Cristina a Ricardo si vyměňovali jeden vášnivý polibek za druhým. Neřešili a nevnímali dění kolem sebe. Nedokázali se od sebe odtrhnout.

Ashley se vrátila na místo, kde se s Cristinou rozdělily. Ta už tam ale nebyla, a tak se Ashley rozhlížela po davu, jestli ji někde nezahlédne. A po pár vteřinách ji skutečně uviděla. A ne samotnou. Se smíchem zakroutila hlavou. „Tak už druhý v jednom dni? Cris, ty ses teda rozjela!“ řekla sama sobě a opět se nad svou kamarádkou rozesmála. Věděla, že teď ji Cristina hledat nebude, a tak se rozhodla, že se vrátí k baru. Poťouchle se usmála a odešla zpět.

Cristina polibek ukončila a spokojeně se usmála. „Tak ahoj!“ řekla jakoby nic, vstala a dala se k odchodu.
Ricardo na ni nevěřícně hleděl. Včas se ale vzpamatoval, vstal a chytil ji. Přitáhl si ji k sobě a jejich oči se setkaly. „To bys jen tak odešla?“
„Nechceš, abych odešla?“ Úplně automaticky si začali tykat a ani jeden se nad tím nepozastavil.
„Byl bych přinejmenším rád, kdybych znal alespoň jméno ženy, která se na mě vrhla už podruhé v jednom dni,“ zasmál se.
„Ale bylo to příjemné vrhnutí, ne?“ odvětila mu se smíchem.
„Víc než příjemné!“ pousmál se.
Cristina na něj s úsměvem hleděla. Líbilo se jí, jak ji držel v náručí. Byla z toho celá rozechvělá. „Jinak teda … já jsem Cristina!“
„Ricardo!“
Cristina se pousmála a dlouze se na něj zadívala. Skousla si přitom spodní ret. „Ricardo?“
„Hm?“
„Obávám se, že se na tebe za pár vteřin vrhnu potřetí.“ A než vůbec Ricardo zareagoval, umlčela ho dalším vášnivým polibkem, který ji stejně vášnivě opětoval. Pevně ji držel kolem pasu a ona se mu pověsila kolem krku.

Mauricio se mezi tančícími lidmi proplétal se dvěma ženami. „Tak kde je ten tvůj kámoš?“ ptala se jedna z nich.
„Je zrovna …“ ztuhnul, když uviděl Ricarda a ne samotného. Vykulil oči. ,A to bylo keců, že tě žádná ženská nezajímá,‘ pomyslel si. ,Nechám tě chvíli o samotě a jak se hned rozjedeš!‘ pobaveně se usmál.
„Tak kde teda je?“ zeptala se i druhá žena.
„No … nikde ho nevidím,“ vymluvil se. „Asi se na mě vykašlal. Ale nebojte,“ obě objal kolem ramen, „postarám se o vás já sám,“ dodal pohotově a zmizel s nimi v davu.

Cristina a Ricardo ukončili polibek a usmáli se na sebe. „Můžeme si chvíli sednout a popovídat si?“ navrhl.
„Třeba,“ nevinně pokrčila rameny, vymanila se z jeho náruče a posadila se.
Ricardo si přisedl a zálibně se na sebe usmáli.

#####

Barcelona, Španělsko

„Manueli, odmítám se těch rozhovorů s tvou matkou účastnit!“ zvolala Fatima naštvaně, když vešli do jejich ložnice. „Už mě to unavuje, je to pořád dokola!“
„A ty si myslíš, že mě to snad baví?“ zamračil se. „Jenže moc dobře víš, že dokud nebude po jejím, tak si nedá pokoj.“
„No ale nemusíme to snad řešit každý den! Až se Cristina vrátí, tak jí Juana někoho vybere, Cristina si ho vezme a tečka. Problém vyřešen, všichni budou spokojení!“
„Tak to máš asi hodně naivní představu, že? Cristina mi dnes dokonce řekla, že neví, jestli se vůbec někdy chce vdát nebo mít děti. Víš, co by se stalo, kdyby to řekla přímo matce?“
„Asi by odtud musela odejít,“ řekla bez kousku strachu. „Ostatně nebyla by první a nejspíš ani poslední.“
„Fatimo, posloucháš se?!“ zhrozil se. „Jestli ty chceš ztratit další dceru, tak já teda ne!“
„Prosím tě, zase to nedramatizuj!“ povzdychla si otráveně. „S Martinou se snad normálně vídáme, ne? Ne sice tak často, ale vídáme. Tohle nám tvoje matka opravdu zakázat nemůže,“ dodala vážně. „A už to opravdu nechci řešit … jdu se osprchovat,“ řekla a odešla do koupelny.
V Manuelovi se bil vztek a smutek.

