O čtyři dny později – Manacor, Mallorca

Cristina vylezla z moře a přiběhla na deku, na které ležela Ashley. Ležela na břiše a už dlouhou chvíli neodtrhla oči od mobilu a s někým si psala. „Hele, už seš fakt trapná,“ zašklebila se Cristina, když si lehla vedle ní. „Já jsem tady taky. Taky by sis mě mohla všimnout!“
„Ale no tak, nezáviď. To ti není podobný,“ smála se Ashley.
„Já a závidět? A co? Vždyť si pořád jen píšete. Jak dlouho mu budeš ještě utíkat, hm?“
„Nevím,“ pokrčila Ashley rameny. „Dokud mě bude zvát?“
„Ne ne! Ty už jsi pomalu krutá, jak já!“ zasmála se Cristina. „Ale Pablovi těžko utečeš, když jste pod jednou střechou.“
Ashley se pousmála. „Abys věděla, právě se domlouváme, že si večer vyrazíme. Má výjimečně v klubu volno.“
„No super, tak vymyslíme nějakou taktiku, abys ho co nejvíc dostala,“ hned začala Cristina přemýšlet.
„Já myslím, že všechny tvoje taktiky už dobře znám,“ zasmála se Ashley.
„Odmítáš mou pomoc?“ zvolala Cristina dotčeně a předstírala uraženost. Vzala si do ruky svůj mobil a tvářila se, že tam Ashley není. Té to ale vlastně ani nevadilo a dál se věnovala dopisování s Pablem.
Cristina si mezitím prohlížela Ricardův profil na instagramu. Poté, co ho začala sledovat, začal sledovat i on ji. Sice tam moc věcí normálně nepřidával a ani v posledních dnech na to neměl čas, ale jednou večer si ho udělal. Přidal tam fotografii, ze které měla Cristina pocit, že je snad přímo pro ni. Právě na ni se skousnutým rtem hleděla. Ležel v posteli, bez trička a měl tam doslova uhrančivý pohled. Cristina se při pohledu na něj dost zapotila.
„Co se křeníš?“ smála se Ashley.
„Co?“ Cristina si ani neuvědomila, že se usmívá.
„Už aby se ti vrátil, co?“
„Jako kdo?“
„Bože, Cris, ty jsi tak průhledná. Seš z Ricarda úplně hotová!“
„Tak jasně, že jsem! Vidíš, jak je sexy!“ ukázala jí fotku.
„Ano, vidím a viděla jsem tu fotku už několikrát. Ale ty víš, jak to myslím, že seš z něj hotová.“
„Hele, víš co? Věnuj se raději Pablovi a já se jdu ještě smočit,“ urazila se a odešla.
Ashley se zasmála a jen nad ní mávla rukou.

#####

Barcelona, Španělsko

„Tady je vaše kancelář, pane Salazare,“ zvolal majitel budovy, ve které si Octavio pronajal kancelář.
Octavio vešel dovnitř a rozhlížel se.
„Všechno je přesně tak, jak jste požadoval,“ dodal majitel.
Octavio spokojeně pokývl hlavou. „A moje asistentka?“
„Zítra k vám přijde na pohovor několik zájemkyň. I zde jsem vaše požadavky přesně dodržel.“
„Děkuji vám,“ pousmál se Octavio. „Asi nejste zvyklý, že kromě pronájmu by po vás chtěl někdo nějaké další záležitosti.“
„To opravdu nejsem. Ale vaše štědré finanční ohodnocení mě snadno přesvědčilo, abych udělal výjimku.“
Octavio přikývl. Rozloučili se podáním ruky a majitel odešel. Octavio si sedl za svůj stůl a pustil se do práce.

