Když Gretel omdlela, Luis Enrique ji posadil na nejbližší židli. Zavolali Esther, aby jí donesla něco k pití. Nyní Gretel pomalu přicházela k sobě. Luis Enrique seděl vedle ní a Theo u ní klečel. Ostatní šokovaně čekali, co se od ní dozví. Nechtěli té zprávě uvěřit.
„Mami, mami, podívej se na mě,“ mluvil na ni Theo. „Kdo ti to volal? To přeci není pravda! Ruth nemůže být mrtvá, řekni, že ne!“ zoufale na ni hleděl.
Gretel, jak to slyšela, propadla znovu v zoufalství. Svého manžela i syna chytla za ruku a rozplakala se.
„Mami, tak co se stalo?“ I Theovi se začalo lesknout v očích.
„Ten telefon … José … Ruth byla sama doma … spolykala prášky,“ mluvila Gretel zmateně. Byla na dně. „Už bylo pozdě … nedalo se nic dělat!“
„Ale to není možné! Proč to udělala?“ vytryskly Theovi slzy.
Gretel už nebyla schopná slov. Hystericky se rozplakala.
„Odvedu ji do pokoje,“ zvolal Luis Enrique, který se držel tak tak. Pomalu Gretel zvedal. „Pomůžu ti s ní,“ nabídl se Manuel a společně ji odvedli.
K Theovi přistoupil Claudio, aby svého synovce podpořil. Ten ho okamžitě objal a rozplakal se mu v náručí.
„Theo, jsi chlap! Ovládej se!“ zamračila se na něj Juana přísně.
Claudio se na ni nevěřícně zahleděl. Stejný pohled na ni vrhla i Tamara. Tu většinou nic nerozhodilo, ale Juanina reakce překvapila i ji. „Mami, to myslíš vážně?“ zvolal Claudio rozhořčeně. „Právě se dozvěděl, že mu umřela sestra. A tobě vnučka! To to s tebou nic nedělá?“
„Ruth už dávno nebyla moje vnučka! Přestala jí být ve chvíli, kdy odtud odešla s tím člověkem!“ zvolala nenávistně a odešla jakoby nic.
Theo ji v tu chvíli naštěstí nevnímal. Bolelo by ho to ještě víc.

#####

Manacor, Mallorca

„Ach, Ricardo!“ rozeběhla se Jennifer s úsměvem k němu a chtěla ho obejmout. On ale okamžitě poodstoupil a svým naštvaným výrazem jí naznačil, aby to ani nezkoušela. „Ricardo … to tě nemůžu ani obejmout?“ zvolala šokovaně.
„Nemůžeš! Nechci, aby ses ke mně vůbec přibližovala!“
„To mě tak nenávidíš?“
Ricardo se zasmál. Přišlo mu její otázka absurdní. „A ty se mi divíš? Víš, jak strašně jsi mi ublížila?“ zakřičel na ni.
Jennifer se zatvářila zahanbeně. „Já vím, Ricardo. A moc toho lituju. Byla jsem příliš mladá. Neuvědomovala jsem si, jakou chybu dělám.“
„A teď už jsi dospělá a svou chybu chceš napravit?“ zeptal se ironicky.
„Ano!“
„A jak?“
„Chtěla bych se k tobě vrátit. A dokázat ti, že tě pořád miluju. Stejně jako tehdy!“
Ricardo se znovu rozesmál. „Ty jsi mě tehdy milovala? Tak proč jsi mě nechala stát u oltáře?“
„Ricardo, já byla hloupá. Žila jsem svou tehdejší slávou a nic jiného jsem neviděla. Mrzí mě to. Já …“
„Dost, Jennifer!“ okřikl ji a nenávistně se na ni zahleděl. „Už nechci nic dalšího slyšet. Nezajímá mě to. Nic mě nepřinutí se k tobě vrátit. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho, že jsi mě nechala, dostal. A nehodlám to riskovat znovu!“
Jennifer na něj kulila oči. Nečekala, že bude tak rezolutní.

#####

Barcelona, Španělsko

Martina a Diego dorazili domů. U dveří je hned vítali Anastasia De La Cruz de Ramos a její manžel Roman Ramos. Anastasia byla teta Martiny. Byla nejmladším potomkem Juany a také byla, stejně jako Martina, kdysi vyhozena z domu jen proto, že si odmítla vzít muže, kterého jí Juana vybrala. Když se to samé stalo její neteři, navíc těhotné, ihned jí nabídla přístřeší svého domu.
„Ahoj, teto … ahoj, strejdo,“ nadšeně k nim Diego běžel.
Oba ho přivítali objetím. „Jak bylo na táboře?“ usmála se na něj Anastasia a políbila ho na tvář.
„No bylo to perfektní! A je dobře, že jste doma, aspoň to nebudu vyprávět na několikrát. Mamce jsem v autě taky nic neřekl.“
Všichni se rozesmáli. „Tak si asi půjdeme dát něco dobrého k obědu, ne?“ navrhl Roman. „Určitě ti cestou vyhládlo.“
„No a jak, strejdo,“ zasmál se Diego a společně s Romanem šli do jídelny.
Anastasia se zahleděla na svou neteř, která se usmívala, ale přesto vypadala smutně. „Martino, stalo se něco?“
„Ne, nic. Jen se mi ulevilo, že ho mám zase u sebe. Nerada jsem bez něj.“
„To je jasné. Měla jsem to s Orianou stejně, když mi někam odjela. Byla jsem nesvá, když nebyla u mě.“
Martina souhlasně přikývla.
„Mami, teto, tak kde jste?“ volal Diego z jídelny.
Obě se rozesmály a šly do jídelny.