#####

San Juan, Portoriko

Ruth vzpomínka na poslední setkání s její matkou rozhodila víc, než by chtěla, a tak se své kamarádce omluvila a vrátila se raději domů. Právě vystoupila z výtahu a hned si všimla, že se na dveře jejího bytu snaží dozvonit nějaký muž. „Dobrý večer,“ oslovila ho, když k němu přistoupila. Muž se otočil a Ruth ztuhla. „Tati?!“
„Ahoj, Ruth,“ usmíval se na ni Luis Enrique Avila. I když to nebyl její skutečný otec, vždy ho tak brala.
„Já … já …“ byla v šoku, že ho vidí.
„Smím tě obejmout?“ rozpřáhl ruce, aby ji uklidnil.
Ruth ani na vteřinu nezaváhala a padla mu do náruče. „Tati, chyběl jsi mi!“ zachvěl se jí hlas.
„A ty mně!“ silně ji objímal.

#####

Manacor, Mallorca

Ashley se posadila s připravenými drinky k baru a pozorovala při práci Pabla. Ten si jí po chvíli všiml a pousmál se. Viděl ale, že se vrátila s oběma drinky, a tak když k ní přišel, zeptal se: „Nechutnají?“
„No … já vlastně ještě nevím, jak chutnají,“ zasmála se a z jednoho z nich si odpila. „Ne, je výborný!“ usmála se. „Já jen, že moje kámoška, pro kterou byl ten druhý drink, má momentálně lepší společnost, tak jsem si řekla, že si sednu tady,“ vysvětlila mu. „Víte, ona je taková dost praštěná … i když praštěná je možná slabé slovo … ale kdybyste ji znal …“ zarazila se, když si uvědomila, že ho to vlastně vůbec nemusí zajímat. „Promiňte … já to tady na vás chrlím a vy máte tady své práce dost,“ omluvně se usmála.
„To nevadí,“ usmál se. „Barman vždycky bývá taková vrba, které se zákazníci rádi vypovídají.“
Ashley mu úsměv opětovala.
„Mimochodem … já jsem Pablo,“ podal jí ruku.
„Ashley,“ ruku mu stiskla a oba se nervózně usmáli. Ashley navíc cítila, jak v obličeji rudne.
Pablo chtěl něco říct, ale oslovil ho muž s objednávkou. Na Ashley se omluvně podíval a šel objednávku připravit.
Ashley odpíjela z drinku a s úsměvem ho pozorovala.

#####

Cristina a Ricardo spolu seděli u stolu a už dlouhou chvíli si spolu povídali. „Tak ty jsi studovala v Paříži? Páni … tam jsem se vždycky chtěl podívat,“ pousmál se.
„Ano, Paříž je úžasná. Hodně mě pobyt tam ovlivnil a taky mi pomohl ujasnit si určité věci a hlavně svoje priority.“
„A ty jsou?“
„Užívat si každý den naplno jakoby to byl ten poslední a nenechat si od nikoho do svého života mluvit!“ zvolala rázně a sebevědomě.
Ricardo se na ni zamyšleně podíval a usmál se.
„Dáte si ještě?“ zeptal se číšník, kterým byl Felipe Ortega Alonso, když si na tác bral jejich prázdné skleničky.
Ricardo se podíval na Cristinu a ta přikývla. „Tak prosím ještě dvakrát, Felipe, díky.“
Felipe se pousmál a odešel.
„Chodíš sem asi často, co?“ zeptala se Cristina.
„Proč myslíš?“
„No že toho číšníka znáš jménem.“
Ricardo se zasmál. „Tak je pravda, že se tu párkrát ukážu, ale toho číšníka znám hlavně proto, že je to můj bratranec.“
„Aha … ještě nějací tví příbuzní tu pracují?“ zeptala se tak z legrace a kladnou odpověď opravdu nečekala.
„Jo rovnou dva,“ odvětil se smíchem, „támhle u baru je Pablo, můj mladší brácha,“ ukázal směrem k baru na Pabla, a když se Cristina otočila, viděla nejen jeho, ale i flirtující Ashley. Musela se zasmát. „No a za pár minut by támhle na pódiu měl vystoupit můj druhý mladší brácha,“ dodal Ricardo.
Cristina zpozorněla. „Cože?“ zvolala překvapeně a v tom na pódium vešel Luciano. Celý klub mu okamžitě začal bouřlivě tleskat, protože tu byl už dost známý.
„A to je Luciano,“ řekl Ricardo s úsměvem. „Cristino, děje se něco?“ podivil se, když viděl její zamyšlený výraz.
,Takže to znamená, že bydlíš taky v penzionu,‘ pomyslela si Cristina a spokojeně se usmála. ,To je mi ale krásná náhoda!‘
„Seš v pohodě?“
„Co? Jasně! Úplně v pohodě!“ vítězně se usmála. Luciano mezitím začal zpívat jednu ze svých vlastních písní. „Zatančíme si?“
Ricardo se usmál a místo odpovědi vstal a nabídl jí ruku. Cristina se ho chytla, a když vstala, na chvíli se zastavili a dlouze si hleděli do očí. Nakonec odešli na parket a velmi smyslně spolu tancovali. Každý jejich pohled a pohyb naznačoval jejich vzájemnou přitažlivost.