#####

Manacor, Mallorca

„Strejdo, vážně nechceš pomoct se sepsáním té závěrečné zprávy?“ zeptal se Ricardo, když Henry zastavil auto před penzionem.
„Ne, ty už jsi svou práci odvedl. Jdi se pořádně vyspat. Ten poslední den byl hodně náročný.“
„Dobře, díky,“ pousmál se Ricardo a vystoupil z auta. Vzal si z kufru svou tašku a ještě než Henry odjel, tak na sebe mávli. Když vešel do penzionu, jeho matka právě utírala prach. Jak ho ale uviděla, všeho nechala a běžela ho obejmout. „Ricardo, vrátil ses mi!“ zvolala šťastně.
„Mami, samozřejmě, že jsem se vrátil,“ pousmál se, když se na ni podíval. „Víš, že se o mě nemusíš bát.“
Sabrina se smutným úsměvem přikývla. Vzpomněla si na svého manžela a Ricardova otce, který se z jedné takové akce jednou nevrátil.
Ricardo to na ní viděl, že se jí to opět připomnělo, a tak ji ještě jednou silně objal.
Sabrina ho pak pohladila po tváři a pousmála se. „Jsi určitě unavený a hladový. Dáš si něco?“
„První si dám sprchu,“ zasmál se.
„Dobře … a já ti mezitím něco dobrého uvařím.“
„Děkuju,“ usmál se. „A jinak tady něco nového?“
„Máš na mysli něco konkrétního? Nebo někoho?“ tak poťouchle se usmála.
„Mami?“ nadzdvihl nechápavě obočí.
„Víš byla jsem zvědavá, co se to tady stalo u té snídaně, v ten den, jak jsi odjel. Tak jsem se ptala Luciana a …“
„A Luciano je jedna velká drbna, že? Ten se do toho showbyznysu vážně hodí!“ zasmál se.
„Tak vždyť na tom není nic špatného, že jste si s Cristinou padli do oka. To děvče se mi líbí,“ usmála se. „Vlastně i Ashley. Té zase nadbíhá Pablo,“ zasmála se.
„Mami, neděláš žádné plány, že ne?“
„Ne, to vůbec ne,“ pokroutila se smíchem hlavou.
Ricardo jí to ani trochu nevěřil, ale jen se pobaveně usmál. Zamířil si to ke schodům, aby šel do svého pokoje, ale Sabrina ho ještě zastavila. „Ricardo, vlastně bych ti měla ještě něco říct.“
„Ano?“
„Něco nového se tu vlastně událo.“
„Co, mami?“
„Raději bych ti to neřekla, ale stejně bys to zjistil.“
„Mami, tak co se děje?“
„V den, kdy jsi odjel … se tu objevila … Jennifer!“
Ricardo ztuhnul.
„Chce s tebou mluvit. Já i Teresa jsme se jí to snažily rozmluvit, ale nedá si říct. Byla tu od té doby každý den. Pořád zkouší, jestli tě tu zastihne.“
Ricardo na to vůbec nic neřekl. Nevěděl v tu chvíli co. Příliš ho to zaskočilo. Nakonec odešel do svého pokoje.
Sabrina na něm poznala, jak ho ta informace zabolela a byla rozhodnutá Jennifer znovu vyhodit, jen co se objeví ve dveřích.

#####

„Výborně, pro dnešek máme hotovo,“ zvolal fotograf, který fotil Jennifer a Emmu u hotelového bazénu.
Jennifer si otráveně povzdychla a hned se vydala pryč.
„Jennifer, kam jdeš?“ volala na ni Emma.
„Moc dobře víš, kam jdu.“
„Už zase?“ převrátila Emma očima. „To tam vážně budeš chodit každej den, než toho svého Ricarda uvidíš?“
„Ano, přesně tak!“
„I když s tím tvoje teta, ani jeho máma nesouhlasí?“
„To mě nezajímá. My dva si toho máme ještě hodně, co říct. Nikdo mi nezabrání, abych si s ním promluvila. A jakmile si s ním promluvím …“ vítězně se Jennifer usmála.
„To si fakt myslíš, že potom, co si ho nechala stát u oltáře, ti po jednom rozhovoru skočí kolem krku?“ Emma se jí upřímně vysmála.
Jennifer se zamračila. „To ještě uvidíš!“ Otočila se a pokračovala v odchodu.
„Hilario bude zase naštvanej, že jsi jen tak odešla.“
Na to už ale Jennifer nereagovala.

#####

Barcelona, Španělsko

Gretel vešla do pokoje své druhé nejstarší dcery. Na pár vteřin se zastavila a smutně na svou dceru hleděla.
Andromeda Costas De La Cruz ležela ve své posteli a nepřítomně hleděla do zdi. Předchozí den měla další ze svých nervových záchvatů, kterými trpěla od svých šesti let.
Gretel si k ní opatrně přisedla a chytila ji za ruku. „Andy,“ pohladila ji po vlasech. „Jak se cítíš, holčičko?“
Andy se nepohnula, nezamrkala, vůbec nijak nezareagovala. Jako kdyby byla duchem mimo.
„Andy, prosím tě, podívej se na mě!“ zoufale ji Gretel prosila, ale bohužel se žádné reakce znovu nedočkala. Sice věděla, že zase bude v pořádku, protože její nervové záchvaty a následné rekonvalescence měly vždy stejný průběh, ale i tak ji trápilo vidět svou dceru v takovém stavu. Nakonec ji políbila na čelo a odešla.
Andy o její přítomnosti neměla ani tušení. Byla v této fázi jakoby mimo své tělo. A jen ona věděla, proč se jí tyto věci dějí. Už dlouhá léta v sobě dusila tajemství, které ji víc a víc ničilo.

