Paty a Max od sebe ve stejnou chvíli couvli a oba se tvářili překvapeně a také tak trochu přistiženě.
„No, Patricie, co to má znamenat?“ Pokračovala Abril a byla stále docela v šoku.
„Paní Santanderová…“ začal Max, ale Paty ho nenechala pokračovat.
„O nic nejde, mami! Jen jsme tady něco řešili.“ Skočila mu Paty do řeči a v tom si všimla, že do kanceláře nakukují i Fernando a Barbara. „Pan Moreira už je na odchodu. Nenecháme jeho přátele přece čekat!“ Usmála se, chytila Maxe za paži a mířila s ním ke dveřím. „Budeme se těšit, až budeme moct připravovat vaši svatbu.“ Pokračovala a dívala se při tom na Barbaru a Fernanda, kteří vůbec nechápali, o co vlastně jde. Všichni pomalu mířili k východu. „Tak vám přeji pěkný zbytek dne a mějte se.“ Pokračovala Paty s úsměvem, Max chtěl něco říct, ale vůbec ho nepustila ke slovu. Vyprovodila všechny tři až k výtahu. „Budu už muset jít, tak na shledanou.“ Otočila se na podpatku a vracela se do kanceláře. Max ji ale zastavil, Paty se zamračila. „Teď ne!“ Sykla po něm a radši rychle odešla zpátky a zavřela za sebou hlavní dveře. Když se otočila, její matka i Valerie se na ni dívaly.
„Mladá dámo, co tohle mělo znamenat? Ten muž byl tvůj přítel, nebo jak si to mám vysvětlit?“ Zeptala se Abril a Paty si jen povzdechla.

„Pane, omlouvám se, jestli jsem vás nějak vyrušila.“ Začala Lolina šéfka a hned nasadila úplně jiný tón hlasu.
„Vám se zdá v pořádku křičet na zaměstnance před hosty hotelu?“ Mračil se Alejandro. „Nebo jinak, zdá se vám normální vůbec si dovolit křičet na ostatní zaměstnance? Vše se dá přece vyřešit v klidu! Slečnu jsem viděl pracovat už několikrát, tak ji tady neobviňujte z toho, že se fláká.“ Řekl Alejandro vážně. „Dobrý šéf dokáže věci řešit jinak než křikem, možná bych si měl promluvit s vaším nadřízeným a říct mu, že nezvládáte své vedoucí povinnosti.“ Zamyslel se Alejandro nahlas.
„Ale pane, já jsem to tak vůbec nemyslela!“ Hájila se vedoucí pokojských. „Musel jste se nějak přeslechnout.“
„No a ještě ze mě budete dělat nahluchlého? To je tedy vrchol.“ Kroutil hlavou. „Jestli vás ještě někdy uvidím na vaše podřízené být tak nepříjemná, tak se o tom zmíním vedení a kdybyste se náhodou chtěla slečně vymstít a chtěla ji vyhodit, tak si budu stěžovat stejně tak. Takže si dávejte dobrý pozor, na koho kde zvyšujete hlas.“ Ukončil Alejandro, šéfová Loly byla v šoku a Lola se celou dobu zahanbeně dívala do země.
„Už se to nebude opakovat, omlouvám se.“ Řekla nakonec Lolina šéfka, bylo vidět, že je hodně naštvaná, ale nedovolila si dělat nějaké scény. „Budu to tedy brát tak, že jsem se spletla. Omlouvám se.“ Přecedila skrz zuby, zamračila se na Lolu a nakonec odešla rychle pryč. Oba se dívali, jak zmizela za rohem.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se Alejandro nakonec.
„To jste neměl dělat.“ Kroutila Lola hlavou. „Měl jste to tak nechat!“
„Ne, to jsem tak nemohl nechat, vůbec se mi nelíbilo, jak se k vám chovala!“
„Ale to přece není vaše starost, teď mě určitě vyhodí.“
„Možná to není moje starost, ale můžete si být jistá, že vás odsud nikdo vyhazovat nebude. Řekl jsem to jasně.“
Lola jen kroutila hlavou a tvářila se rozpačitě. „Já si vážím toho, že jste se mě zastal, ale opravdu to nebylo potřeba.“
„A já si myslím, že bylo. To že tohle někteří lidé dělají, ještě totiž neznamená, že je to tak v pořádku!“ Lola si povzdechla. Alejo se na ni smál. „A navíc se mi ani nelíbí, když někdo křičí na vás…“ Řekl něžně a přiblížil se k ní. Lola znervózněla.
„Dobře, tak… tak já děkuju. Ale už budu muset jít!“ Řekla a chtěla odejít, Alejo ji ale zastavil a díval se na ni.
„Proč pořád přede mnou tak utíkáte?“ Zeptal se smutně.