#####

San Juan, Portoriko

Ruth pozvala Luise Enriqua k sobě do bytu. Usadili se na pohovce v obývacím pokoji a Ruth si právě prohlížela fotografie své rodiny, které jí Luis Enrique přivezl ukázat. „Moje sestry jsou tak krásné! A Theo je celý jeho táta. Ten tu podobu s ním nezapře,“ usmívala se.
„Ano, Gretel to také říká. A vlastně i já to na fotografiích vidím,“ pousmál se.
Ruth se na něj podívala a usmála se. „Máma měla obrovské štěstí, že tě nakonec potkala. Když umřel můj táta, byla jsem ještě malá, nerozuměla jsem tomu. Ale když potom umřel táta Andy a Thea, vzpomínám si, jak strašně trpěla. My všichni. Teď když jsem dospělá, tak to vidím taky všechno jinak. A uvědomuju si, že ne každý muž by chtěl být se ženou, která už má tři děti. A ty jsi nás přijal jako vlastní. Jsi báječný, tati!“ dojatě se usmála.
Luis Enrique se pousmál a objal ji. „A ty jsi hodná … ale já si nepřijel pro pochvalu,“ řekl vážně a odtáhl se. „Dlouho mi trvalo, než jsem tě našel.“
„Často jsme se kvůli práci museli stěhovat,“ vysvětlila mu. „A … i když mi všichni chybíte … je lepší, že se nevídáme. Myslím, že by to akorát víc bolelo, když bychom se museli zase loučit.“
„Ale aspoň jednou za čas bychom se viděli. Věděli bychom, že jsi v pořádku. Víš, jak tvojí matce je, že o tobě nic neví?!“
Ruth zesmutněla. „Právě dnes večer jsem si na poslední setkání s mámou vzpomněla. A najednou ses tu objevil.“
„Vidíš … možná je to znamení, že bychom naše kontakty měli zase obnovit. Všichni bychom si to moc přáli.“
„Tati, oba víme, že úplně všichni by si to nepřáli!“ zle se zatvářila, když si vzpomněla na Juanu, svou babičku. Luis Enrique chtěl něco říct, ale nepustila ho ke slovu. „Ne, tati, já už se do Barcelony nikdy nevrátím, pokud si přijel kvůli tomu. Nemůžu a ani nechci. Mámě vyřiď, že jsem v pořádku a že o mě nemusí mít strach. Už devět let jsem tak šťastná jako nikdy předtím!“ usmála se. „A kdyby mě máma chtěla vidět, tak ji sem přivez, ať je klidná. V blízké době se určitě stěhovat nebudeme.“
Luis Enrique věděl, že nemá smysl ji nějak víc přemlouvat, ale stejně mu to bylo líto.
„A teď mi řekni všechno o mých sourozencích. Co dělají? Jak se jim daří?“ vyzvídala. Chtěla už řešit jen samé příjemné věci.
Luis Enrique se pousmál a na vše jí odpověděl.

