„Hmmm.“ Pokýval Maxmiliano hlavou, vstal od stolu, obešel ho a opřel se o něj. „A víš, že mě to vlastně ani nezajímá?“ Zkřížil paže a díval se na Patricii.
„To by ale mělo… Jsem si skoro jistá, že tě to bude zajímat.“ Oponovala mu Patricia.
„Nic co se tě týká, mě už nezajímá.“ Řekl Max s klidem. „A teď bych tě rád požádal, abys odešla.“ Max si znovu sednul za stůl a začal se probírat dokumenty, které tam měl položené. Patricia byla jeho reakcí zaskočena, ale nechtěla to na sobě dát znát. Přišla k protější židli, opřela se o ni a zadívala se na Maxe.
„Máš jedinečnou příležitost si se mnou promluvit, to jsi přece tak chtěl, ne?“
„To co jsem chtěla a nechtěl je už teď jedno.“ Max se na Paty ani nepodíval a jí se to ani trochu nelíbilo. Nakonec si sedla naproti němu.
„Dobře máš pravdu, přehnala jsem to… a… omlouvám se!“ Paty se musela hodně přemáhat, aby tohle řekla. Max se pořád mračil, ale byl její omluvou i tak překvapený.

Lola odcházela ze školy, když na chodbě uviděla Carmen, jak jde ke své skříňce.
„Carmen!?“ Zavolala Lola a šla hned za ní.
„Lolo?“ Byla Carmen překvapená. „Co tady děláš?“
„Musíme si promluvit.“ Obě poodešly mimo hlavní proud studentů. „Dnes si mě zavolala tvoje třídní a ty jistě víš moc dobře proč, je to tak?“
Carmen se zatvářila provinile. „No tak nějak to tuším.“
„Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, proč zameškáváš hodiny? Já to nechápu!“ Zlobila se Lola.
„Slíbila jsem ti přece, že ti pomůžu! Takže svůj slib i plním.“
„Jak to myslíš?“
„Našla jsem si brigádu, jenže mi to prostě občas časově trochu nevychází.“
„Ale Carmen, tohle už jsme přece řešily! Tvoje priorita je teď škola a ne práce, té si užiješ dost později.“
„Ale Lolo, nejsem zdaleka jediná, co si chodí někam přivydělat.“ Pokrčila rameny Carmen.
„Ale nemůžeš kvůli tomu zameškávat školu!“
Carmen chtěla ještě něco říct, ale začalo zvonit. „Promiň, ale mám hodinu.“ Řekla nakonec místo toho a běžela do třídy na vyučování.

„Tohle je neuvěřitelný.“ Zakroutil Max hlavou. „Tak první mě neustále odháníš a řveš po mně, stále jsi chtěla, abych ti dal pokoj, no a když ti to splním, tak se ti to taky nelíbí! Víš ty vůbec, co vlastně chceš!?“ Zeptal se Max a musel se tomu s velkou ironií zasmát.
„Prostě se mi nelíbí, když se mi někdo plete do života mimo moje plány!“
„No jistě, protože všechno musí být vždycky podle tebe co?“ Zasmál se Max. „Tenhle rozhovor nikam nevede, prosím tě běž pryč.“ Řekl Max vážně a podíval se na ni a ukázal na dveře. „Támhle jsou dveře.“
„Ne! Dokud ti neřeknu, co jsem ti přišla říct.“
„Tak mám tě vyvést sám nebo co?“ Max vstal a Patricia také, Max obešel stůl a zastavil se kousek od ní, chtěl něco říct, ale na chvíli byl znovu zhypnotizovaný její blízkostí. Oba se na sebe dlouze zadívali. „Tak půjdeš nebo ne?“
„Nepůjdu.“ Max udělal krok k Patricii a ona couvla.
„Patricie… já nemám nejmenší chuť se tady s tebou hádat!“ Stále mířili ke dveřím, ale nepřestali se jeden na druhého dívat.
„Tak se se mnou nehádej a poslouchej!“
„A proč bych jako měl, tys mě nechtěla poslouchat ani jednou, tak proč bych měl já!?“ Zeptal se Max nazlobeně a Patricie zády narazila do dveří. Max byl kousek od ní a znovu cítil touhu Patricii políbit, jednu ruku položil na dveře a díval se na ni. „Tak co po mě sakra chceš!?“
„Chci s tebou spát!“ Vyštěkla po něm Patricia a Maxe takhle odpověď hodně překvapila.