#####

Manacor, Mallorca

Cristina se vracela z pláže do penzionu. Ashley se vrátila už dávno, protože se chtěla nachystat na rande s Pablem. Cristina celou cestu hleděla do mobilu, nemohla se stále vynadívat na Ricardovu fotografii.
Po chvíli konečně odtrhla oči od mobilu a už z dálky viděla, že zde stojí auto s řidičem, které tu za poslední dny stálo několikrát. „Ta protivná ženská už je zase tady!“ vyvrátila oči v sloup. Od Sabriny se dozvěděla, že je to Ricardova bývalá přítelkyně, a tak už jen z této pozice jí byla o to víc nesympatická. Vešla do penzionu a všimla si, že se ti dva hádají na terase. Jak Ricarda viděla, celá se rozzářila. Byla šťastná, že je zpátky.
Ricardo se mračil. „Myslím, že jsme si řekli všechno a budu rád, když konečně odejdeš!“
„Ricardo, prosím tě, nevyháněj mě od sebe,“ chytla ho Jennifer za ruku. „Tolik jsi mi chyběl!“
Ricardo ale ruku stáhl a podstoupil od ní. „Ty jsi neuvěřitelná! Co mi to tady vykládáš? Po tolika letech ses najednou probudila a zastesklo se ti po mně? Teď už je pozdě, nemusela jsi sem vážit cestu,“ mračil se.
Cristině vadilo, když se ho Jennifer dotkla. Najednou v sobě cítila něco zvláštního. Viděla na něm, jak je utrápený a rozhodla se mu pomoct.
„Ricardo, budu ti to opakovat pořád dokola, když to pomůže. Omlouvám se, nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Vím, že byla chyba tě opustit právě takhle,“ snažila se ho Jennifer přesvědčit. Znovu se k němu chtěla přiblížit, ale v tom tam vpadla Cristina. „Ricardo, lásko, už jsi zpátky!“ padla mu kolem krku a začala ho vášnivě líbat.
Ricardo tohle rozhodně nečekal, ale její příchod nemohl mít lepší načasování. Když mu došlo, co se to vlastně děje, ihned Cristině její polibky opětoval.
Jennifer na ně hleděla s pusou dokořán. „Ricardo?!“ šokovaně vykřikla. Ani jeden ale na ni nereagoval.
Až po chvíli polibek ukončila Cristina. „Tak strašně moc se mi po tobě stýskalo, miláčku,“ pohladila ho po tváři. Pak ho na ni políbila a při tom mu do ucha pošeptala: „Hraj se mnou!“ Odtáhla se a spokojeně se usmála.
Ricardo z ní byl na moment úplně paf. To, jak nikdy nevěděl, co od ní čekat, ho naprosto dostávalo. „Ano, lásko. Už jsem se vrátil,“ odvětil jí po chvíli a pohladil ji po tváři. „Chtěl jsem být co nejdřív zase u tebe,“ usmál se a neměl pocit, že by to řekl jen v rámci jejich hry. Opravdu ji moc rád viděl.
„Ricardo?!“ Jennifer se připomněla a nevycházela ze šoku.
„Jééé, pardon,“ zasmála se Cristina. „Já si vás nevšimla. My se neznáme … teda už jsme se tu před pár dny srazily, ale nebyla jste zrovna v konverzační náladě,“ zasmála se. „Já jsem Cristina,“ podala jí ruku, „Ricardova přítelkyně.“
Jennifer na ni nevěřícně koukala a nebyla schopná na to v ten moment reagovat. Vyčítavě se podívala na Ricarda. Ten se na ni zamračil a neodolal poznámce. „Copak? Myslela sis, že na tebe budu čekat deset let?“ objal Cristinu kolem pasu.
A ta zase nedolala tomu ho znovu políbit. Pověsila se mu kolem krku, a tak smutně vzdychla. „Tak strašně jsi mi chyběl, že jsem každou noc spala v tom tvém tričku, co sis u mě nechal. Potřebovala jsem alespoň nějak cítit tvou blízkost!“ Opět ho začala líbat. Ještě mnohem vášnivěji.
Ricardo ji pevně objal a polibky ji stejně vášnivě vracel. Nejen, že ho Cristina velmi přitahovala, měl vztek i na Jennifer, že si nejspíš opravdu myslela, že na ni bude věrně čekat.
„Tak dost už!“ vykřikla Jennifer podrážděně.
Přestali se líbat a Cristina začala předstírat stydlivost. „Promiňte, asi je to nevhodné. Ale já si nemůžu pomoct,“ tiskla se k Ricardovi. „Když ho mám zase u sebe, musím mu dát najevo, jak moc mi chyběl,“ zamilovaně na něj hleděla. „Ale to vy musíte sama vědět, jaké to je být s ním, že? Jenže jste zaváhala! A teď je můj!“ pronesla s vítězným úsměvem.
Jennifer znovu vypadala v šoku. „Tohle není konec!“ pronesla nakonec podrážděně a raději rychle odešla. Nechtěla se na to už dál dívat.
„To jsme zvládli dobře,“ zasmála se Cristina.
Ricardo se na ní podíval a usmál se. „Děkuju ti.“
„Snad se na mě nezlobíš, že jsem do toho zasáhla. Ale měla jsem pocit, že potřebuješ pomoc.“
„Ne, nezlobím se, vážně jsem chtěl, aby už odešla a po tomhle už se snad nevrátí,“ řekl vážně a i trochu smutně zároveň. „Ale dost jsi mě překvapila!“ zasmál se.
„To já většinou dělám často taková překvápka,“ poťouchle se usmála.
„Jo, už jsem měl párkrát tu čest,“ rozesmál se.
„A vadí?“
„Popravdě?“ usmál se na ni. „Líbí se mi tvoje překvápka!“ tak toužebně se na ni zadíval.
Cristina ho za ten jeho pohled musela znovu políbit.
Ricardo se zasmál. „Už ale nemusíš hrát moji přítelkyni,“ žertoval.
„Mně to ale zrovna začalo bavit,“ zasmála se a políbila ho znovu. Tentokrát zase o něco déle a pevně ho objímala.
Ricardo ji také objal a hladil po zádech. Bylo mu s ní tak příjemně.
Cristina najednou polibek zničehonic ukončila a odstoupila od něj. Zamyšleně se na něj podívala. „Co děláš večer?“
„Začínám si myslet, že jdu na rande,“ rozesmál se.
„Je vidět, že seš policajt. Pálí ti to!“ zasmála se. „Takže v sedm se sejdeme před penzionem, zatím,“ nevinně na něj mávla a odešla.
Ricardo nestihl ani nijak reagovat, už byla pryč. Usmál se a nevěřícně pokroutil hlavou. „Ta se mi snad jenom zdá!“