„Jak jí je?“ zeptal se Luis Enrique, když Gretel vešla do jejich ložnice.
Gretel smutně pokroutila hlavou. „Nemluví … nereaguje … nehýbe se.“
Luis Enrique k ní přistoupil a pevně ji objal. „Zase se z toho dostane,“ utěšoval ji.
„Já vím, že ano,“ zavzlykala. „Ale proč se vůbec z něčeho takového musí dostávat? Proč se jí ty záchvaty pořád vrací? Vždyť je to už 18 let, co Dorian zemřel. Přece se nemůže pořád trápit jeho smrtí. Musí zatím být něco víc. Od čeho jsou psychologové? Proč to ještě nikdo nezjistil?“
Luis Enrique ji dovedl k posteli, aby se posadili. „Gretel, miláčku, já chápu, že jsi kvůli ní zničená, vždyť já taky. Udělal bych cokoliv, aby Andy byla úplně v pořádku.“
Gretel se na něj vděčně usmála. „Nevím, co bych si bez tebe počala. Dal jsi mi tolik lásky a nejen mně, ale hlavně i mým dětem … vlastně naším dětem … bezvýhradně jsi je přijal a za to tě miluju ještě víc! A teď jsi mi ještě našel moji Ruth!“ celá se rozzářila. „Brzy ji uvidím, že ano? Pojedeme za ní spolu.“
Luis Enrique ji pohladil po tváři. „Ano, brzy ji uvidíš,“ pousmál se.
Políbili se a silně objali.

#####

Manacor, Mallorca

Ricardo vyšel ze sprchy s ručníkem omotaným kolem pasu. Vešel do své ložnice a ze skříně si vyndal čisté oblečení. Položil ho na postel a na malou chvíli se zarazil. Jakoby vůbec nevěděl, co chtěl vlastně udělat. Vzpomněl si totiž znovu na rozhovor se svou matkou a na to, že se vrátila Jennifer. A kvůli tomu se mu vybavila jiná vzpomínka. Velmi bolestná, která ho na dlouho poznamenala.

Před deseti lety

Ricardo nervózně postával před oltářem v malém místním kostelíku. Za pár minut si měl vzít svou první lásku Jennifer. Ačkoliv byli oba ještě velmi mladí, Ricardo byl moc zamilovaný a navíc si byl jistý, že je to ta pravá, a tak nechtěl na nic čekat.
U oltáře ho celou dobu uklidňovala Sabrina a pyšně se na něj usmívala. Kousek od nich seděli v lavici Pablo s Lucianem a také jejich otec a Sabrinin manžel, Hugo Ortega. Na protější lavici seděl Jaime Ortega Navarro, který hlídal své malé nevlastní sourozence Felipeho a Noru. U vchodu do kostela stál Henry spolu s otcem Jennifer, kteří čekali na příjezd nevěsty a jejich žen.
„Mami, tak kde je? Proč tady ještě není?“ nervózně se Ricardo díval ke vchodu.
„Uklidni se, Ricardo. Nevěsty si vždy dávají na čas. Chtějí být pro své ženichy ty nejkrásnější!“
„Ale moje Jennifer je přece ta nejkrásnější! Vždyť už to ví i celá země!“ hrdě se usmíval nad jejím nedávným vítězstvím v soutěži krásy.
Sabrina se pousmála a políbila ho na tvář.
V tom do kostela vešla Teresa a matka Jennifer. Něco s vážným pohledem řekly svým mužům a Teresa šla pak pomalu k Ricardovi. Ten ve své zamilovanosti zatím nic netušil, ale Sabrina, jakoby to své nejlepší kamarádce přečetla z očí.
„Tereso, konečně jste dorazily. Už jsem se začínal bát,“ pousmál se.
„Ricardo,“ smutně na něj hleděla. Měla ho tak moc ráda a nechtěla mu ublížit. „Ricardo, Jennifer nepřijde.“
„Cože? Jak to myslíš?“ nechápavě zakroutil hlavou.
Teresa mu předala vzkaz, který se svou švagrovou našla v pokoji Jennifer.
Ricardo stále ničemu nerozuměl a do vzkazu se začetl.