„Ne, mami. Není to žádný můj přítel!“
„Tak co to mělo v té kanceláři znamenat? Ten muž tě nějak obtěžoval!?“
Paty měla v první chvíli chuť říct ano, ale věděla, jak by to vyznělo. „Ne. Prostě to nech tak, ano? Já to vážně nechci řešit!“
„Ale já chci vědět, co to mělo znamenat!“ Zlobila se Abril. „Ne jen jako tvoje matka, ale také jako tvoje šéfka.“
„O nic nešlo, prostě to nic neznamenalo a to je všechno co ti k tomu řeknu!“ Vyštěkla Paty podrážděně a zmizela ve své pracovně.

„Já ale neutíkám…“ Vykoktala ze sebe Lola.
„Ne? Už jsme se viděli několikrát a vy se pokaždé tváříte, jako byste mě pokaždé viděla poprvé v životě a hned utečete pryč!“
„Tak to není…“
„A jak to je?“
Lola chvíli váhala. „Tohle je prostě absurdní, proč si musíte pamatovat zrovna mě, když máte kolem sebe jistě spoustu jiných zajímavějších lidí? Spoustu slečen co by umřely za minutu ve vaší společnosti!“
Alejo se smutně pousmál. „Takže zjevně víte, kdo jsem.“
„Ano vím, moje sestra je vaše velká fanynka.“
„No vy zjevně ne.“
„Já… já na takové věci nemám čas. Navíc nechápu, o co vám jde? Zaměřil jste se na mě, protože jsem jedna z mála žen, co se před vámi nezmění v ječící fanatickou holku?“
Alejo se tomu musel zasmát. „Tak takhle jsem nad tím opravdu nepřemýšlel! Ale rozhodně je to osvěžující po tom všem „ječení“, možná se budete divit, ale tak skvělé to opravdu není. Ani nevíte, jak mi občas chybí bavit se s někým, koho tohle vůbec nezajímá.“ Přiznal Alejo. „Prostě jste mě zaujala.“ Pokrčil rameny. „Možná mě zná trochu víc lidí, možná mám nějaké fanoušky, ale pořád jsme taky jen člověk.“ Posmutněl a Lola se na něj překvapeně dívala, Alejo se k ní zase o kousek přiblížil. „Já vím, že to asi vypadá zvláštně, ale chtěl bych vás poznat… prostě mě zajímáte, já k tomu žádný speciální důvod nemám, nějak se to prostě stalo…“ Oba se na sebe dívali a stáli od sebe opravdu jen kousek, neměli daleko k tomu, aby Alejo Lolu políbil, ale neudělal to. Lola se vzpamatovala a odstoupila od něj.
„Vážně už musím jít. Mám ještě nějakou práci.“ Řekla vážně a rychle odešla pryč. Alejo se jen smutně pousmál, k Lole ho to táhlo víc a víc čím více se ona od něj snažila vzdalovat. Měl chuť jít za ní, ale věděl, že když se ukáže mezi lidmi, znovu ho někdo pozná a nebude mít už žádnou další šanci cokoliv Lole říct. Nakonec se vrátil do svého pokoje. Lola vyšla z hotelu a cítila se zvláštně, stále nemohla pochopit, proč se o ni Alejandro tolik zajímá.