#####

Barcelona, Španělsko

O smrti Ruth se postupně dozvěděli všichni členové rodiny. A byli tím otřeseni nejen oni, ale i služebnictvo. V kuchyni u stolu zdrceně seděli Fabian s Milagros a také Esther. „Proč odtud vlastně tehdy odešla?“ vyptávala se Esther. Pracovala u De La Cruzových jen pár týdnů.
„Zamilovala se do toho, do koho neměla. A to se tady v té rodině neodpouští,“ vysvětlil jí Fabian.
„Cože?“ zeptala se zmateně.
„Ruth se tehdy zamilovala do mladíka, který mi tu vypomáhal. A utekla s ním.“
„A paní Juana ji za to vydědila a odepsala. Jakoby žádnou vnučku nikdy neměla,“ dodala se slzami v očích Milagros.
„Ale to je hrozné!“ byla Esther v šoku.
„A to samé udělala i Martině … Manuelově nejstarší dceři … tedy dceři pana Manuela,“ rychle se opravila.
Fabian svou manželku chytil za ruku a objal ji. Věděl, jak moc měla Ruth a vůbec, jak má všechna Juanina vnoučata ráda. Viděla je vyrůstat a vždy k nim měla blízký vztah.
Do kuchyně vešla Soledad Briceño, starší sestra Milagros. Tvářila se přísně. „Esther, ty nemáš co na práci?“
„Promiňte, už jdu,“ sklopila hlavu a odešla.
„Soledad,“ pokroutila nad ní Milagros hlavou, „dnes je snad jiná situace. Myslím, že nikdo z rodiny dnes nebude řešit nesetřený prach nebo nevyžehlené prádlo.“
„Paní Juana to jistě řešit bude!“ zamračila se Soledad a odešla.
Milagros na ni chtěla zavolat, ale Fabian ji naznačil, že to nemá smysl. „Vždyť ji znáš.“
Milagros smutně vzdychla. „Nechápu, proč v sobě všechny city pořád dusí. Musí jí to zevnitř ničit.“
„To ano, ale asi je to pro ni nejlepší způsob, jak se s tou ztrátou vyrovnat. I když to je už tolik let,“ dodal Fabian smutně.
Milagros zavzlykala a silně svého manžela objala.

