Po velkém návalu energie přišla i velká únava a Patricie nakonec usnula v Maxově posteli a co víc, přímo v jeho náručí. Max tušil, že ho tak jako tak Paty nejspíš ráno seřve, jak má vždy ve zvyku, takže neměl moc co ztratit. Rozhodl se užít si její přítomnost i přes všechny okolnosti kolem. Patricii se ale začínala neklidně vrtět a mumlala si něco ze spaní. Ve snu se jí vrátila jedna z jejich nočních můr – nebo vzpomínka?

Patricie vyšla z domu a do tašky si dávala svačinu. V jejím snu byla zpátky na základní škole, bylo jí znovu třináct, měla dva zapletené copy, velké brýle a školní uniformu. Chvíli po ní vyšla i její matka, která telefonovala s jednou ze svých klientek.
„Nebojte se, budu tam tak za dvacet minut, už jsem skoro na cestě!“ Zvolala do telefonu a po chvíli ho položila. Poté se podívala na Paty. „Dávej na sebe pozor ano? Dnes přijdu později, možná se to protáhne až do zítřka – ale paní Summersová slíbila, že na tebe po škole dohlédne.“ Řekla Abril Patricii.
„Ale mami, já už nejsem přece malá. Zvládnu to.“ Pousmála se Paty.
„Dobře zlato.“ Políbila Paty na čelo a rychle běžela k autu. Patricie se vydala k zastávce autobusu, ale ten stále nejel.
„Kde jen může být?“ Pomyslela si a podívala se, kolik je hodin. Kroutila hlavou a chtěla se rychle vydat do školy po svých, když se ale ohlédla, stáli na zastávce i dva kluci ze sousedství. Byli starší než Patricie, jeden z nich kouřil cigaretu a díval se na Paty, která se tvářila nejistě. Mohlo jim být tak kolem sedmnácti. Oba je od vidění znala, ale nikdy spolu nemluvili.
„Jdeš do školy?“ Zeptal se jeden z kluků s úsměvem.
„Jo.“ Vyhrkla ze sebe Patricie.
„Taky tam jdeme, víme o jedné zkratce! Můžeme ti ji ukázat!“ Navrhnul druhý.
Paty se to moc nezdálo. „Já nevím, asi půjdu cestou, kterou znám.“
„Ale to je nesmysl, přijdeš pozdě a paní učitelka ti určitě za to vynadá!“ Smál se jeden z kluků.
„Jo má pravdu, když půjdeš s námi, určitě to stihneš. Však máme stejnou cestu, o co jde?“
Paty si nebyla jistá, jestli jít, ale neměla ani čas se tam déle zdržovat.
„Tak mi řekněte, kde je ta zkratka!“
„Ne ne, pojď za námi, jdeme tam taky.“ Mávl jeden kluk na Patricii a oba se vydali směrem kolem od zastávky. Paty je následovala a kluci si ji ani moc nevšímali, oba si něco šuškali a občas se zasmáli. Patricii začínala být ta cesta podezřelá, mířili dál a dál od domů a kolem byli jen nějaké pole a stromy. Otočila se a chtěla jít zpátky, když ji jeden z kluků chytil za tašku, Paty se vysmekla a chtěla utéct, jenže ji v tom popadl druhý a oba se začali hlasitě smát.„Nikam nepůjdeš!“ Prohlásil jeden z nich a ona se tomu začali znovu smát. Paty byla vyděšená.