Ricardo,

promiň mi to, lásko. Miluju tě, ale jsem ještě moc mladá, abych řešila starosti spojené s manželstvím. Navíc si musím splnit svůj sen. Dostala jsem nabídku, která se neodmítá. Snad mi jednoho dne odpustíš.

Tvá Jennifer

Ricardo si četl vzkaz ještě několikrát. Nemohl tomu uvěřit. V té chvíli se mu zhroutil celý svět.

Současnost

Ricardo si sedl na postel a tvářil se stejně zoufale jako tehdy.

#####

Barcelona, Španělsko

„Máte deset minut,“ řekl přísně dozorce vězni jménem Julian Cáceres, když ho dovedl do návštěvní místnosti. Tam už na něj čekal jeho mladší bratr, Jess Cáceres. Oba se hned radostně objali a pak se posadili naproti sobě.
„Tak rád tě zase vidím,“ smutně se Julian pousmál. Byl ve vězení už osm let, ale stále se snažil před svými blízkými působit v rámci možností pohodově, aby si nedělali příliš velké starosti.
„Juliane, promiň, že jsem tak dlouho nepřišel. Ale mělo to svůj důvod,“ odvětil Jess vážně.
„Co se děje? Něco s Rebeccou?“ zeptal se ustaraně na jejich mladší sestru.
„Ne, neboj se. Rebecca je v pořádku,“ pousmál se Jess. „Jde o tebe.“
„Jak to myslíš?“
„Nebyl jsem tu dlouho, protože jsem měl hodně práce. Ale nakonec se ta práce vyplatila.“
„O co jde?“
„Znovu otevřou tvůj případ!“ zvolal Jess šťastně.
„Cože?“ vykulil Julian oči.
„Bylo to komplikované a hodně mi s tím pomohl taky Jaime. Ale ukázalo se, že policista, který byl tehdy na místě činu, ovlivňoval svědky. A i další důkazy byly zmanipulované. Proto se tvůj případ otevře znovu a začne se vyšetřovat hezky od začátku.“
„Jessi, je to vážně pravda?“ nemohl tomu Julian věřit.
„Dostanu tě odsud. Tak jak jsem slíbil!“
Julian se na svého mladšího bratra vděčně a pyšně díval. „Bráško, ani nevím, jak ti poděkovat! Budeš to vyšetřovat ty?“
„Ne, to já jako příbuzný nemůžu. Ale bude ti přidělen advokát a ten tě provede dalším postupem. Ale já budu pořád i tak nablízku a udělám všechno, co bude v mých silách.“
„Už jsi udělal … dal jsi mi naději!“ zvolal Julian šťastně.
Jess mu úsměv opětoval.