#####

Manacor, Mallorca

Byl večer. Ricardo se nachystal a přesně v sedm čekal před penzionem. Dal si záležet, aby na nej Cristina nemusela čekat.
Cristina si ale s přesností hlavu nelámala. Ještě stála před zrcadlem a spokojeně se na sebe usmívala. Vzala si na sebe oranžové šaty nad kolena se zavázáním na krk. Měly výstřih do V a odhalená záda, takže ze všech stran bylo vidět, že opět nemá podprsenku. Chtěla na Ricarda znovu co nejvíce zapůsobit.
Když už bylo čtvrt na osm, začal se Ricardo trochu bát, jestli Cristina vůbec přijde.
„Omlouvám se za malé zpoždění,“ ozvalo se za ním.
Ricardo se otočil a prohlédl si ji. Na moment ztratil řeč. „To … to je v pohodě!“ zasněně se usmál. „Moc ti to sluší.“
„Vážně?“ schválně se ještě celá otočila, aby si ji prohlédl ze všech stran a provokativně se usmála.
A Ricardo na ní mohl oči nechat. „Ano,“ vzdechl zasněně. „Jsi nádherná!“ vypadlo z něj a pak mu došlo, že to řekl nahlas.
„Děkuju!“ usmála se. „I tobě to moc sluší,“ skousla si ret, když ho viděla v trochu rozhalené bílé košili. Jemně se k němu přimkla a krátce ho políbila. „Půjdeme?“
„Jistě,“ usmál se a pomalu odešli od penzionu.
„Kam mě vezmeš?“
„Můžeme se podívat do města. Třeba nás tam něco zaujme. A nebo chceš radši na pláž?“
„Tak obojí?“ zasmála se.
„Dobře, to není problém,“ pousmál se. „Znám pár míst, o kterých turisté moc neví, mohli by se ti líbit.“
„Paráda!“ radostně vyjekla. „Sice jsme tu toho s Ashley už dost prochodily, ale není nad místního průvodce,“ šibalsky na něj mrkla.
„Třeba tě ještě něčím překvapím,“ usmál se.
Cristina ho chytila za ruku. „I já se nechám ráda překvapovat,“ opětovala mu úsměv.
Ricardo se usmál a šli směr město.

#####

Na rande byli i Ashley s Pablem. Nejdříve si byli zatancovat v klubu a nyní, aby měli více klidu na rozhovor se procházeli po městě. Drželi se za ruku a Ashley byla čím dál nervóznější. Pablo se jí líbil od začátku a čím víc ho poznávala, líbil se jí víc. A o to víc sama v sobě bojovala se svým strachem, o kterém věděli jen její nejbližší.
„Neposadíme se?“ ukázal Pablo na jednu z laviček.
Ashley přikývla a posadili se. Stále se drželi za ruku a Ashley se nervózně usmála.
„Děje se něco?“ zeptal se Pablo.
„Ne, co by se mělo dít?“
„Přijdeš mi taková nervózní, co jsme odešli z klubu. Bojíš se snad být se mnou sama?“ znejistil. Uvědomil si, že takto jsou spolu poprvé opravdu sami. Vždycky kolem nich někdo alespoň vpovzdálí byl.
„Co? Jak tě to napadlo?“ zeptala se smutně.
„No já nevím … tak několikrát jsi mě předtím odmítla, než si to moje pozvání na rande přijala … a teď si taková … já nevím … když si spolu píšeme si taková jiná, otevřená … a v klubu, když jsme se setkali, a i teď si byla taková bezprostřední … a teď najednou … prostě na mě působíš, jak kdyby ses něčeho bála. A moc by mě mrzelo, kdybych to měl být já,“ řekl vážně.
Ashley bylo smutno. Moc dobře věděla, čeho se bojí, ale to mu říct nemohla. A mrzelo ji, že by kvůli tomu měla jejich první rande zničit. „Pablo, promiň, vůbec nic se neděje … a nebojím se … rozhodně ne tebe.“
„Tak tedy něčeho jiného? Čeho?“ ptal se ustaraně.
„Jen se bojím … jsem nervózní … z toho, jak moc se mi líbíš!“ vypadlo z ní a najednou se jí ulevilo. Vzpomněla si na rady Cristiny, že má hned říct, co si myslí.
Pabla to zaskočilo, ale mile. Pousmál se a pohladil ji po tváři. „I ty se mi moc líbíš! Od prvního momentu!“
Ashley celá zrudla. Nemohla se přestat usmívat. A znovu si vzpomněla na radu své nejlepší kamarádky, aby nikdy neváhala. „Chtěla bych tě políbit,“ usmála se a jen co to dořekla, tak to udělala.
Pablo byl opět trochu zaskočený, ale ihned její polibek opětoval. Vzal při tom její obličej do dlaní a Ashley ho držela za zápěstí. Když po dlouhé chvíli velmi něžný polibek ukončili, oba se usmáli.
„To bylo moc hezký,“ řekla Ashley šťastně.
„Ano, bylo,“ odvětil Pablo s úsměvem.
„Půjdeme se ještě někam projít?“
„Můžeme,“ Pablo se usmál a vstal. Podal jí ruku, ona se ho chytla a pokračovali v procházce v čarovném opojení po prvním polibku dál.

