Samuela totiž nepobrala moc inteligence a z její hlouposti a naivity si většinou všichni dělali legraci.
„Aha … tak tím jsem ještě nejela,“ pousmála se. „Mějte se hezky,“ rozloučila se a vešla do domu.
„Aha … tak tím jsem ještě nejela,“ napodobily ji Cristina s Ashley současně a vyprskly smíchy.
„No tak nebuďte zlé,“ okřikl je Marcos, ale sám měl taky, co dělat, aby se nesmál.
„Ashley, radši pojedeme, nebo ještě schytáme další přednášku,“ smála se Cristina. Nastoupily do auta, Marcosovi zamávaly a vydaly se na cestu.

#####

San Juan, Portoriko

„Myslím, že se ti tu s manželem bude líbit,“ řekl Octavio Salazar cizí ženě, když si zapínal kalhoty. Byl do půl těla.
Mladá blondýnka ležela nahá v posteli a unaveně vzdychala. „Tohle jsem nikdy neudělala.“
„To víš,“ navlékal si košili, „při prodeji domu se vždy snažím, aby si budoucí majitelé vše velmi kvalitně vyzkoušeli. Tudíž i postel,“ spokojeně se usmál.
Žena vstala z postele a začala se také oblékat. „Můj manžel se tohle ale nesmí dozvědět.“
„Neboj, jsem diskrétní,“ uklidnil ji, když si oblékl sako. „Navíc zítra odjíždím.“
„Cože?“ zvolala žena šokovaně a ve spodním prádle k němu přistoupila. „Tak … ty mě nejdřív přivedeš do ráje … a teď mě chceš opustit?“
Octavio ji přitáhl k sobě a s úlisným výrazem ji pohladil po tváři. „Jsi milá … kéž by všechny ženy byly tak rozumné jako ty!“ začal ji vášnivě líbat.
Žena po chvíli polibek ukončila a zasněně vzdychla: „Copak tě nějaká žena může odmítnout? Ten tvůj pohled … udělala bych pro tebe cokoliv!“
„Díky, kočičko,“ hladil ji po těle. „Ale teď už se oblékni … mám další schůzku,“ poplácal ji po hýždích a odstrčil ji. „Počkám na tebe v autě,“ dodal a odešel.
Žena se usmála a celá se zachvěla při vzpomínce na to, co se mezi nimi stalo.

#####

Barcelona, Španělsko

„Mira, Sofía, sin tu mirada sigo, sin tu mirada, Sofía!“ zpívaly si Cristina s Ashley v autě a na konci písně se rozesmály. „To je luxusní píseň!“ smála se Cristina, která řídila.
„Jo, úžasná!“
„Už se nemůžu dočkat, až tam vyrazíme do nějakého klubu a zatancujeme si. Tak dlouho jsme spolu nikde nebyly.“
„Tak když si taky válíš šunky tolik let v Paříži a mě tady necháš samotnou.“
„Já jsem si neválela šunky. Já jsem poctivě studovala.“
„Úplně to tvoje studium vidím,“ zvolala Ashley pobaveně. „Hlavně na těch fotkách a videích, co jsi mi posílala, jsem to viděla úplně živě!“ smála se.
„No tak jsem se občas odreagovala, to je toho,“ smála se Cristina. „Ode dneška v tom budeme zase spolu. Pořádně si to tam užijeme a sbalíme tam nějaký tamější sexy borce!“ mlsně se usmála.
„Počítám s tím!“
Jejich zábavu přerušilo zvonění telefonu. „To je můj,“ řekla Cristina, „podívej se, prosím, kdo to je.“
Ashley se natáhla na zadní sedadlo pro její kabelku a vyndala z ní mobil. Podívala se na displej a zarazila se.
„Kdo to volá?“
Ashley nereagovala, ačkoliv mobil stále zvonil.
„Ashley, prober se! Tak kdo je to?“
Ashley se na ni s obavami podívala a opatrně řekla: „To je zase … Nestor!“
Cristina se zamračila. „Vypni to!“ poručila jí.
Ashley ji poslechla, mobil uložila zpět a kabelku vrátila na zadní sedadlo. Na pár vteřin nastalo hrobové ticho, až to Ashley nevydržela: „Možná sis s ním měla ještě promluvit … a uzavřít to.“
„Já už jsem to uzavřela před půl rokem … a definitivně!“
„Jenže potom … co se stalo …“
„To, co se stalo, nebyla moje vina!“ zdůraznila Cristina a vrhla na ni naštvaný pohled. „Byla to nešťastná nehoda!“ dodala vážně.
„Jenže …“
„Jenže nic, Ashley! Nezapomínej, že jsem to hlavně udělala i kvůli tobě! Tak mi to teď nevyčítej!“
„Ne, Cris, promiň … vždyť vím, jak to bylo,“ zesmutněla. „Jen nechci, aby ses tím nějak vnitřně trápila.“
„Já se tím netrápím, protože jsem nic neprovedla. A nechápu, co po mně Nestor ještě chce. A už o něm, ani o tom, co se stalo, nechci mluvit! Jasné!?“ zlobila se.
Ashley přikývla a po zbytek cesty k přístavu spolu nepromluvily. Obě to hodně rozladilo.