Patricie se posadila v posteli, celá se třásla a měla oči vykulené hrůzou. „Ne, znovu ne!“ Vykřikla a rychle vyletěla z postele. Maxe to samozřejmě probudilo a jen se zmateně díval na Patricii. Když ji viděl, hned k ní vstal.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ Strachoval se a šel k ní.
„Ne! Ne! Nesahej na mě!“ Křičela Patricie nepříčetně a kroutila hlavou. Vypadala úplně mimo, ale především vypadala, že má hrozný strach. Max šel pomaličku k ní, ale ona couvla.
„Paty, já ti přece nic neudělám…“ Řekl tiše. Viděl, jak se celá třese, vzal deku a sledoval ji. Paty vypadala, že ani pořádně neví kde vlastně je, koukala se zmateně po pokoji, pak se její pohled znovu setkal s Maxovim a vypadala, že se ho lekla. Znovu nasadila vyděšený výraz a chtěla utéct z pokoje. Max ji ale chytil a Paty propukla v hysterický pláč.
„Neubližuj mi prosím!“ Vykřikla v slzách a Maxovi bylo hrozně, když ji takhle viděl. Nebyl si jistý, jestli je to vlivem extáze, jestli se na něj zlobí anebo je v tom úplně něco jiného.
„Já bych ti přece nikdy neublížil!“ Řekl vážně a přehodil kolem ní deku, protože se celá chvěla a vypadala hrozně zranitelně. Měl chuť si ji přivinout do náruče, ale bál se že by si myslela, že ji chce něco udělat. Paty couvla a narazila do zdi, křečovitě svírala deku, kterou kolem sebe měla a měla opravdu vystrašený výraz. Po tvářích ji stékaly slzy a znovu se podívala na Maxe, kterého ničilo jí takhle vidět. Stál kousek od ní.
„Paty…“ Řekl tiše. „Co se děje?“
Patricie jen zakroutila hlavou. „Nechte mě všichni být!“ Vykřikla a sesunula se k zemi a rozplakala se. Max si nemohl pomoct a hned se sesunul k zemi za ní, pomalu k ní natáhl ruku, ale nedotkl se jí.
„Paty, já ti chci jen pomoct. Ano? Nechci ti ublížit…“ Řekl vážně. Paty na to nijak nereagovala, chvíli váhal, ale nakonec se jí dotkl. Paty se na něj podívala uslzenýma očima, v první chvíli sebou škubla, ale pak jako kdyby ho najednou konečně poznala.
„Maxi?“ Zvolala tiše a dívala se na něj, Max se hned přisunul k ní a objal ji. Paty se mu zhroutila v náruči a znovu se rozplakala. „Nechci, aby mi znovu ublížili.“ Vzlykala.
„Nikdo ti neublíží, slibuju.“ Konejšil ji Max a hladil ji. Byl z celé situace dost zmatený a přemýšlel, co se Paty vlastně stalo.

Druhý den ráno. Octavio byl u Alejandra v pokoji a ukazoval mu novinky, kde se o něm psalo. Okradená fanynka z Alejandra udělala hrdinu, který chtěl zachránit její ukradené věci.
„Stejně nechápu, co tě to popadlo! Vždyť to bylo samo o sobě nebezpečné a vidíš, jak to nakonec dopadlo!“ Zlobil se Octavio.
„Já vím, jenže jsem si prostě nemohl pomoct.“ Přiznal Alejo. „Ten kluk je tam sprostě okrádal!“
„Ano, ale mohl jsi to nechat na policii! A vůbec bys tady nemusel ležet…“
„Já vím…“
„Samozřejmě hned kontaktovala tvoje rodina a chtěli tě vidět!“
„A co jsi jim řekl?“
„Že se to teď nehodí!“
Alejo jen zakroutil hlavou. „Ale já je chci vidět! Hned jim zavolej a řekni jim, kde jsem.“
„To není dobrý nápad, co když hned někdo bude chtít vydělat na fotkách z nemocnice, na kterých jsi ty! Je lepší, když lidé jen spekulují nad tím, v jaké nemocnici jsi.“
Alejo pozvedl překvapeně obočí. „To je přece nesmysl!“
„Myslím, že by bulvár za takové fotky dal nevím co!“
„Vždyť to je mi teď ale úplně jedno, chci vidět svou rodinu.“
Octavio jen nesouhlasně kroutil hlavou.

Paty byla rozrušená, ale nakonec se spolu vrátili zpátky do postele. Max ji hladil a utěšoval a nakonec oba ještě na chvíli usnuli. Když se Max ale znovu probudil, Patricie už u něj nebyla. Vstal a šel ji hledat. „Paty!“ Volal, ale žádné reakce se nedočkal. Po chvíli si všiml, že jsou pryč i její věci. Vzal mobil a zkoušel se jí dovolat, Patricie ale měla vypnutý mobil. Max si povzdechl. Byl zmatený z toho, co se stalo a navíc se o Patricii bál, když věděl, v jakém byla stavu.