#####

Ricardo celou dobu Cristině vyprávěl nějaké zajímavosti o městě a místech, kterými šli.
Cristina na něj zasněně hleděla a hltala každé jeho slovo. To se jí s žádným mužem ještě nestalo. A Ricardo se s ní cítil jako už dlouho ne. Její přítomnost mu byla velmi příjemná. Chtěl, aby se cítila dobře. Najednou zaslechli hudbu, která hrála opodál. „Vypadá to, že je tady kolotoč, možná i nějaké stánky. V sezóně se tady sem tam objeví,“ zvolal Ricardo s úsměvem.
„Tak jdeme!“ Cristina zajásala a táhla ho tím směrem.
Ricardo se zasmál a poslušně šel. Tušil, že ji to bude zajímat. Odešli za roh a viděli ho. Velký kolotoč, na kterém bylo vidět, že je to ruční práce a vypadal jak z pohádky. Spousta světel, dřevěný koně a sem tam i kočáry.
Cristině v tu chvíli zářila v očích stejná světla jako na kolotoči. Byla nadšená. „Půjdeme na něj, ano?“ šťastně se na Ricarda usmála.
Ricardo ji s úsměvem sledoval. „Jasně, jdeme!“
Cristina ho za to krátce políbila a šli ke kolotoči. Ricardo zaplatil za lístky a Cristina si mezitím vybrala bílého koně. Postavila se k němu a čekala na Ricarda. Byla z toho kolotoče úplně u vytržení. Jakoby se vrátila do dětství.
Ricardo k ní přišel a usmíval se na ni. „Že ty si tady teď připadáš jak princezna?“ usoudil z jejího hravého výrazu.
„Ale já jsem zlobivá princezna!“ zasmála se a při nasednutí na koně si tak provokativně povytáhla šaty, aby se jí lépe sedělo. A ještě si pak dala nohu přes nohu.
„No … to tedy rozhodně jsi,“ zasmál se a znovu si ji prohlédl. Nemohl si pomoct. Zadíval se jí do očí a nakonec ji políbil. Po ukončení polibku si Cristina znovu skousla spodní ret. Dělala to pokaždé, když se jí něco hodně líbilo. A Ricardo měl chuť ji za to políbit znovu. Nakonec se na ni usmál a šel se posadit na koně hned za ní.
Kolotoč se rozjel a oba se nedokázali dívat na nic jiného, než na sebe. Nemohli ze sebe spustit oči. Ricardo si pomyslel, že nikdy žádnou ženu jako ona nepoznal. Byl z ní unešený. Když jízda skončila, Cristina zesmutněla. „Chtěla bych ještě.“
Ricardo se zasmál. Připadala mu roztomilá. „Co bych pro princeznu neudělal,“ řekl se zářícíma očima a šel jim zaplatit ještě dvě společné jízdy.
Cristina se mu se smíchem šla schovat do jednoho z kočárů.
Když se Ricardo vracel, chvíli koukal, kde je a poté si jí všiml. Zasmál se a šel k ní. „Máte tu volno, slečno?“
„Ano, klidně přisedněte,“ mrkla na něj.
„Děkuji,“ usmál se a sedl si vedle ní. A kolotoč se znovu rozjel.
Cristina si k němu sedla, jak nejblíž mohla. Zahleděla se mu do očí a znovu si skousla spodní ret. Opět měla strašnou chuť ho políbit. Ale než to stihla udělat, začal jí líbat Ricardo. Když se na něj takhle dívala, tak se neudržel. A ona za to byla jedině ráda. Objímala ho, tiskla se k němu a velmi toužebně ho líbala. A líbali se takto velmi dlouho. Oba se tomu naplno oddali a zapomněli na všechno kolem. Líbali se po celou dobu obou jízd. Ani na chvíli nepřestali. Nemohli se od sebe odlepit. Až když skončila druhá jízda, polibek ukončili. Cristina měla ještě zavřené oči a zasněně vzdychla. Pak je otevřela a šťastně se usmála. „Motá se mi hlava. Ale myslím, že to není z toho kolotoče.“
Ricardo vzrušeně vydechl a dal jí ještě malý polibek. Poté ji vzal za ruku a odvedl z kolotoče. Hned jak byli znovu na pevné zemi, pohladil ji po tváři. „Bude to znít jako hrozné klišé, ale cítím s tebou úplně nové věci. Je moc příjemné být v tvé společnosti.“
Cristina měla pocit jakoby jí vzal slova z úst. Byla z něj celá rozechvělá. Nebylo to poprvé, co s nějakým mužem takto flirtovala, ale s ním to přece jen bylo úplně jiné. A začala z toho být nesvá. Nevěděla, co říct.