Marcelo ležel v posteli a měl na hlavě položený obklad, Ana Brenda mu přinesla čaj a sedla si na kraj postele. „Jak ti je, lásko… už je to lepší?“ Zeptala se ho a zkontrolovala, jestli má stále teplotu. Marcelo jen zakroutil hlavou a Ana mu nakonec přinesla prášky. „Po tomhle by ti mělo být líp a měl bys hlavně spát.“
„Díky miláčku, vím, že jsi měla dnes odjet a že ti to komplikuju.“ Řekl Marcelo smutně. Ana se jen smutně pousmála. V tom do pokoje přiběhla Anita.
„Mami mami, Luis říká, že je mu taky špatně! Ale nechtěl ti to říct, aby nemusel k doktorovi!“ Zvolala Anita. Ana Brenda a Marcelo se na sebe jen smutně podívali.
„Začíná se nám to tady tedy pěkně rozjíždět.“ Zvolala Ana a šla se podívat, jak je na tom Luis.

Max udělal krok od Patricie a zasmál se. „Cože? Já jsem asi špatně slyšel!“
„Ne, slyšel jsi dobře.“ Zamračila se Patricie. „Ale mám své podmínky!“
„Jo tak podmínky?“ Max se stále tvářil pobaveně.
„Ano. A jestli tě to zajímá, tak přijď dnes večer do restaurace One if by Land, Two if by Sea. V osm přesně! Když nepřijdeš, budu to brát tak, že nemáš zájem.“ Paty ani nečekala na Maxovu reakci, otevřela dveře a zmizela. Max za ní ještě vyšel, ale ona už se ani neohlédla.
„To je nějaká tvoje nová hra?“ Zamyslel se Max.

Lolimar byla opět v hotelu a uklízela pokoje, stále ale musela myslet na dnešní nepříjemný rozhovor s Carmeninou třídní učitelkou.
„Rozumím. Přesto by možná pro vaši sestru bylo nejlepší, abyste byla více doma, než aby byla neustále sama. Na vysokou totiž půjde dost těžko, jestli nedokončí ani střední.“ Vytkla učitelka Lola a ta se zatvářila provinile.
A stejně tak nemohla dostat z hlavy slova její sestry.
„Slíbila jsem ti přece, že ti pomůžu! Takže svůj slib i plním.“
Lola najednou měla pocit, že se o svou sestru nedokáže postarat tak, jak by chtěla a velmi jí to mrzelo. Začali ji po tvářích ztékat slzy. Zrovna se zastavila u dalšího pokoje, když ze dveří zrovna vykoukl Alejandro a ihned si jí všimnul.
„Omlouvám se, přijdu později.“ Řekla Lola rychle, začala tlačit jednou rukou vozík se špinavým prádlem a hned si také začala utírat slzy.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se ji Alejo, který její smutný výraz nepřehlédl. Lola se nakonec zastavila, otočila se na něj a usmála se, i když jí do smíchu vůbec nebylo.
„Jistě.“ Odvětila. Alejo ji ale nevěřil a šel k ní.
„Já vím to, ale nevěřím. Co se vám stalo?“ Zeptal se a vypadal, že ho to opravdu zajímá. Lola se tvářila zmateně. Nakonec jen zakroutila hlavou.
„Mám ještě nějakou práci.“ Smutně se pousmála a nakonec pokračovala k dalšímu pokoji. Alejandro si jen povzdechnul.