Benjamin ráno vstal a aniž by Anu Brendu budil, odešel hodně brzy ráno do práce. Když se Ana probudila, byla v ložnici už sama. I přesto jí ale Ben nechal vzkaz.

Musel jsem dnes do práce dřív. B.

Ana Brenda zesmutněla. Doma se vymluvila na akutní situaci v práci, aby mohla za Benjaminem odjet. Marcelovi už bylo lépe a o děti se postarala Rosa. Chtěla počkat, ale když ji Ben stále odmítal, měla obrovskou touhu ho znovu vidět a znovu s ním strávit několik dní. Ben ale nevypadal, že by chtěl totéž. Ana nakonec vstala a rozhodla se, že se nenechá nijak odradit. „Neboj se, lásko. Všechno zase bude jako dřív! Jako kdyby se nikdy nic nezměnilo!“ Pousmála se.

Patricie právě vystupovala z taxíku u jejího domu, byla celá přešlá. Zaplatila taxikáři a zamířila domů. Hned jak přišla do bytu, šla si dát dlouhou sprchu a snažila se na nic nemyslet. Nechtěla myslet na sen, co se jí zdál a ani na to, co se stalo mezi ní a Maxem. Když vyšla ze sprchy, zapnula si mobil, který měla na nabíječce. Už měla být dávno v práci, ale dnes neměla nejmenší chuť a ani sílu tam jít. Hned ji přišla sms o zmeškaných hovorech a nakonec zavolala své matce.
„No Patricie, kde zase jsi!?“ Ozvalo se hned, jak Abril hovor přijala.
„Ahoj mami. Omlouvám se, není mi dnes nějak dobře. Asi na mě leze nějaká chřipka nebo nevím co…“ Paty zněla v telefonu hodně smutně a unaveně.
„A já myslela, že jsi zase zaspala nebo něco podobného.“ Řekla Abril už méně naštvaně a měla o Patricii starost.
„Ne… to ne… ale vážně je mi zle, nezlob se…“
„Tak dobře. A vážně v tom není nic dalšího? Zajdeš si k doktorovi, že ano?“
„Ne, nic dalšího v tom není. K doktorovi nepůjdu, zkusím to prostě nějak vyležet a zaspat.“
„Tak kdybys něco potřebovala, dej mi vědět, ano?“
„Díky mami.“ Ozvalo se předtím, než Paty hovor ukončila. Poté ještě napsala sms Valerii. Že pokud chce nějaké věci z veletrhu, co nechaly v autě, tak ať se domluví s Maxem, že má stále její klíče od auta. Nakonec mobil zase vypnula a zalezla do postele.

Carmen byla ve škole. Na výuku se nedokázala pořádně soustředit a stále myslela na to, jak na tom je asi Alejandro. Na internetu se objevovala co chvíli nějaká nová zpráva, ale většinou nešlo o nic věrohodného. Začala uvažovat, jak by se ji mohlo povést dostat se k němu v nemocnici.

Valerie se nakonec domluvila s Maxem, že si vyzvedne klíčky od Patriciina auta u něj v práci. Navštívila ho v jeho kanceláři a Max ji klíče předal.
„Díky.“ Usmála se Valerie.
„Předpokládám, že Patricie mě asi nechtěla vidět.“ Usoudil Max a zesmutněl.
„To nevím.“ Pokrčila rameny. „Dnes nepřišla do práce, volala jen její mámě, že ji není dobře a pak psala, že máš klíče od auta ty, kdybych z něj něco potřebovala.“ Vysvětlovala. „Co se vlastně včera stalo?“
„No…“ Začal Max a pořádně nevěděl, jestli chce všechny ty věci Valerii vykládat. „Každý jsme si šli po svém. Já jsem šel domů… a Paty… nejspíš taky. Možná.“ Řekl nakonec.
„Aha, takže by jí bylo opravdu zle a zůstala doma?“
„Nejspíš ano.“ Poznamenal Max a byl rozhodnutý, že za Patricii zajde. Bylo mu jasné, že po tom co se stalo, ho nejspíš nebude chtít vidět, ale chtěl vědět jak na tom vlastně je.