„Jsi v pořádku? Řekl jsem něco zlého?“ znejistil.
Cristina ho uklidnila krátkým polibkem a pohladila ho po tváři. „Ne, neřekl. Jen …“
„Jen co?“
„Ještě žádný muž se mnou tak hezky nemluvil,“ smutně se usmála.
„Cože? Tomu se mi ani nechce věřit,“ zvolal šokovaně. „S takovou princeznou se musí mluvit přece jen hezky. I když je zlobivá,“ mrknul na ni a usmál se.
Cristinu to rozesmálo. Na moment zvážněla, protože si na něco vzpomněla, ale nechtěla to na sobě dát znát. Usmála se a řekla: „Líbí se mi, když o mně mluvíš jako o princezně.“
„Vážně?“ pousmál se. „V tom případě ti tak budu říkat častěji, protože i mně se to líbí!“
Cristina mu za to věnovala další polibek. „Půjdeme se ještě projít na tu pláž?“
„Ano,“ chytil ji za ruku a pokračovali v procházce. Už jen z toho, jak ji Ricardo držel za ruku, byla Cristina vyřízená. Cítila při tom něco tak zvláštního. Neznala to. I pro Ricarda to bylo svým způsobem nové. Nikdy si k nikomu tak rychle nevytvořil náklonnost. Cristina ho zaujala úplně vším.
Za chvíli došli k pláži, kde se zastavili. Cristina se začala uculovat.
„Copak?“ všiml si jejího výrazu a zasmál se.
„Jen jsem si tak vzpomněla … měla bych ti vrátit to tričko,“ řekla se smíchem.
Ricardo se rozesmál. Hned si na jejich první setkání vzpomněl. „Nemusíš. Tobě stejně slušelo víc!“
„Fakt? Nelíbila jsem se ti víc bez něj?“ provokativně se usmála.
Ricarda to trochu zaskočilo a nevěděl, jestli by bylo dobře, kdyby jí popravdě odpověděl.
Cristina se pobaveně usmívala, když ho pozorovala, jak váhá.
„Krásná žena jako ty … je krásná za všech okolností,“ řekl nakonec.
„To byla diplomatická odpověď,“ rozesmála se. „Ale víš, co mě mrzí?“
„Co?“
„Přišla jsem o svoje oblíbené boty. Odešla jsem odsud bosa, což mi došlo až v penzionu. A tady už jsem je potom opravdu nenašla.“
„Jéé no vidíš,“ vzpomněl si Ricardo najednou. „Já je mám,“ zasmál se.
„Co? Vážně?“ byla překvapená.
„Ano. Napadlo mě, že ti je třeba budu moct jednou vrátit. Znáš to … jako v Popelce. Jenže ty jsi originál, nechala jsi tady obě,“ smál se.
Cristina se rozesmála. „Jsem rád, že jsi moji originalitu zaznamenal.“
„To snad ani nejde nezaznamenat!“
Cristina se opět rozesmála. Pak zvážněla a zamyslela se.
Ricardo čekal, s čím přijde.
„Víš, přemýšlím, co s těmi botami. Věnoval jsi mi svoje tričko, takže by bylo ode mě fér ti moje boty taky nechat. Ale asi by ti nebyly. Co s tím?“ smála se, ale zároveň se u toho tvářila, že o tom opravdu vážně přemýšlí.
„Hmmm,“ zamyslel se i on. „Když je máš tak ráda, tak to já si je nechat nemůžu. Sice jsem si takové vždycky přál! Ale nedá se nic dělat. Asi je budeš muset směnit za něco jiného,“ zasmál se.
„Co by sis přál jiného?“ přiblížila se k němu a provokativně se usmála.
„Nooo… co třeba polibek?“ zvolal toužebně.
Cristina se mu pověsila kolem krku a jeho přání velmi ráda splnila. A Ricardo ji znovu spokojeně objal. Když polibek ukončila, usmál se. „Bylo by fér chtít ještě jeden? Přece jen jsou ty boty dvě!“ řekl se smíchem.
„Teda ty seš matematik, no to je jasná věc!“ rozesmála se a políbila ho znovu a ještě vášnivěji, než před chvílí. Ricardo jí toužebně polibky opětoval. Cristina polibek ukončila a usmála se. „Vyrovnáno?“
„Ano. Ale možná ti teď začnu krást boty cíleně!“
Cristina nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Mám jiný návrh, co jiného mi můžeš krást.“
„Copak?“ poťouchle se usmál.
„Polibky!“ zvolala chtivě. „Kdykoliv a kdekoliv budeš chtít! Moc se mi to totiž líbí!“ smyslně si skousla ret.
Ricardo neváhal, vzal její obličej do dlaní a dlouze ji políbil. Cristina ho objímala a hladila a polibky mu toužebně vracela. Vydrželi takto spolu hodně dlouho.