Ana Brenda nakonec neodjela za Benjaminem, jak měla v plánu, ale zůstala doma s rodinou, aby se o ně mohla starat. Ne jen že Marcelo a Luis měli oba teplotu, vypadalo to, že něco leze i na Anitu. Ana Brenda tedy střídavě obíhala všechny tři a až když konečně všichni na chvíli usnuli, tak si unaveně sedla na pohovku. Během dne jen stihla Benjovi napsat, že se necítí dobře. Teď se natáhla pro mobil, ale nebyla tam žádná odpověď. Ana Brenda chtěla Benjaminovi zavolat, ale věděla, že teď není vhodná příležitost.

Bylo půl osmé a Patricia už seděla v restauraci, o které Maxovi říkala. Prostory restaurace byli nádherné, cihlové stěny doplňovali velká okna a na stropě bylo několik velkých listrů, které působili, jako by byly plné svíček. Max nakonec do restaurace také přišel, a když viděl, jak to tam vypadá, byl překvapený ještě víc. Nešel ale k Patricii a čekal, co se z toho všeho vyklube. Nějakou dobu ji jen z dálky sledoval. Uběhla hodina a Patricia usoudila, že Max nakonec asi nepřijde. Vstala od stolu, a když se otočila, stál za ni Max a tvářil se, jako když právě přišel i když tam byli oba v podstatě stejně dlouhou dobu. I když ji celou dobu sledoval, když byl takový kousek od ní, nedokázal z Patricie spustit oči. Vlasy měla natočení a měla na sobě dlouhé černé šaty a boty na podpatku, ty stejné co měla i první noc, kdy se potkali.
„Už odcházíš?“ Zeptal se s úsměvem.
„Jdeš pozdě!“
„Jo měl jsem hold moc práce.“ Pokrčil Max rameny. Paty se na něj zamračila, ale nakonec se společně usadili. „Nečekal bych, že vybereš takovéhle místo!“ Znovu se Max začal rozhlížet.
„Prostě jsem sem už dlouho chtěla zajít, bohužel o samotě tady člověk vypadá jako idiot. Takže si o tom nemysli něco víc. Jen jsem tě využila k tomu, abych se sem podívala.“ Pronesla Patricia vážně.
Max se opřel o židli a zasmál se. „No… tak dobře.“ Po chvíli k nim přišel číšník a oni si objednali pití. „Takže tohle asi nemám brát ani jako… hm… rande?“
„Ne, jistě že ne. Tohle je jen obchodní večeře.“
„Jo tak obchodní večeře? Začíná mi to připomínat jeden velmi populární román pro ženy.“ Zasmál se. „Dáš mi smlouvu, kde to bude černé na bílém?“
„Promiň, smlouvu jsem nechala doma. Bude ti muset stačit, že si to vyjasníme slovně.“ Zašklebila se Patricie a Max se tomu musel znova zasmát. Číšník jim donesl dvě sklenice vína a oba si objednali něco k jídlu. Paty nakonec vzala sklenici a tvářila se chvíli zvláštně, jako kdyby přemýšlela, jestli má říct to, co se jí honí hlavou. Nakonec ale spustila. „Vlastně jsem ti chtěla i poděkovat.“ Řekla Patricia, ale dívala se na sklenici, ve které kroužila s vínem, místo aby se podívala na Maxe.
„Ano? No to mě zajímá.“ Usmál se Max a díval se pobaveně na Patricii. Ta se nakonec podívala na něj a pokračovala.
„Děkuju ti za to, že jsi mi tenkrát pomohl… nevím, jak by to dopadlo, kdybys nepřišel. Takže… díky.“ Řekla Patricia vážně, vypadalo to, že to myslí opravdu upřímně a na moment posmutněla. Max se na ni díval a poprvé ji začal brát vážně.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo.“ Řekl nakonec. „A jsem taky rád, že jsi toho hajzla šla nahlásit! Volali mi totiž z policie, abych jim podal výpověď.“
„Jo, já vím…“ Patricia pokývala hlavou. „Díky že jsi tam šel.“
„To je přece samozřejmé!“
Paty se na chvíli odmlčela. „Tohle ale dnes večer řešit nechci.“
„Jsem pro, ani já ne.“ Vzal svou sklenici a nakonec si spolu připili, když upíjeli ze sklenic, dívali se jeden na druhého.