#####

Manacor, Mallorca

„Díky … děkuju vám! Uvidíme se zase zítra!“ loučil se Luciano za bouřlivého potlesku, když odcházel z pódia.
Mezi tleskajícími lidmi byli i Cristina s Ricardem. Protancovali spolu celý večer. „Tvůj brácha má vážně talent,“ poznamenala Cristina s úsměvem.
„Ano, to má,“ usmál se Ricardo. „Už jako malej dřív brnkal na piano, než mluvil,“ dodal se smíchem.
I Cristina se rozesmála. Pak se na něj zadívala, pověsila se mu kolem krku a dlouze ho políbila.
„To bylo za co?“ zasmál se.
„Prostě se mi chtělo,“ pokrčila rameny. „Zvykej si,“ dodala se smíchem a opět ho políbila. Ricardo ji silně objal a polibek jí opětoval. „Promiň, musím si odskočit,“ řekla poté tak ledabyle a odběhla.
Ricardo se za ní díval a byl z ní úplně mimo.

Ashley a Pablo si celý večer zase spolu povídali u baru. Právě se na něčem smáli, když tam přiběhla Cristina. „Ashley, já už odcházím.“
„Cris, stalo se něco?“ nechápala.
„Ne, nic … všechno je v pohodě … jen už prostě musím jít … ty tady klidně ještě zůstaň, jestli chceš.“
„Co? Ne, jdu s tebou. Chováš se divně, přece tě nenechám samotnou,“ seskočila ze stoličky a podívala se na Pabla. „Pablo, děkuju za skvělý večer,“ usmála se.
„Přijdeš ještě?“ zeptal se nadějně.
„Určitě,“ usmála se a s Cristinou odešly.

Ricardo na Cristinu čekal u stolu, ale už se nedočkal. Po chvíli k němu přišel Felipe. „Ricardo, tohle ti posílá ta kočka, co tu s tebou byla,“ předal mu nějaký lístek.
„Posílá?“ zvolal nechápavě.
„Jo už odešla a poprosila mě, abych ti to předal,“ vysvětlil a odešel.
Ricardo lístek otevřel a na něm byl vzkaz: ,Už jsem musela jít. Díky za tvou společnost. Třeba se zas někdy uvidíme. Možná dřív, než si myslíš.‘ Ricardo nechápavě pokroutil hlavou, ale z obličeje mu nešel spokojený úsměv.

#####

Barcelona, Španělsko

Milagros Briceño de Palacios a Fabian Palacios, kteří u De La Cruzových už léta pracovali jako kuchařka a zahradník, leželi v posteli a ještě před spaním si četli. Po chvíli je vyrušilo pípnutí zprávy mobilu Milagros. Natáhla se na noční stolek a podívala se, kdo ji píše. „To je Ashley!“ zaradovala se nad zprávou od jejich dcery.
„Copak? Posílá nám pusu na dobrou noc?“ pousmál se Fabian.
Milagros si zprávu přečetla a rozesmála se. „Ani ne … píše, že se s Cris právě vracejí do toho penzionu, ve kterém bydlí. Byly se bavit v nějakém klubu a Cris je prý momentálně na vrcholu své praštěnosti a už z ní šílí, tak to musela někomu říct.“
Na to se rozesmál i Fabian. „Tak to za těch 14 dní budou praštěné obě, to už známe.“
„Je to hodně pravděpodobné,“ zasmála se Milagros, ale pak zvážněla. „Ale jsem ráda, že se mají. Že jim to přátelství vydrželo i přes všechny problémy této rodiny,“ pousmála se.
„Vždyť i já,“ chytil ji za ruku a políbil ji na ni.
Milagros se usmála. „Půjdu se ještě do kuchyně napít vody a pak už půjdu spát,“ vstala a oblékla si župan. „Nechceš něco?“
„Ne, děkuju.“
Milagros se pousmála a odešla.