„Ahoj brácho.“ Pozdravil Benjamin Maxmiliana, když vešel do jeho kanceláře.
„Bene!“ Zvolal Max překvapeně, vstal od stolu a šel se s bratrem přivítat. „Tebe bych tady vůbec nečekal, co tady děláš?“ Zasmál se Max.
„To je dlouhý příběh, fakt je ale ten že jsem teď na čas v New Yorku!“
„Vážně? No já mám teď času dost, takže si klidně ten dlouhý příběh vyslechnu.“ Oba se posadili k Maxovu stolu.
Ben posmutněl. „Vlastně to není moc veselý příběh. Něco se stalo… a já moc nevím, jak z toho teď ven a co mám vlastně dělat! Jenže už to asi potřebuju někomu říct…“
„Co se děje?“ Zvážněl i Max.
„Jde o Brendu. Ona… ve všem mi lhala!“
„Jak to myslíš?“
„Celou tu dobu, co jsme spolu mi lhala. Ve všem, vůbec není taková, za koho jsem ji měl. Ona… je dokonce vdaná!“
„Cože!?“ Vykulil Max oči.
„Je to tak, vím to jen chvíli. Zjistil jsem, že mi ani neřekla celé své jméno, dokonce mi řekla i své příjmení za svobodna. Je už přes dva roky vdaná, ty její časté služební cesty jsou ve skutečnosti její cesty domů k rodině! Její manžel má dvě děti. Už když jsme se poznali, tak byla vdaná a neřekla mi o tom jediné slovo.“
Max byl z toho v šoku. Na jejich první setkání si moc dobře pamatoval. „Jak jsi na to vlastně přišel? Přiznala se ti?“
„Vůbec ne! Zjistil jsem to, když jsem ji jednou sháněl v práci. Zjistil jsem, že tam už nepracuje a docela dlouho. Pak jsem nějak začal pátrat a našel jsem její svatební fotky… Chtěl jsem vědět, co ji k tomu vedlo a snažil jsem se dělat jako by nic, začal jsem ji sledovat, ale nic jsem nezjistil. Nakonec jsem za ní přijel a myslel jsem si, že když na ni uhodím s tím, že už znám pravdu, tak že mi to možná vyjasní. Ale řekla mi jen další lži, jak je s manželem jen kvůli dětem, že se o ně nějak starala, když ještě žila jejich matka, oni se na ni upnuli a nakonec si ji jejich otec vzal. Do očí mi tvrdila, že s ním nic nemá, přitom vím, že to není pravda! Už jsem nedokázal dál předstírat, že o ničem nevím, hrozně mě to užíralo…“
„Já vůbec nevím, co na to říct! Viděl jsem ji sice jen párkrát, ale tohle mě opravdu překvapilo.“ Přiznal Max.
„A ani nevíš, jak to překvapilo mě. Já jí věřil každé slovo! Byl jsem idiot! Chtěl jsem, aby se ke mně nastěhovala, chtěl jsem si ji dokonce vzít!“ Zašmátral v kapse a hodil na stůl krabičku, Max se pro ni natáhl, otevřel ji a uviděl prsten. Zamračil se a Ben vypadal zničeně. „Chtěl bych ji nechat být, ale i přes to všechno mě to k ní i tak táhne. I když je to lhářka, chtěl bych znát skutečné důvody, proč to všechno udělala… Nemůžu prostě uvěřit, že všechno, co se mezi námi stalo, byla jen lež.“ Benovi se zalesklo v očích.
Max zakroutil hlavou. „Bene, tohle ale nejvíc odneseš nakonec ty sám! Nevím, co ti na tohle poradit, vím, že máš v tomhle svou hlavu. Ale… možná bys na ni měl zapomenout, zjevně není taková, jaká se zdála a možná ti ublíží ještě víc!“
„Já vím, jenže i když se na ni opravdu zlobím, myslím, že ji z části pořád miluju. Miluju tu Brendu, co jsem znal.“
„Ale ta možná nikdy nebyla skutečná…“
„Já vím… jenže co když ano? Co když je za tím prostě něco víc?“
Max nevěděl, co na to má bratrovi poradit.

„Vyřešili jste to včera?“ nadhodil Marcelo.
„Cože?“ Probrala se Ana Brenda ze zamyšlení.
„No ty a tvůj kolega, když ses včera vrátila, byla jsi nějaká zamlklá.“
„A ano, vyřešili jsme to…“ Pousmála se Ana, ale nebyla ráda, že Marcelo tohle téma vytáhl. Sama nemohla celou tu scénu dostat z hlavy.
„Tak to jsem rád. Je mi líto, že jsme tě tady takhle zasekli doma a v práci jim zjevně chybíš.“
„Ale to vůbec nevadí, víš, že se o vás starám ráda! Až vám všem bude líp, budu řešit práci, ale teď jsem tady jen a jen pro vás!“ Usmála se Ana.