Lole skončila směna, převlékla se a mířila chodbou k výtahu. Stála u výtahu a nervózně přešlapovala, v tom se kousek od ní ozval pro ni už známý hlas.
„A teď už mi můžete říct, co se vám stalo?“ Zeptal se Alejo. Lola se na něj podívala a Alejandro stál kousek od ní a opíral se o zeď.

Maxmiliano a Patricie dovečeřeli a sem tam spolu i něco prohodili, po velmi dlouhé době bez křiku a nadávek. Max byl z Patricie překvapený víc a víc. Nakonec se Max natáhl po Patriciiné ruce, kterou si předtím zranila a podíval se na ni. Když se jejich ruce dotkly, oba cítili zvláštní pocit. Max prsty lehce přejel malou jizvu, která Patricii na ruce zůstala, Paty ale nakonec ruku stáhla.
„Pořád jsme se nedostali k hlavnímu tématu. Tedy pokud tě to vůbec zajímá.“
„Zajímá.“ Usmál se Max a díval se na ni. „Povídej…“
„Fajn.“ Paty se zamyslela a po chvíli pokračovala. „Jelikož máme oba rádi něčí společnost, tak bychom si mohli vzájemně vypomoct. Můj styl to úplně není, jak už asi víš, ale… vzhledem k okolnostem z poslední doby, jsem si říkala, že bych udělala výjimku.“ Max se na ni díval a pokynul, aby pokračovala. „Prostě myslím, že si v tomhle ohledu docela vyhovujeme a tak by to nemuselo být úplně špatné. Každopádně bych si pár věcí ujasnila hned na začátku. I když pro tebe to jistě nebude nic nového.“
„A co by sis ráda ujasnila?“
„Chci, aby bylo jasno, že mezi námi jde jen o jedno. Takže nechci, abys v tom viděl jakkoliv nějaký vztah, nejde mi o žádnou romantiku…“
Max se zasmál a vstoupil ji do toho. „A to mi říkáš uprostřed takovéhle restaurace? Vážně? Vždyť tady je to pomalu jak z pohádky!“
„Už jsem ti řekla, proč jsem chtěla sem.“ Zakroutila Paty očima.
„No jistě.“ Zazubil se Max.
„Jak jsem řekla, nejde mi o romantiku.“ Paty ztišila hlas, přece jen nechtěla dělat v restauraci rozruch. Pro tentokrát ne. „Žádné mazlení, tulení a polibky jen tak. A nemysli si, že bych s tebou ještě někdy šla do nějaké restaurace, tohle je poprvé a taky naposledy. Ani žádné kino, divadlo, prostě nic. Nebudu si tě zvát domů, ne že bychom vůbec někdy nějaký byt potřebovali.“ Při těch slovech se Max musel usmát, protože si vzpomněl na jejich první dvě milování, které obě proběhli na netradičních místech. „Každopádně pokud by to nešlo jinak, můžeme se sejít třeba v hotelu, nebo u tebe. Ale nechci do toho moc tahat soukromý, takže když s tím budeš mít problém, tak stačí říct. Jo a samozřejmě si taky nebudeme psát a volat z nějakých jiných důvodů, jako že třeba umíráš a potřebuješ zachránit. Nezájem. Pokud nejde o naši ehm dohodu, tak se se mnou ani nezkoušej zkontaktovat. Takže… Je ti vše jasné?“ Zeptala se Paty vážně.
„Počkej, asi si to musím trochu shrnout. Takže… vlastně ti jde jen o to jedno, prostě se sejdeme, vyspíme se spolu a ty pak zase zmizíš jako pára nad hrncem?“
„No vidíš, málem jsem to zapomněla zmínit. Přesně tak to je, ne že bych s tebou někdy nocovala v jedné posteli, to já rozhodně nedělám. Prostě si pak každý jde po svých.“ Kývala Paty, jak je to geniální myšlenka.
„No… takže podle toho co mi tady říkáš, vlastně kromě sexu nemůžu už nic.“ Řekl Maxmiliano svou myšlenku nahlas.
„Přesně tak.“
Max upil vína a vážně se na ni podíval. „A takhle ty to opravdu chceš?“
„No jistě, jinak bych ti to přece nenavrhovala.“
„Hmmm. A co když něco z toho co je teda zakázaný, uděláš ty sama?“
„To se nestane.“
„A když ano?“
Paty protočila očima. „Když se to stane, jako že ne… tak nevím. To si něco navrhni sám.“ Pak si to ale náhle rozmyslela. „Nebo ne!“
„Ale ano.“ Usmál se Max. „A víš co? Je to super nápad, když to porušíš ty sama, tak po tobě pak budu něco chtít. Ale co, to ti řeknu až potom, abys byla taky jednou překvapená.“ Max vypadal pobaveně a Paty se opět zamračila.
„Tak fajn. Ale moc se neraduj, nic takového se totiž nestane.“
„Uvidíme.“ Max se stále usmívala a Paty upila vína.