Manuel seděl v kuchyni u stolu nad rozpitou sklenicí vody. Ale už dlouho tam jen seděl a se smutným výrazem přemýšlel.
Milagros vešla dovnitř a trochu se ho lekla. „Manueli!“
„Milagros,“ pousmál se. Najednou, jakoby se mu zlepšila nálada.
„Promiň … nechtěla jsem tě rušit. Jen jsem se chtěla napít.“
„Nerušíš, jak bys mohla? Klidně se tu u mě posaď.“
Milagros si nalila vodu a přisedla si k němu. Trochu nervózně se usmála.
„Nevíš něco o děvčatech?“ zeptal se.
„Ano, Ashley mi volala hned, jak dorazily na místo. A teď mi ještě psala, že se zrovna vracejí z nějakého klubu. Cristina se ti neozvala, co?“ hádala, protože Cristinu dobře znala.
„Copak ta se někdy odněkud ozvala? Ji netrápí, že její táta starostmi zešedivěl,“ zamračil se, ale hned vzápětí se rozesmál.
Milagros se usmála. „Ona to přeci nedělá schválně. Je prostě odmalička samostatná, a tak nepovažuje za důležité ti hlásit každý svůj krok. Ty si jen musíš být jistý, že se o sebe dokáže postarat.“
„Ano, vždyť já to vím … a jsem na ni vlastně pyšný! Za to, jaká je! Nikdy si nenechala do ničeho mluvit a rozhodovala vždy jen sama za sebe. A i když se bojím, že právě pro to jednou bude muset z tohoto domu odejít … stejně jako Martina … budu ji obdivovat! Sám nevím, kde se v mých dcerách bere taková nezdolná vůle a bojovnost. Po mně ji ale rozhodně nemají,“ smutně vzdychl, „já jsem byl vždycky zbabělec.“ Podíval se na ni a rukou se nepatrně dotkl té její.
Milagros ihned ucukla a nervózně si upravila vlasy. „Už bych měla jít. Fabian na mě čeká,“ pokusila se o úsměv a velmi rychle odešla.
Manuel se za ní díval a jeho smutek se ještě zvětšil.

#####

Manacor, Mallorca

Cristina a Ashley byly ve svém pokoji v penzionu. Každá ležela na své posteli, které měly umístěné do pravého úhlu. Cristina ležela na břiše v nohách postele, Ashley byla opřená o polštář.
„Hmmmm,“ pronesla zamyšleně Cristina poté, co jí Ashley převyprávěla vše o Pablovi. „Takže příště už bude líbačka, jo?“ řekla takovým poroučícím tónem.
„Hele, ty kecko, přestaň plánovat moje vztahy a raději mi konečně řekni, co měl znamenat ten tvůj úprk z toho klubu,“ smála se. „Z toho tvého mlčení celou cestu zpět jsem fakt šílela. Utíkala jsi snad před tím chlapem, co jsem tě viděla ho líbat? Cris, dva chlapi za jeden den? Jako fakt?“
„Co si o mně myslíš?“ zatvářila se uraženě. „Tak do větru zase nejsem,“ sama sobě se zasmála. „Ten chlap z toho klubu byl ten samý, se kterým jsem se líbala už odpoledne.“
„Počkej! To byl ten tvůj superman?“ zvolala šokovaně.
„Ano,“ spokojeně se usmála. „A v tom klubu jsem ho zachránila zase já.“
„Zachránila?“
„Ano, od jeho samoty. Vypadal tam tak smutně,“ poťouchle se usmála.
„Ty jsi prostě blázen,“ rozesmála se Ashley. „No ale když jsi utekla, tak jsi ho tam znovu přece nechala samotného. Proč?“
„Protože bych ho zítra ráno ráda překvapila.“
„Zítra ráno? Máte domluvené nějaké rande?“
„No to ani ne … ale … víš co? Nic ti neřeknu, taky se nech překvapit,“ tajemně se usmála.
„To si děláš srandu! Nejdřív to nakousneš a pak nic? Okamžitě to vyklop!“ řekla s naštvaným smíchem.
„Už ani slovo!“
„Ty jsi hrozná,“ hodila po ní Ashley svůj polštář, ale smála se.
„Jo tak ty chceš polštářovou bitvu?“ hned se toho Cristina chytila a se smíchem jí to vrátila.
„Jsi jako malá!“
„Ne, to ty jsi jako malá!“
Obě se smály, když po sobě házely jeden polštář za druhým.

#####

Barcelona, Španělsko

Byl další den ráno. Ve velké jídelně De La Cruzových seděli u snídaně proti sobě dva nejstarší synové Juany, Bernardo De La Cruz a mladší Claudio de La Cruz.
„Jak to vypadá s podepsáním smlouvy s tou italskou firmou?“ zeptal se Bernardo.
„Už je téměř vše připravené,“ odvětil Claudio. „V pondělí si potvrdím ještě několik informací a pak to předám Manuelovi, aby zajistil veškeré finance.“
„Dobře, takže pak mě předáš dokumenty ke kontrole.“
„Samozřejmě jako vždycky.“
„Dobré ráno,“ vešla do jídelny Tamara Alonso de De La Cruz, manželka Claudia. Svého manžela políbila a sedla si vedle něj.
„Claudio, nezapomeň také na ty dodací listy ohledně …“
„Bernardo, ale dost,“ přerušila ho Tamara. „To vážně musíte řešit pracovní záležitosti i v sobotu při snídani? Dejte si na chvíli pauzu!“ zamračila se a Claudiovi se pověsila kolem krku. „O víkendu chci mít svého manžela jen sama pro sebe!“ toužebně se na něj zadívala a začali se líbat.
Bernardo jen vyvrátil oči v sloup a raději odešel.