#####

San Juan, Portoriko

Octavio vezl svou klientku domů, jenže po celou cestu ho provokovala a sváděla. Hladila ho po stehně, a když mu rukou přejela po klíně, už to nevydržel. Odbočil do nejbližší vedlejší silnice a auto zaparkoval na konci ulice. Dál od obydlených domů. Urychleně vystoupil z auta, obešel ho a ženu vytáhl ven. Surově ji chytil za paže a opřel ji o dveře. „Chceš ještě jednou? Na rozloučenou?“ zvolal chtivě.
„Ano! Nikdy jsem neprožila to, co s tebou! Chci to ještě!“ vzrušeně vzdychla.
Octavio nezaváhal a začal ji vášnivě líbat. Při tom jí vyhrnul sukni a ona mu rozepínala kalhoty.
O pár minut později se spolu oddávali vášnivému sexu.

#####

Manacor, Mallorca

Bylo odpoledne. Sabrina Hernández de Ortega se posadila na stoličku za vysoký stůl a dívala se do rezervační knihy, v kolik přesně by měly dorazit ještě dvě zájemkyně o pokoj. Spolu se svou nejlepší kamarádkou vlastnila penzión, ve kterém se svými rodinami nejen bydlely, ale zároveň v něm ubytovávaly i turisty. Podívala se na hodinky a zjistila, že za pár minut by měly být zájemkyně na místě. Z jejich myšlenek ji vyrušil příchod Ricarda, jejího nejstaršího syna. „Ricardo, to už jsi vzhůru? Vždyť jsi nespal ani šest hodin!“ ustaraně zakroutila hlavou.
„Mami, víš, že takhle po akci mi to nejde moc spát. Mám to pořád v hlavě. Raději si tu hlavu půjdu provětrat během,“ zasmál se. Měl na sobě tričko a tříčtvrteční sportovní kalhoty.
„Tak ale na sebe dávej pozor! Takhle se hrozně moc přepínáš! Pořádně se nevyspíš a místo toho vynaložíš další energii,“ nepřestala si dělat starosti. Od smrti svého manžela se o své tři syny bála víc než dřív.
„Neboj, mami,“ pousmál se a objal ji. „Nepřepínám se, naopak mi to pomáhá. Během krásně relaxuju.“ V tom si všiml, že před penzionem zastavilo nějaké auto. „Asi nám jedou další nocležníci.“
„Ano, měly by to být nějaké dvě kamarádky, jak mi řekly po telefonu. Budou tu 14 dní,“ vysvětlila.
„Dobře, tak já poběžím, ať je v klidu ubytuješ,“ pousmál se. „Nebo mám ještě počkat a pomoct jim s kufry?“
„Nemusíš, už jsem domluvená s Felipem.“
„Dobře, tak zatím,“ usmál se a vyběhl z penzionu zadním vchodem přes terasu.