Lola si povzdechla. „To tady na mě čekáte nebo to mám brát jako náhodu?“
„No možná tak nějak obojí.“ Alejo šel pomalu k ní.
„Už jsem řekla, že jsem v pořádku.“
„Jo, ale vaše oči říkají něco jiného.“
„Co-cože?“ Vykoktala ze sebe Lola a začínala být nervózní.
„Máte smutné oči, ale opravdu překrásné.“ Usmál se na ni Alejo a přistoupil k ní ještě blíž. V tom se otevřely dveře výtahu. Lola ještě chvíli váhala, ale nakonec do něj nastoupila. Alejo chvíli váhal, jestli nastoupí k ní, nakonec to ale neudělal a jen se na ni usmál. Lola znervózněla ještě víc. Dveře výtahu se zavřeli a výtah se rozjel.

Když přišel číšník, Paty se pomalu ani nestihla nadechnout a Max mu podstrčil svou kartu. Paty se to ale vůbec nelíbilo, protože nechtěla, aby večeři platil on. „Hele, tohle jsem měla platit já.“ Zlobila se.
„Já vím, ale víš co? Prostě jsem se rozhodl, že to zaplatím já. Takže nemáš zač!“ Usmál se na ni a tvářil se vítězně. „Vím totiž, že se ti to tak líbí.“ Usmál se na ni ještě víc a Paty se zašklebila. Nakonec společně vyšli z restaurace a Max mávl na taxík. Ten u nich zastavil a Max Patricii otevřel dveře. Ta se za to na něj náležitě zamračila a on se nad tím skvěle bavil. Nakonec ale nastoupila a čekala, že Max nastoupí k ní, on ale dveře zavřel a do vedlejšího okýnka nahlásil adresu Patriciina bytu. Paty hned stáhla své okénko, když se taxi pomalu rozjížděl.
„No hele! Co to má znamenat?“
„Ještě jsem nesouhlasil, dám ti vědět, až to promyslím!“ Zasmál se Max a Paty jen zalapala překvapeně po dechu. Myslela si, že večer skončí trochu jinak. „Ať se ti o mně něco pěkného zdá!“ Zavolal na ni Max, ona mu ale jen ukázala dost nepěkné gesto se zdrženým prostředníčkem a Max se začal smát ještě víc. Sledoval taxi, dokud nezmizelo v dálce.