#####

Martina De La Cruz Valverde stála na autobusovém nádraží a vyhlížela svého syna, který se měl vrátit z tábora. O několik minut později konečně autobus přijel a její osmiletý syn, Diego De La Cruz, k ní po chvíli radostně přiběhl a objal ji. „Ahoj, mami, stýskalo se mi!“
„A jak se stýskalo mně!“ šťastně ho objímala a políbila do vlasů. „Líbilo se ti na táboře?“
„Jo, mami, bylo to super jako vždycky,“ zajásal.
Martina se usmála. „Tak pojedeme domů a tam mi všechno povyprávíš, ano?“
Diego přikývl. Chytil ji za ruku a šli spolu k autu. Když nasedli dovnitř, Martině začal zvonit v kabelce mobil. „Kdo je to, mami?“ vyzvídal Diego, když Martina mobil našla.
„Teta Cristina,“ usmála se, když viděla na displeji jméno své mladší sestry.
„Tak to honem vezmi,“ smál se Diego nadšeně.
Martina hovor přijala a dala ho schválně na hlasitý odposlech. „Ahoj, Cris!“
„Ahoj, Marti!“ byl slyšet Cristinin smích. „Jak se máš?“
„Mám se úžasně. Právě se mi domů vrátil můj největší miláček!“ pohladila Diega po vlasech.
„Ahoj, teto,“ hned se Diego do telefonu hlásil.
„Ahoj, zlato, jak bylo na táboře?“
„Perfektně, budu ti vyprávět, až se vrátíš. Máte se s tetou Ashley taky dobře?“
„Máme se skvěle!“ nadšeně se usmívala, když se ještě stále rozvalovala na pláži. „Právě kvůli tomu tvojí mamince volám, že udělala chybu, když s námi nejela alespoň na těch pár dní, než ses vrátil.“
„Já jí to taky říkal, ale nedala se přesvědčit,“ zasmál se.
Martina se pousmála a Diegovi řekla: „Miláčku, počkej tu chvíli. Já ještě s tetou něco proberu osamotě.“
Diego přikývl a Martina vystoupila z auta a hovor přepnula do normálního režimu. „Cris, ty se na mě pořád zlobíš, že jsem s vámi nejela? Přeci víš, že musím chodit do práce. A že nemám peněz nazbyt.“
„Já se nezlobím, jen mě to mrzí. Mohla sis s námi pár dní orazit, vždyť to potřebuješ a neříkej mi, že ne. A peníze bys řešit nemusela, zaplatila bych to, říkala jsem ti to přece.“
„Já vím, jsi hodná,“ pousmála se Martina. „Ale taky jsem nechtěla, abys kvůli mně měla problémy s babičkou.“
Cristina vyvrátila oči v sloup. „To by bylo to poslední, co bych řešila. Jsi moje sestra a nikdo mi nebude rozkazovat, jestli si s tebou můžu nebo nemůžu zajet na dovolenou!“ zvolala důrazně.
Martina se šťastně usmála. Cristina byla jediná, na koho se po odchodu z domu, vždy mohla spolehnout. Sice se normálně dál stýkala se svými rodiči a ostatními sourozenci, ale ti všichni se s ní scházeli spíše tak potají, aby nerozčílili Juanu. Cristina byla jediná, která vždy řekla naplno, že se s Martinou viděla. „Cris, děkuju, jsi skvělá! Ale už musím končit. Diego na mě volá. Pozdravuj Ashley a zase si zavoláme, ano?“
„Jasný, pozdravuj toho raubíře,“ zasmála se Cristina a zavěsila.
Martina nasedla zpátky do auta, pohladila Diega po vlasech a vydali se domů.

#####

Uprostřed rozlehlého parku se procházela Simona De La Cruz Valverde, nejmladší dcera Manuela a Fatimy. Společnost jí dělal její přítel Efraín Altamirano. Drželi se za ruce a zamilovaně na sebe hleděli. Po chvíli se zastavili a Efraín ji pohladil po tváři.
„Proč se na mě tak díváš?“ pousmála se.
„Víš, že jsem na tebe neuvěřitelně pyšný?!“
Simona se šťastně usmála. „Byly to dlouhé a těžké roky, ale zvládla jsem to!“ Před dvěma měsíci odpromovala na právnické fakultě, ale protože byl Efraín delší dobu služebně mimo Barcelonu, mohl se z jejího úspěchu těšit až nyní.
„Nikdy jsem nezapochyboval, že bys to nezvládla,“ dodal hrdě.
„Miluju tě!“
„Já tebe taky!“ Šťastně se na sebe usmáli, objali se a začali se líbat. Vyrušilo je až zvonění Simonina mobilu. „Promiň,“ omluvila se a podívala se na displej. Překvapeně na něj hleděla.
„Kdo ti volá?“
„Profesor Colina, můj vedoucí diplomové práce.“
„Tak to zvedni. Třeba má pro tebe nějakou pracovní nabídku.“
Simona se úplně rozzářila a hned hovor přijala. Šla si ho vyřídit kousek stranou. Když se po pár minutách vrátila, tvářila se zaskočeně.
„Tak co ti řekl?“
„Dostala jsem svůj první případ,“ nemohla se z toho vzpamatovat.
„Lásko, to je skvělé!“ radoval se. „A o co jde?“
„Jde o vraždu.“
„Páni, začneš hned takhle zostra!“
„Prý se jedná o znovuotevření jednoho starého případu. A profesor Colina mě v advokátní komoře doporučil jako tu nejlepší. Zítra s ním mám schůzku, aby mi řekl víc podrobností.“
„Samozřejmě, že jsi ta nejlepší. A budeš ta nejlepší!“ hrdě se usmál a silně ji objal.
Simona cítila příjemné vzrušení, že konečně může začít svou praxi, ale také cítila jistou nervozitu, aby neselhala.