Carlos brouzdal po internetové seznamce, právě chatoval s jednou ženou, která se mu zalíbila. Psali si už druhý den a Carlos měl v plánu ji pozvat na schůzku.

Carlos85: Co máš dnes večer v plánu?
Maaay358: Ještě nevím. Uvidím podle toho, v kolik skončím v práci.
Carlos85: A co se třeba sejít? :) Když bys třeba náhodou měla čas…
Maaay358: To je trochu narychlo, nemyslíš? Ani se pořádně neznáme.
Carlos85: Právě bychom se mohli lépe poznat osobně. Na profilu toho o sobě moc nemáš.
Maaay358: Já vím. Tak co by tě zajímalo?
Carlos85: Pro začátek třeba tvoje jméno, ani jsi mi ho nenapsala.
Maaay358: Jsem Maite.

Carlos se po přečtení zprávy zamračil, znovu se mu do hlavy vkradla úplně jiná Maite.

Před šesti lety

Maite a Carlos se už několik měsíců tajně scházeli vždy, když Ernesto odjel na služební cestu. Jejich vztah byl velmi vášnivý, a i když spolu ze začátku byli jen kvůli sexu, pro Carlose se to nakonec změnilo v něco víc. Chtěl aby Maite byla s ním, aby ukončila svůj vztah s Ernestem a začali spolu jako pár. Když ji to jednou mezi řečí řekl, Maite se tomu začala šíleně smát a naznačila, že je Carlos opravdu zábavný, když ho napadají takové hlouposti. Před pár sny se domluvili, že se znovu sejdou, ale Maite mu nakonec napsala, že musí něco zařídit a sejdou se později. Carlos ale zprávu nečetl a do jejich domu přišel v dobu, kdy byli domluvení. Ernesto už tam nebyl. Carlosovi otevřela služebná Maria.
„Zdravím Marío, je doma slečna Harrera? Máme mít dnes trénink.“ Zalhal Carlos.
„Ano, před chvílí jsem s ní mluvila v zahradě.“ Kývla na souhlas María a pustila Carlose dál, každý ze služebnictva věděl, že je to trenér pánů v domě a tak jim nebylo divné, pouštět ho dál.
„Díky.“ Usmál se Carlos a zamířil do zahrady. Maite ale nikde nebyla. Už ji chtěl jít hledat do domu, když uslyšel hluk z kůlny, od které stál jen kousek. Znělo to, jako když spadlo nějaké nářadí, vydal se ke kůlně, otevřel dveře a v tu chvíli litoval, že to udělal. V kůlně byla Maite s jejím šoférem a měli spolu vášnivý sex.

Současnost

Carlos zakroutil hlavou, aby vzpomínku vyhnal z hlavy. „Kdy už na tebe konečně jednou pro vždy zapomenu!?“ Pomyslel si Carlos podrážděně a ženě s chatu už neměl nejmenší chuť odepisovat.