„Tady je tak nádherně!“ rozplývala se Cristina, když vystoupila z auta.
„Pojď mi pomoct s těmi kufry. Nebudu to tahat sama,“ vynadala jí Ashley.
Než na to Cristina stačila zareagovat, přišla k nim Sabrina. „Dobrý den, já jsem Sabrina Ortegová, majitelka penzionu,“ s úsměvem se představila.
„Dobrý den,“ podala jí Ashley ruku, „Ashley Palaciosová a tohle je moje kamarádka Cristina De La Cruzová,“ obě je představila a Sabrina si s nimi potřásla. „O kufry si nemusíte dělat starosti,“ usmála se, „dojdu pro svého synovce a on vám je donese až do pokoje. Potom vyřídíme veškeré formality, ano?“
„Děkujeme,“ usmála se Ashley a Sabrina odešla.
„Ash?“ oslovila ji Cristina s trochu provinilým úsměvem.
„Copak?“
„Vadilo by ti, kdybys ty formality vyřídila sama? A já že bych se tu zatím porozhlédla a potom tě tu rovnou provedla?“
„To to nevydržíš, než si vybalíme? A navíc to tu ani neznáš! Jak trefíš zpátky?“
„Já si přeci vždycky poradím!“ zasmála se.
„Prosím tě běž,“ jen mávla Ashley rukou. Znala ji moc dobře a věděla, že když si vezme něco do hlavy, nikdo s ní nehne.
„Seš nejlepší!“ objala ji a vydala se sama na prohlídku města.
Ashley jen se smíchem pokroutila hlavou.

#####

Téměř v tu stejnou chvíli se v nejluxusnějším hotelu ve městě ubytovávaly dvě slavné modelky.
„Wau, Jennifer, viděla si tu obrovskou koupelnu?“ zvolala spokojeně Emma Ramos, když vešla do její ložnice.
„Co jsi říkala?“ zeptala se Jennifer Alonso, když zvedla hlavu od nějaké fotografie. Seděla na posteli a s úsměvem si ji prohlížela.
Emma, která byla ale v modelingovém světě známá pod pseudonymem Nicolette, jen vyvrátila oči v sloup. „Zase si prohlížíš tu fotku?“ přisedla si vedle ní a podívala se také.
„Už je to deset let. Takhle dlouho jsem ho neviděla,“ zasněně se dívala na fotku, na které byla s Ricardem, se svým tehdejším snoubencem. „A získám ho zpátky!“ pronesla s předem vítězným úsměvem.