Patricia a Valerie spolu jely do Bridgeportu, kde měli vyřešit nějaké pracovní záležitosti. „Takže jste se dohodli, že spolu budete spát?“ Ujasňovala si situaci Valerie. „Prostě jen tak, když budete mít oba čas a chuť?“
„Ano.“ Souhlasila Patricia. „Ale rozhodně to neznamená, že může jen tak přijít ke mně do práce a líbat mě tam, to opravdu přehnal!“ Zlobila se Paty. „To si s ním ještě vyřídím, hned jak se vrátíme zpátky!“
„No ten váš vztah je rozhodně hodně zvláštní! Ale divím se, že ti vůbec dal znovu šanci.“
„A proč by nedal? Myslím, že tohle chtěl od samého začátku. Takhle se oba chvíli pobavíme a pak si každý půjde po svém.“
„Opravdu si myslíš, že to bude tak jednoduché?“
„Proč by nebylo?“
„Napadlo tě, že by ses do něj mohla opravdu zamilovat?“
Paty se zasmála. „To se nikdy nestane!“
„A jak to víš?“
„Já nikoho nebudu nikdy milovat!“
„A co když on se zamiluje do tebe?“
„Tak to je už pak jeho problém!“
„To by ti na tom vůbec nezáleželo? Když bys věděla, že se s tebou miluje z lásky? To by tě to nechávalo úplně chladnou?“
„Valerie, lásku do toho vůbec netahej.“ Šklebila se Paty. „A neříkej tomu milování! Je to jen sex. Nic víc!“
„Abys jednoho dne nebyla překvapená!“
„Je to jen dočasné pobavení, nic takového se prostě nestane a už to nechci řešit. Musím se soustředit na řízení!“
„No… tak jak myslíš…“ Pokrčila Valerie rameny, ale myslela si o tom svoje.

Max a Ben se přesunuli do jedné restaurace poblíž Maxovy kanceláře a pokračovali v jejich debatě o Aně Brendě. „Bene, ve finále mi do toho nic není. Ale opravdu si to dobře promysli, možná že je to prostě jen patologická lhářka, co si s lidmi ráda hraje. Mohla by ti ublížit ještě víc než teď!“
„Já ani nevím, jestli to ještě víc jde. Byl jsem s ní tak šťastný a najednou je to jako kdyby všechno byl jen krásný sen, který se skutečně nikdy nestal!“
„Ani nevíš, jak je mi to líto. Byl jsem tak rád, že jsi konečně našel ženu, která tě zaujala…“ Zakroutil Max hlavou. „Vážně mi to k ní nejde…“
„Musím zjistit, kde je pravda… pak se rozmyslím, co dál.“
„Co když je ale pravda jen to, že se na tom všem dobře baví?“
„Já nevím, nedokážu nad tím takhle přemýšlet.“ Zakroutil hlavou.
„Některé ženy jsou prostě takové… že se na ostatních jen zabaví a jdou dál!“
„No a občas i chlapi, však víme oba, jaký vedeš vztahy.“
„Já jsem ale nikdy žádné ženě nelhal, vždycky věděly, na čem jsou!“ Bránil se Max.
„Já to tak nemyslel, promiň.“
„Ne… ty promiň… já jen, teď jsem poznal jednu… ale to je teď jedno.“ Mávl nad tím Max rukou.
„Koho jsi potkal?“
„Jednu ženu… ona je… prostě úplně jiná než všechny co jsem dřív poznal…“
„Aha a jak to spolu máte? Jste ‚spolu‘?“
„Spolu… no jak se to vezme… máme spolu jistou dohodu, ale tentokrát to byl nápad z její strany…“
„Takže jsi poprvé poznal ženu, která žije stejným stylem života jako ty?“
„Dalo by se to tak říct… Poprvé to vidím tak trochu i z té druhé strany.“
„A jaké to je?“
„Matoucí.“ Přiznal Max.

„Co s tím autem sakra je!?“ V půli cesty Patriciino auto vypovědělo službu, stály s ním na krajnici na jedné z vedlejších silnic a Paty se dívala pod kapotu. „Tohle mi fakt ještě chybělo! Jako by nestačilo, že zase musíme řešit nějaké hlouposti mimo město, ještě tam nejspíš ani nedojedeme!“
„No nevím jak ty, ale já o autech nic nevím. A ani nevím, kde by mohl být problém.“
Paty ještě chvíli koukala pod kapotu, ale taky toho o autech v tomhle směru moc nevěděla, nakonec ji naštvaně zavřela. „Je to prostě krám!“
„No tak asi abychom zavolaly odtahovku. Anebo nějakého chlapa co nám pomůže!“ Zasmála se Valerie.
„Ty snad o nějakém víš?“ Zeptala se Paty ironicky.
„Ne, to ty jsi tady ta co má tolik… ehm, známých!“ Zasmála se Valerie a Paty se zašklebila. „Ale jasně, ono ne zrovna každý by sem přijel pomáhat s autem, vzhledem k tomu jak ses k velké většině zachovala!“
„Ale prosím tě… Nejsem žádná nána, abych kvůli každé hlouposti potřebovala chlapa, který by mi pomohl.“
„To ne, ale někdy se prostě hodí mít se na koho obrátit.“ Paty si jen povzdechla. Valerie ale pokračovala. „No… Anebo bys mohla prostě zkusit zavolat Maxovi!“
„Tak to ani náhodou!“
„Proč ne? Určitě by ti pomohl rád!“ Zasmála se Valerie.
„Já jeho pomoc nepotřebuju!“
„Nebo ji naopak potřebuješ a bojíš si to přiznat.“
„Pitomost! On je ten poslední, komu bych volala, aby mi pomohl!“ Patricie nakonec našla číslo na odtahovku a zavolala na něj. Sdělili jí ale, že by tam mohli být až za čtyři hodiny.
„No to snad ne, já tady přece nebudu čekat čtyři hodiny!“
„Je mi líto paní, ale bohužel to rychleji nepůjde.“
„No výborně, tak to snad radši nic!“ Ukončila naštvaně hovor a zkusila jiné číslo, kde ji to ale nikdo nebral. „Grrrh, to je jak naschvál!“
„Zavolej Maxovi.“
„Ne!“