Maxmiliano se snažil Patricii ještě několikrát dovolat, ale mobil měla stále vypnutý. Nakonec odešel z práce dřív a jel za ní. U jejich dveří chvíli váhal, jestli má vůbec zvonit nebo klepat, co kdyby byla opravdu nemocná a vzbudil by ji? Nakonec se ale odhodlal a začal klepat na dveře. „Paty?“ Zavolal, ale žádné reakce se nedočkal.
Patricie ležela v posteli, nespala, ale byla myšlenkami úplně jinde. Po chvíli ale začala vnímat tlumené klepání na dveře a uslyšela i Maxovo volání. Žaludek se jí nervozitou stáhl, nechtěla teď Maxe vidět.
„Já chci jen vědět, jestli jsi v pořádku.“ Volal Max. Paty nakonec vstala a šla pomalu ke dveřím, snažila být se tiše, aby ji Max neslyšel. „Mobil máš vypnutý a Valerie říkala, že se necítíš dobře. Jen chci vědět, že ti nic není…“ Pokračoval Max a nějak doufal, že ho Paty třeba slyší. Paty šla pomalu ke dveřím a lehce se jich dotkla, zakroutila hlavou a tvářila se smutně. Nastalo několik minut ticha. Max usoudil, že nejspíš není doma anebo mu neotevře. Povzdechl si. „No něco jsem ti přinesl, doufám, že ti bude líp.“ Paty uslyšela šustění tašky, jak Max něco položil ke dveřím a po chvíli byli slyšet i kroky jak Max odchází, Paty se podívala do kukátka a Max už tam nebyl. Ještě chvíli čekala, slyšela i výtah a po chvíli pootevřela dveře. U nich ležela igelitová taška, vzala ji a rychle zase zavřela. Max ale výtahem neodjel a ze schodů Patriciin byt sledoval, měl sice chuť Paty vidět, ale ke dveřím se nevydal, i když měl tu možnost. Byl rád, že si aspoň Patricie vzala to, co ji donesl. Pousmál se a nakonec odešel.
Paty šla do kuchyně, položila tašku na stůl a podívala se, co je v ní. Byl tam oběd v termo krabičce, maso a salát. V jedné z menších krabiček byla polévka. Nakonec našla i krátký vzkaz.

Doufám, že ti to přijde vhod a udělá se ti líp. M.

Za jiných okolností by se Patricie jen zašklebila, tentokrát ji ale toto gesto vehnalo slzy do očí. Znovu si vzkaz přečetla, nakonec ho položila na stůl a vrátila se do postele. I když celý den nejedla, nebyla momentálně schopná pozřít jediné sousto.

Lola vešla do pokoje Alejandra, jakmile ji uviděl, usmál se. Lola měla co na práci, ale když uviděla Aleja, jen se na něj dívala a nastala chvíle ticha.
„Ahoj.“ Prolomil ticho Alejo a stále se usmíval.
„Ehm. Ahoj…“ Kývla Lola. „Jak se cítíte?“
„Netykali jsme si už?“
„To mi předtím asi jen tak uteklo…“ Přiznala Lola.
„A nemohli bychom u toho přece jen zůstat?“
Lola se na chvíli odmlčela. „Tak… jak se cítíš?“
„Myslím, že v rámci možností fajn. Teď už je to mnohem lepší…“
„Tak to jsem ráda.“ Pousmála se Lola a šla zkontrolovat kapačku. Když byla kousek od Alejandra, vybavil se jí sen, kdy se políbili a byla z toho nervózní. Chtěla odejít, ale Alejo ji chytil za ruku. Oba se na sebe podívali.
„Ale stejně je tady jedna věc, co moc fajn není…“
„A jaká?“
„Nemůžu na tebe přestat myslet!“ Řekl vážně.
Lola překvapeně zamrkala.
„Omlouvám se, je to ode mě možná drzost. Ale je to tak… já si prostě nemůžu pomoct! Od té doby co jsem tě viděl poprvé, tě mám pořád v hlavě, a čím víc na sebe narážíme, tím je to silnější.“
„Nevím, co na to říct. Já…“ Kroutila hlavou. „Vůbec se neznáme a navíc…“ Lola byla nervózní. „Měla bych se vrátit k práci!“ Změnila rychle téma.
„Ale takhle to přece vždycky začíná, že se poznají dva lidé, co se předtím neznali…“ Pousmál se Alejo. „Já jsem jen chtěl, abys o tom věděla. Že je tady někdo, kdo na tebe nemůže přestat myslet…“ Zadíval se na ni.
„Tohle by jistě každý fanynka ráda slyšela.“ Poznamenala Lola.
„Ale to s tím přece nemá co dělat!“ Zakroutil Alejo hlavou. „Co když bych byl normální chlap, co o tebe má zájem? Normální chlap, co na tebe narazil a chce tě poznat? Co když bych tě třeba chtěl pozvat na večeři? Nebo kamkoliv kam bys chtěla, zvážila bys to aspoň?“
Lola nevěděla, co na to říct.