#####

San Juan, Portoriko

Octavio seděl ve své kanceláři. Pracoval jako obchodník s nemovitostmi. Byl díky tomu velmi bohatý a měl spoustu kontaktů na další vlivné lidi a důležité osoby, které svými penězi mohl ovlivňovat, když potřeboval. Právě si pročítal nějakou smlouvu, když do kanceláře vešla jeho asistentka, Ruth Altamirano De La Cruz. Pracovala pro něj poslední tři měsíce. „Tady je ta káva, pane Salazare!“ řekla a položila šálek kávy na jeho stůl.
„Děkuji ti, Ruth!“ usmál se na ni. „A pokud máš už vše hotové, můžeš jít klidně domů!“
„Opravdu? Děkuji vám, pane Salazare!“ usmála se tentokrát ona a dala se k odchodu.
„Ruth, počkej ještě moment, prosím!“
„Ano?“ otočila se k němu zpět.
Octavio vstal a přistoupil k ní blíž. „Ruth, víš, že zítra v poledne odjíždím a že tak budeš mít nového šéfa.“
„Ano, vím. Budete mi chybět, byl jste opravdu skvělý šéf!“ usmála se.
„Děkuji ti!“ pousmál se. „Víš, ohledně toho jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nechtěla odjet do Barcelony se mnou a dál pracovat jako moje asistentka i tam!“
Ruth byla překvapená. „Pane Octavio, to jste mě zaskočil! Ta nabídka je opravdu lákavá, ale nemohu ji přijmout.“
„Proč ne?“
„Žiju tady se svou láskou a jsem tady šťastná!“
„Vidíš, to mi připomíná, že jsem tvého přítele ještě vůbec neviděl. Co vlastně dělá?“
„No … víte … José je v posledních měsících dost často na služebních cestách mimo Portoriko. Většinou se vrací jen o víkendech!“
„Aha, takže to se ti asi stýská.“
„Ano, stýská a moc!“ zamilovaně se usmála. „Ale i tak jsme spolu denně v kontaktu, neustále si voláme.“
Octavio chápavě přikývl a zesmutněl.
„Pane Octavio, promiňte mi, já si to neuvědomila,“ zakroutila hlavou. „Já se tady rozplývám a vy přitom stále oplakáváte svou manželku!“ vyčítala si, že byla bezohledná. Octaviova manželka se před měsícem utopila během jejich dovolené na Kanárských ostrovech.
„V pořádku, Ruth, neobviňuj se. Je pravda, že Sandra mi stále chybí a chybět bude, ale život musí jít dál. Ostatní se kvůli mně přece nemohou neustále kontrolovat, jestli náhodou neřeknou něco nevhodného.“
„Ale i tak se vám ještě jednou moc omlouvám!“
„Tvou omluvu přijímám,“ usmál se. „A tak nechceš si tu mou nabídku ještě rozmyslet? Promluv si o tom s Josém, třeba by souhlasil.“
„Ne, pane Octavio, nezlobte se, ale ne. Já a José tu žijeme šťastně a navíc do Barcelony se ani nechci vrátit z rodinných důvodů. Mám na to místo už jen špatné vzpomínky!“ zesmutněla.
Octavio pokrčil rameny. „V tom případě se nedá nic dělat. Nebudu tě dál přemlouvat,“ pousmál se. „A teď už můžeš jít.“
„Děkuji, pane Octavio! Přeji vám hezký večer,“ usmála se. Když odcházela, Octavio si mlsně prohlédnul její nohy v krátké sukni a spokojeně se usmál.