Carmen vešla do svého pokoje a zarazila se, když v něm uviděla Lolu, která seděla u jejího psacího stolu. „Lolo? Ty nejsi v práci?“
Lola vstala a tvářila se vážně. „Musíme si promluvit a tentokrát se nenechám zase něčím odbýt. Jsou tady věci, které už opravdu musíme vyřešit! Vysvětli mi, co se to s tebou poslední dobou děje. Já opravdu už nevím, co si o tom mám myslet. Tobě je to možná jedno, ale já za tebe teď nesu zodpovědnost a opravdu mi není fuk, co se poslední dny děje!“
Carmen nevěděla, co na to má sestře vlastně říct.

„Myslím to vážně, zavolej mu. Možná bude vědět co s tím! Nebo by nás mohl odvézt!“
„Já mu nehodlám být nic dlužná!“
„Jak to myslíš?“
„Prostě tohle v naší dohodě není, nemůžu mu zavolat a něco po něm jen tak chtít!“
„Ale ale… bojíš se, co by za to mohl chtít?“ Zasmála se Valerie.
„Jistě že ne! Ale prostě jeho pomoc nepotřebujeme!“
„Ale ano potřebujeme, odtahovka tady hned tak nebude, je mi jasný že to auto tady asi taky těžko necháme a potřebujeme prostě odjet. Takže ať se ti to líbí nebo ne, pomoc potřebujeme!“
„A ty nemáš nějakého skvělého kamaráda, co nám pomůže?“ Zvolala Patricia.
„Ne to nemám, zavolej tomu Maxovi. Ať už po tobě bude chtít cokoliv, tak nevěřím, že by pro tebe nějaké… ty vaše sexuální věci byly problém.“ Zasmála se Valerie.
„Myslím, že tohle chtít nebude…“ Zamručela Paty sama pro sebe.
„Tak zavoláš mu už?“
„Ježiš, tak dobře! Ty bys mi s tím nedala pokoj!“ Patricie našla v kontaktech číslo na Maxe, chvíli ještě váhala, ale nakonec mu zavolala. Chvíli to zvonilo, než se Max ozval.
„Patricie?“ Ozval se Maxův překvapený hlas.
Paty se zhluboka nadechla. „Něco bych od tebe potřebovala…“ Zamračila se.
„Ano? A co?“ Paty protočila očima a chvíli byla ticho. „No tak co?“ Zeptal se Max pobaveně. Paty dělalo velké problémy říct si o pomoc. Ale věděla, že moc jiných možností nemá. „Rozbilo se mi auto… potřebovala bych… abys za mnou přijel a pomohl mi.“
„Ty potřebuješ, abych ti pomohl?“ Vydechl Max překvapeně a pobaveně zároveň.
„Jo!“ Mračila se Patricie.
„A neříkala jsi náhodou, že tohle do naší dohody nepatří?“ Usmíval se Max.
„Hele jestli si mě chceš dobírat, radši si to vyřeším jinak!“ Už chtěla hovor ukončit.
„Ne ne, počkej! Já přece neřekl, že ti nepomůžu! Jen mě zajímá, jestli víš, co to znamená?“
„Co?“ Protočila Paty očima.
„Že si za tohle můžu vybrat nějakou… hmmm… řekněme odměnu.“
„Tak co za to chceš?“
„Ještě si to promyslím. Tak kde tě najdu?“ Usmíval se Max, Paty se nelíbilo, že tak rychle musela jejich dohodu sama porušit.