#####

„Tady máte kartu od pokoje, slečno Lozadová,“ předal kartu recepční hotelu elegantně oblečené ženě v černých slunečních brýlích. „Přeji vám příjemný pobyt.“
„Děkuji,“ odvětila Regina Lozada stroze a odebrala se k výtahu.
O chvíli později vešla do svého pokoje. Odložila si kabelku na skříň vedle dveří a vešla do rozlehlého obývacího pokoje. Přistoupila k oknu a sundala si sluneční brýle. Tvářila se nenávistně. „Jednoho dne mi za všechno zaplatíte! Oba dva!“

#####

Manacor, Mallorca

„Řekla jsem ti to několikrát … a nejen já … k Ricardovi se nepřiblížíš, jasné?“ bránila Sabrina uprostřed penzionu Jennifer, aby šla dál.
„A já jsem ti zas několikrát řekla … a nejen tobě … že si s Ricardem promluvím, ať se vám to líbí nebo ne. Mám právo s ním mluvit.“
„Nemáš žádné právo, Jennifer! Všechna práva si ztratila ve chvíli, kdy si mu zlomila srdce. A já ti nedovolím mu znovu ublížit.“
„Sabrino, uhni mi z cesty!“
„Nikdy!“
„To je dobrý, mami,“ ozval se Ricardo, který právě sešel ze schodů. „Já si s ní promluvím.“
„Ricardo!“ rozzářila se Jennifer, když ho uviděla.
„Ricardo, nemusíš s ní mluvit,“ přistoupila k němu Sabrina ustaraně.
„Nedělej si starosti, mami. Zvládnu to,“ uklidnil ji malým úsměvem a políbil ji na čelo.
„Budu vedle,“ odvětila mu a na Jennifer se ještě zamračila, než odešla.
Jennifer na něj hleděla jak na svatý obrázek, Ricardo se tvářil vážně.

#####

Barcelona, Španělsko

Několik členů rodiny De La Cruzových se sešlo u oběda. V čele seděla Juana a byli zde také Manuel, Gretel s Luisem Enriquem, Claudio s Tamarou a také Theoklitos Costas De La Cruz. Byl to syn Gretel a jejího druhého manžela.
„Manueli, co smlouva s tou italskou firmou? Peníze už jsou převedené?“ zeptala se Juana. I když rodinnou firmu dávno předala svým synům, stále chtěla mít o všem přehled.
„Ano, mami, všechno už je zařízené.“
Juana spokojeně pokývla hlavou. „Gretel, co Andromeda? Jak jí je?“
Gretel zesmutněla. „Před chvíli jsem u ní byla. Je pořád v té fázi, kdy nic nevnímá. Jen leží a nereaguje.“
„Měla už být dávno zavřená v nějaké léčebně. Tam by ji dali dohromady,“ zvolala Juana rezolutně.
„Mami?“ vyděsila se Gretel. „Jak něco takového můžeš vůbec říct? Já bych svoji dceru nikdy nikam nezavřela.“
„Bylo by to pro její dobro,“ dodala Juana. „Nevím, čeho se bojíš. Takhle se musíme bát my. Co víme, co v tom svém záchvatu může udělat. Klidně může někomu ublížit. Blázni totiž nepřemýšlí.“
„Andy není blázen!“ zastal své sestry Theo.
„Theo, je hezké, že se sestry zastáváš, ale všichni vidíme, v jakém je stavu,“ odbyla ho Juana.
„Nemohli bychom se, prosím, najíst v klidu?“ snažil se blížící se hádku utnout Claudio.
Tamara se věnovala svému talíři, ale zároveň se výborně bavila.
Do toho vešla do jídelny Esther Díaz, služebná. „Promiňte,“ omluvila se, „paní Gretel, máte telefon.“
„Děkuji, Esther, omluvte mě,“ odešla z jídelny se zklamaným výrazem.
Esther se také omluvila a před odchodem si vyměnila úsměv s Theem. Nikdo si toho naštěstí nevšiml.
Všichni byli rozladěni, a tak už se raději věnovali jen jídlu a nikdo nepromluvil. Až do chvíle, než se vrátila Gretel. Byla bílá jako stěna. Sotva se držela na nohou.
„Miláčku, co se stalo?“ hned k ní přiskočil Luis Enrique, aby ji zachytil.
Gretel zalapala po dechu. „Ruth … je mrtvá!“ Jak to dořekla, zhroutila se.