#####

Manacor, Mallorca

Cristina během prohlídky města došla až k pláži. Zadívala se na moře a spokojeně se usmála. Zula si boty, vzala je do ruky a na pláž vešla. Se smíchem kráčela po písku, až došla do míst, kde jí vlny namočily chodidla až ke kotníkům. Zamyslela se a rozesmála. Upustila boty na zem a šla pomalu do moře. Neřešila, že je oblečená. Chtěla si zaplavat.
Ricardo už nějakou chvíli po pláži běhal. Snažil se udržet tempo, když už z dálky si všiml ženy, která oblečená mířila pomalu do vody.
Cristina byla už po stehna ve vodě. Zastavila se, sama sobě se zasmála, rozpřáhla ruce a bezvládně, ale se šťastným úsměvem, padla do vody. A už se nevynořila.
Ricardo se zarazil. Z dálky to vypadalo, jako kdyby si žena chtěla ublížit. Nebylo by to poprvé, co někdo spáchal sebevraždu ve vlnách. Rozběhl se za ní. Těsně před tím, než skočil do vody si sundal tričko, odhodil ho stranou a vydal se do moře.
Cristina už byla v trochu větší hloubce potopená, plavala a usmívala se nad krásami mořského dna. A nemohla tušit, že za pár vteřin se změní celý její život. Za chvíli ji totiž někdo zcela nečekaně z jejího rozjímání vyrušil a vytáhl z vody na hladinu. Vůbec nevěděla, co se děje. Jak se lekla, trochu se nalokala vody a rozkašlala se.
„Slečno, jste v pořádku?“ ptal se Ricardo polekaně a snažil se s ní dostat blíž k břehu.
„Co? Pusťte mě!“ začala se mu vzpírat, když se vzpamatovala.
Oba už byli v mnohem menší hloubce a Ricardo se ji snažil uklidnit. „Slečno, uklidněte se, já vám nechci ublížit!“
„Okamžitě mě pusťte! Hned!“ vztekala se, když už ji vedl po břehu. Po chvíli se mu vytrhla a hned mu chtěla začít nadávat. Jenže když ho uviděla, jeho tvář, jeho svalnaté tělo, dost ji to rozhodilo.
I Ricardo z ní byl trochu rozhozený. Konečně si ji mohl prohlédnout a byl překvapený její krásou. Přitom mu pohled sklouzl na její mokré šaty, které se po namočení staly průhlednými a Ricardo tak viděl víc, než čekal. Cristina totiž nikdy nenosila podprsenku. Neměl ale šanci to nijak okomentovat, protože se na něj Cristina obořila: „Vy jste se úplně zbláznil nebo co? Proč jste mě vytáhl ven?!“
Její reakce ho trochu rozhodila. „No protože jste vypadala jako když si chcete ublížit! Víte, jak to vypadá, když sebou někdo plácne v oblečení do vody a už se nevynoří!?“
„Jen jsem si chtěla zaplavat a relaxovat. A vy jste mi to tou svou hrou na supermana zničil!“
„A to jste si nemohla vzít plavky? Raději si od vás nechám vynadat, než abych zítra četl v novinách, že se na pláži našlo tělo!“
„Proč bych si měla brát plavky? Chtělo se mi jít teď a takhle. Můžu si dělat, co chci!“ zdůraznila.
„A chcete snad omluvu za to, že jsem vám chtěl pomoct?“ zamračil se.
„No to skoro ano, když jste mi zkazil první zážitek z dovolené!“
Ricardo se zamračil o to víc. „Tak se vám omlouvám, že jsem vám chtěl zachránit život!“ zvolal značně ironicky. „Příště vás teda nechám utopit! Anebo víte co? Ne, udělal bych to i příště!“
„Tak to si příště půjdu zaplavat x mil daleko odtud, abych se vám obloukem vyhnula!“ nepřecházel ji vztek. Otočila se a dala se k odchodu.
„Vy teda umíte být vděčná!“ nenechal si ujít poslední poznámku.
Cristina se zastavila a se zamračeným výrazem se otočila. „Mám se vám nějak odvděčit? Fajn!“ ironicky se usmála, vrátila se k němu, pověsila se mu kolem krku a políbila ho.
To Ricardo vůbec nečekal a další překvapení bylo, jak mu byl ten polibek příjemný.
Cristina polibek ukončila a trochu se odtáhla. Zmateně na něj hleděla. Ji samotnou zaskočilo, co při tom krátkém spojení rtů, cítila. Něco tak zvláštního. Něco, co nikdy předtím necítila.
Ricardo to měl úplně stejně. Tím, jak byl polibek nečekaný, byl i něčím naprosto výjimečný. A vztek byl v ten moment ten tam.
Cristina na něj ještě chvíli zaskočeně hleděla a najednou ho políbila znovu. A déle. Ricardo měl tak tentokrát čas ho opětovat. Prvních pár vteřin se svými rty tak vzájemně hladili, zvykali si na sebe a vzápětí našli ten správný rytmus. Líbali se velmi pomalu a něžně. Ricardo ji k sobě něžně přitáhl a pohladil ji při polibku po zádech. Nedokázal její blízkosti odolat. Cristina se ho držela kolem krku a tiskla se k němu. Nemohli se od sebe odtrhnout. Byli v té chvíli jak omámení. Naplno tomu polibku propadli.