#####

Barcelona, Španělsko

Octavio celý den pracoval ve své nové kanceláři a nyní seděl se třemi svými obchodními partnery v jedné restauraci. Dlouze debatovali nad pracovními záležitostmi, když k nim přišel ještě jeden muž. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekl ihned a pokývl hlavou na pozdrav. „Zdržely mě rodinné důvody.“
„Něco vážného?“ zeptal se jeden z mužů, který ho znal nejlépe. Vstal a podal si s ním ruku.
„Ano, ale nerad bych o tom mluvil,“ vážně zvolal Adolfo Oviedo, manžel Samuely. Do rodiny De La Cruzových patřil teprve pár měsíců, Ruth nikdy nepoznal, ale pořád to byla neteř jeho manželky a musel jí být oporou. „Teď bych rád dohnal, co jsem zameškal. Co se řeší?“ zeptal se, když si i se svým známým přisedl.
„Adolfo, první bych ti chtěl někoho představit,“ odvětil mu muž. „Toto je Octavio Salazar, můj obchodní partner, se kterým se mi podařilo dovést k úspěchu již několik společných projektů.“
„Adolfo Oviedo, těší mě,“ podal mu Adolfo ruku a Octavio mu ji stiskl. „Mě také těší,“ pousmál se. „I vy jste prý velmi zdatný obchodník.“
„Ano, pár úspěchů už mám také za sebou,“ řekl Adolfo se skromným smíchem.
„To bychom mohli někdy spojit své síly.“
„To budu moc rád. Proto jsem tady Frederica poprosil, aby nás seznámil podle toho, co mi o vás říkal.“
„No, pánové,“ spráskl Frederico ruce, „nebudeme mluvit obecně, ale vrátíme se k tomu konkrétnímu.“
Všichni souhlasně přikývli a pokračovali v řešení pracovních záležitostí.

#####

Manacor, Mallorca

Cristina a Ricardo se ještě jen tak ruku v ruce procházeli po pláži, až je nakonec nohy dovedly k penzionu. Ricardo ji doprovodil až před její pokoj. „Moc se mi to líbilo,“ usmála se.
„I mně. Byl to nezapomenutelný večer … Opravdu. Děkuju ti,“ čarovně se usmál.
„Zopakujeme si to?“
„Kdykoliv budeš chtít!“
Cristina se poťouchle usmála.
„Dobrou noc a sladké sny,“ vzal ji za ruku a políbil ji na její hřbet. Přitom se jí díval do oči.
Cristina na něj hleděla jak na zjevení. Takové gentlemanství nikdy předtím nezažila. Líbilo se jí na něm úplně všechno.
Ricardo se na ni usmál a už se dal k odchodu. Cristina ho ale stále držela za ruku. Dlouze se na sebe zadívali. Ricardo ji k sobě přitáhl a ještě naposledy ji dlouze políbil.
Cristina se k němu tiskla, hladila ho ve vlasech a polibek ještě víc prodloužila.
Ricardo ji hladil po holých zádech a po dlouhé chvíli polibek ukončil. Neřekl už ani slovo, jen se na ni usmál, pohladil ji po tváři a odešel ke svému pokoji. Věděl, že jinak by se od ní už asi opravdu nedostal.
I Cristina velmi rychle vlezla do svého pokoje. Ashley už naštěstí spala, za což byla Cristina ráda. Věděla, že jinak by si ji Ashley dobírala kvůli tomu, jak byla rozrušená. A že byla. Praštila sebou na postel a zasněně hleděla do zdi. Zhluboka oddychovala, protože srdce jí bylo jako splašené. Nechápala, co se děje. Ale líbilo se jí to.
Ricardo došel do svého pokoje, celou dobu se usmíval. I jeho srdce bilo jak o závod. Měl Cristiny úplně plnou hlavu a tušil, že to všechno je teprve začátek.