#####

Manacor, Mallorca

Snídaně chystaly v penzionu i Sabrina s Teresou. V jídelně byl jeden dlouhý desetimístný stůl pro rodinu a několik dalších stolů po čtyřech nebo po dvou místech pro hosty penzionu. Na každý stůl naservírovaly napečené sladké pečivo a také džbány s kávou, čajem nebo džusem, aby si hosté mohli vybrat podle toho, co mají ke snídani rádi.
Když už byly skoro hotové, vešla do jídelny Nora Ortega Alonso, dcera Teresy. „Ale ale, kdopak se nám to probudil?“ poznamenala Teresa ironicky. „Neměla jsi nám dnes náhodou pomáhat s přípravou snídaně?“ zlobila se.
„No tak pomůžu příště,“ odsekla Nora, ze stolu si vzala jeden koláč a bez rozloučení odešla.
„Noro, okamžitě se vrať!“ rozčílila se Teresa a šla za ní.
Sabrina jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Dobré ráno,“ pozdravil jeden starší manželský pár, který se ubytoval předchozí den. „Můžeme už na snídani?“ zeptal se muž.
„Ale jistě,“ usmála se Sabrina, „posaďte se kamkoliv chcete a kdybyste měli něčeho málo, stačí říct.“
Oba poděkovali a odešli si sednout. O chvíli později přišel na snídani další manželský pár, tentokrát mladší, který byl v penzionu už několikátý den.

„Můžeš mi konečně vysvětlit, proč se pořád tak culíš?“ ptala se Ashley Cristiny, když vyšly z pokoje.
„No … jen doufám, že mi vyjde to moje překvapení.“
„Jestli to nebude stát za to …“
„Bude … věř mi, že bude,“ zasmála se.

Mezitím se už v jídelně sešli všichni tři synové Sabriny. „Jak bylo včera v klubu?“ zeptala se, když každému z nich nalévala čaj. „Luciano?“
„No, mami, klasika, měl jsem velký úspěch,“ naparoval se se smíchem. „Ale spíš by ti měli vyprávět tihle dva,“ mrknul na své starší bratry. „Jak jsem to z toho pódia pozoroval, tak se oba dost dobře bavili … hlavně Ricardo,“ zvolal pobaveně.
„Hele, ty drzoune,“ z legrace se po něm natáhl, že ho praští, ale Luciano se smíchem ucukl.
„No tak, máme hosty, ovládejte se,“ trochu je Sabrina napomenula. „Tak co se včera dělo? Ricardo? Pablo?“
Ani jeden jí už nestihl odpovědět, protože do jídelny vešli poslední dva hosté. Sabrina si jich všimla jako první. „Děvčata, jen pojďte,“ usmála se na ně.
Cristina a Ashley došly k nim ke stolu a pro většinu přítomných nastal menší šok.
„Luciana už znáte,“ řekla Sabrina a postavila se mezi Ricarda a Pabla. „A toto jsou mí starší synové, Ricardo a Pablo,“ hrdě jim položila ruce na ramena a usmála se.
Ricardo, Ashley a Pablo nevycházeli ze šoku, jen Cristina se narámně bavila, jak je všechny nachytala.