#####

Barcelona, Španělsko

Byl další den ráno. Simona seděla u stolu v návštěvní místnosti věznice. Před sebou měla desky s případem, které jí předal její profesor, u kterého byla ještě před návštěvou věznice. Byla velmi smutná a nervózní. Tak moc se na svůj první případ těšila, ale nyní byl zahalen smutkem nad smrtí Ruth. I když se už dlouhá léta nestýkaly, byla to její sestřenice, vyrůstaly spolu a jako děti si byly blízké. Její smrt ji proto ranila stejně jako většinu rodiny. „No tak, Simono, teď se musíš začít soustředit. Víš, co tě učili ve škole! City musí v tomhle povolání stranou! Nejdůležitější je tvůj klient!“ povzbuzovala se a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.
Po chvíli se otevřely dveře. Simona vstala. Věděla, že přivedou jejího klienta. Do místnosti vstoupil nejprve dozorce a za ním byl v poutech Julian, veden druhým dozorcem. Oba se zarazili, když se spatřili. Každý ale z jiného důvodu. Simona si představovala nějakého na první pohled nebezpečného muže a Julian zase nečekal takovou mladou ženu.
„Žádné blbosti, Cáceresi,“ řekl mu dozorce, když ho odpoutal. „Slečno, budeme za dveřmi, nemusíte se bát,“ dodal druhý dozorce a pak odešli.
Julian na ni stále nevěřícně hleděl. Simona byla z jeho pohledu ještě nervóznější, než předtím. Nakonec se vzpamatovala. „Pane Cáceresi, jmenuji se Simona De La Cruzová,“ podala mu ruku, „jsem vaše právní zástupkyně.“
Julian jí ale ruku nepodal, místo toho se zamračil. „Děláte si ze mě srandu?“
„Prosím?“ nechápala a ruku stáhla.
„Vy mě máte odsud dostat? Kdy jste vyšla školu? Včera?“ obořil se na ni.
„Pane Cáceresi, já chápu, že …“
„Ne, vy nechápete nic!“ rozkřikl se. „To já jsem tady už osm let zavřený za něco, co jsem neudělal. A když konečně dostanu příležitost se odsud dostat, tak mi na pomoc přijde nějaká roztomilá slečinka, které ještě nestačil zaschnout diplom?“ vjel do něj nával vzteku.
Simona se nezmohla na slovo. Takovou reakci nečekala.
„To mi ani nic neřeknete? Paráda! Advokát, co neumí mluvit je fakt výhra! Vždycky jste byla tak neschopná?“
Na Simonu těch emocí bylo příliš. Neudržela se a rozplakala. Rychle si sbalila svoje věci a utekla pryč.
Julian měl vzteky chuť do něčeho praštit, ale hned si pro něj přišli dozorci a odvedli ho zpět do cely.

#####

Regina vystoupila z výtahu v budově, kde měl Octavio kancelář. Na recepci jí řekli, kam má jít a ona se pak posadila na pohovku k ještě další zájemkyni o místo asistentky a čekala. Na sobě měla červenou sukni a černou halenku, u které měla knoflíky zapnuté tak, aby vynikl její výstřih. Než přišla na řadu, prohlížela si nějaký časopis. Při odchodu dvou předchozích zájemkyň na nich viděla, že byly velmi rozhozené. Nakonec zaslechla, že může jít dál konečně ona.
Octavio seděl za svým stolem a netrpělivě čekal, kdo bude další. Byl už mírně rozladěný, protože žádná ze zájemkyň zatím nesplňovala jeho vysoké požadavky.
„Dobré ráno,“ vešla Regina dovnitř. Dala si záležet na tom, aby působila, co nejvíc přitažlivě. Svůdně se usmívala a schválně se postavila tak, aby si ji celou prohlédl.
Octavio se spokojeně usmál a vstal. „Octavio Salazar!“ podal jí ruku.
Regina k němu přišla blíž a ruku mu stiskla. „Regina Lozadová, těší mě.“
„Posaďte se, slečno,“ ukázal na židli proti němu a Regina se posadila. „Už jste někde pracovala jako asistentka?“
„Posledních několik let jsem pracovala v administrativě pro jednu velkou obchodní značku. Ale teď jsem se musela přestěhovat, a tak hledám nové místo. Zkoušela jsem už několik volných pozic, ale zatím jsem neměla štěstí.“
„Třeba ho budete mít dnes.“
„To doufám!“ svůdně se usmála.
Octavio jí úsměv opětoval. Zamlouvala se mu. Ale musel si ji vyzkoušet. „Takže začneme první částí pohovoru,“ zvolal a vstal. „Prosím, posaďte se támhle k počítači. Něco vám nadiktuji, abych zjistil, jak vám to jde s psaním na klávesnici.“
„Jistě,“ chápavě pokývla hlavou a přesedla si. Na počítači už byl otevřený prázdný dokument a Octavio jí ihned začal něco diktovat z papíru, který držel a ona psala.
Po chvíli Octavio papír odložil a diktoval text zpaměti. Regina psala dál, jen se na vteřinu zarazila ve chvíli, kdy se Octavio dotkl jejích ramen. „Nenechte se rušit, pište dál,“ řekl a dál diktoval text. Regina psala, zatímco jí Octavio po ramenou a krku začal hladit. Vzápětí si vedle ní klekl, objal ji kolem pasu a najednou mu ruce skončily na jejích ňadrech. „Pište pořád dál,“ zašeptal, „toto je první zkouška. Potřebuji zjistit, jestli jste schopná pracovat i pod tlakem!“ provokativně se usmál, když se spokojeně dotýkal jejích ňader.
Regina jen strnule hleděla do počítače, psala a držela.