#####

San Juan, Portoriko

„Ano, lásko, taky mi moc chybíš!“ říkala do telefonu Ruth. Seděla na pohovce ve svém bytě. Na sobě měla černé spodní prádlo a na něm lehký saténový župan. „Ne, v práci je všechno v pořádku. Jen budu mít od pondělí nového šéfa, jak už jsem ti říkala. A taky jsem včera měla jednu nečekanou návštěvu. … Ne, řeknu ti to, až se uvidíme. … Vážně? Vidíš, já jsem ti vždycky říkala, že jsi nejlepší!“ usmívala se. „A teď … no, mám na sobě to tvé oblíbené prádlo,“ začala se hladit po těle. „Jestli máš čas, tak můžeme …“ svůdně se usmívala, ale vyrušil ji zvonek u dveří. „Ale ne … promiň, musím končit … někdo zvoní … aha, no tak to se nedá nic dělat … zítra si to všechno vynahradíme … miluju tě!“ šťastně se usmála a hovor ukončila.
Šla ke dveřím a podívala se kukátkem ven a uviděla Octavia. Bylo jí divné, co tam dělá, protože bylo brzy ráno, navíc sobota a také měl za pár hodin odlétat. Ale usoudila, že musí jít o něco důležitého. Zakryla se a otevřela dveře. „Pane Octavio, dobré ráno! Stalo se něco?“ zeptala se překvapeně.
Octavio si ji prohlédl a byl velmi spokojený. Navenek ale zatím nedal nic znát. „Ruth, promiň mi, že tě ruším tak brzy, ale něco jsem v práci zvrtal a potřebuju pomoct. A musím to stihnout ještě před odletem. Můžu dál na chvíli? Nezdržím tě dlouho!“
„Ano, pojďte dál!“ pootevřela dveře a Octavio vešel dovnitř. Ruth ho obešla a řekla mu: „Vydržte chvíli, prosím, jen si dojdu obléct něco vhodného a hned můžeme začít ten problém řešit!“ pousmála se, ale než vůbec udělala krok, Octavio poznamenal: „Nikam, Ruth, chodit nemusíš! Já myslím, že jsi oblečená naprosto vhodně!“ mlsně se usmál, přitáhl si ji k sobě a pevně ji sevřel ve své náruči. „Co to děláte? Pusťte mě!“ zmítala sebou a začala mít strach.
„Víš, jak jsem mluvil o tom, že jsem něco zvrtal…“ začal vysvětlovat a její snahy se dostat z jeho náruče ho vůbec nerozhodily. Byl pevný jako skála. „…tak vlastně si něco zvrtala ty a já se tě přišel ještě naposledy zeptat, jestli si to nechceš rozmyslet! Takže naposledy se tě ptám! Nechceš se mnou odjet do Barcelony a dál mi dělat asistentku?“
„Ne! Ne, nechci!“ vykřikla Ruth. „A už mě konečně pusťte!“ snažila se dostat z jeho náruče, ale marně.
„Špatná odpověď, Ruth! Moc špatná odpověď!“ kroutil Octavio hlavou. „Je mi to líto, Ruth, ale v tom případě se teď se mnou budeš muset pořádně rozloučit, když už se neuvidíme!“
„Prosím vás, pusťte mě, nechte mě být!“ v očích se jí zračil strach a zoufalství.
„Nezlob se, Ruth, to ale nemůžu!“ jednou rukou ji držel a druhou ji začal hladit po obličeji. Ruth se snažila jeho dotekům vyhýbat. „A víš proč? Chceš vědět, proč tě nemůžu nechat být?“
„Prosím vás, pusťte mě! Nesahejte na mě!“ z očí jí vytryskly slzy.
„Dobře, tak já ti to teda řeknu!“ zasmál se. „Nemůžu tě nechat být, protože mi připomínáš moji ženu! Byla také tak pohledná, měla také černé vlasy, jemné rty,“ prsty jí přejel po rtech, „hebkou kůži,“ hladil ji na krku, „a smyslné tělo!“ zvolal vzrušeně, znovu ji chytil i druhou rukou a přitiskl si ji k sobě ještě blíž. „Doteď jsem se držel, protože jsem asistentku vážně potřeboval … ale když si teď budu muset najít v Barceloně novou … tak té stávající se musím odvděčit za dobře odvedenou práci tím, že jí poskytnu pár chvilek rozkoše, kterou nikdy předtím nezažila!“ úlisně se usmál.
„Prosím vás, neubližujte mi! Já vám dám všechno, co budete chtít, udělám všechno, co budete chtít, ale jen mi, prosím, neubližujte!“ vzlykala.
„Ale to si řekla naprosto krásně, Ruth!“ rozesmál se. „Takže to vypadá, že se mnou budeš spolupracovat, to vždy rád slyším!“ úlisně se usmíval.
Ruth byla zoufalá. Plakala, měla strach z toho, co ji čeká.
„Takže uděláme takovou dohodu, má drahá,“ sáhl si do kapsy u kalhot a vytáhl nůž. Přímo před jejím obličejem ho vystřelil ven. Ruth se vyděsila. Začal jí nožem hladit po obličeji. „Pokud budeš hodná holka a budeš bez odmlouvání spolupracovat, nic se ti nestane! V opačném případě bych ti musel pořezat ten tvůj dokonalý obličej! A uznej sama, to by byla obrovská škoda!“ smál se a vychutnával si její strach. „A ani kdyby to tě nepřesvědčilo ke spolupráci, můžu zařídit to, že už nikdy neuvidíš toho svého Josého!“ vítězně se smál. „Takže, jak se domluvíme? Budeš hodná holka? Budeš mě poslouchat na slovo?“
Ruth znovu vytryskly slzy z očí. Zavřela je a roztřeseně přikývla.
„Výborně!“ spokojeně se usmál. „Pro začátek si uděláme takový malý test, jestli si mé instrukce správně pochopila! Já tě teď políbím a ty budeš mé polibky opětovat, jasné?“ jen co to dořekl, začal ji líbat. Ruth jeho polibky s obrovským odporem opětovala. Octavio po pár vteřinách polibek ukončil a spokojeně se usmál. „Hodná holka, přesně takhle jsem si to představoval!“ usmíval se. „Takže budeme pokračovat dál! Teď tě pustím a ty zůstaneš naprosto v klidu stát! Nebudeš křičet, nebudeš utíkat, prostě počkáš, až ti dám další instrukci! Rozumíš?“
Ruth zavzlykala a přikývla.
Octavio ji pustil, odstoupil od ní a Ruth zůstala nehnutě stát, tak jak jí řekl. Celá se ale strachy třásla. Octavio se spokojeně usmál, že poslouchá, odhodil nůž na zem a pak jí poručil: „Dobře, takže teď si sundej ten župan!“
Ruth si sundala župan a nechala ho spadnout na zem. A i když byla ve spodním prádle, hned se rukama zakryla.
„Špatně, Ruth, ruce necháme hezky podél těla!“ poručil jí a Ruth ho strachy opět poslechla. „Dobře, teď se pomalu otáčej, abych si tě mohl pořádně prohlédnout!“ Ruth ho poslechla. Otáčela se, po tvářích jí stékaly slzy, zatímco Octavio si ji se chtivým výrazem prohlížel. Když se otočila zpátky k němu, zastavil ji. Dál už nic neřekl, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Ruth mu polibky s odporem vracela. Dotlačil ji až ke zdi, kde se dál líbali, ale Octavio po chvíli povolil své sevření, rukama jí přejel po zádech dolů, až k hýždím, které hladil. Ruth měla otevřené oči, ze kterých jí dál tryskaly slzy. Nakonec ji přestal líbat, kousek od ní poodstoupil a řekl: „A teď se otoč!“
„Ne, prosím!“ zoufale kroutila hlavou.
„Ruth, nebudu to opakovat dvakrát!“ rozčílil se.
Ruth ho tedy znovu poslechla a otočila se k němu zády. Octavio k ní přistoupil blíž, objal ji kolem pasu a přivoněl si k jejím vlasům. Pustil ji a odhrnul jí vlasy ze zad. Rukama jí hladil po ramenou a zádech, až mu klesly k podprsence, kterou rozepnul. Ruth zoufale plakala. Octavio se vrátil k jejím ramenům, začal jí stahovat ramínka od podprsenky dolů po jejích rukou, až se dostal k dlaním a podprsenka spadla na zem. Chytl ji oběma rukama za zápěstí a obě ruce jí položil na zeď. „Tak a teď se ani nehneš!“ poručil jí, přitiskl se k ní a se zavřenými oči ji začal hladit po celém těle. Po stehnech, břiše, jejím klínu a nakonec skončil u jejích ňader, se kterými si začal pohrávat.
Ruth měla také oči zavřené, ale modlila se, aby její utrpení brzy skončilo.
„Máš tak nádherné tělo!“ vzdychl vzrušeně a nepřestával se jí dotýkat.
„Prosím!“ plakala.
„Aha, už mě prosíš, abychom přešli k té hlavní části! Máš pravdu, zlato, tohle by jako předehra mohlo stačit!“
Ruth zaslechla, jak si rozepnul zip u kalhot a zavzlykala.
Začal ji líbat na rameno, rukama ji držel kolem pasu a po chvíli jí stáhl kalhotky.
Ruth zoufale plakala, zatímco ji znásilňoval.